Valticko/Liechtensteinská panství/Valtice

Valtice, panství

Dějiny panství

Dějiny nejstarší širšího území

Před velmi mnoha lety, jak dosvědčují nálezy v oblasti mezi "Manhartsberge" (pohoří s nejvyšší výškou 537 m táhnoucí se na západ až ke Znojmu a sousední Moravou), bylo toto území pro výhodnou přírodní polohu osídleno. Obzvláště jsou pro pro nás důležité nálezy z (archeologického naleziště u) Stillfriedu (nad Moravou); většinou v hloubce 12 m se ve spraších nacházejí silné kosti slona podobného mamutu, uloveného lidskými lovci při migraci od severu k jihu. Kosti soba, medvěda a vlka společně s kostmi mamuta se nacházejí v písčitých mělčinách, kde člověk úlovky řezal pazourkem, to nasvědčuje, že máme spojitost s touto nízkou lidskou rasou. V třicátých letech (19. století) se našly ve Valticích v knížecí cihelně zbytky dávno vymřelých živočichů a na návrší za Novým dvorem (Neuhof) nástroje z kamení nebo i z kostí. 10/2

Pokolení, které následovalo, náleželo v každém případě k našemu (německému) jazyku, používalo zlatavý bronz u zbraní, nástrojů i šperků (výkopy rýh u Lednice). Snad se ještě lovilo divoké prase, bobr, zubr a vydry usilovně chované; ale byla chovaná i domácí zvířata, pěstovalo se proso a len. Tito lidé bydleli v chatách - boudách z hatí, vně i uvnitř pokryté hlínou. Většinou usídlení ležela nahoře v kopcích. (Např. temena Pálavských vrchů) 10/3

V době, ve které byl bronz vytlačován železem, byl zdejší kraj osídlován bojovnými germánskými kmeny. První zprávy o tomto obyvatelstvu pocházejí z dob kolem narození Krista, když Římané dobyli Rakousko až k Dunaji a začali boje s německými sousedy. K té době patří mohyly budované u nás; v obcích Bernhardsthal, Bullendorf a Lichtenwarth, kde lidé mrtvoly spalovali a popel uchovávali v nádobách a věřili v uzdravení. 10/3

Zřizovaly se silné hradby proti Římanům, také mohutné valy od Stillfriedu, náspy a příkopy u Dürnkrut (Suché Krůty) a Erstbrunn; opakovaně pronikal tento lid ovládající svět, přes Dunaj a římské tašky, jaké se ve Stillfriedu vyskytují na mírných kopcích písku, poukazují na to, že Římané v naší čtvrti postavili tvrz, která ovšem útoku německým kmenů dlouho nemohla klást odpor. Germánské stavby jsou také kuželovité zemní pahorky (zvané Tumuli) a Hausberge, stupňovitě se zvedající, které jsou nevídané pro své vysoké náspy a také příkopy. Obzvláště zajímavý je Hausberg u Gaiselberg v blízkosti Zistersdorfu (Čistějova), která má tři kruhové náspy, ten nejvyšší dosahuje až 12 m a ten nejvyšší má rozsah změřený na 800 kroků, jiné podobné stavby uvidíme také u vsí Gänserndorf, Staatz (Stožec), Lichtenwarth, Spannberg a Ober-Sulz. Kostel a hřbitov se nalézá často nahoře náspů, jako dříve se oběti kladly na místa zvýšená. 10/3

Než začalo stěhování národů, byl Quaden kolem roku 500 v našem okolí vytlačen, nato se usadil do jižního Bavorska. Lid táhl nahoru, lid dolů táhl naší zemí a pustošil a pustošil místa s pilností, stále víc se ztrácelo obyvatelstvo na sever od Dunaje; jenom se sem porůznu usadily slovanské rodiny, které sem měli přihnat kořistničtí Avaři.

V 6. až 8. století slovanské obyvatelstvo zaplavilo Evropu. (E. Klanicová 1991)

Panování (franckého krále) Karla (I.) Velikého (748-814) udělala konec a k ochraně Německé říše byla založena Východní marka. 10/4

V polovině 9. století po porážce Avarů Karlem Velikým se vytvářela dnešní Morava. (E. Klanicová 1991)

Východní marka byla divokými Maďary kolem roku 900 dobyta a vypleněna. Pro naši zemi přišly šťastné časy, když německý císař Otto I. (Veliký) (912-973) u Augsburgu (Augšpurk, Aušpurk) (na jihozápadě Bavorska) ozbrojenou mocí Maďary vyhnal a Východní marku opět sestavil. Velký císař propůjčil zemi bavorskému rodu Babenbergů (předchůdců Habsburků v Rakousku) a velký pruh země dostal bavorský šlechtic, biskupové a kláštery, kteří zaručí, jak zemi pustou s německými přistěhovalci učiní ornou. To platilo a také země, která je jen jednou čtvrtinu Vídeňského lesa, zvětšují se stálé sváry proti Uhrám. V tomto úsilí byli Babenberští zejména císařem Jindřichem (Heinrich) III. (1017-1056)a jeho mocnou říší podporováni; císař měl totiž v úmyslu, až vrchnost a Německá říše bude bohatá, podnikne opět válečné tažení proti Uhrám za pomoci Babenbergů. 10/4

Když také ještě smrtí Štěpána (I.) Svatého (vládl 977-1038) nynější záměr není výhodný, nemůže německý císař žádné stálé úspěchy docílit. Zajisté dokázalo to rytířské umění markraběte Adalberta (Vojtěcha) (Babenberského) (vládl 1018-1055) Vítězného, aby zemské hranice tvořila řeka Morava a Leitha (Litava, přítok Dunaje tvoří uherskou hranici), čímž náš těsný domov byl součástí Východní marky (1043). Toto znovu získané území darováno rovněž na bavorské, duchovní a světské, velké a bohaté; krajina v okolí Valtic přešla na hraběte Richwina, jeho držba obsahovala pruh země od osady Kettlasbrunn (jižně od Wilfersdorfu), Böhmischkrut (nyní Großkrut) a Herrnbaumgarten až do Břeclavi. 10/4

Dějiny 11. století

Když se hrabě zúčastnil spiknutí německých knížat proti císaři, byl dán do klatby, v letech 1055 a 1056 Richwinův majetek dán vrchním klášterem Pasov (Passau) lénem. Bavorský nájemný rolník táhl nyní do našeho kraje, kde v každém případě chudobné chatrče vypálil, lesy vymýtil a přeměnil půdu na úrodnou plodnou zem. Vystavěli dřevěný kostelíček, pevné příbytky a fojtství k obraně proti nepřátelským moravským a uherských sousedům. Je pravděpodobné, že přistěhovalci nové sídliště pojmenovali podle bavorského domova. (Feldsberg je vesnice u Pasova.) Brzy se usídlili také řemeslníci a ochranná hradba obklopovala jednoduché příbytky lidí. Osada se jevila jako místo naděje, kterou měl lid ospravedlňovat ve svůj úspěch; snad příliš vysoko stavěli své požadavky na obranu před válkou. 10/5

Dějiny 12. století

Aniž bychom se drželi nějakých domněnek, můžeme existenci Valtic (nebo Velsberg, Veldsberch, Veldesberc, Veltsperch, Veltesperg, Veltzberg, také Feldcburg atd., jak se od pradávna odlišně psalo), prokazatelné je vysledování až do 12. století. 6/

• Protože historická data týkající se Valtic v lecčem nabízejí zajímavosti, doposud se s nimi velmi málo naprosto správně nakládá a proto se vyjadřuje vyžadující omluva. 6/

V roce 1192 směnil biskup Wolfker (+1218) z Pasova (Passau) zámek a panství Valtice (Feldsberg) na stolníka Wicharda ze Seefeldu za jmění v Gnas *), jehož poloha nám není známa. 10/5

• Pro nějaké majetky ležící v Gnas, nikoliv v Gars, jak ve svém spise nazývá Weikern. 6/

V následujícím roce potvrdil "Staufenkaiser" Heinrich VI. (1165-1197) na říšském sněmu v Řezně (Regensburg), na kterém také vévoda Heinrich (II. 1114-1177) Jasomirgott a následně Richard Löwenherz (I., Lví srdce) (1157-1199) císaři smlouvu ztvrdil. Toto je první listina, ve které je nazýváno naše město (1193). Když vlastnictví Valtic přešlo do jiných rukou, tedy zůstalo přece jen, v církevním vztahu podřízeno biskupství Pasovskému; až do roku 1783 téměř celá země Rakouska byla podřízena nejvyššímu klášteru, jejichž diecéze rozdělil císař Josef II. pod biskupy z Vídně a St.Pölten. 10/5

Stejně jaký byl duchovní život německých císařů, tak také byl uvážlivý pozemský život šlechticů pocházejících z Rakouska. Seefeldové patřili k bavorským rodům. Můžeme se domnívat, že ve 12. století sídlili na Pulka, a že první z jejich rodu Kadolt zřídil hrad na Seefeld-Kadolzu (v okr.Hollabrun). 10/5

Dějiny 13. století - vláda Seefeldů

Jeden syn, Wichard (+1221), zřídil své sídlo na Valticích a nadále vedl rod přídomkem "Páni z Valtic". Protože vykonával vlivný úřad stolníka (jako takový měl řídit hospodárnost domácnosti u dvora vévody), nazývali ho ve středověku latinsky "Dampieri de Veldesperch" (stolník z Valtic). 10/6

Když kolem roku 1221 Wichard skonal, následoval jeho syn Kadolt (+1244), stejně jako jeho otec oddaný společník slavného babenbergského vévodu Leopolda VI. (1176-|1280) Přece jen když v roce 1230 mladý nezkušený vévoda Friedrich (Bedřich) svárlivé panování ve Východní marce choval, bylo pro zemskou šlechtu obtížné panovníkovi věrnost zachovat; zatím co markrabě podporoval rozkvět měst poskytoval privilegia, podváděli panovníka a mocné šlechtické rody a tvrdě se bránili, a titíž opakovaně pohledávky neuhrazovali. Takto také Kadolt z Valtic opakovaně své názory vůči Friedrichu (Bedřichovi) II. (1194-1250) změnil, když se 1237 císař Friedrich (Bedřich) II. objevil ve Vídni, vévodu zavrhl a Vídeň povznesl, objevil se také Kadolt u okázalého dvora. Usmířil se opět s tím bojovným Babenbergem a zemřel kolem roku 1244. 10/6

Od nynějška se píše držitel Valtic -- bez pochybností, jenom jedna linie rodu Seefeldů -- stolníku z Valtic (Dapieri de Veldsberg). -- Bude tedy Wichard, stolník z Valtic, patrně identický s tím shora zmíněným Wichardem ze Seefeldu, nazývaným v letech 1197-1219. Jeho dva synové byli Kadolt (také Katold) (1208-1241) a Wichard mladší, ukázali se pouze v letech 1208 a 1209. 6/

Dějiny 13. století - návštěvy Ulricha z Lichtensteina

V kulturních dějinách té doby budí zájem návštěva rytíře a pěvce lásky Ulricha (Oldřicha (1200-1274) z Liechtensteina ve Valticích. Tento se narodil kolem přelomu 13. století pravděpodobně na kmenovém hradě jeho urozeného rodu (hrad Liechtenstein u Judenburgu ve Štýrsku). Svůj životní osud vypravuje ve své básni "Služba Paní". Již jako dvanáctiletý chlapec si zvolil život hezké vysoce urozené paní s nadšením oproti panošské službě, kdy při jídle své bílé ruce ukrýval. Byl pasován na rytíře, věnoval se však službám jeho "Paní" přesto, že láska nebyla opětována. Když mu vysvětlila, že jeho ústa jsou příliš ošklivá, jezdil do Grazu (Štýrský Hradec) a nechal si své rty oříznout a po operačním zákroku ležel nemocný po celých 7 týdnů. Ve službě zbožňování táhl od rytířského turnaje k turnaji a posílal "JÍ" po svém panoši vzkazy v písních. 10/6

Kadolt (1227) se denně projevuje jako člověk dobrodružný, než celá nádhera tehdejších rytířských mravů, vytváří obraz rozvinutého průvodu, jak nedostižný hrdina a pěvec Ulrich (Oldřich) z Liechtensteinu -- zbožňovaná paní jemného srdce s laskavostí; převlečený jako královna Venus (Venuše), která osladí lásku bohyně, s velkým průvodem do 29 dnů od Benátek (Venedig) ke břehům Dyje (Thana, Thaya); všichni rytíři z Lamparten, Friaul, Korutan, Steiner, Rakouska a Čech jsou spřízněni a zdraví a posílají pozdravy ve službách lásky a vyzývají k veselému zápasu. Který rytíř proti paní Královně kopí ve dví zapíchne, jeho odměnou je nádherný zlatý prstýnek (gulden Fingerlein). -- Je to zajímavé setkání za okolnosti, že Oldřich (Ulrich) rytířský proud rovnou zde ve Valticích ukončí, když do jeho domu po staletí potomci jeho rozvinuli v tak bohatou zvyklost. Byl to 28. den Venušiny jízdy, když Oldřich (Ulrich) v doprovodu se dvěma sty rytíři přes Mistelbach cestou do Valtic táhl. Katold z Valtic jako jezdec na koni se čtyřiceti rytíři vyjel naproti, přívětivě přijíždějící uvítal a pozval k ubytování. O průběhu sám Liechtenstein vyprávěl následující. 6/

Vyprávění o Královně Venus

"Říkal jsem mu, že jeho požadavek připouštím a rád mu vyhovím. Vzít někoho na nocleh, tak jako já nejraději beru - je tak, jako když já sám rád přijímám takovou nabídku. On snad nemá to ale za nic špatného, že já někoho zadarmo na cestě ubytuji. On praví: Paní, která prý udát se má, ale já chci nechat Vás, ale já vysoké krásné ženy vidím rád a kteří rádi Vás prohlíží, onu ušlechtilou královnu, račte u nás zůstat. -- Já pravím: ženy když si to přejí, proto milerád Vás u sebe ubytuji. -- Poněvadž byl poctivý muž nerad, abych mu to tak ryze odepřel, i já jsem jezdil na koni za ubytováním.“ 6/

"Protože našla dobrou komnatu a ihned přišel na ubytovnu Pán Dietmar z Liechtensteinu v pěkném oděvu s erbem ve světlém zbarvení nastrojený, pokládal tu uschované kopí. Tu přišel můj komoří, Pan Wolfker z Gors k němu, hezky oblečený, a pan Dietmar z Liechtensteinu, rytíř proti němu, kopí zdvižené jako na rytířském turnaji. Poněvadž ještě hodně zkoušejí, pravím: přineste mi mé brnění, chci to více vidět a musím zde také zkoušet." 6/

"Tu říkal jsem rytíři že se zřejmě činí kvůli ženám, Protože ty jsou ochotné je testovat. Ihned se vyzbrojí počestný muž proti mne, také já jsem byl pohotový. Ze všech stran byl velký hluk ve městě, a my jsme táhli do pole. Přijel proti mně rytíř, který již mnohý rytířský čin měl za sebou a že ženy se kolem něho mnoho netočí. Pán Sifried Waise jmenoval se tento počestný muž, který vždy při rytířské práci usiloval o nejvyšší ceny. Vedl velké kopí ve své ruce a rychle běžel proti mne, "Puneis" (ojedinělý druh slavnostních rytířských klání) trval dlouho. Pán Sifried měl myšlenky, že on mě chtěl probodnout, stejně jsem myslel i já. Setkali jsme se oba tak, že štít i kopí jsme rozbili a štíty si oba provrtali límce. Všichni, kdo klání viděli velebili celý rytířský stav. Nyní běží na mne Pán Berthold der Rebestock, jeho kabátec s erbem, štít modro zlatý, jeho kopí rozlomil o mou helmici, až se ozval -- on vedl mé kopí ve svém štítu a potom pověsil štít i přilbici a spolu odjížděli." 6/

"Potom jsem měl ještě dvacet jedna kopí. Je škoda že poslední klání bylo pěkné a tak bouřlivé. Vzal jsem ještě jedno silné kopí, protože mě vyzval Pán Ruprecht z Purstendorfu. Já bodal mu mým kopím do brnění a krku, že proto spadl z koně. Krev z jeho rány smáčela jeho i trávu. Domníval jsem se, že je mrtev a skutečně jsem trpěl, pročež jsem odešel z pole do mého domova. Přece se jen uzdravil a zůstal četným mužem." 6/

“Jiného rána jsem jel na vyjížďku, protože mě prosil slušný hospodář: můj Pane Kadolte z Valtic prosil, abych se podíval na pastvu a na jeho ženu. Říkám mu: chci vidět rád tvou ženu, ale musím se dovědět výsledek dnešního trhu. Ze srdce byl potěšen a hospodář ihned zprávou o ohlášené návštěvě potěšil ženu." 6/

"Oblékl jsem si pěkné šaty a na koni s odvahou jel na hrad, kde mě úslužný člověk přijal - majitel i se svou paní mi šli naproti a mnohé ženy sledovali jak jdu po schodech dolů. Ty šaty mi při chůzi po schodech slušely - jejich mírné mravy a lesk mi činily dobře u srdce. Poněvadž oni mi přišli naproti, nechtěl jsem být pozadu s vychováním. Jeho všechny ženy se usmívaly - jak bych to přímo začal - i hodně se nasmály z mých ženských šatů a pletených copů. Domácí pán praví: buďte vítána Paní Královno! Slušně jsem se poklonil. Ženy mě také pozdravily a jedna mi nabídla polibek na pusu - a přitom se začervenala. Pak jsem šel k ostatním, které stydlivostí zčervenaly. " 6/

"Domácí Paní mě vzala za ruku a vedla mě do pěkného kostela, na tržišti zpíval nějaký člověk na počest Bohu a u mne stálo mnoho žen - musím přiznat, Bůh tu nebyl mnoho platný. Málem by mě tu do sítě lásky sladkými pohledy zajali, šel jsem s přivřenýma očima - jen těšil se jít pryč, abych se vyprostil z toho zajetí lásky. Udělal bych to od pozornosti žen. Jejich dobré tváře a jasný lesk nezoraný mým pohledem až do kořene mého srdce a jejich růžově červené líce, viděl jsem je proti mně zasmát se, mile ke mně mluví - ej! Protože bych nemohl přijít na pomoc mé věrnosti, domníval bych se tak jejich významu." 6/

"Tak jak jsem stál v myšlenkách, jak to dělám, již více jsem se nemusel vydávat za ženu, když četli Evangelium, tu jiného pátera pozdvihování, teprve jsem myslel na moje myšlenky. Protože člověk by se chtěl obětovat, mám s Paní domu dopředu jít - ona praví: má rozkaz dát jemu - jak bych trpěl před mojí výchovou, abych šel před ní jako královna? Tu jsem šel k obětování jako mnohá hezká žena - někdo by se tomu velmi smál, že já přicházím celkově v ženských způsobech tklivě, má chůze byla těžká, ruce široké. Jak zvolna a pomalu jsem šel, tak jsem přišel znovu na místo, kde jsem nejdříve měl stát - protože někdo přinesl knihu, vzal jsem ji, jak ženy dělají. Umístil jsem se, zůstal zde, ale žádná ondulovaná žena mě nepřivítala - nabídl jsem pěkně, ale ctnostně pravím: Vy máte vydávat rozkazy mě, protože Vás někdo podrží." 6/

“Protože skončil trh, vzal jsem si dovolenou. Majitel a jeho paní domu pozvali mě k jídlu. Řekl jsem: jsem rád, ale již jsem přislíbil, proto nemohu. Vykonal jsem tuto cestu jen tak, aniž by mi někdo něco dal, mimo té jedné jsem za službu povinen. Mě požehnala sladkou pusou - hovořil jsem - Paní Královno! Kam pojedete, nechť je k Vám Bůh milostivý." 6/

"Rozloučil jsem se s velectěným, dobrosrdečným člověkem a jeho Paní a odjel do svého příbytku, poslal prstýnky rytířům, těch bylo dvacet tři - dvacet čtyři, protože já jsem měl tu tolik kopí." 6/

Snad vyslechla žena písničky Ulricha (Oldřicha (1200-1274), stále jej odmítala a dokonce i to, kdyby se kvůli ní v rytířském turnaji poranil ruku. Když toto Liechtenstein postřehl, nechal si prst useknout, položil ho na knížečku, kterou dal vyvázat do zeleného sametu a opatřit kováním a poslal to s jednou básní uctívané. Tato žena, jejíž jméno zamlčí, na její počest se rozhodl pro prapodivné cesty jako paní Venuše. 10/7

Pod záminkou poutníka cestoval do Říma a města Benátek, nakoupil tam nádherné ženské oblečení a vzniklo 12 zbrojnošů. Třicet dnů před odjezdem Ulricha z Benátek poslal předem jízdního posla oznámit, že rytíři do Korutan, Štýrska a Rakouska i do Čech míří, že milenky lásky mohou stoupat a táhnout po uvedení cestě. Každý rytíř, který v Tjoste ovládá kopí, obdrží čarovný kruh, který zaručí, koho má porazit, snad se má žena na počet před kruhem sklonit; jsem ale rytíře Paní Venuše, tak všichni obdrželi koně, které sebou přivezli. Všude bylo poselství posíláno s radostí a nadšením také přijímáno. 10/7

Kolem 25. dubna vyráží Ulrich (Oldřich (1200-1274) z Liechtensteinu na cestu pod velký sběhem lidí jeho obyvatelstva. Průvod vedl jeho maršál a kuchař, potom následovala sněhobílá korouhev se dvěma trubači na koních, pak tři koně s růžemi, které sbírají tři chlapci, a tři koně se stříbřitě bílými sedly, se štíty bílými a rytíři v přilbicích, doprovázeni třemi panoši. Na to průvod uzavírá jeden flétnista, tři čeledíni, z nichž každý nese tři kopí, dvě děvečky v bílých šatech a dva houslisté, kteří vesele hrají do pochodu. Konečně následuje Paní Venuše sama v bílém sametovém plášti a s bílým, perletí vyzdobeným kloboukem. Dva dlouhé hnědé copy, bohatě propletenými s perlami, sahaly až do opasku. Na rukou měla rukavice z hedvábím pokryté, nikdo nesměl celou cestu vidět na ruce či tváře. Všemi byl průvod slavnostně přijímán a četnými oštěpy povzbuzován. Kolem 21. května se Ulrich (Oldřich) objevil ve Valticích. Zastávku v tomhle městě popisuje v "Vrouwen Dienest" s následujícími verši: 10/7

21. května pátek (Verše jsou psány ve staroněmčině i s latinskými výrazy - neumím přeložit) 10/8

Hojná kopí propichovala pláň klání, potom odložil Ulrich (Oldřich (1200-1274) své zbraně a cestoval s panošem do Vídně, když neměl být poznán. Rytířové ale táhli do Valtic a přijímali pohostinnost Kadolta (Seefeld) znovu i opakovanou. (Následují opět mnou nepřeložitelné verše ze soboty 23 května.) 10/19

Celá cesta stála Ulricha (Oldřich (1200-1274) nesmírnou částku peněz, když měl 271 zlatých prstenů na rozdávání. Když ale paní jeho srdce prstýnek měla, pátrala po něm, poněvadž odhadla jeho nevěru, Ulrich (Oldřich) jedoucí na koni zarmoucený k jeho manželce, která ho sice měla ráda, ale od jeho dobrodružství neuměla udržet. "Paní" mu však znovu dopřávala jeho umění, předtím ho nechávala stát dva dny jako žebráka mezi malomocnými, až mu povolila, aby k němu byly jiné dámy, které do pokoje se domáhaly, kde mu řekla, že všechna jeho tužba snad je zadarmo. Nyní teprve Ulrich (Oldřich) nepřipustil jeho zbožňování. Celá jeho básnická tvorba nás uvádí do hlubokého pohledu rytířského života tehdejších časů; to šlo proti úpadku, již obžalovaného Ulricha (Oldřicha). Jestliže on sám sice nemůže být vzorem šlechtice a rytíře, musí ho doba považovat jako za idealisty, jehož povaha zůstala čistá od neřestí té doby. V mužném věku vykonal pro vlast dobré služby a zemřel jako letitý, kolem roku 1274. 10/20

Dějiny 13. století - konec vlády Seefeldů

Mimo Kadolda a Wicharda z Valtic jmenujeme ještě tenkrát nás týkající se listiny, a sice 1217 Heinrich (Jindřich), a 1256 nějaký Alexander *) stolník z Valtic (Velsperg). 6/

• Snad z písařského omylu je asi Alexander zapsán namísto Albera. 6/

Posledním stolníkem z Valtic byl syn Kadolta, Albero, ozdoba jeho rodu. Stál při mocném českém králi Otakaru (Ottokar), ten se zmocnil 1251 rakouských zemí a požíval vysokou vážnost. Při poradenské činnosti v nejdůležitějších záležitostech byl jeho hlas slyšen až do jeho rozhodnutí. 10/20

Albero nechal 1269 postavit klášter pro dominikány na Minnebachu (Imbach) (severozápadně od Kremže) v romantickém kremžském údolí z materiálu bouraného hradu Minnebach. Klášter byl za císaře Josefa II. (1741-1790) zrušený; z doby Albera pochází Kateřinská kaple, jedna z nejpěknějších gotických staveb v Rakousku, je ještě zachovaná (1912). Brzy po založení (1270) zemřel poslední vládce Valtic z rodu Seefeldů a byl nejspíše pohřben v Imbachu. Zanechal velké dědictví svým šesti dcerám, které se provdaly za syny ze vznešených rodin země, a to:

Alheid von Seefeld. (Jejím manželem se stal Heinrich IV. von Kuenring, někdy také Chuering – rod ze Saska a Porýní).

Agnes von Seefeld. (Manželem se stal) Heinrichův starší bratr Lutold von Kuenring.

Elsbeth von Seefeld. Manželem pán von Rauhenstein (hred v údolí Helenthal severovýchodně od Schwechatu nyní v části města Baden u Vídně), druhým manželem byl Ulrich II.. von Pilichdorf (zřejmě Pillichsdorf, obec v okr. Mistelbach u Wolkersforfu),

Gisela von Seefeld. Manželem Ortlieb von Winkel.

Tuta von Seefeld. (Jejím manželem se stal) moravský šlechtic Gerhard z Obřan

Diemuth von Seefeld. První manžel byl Dietrich von Rohrau (v rakouské Průmyslové čtvrti jižně od Petronell). Druhý manžel Hertnid von Stadeck (snad hrad v okr. Mainz-Bingen v Porýní-Falcko).

Je pravděpodobné, že celý majetek patřící k Valticím dostaly dcery společně, protože v pozdější době se opět zmíníme o některých šestinách. 10/20

Dějiny 13. století - vláda Kuenringů

Dnes (1840) dávno zmizelá ves Kogelbrunn, kvůli svému překrásnému výhledu ležela hodně navštěvované "Hermanskogel" u Vídně ležící byla dlouhý čas v jeho vlastnictví a on se proto 1256 přirovnával ke klášteru Klosterneuburgskému a sám je nazývá: "Dapifer Austriae et Advocatus de Velsperch" *) - 1264 do 1266 jeví se vlastnosti zemských soudců (judex provincialis). 6/

• Všechno léno, jaké stolník z Valtic od pasovského biskupství měl, stává se takto pojmenované: "Media villa in Chatzlinsdorf, sita in parochia Velsperch. Media villa in Reibensdorf, sita in parochia Gawatsch. Quarta pars villae in Harantsdorf, in eadem parochia Gavatsch. Item deciman in Geltseins in parochia Veltsperch sita. Item deciman vinj in Veltsperch, fere de centum vineis excepta parte plebani. Item unacum domino Hanrico de Seveld deciman in Ladendorf." Na starém mapování valtického okolí jsou tyto přínosy nezajímavé. 6/

Jeho manželkou byla Gisela, poslední z jejich rodu z Ort v Horních Rakousích. 6/

Ve věcech prospívající ženám a unavený životem trpěl a hledal útočiště nabízející se bohabojnou službou dominikánskému klášteru u Imbachu (tehdy Minnenbach) v romantickém kremžském údolí mezi zámky Rechberg a Genstenberg *). 6/

• 1783 byl Imbach zrušen a zříceniny kláštera poskytovaly bolestivý a žalostný snímek. Ve vzájemném vztahu postaven velmi zajímavý kostel, krásná památka staroněmeckého umění a zachován v klenbě presbytáře nápis: ::"Zakladatel chrámu božího a klášteru pro naše svobodné ženy u Minnebachu, Albertus Feldberg, stolník Rakouský, Gisela jeho manželka. 1269." jistě hezká vzpomínka na toho zbožného zakladatele. /6

Dne 1. května 1269 byla listina sepsána na hradě Valtice. Alberova matka, Agnes zvětšuje nadaci jejího syna každoročně nedaleko Valtic ležící obci Garsenthal (Garschönthal - dnes městská část Valtic - Úvaly). Sám Albero si neuvědomil, jak jeho nadace je prospěšná - než ještě první zárodky prospívali, přecházel na druhou stranu. 6/

Několik měsíců po podepsání smlouvy -- dne 5. července 1269, již truchlící Alberova vdova, sama blízko smrti, upevňuje nadaci, kterou zřídili milovaní manželé *). 6/

• To datum "29. Bde. II. Abth. Monumenta boica", upravuje listinu, ve které "Albero de Veltsperch" ještě 12. března 1270 je nazvaný chmurným, je v podkladech ve Chmeľs historických badatelů, "p. 550, aus dem k. k. g. H. H. u. St. Archive" editují hospodářské spisy, nad nimiž jsme pak někdy v rozpacích. 6/

Tím 1269 zesnulým Alberem byl rodový stolník z Valtic -- např. 1359 uvedený Hanns z Valtic, tak jako 1368 ještě objevený ve vídeňských městských spisech Rampolt z Valtic (Veldsperg) a jeho bratr byl Leutold, aniž z větve Valtické by byl v příbuzenském vztahu, bezpochyby jenom byl natýván od svého rodiště. 6/

Naproti tomu dcery -- od Alheidis a Jindřicha (Heinricha) IV. z Chuenringu (1252-1287) -- Anežka (Agnes), jejíž starší bratr Leutold z Chuenringu (1244-1312) -- Alžběta (Elisabeth) 1282 Oldřicha (Ulricha) IV. z Kapellen -- Jutta (nebo Tuta) (1279-1282) Jindřicha z Obřan (Obrzan Obersezze, Obersaesse), předek slavného českého krále Jana z Poděbrad -- Margareta od Oldřicha (Ulricha) II. z Pillichsdorfu (1224-1301) -- Dietmud (1281-1289) od Hartneida ze Stadeck -- jedna ze sedmi byla konečně provdána na Winkelberg -- jeho vážený šlechtický zámožný rod s velkým příbuzenstvem byl ale pozůstalostmi rozdroben. 6/

Adéla (Adelheid, Alhaidis) měla svému manželu Chueringu Jindřichovi (Heinrich) dát věnem veliký díl Valtic. Jindřich ale řešil budoucí díl jeho švagrové Alžběty Elisabeth) a získat moc panování, a psal si později, jak pod jeho tlakem obhajoval slavné rodové jméno jako Jindřich z Valtic. Tak bylo panství Valtice pro mocnou a váženou větev z Chuenringů získáno, nikoliv ale úřad stolníka z Valtic, který král Otakar propůjčil 1276 Alberu z Puchheimu i s příslušenstvím a s platností do jeho místa. 6/

Jindřich (Heinrich) z Chueringů, první držitel Valtic, z toho rodného domu, exceloval s mnoho osvědčenou chrabrostí (pročež byl také nazýván železný), ne menší než zbožnost a bohabojnost, -- sjednal nadaci snad dávno uzavřenou k Minoritskému klášteru ve Valticích, byl to důkaz dostatečně přesvědčivý. Lidé vidí, když je někdo nezpůsobný nebo nezbedný, jak tehdy říkal: "buď vychovaný pro blaho Valtic!" 6/

Jeho žena Adéla (Adelheid) zemřela 1282. Již v následujícím roce se Jindřich oženil s Kateřinou hraběnkou z Neuhaus. Obě manželství byla bezdětná, zemřel 1. února 1287 na svém zámku (snad hradu) Feldsberg, všeobecně oželený. Je pohřben ale ve Zwetlu, kde ještě za svého života vystavěl rodinnou hrobku pro své předky. 6/

Alheid (+1288 z rodu Seefeldů) a Heinrich (Jindřich) IV. ze starého rodu silných Kuenrinů zvolili Valtice za své rodinné sídlo. Kvůli jeho statečnosti současnící na něj žárlili. Kvůli své zbožnosti založili ve Valticích klášter minoritů, který však dávno zmizel. 10/21

Bitva na Moravském poli 1278

Za časů Heinricha (Jindřicha) došlo k závažné události. Německý král Rudolf (I. Habsburský (1218-1291) měl od Otakara z Čech (1233-1278) požadovat rakouskou zemi; pak nemohli se dohodnout a chopili se znovu zbraní. V pátek 26. srpna 1278 došlo k osudnému boji na Moravském poli mezi Dürnkruty (Suché Krůty) a Jedenspeigen. Obtížné byly pro Rudolfa válečné prostředky pro spravedlivou válku a velký strach před vítězstvím českého krále; bitva kolísala dlouho sem a tam, stoletá korouhev rakouská Ottovi (II. 1269-1270 znám) von Haslau vypadla, ale rychle se jí zmocnil Heinrich (Jindřich) z Liechtensteina. Sám Rudolf byl s koně sražený, někdo ho znovu na koně vysadil. Konečně vyrazilo těžké německé jezdectvo a zadní voj nemohl ubránit unavené české vojsko, prchali a zlatý král klesl k zemi, probodnutý mečem rakouského rytíře. Heinrich (Jindřich) z Valtic udatně bojoval po bohu Rudolfově a přivedl lenního pána na zámek Valtice. Odtud se datuje zpráva o bitvě od dóžete Eontarino z Benátek (Venedig). Po několikadenním odpočinku se Rudolfovo vojsko posunulo na Moravu a podrobilo si zemi. Král takto získal záruku na platbu válečných náhrad. 10/21

Valtice ale tuto dobu ochraňují v drahých vzpomínkách. Rudolf Habsburský totiž tábořil před bitvou na Moravském poli, ve které král Otakar ztratil život, a z Valtic podal zprávu (27. srpna 1278), kdy benátský vévoda Jakub Cantano zvítězil nad Otakarem. 6/

Dějiny 13. století - konec vlády Kuenringů

Jindřich si utvrdil moc nad Valticemi, dědit měl jeho starší bratr Leutold z Kuenringu (také Chuenring), jak bylo řečeno ožení se s Anežkou, dcerou posledního stolníka z Valtic. Také rytířský a bohabojný jako Jindřich, i on založil klášter Klarisek u Dürnsteinu. Jeho dobročinnost a laskavost -- jedna ctnost jako jeho vrstevník, ne bez narážky, na svou tuto vlastnost takřka již oznámí jméno (Leutold) jemu velebí -- má uchránit nás podle kroniky Zwettlu: Jednou cestoval z neznámého důvodu ze Štýrska do Rakouska. S peřím a hedvábím vystrojená Anežka vedle něho v nádherném voze, obklopeni gardou s 30 vojáky. Tu viděl, jak zubožený člověk podpírá v kotlině své dvě malé děti a namáhavě v potu je táhl přes nějakou bažinu. Lutold říká manželce: "Dobře si stojíme a máme bohaté hospodářství v Rakousku i Štýrsku. Nechej nás ale v tom vděčném božím spojení kořit se, pýchu nenajdeme v žádném v souboji. Byli bychom snad ještě titíž -- jak ho máme klamat, tak bídné měla by nás Prozřetelnost, jak nízcí tito ubožáci zde jsou!?" -- Přes takové rozjímání mísili se všichni přítomní -- zuboženou táhnoucí se rodinu zámožný obdaroval penězi i šaty, a dále do většího vozu naložil. 6/

V roce 1283 dostali Rakušané v synovi Rudolfa (I. +1288) Habsburského, Albrechtovi, prvního vévody rodu, který ještě dnes (1912) vládne v Rakousku, Heinricha (Jindřicha) z Valtic, jehož první manželství a Alheidou a druhé s Katharinou (Kateřinou) z Neuhaus zůstalo bezdětné, zemřel 1286 a byl pravděpodobně ve Zwettlu, k věčnému klidu pochován. Přísnost Heinricha (Jindřicha) z Kuenringu-Valtic byla příznačná a měla velký vliv na jeho dvůr, kde dbali na disciplinu i mravy. Ještě dlouho nevzdělaný lid říkal, "snad byl vychován ve Valticích". 10/22

Dne 1. září 1299 zemřela první manželka Anežka (Agnes) a řešil (před 27. listopadem 1299) od svého švagra Ulricha von Walsee a jeho paní domu Dietmuth, těch podílů na zámku Valtice a ostatní jmění s výhradami, že snad má jim tato část po Leutoldově smrti připadnout do Vánoc 1300 v 60. letech svého života pod vlivem K. Albrechta I. S Agnes hraběnkou von Ahsperg, zrozené z královské krve ze Švábska, vévoda von Meransperwandt, uvést v soulad, ačkoliv chybný, dokonce vydaný i pro hraběnku Habsburskou. Leutold zemřel 18. června 1312 jako dvaasedmdesátiletý kmet. Jen velmi nejistých duelů bylo nad hlavu -- ještě velmi problematické -- spiknutí rakouské zemské šlechty označované proti Albrechtu I. (od 1292), jako poslední jsou kromě jiného zámku také prý Valtice značně poničeny. 6/

Adéla (Adelheid, Alhaidis) měla svému manželu Chueringu Jindřichovi (Heinrich) dát věnem veliký díl Valtic. Jindřich ale řešil budoucí díl jeho švagrové Alžběty (Elisabeth) a získat moc panování, a psal si později, jak pod jeho tlakem obhajoval slavné rodové jméno jako Jindřich z Valtic. Tak bylo panství Valtice pro mocnou a váženou větev z Chueringů získáno, nikoliv ale úřad stolníka z Valtic, který král Otakar propůjčil 1276 Alberu z Puchheimu i s příslušenstvím a s platností do jeho místa. 6/

Heinrich (Jindřich) z Kuenringu (Chueringů), první držitel Valtic, z toho rodného domu, exceloval s mnoho osvědčenou chrabrostí (pročež byl také nazýván železný), ne menší než zbožnost a bohabojnost, -- sjednal nadaci snad dávno uzavřenou k Minoritskému klášteru ve Valticích, byl to důkaz dostatečně přesvědčivý. Lidé vidí, když je někdo nezpůsobný nebo nezbedný, jak tehdy říkal: "buď vychovaný pro blaho Valtic!" 6/

Rakouský dům Liechtensteinů, jehož kmenovým hradem je Liechtenstein u Mödlingu, nastupuje uprostřed 13. století s Heinrichem (Jindřichem) I. do historie naší země. Otakar (1233-1278), který si chtěl rakouského šlechtice získat na svou stranu, když se zmocnil Rakouska a Štýrska, propůjčil Heinrichovi (Jindřichovi) panství Mikulov, kam si přenesl své sídlo. Jakou hodnotu si Liechtenstein u Otakara vyvolil, shledáme z listiny, ve které Český král věrnému a milovanému Liechtensteinovi, od kterého získal četné zásluhy u jeho rodu, když králi hrozilo nebezpečí života i ztráty majetku. 10/24

Jeho (Heinricha) synové Friedrich (Bedřich) a Heinrich (Jindřich) II. však nastoupili na stranu Rudolfa (I. 1218-1291) Habsburského a bojovali s velkou statečností v bitvě na krutém poli, ve kterém zápolilo vojsko Habsbursků o svou vládu. 10/24

Dějiny 14. století

Lutold, starší bratr Heinricha (Jindřicha) přes svou manželku Agnes (Anežku) měl jednu část Valtic, nyní ji o další šestinu zvětšil, takže vlastnil polovinu panství Valtice. Mnohá vyšší šlechta Rakouska se bouřila proti novému vévodovi Albrechtovi I. (1255-1308) Habsburský). Zbytečně vedli žaloby na to, že zemský kníže práv nedbá, že peníze do svého rodu zasílá a přináší sebou švábskou šlechtu a domorodce upřednostňuje. Stávky se nezdařily, Leutold (+1312) z Kuenringu s ozbrojenou mocí byl potlačen, pozbyl své nejlepší statky, také Valtice musel zůstavit k pokutě na 5 roků na Albrechta. Letold, který 1312 zemřel a ve Zwettlu byl také pochován. 10/22

Leutoldovým odchodem následoval skrytý boj a vnější zmatky. Dobrodružný král Jan z Čech, ve svazku povstal proti svému bratru vévodovi Ottovi, s úsměvem vtrhla jízda s 2300 koňmi do Rakouska a za Dunajem zůstala jen spoušť. Mimo čtyřiceti opevněných míst také Valtice padly do jeho rukou. Ještě však v témže roce, nikoliv však bez nesnází, byla uskutečněna mírová jednání, kdy Jan smluvil podmínky, za jakých by se mohl do Rakouska vracet. Když se Jan po osmi letech 1336 opět vřítil doRakouska, celou zemi až k Dunaji zpustošil, podruhé vpadl také do Valtic a na jeho rukách zůstala jizva. Velevážený rakouský ministr Albero von Rauhenstein, vlastník části Valtic a také Břeclavi byl v březnu 1336 zajat -- konečně před 9. říjnem téhož roku u Ens král Jan skončil, s rakouským vévodou sjednal, že věrný Albero von Rauhenstein bude na budoucích Martinských slavnostech v Břeclavi králem zase vydán. -- Podle toho mohlo nepochybně probíhat vyrovnání. 6/

Jeho majetky zdědili synové Johann (Jan) a Leutold II., který podíl na Valticích 1347 prodal Potendorfům. Tento rod vlastnil vesnici Potendorf ležící u Valtic, kterou pravděpodobně 1486 zničili Uhrové.10/22

Jak bylo řečeno několikrát rozdělené vlastnictví Valtic, měly se po úmrtí Leutolda z Kuenringu (Chuenringu) (+1312) rody Puchheimů a Pottendorfů dostat do prudkých rozepří spontánně a po těch konečných řešeních velké části dílu Valtic po Leutoldovi jeho synům (Janu a Leutoldu mladšímu) 1347 nepřistoupili na nároky Pottendorfských. Jedna šestina panství Valtice již však z Albera, posledního stolníka z Valtic, zemřel (1269), převod na mocné Rauhensteiny se zdařil, a došlo po smrti Friedricha (Bedřicha) z Rauhensteinu (+1387) dědictvím na Alžbětu (Elisabeth) z Puchheimu, Janu (Johann) z Puchheimu a Sophie (Žofii) z Kapellen dcery Johanna (Jana) z Liechtensteina, Albrecht III. (1349-1395) slavný vrchní správce statku si ji vzal a její část Valtic dostal. Na úplné vlastnictví Valtic zdála se cesta tehdy ne zcela zavřená, neboť ještě 1395 zastavených Johann (Janu) von Liechtenstein Wulfingu z Haslau "Jeho část na místo k Velsperchu a na nejlepší k Velsperchu". Od té doby -- to jsou teď půl století -- zůstal hrad a město Valtice v nepřetržité držbě veleváženého mocného rodu Liechtensteinů. 6/

Rakouský dům Liechtensteinů, jehož kmenovým hradem je Liechtenstein u Mödlingu, nastupuje uprostřed 13. století s Heinrichem (Jindřichem) I. do historie naší země. Otakar (1233-1278), který si chtěl rakouského šlechtice získat na svou stranu, když se zmocnil Rakouska a Štýrska, propůjčil Heinrichovi (Jindřichovi) panství Mikulov, kam si on přenesl své sídlo. Jakou hodnotu si Liechtenstein u Otakara vyvolil, shledáme z listiny, ve které Český král věrnému a milovanému Liechtensteinovi, od kterého získal četné zásluhy u jeho rodu, když králi hrozilo nebezpečí života i ztráty majetku. 10/24

Jeho (Heinricha) synové Friedrich (Bedřich) a Heinrich (Jindřich) II. však nastoupili na stranu Rudolfa (I. 1218-1291) Habsburského a bojovali s velkou statečností v bitvě na krutém poli, ve kterém zápolilo vojsko Habsburků o svou vládu. 10/24

Heinricha (Jindřicha) II. následoval jeho syn Hartneid II. Bojovali na straně rakouského vévody proti Janu z Čech a potom se postavili na stranu lenního pána, což způsobilo, že na své moravské hranici ležící statky byly rakouskými vojsky strašně zpustošeny. 10/25

Jan (Johann) z Liechtensteinu, velmi slavný hofmistr, byl na nejvyšší úrovni jeho vystupování silou moci a v H. Albertově celkové přízni nebyl vedle něho tím druhým. Než také vrtošivý a napůl potřeštěný český král Václav měl protěžovat jeho svou přízní, kterou jinému nikdy nedal. Také poskytl a vzdával jeho čest, majetek a moc, a tak se Liechtenstein dostal do povážlivé alternativy, v níž se s nečekaným pádem ze své úrovně, dostal a uviděl velmi rychle svou volbu. Albrecht svou zaujatostí těžce nad ztrátami pyká, dobrovolně se velké části vzdává. Nikoliv méně než dvacet zámků, celé jeho držení u jižního břehu Dunaje, musel také postoupit také sněmovnu vévodů. Zůstalo mu pouze několik zámků u levého břehu Dunaje protože ve Valticích se dostal do tvrdého osudu vnucené směny. Přestárlý kmet, ze tří manželství bezdětný, zemřel (1399). 6/

Jeho třetí manželka, Alžběta (Elisabeth), která mu přinesla Valtice, přečkala ho a vzala si šlechtice Johanna Stubenberga. Po svatbě však nastaly dlouholeté prudké sváry a souboje mezi rody Liechtensteinským a Stubenberským a nejdříve se řešily intervencemi u zemských knížat. 6/

Držitelé Valtic ve 14.století

Podíl Elsbeth (roz. Seefeld 1270-známa, 1. manžel Pán z Rauhenstein, 2. manžel Ulrich II. von Pilichsdorf), dcery Albera z Valtic (Seefeld +1270-poslední stolník, syn Kadolta), převedla podíl na svého manžela z rodu Rauhensteinů (hrad v údolí Helensthal) tím se zvětšil tak, že v této době město bylo v držení dvou rodin, Kuenringů a Potendorfů na jedné straně a Rauhensteinů na straně druhé. Zvláštností v dějinách Valtic je, že vnuk zmíněného Rauhensteina, Albero II. opakovaně došel k bojům mezi rakouským vévodou Albrechtem II. a výbojným králem Janem z Čech. Beztoho v roce 1331 na moravské hranici stála silná vojska, protože v zimním období bylo válčení nemožné, omezovali se na pustošení vesnic a měst. Znovu propukla válka, když 1335 po smrti posledního vévody z Korutan (Kärnten) německý císař propůjčil zemi Habsburkům. Dvakrát připadly Valtice násilně českému králi. Albero von Rauhenstein, který se nedávno zmocnil Břeclavi pro rakouského vévody a byl zajat, mezitím Valtice od března až do zimy zůstaly v rukou nepřítele a těžce trpěly loupežemi a drancováním českého vojska. Mír uzavřený v Enns (město v Horním Rakousku) konečně osvobodil zemi ze strašného pustošení, Břeclav byla opět předána králi Janu, a samotný Rauhenstein strádal ještě dlouho v nepřátelském zajetí. Po jeho (Alberově) smrti (1354) převzal dědictví jeho syn Heinrich (Jindřich) I. von Rauhenstein, který zemřel (1386) jako bezdětný. Své nároky začaly uplatňovat sestřenice Elsbeth a Agnes (Anežka). První (Elsbeth) byla provdána za šlechtice z rodu Puchheimu, mocného rodu, kterému byla propůjčena hodnost stolníka z Valtic. Anežka (Agnes) byla manželkou Potendorfa. Na závěr připomínám, že údaje ohledně držitelů Valtic v patnácti stoletích jsou tak zamotané, že si nemohu činit nárok na úplnou přesnost (Karl Höß, 1912). 10/23

Od početných dětí Hartneida z Liechtensteina nabyl Johann (Jan) I. (+1398) vysokou důležitost. Mezi mírumilovným vévodou a jeho válku milujícím bratrem Leopoldem došlo opakovaně k dělení země, při čemž mocní Liechtensteinové spoluúčinkovali jako smírčí soudci. Ale rozepře i mezi vévodou a jednotlivými šlechtici a rozepře mezi nimi navzájem řešil na vyžádání Johann (+1398) z Liechtensteinu. S materiálními problémy Rakouska to tehdy nebylo nejlepší; finanční situace kvůli válkám Leopolda (zejména proti Benátkám), přes velké dluhy usedlým Židům, byla žalostná. 10/25

Do finanční komise k regulaci peněžnictví Rakouska, byl také přizván hofmistr. Tato pětičlenná komise obdržela pravomoc po čtyři roky vybírat všechny daně, na vévodu přidělila ročně 1700 pfundů vídeňských feniků; přebytek byl určen na úhradu zemského dluhu. Často musel Johann (Jan) (+1398) z Liechtensteinu vévodovi vypomoci zálohami, proto hofmistru byly převáděny četné statky jako lenní poplatky. Vyrovnávat museli menší početné, které pak vykupoval Johann (+1398) pro svůj dům. 10/25

1371 propůjčil Johannu (+1398) z L. Albrecht III. vesnici Potendorf u Valtic a v roce 1391 koupil od Friedricha von Potendorf jeho podíl na městě a pevnosti Valtice; další různá léna: rozsudky pod šibenicí s desátky, houštiny zvané Theim (dnes Boří les), různá práva a podíly v okolí, kolem 11.037 pfundů 60 feniků. 10/25

Nastupují Liechtensteinové

Prostřednictvím třetí manželky Elisabeth (Alžběta) von Puchheim, přijal Hans (Jan) z Liechtensteinu zbývající podílValtic. Tím se stalo město Valtice vlastnictvím bohatého rakouského šlechtického rodu a přišel čas, který ještě po více než 500 letech ukazuje nejkrásnější šlechtické sídlo. 10/25

U vévodova rozsáhlého majetku a jeho veliké moci nemohl chybět také mocný hofmistr, bez závisti, který by mohl vévodovi radit, jako Liechteinstein mohl moc zneužít. Obviněný ze spolčení v tajných spolcích je dokonce král Václav z Čech. 10/26

V roce 1394 došlo k pohromě. Hans byl předvolán do Gmundu (město v Dol. Rakousku), mimo většiny členů jeho rodiny uvězněný, mezitím vévoda se zmocnil jeho majetků. Leichtenstein se musel podrobit soudu vévody, že utrpěl újmu na nejvýraznějších statcích v Rakousku; také kmenový zámek Leichtenstein ztratil. Ve velkém vlastnictví zůstali jen Mistelbach, Ulrichskirchen, Feldsberg (Valtice), Rabensburg, Ringelsdorf (obce ve Weinviertel) a některé další statky. Důkazy viny Johanna (Jana) nemohli dějepisci uvádět, toliko nepřízeň vévody bude jako důvod uváděn krutý trest. V roce pádu Liechtensteina zemřel vévoda a krátce na to Johann (Jan) sám (+1398). 10/26

Několik let před svou smrtí Johann (Jan +1398) započal přestavovat prastarou kapli sv. Panny na nábřeží ve Vídni na velkolepý gotický kostel Rakouský. Přijal patronát na kostel a rozhodl o pohřebišti zde pro svou rodinu. 10/26

Protože Johann (Jan +1398) neměl žádného syna, přešlo dědictví na příbuzné. (Matthias I., Johann II., Heinrich V. a Hartneid V.) Jejich úlohou bylo nejprve zachovat držbu Valtic, vdova po hofmistrovi se provdala za Johanna von Stubenberg a učinila mnohé významné požadavky na dům Liechtensteinský. 10/27

Elisabeth (Alžběta) objasnila, že 800 Pfundů jako její dar na Stubenbergera jako záruku na město Valtice a požadovala nejen spoluvlastnictví na vládě a zámku toho místa, ale i podíl na ostatních statcích. Po mnohých zápasech a rozhodování byl konečně boj vyřešen, že Liechtensteinové připravili objasnění, kvůli platbě sumy 1700 Pfundů vídeňských feniků a nároky Elisabeth (Alžběty) byly uspokojené (1406). 10/27

Dějiny 15. století

Pro občany našeho města to byla truchlivá doba. Začalo to vpádem moravských loupeživých šlechticů do naší země. Pověstný byl Hynek Heinrich) z Kunštátu (Kunstatt) zvaný "Suchý Čert". Násilně se zmocnil Znojma (Znaim) a začal plenit Dolní Rakousko (Niederösterreich). 10/27

Ačkoliv Valtice v počtu vydrancovaných míst nejsou jmenovitě uváděny, můžeme si ale představit jak trpěl od loupežníků občan bydlící mimo městských hradeb a občan okolních vesnic. 10/27

Nakonec rolníci a majitelé pozemků na Moravském poli byli napadáni a vysvlékáni častěji, ale zhoršovaly se také poměry v našem okolí. Vévoda Wilhelm (Vilém) se rozhodl energicky proti loupežníkům zakročit. To byl ale jen tzv. "Greinmeister" (ufňukaný mistr) s jeho vojenskou skupinou. Občané a rolníci museli oznamovat již známé loupežníky; označení byli okamžitě popravováni. 10/27

45 šlechticů bylo pověšeno, jakmile padli do rukou vojska; šikovnější uprchlí do Vídně, tam byli pak vhozeni do Dunaje. 10/28

Většinou loupežníci uprchli na Moravu, avšak odtud je vraceli eskortou do Rakouska, nebo je vrátili do Znojma. 10/28

Houf šestitýdenních obléhatelů vévody Albrechta IV. (Habsburského (1377-1404) a uherského krále Zigmunda (Siegmund) nemohlo město přijmout, oba byli zapomenuti a Albrecht zemřel (1404). Také ani jeho syn Albrecht V. (Habsburský 1397-1439) se nemohl s loupežníky vypořádat. 10/28

Janova síla byla ve třech synovcích, Matouš (Matthäus), Jan (Johann) a Jindřich (Heinrich) (IV. toho jména ve svém rodu), dědicích. -- Posledně zmíněný, vévoda Leopold Rakouský, vrchní hofmistr u krále Václava jako nejvyšší, zemřel 1418 v držení ve Valticích. -- Následoval jeho syn Jiří (Georg) IV. (+1444), který musel zažít roje česko-moravských husitů, když podpálili Valtice 1426, zatím co vévoda Albrecht byl zaměstnán marnou ochranou při obléhání Břeclavi. 6/

Vojsko moravského rytíře Sokola, zvaného Scheckel řádilo proti bezbranným rolníkům jako divá zvěř, vesnice byly vydrancovány, vypáleny a obyvatelstvo vsazeno do vězení. Rakouské vojsko se neodvážilo do města Laa, nakonec muselo přivřít oči před loupeživými rytíři a doslova uzavřít mír proti uložení kauce 23.000 dukátů markraběte Jošta (Jobst) z Moravy, který rozhodně lupiče podporoval a město vykoupil. 10/28

Valtice mezi husitskými válkami méně trpěly. Rozmanité potíže v kostele měla kázání plamenného kazatele betlémské kaple v Praze Jana Husa (1369-1415), započalo různé uspořádání v náboženském vyznání. Mířil slovem i písmem proti panování papeže, proti bohatství církve; své stoupence přijímal jeho svatou večeři v podobě chleba a vína, tak Krista vzýval, a bibli považoval za jediný zdroj víry. Koncil v Kostnici (Constanz na jihozápadě Německa u Bodamského jezera), na kterém se měl Jana Hus (1369-1415) ospravedlnit, odsoudil jeho učení a rozsudek zněl trest upálením (1415). 10/28

Následkem smrti Jana Husa (1369-1415), došlo k velkému rozhořčení v Čechách; vzrůstalo ještě větší, když po smrti krále Václava jehož bratr, císař Zikmund (Sigismund) (1368-1437) husitům zavinil smrt jejich učitele a v Čechách nastartovaly nepokoje. Se zbraněmi v rukou postavili se mu v nenávisti proti starému náboženství a proti Němcům shromážděný dav pod vedením nemilosrdného (Jana (1360-1424) Žižky z Trocnova (a Kalicha) proti rytířům německého kříže, které Zikmund (Sigismund) do Čech vedl, utrpěl však hanebnou porážku. Vedle nacionálního a náboženského fanatismu vedl Žižka svým vojenským uměním. Jeho rolníci měli často jen cepy, část s ručnicemi i s dělem, tehdy jen velmi vzácnou zbraní. Vozová hradba tvořila ochranu vojska při pochodu i v táboře a byla bludištěm, aby mezitím se přetvořila k boji, zmátla nepřítele a žádná záchrana se nenašla. S neslýchanou krutostí postupovali husité proti obyvatelům dobytého města. 10/29

Vévoda Rakouský Albrecht V. (Habsburský 1397-1439), měl sňatkem se sestrou Zikmunda (Sigismund) (Jagelonský (1368-1437), Alžbětou, vyhlídku koruny Uherské i Čech. S velkým vojskem přispíval svému tchánu v boji proti husitům, což nejen stálo strašnou oběť země a velké oběti majetkové, ale také Češi drancovali Dolní Rakousko. Albrecht vzal od klášterů a měst půjčku ve výši 60.000 dukátů, všichni muži od 16 do 70 let byli povinni k vojenské službě, na vinohrady položeny daně. 10/29

Strašný nepřítel v naší zemi. Přes Podivín (Kostel), Lednici (Eisgrub), Nejdek (Neudeck), Bulhary (Pulgram) a Mikulov (Nikolsburg) táhly české houfy do Valtic. Vztek dopadl na husity, když majitel panství Hartneid V. z Liechtensteina, slavný udatností po boku císaře, stál proti soupeři se statečnou obranou Špilberku v Brně a velkou službu tam prokázal. 10/30

Po patnácti letech trvání strašné války, která konečně končí a zkrocení husité uzavřeli s císařem i církví mír a je dovoleno užívání v podobojí a udělány některé ústupky (1436). 10/30

Jen rok se císař těšil z vlády nad zpustošenými Čechami, pak zemřel (1437) a zanechal Čechy a Uhersko Albrechtovi V. (Habsburg, 1397-1439), který byl také korunován německým císařem. 10/30

Když tento přísný, ale spravedlivý kníže 1439 zemřel, začala se říše zaplétat vstříc novým zmatkům; teprve po 4 měsících po jeho smrti se stal dědicem trůnu Ladislav (Ladislaus, zvaný Pohrobek z rodu Habsburgů (1440-1457). Boje, které vzplanuly nyní kolem vlády společných zemí, byly ještě prudší, když Ladislav, ještě v nejkrásnějším mládí zemřel. 10/30

V Čechách vládl mazaný Jiří (Georg) (1458-1471) z Poděbrad, v Uhrách se na trůn tlačil velice nadaný Matyáš (1443-1490) Korvín (Matthias Corvinus), v Rakousku ležícím v úhoru, ale mezi (vévodou) Fridrichem (Bedřichem) III. (1415-1493) a jeho ambiciózním bratrem (vévodou) Albrechtem (VI. 1418-1463), oba ze štýrské větve Habsburgů, vznikaly stálé spory a roztrpčené boje kolem majetku této hezké země. 10/30

Tyto sváry byly pro českého krále vítány a opětovně se uchopil rozhodovat; stal se "pomocníkem" a "rozhodčím" v rakouských poměrech. Jeho česko-moravská vojska vnikla do země a pustošila ji, peněžní odškodnění válek musel hradit císař. Při zpáteční cestě vojsk do svých zemí byly Valtice jejich shromaždištěm, jehož se účastnil i český král, a město lehlo popelem, žádný dům nebyl uchráněn (1458). 10/30

Johann (Jan) V. a Heinrich (Jindřich) VII. z Liechtensteinu shromažďovali rychle vojsko, pronikli na Moravu s vojskem čítající 800 vojáků a obléhali a dobyli zámek Drnholec (Dürnholz) a zmocnili se 300 vozů. 10/30

Když po smrti Alberta VI. se Friedrich stal nepopíratelně držitelem Dolního Rakouska, doufalo se, že konečně přišel mír pro tuto zemi. Sám císař neměl energii, aby zemi od lupičů ochránil, propustil žoldnéře a zjednal mír. 10/31

Ještě žalostnější byly poměry kvůli válce panovníka proti uherskému králi Matyáši. Nejdříve chtěl uplatnit dědické právo na Uhry, později toužil po smrti Jiřího (1458-1471) z Poděbrad po držení Čech. 10/31

Liechtensteinové, jmenovitě bratři Heinrich VII. a Christoph III., uzavřeli hned s početnými jinými šlechtici Rakouska společně a obrátili se na krále Uher, ve kterém očekávali uspořádání poměrů. Marně varovali císaře před paktováním se s Matyášem a s jejich vážným pokračováním, dokonce na papežskou klatbu nic neúčinkovalo. Šlechta poslala císaři zamítavý dopis, že nebude svá vojska zatahovat do pole proti (vévodovi) Friedrichovi (Bedřichovi) III. (1415-1493) 10/31

Když byl v roce 1477 uzavřen mír, smířili se také Liechtensteinové s císařem, také v dalších válkách proti Uhrám podporovali vojskem a půjčkou. Když císař válečné náhrady neplatil, pozvedli se proti němu potřetí. 10/31

Vídeň byla po jednoletém hrdinném obléhání proti Uhrům ubráněna, ale nepřátelé se shromažďovali k dobývání Dolního Rakouska. 10/31

Laa an der Taya (Láva) vzdorovala nepřátelům delší čas, Valtice a Zistersdorf (Čistějov) se podrobili brzy. Snad tato města nebyla obranyschopná. Nyní nezbývalo Christophu (Kryštofu) z Liechtensteinu nic jiného, než podmanit se. Matyáš (1443-1490) Korvín (Mathias Corvinus), nyní pán naší země, propůjčil silnému šlechtici důležitou úctu zemského maršála. 10/31

(V letech 1481 - 1490 ovládal Dolní Rakousko Matyáš Korvín (1443-1490). /Městské muzeum Valtice/)

Když uherský král v pohnuté Vídni zemřel a císař zase do jeho země vytáhl, upadl ovšem Christoph (Kryštof) v nemilost. Ne na příliš dlouhou dobu se smiřoval a dostal od knížete opět zpět hodnost zemského maršála, proto se Christoph (Kryštof) III. ukázal být vděčným, což dokázal ozbrojenou mocí uherské loupežníky vojensky zmařil. 10/31

Roku 1506 Liechtenstein (Kryštof) letitý zemřel, byl pochován v Mikulově. Již před dvěma lety měli příbuzní dědictví uzavřené. Jeho (Kryštofa) potomci vytvořili mikulovskou linii, dědicové jeho bratra Jindřicha VII. štýrské větve a děti mladšího bratra Jiřího V., vytvořili valtickou linii, ze které se rod Liechtensteinů po další dobu rozmnožoval. 10/32

Jiřího (Georgs) stejnojmenný syn Jiří V., stal se zakladatelem valtické linie rodu a praotec dnešních knížat z Liechtensteinu. 6/

Než skončila žhnoucí válka zatahovaná do Rakouska českým králem Jiřím z Poděbrad 1458 dlouho dojednávaným mírem, Valtice byly zpustošeny takovým způsobem, že jediný dům nebyl ušetřen -- bratři Jiří (Georg), Jan (Johann) a Jindřich (Heinrich) pustili se do odvážné odvety a krátce na to vpadli na Moravu a ohněm a mečem všechno zpustošili a vyrabovali. 6/

Jiří (Georg) V. zemřel 1484 a byl pochován ve farním kostele ve Valticích. 6/

Dějiny 16. století

Protestantismus

Opakovaná kostelní shromáždění nemohla cíleně odstraňovat jisté nabourané nesprávnosti v katolické církvi. To pokleslo ve víře lidí, které touží po reformních stavech také v Rakousku a padlo to na úrodnou půdu. Lutherovo učení (Martin Luther (1483-1546)-německý reformátor) našlo přístup do naší země proto, protože to tenkrát umožnil vnější obraz církevní rozháranosti a mimořádná podpora nového církevního učení. Biskupové z Passau (Pasova, města na jihu Bavorska u hranic Rakouska), Vidně, Salzburgu (Solnohradu, hlavní město spolkové země Rakouska), Wr.-Neustadt (Vídeňské Nové Město) a Raabu částí jejich diecézí v Dolním Rakousku opakovaně rozpory s některými vlastnickými právy mezi nimi neřešili. Nízké duchovenstvo bylo chudé a utlačované a přijímalo mnohdy nové učení; částečně se domnívali, že pojednávají pouze kolem reforem v rámci církve, částečně byli k přestupům i nuceni. Nižší šlechta hleděla plná dychtivosti na majetek církve, vyšší šlechta lpěla, již z opozice k zemskému knížeti, k evangelickému učení. Po vynálezu knihtisku mohli měšťané číst bibli, knihy, a bezděčně porovnávali mezi situací v církvi a v době apoštolů; ale také letmo šíření novátorství a požadovali pád starého učení víry. (10/34) Rolníci očekávali nejen evangelickou volnost, ale i osvobození od drobné práce pro statkáře. Kromě luteránského učení našly se také sekty habánů, kteří neschvalovali křest dětí a bezpodílové spoluvlastnictví manželů a kázali vstup do velikonoční říše. Zejména učený biskup, Balthaser Hubmeyer (+1528) z Mikulova, tyto sekty na kázáních a písemně staré učení potíral. 10/35

• 1528

Leonhard I. a jeho synovec Jan VII. (Johann VII. ?) z Liechtensteinu ochraňovali přívržence toho muže, který z Moravy a Rakouska do Mikulova táhl. Císař vyžádal jeho vydání a v roce 1528 byl jako kacíř ve Vídni upálený, o několik dnů později jeho žena, která jeho statečnosti napomáhala, v Dunaji utopena. Zveřejněním tohoto procesu byli také občané našeho města s novým učením seznámeni. 10/35

• 1540

Už Hartmann I. z Liechtensteinu se jevil, a také byl přívrženec reformace, jeho syn (Georg) Jiří Hartmann I., 1540 nastoupil vládu, byl pokládán za prvního z jeho rodu, který veřejně luteránství přiznal a to také u svých tetiček hledal. 10/35

• 1543

Farní dvůr vyhořel během českých válek od 1543.

• 1544

Arcivévoda Ferdinand I. (1503-1564 Habsburg) chtěl udělat katolické náboženství tak odolné, proto o reformu církve, duchovenstva a klášterů usiloval. Kolem panujících poměrů musí se přesně znát a nalézat, nedostatky okamžitě blokovat, zařizuje opět církev vizitaci, od které se dějiny našeho města v roce 1544 jsou odvíjeny. V šesti vozech jeli císařští kontroloři, kanovník od sv. Štěpána (chrám ve Vídni), Michael Kifringer a Christoph Polt, doprovázeni zapisovateli od kláštera ke klášteru, od fary k faře, pomalu určovali způsobilost úřadu. Měli za úkol ověřit, kteří kněží setrvají, napomenou a určí chování pro další život. Komise měla dále kontrolovat bohoslužby, příjmy a vlastnictví kostelů, zátěž fary a školy a referovat o stavebním stavu kostelů. (10/35) Věnovali zvláštní pozornost na změny ve všech vztazích trvajících po několika posledních let. Vizionáři vyplnili dva silné fóliové svazky poznámkami. Ohledně fary ve Valticích napsali: "farář a děkan Ulrich Mutzlich měl dříve jen čtyři učitele. Bohoslužby, dříve konány každodenně a zároveň úřad a požehnání, taktéž v týdnu, některé zpívané, přichází vykonávat podle starého způsobu a to pokud je jediným člověk přítomen. Úředník „Corporis Christi“, jehož roční příjem činí 32 Pfundů, každý čtvrtek bylo zpíváno, lenním pánem je (Georg) Jiří Hartmann z Liechtensteinu je přistěhovaný. 10/36

Farní kostel je špatnou stavbou. Benefiční právo Liechtensteinů spravuje měšťan jménem Rauscher. Vyšetřování celkové vizitace roku 1544 se projevilo žalostnými výsledky. Mnoho kostelů se rozpadalo, které nebyly obsazeny farářem, které měl přistěhovaný lenní pán ve vlastnictví. Daně byly od kostelů vybrány, ale na stát neodvedeny, takže po smrti faráře často zůstalo na 1000 fl. daňových zbytků váznoucích na kostele. Svátosti byly častokrát udělovány, duchovenstvo bylo zchudlé, mnoho prostorů bylo mnohdy zapůjčeno dětem, příjmy špatné, mezitím farní úřad vedl špatný kaplan, školy byly rovněž špatné atd. Navzdory dobré vůli nemohl arcivévoda Ferdinand (I.) (1503-1564) Habsburg odpomoci. 10/36

• 1550

Nástupce faráře Muttlicha z Valtic byl 1550 instalován farář z Ober-Wilfersdorfu, Christoph Nusser. 10/36

• 1562

V roce 1562 zemřel Georg (Jiří) Hartmann (I. 1513-1562) a byl stejně jako jeho otec pohřben ve farním kostele. Také jeho syn Hartmann II. byl horlivý průkopník protestantské víry a Valtice pod hradem byly protestantské, tedy nebylo možné, aby katolický farář mohl zůstat ve Valticích. 10/36

• 1566

Katolický farář oplakával u zástupce pasovského biskupa, kterým byl oficiál Zadesius, jenž sídlil v chrámu “Maria Stiegen" ve Vídni, že Liechtenstein z fary ho 1566 vyhání a prosil o pomoc, ten však pomoci nemohl 10/36

Ve stejném roce nastoupil jako protestantský farář do Valtic, Joachym (Johann) Magdeburgius (+1575), muž, který sehrál významnou roli v době tehdejších náboženských zmatcích. Byl v roce 1525 zavřený jako rodák pruského státu, když vedl jako kazatel neklidný život. Jako protestant musel Braunschweig (město v Dolním Sasku – Niedersachsen) opustit; do Hamburku (město, kde pak působil jako kazatel, byl navzdory jeho pilnosti a věrnosti bez uvedení důvodů propuštěn). V roce 1564 doporučil Magdeburgiuse jako kněze proslulý císařský polní hejtman Hans Ruber, jehož císařský pluk ležel před Raabem. Protože Ruber v Dolním Rakousku vlastnil místo Grafenwert (nyní Grafenwört, město u Wagramu v Rakousku), tak učil Magdeburgiuse také v tomto místě lokalizovat Dolní Rakousko. V závěru jeho díla ve Grafenwertu "Konfese anebo náboženské vyznání víry několika evangelických kazatelů v Rakousku" doporučil nynějšího faráře do Valtic.

• 1567

Magdeburgius rozhodně svůj úřad nezastával dlouho, neboť jeho další kniha se objevila 1567 v Grafenwertu, kde již měl delší čas své sídlo; ale i zde byl propuštěn a pokoušel najít své štěstí jinde. Magdeburgius byl totiž snaživý stoupenec učitele Flaccia*) a měl ji rozšířit také v Rakousku, čímž protestantské země byly rozptýleny do všech stran, což působilo obapolně, čímž se připravoval zánik evangelického učení v naší zemi.

• Flaccius byl protestantský bohoslovec. Jakožto profesor ve Wittenbergu (německé město v Sachsen-Anhalt / Sasko-Anhaltsko) a později v Jeně zápasí s útrpností s proti reformám Luthera, Melanchthona Philipp Melanchthon (1497-1560)-německý protestantský duchovní a zastává se extrémního učení. Když ho propustí, umírá (Magdeburgius, Johann) 1575 v Glende u Frankfurtu nad Mohanem (v Hesensku) 10/37

• 1568

Když císař Maximilian II. rakouským stavům v roce 1568 stanovil, aby na jejich zámcích a území nastala, dejme tomu naprostá svoboda vyznání, byly Valtice jako první obec, jejíž vládce a obyvatelé se veřejně vyznávali k novému učení. 6/

• 1569

(Narodil se Karel, budoucí 1. kníže rodu Liechtensteinského.) Jako jeho děd Jan (Johann 1517-1559), mocný hofmistr, také Karel (Karl 1569-1627) z Liechtensteinu pak svou silnou rukou také zasáhl do historie naší bohaté říše. Jeho hlavním smyslem bylo řízení svého domova v našem zájmu, to se sleduje po celý jeho život. Karel se narodil v roce 1569 a byl vychován v proslulé škole moravských bratří v Ivančicích (Eibenschits) v evangelické víře. Procestoval Švýcarsko a Francii, aby si rozšířil okruh svých vědomostí. 10/43

• 1571

Přestože rakouský panovník původně protestantské učení nevytvářel, byla přece jen trpěna, protože kvůli neustálým tureckým výpadům se musíme mít na pozoru. Nejdříve v roce 1571 poskytoval císař Maximilian II. (Habsburg (1527-1576), který ve své mládí sám k luteránství se skláněl, pány rytíře, jakož i podané volné náboženství podle Augsburského, ale jenom na jejich zámcích v poddaných městech a trzích a na všech patronátech podřízených církvi. 10/38

• 1577

V těch letech posadil Hartmann II. z Liechtenstinu do Valtic Johannese Judera, jako luteránského kazatele, v roce 1577 Balthasara Grave. (10/39)

• 1578

Když Johannes Juder 1578 zemřel, následoval ho Bresnicer jako protestantský kazatel v našem městě. Byl to velmi zdatný bohoslovec. Pocházel z Rottbus v Nieder-Laufitz (Dolní Lužice) a byl 1546 jako superintendant přidělen do místa Altenburg v Sasku. Protože ale podepsal deklaraci, jako několik sporných bodů prosazoval v evangelické církvi, byl kromě 27 jiných kazatelů propuštěn, a přešel do Švábska vykonával dále úřad. Byl sice po nějaký čas znovu docílil svou vážnost, avšak jeho místo opět vesele vysvětluje, jak bludné učení Flaccia slovem promlouval a proto na svých pracovištích propadal v rozepřích. Nyní Bresnicer táhl do Valtic kdež ve svém stáří měl dokázat, že z bojovného muže se stal také klidný muž, ve všech náboženských hašteřících se může odvrátit. Byl z římské církve "Aucroes Dammnatos promae classis", zařazený jako spisovatel, který byl pro bludné učení zavržený. 10/39

• 1580

V roce 1580 Hartmann II. z Liechtenstinu povolal do Valtic Alexandra Bresnicera (+1581) jako jáhna. 10/39

Přestože protestantské učení v Dolním Rakousku se tak velmi rozšířilo, že na 30 evangelíků připadal jen jeden katolík, nebylo to v žádném případě náboženskými vztahy protestantské víry. Každý statkář, každý pastor se bezmála vymkli k jinému úsudku. Dvorní rada Eder mohl právem metat stánky a návnady do tváře, že oni z Augsburské konfese, z koncese Maxe II., jsou odchýleni. Kolem tohoto obvinění vyvracet situaci v nové teorii v zemi k nápravě, pořádány další vizitace protestantských kostelů v Dolním Rakousku. Povolán bohoslovec Backmeister z Roztoku (v Mecklenbursku - Předním Pomořansku) (Rostock in Mecklenburg - Vorpommern), aby přišel do [Dolního Rakouska. Když vévoda z Meklenburské (Mecklenburg) univerzity a také poradní sbor města, dali souhlas, aby jejich nejlepší kazatel mohl být poslán, nastoupil pak učenec svou cestu do Rakouska. Dne 13. února 1580 nastoupil v Hornu (v Dolním Rakousku-Waldviertel). Bylo rozhodnuto, který kazatel a na kterou část bude povolán, v jeho náboženských věcech, jenž Backmeister z augsburského vyznání, bibli a k tomu měl sestavený luteránský katechismus, nechával podepisovat, a další podpis na tajné prohlášení, jaký nepříjemný spor skrze dědičného hříchu, bludné učení Flaccia měl vyvolávat, měl urovnávat a vybízet pastory k příslibu, jejich poslušnosti superintendantovi. Kromě osobních dat, které učení, chování, jaké přání a potíže má kazatel, ale také kontrolovat školní poměry. 10/39

Když evangelické zemské stavy sledovali usnesení zemského sněmu z roku 1579, zákon pomohl k oslabení odpůrců a podle něho případně obvinit. Úmyslně sem byl z Meklenburska povolán učený Lukas Bakmeister, který zasvětil doktora, faráře a profesory k služebníkům náboženství a přísně dohlížel jak se oblékají -- poněvadž když superintendant Dr. Bakmeister a kontrolor stáli včele. Zjišťováno, že veškeré evangelické faráře mají jen Valtice a Grossenzersdorf a první majitel města Hartmann z Liechtenteina stál v čele jako ředitel vyšetřovací komise, jakou ve Valticích během funkce od 12. do 18. září 1580 vyslechli uvědomělost dvaceti evangelických farářů. U této příležitosti byl také farář Niklas Becher von Wolffersdorf dnem 14. září přeložen jako kazatel do kostela ve Valticích k šíření evangelického učení. 6/

Ve čtvrti mezi Manhartsbergskými písčinami, částečně posledním místem vizitací Valtic, dílem k Enzersdorfu (místo v Dolním Rakousku mezi Laa a Hollabrunnem) a údolím u horního Hollabrunnu. Jako zástupci stavů při vizitacích byli jmenováni Hartmann II. (1544-1585) z Liechtensteinu a Wolf Christoph z Enzersdorfu. V Rodaun (místo je nyní součást Vídně) naznačoval Backmeister Pánu z Liechtensteinu, že kontroloři přijdou do Valtic mezi 12. a 13. září a současně poslal kopii pro Pána a zemský lid, ve kterém se sděluje a dávají dispozice, že se kontroly objeví v různých dnech u jednotlivých kazatelů. Wolf Christoph navrhll, aby pro velké vzdálenosti míst od Valtic kazatele předvolali do Enzersdorfu, kteří jsou blíže a z Moravského pole zase předvolat do Valtic. Backmeister (Dr. Lukas-náboženský poradce) s tímto návrhem souhlasil. V pondělí 12. září přijel teolog do Valtic a druhého dne provedl kontrolu. Potom Hartmann II. (1544-1585) jako první ředitel komise, podrobil kazatele a úředníky vyšetřování a připomněl náležitou skromnost. V první den přišli: Martinus na Dobermannsdorfu (obec v Dol. Rakousku okr. Gänserndorf), Christophorus Merkel z Lednice, Balthasar Senkenberg z Hauskirchenu (obec v Dol. Rakousku okr. Gänserndorf), Thomas Diestelmeyer z Alt-Lichtenwartu (Altlichtenwarth, obec Altlichtenwarthu, okr. Mistelbach), Othmarus Schilheider na Bernhardsthalu (obec v Dol. Rakousku, okr. Mistelbach), Nikolaus Becher z Wilfersdorfu (obec v Dol. Rakousku, okr. Ganserndorf) a Balthasar Grave, jáhen z Valtic. Z jeho údajů vyplývá: narodil se 1551 na Rohlitz u Meißen (Míšeň, město v Sasku), studoval krátkou dobu v Lipsku (Leipzig, město v Sasku) většinou ale samostudiem. Když ho potom předchozí pastor z Valtic, Ioann Judice, 1577 povolal k jáhenské službě, ordinoval u Josua Opitia ve Vídni při protestantském kázání. Jeho boj kvůli pozemskému hříchu nezahájil. V kostele ve Valticích byla rakouská agenda (pro protestantskou církev schválena císařem Maxem II. (1527-1576) sbírka církevních potřeb) a byly používané ve všech obřadech. Školomet (učitel) se jmenoval Paulus Hartvogel a měl při sobě 50 chlapců. Protože jáhen s pastorem jménem Alexio Bresnicerius, který byl členem sboru se v mnohém shodoval, a o druhých věcech se zbytečně neobtěžoval. (10/40) Všichni předvolaní kazatelé z prvního dne byli ve služebním poměru u Pána z Liechtensteinu. Když přezkoušení provedli, ke spokojenosti všech, byli napomenuti k svědomitému vedení úřadu. Když byli pastoři přezkoumáni, bylo jim předloženo prohlášení k podpisu, jen Wolffius si vyprosil čas na rozmyšlenou do 21. září, v čemž mu bylo vyhověno. Dne 14. září byl Nikolaus Becher z Wilfersdorfu ve farním kostele ve Valticích od doktora Backmeistera v přítomnosti jiných kazatelů ordinováno kladení rukou a nábožná modlitba ke kazateli, načež mu byl vystaven písemný závazek, kterým se zavazuje k vedení jeho úřadu. 10/41

Dne 15. září objevil se před komisí Jakobus Feuchtinger ze Stützenhofenu (obec v Dol. Rakousku, okr. Mistelbach), Leonardus Hasenmüller z Kirchstetten (obec v Dol. Rakousku, okr. Mistelbach), Johannes Slezský (Schleesisch) na Lanžhotu (Landshut), následující den Wolfgang Vierecki z Ober-Sulz (obec v Dol. Rakousku, Weinviertel, okr. Ganserndorf), Rupertus Artzhofer z Ebenthalu (obec v Dol. Rakousku, okr. Ganserndorf, Kilian Meixner na Katzelsdorfu (obec v Dol.Rakousku okr.Mistelbach) a Johannes Weiß z Herrnbaumgartenu (obec v Dol.Rakousku, Weinviertel, okr.Mistelbach). Potom ještě 14. září dopoledne byl vyslýchán Martinus Turka z místa a komise navštívila školní vyučování ve Valticích a také přezkoušela chlapce. Málo se učila latinská gramatika, většina byla v četbě a psaní do německého jazyka seznámena. 10/41

Druhého dne, v neděli, chtěla komise cestovat do Enzersdorfu (místo v Dol.Rakousku mezi Laa a Hollabrunnem) a pokračovat v činnosti. Jelikož ale večer předtím nějaký kazatel přišel před komisi. Wolf z Enzersdorfu a kazatel Reuter a Stockius odcestovali do Enzersdorfu, aby pastor, který byl na pondělí objednán, nemusel čekat. Hartmann (II. (1544-1585) z Liechtensteinu, Bäckermeister a Bresnicer chtěli ještě vyslechnout zbývající. (10/41) Byl to Kaspar Vietor z Kagranu (místo je nyní součástí Vídně), Johann Hasenzahl z Ragendorfu a Georg Österreich ze Dvora. Nemá žádnou bibli, kterou měl, zapůjčil mu statkář, nejednou z malého luteránského katechismu musel dávat odpověď, proto také napomínaný nebyl, snaživě studoval, aby kvůli hrstce ječmene a chleba je vědění služebníka církve. Hartmann (II. (1544-1585) z Liechtensteinu k tomu dodal: "Když chcete učit jiné, musíte vědět víc, než co nám říkáte." Tím vyšetřování skončilo. Z toho vyšlo najevo, že protestantské učení v našem kraji je velmi rozšířené; protože děkanát je ve výšinách, ten ale k Valticím patří, olemovány 30 místy a 18 celými protestantskými obcemi. Mnoho lokalit v B. U. M. B. (dřívější vyšší správní jednotka v Dolním Rakousku) napočítáno, 60 evangelických kazatelů, je sice dost dobré školství a mnoho pastorů vede jejich úřad, jeho vědomosti, často však byl bídný stav kostelů těch kazatelů. Spor o dědičný hřích zde způsobil největší nepořádek, více než 10 „flaccionářů“ bojovalo se vznětlivostí pro jejich názor a vizitace zjišťuje, že kacířství je zničeno. Až stavy schválí, bude pastor Bresnicer z Valtic seniorem a kazatelé jeho B. U. M. B. jmenováni a jemu přiděleni čtyři subsenioři. Toto jemu nabídnuté místo odmítne a odcestuje zpět do Rostoku. Protestanti uposlechnou jeho rady a měli vhodnou příležitost, jejich učení upevnit a něco nezmeškat. 10/42

Bresnicerovi přálo počasí, Jiří Hirscher z Bistritz v Sedmihradsku (Siebenbürgen) přišel jako pastor do Valtic a po jeho smrti (1595), Andreas Beringer z Herrenbergu (město v Bádensku-Württembersku) odešel do Württembergu (také Würtemberg, bývalé německé vévodství). 10/42

• 1585

Do své smrti vládl Hartmann II. (1544-1585) z Liechtensteinu, který je pochován v Lednici, jeho bratr Johann Septimius (Jan Septimus 1558-1595), který rovněž vyznával evangelickou víru, když nesl léno domu Liechtensteinského (1585). 10/42

• 1597

V roce 1597 založil Karel ve Valticích evangelickou zemskou školu, gymnázium, které od stavů dostávalo roční podporu 500 guldenů. Předměty, které se učily: latina, řecký jazyk, bible, hudba, dějiny, potom Němčina a stylistika, které se věnovala zvláštní péče. 10/43

Když se Karel z Liechtensteinu 1599 přiklonil na katolickou víru, byla také škola katolická. Karel pak pořádal stavy, aby též na školu přispívali, toto pečlivě v každém případě sledoval. Ještě v roce 1604 je zemská škola ve Valticích zmiňována, potom se stopy ztrácejí. 10/43

Nastupuje Karel I.

• 1599

Dědictví převzal Karel (Karl I. 1569-1627), nejstarší syn Hartmanna II. (1544-1585) z Liechtensteinu, který zpočátku rovněž byl oddán luteránství. Jako protestantské stavy i měšťané všeobecně podporovali vyšší školství a zakládali četné školy, stejný vliv měl také Karel. 10/43

Po smrti svého strýce stal se Karel nositelem léna svého rodu a přešel v roce 1599, i se svými bratry Maxmiliánem (Maximilian) a Gundakarem pod vlivem kardinála - biskupa olomouckého, Františka (Franze 1570-1636) z Dietrichsteinu, ke katolické víře. Jako vzácnou událost se projevil úmyslem postavení kostela, čímž docílil děkovné dopisy papeže Klementa VII. (Clemens 1378-1394). Karlovi za tento skutek. 10/44

V roce 1600 musel Beringer, poslední protestantský kazatel Valtice, naše město opustila a do příštích let dne 26. září byl instalován jako katolický duchovní ve Valticích Dr. Christoph Andreas Fischer. Protože ale Karel nepoužil násilná opatření, zůstala tedy větší část valtických občanů nadále v náboženství evangelickém. 10/43

Podle zásady "Cujus regio, illius religio" (Koho země, jeho víra) usiluje také Karel (Karl I. 1569-1627), z Liechtensteinu, když katolické učení, také své majetky zase vláda přináší. 10/43

Dějiny 17. století

• 1604

Také císař Rudolf II. (Habsburg 1552-1612) ocenil Liechtensteina a povolal ho jako plukovníka - hofmistra do Prahy. Když získal tak vlivné postavení, přinášelo to také mnohé nepříjemnosti. Karel musel v Praze řídit veliký dvůr a musel pak od císaře snášet také různá podezření. Bylo dobře, že ho panovník jmenoval místodržitelem Moravy v roce 1604, čímž byl zajisté povolán do určitě zodpovědného postavení. V Uhrách byl bohatý a vážený velmož, Stephan Bocskay (Štěpán Bočkaj), který zvedal praporec vzpoury proti knížecí zemi. Jeho vojsko pronikalo na Moravu a pustošilo strašným způsobem tuto zemi a sousední části Dolního Rakouska. Pole byla rozšlapána, vinohrady zpustošeny, některé domy přestály zruinování, mnoho obyvatel uteklo, nebo bylo nepřáteli ubito. 10/44

• 1605

Také Valtice byly v roce 1605 Bockayovými vojsky obléhány, avšak marně; obyvatelé okolních vesnic však museli snášet kruté útrapy, stovky jich bylo zavražděno, nebo jako zajatci odvezeno. Moravské stavy jmenovaly Karla (1569-1627) z Liechtensteinu velitelem branné moci a soustřeďovali vojska a odvážně pronikali do Uher, kde však nemohli dosáhnout trvalé úspěchy. 10/44

Pro náš malý domov dosáhl Karel (I. 1569-1627) významu tím, že v roce 1605 povolal do Valtic milosrdné bratry. 10/47

• 1606

Dalekosáhlý význam pro dům Liechtensteinů měla dědická dohoda, kterou Karel (1569-1627) v roce 1606 uzavřel se svými bratry. Majetky Valtice (Feldsberg), Baumgarten, Rabensburg, Hohenau, Mistelbach, Lednice (Eisgrub), Plumlov (Plumenau) a Prostějov (Proßnitz) stávají se fideikomisním jměním, které, ač oddělené, nelze prodat. Hlavou rodiny neměl být v budoucnu nejstarší, ale prvorozený v linii prvorozeného, který v osmnácti letech by byl dospělý, jinak opatrovnictví mělo být vedeno přes mladší sourozence. Následnictví postupuje od mužského dědice Karla přes Maxmiliána a Gundakara, aby nemohl rod vymřít. 10/45

• 1608

Valtice připadly karolínskému zakladateli Karlovi pro jeho nádherné neméně velké činy v poli, pro jeho chytrá osvědčená rozhodnutí v říšských záležitostech a 1608 nabyl dům důležitost pro jeho knížecí důstojnost. 6/

V té době nejvyšším nebezpečím pro říši --- pak také následovalo rakouské postavení vyjádřené svobodu vyznání, přikloněním k nepřátelům --- byl to císařův bratr, arcivévoda Matyáš (Matthias Habsburg 1557-1619), pak nečinnost jednání císaře. 10/44

(Dne 25. června 1608 v Libni mezi Rudolfem II. a jeho bratrem arciknížetem Matyášem uzavřen mír. Stalo se tak v zámečku Elišky Hofmannové z Grünbühelu, manželky Ferdinanda Hofmanna, kterého císař propustil z dvorské komory.)

Uzavřením míru císař Rudolf II. odstoupil Matyášovi Uhry, Rakousy a Moravu. Karel I. z Liechtensteinu, který v těchto těžkých dobách 1608 za věrnost Matyášovi, kladl požadavek na udělení hodnosti knížete a tím by požíval mezi pány z Rakouska první postavení. 10/44

• 1613

Ozbrojená moc domu byla ještě povznesená, když nástupce Rudolfa na německý trůn, Matyáš I. (Matthias 1557-1619) knížeti Karlovi propůjčil v roce 1613 vévodství opavské (Troppau). Kdyby šlechta odepřela holdování, zůstal by Karel skutečným vlastníkem země. 10/45

• 1618

Třicetiletá válka (1618-1648) začala pro náš domov jako doba těžká. Gabor Bethlen (1580-1629) opětovně překročil rakouskou hranici, přišel do Mikulova a zpustošil obzvláště Liechtensteinská panství. Odbojní Čechové a Moravané obléhali Mikulov; bylo však mladým a bujným generálem Dampierrem mezi Strachotínem (Tracht) a Věstonicemi (Wisternitz) po sedmihodinové bitvě rozhodnuto, načež vítěz táhl k Břeclavi, zmocnil se jí a posádku se 300 muži zničil. Prostředí obou míst od císařského vojska trpělo stejně, jako od nepřátel, byl to srozumitelný důsledek tehdejšího způsobu vedení válek. 10/46

• 1619

V roce 1619 zemřel císař a zanechal rozháranou zemi svému striktně katolickému dědici Ferdinandu II. (Štýrský 1578-1637) ze štýrské větve rodu. Evangelické stavy Rakouska odepřeli hold, které Čechy projevili kurfiřtu Friedrichovi von Falz (Bedřichovi z Falce), který se stal králem (zvaný: Zimní král, vládl 1619-1620). 10/45

(Na jaře 1619 vtrhl Matyáš z Thurnu na Moravu a když Rakouští protestanti vypověděli poslušnost Thurn stanul před Vídní, ale brány se neotevřely, Císařský velitel Buquay získal převahu.)

Do Dolního Rakouska vnikla vojska sedmihradského Gabora (Gabriel 1580-1629) Bethlena, měli se rakouské stavy připojit ke knížeti z Uher proti Vídni. 10/45

• 1620

Teprve po bitvě na Bílé hora, když protestantské stavy byly poraženy, vzdával se hold zeměpánu. 10/45

Zatímco nově vyvolený český král po bitvě na Bílé hoře, které se Karel (I. 1569-1627) i Maxmilián z Liechtensteinu úspěšně zúčastnili, byli však přinuceni k útěku. Ferdinand II. (Štýrský 1578-1637) vítězil na všech stranách; jenom Gabor Bethlen (1580-1629) vystačil s jednáním v Mikulově. 10/46

Karel (I. 1569-1627) z Liechtensteinu byl císařem přidělený k vojskům, kvůli vyřizování civilních záležitostí na bojištích; po bitvě na Bílé hoře vedl věci v Čechách a později byl jmenován místodržícím země. Za své zásluhy obdržel Řád Zlatého rouna. 10/46

Jeho (Karla I.) postavení bylo krajně obtížné, poněvadž mezi jeho názory a názory císaře byly hluboké protiklady. Karel (I. 1569-1627) chtěl divochy za povstání nechat bez překážky přizpůsobit se na jejich protestantkou víru; císař ale žádal přísné potrestání a vykázání kacířů. Poněvadž císař knížete přes jeho žádosti úřadu nezbavil, usiloval Karel alespoň co možná mírnost a skutečně se mu podařilo, mnohé odsouzence od smrti ještě zachránit. 10/46

• 1623

Valtice za jeho vlády 1623 shromažďuje vojsko sedmihradského knížete a uherského místokrále Gabriela Bethlena k tvrdému zásahu. 6/

• 1627

Poslední rok svého života byl Karel (I. 1569-1627) často roztrpčený: císařské vojsko pustošilo také jeho statky, katolíci mu nemohli prominout jeho tolerantní chování vůči evangelíkům, předhazovali sobeckost, poněvadž mnohé statky protestantů na nemocné převáděl, ovšem také kupoval. Četné statky mu také propůjčoval císař, jako vévodství Krnovské (Jägerndorf), kde jako dříve v Opavě (Troppau) ponechával regionální volnost; značné statky získával také prostřednictvím své manželky Anny Marie z Boskovic. 10/46

Potom Karel (I. *1569) opakovaně se léčil v Karlových Varech (Karlsbad) následky své vyčerpávající práce a zemřel 1627 ve věku 58 let a byl pochován, v hrobce založené jeho bratrem Maxmiliánem, ve Vranově u Brna ležícím poutním místě. 10/47

Karel svému synovi a následníkovi Karlu Eusebiovi (Karl Euseb), který vedl rod Liechtensteinů.

Nastupuje Karel Eusebius

Stejně jako jeho otec Karel (Karl I. 1569-1627) měl také tento kníže veliký význam pro naše město. I když císař Ferdinand II. (Habsburg Štýrský 1578-1637), šestnáctiletý mladík, byl podle jeho otce plnoletý a převzal prozatímně vládu nad říší, nad panstvím jeho strýc Maxmilián (1578-1643), mezitím Karel Eusebius (1611-1684) se vzdělával cestováním. Maxmilián (1578-1643), v bojích proti buřičským protestantským stavům a Turkům získával zásluhy, byl načichnutý katolík. Jakkoliv ještě stará evangelická víra zůstávala nad valtickými, obecní církevní poradní sbor podával písemnou stížnost na faráře Niklase Hartmanna. Uváděli, že žádné kázání nekoná a děti nevyučuje, jeho bohoslužby jsou nedbale konány, neposlouchá svatou církev; naopak nabádá k čilému obchodu se sudovým vínem do Čech. Psaná stížnost je uzavřena slovy: "Faráře hněvá nové, ještě slabé katolické křesťanství však stoupající, lituje luteránské svátosti podle Kristova rozkazu, jaké v katolickém učení nejsou." :10/64

Maxmilián (1578-1643), koupil početné výtisky knihy kardinála Dietrichsteina (Franz 1570-1636) "Stručná zpráva některých artikulí katolického učení" (Vídeň, 1628), dal je rozdávat, z kazatelny předčítal a potom zkoušel přítomné. Jakmile někdo knihu neznal, musel jít do psí boudy. 10/65

V roce 1632 převzal kníže Carolus Eusebius (1611-1684) vládu nad panstvím. Jeho snahou bylo pozvednout zářivě dům, jak to poznal na v Paříži na dvoře Ludvíka XIII. (Bourbon 1601-1643). Tak chtěl napodobit svou rezidenci, za kterou zvolil Valtice. Nejprve vytvářel z mohutného městského hradu nádherný zámek ve stylu vládnoucího baroka (1640). 10/65

Šťastný život se rozvinul v době knížete Caroluse Eusebia (1611-1684) ve Valticích; neboť kníže rozuměl umění, chápal jeho rozmnožování pro rod a bohatství mu bylo prostředkem. Jeho dobro však mělo hrůzu v třicetiletých válkách, které musel snášet; plochy bojišť byly neobdělány, vypalovány vesnice, obyvatelstvo prchalo. S největší pečlivostí se snažil Karel Eusebius škody té doby zahojit. 10/66

Zavedl řádné účetnictví a hospodářské kolegium, jaké k Valticím, jeho sídle se mělo starat za regulované vedení správy celého panství, které rozšířil koupí panství břeclavského, které již kdysi k domu Liechensteinskému patřilo, za 250.000 zlatých a díky získání menších statků rozmnožil své jmění. 10/67

• 1639

Vévoda z Opavy (Troppau) a Krnova (Jägerndorf) 1639-1641 vrchní hejtman obojího Slezska, měl vyhrazeno dovést do života velká a pěkná rozhodnutí svého otce. Měl svou dozajista vyhraněnou zálibu ve Valticích; byl tady častokrát a velmi rád, povzbuzován velkými částmi vystavěného skvostného zámku *), hezkého farního kostela, zakládal zahrady, překrásné lesy se smrky a jedlovým dřevem, od moravského panstva sem dal přeložit. /6

• Kolem 1640 stavěný zámek má 1672 zmapovat v Dolních Rakousích trudný Vischer ve svých ilustracích. Zámek Valtice ("Feldspurg") je odborně zobrazený v jeho nynější podobě. Přece jen rukodělná práce v těch dnech je obdivována. Kde dnes je zámecký most, dvě postranní křídla, foyer zámku vytváří dvoupodlažní, ve frontě 14 oken široký palác, ve velkých portálech a dvou čtyřúhelníkových věží. Vzadu ale přečnívá hlavní budovu staré čtvercové kvadratury bez střechy, ještě jeden značný pozůstatek starého hradu Valtice, od čehož nyní i ta poslední stopa zmizela. 6/

Úspěšně přestavěný františkánský klášter ve staroněmeckém architektonickém slohu, samostatný kostel snaživý Placidus Herzog ve svém 1740 vydaném "Cosmographia Franziscana" měl vložený jeden snímek. Také zámek Valtice, jehož hlavní fasáda je prezentována 1718 zveřejněným obrazem. 6/

Tenkrát vládl ve Valticích čilý ruch, jaký se sotva ještě někdy ukáže. Početná šlechta, vévodové a knížata nalezla zde pozemskou radost a veselí, zejména se vyžívali při lovu a rybářství. Již tehdy byl sbor knížecího domu mušketýrů (ze kterého se později vytvořila stráž granátníků) organizován, jako zámecká stráž proti švédským útokům. Valtický zámek tenkrát také uchránil velmi bohatou sbírku zbraní. Známé jsou dopisy *) knížete Karla Eusebia, jak při přibližujícím se švédském nebezpečí (1644-1645) psal svému chovateli do Rudy nad Moravou (Eisenberg), kterému nastiňuje jeho postup při jednání s nepřítelem a jmenovitě, alespoň dvakrát týdně informuje o záměrech nepřítele, na kterého jsou domácí mušketýři ze všech knížecích zámků připraveni i ke službě císaři, a na umístění pevných a také hustých překážek v průsmycích, aby "ani jediná kočka, tím více člověk mohl přes ně proniknout." 6/

• Viz: Hormahrs hist. Taschenb. 1829. 6/

Doba švédských válek

Za třicetiletých válek německé obyvatelstvo trpělo a utrpení bylo ještě větší, když Švédové přispěchali protestantům na pomoc. I Valtice musely snášet hrůzy těch dob. Z působení švédských vojsk vzniklo další vylíčení: "Vojsko bylo žoldácké, avšak žold byl jen na papíře, proto se museli chovat na vlastní pěst." 10/55

Každé zúčastněné město muselo platit kontribuce (nucený příspěvek nepříteli), které byly stanoveny v neuvěřitelné míře. Tyto částky byly rozděleny pro důstojníky a vojáky; další si museli opatřovat potraviny loupežemi a vojáci zůstali nepotrestáni. 10/56

Delší pobyt nepřátelského vojska měl proto vliv na úpadek měšťana i rolníka. V důsledku dlouhodobého trvání války nepřineslo nic dobrého v zemi; vojsko se podobalo jen nutným zástupem žebráků a lupičů, kteří jen držbou zbraní naznačovali, kdož oni vlastně jsou. Plenění bylo prazvláštní, když se později vojáci zdobili třpytivými látkami i se zlatem a stříbrem. Vytahovali se před ženami a dětmi, jak vynikají svou bojeschopností. Ženy praly a vařily, dřely a drancovaly, stejně jako jejich muži obyvatel měst a vesnic. 10/56

Přiblížil-li se nepřítel všechny vzácnosti byly ukryty, mnoho obyvatel uteklo do lesů a hor. Vojáci je však vyčenichali a pod hrozbami mučení úkryty byly prozrazeny. Probodávali jim ruce, strkali lidi do pekařských pecí, nalévali jim vodu do úst, vytahovali jazyk koňskými žíněmi. Před jejich odchodem zakládali nepřátelé požáry. Tak často nastával všeobecný hlad! Mnoho lidí potom onemocnělo a umíralo. Mezi blahobytem a bídou plynul život válečníka a stávala se z něj zvěř. Z uprchlých vojáků se tvořily nebezpečné lupičské bandy. 10/56

• 1641

V roce 1641 královna Kristýna (Christine I. 1626-1689) ze Švédska jmenovala nadaného geniálního žáka Gustava Adolfa (II. 1594-1632), Leonharda Torstensona (1603-1651), vrchním velitelem švédského vojska. 10/56

Ačkoliv Torstenson trpěl dnou a většinou byl nošen na nosítkách, jeho umění s rychlostí přesunů ve válečných taženích a pohyblivosti v jeho bitevních plánech budili úžas. 10/57

• 1645

Tento bouřlivý a rychlý protivník Rakouska uštědřil dne 6. března 1645 u Jankau (?) v Čechách císařskému vojsku drtivou porážku, a pak se švédskými vojsky pronikl na Moravu. 10/57

Zmocnil se Jihlavy (Iglau), Olomouce (Olmütz) a Znojma (Znaim) a již 15. března stál jako první z nepřátelských vojsk v Retzu (v Dolní Rakousko|Dol. Rakousku). 10/57

Několik dní předtím byl přijat Lennart Torstenson (1603-1651) na radě města Valtic: "Královský vyslanec Švédska, spojenec Říšské rady generál a polní maršál v Německu, také generální guvernér Pomořanska (Pommern) Lihardt Torstenson z Rodsta, Forstenna a Ratzilch. 10/57

Jezdecký pluk se zmocnil panství Břeclav (Lundtenburg) a Valtice (Veldtsperg) obsadil k ležení....... Psáno v Moravských Budějovicích 11. března 1645. Linnardt Torstenson." 10/57

Vojsko Torstensonovo zaplavilo nyní severně od Dunaje polovinu Dolního Rakouska. Dokonce táhl s hlavními částmi svých vojsk po dobytí Kremse (Kremže) proti Vídni a ohrožoval ji. Setkal se však se silnou obranou předmostí. Vídeň byla jeho největším hazardem. Když se ukázal vůdce uherských rebelů Georg (I. 1591-1648) Rákóczy se svými pomocnými oddíly, musel Torstenson obléhání města po 14 dnech vzdát. Ještě tentýž den se objevil v Mistelbachu (v okolí valtickém). 10/57

Valtice, které získal jako první cíl, si již vojevůdce nevšímal, a v dopise ze 4. dubna 1645 poslaného z Hohen Ruepperstorffu ohlašoval další cíle. 10/58

Nicméně se v roce 1645 Valtice dostaly pod Švédy za Torstensohna (Tortesthon), ale museli se dokázat chovat jako zajatci. 6/

Když Valtice byly ještě částečně obsazené císařským vojskem, musely opět rychle podlehnout Švédům. Nejdříve padl Zistersdorf, pak se zmocnili Laa a jedinečným husarským kouskem přepadli Falkenstein, ukořistili hodně děl, po prudkém ostřelování nepřátelům otevřel brány Mikulov (Nikolsburg) a také obsadili horský zámek Staatz. 10/59

Dne 27. dubna vyráží Torstenson se svými vojsky z Mistebachu a svůj hlavní stan zřizuje v Hohenau. Po odvážném odporu padl zámek Rabensburg, který kníže Maxmilián (1578-1643) z Liechtensteinu nechal předtím nově opevnit. 10/59

Ačkoliv Torstenson nyní se svým hlavním vojskem spěchal na Moravu, obléhat Brno, zůstaly ale švédské posádky v dobytých městech. 10/59

Polní bojiště a vinohrady byly zpustošené, obce vydrancované a vypálené, mnoho lidí si zachránilo holý život útěkem. 10/59

Alt-Lichtenwarth a Hausbrunn (v okr. Mistelbach) byly obzvláště vypáleny a tvrdě mečem postiženy, v prvním 309 a v druhém 238 osob bylo zavražděno. 10/59

Mezitím Rákóczy (Georg I. 1591-1648) spolu s Torstensonem v Lednici (Eisgrub) si vojevůdci vyjasnili své důvody a přiměli císaře uzavřít mír. 10/59

Po několikatýdenním neúspěšném obléhání Brna se Torstenson stahuje od města, jehož obyvatelé se udatně ubránili. 10/59

Torstenson se dal na svou cestu opět do Rakouska a chtěl se hrozně pomstít za své nepovedené obléhání hlavního města Moravy. 10/59

Valtice (Felsberg) byly znovu Švédy obsazeny posádkou z Falkensteinu, kam také byli povoláni soudce a úředníci panství Valtic, kvůli vyjednávání kolem vymáhání kontribucí (15. září 1645). 10/59

Tentokrát se také štěstí spojilo s prapory švédské armády; neboť Torstenson nemohl přes Dunaj a musel se stáhnout z obavy nedostatku potravin, díky císařskému vojsku byl odříznutý a při své nemoci a vyčerpaných vojácích se musel přesunout do Čech k přezimování. 10/59

• 1646

Od brněnské osudové porážky byl Torstenson nepopsatelný. Nemocný jako vždy, nesnášel uraženou ctižádost. Že s tím protivným Rakouskem on, ne a ne skočit, vrchní velení bylo nízké úrovně, udatné válečníky ale bezohledný Wrangel (Carl Gustav 1613-1676) přijal. 10/60

Snad ještě na jaře 1646 byla švédská vojska v Rakousku měla ale ještě mnohá místa hodně trpět, jako například Mistelbach a Poysdorf (Poisdorf), která byli od nepřátel vypleněna; císařští postupovali vpřed. 10/60

Obránce Brna, Ludwig (1608-1683) de Souches a statečný a rozhodný polní zbrojmistr Puchheim odolávali a tlačili poznenáhlu nepřítele ze země. 10/60

Dne 12. dubna byl Mikulov obsazen, dne 22. srpna odevzdali Švédové Rabensburg|Rabensburg, jehož posádka stejně jako z Falkensteinu volně odešla. Staatz (v okr. Mistelbach) opustili nepřátelé v noci. 10/60

Koncem srpna všichni Švédové z Dolního Rakouska zmizeli. 10/60

• 1648

Konečně 24. října 1648 byl po čtyřletém vyjednávání uzavřen Westfálský mír, kterým skončila třicetiletá válka a země osvobozena od těžkých útrap. 10/64

Nás domov stejně jako všechna místa, kam dohlédla válka, těžce utrpěl: Nikoliv škody utrpěné na penězích a majetku, ale také mor si vyžádal četné oběti a ještě po desetiletích bylo mnoho domů pustých, když ale smrt obyvatel zapříčinila jejich zpustnutí. 10/64

• 1684

Kníže Karel Eusebius zemřel 1684. 6/

Jeho (Karla Eusebia) syn, Jan Adam Ondřej (Johann Adam Andreas), zakladatel vídeňského předměstí Lichtenthal s jeho estetickým vkusem, malířskou galerii v Roßau. 6/

• 1692

Františkánský klášter ve Valticích, který se řádovým bratřím měnil v trosky, nechal opět z ruin vstát v roce 1692 pod jeho velkomyslnou dotací se znovu obnovilo řádové shromáždění. Přežil své oba syny a sám 1712 zemřel a tím karolínská větev rodu vymřela. 6/

Dějiny 18. století

Kníže Antonín Florián (+1721) (Anton Florian), rytíř Řádu zlatého rouna, kníže zu Piombino a Grand ze Španělska, zdědil držbu karolínského a gundakerského majorátu. Byl velvyslanec v Římě a Londýně, tajný rada Karla VI. a jeho průvodce do Španělska, který v každé změně osudu vždy setrval věrný svému císařskému pánovi. 6/

• 1714

Když v roce 1714 řádila na Moravě morová nákaza, uchvátila i ve Valticích početné oběti, choval se k poddaným upřímněji než jeho otec. 6/

• 1721

Následoval syn Antonína Floriana (+1721) - kníže Josef Jan Adam (+1732)) (Joseph Johann Adam), římsko císařský majestátní komoří, ztratil svou druhou manželku Marii Annu, rozenou hraběnku z Thunu dne 23. února 1716, která teprve po desetidenním manželství ve Valticích zemřela na pravé neštovice. 6/

• 1732

Následníkem Antonína Floriana (+1721) byl jeho syn Jan Nepomuk Karel (+1748) (Johann Nep. Karl), který již ve svých devíti letech života se stal vládcem rodu. Zemřel jako třiadvacetiletý mladík. 6/

• 1742

Když ale rakouské vojsko zase proniklo vpřed, museli Prušáci dne 28. března Retz a brzy také Moravu vyklidit, jehož obyvatelé nepřátelské držení protivníků soužili, každý tábor byl dobře ukryt a zabezpečen. Berlínským mírem (1742), ve kterém větší části Slezska Prusům se musela odstoupit, ale země byla osvobozena od nebezpečného protivníka. 10/78

• 1748

Zvláštním ziskem pro naši vlast v této těžké době byl kníže Josef Václav (Wenzel 1696-1772) z Liechtensteina, který v roce 1748 převzal rodové panství (Majorát). Poté byl poslán působit do Berlína, kde se spřátelil s korunním princem Friedrichem (1712-1786), svého pozdějšího protivníka získal, se stejným postojem byl vyslán do Paříže. Když se válka proti Marii Terezii (Maria Theresia 1717-1780, vládla 1741-1780) připravovala, pospíchal k vojskům a získal je proti Prusku a Francii jako opěvovaný vojevůdce. Dokázal, že jeho velkým učitelem byl vznešený princ Eugen (Savojský 1631-1736). 10/78

Jeho velkou zásluhou bylo vytvoření výtečného rakouského dělostřelectva, což dosud žijící Friedrich (Bedřich 1712-1786) Veliký musel ocenit. 10/78

Na své vlastní náklady povolal cizí důstojníky, nechal příslušné práce přeložit do němčiny a rozdělil je mezi důstojníky, cvičil mužstvo v jistotě střelby a občasně nejlepší střelce odměňoval prémiemi. Dokázal vytvořit bohatou sbírku děl na zámku Valtice, velmi se kníže zabýval zlepšováním stávajících děl. 10/78

• 1772

Po smrti knížete Václava (Wenzel 1696-1772) založili jeho oba nástupci, František Josef (Franz Josef 1726-1781) a Karel (1724-1748), jehož je ještě dnes kvetoucí linie knížecího domu Liechtensteinů, kteří Františkova (Franzische) a Karlova či Kroměřížskou (1772). 10/78

Kníže Franz Josef (Franz Josef 1726-1781) a kníže Karel (1724-1748) byli v nejrůznějších bitvách věrni jako odnože svého velkého strýce. První se oženil s Leopoldinou ze Šternberka (1733-1809), druhý s Eleonorou (1764-1812) z knížecího rodu Öttingen. Jejich sestra Leopoldine se provdala za hraběte Kaunitz (Václav Antonín hrabě z Kounic 1711-1794). 10/78

Kněžna Leopoldine z Liechtensteina (1754-1823) vedla ve Vídni zářivý pohostinný dům. Oni a obě sestry Eleonora a Leopoldine z Liechtensteina, kněžna Clary a Kinsky vytvořili jednu společnost a druhou manželku císaře Josefa II. (1741-1790) po jeho smrti, s oblibou navštěvovali. 10/79

Zejména zaujala Eleonora z Liechtensteina, dřívější dvorní dáma Marie Terezie (Maria Theresia 1717-1780), v jejím duchu své půvaby na povzbuzení císaře; on uzavřel vroucí přátelství s ní a byl s kněžnou v čilé korespondenci, ačkoli na názory obou na politické a náboženské stránky nebral zřetel. 10/79

V létě byly pak často pořádány veselé slavnosti ve Valticích a Lednici a alespoň jedenkrát v roce nezapomenutelný císař navštívil tato místa. 10/79

Kníže František Josef I. (1726-1781) provdal svou dceru Leopoldine s korunním princem Karl (1744-1836) von Hessen; současně byla ve Valticích uspořádána velká nádherná svatební slavnost. 10/79

Kníže Liechtenstein měl odedávna cit pro umění, přiměl knížete Františka Josefa I. (1726-1726) k tomu, že od barona Gundela odkoupil hodnotnou sbírku mědirytin a do Valtic ji přinesl. 10/79

Následoval Alois Josef starší syn Josefa Václava (+1772), který miloval léto ve Valticích a Lednici. Pod jeho vládou slavily Valtice znovu novou dobu rozkvětu, třpytu a veselí, jako vznikaly a bývaly za časů knížete Karla Eusebia. Udržoval zde vlastní komorní orchestr s vynikajícími hudebními umělci, a také pro jeho gardu a sbor granátníků *) vytvořil vlastní kapelu. 6/

• Knížecí osobní stráž sestávala z 12 mužů, sbor granátníků z rotmistra, 1 (Fourier ?), 5 desátníků a 4 hráči. Kníže Jan Liechtenstein zřídil tato tělesa a svoji gardu vytvořil hned v začátku jeho vlády, sbor granátníků zřídil ale až později. 6/

• 1781

Roku 1781 kníže zemřel a zanechal své panství velmi vzdělanému, uměnímilovnému a dobrotinci Aloisi I. Josefovi (1759-1805), příteli zahradních a lesních kultur. 10/79

V době vlády knížete Carolus Eusebia (Karel Eusebius 1611-1684) život ve Valticích se vzkřísil; hojná návštěvnost se pozdvihla, pěkné hony v Bořím lese, v částech udržovaných, anebo pořádání koncertů se znamenitou zámeckou kapelou, nebo v knížecím divadle ve Valticích, které Alois I. (1759-1805) postavil a vybavil kulisami a nádhernou šatnou, ve kterém každoročně po dobu tří měsíců uváděla vídeňská herecká společnost nejrůznější hry. 10/79

• 1790

V říjnu 1790 následník Josef II. (1711-1794)), císaře Leopolda II. (1747-1792) se svým dvorním doprovodem cestou z Čech do Vídně přes Mikulov a Valtice, kde ho panující kníže pozdravil. Valtické zasáhla pečlivá příprava ohledně svátečního přijetí panstva. Ulice byly vyspravené, náměstí urovnáno, všechno v úzkostlivé čistotě vyšňořené. 10/79

Zahradníci museli dodat ohromné množství zeleninových výrobků, řezník musel zaopatřit maso pro 1000 hostů. 10/80

Osvětlení města podle umění, nádvoří mělo zářit vlastenectvím, kterým obyvatelé našeho města stále žili k naplnění slov přineslo. 10/80

Roku 1790 kníže zde nechal vystavět půvabné divadlo s výbornou garderobou, do kterého zval dobře zaplacenou divadelní společnost. Vstup do divadla byl pro každého bezplatný. Dekorace bývaly mistrně řemeslnicky provedené, orchestr zastávala komorní kapela. -- Také nechyběla štvanice pro radost a veselí. Věhlasný hon a lov u Huberta byl hojně navštěvovaný. 6/

Dějiny 19. století

• 1805

Kníže Alois I. Josef (1759-1805) zažil ještě první roky Francouzských válek a zemřel po bezdětném manželství v nekrásnějším mužném věku (1805). 10/80

Nastupuje Jan I. Josef (1760-1836)

Kníže Alois zemřel bezdětný. Jeho následníkem se stal jeho bratr Jan I. Josef. Nesmlouvavý usmívající se znamenitý žák ve válečnictví, ve kterém byl nedostižným mistrným jezdcem na koni, pod jehož nohama padlo dvacet tři zastřelených nebo těžce raněných koní -- vysoce oslavovaný bohatýr od Heiderheimu, Würzburgu, Trebia, Novi, u Aspern a Wagramu -- ale také nezapomenutelný milovník přírody a velkomyslný šlechtitel, podrážděný okolím Vídně. 6/

Protože kníže Jan I. (Johann I. Josef 1760-1836) má hlavní význam pro válečnou a vojenskou historii Rakouska, také město Valtice mu skládá dík, můžeme z jeho životopisu zde také mnoho uvést. Již jako mladý získal za tureckých válek pod císařem Josefem II. (1741-1790) za odvahu vyznamenání "Kříž Marie Terezie". Ve válce proti Napoleonovi (Bonaparte 1769-1821) projevil se jako odvážný jezdec a ve vojsku arcivévody Karla (Habsburg 1771-1847), opakovaně se svým jezdectvem v bitvách rozhodoval. Z urputných bitev vycházel nezraněný a byl brzy obdivován jako zářivý hrdina. 10/83

I když v době vypuknutí války v roce 1805 byl nemocen a ležel ve Valticích, splnil přece volání k nástupu do zbraně, nemohl však neštěstí u Slavkova zabránit. Za jeho podíl na mírovém jednání z vděčnosti obdržel od císaře Františka II. (Franz 1768-1835) Řád zlaté trubky a byl velitelem Dolního a Horního Rakouska povýšen do hodnosti generála jezdectva. 10/83

• 1809

Roku 1809 šel opět nemocný znovu do války a skvělý výsledek bitvy u Aspern byl z největší části připisován jemu s jeho jezdectvem. Pod jeho tělem pět koní bylo zastřeleno; přesto kníže, odvážný jezdec bojoval mezi přívalem kulí, zůstal nezraněný. Po nešťastných bitvách a porážkách, pak vedl mírová jednání. Když také mírová jednání někdy nebyla podle přání císaře, tak musel uvažovat, že Napoleon (Bonaparte 1769-1821), který Janu I. (Johannu I. 1760-1836) nejvyšší úctu prokazoval, mírnil své podmínky. 10/84

Po těchto válečných letech (1809) vrátil se kníže na své statky zpět a věnoval se jejich správě s maximální horlivostí. Zejména podporoval stavitelství tím, že na svých državách nechal stavět budovy a sice podle vkusu té doby, dokonalým nadchnutím k empíru (druhá fáze klasicismu). Sledoval, aby také účel, kvůli zubožení francouzskými válkami, nabízel výhodné zaměstnání. Po dobu své vlády vytvořil stavby, které okrašlují okolí Valtic. 10/84

Nedaleko Tří Grácií nechal postavit roku 1809 statek Nový dvůr. 10/87

• 1810

V letech 1810-1812 postaven Dianin chrám u rybníku Rendez-vous. 10/86

• 1816

Na břehu Prostředního rybníka byl roku 1816 postaven salet - původně zamýšlená hájenka - Rybniční zámeček. 10/88

• 1817

Na rybníkem postaven 1817 Apollonův chrám (Apollotempel) 10/87

V letech 1817-1823 vznikl vyhlídkový pavilon Kolonáda na Homoli, podobný Gloriettu v Schönbrunnu. 10/84

• 1826

Ve vesnici osídlené Chorváty postavil u Hlohoveckého rybníka přesně na hranici mezi katastry Lednice a Hlohovec, tedy mezi Moravou a Dolním Rakouskem nechal kníže Jan I. Josef postavit v letech 1826-1827 Hraniční zámeček. 10/88

• 1828

V roce 1828 byl vybudován objekt se sousoším Tři Grácie (Zirkus der Grazien). 10/86

• 1836

Mnoho investic všem přátelům, člověk s uměním srostlý, přirozený, zanechal po sobě velmi vzácné dědictví. Pokud jmenujeme co udělal, zkrášlil, je to krajina u Valtic a Lednice, jak utíká čas těmito stránky nelze vše vylíčit. 6/ Kníže Jan I. (Johann I. Josef) z Liechtensteinu, který okolí Valtic vyzdobil pěknými stavbami zemřel v roce 1836. 10/89

Nastupuje kníže Alois II. Josef (1796-1858)

• 1837

V roce 1837 kníže Alois II. (1796-1858) slavnostně přijel do města, obyvateli slavnostně vyzdobeného, kteří na jeho počest vyzdobili triumfální bránu. Zároveň i myslivci radostně vzdali hold knížeti. Rozsáhlý Theimský les (Boří les) hučící ve stromoví, pochválí se knížeti, s Aloisem I. (Josef 1759-1805) něžnou, v gotickém slohu postavenou Hubertovu kaplí. 10/89

Nyní (1840) panující kníže Alois Josef, vládce rodu z a k Liechtensteinu, toho rodu nezvykle vzácných vlastností, podle příkladu svého ctěného otce, všem Liechtensteinům vrozená velkomyslnost, vznešenost - vlastnosti rodem vypěstovanými, staví a buduje to, co jeho otec stvořil anebo začal. Jeho nové budovy a investice proto nesou razítko velkoleposti, jakékoliv malicherné laškování a pohrdání s vytříbenou příchutí. V rovinné krajině ležící park od Lednice poskytuje ve spojení s vybudovanými stavbami a jinými panskými statky těchto knížat toho nezvratné důkazy. 6/

Několik let před svou smrtí založil kníže Neugebäude ženský klášter, neměl však dlouhé trvání. 10/92

V roce 1858 kníže Alois II. Josef (1796-1858) zavřel své oči. 10/92 Velectěný v životě, zemřel dne 20. dubna 1836 v 76 letech života ve všeobecném žalu. Odpočívá v knížecí rodinné hrobce ve Vranově na Moravě (u Brna). 6/

Vláda císaře Františka Josefa I. (1830-1916)

• 1848

Dne 2. prosince 1848 náš císař František Josef I. (Franz Josef I. Habsburg-Lotrink 1830-1916) nasedl na trůn po svém otci jako mladistvý panovník, aniž by předvídal změny, jaké během doby své vlády dosavadní poměry celého veřejného života se změní. První reformou v nové době bylo dokončení zrušování roboty, již započal císař Ferdinand I. (Dobrotivý, Habsburg-Lotrink 1773-1875). 10/92

• 1853

Občany města Valtic vzrušovala příhoda týkající se milovaného císařského domu. Když v roce 1853 došlo k nezdařenému hanebnému atentátu na uctívaného panovníka, obecní zastupitelství projevilo na úroveň trůnu nezměrnou oddanost a věrnost, za což místodržící Jeho Veličenstva projevil poděkování. S radostí uvítali obyvatelé našeho města sňatek Františka Josefa I. s hezkou princeznou Bavorskou (Elizabeth von Bayern 1837-1898 zvanou Sisi) a narození dědice trůnu. 10/93

• 1879

U příležitosti stříbrné svatby císařské dvojice (1879) a svatby korunního prince (1881) vzdávali občané, dobří vlastenci a Rakušané projev úcty panovnickému rodu. Brali také i podíl účasti na neštěstí, jaký osud přisoudil velectěnému mocnáři: smrt nástupce trůnu v roce 1889 a smutný konec císařovny Elisabeth (von Bayern 1837-1898 zvaná Sisi) v roce 1898. Smuteční prapory zavlály na domech měšťanů a provedena zádušní mše pořádaná obyvateli našeho města jako projev bolesti nad skonem korunního prince a nešťastné matky země. 10/95

Nastupuje kníže Johann II. (1840-1929)

• 1858

Snad málo osobností v dějinách našeho městečka si zasluhuje navždy upomínku obyvatel jako současný kníže Johann II. (1840-1929, vládl 1858-1929) Není možné v několika řádcích zobrazit tvůrčí činnost toho šlechetného muže, protože nemůžeme najít místo ani pro to nejdůležitější. 10/96

Kníže Johann II. se narodil 5. října 1840, převzal jako osmnáctiletý mladík po smrti svého otce vládu nad rozlehlými statky svého rodu. Se zalíbením pokládal Valtice a Lednici jako perly mezi statky knížecího rodu. 10/96

• 1873

Všichni podnikající v obecním společenství děkují vládnoucímu knížeti za jeho účinnou pomoc. V roce 1873 byla založena ve Valticích Rolnicko ovocnářsko vinařská škola za podpory Ministerstva zemědělství a zemského sněmu Dolního Rakouska a zemědělských okresních spolků, podporovala také Jeho Jasnost výstavbu tohoto ústavu. 10/97

Stejně tak kníže opakovaně podporoval výstavy v našem městě, které zemědělské spolky okresu ve Valticích pořádali, jako sdružení v letošním roce padesátileté výročí jejich trvání nejhezčí výstavou ve Valticích oslavíïli. 10/97

• 1875

Zvláštní péči kníže věnoval škole ve Valticích. Když se ukázalo, že v knížecí budově umístěná škola již zákonům nevyhovuje, usnesla se obecní rada dne 4. května 1875 podat prosbu na Jeho Jasnost, že podle zákona je potřebné zřídit školu pro šestiletou výchovu, zač by se obec mohla zavázat, že knížeti na dvacet let ponechá honební právo. Této žádosti bylo vyhověno a v roce 1877 byla nová školní budova slavnostně vysvěcena. 10/97

• 1885

Roku 1885 otevřena lidová mateřská školka, ve které vychovávala naše nejmenší v předškolním věku a užitečně je zaměstnávala, mohlo se to uskutečnit po znamenitém milodaru 10 000 zlatých, který poskytla Jeho Jasnost. Je samozřejmostí, že kníže Johann II. (1840-1929), příznivec umění je jako málokteří v Rakousku, také zkrášloval svůj majetek a město dozíralo na přistěhovalce. 10/97

Velkým plánem byly domy za zámkem v Barvířské ulici, které stejně nebyly ozdobou Valtic, vykoupit, zbourat a získanou půdu vytěžit a proměnit na zahradu, která se znamenitě hodí pro nynější zámek. 10/97

Rovněž pěkný háječek se zámečkem Belveder, obsahující bažantnici, založenou od cesty v klidném místě a v hezkou procházku se změní pro mladé z Valtic a tam zřízené pěkné hřiště. 10/98

Na náklady vládnoucího knížete bylo v místě staré studny s rourou na náměstí postavena nová kašna s půvabnou figurou. 10/98

Valtický farní kostel nechala Jeho Jasnost se značnými náklady v pečlivě slohové čistotě restaurovat. 10/98

Také Dianin chrám (1810-1812) v Bořím lese byl podroben důkladné renovaci. 10/98

Co vládnoucí kníže udělal pro řád milosrdných bratří, zmínil jsem se již v předchozích odstavcích, pokud mimo již uvedeného pro vývoj města vykonal, mělo by být v dalším textu kapitol objasněno. 10/98

• 1898

Když Jeho Jasnost, jehož dobročinnost je bezmezná, v roce 1898 jeho čtyřicáté výročí vládnutí a dva roky nato 60. narozeniny pak oslavil, také městské zastupitelstvo vyslovilo přání, aby kníže Johann II. (1840-1929 ještě po mnoho let v jeho blahodárné působnosti ještě pokračoval. 10/98

Dějiny 20.století

• 1996

(Zápisem ze dne 7. prosince 1996 byla okolní krajina zapsána do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví (OSN) Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a osvětu UNESCO (United Nations Educational Scientific and Cultural Organisation jako "Lednicko-Valtický areál").

Valticko/obce

Allah - pustý

Vesnice u Allachova rybníku se stala obětí nepřátel a zanikla. 10/22

Hameth - pustý

(Místo Hameth nebo také Hamad - ještě v 17. století nebylo pusté. Z původního Hametského rybníka byl vytvořen hospodářský Hametský dvůr. Kde však místo leželo, není zatím zjištěno.)

Hlohovec (Bischofswart), ves

(lidově Bišovár nebo Lohovec) Už ve 13. století Hlohovec vznikl jako ves kolonizační, založená biskupstvím Passau (Pasov). Původní název obce Bischofswarth znamená biskupská stráž. 3/

Roku 1570 se do obce přistěhovali Charváté, uprchlí z vlasti v období turecké expanze. Ti se později počeštili. (Adolf Turek 1937)

Katastrem obce vedla původní moravsko-rakouská hranice. K valtickému panství obec patřila až do zániku patrimoniální správy v roce 1848. Od roku 1850 přináležela k soudnímu okresu valtickému a politickému okresu Poysdorf (lidově Pušdorf). V letech 1855-1868 náležel Hlohovec k Valticím a v letech 1868-1920 zase k politickému okresu Mistelbach a soudnímu okresu Valtice a od roku 1920 k soudnímu okresu břeclavskému. Po 8. říjnu 1938 ves přičleněna k mikulovskému landrátu v Dolnodunajské župě. Po osvobození 21. dubna 1945 připadl Hlohovec opět k politickému okresu Hodonín a soudnímu okresu Břeclav a od vzniku břeclavského okresu v roce 1949 je jeho součástí dodnes. 3/

Charvátská Nová Ves (Oberthemenau)

V první polovině 16. století byla osazena Charvátská Nová Ves Charváty, uprchlými z vlasti v období turecké expanze. (Adolf Turek 1937)

Katzelsdorf

Koncem monarchie 1918 bylo pohraničí Dolního Rakouska, současně ale i velkým a zalidněným územím spolkové republiky. Nově vzniklé Československo požadovalo odstoupení dolnorakouské oblasti a podle smlouvy ze Saint-Germain je získalo. Město Valtice (Feldsberg), kde se nacházela dolnorakouská vinařsko ovocnická škola, muselo odejít, jakož i obce Úvaly (Garschönthal), Charvátská Nová Ves, Poštorná (Ober- Unterthemenau) a Hlohovec (Bischofswarth). Vyjednávání o konečném průběhu hranic trvalo až do roku 1925. Přitom ztratil Katzelsdorf 268 ha ve Valticích, Reintal 607 ha v Poštorné (část polesí Bořího lesa), Bernhardsthal 539 ha v Břeclavi (Lundenburg) a 34 ha v Poštorné (Unterthemenau). (Výtah z Bezirkblatt Nr.37, 12.9.2007.)

Poštorná (Unterthemenau)

V první polovině 16. století byla osazena pustá Poštorná Charváty, uprchlými z vlasti v období turecké expanze. (Adolf Turek 1937)

Pottendorf (také Potendorf) - pustý

Pottendorf, ves ležící u Valtic byla pravděpodobně 1486 zničena Uhry. Kde vesnice ležela, není známé. 10/22

Kde vesnice Potendorf ležela, není známé; neboť v těch válečných dobách mnoho vesnic se stalo útočištěm rabujících vojsk, krádeže, vypalování, potom obyvatelé zpustošené vesnice opouštěli zničený domov a často odešli a jinde se pak usazovali. 10/22

Připomínám, že v roce 1802 při stavění ohradní zdi Obory nalézaly se hroty kopí, části zbraní, koule a stříbrné peníze, které svědčily o dřívějším osídlení tohoto prostoru. I vesnice Allach u Alachova rybníku se stala obětí nepřátel a zanikla. 10/22,25

Rabensburg (Ranšpurk)

Viz Rabensburg

Valtický velkostatek

O režijním hospodaření u jednotlivých dvorů se ve fondu objevuje řada písemností, dále o jejich pronájmech i o pronájmech hospod a jiných výnosů. 1/

V 18. století byly pozemky panství obdělávány u pěti dvorů: valtického, herrnbaumgartnerského, schrattenberského, reinthalského a u Nového dvora. 1/

Na panství v roce 1790 bylo napočteno 839 koní a 136 volů; z toho je zřejmé, že potahy většinou obstarávali robotníci. 1/

Roku 1863 byla provedena u velkostatku důkladná reorganizace hospodářství; upuštěno od trojpolního hospodářského systému a zavedeno hospodářství střídavé. Tehdy již také klesl počet ovcí na 2.530 kusů; hospodářských koní bylo 18, koně pro kočáry 4, nově přibylo 8 párů volů, hovězího dobytka originální bernské rasy byly 104 kusy. 1/

V 19. století a počátkem 20. století bývaly některé dvory, zejména dvůr Herrnsbaumgarten, pronajímány. 1/

V roce 1903 otiskl Kraetzel ve svém schematismu lichtenštejnských statků tyto údaje o valtickém velkostatku: celkový rozsah 5.620,43 ha, půda polního hospodářství 2.390,68 ha tj. 4.154,35 jiter, půda lesního hospodářství 3.229,75 ha, tj. 5.612,42 jiter. 1/

Roku 1908 byla pode Tittlova schematismu (Schematismus und Statistik des Grossgrundbesitzes in den Erzherzogtümern Nieder- u. Oberösterrech u. im Herzogtume Steiermark. Praha 1908.) dolnorakouských, hornorakouských a štýrských velkostatků takto rozdělena držebnostní plocha valtického velkostatku v hektarech: pole 1.436,30, louky 373,50, zahrady 34,75, vinice 23,60, pastviny 152,09, lesy 3.486,15, vody 552,19, neproduktivní půda 73,31, kamenné hony a štěrkoviště 2,50, stavební plocha 17,98; celkem 6.152,37 ha, Valtická správa obhospodařovala tehdy od lednického velkostatku 498,40 ha a od spojených lichtenštejnských velkostatků Břeclav-Rabensnburg (Ranšpurk) v Dol. Rakousích 41,73 ha. Naproti tomu bylo zase 29,38 ha postoupeno na obdělávání břeclavsko-rabensburského velkostatku. 1/

Vznik ČSR a připojení Valticka k ČSR vyvolaly určité reformy v lichtenštejnské správní organizaci. Jednou z nich bylo rozdělení dosud spojených velkostatků Břeclav-Rabensburg (Ranšpurk) a přidružení břeclavského velkostatku k valtickému a lednickému v roce 1920.1/

Do 1. pozemkové reformy byly pojaty společně ještě spojené velkostatky Valtice-Lednice. Soupisová jejich výměra, pochopitelně bez půdy valtického velkostatku, zůstavší za hranicemi v Rakousku, činila 7.369,27 ha veškeré půdy; na zemědělskou půdu připadalo 2.544,25 ham na lesní hospodářství 5.737,22 ha. (Uvádí dr. ing. Jan Voženílek. Předběžné výsledky československé pozemkovém reformy. Země Česká a Moravsko-slezská. Praha 1930.) Jako jinde nesplnila ani zde prvá pozemková reforma naděje v ni kladené. (Naříká na to i dílko Valtice a okolí, uspořádané Jakubem Fintajslem a vyšlé ve Valticích r. 1930.) Dokladem toho může být několik údajů o rozsahu hospodářství velkostatků Valtice-Lednice v roce 1933. U zbylých dvorů zůstaly ještě velké výměry půdy, u valtického dvora 406,5854 ha, u Bořího dvora 550,3384 ha a u Nového dvora 329,6625 ha. Rybniční hospodářství mělo 652,8764 ha, vinařství 34,3281 ha. Také plochy voluptuáře, celkem neproduktivní a určené zábavě a potěšení vlastníka, vykazující čísla: u valtického zámku 45,1193 ha, při zahradním ředitelství v Lednici 123,2127 ha a 4,4109 ha stavebního voluptuáře. 1/

V 30. letech zůstaly v obhospodařování dvory Boří, Nový a Valtice. Fond dokumentuje zavádění strojů v hospodářství velkostatku, zejména parních mlátiček (správně "oraček"), dále umělých hnojiv, nákup travních semen z Erfurtu, dovoz smrkových semen z lichtenštejnských Nových Zámků u Litovle, starosti s regulací Dyje, hospodářský styk s lichtenštejnskými železářskými podniky v Adamově a Aloisově, pěstování cukrovky, jetele, prodej mléka do Vídně a do Brna i nadšený zájem o myslivost. K poznání hospodářského provozu v 2. pol. 19. století poslouží knihy hospodářských konferencí. 1/

Po období okupace, za níž bylo Valticko přechodně připojen k dolnorakouské župě, došlo r. 1945 k znárodnění valtického velkostatku a k vytvoření státního statku ve Valticích. 1/

Boří dvůr

Ku konci století vznikl Boří dvůr, zvaný (Genše, Genže). 1/

Hamethský dvůr

Koncem 60. let vznikl dvůr Hameth, zvaný tak podle zrušeného velkého rybníka. 1/

Herrnbaumgartenský dvůr

Roku 1790 měl herrnbaumgartenský ovčí dvůr stav 1008 ovcí. 1/

Nový dvůr

Nový dvůr byl určen pro chov obcí. Roku 1790 měl novodvorský ovčí dvůr stav 1420 ovcí. 1/

Nový dvůr byl r. 1809 renovován a proslul pak pěstěním merinských i anglických ovcí a později koní. 1/

Zvláštní zálibou knížete bylo zvelebování chovu koní a mnohé korunované hlavy té doby hleděli s hrdostí na šlechtice koní, kterým je Karel Eusebius (1611-1684) obdaroval. Kníže zakoupil několik domů kvůli vytvoření velkého dvora. 10/67

Reinthalský dvůr

Roku 1790 měl reinthalský ovčí dvůr stav 1286 ovcí. 1/

Schrattenberský dvůr

Roku 1790 měl schattenberský dvůr stav 32 hovězího dobytka. 1/

V polovici 19. stoletíbyl likvidován dvůr schrattenberský. 1/

Valtický dvůr

Roku 1790 měl valtický dvůr 23 koní, 31 hovězího dobytka a zvláštní valtický ovčí dvůr měl stav 1292 ovcí. 1/

Ve vrchnostenském dvoře (Meierhof) chovají užitečný hovězí dobytek a drahé ovce. 6/

Vinařství

Vinařství nebyla věnována v 18. stoletítaková pozornost, jaká se obrátila k valtickému vinařství později, zejména za ČSR. V 18. století bylo - ve srovnání s jinými rakouskými víny - považováno valtické víno jenom za středně dobré. Reorganisace hospodářství v r. 1863 se orientovala hodně i na vinařství, protože značně poklesl průměrný čistý výnos z vinic. Počátkem 20. století byla taková produkce vína, že ročně bylo možno prodat 800 hl. 1/

Související obce v Rakousku

Dürnkrut (Suché Krůty)

(Místo je významné již z dávných dob a to z počátku osídlování krajiny, kdy v tomto prostoru se nacházely valy proti nepřátelům. V dalším období v roce 1278 se prostor stal bojištěm, kde byl zabit král Přemysl Otakar II.) 10/26

Ebenfeld (pustá)

V roce 1470 koupili již pustou ves u Pernitálu/Bernhardsthalu Liechtensteinové.

Falkenstein

Zřícenina hradu

Mezi nejnavštěvovanější (1840) místa mezi Mikulovem a Valticemi je také zřícenina hradu Falkenstein. Ještě zde stojí část okružních zdí věže a další bezvýznamné místnosti. Přece je to pěkný obraz, který v roce 1672 Vischer (z Erlachu) zhotovil a uložil v něm obraz dnes již nevidoucí; 6/

(Historie hradu Falkenstein začíná v polovině 11. století, kdy hrad nechal postavit jako hraniční pevnost císař Heinrich III. (Jindřich).

Valchensteinové přicházejí sice již ve 12. Století, ale není známo, zda by se v té době ubírali na Falkenstein ve Mühlviertelu. 6/

Jeden Falkenstein zaznamenán, že na Moravském poli bojoval 26. srpna 1278 po boku Heinricha (Jindřich) z Liechtensteina, kdy Rudolf nad Ottokarem zvítězil. 6/

(Falkenstein je důležitou vinnou oblastí mezi Vídní a Brnem. Vinné právo je známo již z roku 1309.)

Při držení hradu se 1439 objevil Eiting, 1520 Fünfkircher, 1626 Frautsone a po něm přišel baron (Johan Christoph ?) von Bartenstein (1689-1767), rakouský státník. 6/

(Hrad byl z počátku lénem a zástavou panství a od 1571 přešel do soukromého majetku.)

V době třicetiletých válek v roce 1645 švédská vojska, jichž velitelem byl vojevůdce generál a polní maršál Lennart Torstenson (1603-1651) hrad dobyla a trvale ležela posádkou na Falkensteinu. Dne 15. září 1645 byli tam povolání soudce a úředníci panství Valtice (Feldsberg), kvůli vyjednávání kolem vymáhání kontribucí, které nebyly placeny. 10/59

Stejnojmenný městys, který má (r. 1840) 186 pravidelně postavených domů s 1000 obyvateli, obsahuje ještě rozsáhlejší stopy většího rozmachu. U vstupu do kostela, vystavěného 1760, je socha Spasitele v životní velikosti a 12 apoštolů vyzdobených, stojí na hřbitově, u jeho vchodu je rodinná hrobka svobodných Pánů z Bartensteinu (vlastně v této obci nejstarší podzemním kostel). 6/

Na návrších kolem Falkensteinu na Rosenberge, pěstuje se výtečné víno. Dornberg, na jehož vrcholu je pěkná kamenná terasa, z níž jsou krajně malebné vyhlídky zvláště na Mikulov a Pálavské vrchy. 6/

(Současným 2009 vlastníkem je Georg Thurn Vrints.)

Národní park Leiser Berge

(Po rozsáhlých sanačních opatřeních a neustálého archeologického zkoumání Spolkovým památkovým úřadem je zřícenina hradu Falkenstein od 1992 pro návštěvníky otevřena. : Přírodní park Leiser Berge. Okolní krajina je vytvářena lidmi.)

(Falkenstein patří svým nápadným vápencovým výběžkem a jeho botanickými zvláštnostmi k národnímu parku Leiser Berge.)

(Stepní druh suchých luk Národního parku, pochází z mladší doby kamenné a je hospodářsky využit, nejen pro jeho národní ráz a ekologický význam, ale vytváří okouzlující areál zdraví.)

Gmünd (Gmund)

Město v Dolním Rakousku, kde se řešil majetkový spor mezi vévodou a Liechtensteinem. 10/26

Herrnbaumgarten

Městečko.

Hohenau

První vykradený zámek, které vojsko vévody pod vedením zemského maršála Ulricha (Oldřicha) von Dachsberg přepadlo, bylo Hohenau. 10/27

Jedenspeigen

Místo bojů na Moravském poli, kde byl zabit český král Přemysl Otakar II.

Laa an der Taya (Láva)

Moravský rytíř Sokol, zvaný Scheckel, usadil se ve městě Laa (Láva, město ve Weinviertel) a tato čtvrť pod Manhartsberge strašně trpěla. 10/28:

Mistelbach

Okresní město ve Weinviertel. Zde také vlastnil majetky Liechtenstein 10/26

Niedersulz

Obec ve Weinviertel se skanzenem "Weinviertler Museumsdorf" s ukázkami dřívějších staveb a občanskéh vybavenosti této oblasti včetně ukázky jihomoravské selské usedlosti.

Pernitál (Bernhardsthal)

V roce 1470 kupují Liechtensteinové obec Pernitál/Bernhardsthal se zámkem a rybníkem (i s pustou vesnicí "Ebenfeld".

Poysbrunn

S panstvím Falkenstein je spojený blízký Poysbrunn, upoutá pozornost kolemjdoucím kostel a zámek. Jedenáct kostěných křížů tamhle zahrnuje u Tabermakel, pak náhrobky Fünfkircherských a Trausonských; ten s nápadně svou vysokou, čtyřúhelníkovou věží obsahuje rodinné obrazy v životní velikosti Trautsonských. 6/

Ringelsdorf

Místo, kde měl majetky také Liechtenstein 10/26

Staatz (Stožec)

(Babenberkové by mohli být prvními, kteří tuto oblast systematicky osídlili. Také vybudování hradu spadá do doby kolem 11. a 12. století.)

(V roce 1072 byl Staatz (Stožec) či Stoz již znám.)

(Rudolf Habsburský propůjčil Stephanu von Maissau, tehdejšímu vrchnímu rakouskému hejtmanovi, který se pak nazýval pán ze Staatzu (Stožec). Jako symbol stál uprostřed tržiště pranýř.)

(Velmi stará fara byla ve 2. polovině 13. století děkanátem, který měl 162 far a sahal až k Dunaji.)

(Ve 14. a 15. století byl Staatz (Stožec) několikrát nazývaný městem. V kupní listině z 1378 můžeme "....polovina našeho města.... číst.)

V době třicetiletých válek byl hrad Staatz (Stožec) 24. dubna 1645 lstí dobyt Švédskými vojsky. Také Wultendorfský kostel, Staatzerský farní dvůr a osada Staatz (Stožec), Kautendorf, Enzersdorf, Waltersdorf a Ernsdorf se přeměnili v suť a popel. Pole a vinohrady byly zpustošené.)

(Potom držitelé Breuner, později Colloredo, postavili či přestavěli na úpatí kopce zámek.)

(1742 zde byli Prusové, 1809 Francouzi, 1866 opět Prusové.)

(Mezi známými faráři byl také hrabě Hieronymus Colloredo-Mannsfeld, syn majitele panství. Jeho fara byla tehdy povýšena na proboštství. Insignie probošta, infule (mytra) a hůl, prsten a řetěz byly dlouho nošeny. Colloredo byl 1772 posledním knížecím biskupem v Salzburgu (Solnohrad).)

(Od 1782 je Staatz (Stožec) městysem.)

(Obzvlášť nápadná kostelní věž, původní a mohutná. Varhany gotického kostela v roce 1795 postavil znojemský stavitel varhan Josef Silbebauer. Ochromující je starobylý sklepní masiv opěvovaný obyvateli i návštěvníky.)

(Starý kostel se zřítil, proto v letech 1907-1908 vybudován kostel nový, neogotický-novorománský s byzantskými dekory.)

(Proboštská věž je nejstarší stavbou ve Staatzu (Stožec).)

(Mezi Staatzem (Stožec) a Ernsdorfem je návrší s křížovou cestou "Kalvárie" nebo "Svatá hora" a s křížem na vrcholu.)

(Na cestě ke zřícenině podél hradební zdi se objevuje mateřídouška a sasanka, botanické rarity, jako žlutý česnek, skalní zelí a pozorujeme ptáky a motýly všeho druhu. Půvabně se ukazuje Staatzerský kopec však v době prvního května kvetoucí šeřík a pak před padáním listí na podzim.)

(Každé místo propojuje historický a hospodářský význam a svým zvláštním popudem.)

(Z vyhlídkového kopce ve Wultendorfu je široký výhled do roviny kolem Laa a dále daleko do jižní Moravy.)

(Ernsdorf leží přímo na státní silnici. Odtud se nabízí procházky obzvlášť k "Hanselburgu".)

(Z Aubergu ve vinném sklepě východně od vesničky Enzersdorf si užijeme hezké pohledy k Staatzerské ruině hradu. Zde byl hrad Staatz zničen Švédy.)

(Waltersdorf - odtud můžeme v překrásné lesní krajině přijít k lesní hospůdce v Mistelbachu.)

(Staatz od roku 1966 se svými šesti katastrálními obcemi vzkvétá.)

Stillfried an der March

Stilfried je střediskem pravěkého osídlení oblasti kolem řeky Moravy a zachycuje historii od 30 tisíc let před n. l., je dobou lovců ze starší doby kamenné, přes první zemědělce mladší doby kamenné, starověkých kovářů z doby bronzové, obchodníků, Germánů i Římanů až po stěhování národů a středověk. Ve zdejší výstavě jsou nálezy z pozdní doby bronzové podíl Jantarové stezky (obchodní cesty v pravěku a starověku, která spojovala Baltské a Jadranské moře. Nejvíce se využívala od konce 7. století před n. l. do 5. století našeho letopočtu. Pramen: http://niederoesterreich-card.at/)

Ulrichskirchen

Místo v Dolním Rakousku ve Weinviertel, kde měl majetky také Liechtenstein 10/26

Zwettl

(Klášter Zwettl (Světlá) - náboženské a kulturní centrum Lesní čtvrtě (Waldviertel).)

(V dávnověku vítr přinášel spraše, S¨stlačoval je na návrší. Dnes se na slunných stráních zabydlelo víno. Po staletích má krajina jeho tvář.)

(1137 klášter Zwettl (Světlá) založil Hademar II. Kuenring. Cisterciáni z opatství Heiligenkreuz pod jeho ochranou nově založili konvent. Velmi rychle se klášter stal duchovním a kulturně uměleckým střediskem Lesní čtvrtě (Waldviertel). Románský klášter se počítá mezi zajímavé impozantní stavby regionu.)

(Kdo se v tomto regionu zajímá o dějiny, kulturu a hospodářský rozvoj pochopí, jakou má klášter Zwettl (Světlá) důležitost.)

(Gobelsburg - vinařský zámek. Kdysi zde sídlili Kuenringové.)

(Jejich (Kuenringů) předek se jmenoval Azzo von Gobatsburg. Jeho potomek založil klášter ve Zwettlu (Světlá) a odkázal mu mezi jinými polnosti a vinohrady kolem Gobelsbergu. Tak je zde, od 1138 provozováno vinařství a zemědělství.)

(Vinařství má u Zwettlerských mnichů tradici. Již 1138 bylo zde posvěcen základ prvních vinohradů. To je zázračné víno, které vinice kláštera Zwettl (Světlá) očekává.)

(Dřívější renesanční zámek Gobelsberg 1740 Josef Munggenast barokně přestavěl.)

(Kdo za života tento kraj chce objevit, měl by to udělat pěšky. Kolem zámku Gobelsberg vede první rakouská turisticky značená cesta. Tento Marteln z roku 1747, kříž u cesty, symbolický památník může mnoho vyprávět: od velkých i malých tragedií, od podivných příběhů. Dává pohled na lidovou pobožnost a lidovou kulturu, které jsou nám nezvyklé a cizí. Toto putování mnohé objasní.)

(Směje se slunce, posaďte se v dojemném zámeckém dvoře. Sestupte dolů k vínu. Ve sklepech z dob Kuenringů leží naše víno.)

(Zwettl (Světlá) byl městem rodu Kuenringů, kteří město založili a také valtičtí Kuenringové zde byli pohřbeni.)

Knížectví Lichtenštejnsko (Fürstenthum Liechtenstein)

Panství Vaduz

Kníže Jan Adam Ondřej (Johann Adam Andreas 1657-1712) získal panství Vaduz a (hrabství) Schellenberg pro svůj rod, který pod jeho nástupcem, knížetem Antonínem Floriánem (Anton Florian 1656-1721), který s podporou císaře Karla VI. proměnil v knížectví. 10/70

Hrabství Schellenberg

Karla Eusebia (1611-1684) Mimoto plánoval, že (hrabství) Schellenberg promění na znamenitou pevnost. Tato záliba stála ho těžké peníze a jeho syn Jan Adam Ondřej (Andreas 1657-1712), který se na tomto díle s otcem podílel, musel svobodný pán Schellenberg po smrti knížete značně snížit cenu. 10/67

Odkazy

• 1/ Dr. Vladimír Voldán: O archivu valtického panství a velkostatku. Zprávy okresního vlastivědného muzea v Mikulově, září - prosinec 1959.

• 2/ Dr. Rudolf Hurt: Příspěvek k dějinám města Valtic. Zprávy okresního vlastivědného muzea v Mikulově, září - prosinec 1959.

• 3/ Obec Hlohovec http://www.hlohovec.cz

• 4/ Dějiny a slavnostní spis rak.-české řádové provincie Milosrdných Bratří ke slavnosti ve dnech 28., 29. a 30. srpna konaného vysvěcení nemocnice mateřského domu ve Valčicích v Dol. Rakousích, Munificencí Jeho Jasnosti knížete Jana I. z Liechtenšteina a na Liechtenšteině nově vystavěné. Sepsal a vydal cís. rada a provinciál řádu Joannes de Deo Sobel. Ve Vídni 1892. Nákladem řádu Milosrdných Bratří.

• 5/ Vodní práva knížete z Liechtensteinů. Ing. Emilian Bartoš, technická kancelář a podnikatelství staveb Břeclav, v prosinci 1933. (Městské muzeum č. 0782-62)

• 6/ Schilderung von Eisgrub, Feldsberg und deren Umgebungen. Nebst einem Wegweiser uind Plane auf Stahl mit 17 Ansichten und einem Panorama an dessen Rande. Wien, bei Peter Rohrmann, k. k. Hofbuchändler. (Pracovní překlad vybraných kapitol. Kopie knihy Městské muzeum č. 1579-94V - Vydáno v roce 1840)

• 7/ Die Margrafschaft Mähren, topografisch, statistisch und historisch geschildert von Gregor Wolny, Benedikter und Professor. II. Band. Brünner Kreis. II. Abtheilung. Brünn. Selbstverlag des Verfassers. 1837.

• 8/ Gemeinde Rabensburg http://www.rabensburg.at

• 9/ Regionální muzeum v Mikulově http://www.rmm.cz

• 10/ Geschichte der Stadt Feldsberg, Karl Höß, Feldsberg, 1902. Im Selbstverlage.

• 11/ Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunstsammler, Victor Fleischer, Wien und Leipzig 1910.