Světové dějiny/Rusko v 19. století

Na počátku 19. století probíhal konflikt s Napoleonem, po Vídeňském kongresu se Rusko díky územním ziskům posunulo směrem na západ. Cara Alexandra vystřídal Mikuláš, který byl naprosto konzervativní a prosazoval úplnou izolaci Ruska od Západu.

Mikulášův konservativismus byl ještě tvrdší než ten Metternichův. Říkal, že Rusko stojí na třech pilířích: samoděržaví (specifická ruská forma absolutismu), pravoslavná církev a národ, za který byli považováni všichni lidé, kteří uznávali cara a samoděržaví. Proti tomuto sytému existovala opozice, i když ne zrovna početná. Existovaly dvě hlavní skupiny: Západnici a Slavjanofilové. Slavjanofilové uznávali samoděržaví a autoritu církve, ale chtěli liberálnější hospodářské zákony. Tvrdili, že absolutismus byl do Ruska zavlečen ze západu a že by se Rusko mělo vrátit ke svým tradicím.

Západnici prosazovali přijetí západního systému na všech úrovních, včetně demokracie. Skoro všichni obyvatelé Ruska byli rolníci a navíc existovalo ještě nevolnictví. Životní úroveň byla mizerná.

Určité snahy o uvolnění poměrů vycházely i od cara, který připouštěl, že nevolnictví je brzdou rozvoje. Všechny pokusy o změny ale troskotaly na naprosto konzervativní šlechtě.

Mezinárodní politika vedla k pokusům o ovládnutí středozemního moře a k získání lepších podmínek pro obchod. To vedlo ke konfliktům především s Osmanskou říší (Krymská válka v 50. letech). Kvůli angažovanosti Sardinie, Anglie a Francie bylo Rusko poraženo.

Porážka vedla v Rusku k tomu, že si konečně uvědomili nutnost reforem. Došlo i ke změně na trůnu - Mikuláše vystřídal Alexandr. Ten roku 1861 zrušil nevolnictví a změnil soudnictví tím, že zbavil šlechtu práva rozhodovat spory, čímž zajistil nezávislost. Provedl také decentralizaci státní správy.

Tyto reformy vykročily správným směrem. Chyběla ale ústava a samoděržavní systém byl v podstatě zachován. Monopol na všechny úřady měla šlechta, car mohl svévolně rozhodovat o všem.

Z hlediska Západniků nedošlo k žádné změně. Rostlo rozhořčení anarchistů, kteří začali organizovat atentáty. Rukou atentátníka zemřel car Alexandr II. a později i III. (roku 1894). Po něm již nastoupil Mikuláš, kterého oddělali bolševici.

S neúspěchem v Krymské válce se Rusko dost uzavřelo, případně se začalo orientovat více na Kavkaz. Na konci 19. století se dařilo expandovat do Indočíny, kde došlo ke konfliktu s Japonskem. Japonci Rusy porazili v bitvách u Sušimu a Mukdenu. Z celkového pohledu byla ale politika Ruska alespoň zpočátku úspěšná a díky tomu dočasně klesala poptávka po změně.

Po porážkách od Japonska se znovu objevila kritika samoděržaví. Rolníci si ztěžovali, že sice došlo ke zrušení lenních závazků, ale půda stále byla ve vlastnictví šlechty. Rolníci neměli na nákup polností prostředky. Industrializace probíhala velice pomalu a životní úroveň zůstávala nízká.

Rozbuškou pro větší nepokoje byla tzv. krvavá neděle z roku 1905. V tomto roce kvůli krizi prudce poklesla důvěra v cara. V zemi se konaly statisícové demonstrace, car nechal ale povstání rozstřílet. Nepokoje se rozšířily i na venkov, kde lidé obraceli svůj hněv proti šlechtě.

Car zareagoval rychle a ustavil parlament - Dumu. Okolo vůdců povstání se utvářely první politické strany. Duma ale byla k praktickým věcem nepoužitelná, protože síly dvou zarytých odpůrců byly vyrovnané a liberálů bylo minimum.

Roku 1905 se také do čela vlády dostal Stolypin, který pro Rusko v následujících letech udělal opravdu moc. Za jeho vlády došlo k uvolnění režimu a hospodářské konjunktuře. Byl to jeden z největších Rusů 20. století.