Průvodce úpravou vaší zahrady/Italské zahrady

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Předchozí kapitola Babylonské zahrady

Zahrady Villa Madama. Předpokládá se, že Villa Madama byla jednou z prvních skutečných zahrad tohoto typu.

Italské zahrady[editovat]

Také na wikipedii Italský park

Od 15. století se stala zahrada neodmyslitelnou součástí italského městského paláce a venkovské vily. Zahrada sloužila jako obytný prostor budovaný podle stejných hledisek jako celá stavba na jejích půdorys navazuje. Na dvorech panovníků nesloužila jen obytným a dekoračním účelům, jako sbírka rostlin, soch a jiných uměleckých předmětů, ale i jako zoologická sbírka, depozitum cizokrajných živočichů, často ptáků, šelem a hříček přírody . Taková zahrada se někdy zvrhla v chaotickou změť a proto ji bylo nutné architektonicky cestami, zídkami, dřevěnými a živými ploty rozčlenit na jednotlivé sekce. Alespoň tak to tvrdí odborná zahradnická učebnice sadovnictví. Faktem zůstává, že méně římské zahrady byly velmi podobně členěny a překvapivě připomínaly nízkými plůtky zimostrázu a jednotlivými odděleními barokní zahrady. Vzhledem k tomu, že italské barokní a renesanční zahrady přímo navazují na římské tradice zahradnictví a považují za ideál krásy dokonalost, umělost, linie a pravidelnost, není tak překvapivé, že převzaly vhodné prvky ze zahrad, které známe z rekonstrukcí římských vil.

Geometrická pravidla a symetrie jsou hlavními znaky italských a francouzských zahrad v období baroka a renesance.

Půdorys a bokorys italské zahrady.

Italský park v období renesance navazuje na románský styl a má svou typickou pravidelnou architekturu, která jej řadí mezi geometrické zahrady. Italská terasovitá zahrada je oproti pozdějšímu převládajícímu evropskému zahradnímu slohu, baroknímu slohu francouzského parku uzavřena pevným rámcem - zdí, či budovami. Jasně a zřetelně je tak vymezen prostor zahrady. Zahradě dominovala budova zpravidla postavená na nejvyšším místě.

Pohled přes jezero Lago di Maggiore. Důležitou součástí italských zahrady byly sochy a další umělecké a technocké doplňky.

Patrně nejvýznamnějším architektonickým útvarem je italská renesanční terasovitá zahrada, která je pod pojmem italská zahrada často myšlena. Italské zahrady vytvářené na terasách byly ve své době ukázkami propojení krásy sochařského umění a řezem udržované zeleně. Jejich důležitou součástí byla voda. Je zřejmě ovlivněna olivovými sady a vinicemi, které jsou také pěstovány v terasách na slunných svazích. Pomocí ornamentálních schodišť, sochařských prvků, vodních kaskád, stékající vody je vytvořena na pahorku zahrada s vyvýšenou plošinou. Nádhera těchto uměleckých děl kde sochařské, vodní a zahradní prvky tvoří jedinečný celek se objevuje v okolí Říma , Florencie a Janova. Jejich utváření může připomínat asyrské terasové zahrady, které však zřejmě překonává. Na zahradě vatikánského Belvederu je jedna z prvních takových zahrad tvořena jako soustava tří teras. Tyto zahrady se stávají vzorem pro architekty 15. století, zejména pro tvorbu zahrad u vil v Tivoli a ve Frascati . Italská zahradní architektura, její styl tvorby, se v období od renesance po baroko řídí pravidly. Finito je název pro matematickou (geometrickou) definici, přesné určení všech prvků, collocatio vzájemný vztah všech prvků v prostoru, concinnitas - zákon harmonie emocionálního působení a racionality uspořádání.

Zahrady Villa d' Este na obrázku z knihy The art of garden design in Italy od H. Inigo Triggse

Italská renesanční zahrada mívala tyto zvláštní prvky:

  • Broderie - od 17. stol. ornamentální výplň zahradního parteru, vysazovaná po obvodu a v linii velmi nízkým tvarovaným zimostrázem a ve výplních pole vysypávaná barevným materiálem (písek, saze, mušle apod.)
  • Giardinetto - v italském renesančním parku malá ozdobná zahrada, nebo předzahrádka s květinami, ale také oddíl v barokní zahradě.
  • Sala Terrena - obvykle bohatě zdobená vstupní síň v přízemí, jejíž jedna stěna je otevřena do zahrady. Také vestibul, hala nebo prostor, ze které vedou vstupy do jednotlivých částí objektu a nachází se hned za jeho vchodem.
  • Grotta - Umělá jeskyně, někdy jen jako nehluboký plastický obraz se sousošími s historickým, mytickým nebo biblickým námětem (Grotta di Adamo ed Eva v parku Zahrady Boboli)
  • Theatron – kruhovitá úprava části kompozice sloužící i jako zahradní divadlo.

Řady monotónně se opakujících čtverců v zahradě se obměňují ornamenty. Vnitřní část čtyřúhelníku má nejrůznější náplň. – trávník, užitkové záhony, drť, stříhané keře, bylinkářskou zahrádku, broderiový ornament nebo vysazovaná květinami nebo jenom zatravněná, květinovou dekoraci, nebo stříhaný labyrint. Jednotlivé čtverce vytvářejí samostatné prostory. Křížení cest akcentuje fontána, vodní nádrž, nebo tvarovaný strom. Nejnáročněji se upravuje giardinetto na terase před lodžií, nebo salou terrenou budovy. Leží na hlavní ose zahrady a je zpravidla totožná s hlavní osou domu. Závěr osy podtrhuje casino, grotta s kaskádou a fontána v náročně řešené nice, nebo theatron. Rybníčky, štěpnice, ptáčnice, zvěřinec a stromovky se umisťují na obvod reprezentační zahrady a tvoří přechod do volné krajiny. Navzájem je propojují loubí, pergoly a aleje, které vedou k vinicím a polím.

Zahrada v Neapoli od architekta Vanviteliho. Obrázek z knihy Johna Claudiuse Loudona, An encyclopaedia of gardening.

V 16. století se již požaduje působivý výhled z vily ,nebo paláce a letohrádku do okolní krajiny. Sběratelská vášeň plní zahrady sochami , a mění je v sochařské galerie a lapidária. Zahrada Villa Medici soustředila ve svých prostorách a pavilonech přední díla antiky. Barokní zahrada má záhony a terasami, které pouze u paláce udržují geometrickou přísnost. S větší vzdáleností se tvary italské zahrady (stejně jako vzdálenější části u pozdní francouzské zahrady) stávají klikatými, oválnými i nepravidelnými.

Zahrada na Isolla Bella, ostrově na jezeře v severní Itálii. Obrázek z knihy Johna Claudiuse Loudona, An encyclopaedia of gardening

Jedním z největších příkladů italské renesanční zahrady jsou zahrady Boboli, což je park u paláce Pitti ve Florencii. Je jím i v dnešní době, jakkoliv se nyní nachází ve stavu v jakém byl upraven na konci 19. století a je tak odrazem této nedávné doby. Některé prvky v této zahradě mají velmi zajímavé umělecké a technické provedení. Vysoce je hodnocena i sbírka umění, která se zde nachází a která byla součástí italských zahrad. Komplikované a výstřední vrcholně renesanční zahrady, někteří historici umění nazývají manýristické. Jsou oproti původním, pravidelným raně renesančním zahradám bohatě zdobené a mají komplikovanou stavbu. Pro mnoho pozdně renesančních zahrad je typická elegantní hravost, která je nejtypičtějším znakem manýrismu v renesančním umění. Zahrady byly někdy vytvářeny bohatými rody, ale většinou byly navrhovány pro zástupce církve. S úpadkem Itálie, vyčerpáním bohatství měšťanů a ztrátou podrobených území, skončil nejen lesk starých rodů, ale i byl vážně ohrožen i přepychový život církevních hodnostářů.

Francouzské barokní zahrady[editovat]

Také na wikipedii Francouzský park

Jednoduchost, ale především srozumitelnost francouzských barokních zahrad a parků je vzorem pro mnoho parků realizovaných v současných kompozicích a výsadbách realizovaných od 2.poloviny 20.století. Oproti dokonalým barokním vzorům bývají však současné výsadby velmi jednoduché, upraveny s ohledem na malou péči a nízký rozpočet. Z lesku barokní nádhery zůstává něco málo pompy dané velikostí plochy a úpravnost daná pravidelností živých plotů či alejí. Zahrada, byť nevelká, upravená ve stylu francouzské barokní zahrady může být oslnivá pro mnohé návštěvníky.

Obrázek z knihy Johna Claudiuse Loudona, An encyclopaedia of gardening
Chatsworth, sídlo hraběte z Devonshire. Obrázek z knihy Johna Claudiuse Loudona, An encyclopaedia of gardening

Francouzské barokní zahrady, upravené ve stylu nazývaném zjednodušeně francouzská zahrada, francouzský park (zahrady à la française) jsou založeny na symetrii (často mnohostranné) vzorů. Připomínají krásou pravidelné krajky, bohaté a nákladné vzorované ozdoby plnící ryze ozdobnou funkci. Hlavním znakem těchto zahrad je pravidelnost a především dokonale rovná plocha, nebo série rovných ploch, na kterých je celek vytvořen. Vše ve francouzské barokní zahradě bylo podřízeno geometrii. Zahrady které jsou takto upraveny mají svůj původní vzor v architektuře budov, jsou doplňkem a pokračováním budovy, řadíme je mezi zahrady nazývané zcela případně architektonické, nebo geometrické. Jsou považovány za symbol nadvlády člověka nad přírodou. Podobně jako v italské renesanční zahradě základ kompozice tvoří kámen, voda a stříhané dřeviny. Úprava zahrad napodobuje více stavbu, než přírodu. Vyvýšené záhony, osázené letničkami podléhají symetrii stejně jako tvary vodních nádrží. Francouzské barokní zahrady jsou upraveny a vybudovány s přesností zeměměřiče. Jsou nákladné a okázalé. Náročnost, pravidelnost a preciznost údržby je cenou za získání geometrické kvality, přesnosti, ta je totiž podstatou architektonického krásna té doby, jednoduchým, jasným a měřitelným zdrojem krásy pravidelných zahrad. Francouzské zahrady byly módním vzorem zahradám nejen v Evropě, ale také v Rusku a Anglii. Jedna ze zahrad „à la française“ byla vytvořena i v Číně pro císaře podle pokynů evropských mnichů.

Velkolepý barokní park v Belgii, d' Engien, dnešní Edingen.

Počátek francouzských parků se datuje do 16. století v Itálii, například u paláce Pitti ve Florencii. Tento styl se později přenesl do Francie. Vrcholem tvorby francouzskych parků byl park u zámku Versailles, který pro Ludvíka XIV. vytvořil krajinný architekt André Le Nôtre. Alternativou francouzských zahrad jsou maličké holandské zahrady, kde pravidelné záhony a přísně stříhané keře lemují kanály a kalné nádrže, (podle popisu z Encyklopedia of gardening, J.C.Loudon) vytvářející obvykle zahnívající bahnité koryta.

Park rozděluje několik hlavních cest, od kterých se pravoúhle dělí vedlejší. Cesty jsou zpravidla lemovány nízkými živými plůtky ze stálezelených dřevin. Hlavní, nejširší cesta obvykle vede středem. Největší plocha je naprosto přehledná a osázena jen nízkými plůtky a květinovými vzory, nejvýše pak přerušena několika ozdobnými stříhanými keři, nebo výsadbou letniček na vyvýšeném záhonu. Na hlavní plochu navazuje mnoho menších ploch naprosto oddělených živými ploty ze stálezelených dřevin, vysokých často 4 m. Vytvářejí intimní zákoutí. Zákoutí nemají být prázdná a stejná, ale v každé má být nějaký dekorativní prvek - socha, nebo nádoba s atraktivní, nebo vzácnou rostlinou, či ornamentální výsadba květin. V parku byla často chována jako zpestření zvířata, např. pávi. Typickou stavbou jsou altány a pergoly. Francouzskou zahradu často zdobí mytologické, často řecké a římské motivy, napodobuje ale někdy i stavby z cizích zemí, které samozřejmě musí odpovídat pravidlům symetrie a krásy. Stavby mohly vypadat i velice uměle a v rozporu s místem a účelem, ale nic z toho to nebylo stylu francouzské zahrady na překážku. Umělost a nepřirozenost byla znakem kultivovanosti a ušlechtilosti. Někdy byla součástí zahrady i oranžerie nebo skleník s tropickými rostlinami, případně konírna. Francouzská zahrada vždy dává precizní údržbou, rozlohou a velikostí prvků najevo, že majitel je movitý a kultivovaný šlechtic.

Silným nástrojem tvůrců barokních zahrad jsou aleje, pravidelně se opakující motiv, nebo rytmická linie řezaných keřů a stromů. Postupným zužováním uličky, nebo snižováním výšky stromů a keřů lze silně ovlivnit prostorový úsudek diváka. Boskety, stylizované lesíky vysázené v pravidelných útvarech připomínající vojenské jednotky, kdy jednotlivé pravidelně řezem ošetřované stromy stojí v zákrytech, ve stejných vzdálenostech, bývají součástí francouzských barokních zahrad stejně jako italských renesančních zahrad. Podle zpráv od H.Reptona nebyly boskety vysazovány podle hledisek krásy, ale ve tvarech odpovídajících situacím v určitých bitvách. Zákoutí jsou zdobeny sochami. Rovné cesty bývají sypané pískem. Běžné jsou stříhané soliterní keře a malé stromy – topiary, pečlivě tvarované keře, fontány, treláže, altány, sochy, mobilní zeleň, exotické rostliny, symetrické vodní nádrže, říčky regulované jako kanály nebo nádrže jako stylizované vodní toky a vodopády, letničkové záhony - partery s broderiemi sypané barevnými štěrky, terasy, skleníky, oranžerie – parter nebo plocha s citrusy.

Únavná a nepřirozená architektura francouzských parků v tomto stylu vyvolala ve svém závěru takový odpor, že v průběhu následujícího období byl ideál krásy přirozenost a nepravidelnost, tedy opak strojených a dokonalých francouzských barokních zahrad.

Anglické parky se pokoušely zpočátku kopírovat díla romantických umělců a mnoho z architektů, laických obdivovatelů a významných osob bylo přesvědčeno, že scenérie v anglickém parku mají být napodobeninou výtvarného díla. Proti těmto nesmyslným názorům H.Repton sváděl dlouhý, únavný a drahý literární boj. Opakovaně upozorňoval na velké množství rozdílů, které jsou pro tvorbu obou disciplin podstatné. Oblíbenou předlohou pro scenérie v parku byly právě díla Claude Lorraina.

Anglické zahrady a parky na přelomu 18. a 19. století[editovat]

Také na wikipedii Anglický park

Mnoho dnešních zahrad je nepravidelných, malebných a napodobuje nějak přírodu. Takové zahrady jsou „trendy“ a je obvyklé ve stylu podobném anglickému parku vytvářet kompozice dodnes. Dnešní tvůrci jsou stále ovlivněni stylem anglického parku. Důvodem je především příjemný vzhled, pohodlné a praktické použití a nízké náklady na údržbu. Klasické anglické zahrady jsou nejvhodnější k novogotickým stavbám a přiměřené k dekoracím stylu art deco, vyvažujíce uměleckou zručnost bohatě zdobených artefaktů krásou přírody. Mnozí dnešní architekti k anglickým zahradám přidávají pravidelné prvky aby zvýšili výraznost nějaké části celku, zdůraznili smysl úpravy, ozdobnost kompozice nebo nějakou linii stavby.

Obrázek z knihy W. Robinsona, Garden design and architects' gardens.

V osmnáctém století se stala kolébkou tohoto významného stylu Anglie, jakkoliv se o titul původu ucházelo více zemí, včetně Itálie a Francie. Tento styl, jeho vznik byl původně inspirován především divokou přírodou, romantikou a jejich duchovní tvůrce spojoval odpor proti strojenosti, okázalosti a nepřirozenosti barokních zahrad. První z anglických romantických zahrad tohoto nového stylu byly vytvořeny amatéry a zřejmě to byly zahrady které bychom dnes nazvali spíše přírodní nebo divokou. Poptávka po více přirozené zahradě měla ovšem vliv na práce zahradních architektů, jenž v tom čase již zařazovali nepravidelné a méně udržované části do nákladných parků v architektonickém stylu. V krátké době poté, po inspiraci vzory čínských zahrad, se tak postupně vyvinul specifický styl přírodních parků u šlechtických sídel, nazývaný anglický park, nebo přírodně krajinářský park. Anglické zahrady a parky byly zpočátku zřejmě inspirovány čínskými zahradami, ale výrazně se od čínských zahrad liší. Anglické zahrady zobrazovaly zidealizovaný pohled na přírodu. Předlohy parků byly často inspirovány obrazy krajin. Na rozdíl od francouzských, středověkých, i starověkých zahradních stylů je anglický přírodně krajinářský park nepravidelný, nesymetrický a nemá přímé linie. Architekti se úmyslně co nejvíce vyhýbají geometrickým tvarům v krajině, aby dosáhli dojmu původní krajiny. Harmonie v parku je dána skrytou vyvážeností malebné kompozice.

Obrázek z knihy W. Robinsona, Garden design and architects' gardens.

Hlavní součástí při tvorbě anglické zahrady jsou trávníky na rozlehlých loukách v kontrastu k vodním plochám a plochám lesa, nebo skupinám stromů. Tvůrci anglické zahrady preferují zvlněný terén. K výzdobě jsou používány napodobeniny helénských, čínských, islámských, starověkých, románských nebo romantizujících (nebo neidentifikovatelných) napodobenin památek a chrámů, či umělých gotických zřícenin, paganistických svatyň, mostů a nezřídka s umělými jeskyněmi. Jako celek byly anglické přírodně krajinářské parky navrženy tak, aby dávaly dojem idylické krajiny, někdy s idealizovanými vesnicemi a umělou vesnickou krajinou. Tyto prvky byly zavedeny především v kontinentálních zahradách a parcích.

V pozdním období se v anglických romantických parcích objevily květinové záhony. Obrázek z knihy W. Robinsona, Garden design and architects' gardens.

Po vysázení obyčejného anglického parku je třeba mnoho let čekat, než se skutečně plánovaný efekt dostaví. Některé dřeviny proto byli ochotni majitelé dát vykopat a přepravit na místo v parku už jako velké vzrostlé dřeviny. Další možností byly rychle rostoucí dřeviny (javor, jasan,lípa, smrk), které vytvořily porost do doby, než je nahradily pomaleji rostoucí cenné dřeviny (dub, buk). Stávalo se ovšem, že neodborní zaměstnanci zničili úspěšnou realizaci špatnou údržbou, nebo dočasná výsadba není nikdy nahrazena plánovanými dlouhověkými dřevinami. Tak je tomu dodnes. Povrch parku je zaoblený nebo plochý se zvlněným okolím. Správnost použití záleží na stupni a poměrech, ve kterých jsou rovné plochy, nakloněné roviny a terénní nerovnosti sladěny. Spojovací cesty jsou vedeny ve zvlněném terénu zpravidla údolími po rovině, v mírném spádu. Zřídkakdy přímo. Pozorovatel nesmí mít pocit umělosti ale ani nesourodosti a zbytečné okliky. Větší cesty v anglickém krajinářském parku jsou často koncipovány mírně pod úrovní terénu, tak, aby nerušily pohledy z okolí a nepoškozovaly účinek ostatních prvků krajiny a protože dojem hloubky pohledu, iluze rozlehlosti by snadno mohla být ovlivněna. Celkový dojem je velice důležitý. V menších zahradách jsou části užitné zahrady, parku a obytné části různě spojeny, ale účinek celku musí být komplexní. Zahrada musí působit maximálně prostorně, ale současně rozmanitě. Zahradu obklopenou zdmi přirovnávají tvůrci anglických parků k ohradě pro dobytek (odmítají ohrazenou plochu). Koncipují park či zahradu jako součást okolí tak, aby nebylo zřejmé žádné omezení. Místo zdí jsou používány příkopy. Klasický návrh parku podle Capability Browna, architekta, který je ikonou anglických parků spočíval v obroubení hranice pozemku houštinou, kterou lze chápat jako poněkud volný živý plot se stromy (nazývaný pás- belt), shluků dřevin (nazývané chumáče – clump) umístěných podle potřeby a jednotlivých dřevin (solitery). Tento způsob výsadby byl zesměšňován odpůrci anglických parků, jako primitivní. Tedy ve srovnání s komplikovanou zdobností ornamentů barokních zahrad. Ve skutečnosti těžiště anglického parku prostě neleží v geometrii, pravidelnosti a jednoduchých formách, které jsou typické pro francouzské parky, v dřevinách, které jsou násilně tvarovány, ale ve způsobu kombinace dřevin a dalších prvků, v práci terénem a především ve znalostech dřevin, především jejich habitu, schopnosti vhodně a harmonicky je kombinovat, tedy v pečlivém plánování. Proto jakýkoliv kritik tento styl takto zesměšňuje, pouze prokazuje, že dosud neobsáhl znalosti tvorby anglického parku a třeba ani nevnímá krásu u dobře a chytře upraveného pozemku.

Náčrt časté, jednostranné formy ha-ha. Tato podoba skýtala dobré zabezpečení a byla méně nákladná na vybudování. Obrázek z knihy S. Parsonse, How to Plan the Home Grounds

K výzdobě anglických parků byly používány stavební prvky v různých architektonických stylech, od paladianské architektury po pseudogotiku. Výrazným úsilím anglického stylu je touha obsáhnout do koncepce zahrady veškeré okolí, včetně majetku, který už do zahrady nepatří. Tento styl se pokusil odstranit pocit omezenosti z oplocení, zrušením plotů. Byly strhávány zdi, které vzbuzovaly stísněnost, zakrývaly pohledy a ukazovaly hranice pozemku. To předpokládalo nahrazení oplocení a zdí něčím, co bude zabraňovat vstupu vetřelců na pozemek a současně to nebude vidět. Pokud postavíte plot do lesa z dálky jej neuvidíte pokud jej zamaskujete pásem stromů nebo keřů. Ale pokud stejný plot postavíte například na louku, na kterou navazuje sousedova louka bude i pás keřů velkou travnatou plochu zjevně rozdělovat. Bylo třeba postavit neviditelnou zeď s technologiemi 18. a 19. století. To byl důvod, proč ploty byly stavěny v příkopech, v úzkých údolích mezi pozemky. Takovým úpravám se říkalo „ha-ha“. Prý podle výkřiků těch návštěvníků, kteří pouštíce se na koni v plném trysku ke vzdálenému obzoru uviděli příkop nečekaně před sebou. Podle jiných ale pojmenování vzešlo z posměšků těch, kteří překvapivě vzletnou jízdu statečného hrdiny, a jeho pád přes hlavu vylekaného koně, pozorovali.

Podobně byly skrývány frekventované cesty rozdělující pozemek vedeny pod srázem, nebo v údolí či za vyvýšeným terénem, aby pohybující se osoby nerušily soukromí a aby nebyly ani viděny pozorovatelem ze zahrady. Koncem minulého století a dokonce i dnes bývá doporučováno maskovat cestu v trávníku jejím mírným zahloubením nebo překrytím terénní vlnou. To je velmi vhodné, jde li o cestu na pozemku, který používáte výhradně vy a jde o malý pozemek.

Ha-ha v Suffolku.

Může se stát, že jinak budete pozorovat zástupy osob a objekty, třeba i auta, jak plují sem a tam v trávníku po neviditelném drátku, chodí tam, kde žádná cesta není. Není to jako když vidíte chodit někoho po hladině jezera, tedy úžas, pocit zázraku. Je to hloupý pocit nesmyslu. Cítíte ten zvláštní a hloupý pocit zklamání z oklamání. Tento hloupý pocit lze násobně umocnit tím, že vidíte plynule plout v trávě pouze horní část osob. Poprsí nebo i jen hlavu nějakých důstojností přetékajících osob. Nutkavou potřebu dát tomuto utrpení smysl lze uspokojit tím, že nenápadně nabídnete pozorovateli talíř s povidlovými knedlíky a rychle odejdete. Před výsadbou kultivarů s velmi výraznými znaky, barvou, nebo zvláštním růstem je třeba dobře zvážit jejich použití a umístění v zahradě či parku v anglickém stylu, někdy totiž působí nepřirozeně, tedy proti smyslu celého parku. Ideální je okrasné dřeviny skloubit tak, aby v prostoru během sezóny vždy bylo něco zajímavého a atraktivního, ať už kvetením, nebo sezónním olistěním , či plody. Zejména podzimní barvy jsou cenné a je vhodné sladit jednotlivé druhy aby vynikly ty nejzářivější.

Samozřejmě je důležitá střídmost a kultivovaná krása krajiny jako celku je v romantickém parku cennější než podbízivá skupina uměle pestrolistých keřů. Průhledy na okolní krajinu v anglickém stylu byly komponovány tak, že skupiny několika stromů a keřů na pozadí byly viděny v různém úhlu pohledu, ve střídajících se průhledech stále jinak a dávaly tak dojem měnící se krajiny a iluzi větší rozlehlosti parku.

Anglický park navazující na barokní zahradu.Obrázek z knihy Gabriela Thouina, Plans raisonnés de toutes les espèces de jardins.

Plochý terén, ale i terénní nerovnosti nesmí být použity ve větší míře než je pro oko pozorovatele přijatelné. Dlouhé rovné plochy v anglickém parku působí monotónně a únavně. Zcela plochý, nečleněný terén ve větším měřítku není žádoucí, i vodní plochy jsou členěné na ramena, případně jsou v rybnících ostrůvky. Naopak nepřehledný terén nedává vyniknout kráse pohledů do širšího okolí, může vznikat dojem nesourodosti, zmatku. K výsadbě anglického krajinářského parku lze použít vhodné druhy místních dřevin, které lze doplňovat dovezenými cizokrajnými dřevinami, nebo kultivary. Výsadbu je nutné naplánovat tak, aby použité dřeviny nebyly příliš stejné a výsadba nebyla fádní, ale ani příliš různorodá nebo dokonce nesourodá.

Od romantizujícího stylu anglického parku se později opět v Anglii oddělil nepravidelný styl malebných zahrad s květinovými záhony, dnes často nazývaný „venkovská zahrada“ nebo „babiččina zahrádka“. Podobně jako anglický park byl inspirován přírodou, je styl venkovské zahrady jen idealizovaným obrazem venkova.

Botanická zahrada ve Vídni upravená jako nepravidelný park.

Když styl anglického parku proniká do kontinentální Evropy, jeho tvář se zásadně mění. Sice napodobuje přírodu, ale silně romantizovanou okrasnými stavbami a umělými prvky. Evropské "anglické zahrady" jsou charakteristicky vytvořeny v menším měřítku a jsou plné atraktivních doplňků, romantických prvků, čímž se liší od většiny anglických přírodně krajinářských zahrad. Mohou někdy působit až poněkud kýčovitě. Typickým úkazem v evropských přírodně krajinářských zahradách byly osoby představující za úplatu poustevníky v romantických umělých jeskyních. Jedna vypjatost a nepřirozenost je tak nahrazena jinou, bez míry a citu. Jedna vada je pod vlivem módy nahrazena další vadou. Přiměřenost, je tedy vlastnost kterou by měl vyznávat nejen architekt, ale každý kdo chce vytvářet zahradní úpravy. V druhé polovině 19. století vzrostla záliba v neobvyklých cizozemských dřevinách a parky původně napodobující přírodu se stávají sbírkami cizokrajných dřevin. Barevnost zahrady v té době hraje stále větší roli a opět je více používáno květin a různobarevných dřevin. Ve dvacátém století se v kompozici parků stále více prosazují barevné kultivary. V polovině 20. století bylo pěstování barevných dřevin vůbec zavrženo i v sadovnictví jako buržoazní úchylka, přežitek, s tím ,že parky mají sloužit především dělníkům a rolníkům.

Anglický park ve Stowe, most v palladianském stylu. Palladianský styl pocházející z italské architektury byl vlastní parkům na počátku éry anglického parku.

Anglické parky lze poměrně úspěšně nakrabičkovat, Gabriel Thouin se v polovině 19. století zabýval typologií parků a zahrad. U anglických parků rozlišuje krabičku anglických parků fantazijních, s motivy staveb z různých cizích zemí, krabičku podstatně volněji vedených anglických parků přírodně krajinářských a krabičku anglických parků romantických s okrasnými a gotickými stavbami. Tyto bylo možné rozeznat hlavně podle stylu použitých prvků a doplňků. Jiným druhem byly jardin d'agrement, tedy okrasné anglické zahrady a anglické parky. Zde byly výsadby více zdobné, upravené a udržované velmi úhledné. Byly použity skupiny rostlin jednoho druhu, nikoliv promísené skupiny různých dřevin a nápadně se tak podobají dnešním nejčastěji používaným nepravidelným zahradám označovaným architekty jako postmoderní. Ovšem ještě bez postmoderních „futuristických“ dekorací navozujících hmatatelnou atmosféru zvláštna a nesmyslna, které byly oblíbeny v šedesátých sedmdesátých letech a ve vyjímečných případech se ještě objevují. Tyto nepravidelné přiměřeně dekorativní výsadby nejsou ani náhodou snahou o přirozené napodobení přírody, ale plní její funkci. Přirozenost a napodobování přírody, které je znakem anglických parků, je v okrasné zahradě jakýmsi stylizovaným motivem než přímo modelem úpravy této postfunkcionalistické úpravy.

Pokračování v kapitole Venkovská zahrada

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady

Odkazy[editovat]