Průvodce úpravou vaší zahrady/Babylonské zahrady

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Předchozí kapitola Čínské zahrady

Visuté zahrady Semiramidiny (1719).
Visuté zahrady na Isola Bella v Itálii.


Babylonské zahrady[editovat]

Také na wikipedii Babylonské zahrady

Babylonské zahrady nazývané také visuté zahrady Semiramidiny byly legendární starověké zahrady, označované za jeden ze sedmi divů světa. V literatuře jsou popisované jako oproti okolí vyvýšené umělé stavby v Babylonii které umožňovaly pohled po rovinaté krajině do dálky, zpravidla situované pohledem k řece. Zahrady jsou popisovány jako visuté. Zahrady byly terasovité, osázené stromy keři i bylinami.Snad se mohlo neinformovanému pozorovateli zdát, že jedna terasa visí nad jinou, pokud nebyla přes výšku vegetace vidět opěrná zeď a dokonce větve vzrostlých stromů a keřů převisaly přes okraj terasy. Jedna dřevina takto totiž vyrůstala přímo nad jinou. Zahrady byly uměle zavlažovány. Voda byla dopravována čerpadly z řeky. zavlažované dřeviny poskytovaly tak dostatek vlhkosti v suchém prostředí a ochranu před prachem, nejen výsostné vyvýšené postavení. Kopce se zelení a zurčící vodou v poušti ovšem jistě musely budit obdiv samy o sobě, bez stínu jakéhokoliv tajemna.

Odkazy

Starověká egyptská zahrada v hrobce v Nebamun.
Starověká zahrada v Thébách. Obrázek z knihy G. Riata, L'art des jardins.

Egyptské zahrady[editovat]

Také na wikipedii Egyptské zahrady

Egyptské zahrady byly uměle osázené a podle zámožnosti majitele i poměrně rozlehlé plochy, někdy s tak velkými vodními plochami, že se po nich bylo možné plavit plachetnicí. Zahrady sloužily k potěšení a hrátkám. Součástí zahrady byl zavlažovací systém, který zahrady rozděloval na pravidelné části.

Toto rozdělení bylo základem pravidelných zahrad. Cesty a živé ploty ze stálezelených dřevin zahradu rozdělovaly na pravoúhlé obrazce. Uprostřed zahrady býval pravidelný bazén, ale nádrží v zahradě mohlo být i několik. Součástí zahrady byly vodotrysky, umělé vodní toky, pavilony pro milostná dobrodružství, motlitebny, faraon Achnatonměl v zahradě prostor pro botanickou a zoologickou zahradu. Po stranách zahrady byly vedeny cesty se stromořadím. Některé ze stromů mohly být neobvyklé v oblastech kde se zahrada nacházela, často byly pěstovány platany a palmy. stálezelené druhy dubů (např. Quercus canariensis), palmy, fíkovníky, akácie, platany, olivy, papyrus, lotosy, sedmikrásky, chrpa, mandragora, růže, kosatec, myrta, jasmín, rezeda, svlačec, celósie, narcis, břečťan, lychnis, majoránka, henna, vavřín, malé žluté kopretiny, mák, papyrus, lotos a hrozny. Pro nejnáročnější druhy Egypťané stavěli zděné jámy vyplněné zeminou. Zahrady byly obehnány vysokou zdí. Egyptské zahrady, stejně jako tomu bylo u jiných umění a řemesel často vytvářeli zahraniční odborníci nedobrovolně přivedení do Egypta při zahraničních misích Egypťanů, zejména do oblasti Sýrie.

Koberec s vyobrazením perské zahrady s kanály a vodním prvkem ve středu.

Perské zahrady[editovat]

Také na wikipedii Perské zahrady

Perské zahrady jsou výrazně pravidelné zahrady v nichž je neopomenutelným prvkem voda, často dlouhá úzká nádrž tvořící osu celé zahrady a symbolizuje řeku. Kolem nádrže jsou vysázeny květiny v pravidelných záhonech a vedou chodníky. Velmi známá je obliba pěstování růží. Perské zahrady významně a nesmazatelně ovlivnily evropskou zahradní architekturu. Na tvorbu perských zahrad stylově navazují španělské zahrady budované Maury na územích, které ovládali. Technická zručnost Maurů a jejich zahrady jsou vzorem hodným pozornosti.


Rekonstrukce římského paláce ve Fishbourne, upravená fotografie z Wikipedia Commons, autor Immanuel Giel.

Římské zahrady[editovat]

Také na wikipedii Římské zahrady

V Řecku, jako pravděpodobně na jednom z prvních míst v Evropě, se objevily první veřejné zahrady, parky a odtud je zřejmě převzali i Římané. Kimón v Athénách prý dal strhnout zdi své zahrady a přeměnit ji ve veřejný prostor. Také Římané zakládali veřejné zahrady a parky jako součást politického boje před volbami. Později se v úpravě zahrad přidaly i vlivy perské a egyptské kultury. Design veřejných i soukromých zahrad se postupně měnil. Ve starověkém Latiu, byla zahrada součástí každého vesnického sídla. Podle Cato staršího, by měla být zahrada v blízkosti každého domu a měla by mít květinové záhony a okrasné stromy. Horace napsal, že během jeho časů zahrady staly národní zálibou. Augustus postavil Porticus Liviae, veřejnou zahradu na kopci Equitine v Římě. Mimo Řím se zahrady šířily v bohatých městech. Účelem zahrady bylo vytvoření ozdobeného obytného prostoru.

Peristyl byla obezděná zahrada často obklopená sloupovím, pravidelně upravená, s vodními a dekorativními prvky. (Na obrázku pouze ilustrativní příklad) Architektura v římské zahradě převládala v obecném plánu a v každém jejím detailu. R. S. Nichols, v knize English pleasure gardens píše - Architektonické doplňky byly tak rozmanité a fantastické, že je beznadějné pokusit se popsat je všechny, ač málo z nich bylo nezajímavých. Pavilóny, chrám, grotto, loubí, a skleníky byly běžné, a tam byly všechny druhy sloupoví stejně jako vodní prvky včetně lázní a fontán. Římské zahrady byly zdobeny sochařskými díly, výrazně kvetoucími a vonnými květinami a jejich součástí byly vodní nádrže. Pravidelné zahrady byly vysázeny stromy a keři symetricky.

Květiny zdobily obvykle symetrické záhony v pozdějších obdobích republiky. Sošky zobrazovaly různá božstva a domácí bůžky. Zahrada v Římě byla stejně jako v Egyptě nedílnou součástí obydlí, vil, prostých domů i společenských a kulturních staveb. Římané zakládali zahrady jako uzavřené (zdmi, budovami) architektonické celky. Využití zahrady jako součásti obydlí bylo ještě používanější než u Řeků. V zahradách se i spávalo. Uprostřed pravidelně členěného peristylu stála kašna anebo vodotrysk, cesty byly dlážděné , lemované květinovými záhony.

V období starověkého Říma obyvatelé podléhali šílenství, touze po květinách, pěstování květin a zdobení se květinami, nazývaném florimánie. Jak vzrůstala potřeba luxusu u nobility a jak byly napodobeny její zvyky u nižších vrstev , nakonec zvítězila v ohromnému rozšíření vášeň pro květiny se stala tak ohromnou že byla seznána nezbytnost potlačit vášeň pro květiny zákony proti přepychu. Květiny nejenže symbolizovaly sexualitu, štěstí a radost, vzbuzovaly zájem jiné osoby, byly okrasou, byly i symbolem moci, bohatství a vznešenosti a propagovaly kandidáty při jejich cestě po volebních okrscích. S příchodem křesťanství bylo pěstování květin, ale i všech okrasných rostlin, rozeznáno jak hřích a zapovězeno. V době římského impéria ale byly konstruovány veřejné parky i soukromé zahrady, které měly vždy pravidelný tvar, lze je označit jako geometrické zahrady. Římské zahrady se staly díky osobitému vkusu Římanů vrcholnými zahradnickými díly své doby v Evropě. Základy římské zahrady, její zahradnický styl se postupně vyvíjel, ale jeho jednoduché prvky, jeho vliv lze v zahradách najít i v renesanční a barokní zahradě a dokonce i u architektů v tomto století.

Podle informací převzatých z překladů římských knih byly geometrické vzory římských zahrad byly upraveny v ostrém kontrastu se záměrnou divočinu celého parku. Nic nemohlo být více harmonické než obecné proporce těchto zahrad, nebo více propracované než jejich podrobnosti, tvrdí překladatelé. Přímé linie převládaly a byly navrženy aby nabídly výhledy do daleka. Při pohledu seshora by byly stěží rozeznatelné od rozsáhlých renesančních parků navržených velkými italskými architekty. Dokonce zelinářské zahrady byly plánované se zřetelem na jejich ozdobný účinek. Přes obvykle uváděnou pravidelnost římských zahrad J.C. Loudon tvrdí že ač je nepravidelný styl obyčejně přisuzován modernímu věku, některé římské zahrady z období vlády císaře Nera, například u Hadriánovy vily a Domus Aurea císaře Nera, podle popisu od Suetonia jsou stejně nepravidelné jako zahrady moderní v 19. století.

Zahrada v domě Vetii v Pompejích.

Římská města patřila bezpochyby mezi nejbohatší a technicky nejvybavenější místa k životu v pohodlí své doby. Římské zahrady lze stejně jako ve všech ostatních zahradách rozlišit pomocí rozdílů danými možnostmi majitele. Některými zahradami, udržovanými otroky, z tohoto technicky velmi vyspělého období lidstva by jistě nepohrdli ani dnes nejmovitější obyvatelé planety. Jiní, svobodní obyvatelé Říma, ovšem hynuli hlady v pronajatých slumech po marných pokusech se poctivě uživit. Rozdíl městského a venkovského sídla, označené villa urbana a villa rustica tedy není pouze v umístění. I u městských domů villa urbana lze ovšem najít nejméně atrium. Nejobvyklejší jsou ale dva nejznámější základní druhy. Peristyl a atrium. Římský peristyl byla pravidelná zahrada s květinami a vonnými bylinami, někdy i dřevinami a často s uměleckými díly. Peristyl byl uzavřenou, obezděnou zahradou. Atrium je typ zahrady uprostřed domu, dvorek s rostlinami v nádobách, jehož část tvoří obvykle bazének, impluvium, naplňovaný deštěm. Nad prostorem nebyla střecha a okolí bazénu bylo osázeno zelení. Na střechách domů bývaly někdy zakládány menší zahrady – tzv. solária.

Zahrady u venkovských vil byly náročnější a rozlehlejší. Zahrady bohatě zdobené architektonickými prvky navazovaly na ovocné sady a volnou krajinu. Rozlehlé zahrady byly zjevně důkladně plánovány s ohledem na vzdálenější výhledy a využití dřevin v kompozici podobně jako je tomu u zahrad dnes. Zahrady u bohatých vil a paláců v době okolo začátku našeho letopočtu by se podle dochovaných zbytků a mínění renomovaných autorů vyrovnaly barokním parkům budovaným o téměř dva tisíce let později. Dnešní maličké, chudičké a co nejlevněji udržované zahrady majitelů firem s pobočkami v zahraničí nimi nelze srovnat vůbec.

Románské soukromé zahrady větších sídel lze obecně rozdělit na tři části. První z nich, xystos byla terasa, která sloužila jako otevřená vzdušná místnost a byla připojena k domu krytou chodbou se sloupovím. Xystos vypadal jako menší zahrada. Další část ambulatio se skládala z různých květin, stromů a další zeleně a sloužila jako ideální prostředí pro pomalou procházku po jídle, při mírné konverzaci nebo rekreaci. Zastíněná avenue, kde pán domu mohl jezdit na koních, nebo mohl být nesen svými otroky byla postavena jako samostatný oválný prostor. Zahrady venkovských sídel, obehnané zpravidla vysokou zdí, zahrnovaly též přírodně krajinářskou část, oboru, často doplňovanou zvěří. Římané vysazovali i výhradně růžové zahrady, nazývané rosarium. Znali i patium s hrnkovými květinami a africkými liliemi.

Rekonstrukce zahrady z Pompejí v zahradách Boboli ve Florencii.

„Co může být krásnějšího než quincunx, který je krásný z každé strany. …“ píše Rose Standish Nichols v knize English pleasure gardens, popisujíce spon rostlin. Pětice stejně od sebe vzdálených bodů je očividně pravidelná v každém směru. Quincunx je zřejmě vynález Římanů, magický tvar, podle učenců až do 18. století základ hmoty a všeho ve vesmíru, uskupení jenž má i symbolický význam. Tento spon je používaný při výsadbách dodnes a je ve velkých výsadbách zřejmě nejvhodnější, je nyní ale označovaný jako trojspon.

Nejjednodušší ze všech doplňků zahrady byla exedra, někdy krytá a někdy odkrytá, obvykle v polokruhovité formě a umístěná na nepatrně zvýšeném podstavci. Ty byly určený k rozhovorům. Podle popisu Rose Standish Nichols, z knihy English pleasure gardens se jiná forma pavilónu, casino, skládalo z dvou nebo tří místností a bylo považováno téměř za nutnost. Bylo zvláště určeno k hrám, hostinám nebo odpočinku. Jak byla vila stranou ruchu města, tak casino bylo stranou ruchu nevyhnutelného ve venkovském sídle, obsahujícího, kromě hostitele a jeho rodiny, nejméně tucet hostů a sto otroků.

Soukromá zahrada v USA.

Oblíbeným pavilonkem bylo triclinium, často popnuté rostlinami, což byla místnost určená pro přijímání hostů a menší hostiny, bylo vybaveno třemi lehátky podél tří stěn místnosti. Jiné menší osamocené pavilóny byly nazývány cubiculum, ty byly v první řadě zamýšleny pro odpočinek a místo na poklidné spaní, obvykle s pohovkou umístěnou ve výklenku nebo přístěnku. Římané pěstovali běžně keře stříhané jako topiary - topiarius, rychlení, pěstování prováděli ve sklenících - nazývaných specularius. Římané používali i takové zahradnické techniky jako je roubování, rychlení nebo transplantace kůry. Nejpoužívanější rostliny byly cypřiše, citroníky, fíkovníky, pomerančovníky, olivy, myrty, vavříny. Protože třeba pomerančovníky nejsou v Itálii nijak otužilé, je pravděpodobné že byly u zahrad prostory kde byly choulostivé dřeviny zazimovávány. Živé ploty tvarovali ze stálezelených dubů a podél cest vysazovali aleje stromů. Pozoruhodné je, že vyjímečné zahradnické zručnosti a jejich použití byly výsledkem pozorování a mytologie.

Model Hadriánovy vily.

Téměř každá zahradnická operace měla svého boha, který byl vyvoláván nebo usmířován při všech příležitostech. Zemědělských bohů u starých Římanů bylo nejméně dvacet. Zbožňovaná Venuše jako protektorka zahrady tak nabízí svoji přímluvu bohyni čerstvé vody, kterou je Lympha, protože pěstovat rostliny v suché půdě má pouze bídné výsledky. Římané sledovali měsíční cyklus a také šťastné a nešťastné dny, podle popisu od Hesioda.V některých dnech bylo tak podle Římanů vhodné provádět úkony na polích, když Měsíc dorůstá . Jiné lze dobře provádět pouze když Měsíc ubývá, například kosení obilí. „Sleduji tyto věci,“ říká Agrasius, (jeden z padesáti autorů kteří psali o hospodářství, ale jehož spisy jsou nyní ztraceny) „nejen při stříhání mých ovcí, ale při stříhání mých vlasů, protože bych se mohl stát holohlavým, pokud bych tak nečinil, když Měsíc ubývá (pokud by si stříhal vlasy jindy).“ Náboženství a magie také sloužila při pomoci zemědělcům. Lucius Junius Moderatus Columella říká, že zemědělci jsou více zbožní než je běžné. Když vysejí tuříny, vždy se modlí, aby rostly. Pokud na tuříny útočí housenky, je nejlépe, jak potvrzuje Démokritos, aby žena která muže doprovází, rozpustila své vlasy, a bosonohá, třikrát okolo každého záhonu procházela, zabíjejíce housenky. Ženy však mohly zřídkakdy vstoupit tam, kde byly vysázeny okurky, nebo tykve, protože by tyto obvykle zelené věci mohly umdlévat, pokud by je ženy kontrolovaly v jejich růstu a zacházely s nimi.

Villa San Marco v Stabiae, peristyl s platany.

Zahrady Sallustiovy byly vybudovány římským senátorem Sallustiem v prvním století před naším letopočtem, a to díky financím získaným nelegálně během práce v úřadě. Zahrady pokrývají rozsáhlou oblast severozápadně od Říma. Nejdůležitější částí zahrady byly rostliny a dřeviny, často ve tvaru geometrických tvarů a zvířat. Mezi zelení bylo množství pavilonů, zastíněných arkád, fontán, lázní, chrámy a sochy, často repliky původních řeckých soch. Důkazem o významu a bohatosti zahrady Sallustiovy jsou velká umělecká díla, které zde byly nalezeny i přesto, že většina cenných zbytků byla rozkradena v průběhu staletí. Patrně nejluxusnější zahradou té doby byla zahrada u Hadriánovy vily.


Středověká zahrada[editovat]

Také na wikipedii Středověká zahrada

Na římské zahrady v Evropě přímo navazují zahrady, které jsou tvořeny hluboce pod vlivem pravé čistoty a skutečné krásy. Zahrady při jejichž tvorbě zahradníkovu ruku vedl Bůh. Středověká zahrada v Evropě, byla obvykle součástí církevních staveb, klášterů a konventů. Květiny byly pro křesťany symbolem paganismu. Často byla tedy zahrada vytvářená jen pro léčivé byliny a potřeby kuchyně. Jednoduchost a chudoba byla znakem ušlechtilosti, krása květin byla pokládána za hřích a navenek byl proklamován sebemrskačský odpor k potěšení a radosti, vzorem bytí byla chudoba a útrapy. Křesťanství zcela zrušilo pohanský polytheismus, byl uctíván pouze jediný Bůh, všudypřítomný Bůh Otec. Ideál byl vztahován k lidskému vzoru boha - Ježíše a stále intenzivněji byla vnímána jako božská bytost bohorodička - Panna Marie, která počala ze spojení s Duchem Svatým. Rovněž byli, jako božské bytosti, uctíváni mučedníci, slavní papežové, někteří věrní a jako žijící zastupce Boha na Zemi, papež. Svatá je rovněž křesťanská kniha, Bible, která byla podle křesťanů inspirována Bohem Otcem. Uctívání různých svatých a apoštolů a andělů nebo jiných bytostí v křesťanství probíhalo často zejména skrze sochy a zobrazení, svatá místa, lidské zbytky, chemické procesy, skrze přijímání potravin, oděvy a tkaniny, vzorky půdy, dřeva, nádoby nebo třeba knihy, symboly. V mariánské zahradě tuto roli přijímaly i květiny, které symbolizovaly uctívané vlastnosti božských bytostí, nejčastěji Panny Marie.

Jen některé z těch mála středověkých zahrad byly skutečně ozdobné, ovšem ty byly upraveny ve stylu křesťanské symboliky, přestavovaly v Bibli popsanou Rajskou zahradu ale byly vztahovány především k uctívání Panny Marie. Zahrada v tomto období byla určena k výukovým účelům, pěstování potravin, léčivých rostlin a volnočasovým aktivitám nebo byla rozdělena na jednotlivé části, které byly takto zaměřeny. Středověké zahrady jsou geometrické zahrady ohraničené zdí, vyznačují se pravidelností nebo i symetrií. Na zdech někdy mohou být namalovány zjednodušené epické motivy anebo krajiny. Během křižáckých výprav a zajetí se šlechta měla možnost seznámit s nádhernými zahradami Orientu a to pravděpodobně později ovlivnilo další rozvoj zahradní architektury.

Gotická fontána. Obrázek z knihy Rose Standish Nichols, English pleasure gardens.

Středověké zahrady byly obvykle využívány především hospodářsky, což bylo mimo jiné dáno i středověkým náboženským purismem, který považoval za hříšné vše, co bylo pouze pro potěšení. Středověkou zahradu tak tvořilo třeba i jen několik záhonů se zeleninou. Na venkově i ve městě byla pěstována více zelenina a ovoce, případně léčivé byliny, než květiny, nebo okrasné dřeviny. Zahrady v klášterech obvykle zahrnovaly vinice, zeleninu a ovocné stromy jako obživu mnichů a poutníků. Uprostřed válek ani chudí obchodníci neměli dostatek prostředků a jejich zájmem bylo spíše zabezpečit majetek a svůj obchod proti nepřátelským vojskům a lupičům. Jen výjimečně se pro okrasné zahrady našlo místo uvnitř městského opevnění.

Botanická nebo také lékárnická zahrada byla určena k pěstování bylin a pro léčebné účely a koření pro kuchyni a přípravě vín a likérů. Časté byly například heřmánek, anýz, levandule, kozlík lékařský, hořec, majoránka, ale v teplejších krajích byla pěstována i afrodisiaka a omamné látky, jako například klanopraška, empetruma podobné.

Architektonická úprava středověké zahrady se postupně vyvíjela v další zahradní architektonické styly. Jako celek má v období středověku zahrada i její prvky zakódovaný ikonografický význam a stává se mystickým místem. Dalším faktorem byl zásadní posun v designu byzantských měst po 7. století. Nyní města dosahovala menší velikosti a počtu obyvatel, dostávala vesnický charakter. Množství bohatých šlechticů, kteří mohli financovat a udržovat propracované zahrady pravděpodobně také kleslo. Konečným výsledkem byl posun směrem k tvorbě prostorově více uzavřené zahrady (Hortus conclusus). Ta se stala dominantním trendem v Evropě té doby. Otevřené výhledy a průhledy tolik favorizované v zahradách velkých římských vil byly nahrazeny zahradní zdí a scenérií namalovanou uvnitř těchto stěn. Pojetí nebeského ráje uzavřené zahradě získalo popularitu té doby zejména během a po ikonoklastickém období (7. století) s důrazem na boží trest a pokání. Role zahradníka a obdělávání půdy je pro mnichy například symbolem aktu pokory. Jde o rituál sebeponižování, kdy kajícník sebemrskačsky přijímá roli nejnižších dělníků nebo si odpírá i běžné požitky a pochutiny, jde o tzv. sebezápor. Klášterní zahradnické postupy stanovené v této době se stále používají v křesťanských klášterech v celém Řecku a na Středním východě.

Křesťanské náboženství skrze postavu panny Panny Marie propaguje vzor ženství a neposkvrněnosti (v tomto smyslu dobrovolného, trvale nesexuálního chování). Křesťanství té doby také ovšem předkládá zvláště v rámci mariánského kultu Pannu Marie jako vzor mateřství. Zobrazení neposkvrněného panenství měla symbolizovat i obezděná zahrada či dvorek (uzavřená zahrada).

Klášterní zahrada v Římě. Obrázek z knihy Rose Standish Nichols, English pleasure gardens.

Historické středověké zahrady v období vrcholného středověku měly obvykle studnu nebo fontánu uprostřed, s obvyklou symbolikou pramene života. Obvyklé rozčlenění prostoru čtyřmi pravoúhle se stýkajícími chodníky (symbol kříže), které prostor dělí na kvadranty, je tak silným symbolem, že byl tento vzor použit i nesmyslně v případě že tyto cesty nikam nevedly. Všechny středověké zahrady byly uzavřené, obezděné pro ochranu areálu, případně soukromého vlastnictví proti vniknutí, ať už proti lidským vetřelcům, nebo toulavým zvířatům.

V křesťanské symbolice byla jako symbol používána uzavřená zahrada, vysoký cedr, studna, olivovník, kašna v zahradě, růžový keř. Ne všechny skutečné středověké byzantské zahrady se však snažily zahrnout všechny tyto symboly, zejména zahrady v severní Evropě neměly vyhovující klimatické podmínky. V uctívání Panny Marie skrze mariánskou zahradu a její symboliku lze najít jistou podobnost s uctíváním obrazů. Reformované církve mariánský kult přímo považují za modloslužbu. Přes temnotu a omezenost středověku a podivnou pokroucenost symboliky mariánské zahradě zůstává poetika a vznešenost, spojená s prostotou víry, čistou přímostí a jednoduchostí s kterou může sloužit i přinášet naději a radost těm kteří víru v dobro a lásku potřebují. Jsem zcela přesvědčen, že pro použití na nevelkých obezděných plochách mohou být i dnes napodobeniny středověkých zahrad velkou inspirací pro malé dílo, jehož efekt bude příjemný.

Používané rostliny a jejich symbolika v mariánské zahradě[editovat]

Uvedené zde pro zajímavost a poučení, jsou upraveny podle www.stmarydehaura.org.uk

  • prvosenka, petrklíč - klíče Panny Marie.
  • sedmikráska - symbolizující čistotu a jednoduchost
  • pomněnka - 'oči Panny Marie'
  • náprstník - 'rukavice Panny Marie'
  • maceška - známý jako 'bylina trojjedinosti', pro bílé, žluté a fialové zbarvení. Častá ve středověké malbách Panny Marie
  • kosatec - přirovnáván k panenskou mystickou zbožností. Čepelovitě formované listy symbolizují bolest.
  • kontryhel - přirovnáván k plášti Panny Marie
  • lilie - se objevuje na obrazech Zvěstování, kdy anděl Gabriel přinesl Marii s radostnou novinu, že ona měla být matkou Ježíše, Spasitele světa.
  • konvalinka - 'slzy Panny Marie'. Říkalo se, že vyrostly na místě, kde plakala.
  • plicník - 'slzy Panny Marie'. Bílé skvrny na listech jsou její slzy a měnící se barva květiny z růžové na modrou reprezentuje modré oči zarudlé pláčem. Plicník je také znám pod názvem 'Marie a Josef'
  • aksamitník - 'Mary Gold', Mariino zlato.
  • pivoňka - úžasně bohatý středověký květ, který vystupoval v mnoha obrazech a tapiseriích
  • brčál - 'květina Panny', pravděpodobně pro modré, hvězdám podobné květy. Marie byla často označována jako Stella Maris, Hvězda moře.
  • hvozdík - jsou považovány za symbol Panny Marie (slzičky Panny Marie)
  • primula - bylo použito k výzdobě oltáře kostela v květnu, 'měsíc Marie'
  • růže - symbolizuje panenství.
  • rozmarýn - světle modré květy si vybraly svou barvu od závoje Marie Panny
  • sněženka - 'zvonky Panny Marie'. Kvetou na Hromnice (svátek Prezentace Krista v chrámu, také známý jako Očišťování Panny Marie).
  • fialka - 'skromnost Panny Marie'. Sladká vůně a srdcovitě listy odkazují na stálost Marie, její skromnost a nevinnost
  • divoké jahody- označené jako ovoce Panny Marie a požehnaných duší v nebi. Jsou zobrazovány rostoucí v trávě pod nohama Panny Marie.

Pokračování v kapitole Italské zahrady

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady