Výbušniny/Ammonal

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Popis odpalu nálože ammonalu s pomocí rozbušky Toto je částečný popis postupu odpalu nálože ammonalu s pomocí rozbušky.

Má informativní charakter. Nejlepší je se o něco takového nepokoušet.

Na vhodné místo v lese zcela mimo dráty vysokého napětí (ideálně ráno nebo večer mimo loveckou sezónu, mimo dny s bouřkami a mimo velmi suché dny) je zanesena rozbuška s peroxidem acetonu uvnitř přepravního kbelíku se sádrovým práškem. Rozbuška obsahuje 1,0 - 2,0 g výbušniny (buď samotná třaskavina nebo kombinace třaskavina/ETN, PETN či RDX) a konec 5 m dlouhého palníku (minimálně se střední odolností, nízko-odolné palníky jsou zcela nevhodné, obecně je vhodné si koupit desítky palníků a ty pak doma před ostrým pokusem proměřit) a místo pro připevnění lanka. Je nalezeno přehledné místo s ideálně dvěma silnými kmeny stromů 3 - 4 m od sebe. Stromy by neměly mít v korunách volné kusy větví a ani výrazné kořeny u země (eliminace pádu větví, zakopnutí). Na tři slepené pizza boxy (vrchní box je lehce prohnutý směrem dovnitř, pro eliminaci kutálení) je do středu umístěn papírový kelímek s 150 g ammonalu 80:20. Papírový kelímek má rovněž prstenec pro připevnění lanka. Celá sestava nálože s papírovými krabicemi je uložena k patě jednoho stromu. Hned na to se zbaví instalující osoba veškerých hodinek a především mobilních telefonů a vysílaček - i náhodný náraz může spustit hovor s následným smrtelným zraněním díky elektromagnetické indukci - takto nejčastěji dochází ke smrtelným detonacím v lomech. Pak je přenesen kbelík s rozbuškou k náloži, je odmotán palník (rozbuška stále v sádře) - vodiče palníku jsou taženy za druhý strom 3 - 4 m od odpaliště. Je velmi důležité, aby kovové konce vodiče palníku zůstaly smotané (obvykle z továrny, někdy nutno dodělat doma). Vodiče palníku by neměly být vůbec napnuté - 3,5 m v kombinaci s 5 m vodiči postačuje. Konec palníku je položen na nevodivou podložku (kartón) a zatížen menším kamínkem 30 cm od konce tak, aby nesjel z kartónu). Pak se jde zpátky k náloži, tužkou se v ammonalu udělá dírka a do ní se vloží rozbuška (čili opatrné předání z kbelíku do nálože, při vytáhnutí z kbelíku je ještě vhodná inspekce rozbušky na trhliny vzniklé při přepravě - pokud jsou přítomny trhliny, tak ji nelze použít) - zde je nutné postupovat tak, aby daná osoba nezakopla a nespadla na vodiče, nálož. Na dva opačné směry (cca 90°) jsou taktéž protažena lanka (15 - 20 m) jedno od nálože, jedno od rozbušky). Lanka je možno (ideálně) natáhnout už před vložením rozbušky do nálože. Pak se odejde za druhý strom - nasadí se brýle/brýle s obličejovým štítem a sluchátka (ideálně elektronická, tj. s mikrofonem a reproduktorem), vezmou se konce palníku, odmotají se kovové konce a připevní se buď k vodicí lince nebo termínálu pro odpal rádiem. U terminálu je s pomocí LEDky vidět funkční zapojení obvodu - systém posílá do rozbušky slabý proud. Pak se odejde 30 - 40 m od nálože (tak aby člověk šel vždy opačnou stranou - ne kolem nálože). Člověk si dřepne za třetí vhodný strom/spadlý kmen a vystrčí hlavu (to už může mít mobilní telefon) a minutu před odpalem křičí: " Pozor výbuch za 60 s! Odejděte z prostoru!" a toto několikrát opakuje - i když nikoho nevidí. Je nutno mít dobrý vizuální přehled odpaliště - proto je 30 - 40 m od nálože ideálním kompromisem mezi vzdáleností od nálože a přehledem. Po ujištění o prázdnotě prostoru je zmáčknuto tlačítko - a je odpálena nálož. Několik sekund po explozi lze opustit částečný úkryt za stromem, smotat linky, vybavení a útéct (je vhodné mít naplánované únikové cesty, svítilnu apod. - dobré je si i pamatovat, že při útěku přes křoví dojde k rapidní ztrátě dioptrických brýlí). Je vždy vhodné mít s sebou vodu a zkontrolovat (asi 60 s) místo odpaliště pro ohniska požáru - proto nelze odpalovat nálože v silném suchu). U odpalu by měly být ideálně 2 osoby - 1 může mít problém se zavoláním rychlé záchranné služby, 3 a více pak zvyšuji pravděpodobnost zásahu střepinou.

Pokud dojde k selhávce, tak je vhodné pomocí 2 připravených lanek zkusit na dálku vytáhnout rozbušku (toto je nutno nacvičit na stejném místě den předem.. třeba s moukou místo trhaviny) - kelímek se jednoduše převrhne a rozbuška vytáhne. 20 m není ideálních, ale je to obvykle dost a delší lanka pro časté větve v lesích moc nefungují. Pokud má instalující osoba dost času na odstranění větví, tak je 30 - 40 m dlouhé lanko (lanka) výhodou. Následně se jde (bokem!) s brýlemi a sluchátky k druhému stromu a vodiče palníku jsou odstraněny z terminálu (popř. linky, smotány) a tím v podstatě končí celý pokus. Rozbuška se vezme za konec s vatou (s dvojitými rukavicemi, ochranou hlavy, předloktí, těla a sluchu) a vloží se zpět do kbelíku se sádrou.

Stromy fungují jako bariéra proti výbuchu a fragmentům, např. při elektrostatické iniciaci při přidávání vodičů palníku k terminálu - oba dva kmeny stromů vykryjí explozi tak, že je člověk pouhých 3,5 m od 150g nálože (s brýlemi, sluchátky) relativně v bezpečí. Pizza boxy eliminují vznik smrtících kamínků, které by výbuch vytrhal ze země. Navíc je jejich roztrhání při detonaci působivé. I vzdálené bouřky mohou bleskem iniciovat detonaci. Konce palníku jsou smotané a na kartónu pro eliminaci rizik ze statické elektřiny - přímý kontakt obnažených vodičů s vlhkou zemí (by) totiž uzavírá (l) obvod. Obdobně nesmí být v blízkosti (2 m) palníků vysílající antény mobilních telefonů apod. - díky smrtelnému riziku indukce el. proudu. 99% smrtící poloměr tlakové vlny (nálož - horní polovina těla) pro 150 g ammonalu 80:20 je mezi 40 - 60 cm, 50% je asi 60 - 70 cm, nad 2 m by neměla tlaková vlna výrazně zranit (mimo pískání v uších, pádu na zem ze šoku). Plastové fragmenty z obvyklých PET láhví jsou smrtící asi na 1 až 1,5 m - proto je papírový kelímek lepší. Nálože nad 150 až 200 g nemají v podmínkách ČR (silná inviligace, malé lesy) veliký smysl. 150 g ammonalu je ekvivalent asi 4 nejsilnějších dělobuchů, které lze vidět ve městech]. 150 g může na 15-20 m vyvolat krátkodobé pískání v uších. Zakopávání náloží do země (zvláště do malé hloubky kolem 10 - 30 cm, kde vznikají veliká množství velmi rychlých fragmentů z kamínků v zemině) je pro nováčka čirým nesmyslem, stejně jako házení náloží do řek (kde je i na všechny vidět).

Diagram zapojení 150g nálože ammonalu s rozbuškou v lese.

Odpal pomocí zápalné šňůry je podobný. Nejprve je nutno otestovat šarži zápalné šňůry. Potom je si na daném kousku zápalnice nutno pohlídat zlomy, silně zalomená zápalnice nefunguje. Je nutno použít alespoň 50 cm zápalnice - a to tak, že se použije jen jeden strom, nálož je za ním a konec zápalnice ho obepíná - tento konec se bude zapalovat. Po zapálení je nutno odcházet obvyklým krokem - nikoliv běžet. To lze až 5 m+ od nálože (riziko zakopnutí). U zápalnic hrozí přerušované hoření, 1/2 může hořet normálně, pak se hoření zpomalí na 20 minut a následně zbytek shoří za 3 s. Proto je u zápalnice použití lanek na dálkové rozebrání nálože více důležité - málokdo disponuje takovým klidem, aby čekal 2 hodiny na uhašení zápalnice (houbaři...). Nevýhodou je taktéž 50s+ prodleva, kdy se kdykoliv mohou vynořit třeba již zmínění houbaři. Jiskry z hořící zápalnice mohou zapálit střed zápalnice, popř. ihned proniknout do rozbušky (špatně zalepený konec rozbušky apod.) - proto se zapaluje konec omotaný kolem stromu. Pro amatéry v podmínkách ČR je elektrický odpal lepší.

Příprava ammonalu


Ammonal se připravuje z práškového hliníku a dusičnanu amonného. Domácí příprava kvalitního práškového hliníku je velmi náročná a tak je vhodné jej koupit v obchodě s pyrotechnikou, popř. jako stříbřenku či součást barvy. Dusičnan amonný se prodává ve směsi s vápencem, popř. dolomitem jako hnojivo. Asi 200 g hnojiva se rozpustí ve 300 ml teplé vody (rozpouštění dusičnanu může zabrat mnoho hodin, takže je vhodné kuličky hnojiva předem nadrtit. Tato směs je pak zfiltrována. Ideálně dvakrát. Získaný čirý roztok dusičnanu amonného ve vodě je pak odpařen na pánvičce. Zde spočívá jediné riziko při výrobě - ke konci odpařování vody může nastat rozklad dusičnanu amonného na dráždivé oxidy dusíku, který je doprovázen zhnědnutím čirého roztoku. Ke konci odpařování totiž může zůstat v pánvičce 20 g vody a 150 g dusičnanu amonného a i tato směs vypadá plně tekutě - ale její nízký obsah vody zabraňuje termoregulaci. Tomuto lze předejít pozorováním, postupným ubíráním síly vařiče a opatrností. Získaný roztok je pak ponechán chladnutí. Velmi rychle vykrystalizují krystaly dusičnanu amonného. Případně mohou vzniknout veliké kusy plátků dusičnanu - ty lze jednoduše rozlámat a rozdrtit na krystaly. Tyto jsou pak rozprostřeny v co nejméně tenké vrstvě na plech a sušeny v horkovzdušné troubě při teplotě 130 - 140°C po dobu alespoň dvou hodin (ze začátku se může stát, že vlivem vlhkosti dusičnan "roztaje" ve své vlastní vlhkosti a pak zase vykrystalizuje po odpařené vázané vody). Při teplotách nad 190°C hrozí rozklad dusičnanu na dráždivé páry a při teplotách pod 110°C hrozí nedokonalé sušení. Vysušený dusičnan se nechá pár minut chladnout a pak je vložen do několika velmi dobře vzduchotěsně uzavřených obalů, aby nenasál vzdušnou vlhkost. Před použitím do ammonalu je nutno jej rozetřít na jemný prášek.