Středověký realismus a nominalismus

Z Wikiknih
Přejít na: navigace, hledání

Úvod[editovat]

Česká wikipedie v hesle realismus a nominalismus říká, že realismus a nominalismus je středověké označení pro dvě obecné tendence, pro jednu ze základních polarit lidského myšlení, jež se týká vztahu mezi obecným a zvláštním nebo také i univerzálním a individuálním. Krajní realisté tvrdí, že skutečné či existující jsou pouze trvalé obecniny, jednotlivé individuality jsou pojmy od nich pouze odvozené a pod nimi existující, zatímco nominalisté mají takřka opačný názor, vychází z toho, že pouze s jednotlivě určenými pojmy lze udělat nějakou přímou zkušenost, lze se jich dotknout nebo je přesně popsat. Můžeme se domnívat, že tento spor je pouze jazykový, že jde pouze o to, jak kdo nahlíží na pojmenování a možnost přesného popisu obecných věcí jako jsou pojmy svět anebo člověk. Historické zkušenosti ovšem ukázaly, že tyto spory nejsou pouze v oblasti lingvistické, ale značně vyhraněné a nelze se přiklonit pouze na jednu stranu.

Uvedení do problematiky[editovat]

Zastánci krajního realismu, mezi které patří Anselm z Canterbury nebo např. i Tomáš Akvinský a Albert Veliký tvrdí, že existuje pouze realismus, tedy vnímání světa z pohledu obecna a jsoucna. Domnívají se, že existuje pouze jejich jediný pohled na svět, tento pohled je prezentován značně obecně a vychází z tradiční řecké filosofie. Bohužel byl často zneužit pro absolutistickou nebo příliš autoritářskou vládu, nicméně, tohle není hlavním sporem.

Tento náhled na realismus hájí tezi, že univerzálie jsou reality a existují před jinými konkretizovanými věcmi a existují i nezávisle na našem rozumu, náš pozemský svět se realismům jevil jako odraz dokonalého, věčného a neměnného světa božských ideí.

Jednou z příčin sporů mezi nominalisty a realisty byly spory o univerzália, což jsou výše zmiňované obecné pojmy, tyto spory vypukly ve středověké scholastice. Tento směr se objevil již v 11. století, v tomtéž století se měl začít řešit spor o univerzália, vznikl kolem Aristotelova výkladu a kritiky Platónova učení o idejích, tyto spory se dostávají na povrch přes Boëthiovy překlady Porfiriova Úvodu k Aristotelovým kategoriím, Porfyrios v tomto díle zkritizoval pojetí reality, které ve svém díle používal Aristoteles. Z těchto důsledků vznikly problémy s církevními dogmaty, odmítání myšlenek realismu a onoho obecna vznikaly problémy s uznáním existence samotného boha a vůbec uznání existence samotné institucionální církve.

Existuje přibližně 13 variací na souhru realismu a nominalismu, docházelo v nich k pokusům o uvědomění si jednotlivých směrů křesťanského myšlení a uchopení tohoto myšlení za správný konec, bohužel nebo bohudík se můžeme domnívat, že tyto spory neměly a nemají konec.

O zpochybnění křesťanského myšlení a víry ve svatou trojici se zasloužil již v jedenáctém století francouzský teolog a filozof Jan Roscellinus, ten byl krajním nominalistou a tak se s logikou věci a důvěrou v jednotlivinu a ne v obecno dostal do sporů s církví, která uznávala jediného boha, jeho myšlenkou je triteismus, což je víra místo ve Svatou trojici ve tři různé všemocné bohy. Vycházel z učení Jana Peloponéského, který ve staré Alexandrii komentoval Aristotelovy spisky, ten svoje nejdůležitější dílo, v angličtině nazývané Arbiter, sepsal těsně před konáním druhého konstantinopolského koncilu, na tomto koncilu se jednalo převážně o tzv. monofyzitismu, což je, jak jistě víte, nauka o tom, že Ježíš Kristus měl pouze boží podobu a ne lidskou přirozenost. Dle mého názoru i toto jednání mohlo hrát roli ve sporech mezi realisty a naturalisty.

Dalším nominalistou, jehož dílo je vhodné v uvedení do problematiky zmínit je Pierre Abélard, tento představitel západního nominalismu byl stejně jako jeho učitel Roscellinus krajním nominalistou a také se dostal do sporu s církví, vystupoval proti tezi, že filosofie má být pokorná vůči teologii a zdůrazňoval přednost vědění před slepým následováním slov víry. Jeho díla tak byla odsouzena církví. Druhým jeho učitelem byl Vilém ze Champeaux, to již byl krajní realista a dovolil tak Abélardovi nahlédnout na naprosto druhý pól sporu.

Komparace z mého pohledu[editovat]

Myslím, že nejsem dostatečně etablovaný ve filozofii a v pohledu do těchto historický dob, ale z mého studia pro tuto prácí jsem usoudil, že jsem ve své podstatě spíš nominalista, také moc nevěřím v jsoucno a obecno, nevěřím v Boha a věřím spíš vědeckým důkazům před důkazy typu „on to pověděl a prostě to tak je“. Myslím si i to, že i v dnešních dobách mohou existovat lidé, pro které je víra v něco obecného důležitá, i já rád věřím, že něco prostě je, ale jsem rád, že většina věcí se již dá uchopit z vědeckého pohledu a vnímat z více úhlů pohledu, máme možnost studovat a zjišťovat co nejvíce. I v této práci jsem měl možnost studovat z mnoha stran, často mě některé myšlenky přišly zajímavé, už samotný triteismus je velice zajímavou myšlenkou, zde se například musím už pro podstatu sporu a pojmu přiklonit na stranu nominalistů a zakladatele pojmu Jana Roscellina. Svatá trojice je pro mě něco nepředstavitelného, pro křesťany je to naopak něco důležitého, je to pro ně označení tří osob v jednom Bohu, je to otec, syn i duch svatý. Pro mě je nasnadě otázka, kterou si jistě kladl i Roscellinus, jak mohou tři charaktery být v jednom objektu, v jednom obecnu? Vždyť to přeci nejde, jsem ochoten uznat existenci tří různých mocných bohů, ale nejsem schopen uznat existenci obecného pojmu Svaté trojice. Stejně jako já rozmýšlejí i představitelé náboženského směru Svědkové Jehovovi nebo Kvakeři, ač jsem velmi proti zásadám Svědků Jehovových, tak v této otázce bych s nimi souhlasil.

Zajímavé zjištění učební metody zavedl Abélard během období rané scholastiky, bylo to učení sic et non (česky Ano a ne), bylo to položení otázky a diskuzi o odpovědích, v tu dobu ovšem nesměly být porušovány církevní dogmata. My si již můžeme položit otázku, která tehdy nebyla vhodná a jejímu autorovi hrozila exkomunikace, můžeme se zeptat i na otázky typu „Proč je svatá trojice a ne čtveřice?“ Odpovědi se sice nedočkáme nebo dočkáme, ale i dřív i nyní budeme mít tolik názorů jako je lidí v místnosti, kde je daná otázka položena.

Dalšími důležitými filozofy, již realisty, byli Albert Veliký a Tomáš Akvinský, oba patřili k umírněným realistům a podle nich universália sice existují jako ideje na boží mysli před věcmi, reálně však existují v jednotlivých věcech, existují jako pojmy. Tito myslitelé oba žili v 13. století, v této době vrcholily snahy o sepsání sumarizačních textů, sum. Jedním z autorů prvních knih, které měly sumarizovat všechny znalosti světa byl Albert Veliký, věnoval se spoustě oborů a získal tak označení „doctor universalis“, zpracovával dílo Aristotela a toto chtěl zbavit islamismů, komentoval je a rozšiřoval.

Jeho dílo rozšiřoval a dokončil Tomáš Akvinský, toto dílo se latinsky nazývá „Summa theologiae“ a v češtině vyšlo pod názvem Suma teologická před druhou světovou válkou, o český překlad a o vydání se zasloužili dominikání. Suma teologická je stěžejním dílem Tomáše Akvinského, mezi další jeho díla patří „Summa contra geniles“, která byla v roce 1993 přeložena a vydána maticí cyrilometodějskou, překlad vedl Jiří Bahounek. Teologické interpretace Tomáše Akvinského lze pochopit pouze s uvědoměním několika základních skutečností, Akvinský chtěl shrnout filozofickou a teologickou vzdělanost a uchopit ji v rámci antické filozofie, pro svoje zdůvodnění křesťanského myšlení chtěl využít dílo Aristotelovo. V těchto letech se objevují nové překlady těchto děl do latiny, pro Tomáše Akvinského je překládal většinou mnich Viliam, který ovládal přímo klasické jazyky. Tomáš se tak snažil interpretovat dílo přes Aristotelovo učení, k dosáhnutí cílené interpretace křesťanského myšlení mu slouží nejen díla Aristotelova, ale i díla vrcholné patristiky. Jedním z často citovaných patristiků v Akvinského díle je Augustin z Hippa, který se věnoval interpretaci díla Platóna a také se věnoval interpretací pojmů z novoplatonismu. Mimo těchto zdrojů pro svoji práci používal i odkazy na bibli a koncilové a papežské dekrety. V dobách Tomáš Akvinského se odehrávaly i spory františkánů a dominikánů, Akvinský byl dominikánem a založil tak spolu s dalšími teology tradici aristotelizmu, františkáni se věnovali tradicím Augustinova platonizmu, dominikánská rehabilitace Aristotela v 13. století se pokládala za ohrožení křesťanství, později však byla uznána a tyto obavy se staly bezpředmětnými.

Suma teologická[editovat]

Obrázek 1 Stránka ze Sumy teologické, (kopie od Petera Schöffera, 1471)

V jeho Sumě teologické se opět setkáváme s Abélardovou metodou Ano i ne, představuje zde nejprve argumenty v prospěch myšlenky, poté argumenty v neprospěch konkrétní myšlenky (sed contra) a ke konci myšlenku zkouší sám vyřešit (respondeo). Následují i komentáře k argumentům (ad argumentum). Samotná Summa theologiae byla rozdělena do tří částí, z nichž druhá byla dělena na dva díly. Poslední, třetí, část nebyla Tomášem dokončena, dokončili ji jeho žácí, kteří ji doplnili o dodatky s latinským názvem „Supplementum“. Tyto části se dělí na kvestie (lat. quaestiones), které jsou děleny do článků (lat. artikuli).

V první části (lat. Prima Pars) se Akvinský zabývá samotnou existencí Boha a jeho přirozeností, vytvořením světa, anděly a přirozeností člověka. V prvním díle druhé částí (lat. Prima Secundae) se zabývá hlavními principy morality a to včetně teorie práva, v druhém dílu druhé části (lat. Secunda Secundae) se zabývá moralitou jednotlivin včetně jednotlivých ctností a zlostí. Ve třetí části (lat. Tertia Pars) se věnuje osobě a práci Krista, svátostem a konci světa, tato část byla Akvinským zanechána nedokončená.

Odpovídám: Musí se říci, že v Bohu je vědění nejdokonaleji. Aby to bylo zřejmé, musí se uvážiti, že poznávající se od nepoznávajících liší v tom, že nepoznávající nemají nic, leč jen svůj tvar; ale poznávajícímu je vrozeno míti také tvar jiné věci, neboť podoba poznávaného je v poznávajícím. Z toho je patrné, že přirozenost věci nepoznávající jest více zúžena a omezena; přirozenost však věcí poznávajících má větší obsah a rozsah. Pročež praví Filosof ve 3. O Duši, že duše jest jaksi všechno". Ale zúžení tvaru je skrze hmotu. Proto také jsme svrchu řekli, že čím více jsou tvary nehmotné tím více se blíží k jakési nekonečnosti. Je tedy patrné, že nehmotnost nějaké věci je důvodem, že je poznávající; a podle způsobu nehmotnosti je způsob poznávání. Proto ve 2. O Duši se praví, že rostliny nepoznávají pro svou hmotnost. Ale smysl je poznávající, poněvadž může vnímati podoby bez hmoty; a rozum jest ještě více poznávající, poněvadž jest více odloučen od hmoty a nesmíšený, jak se praví 3. O Duši. Tedy, poněvadž Bůh jest na vrcholu nehmotnosti, jak jest patrné z dřívějšího následuje, že jest na vrcholu poznávání.

Toto dílo bylo samotným Tomášem určeno pro začátečníky v teologických otázek, proto je členěna do zmíněných článků s otázkami a odpověďmi. Zabývá se filozoficko teologickým bádáním o Bohu, morální teolologií a svátostmi. Nad tímto odstavcem jsem umístil citaci z díla, citaci z první části, z otázky č. 14, která má latinský název De scientia Dei.

Rozum a víra[editovat]

V době života Tomáše Akvinského se vztah rozumu a víry v podobě filozofie a teologie rozvinul do vleklého a velkého sporu, křesťanští teologové se snaží řešit tento problém pomocí teorie dvojaké pravdy, tato teorie byla nejvýrazněji formovaná v arabské filozofii. Tato teorie se snaží oddělit vědu od náboženství, nicméně nebyla Akvinským přijata. Ten naopak zřetelně rozděluje rozum i víru, jejich pole působnosti, podle Akvinského je rozum i víra cesta ke pravdě, každá má však vést jiným směrem a dovést k pravdě jiným způsobem. Podle Akvinského žádná náboženská pravda není proti rozumu, ale může se stát, že některé pravdy se dostávají někam do oblasti nad rozumem, nikoliv však mimo rozum, vždy je to pravda. Mezi tyto pravdy patří například prvotní hřích, což je hřích, který je předáván již při narození jako nesvatost a je tak dědičný, což je i jeho druhé označení. Ve všech ostatních případech se rozum a víra mají doplňovat, někdy dokonce i shodovat, Akvinský věřil, že pravda je jen jedna jediná. Má to být Boží rozum, který má osvítit teologa i filozofa. Z toho mělo vyplynout to, že ani rozumové pravdy nemohou být v rozporu s pravdou víry. Akvinský ve svém díle přiznává, že člověk je schopný rozeznat realitu a Boží stvoření podle svého vlastního rozumu, dokonce předkládá pět cest k Bohu, ve kterých se snaží aplikovat svoji teorii o vztahu rozumu a víry, tak aby dokázal, že myslící člověk je schopen poznat existenci Boha i bez „nějaké“ víry. Víra si tak u Akvinského ponechává vítězství nad rozumem a to hlavně z hlediska spásy člověka, ostatní vědy mají být pouze poslužníkem teologie. Akvinský tak učinil pokus o dokázání, že náboženské pravdy jsou reálné a platné a smysly, zejména pak rozum jsou užitečnými nástroji pro odhalování náboženských pravd o světě, člověku i Bohu. Tyto pak nejsou v rozporu s teologií, ale naopak, dokážou ji doplnit a podpořit.

Pět cest k Bohu[editovat]

Akvinský odmítnul uvěřit, že existence Boha je jasnou a samozřejmou pravdou, proto odmítal ontologický důkaz Boží existence, dokud nebude moci poznat podstatu Boha. Již výše jsem se zmínil o tom, že sám Akvinský ve svěm díle nazvaném Suma teologická představil a vysvětlil pět cest k Bohu, z nich je hodně cítit vliv Aristotelova učení, jsou to tyto:

  • Pohyb
    • Věc, která se pohybuje, musela být uvedena do pohybu nějakým činitelem, věcí nebo silou. Musí tedy existovat prvotní hybatel, kterým je zde Bůh. Nic se tedy nemůže hýbat samo od sebe, pokud každá věc potřebuje činitel k pohybu, tak i soustava věcí potřebuje hybatele, tím je Bůh.
  • Příčina a následek
    • Žádný objekt nemohl vzniknout sám od sebe, musela existovat primární příčina existence věci. Bůh by měl být prvotním počátkem existence všech věcí, ale mohou existovat věci, které vznikly z jiné věci. Nemůže ale existovat věc, která vznikla sama ze sebe. Bůh je tedy prvotní příčinou existence věcí.
  • Nutnost a nahodilost
    • Některé věci musí nutně existovat, musí prostě být, jsou ale i věci, které existovat nutně nemusí. Mohou se stát pouhou náhodou, tyto věci má způsobovat řiditel náhody, což by měl být Bůh.
  • Stupně dokonalosti
    • Existují dvě věci, o jedné lze říci, že je krásnější než druhá. Musí tak existovat standard, podle kterého jsou tyto parametry krásy poměřovány, tyto kvality by podle Akvinského měly být součástí Boha.
  • Rozumný plán
    • Při pohledu na přírodu a fyzikální zákony je nám napovídáno, že někdo toto musel uspořádat, někdo musel být dokonalým a perfektním tvůrcem všeho, tím tvůrce by měl být Bůh.

Akvinského postoj k univerzáliím[editovat]

Tomáš Akvinský ve své metafyzice využil Aristotelovu ontologickou terminologii, což jsou mimo jiné dvojice pojmů jako jsou: možnost a skutečnost, podstata a existence, substance a akcidence a látka a forma. Vychází z Aristotelova chápání kategorie bytí a směřuje tím k transcendentnímu bytí – k Bohu.

Možnost jako potence je schopností konání resp. Schopností ustavičného přeměňování se, zatímco skutečnost jako akt je již realizací potence, což znamená, že je realizací změny. Pomocí sledu realizace možností prostřednictvím aktů Akvinský podobě jako Aristoteles vysvětluje pohyb a tím se mu to stává jedním z argumentů v prospěch existence samotného Boha.

Bytí je podle Akvinského složené z podstaty a bytí, takže vlastně z esence a existence, Bůh a stvoření se podle něho liší právě tím, že Boží esence implikuje jeho vlastní existenci, zatímco esence stvořeného bytí neimplikuje svoji existenci, stvoření existuje vlastně díky jinému činiteli. Podstata tělesného bytí se skládá z materiálu a formy, i zde je vidět výrazný vztah k Aristotelovu dílu.

Nejvyšší dokonalostí je bytí, které existuje samo o sobě a samo ze sebe jako čisté uskutečňování, které má důvod bytí v sobě samém, to je podle Akvinského Bůh. Podle Akvinského lidský rozum nemůže přímo poznat Boha, duši, podstatu materiálních věcí a ani všeobecné pravdy. Poznává jen jednotliviny, zde se začíná ukazovat jeho názor na spory o univerzália, Tomáš Akvinský tak tyto spory sleduje z pozice umírněného realismu.

Existují podle něj tři druhy univerzálií, jsou to pojmy „před věcmi“ (lat. ante res), jež slouží jako ideové předobrazy jednotlivých bytí v božském rozumu, „ve věcích“ (lat. in rebus) jako substanční formy jednotlivých bytí a pojem „po věcích“ (lat. post res) jako věci existující v lidském rozumu abstrahováním jednotlivých bytí.

Můj pohled na pět cest k bohu a k akvinského postoji[editovat]

Myslím, že Akvinský velice příjemně shrnul svůj pohled na Boha a na důkazy jeho existence, již první z cest, důkaz pomocí pohybu je velice zajímavá a logicky dokázaná. Akvinský užil toho, že co se někdy hýbalo, musela uvést další existence, to se mi zdá velmi logické, ovšem mohou být i protinázory. Jako jeden z nich mě napadá třeba působení větru a vody, vždyť proudy větrů i vod nemohlo rozpohybovat něco jiného. Tedy možná mohlo, ale to něco jiného je planeta Země a fyzika. Při studiu předmětu fyzická geografie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity nás prof. Brázdil a doktor Máčka učili, že vodní proudy typu El niño jsou způsobeny mimo jiné rotací Země. Totéž platí i o většině větrů, zde hraje nezanedbatelnou roli vyrovnávaní tlaků. Dle mého názoru i toto je ovlivněno fyzikou a pohyby Země.

Akvinský ovšem v pátém důkazu sděluje, že i přírodní a fyzikální věci, které zdánlivě nemají příčinu, mají jistý cíl. Podle Akvinského to není konáno náhodou a má to svůj rád a svého tvůrce, což by měl být Bůh. Z mého pohledu bývalého studenta geografie a člověka, který se zabývá geografií a dalšími přírodními vědami je tohle věc, která je pro mě nepředstavitelná. Věřím, že i samotný vesmír nebyl stvořen žádnou velkou figurou, jako je Bůh, ale vznikl při tzv. Velkém třesku. Samozřejmě se dá namítnout, že „to nikdo neviděl“, ale s tím se nedá počítat. Bylo zjištěno, že vesmír měl existovat v podobě singularity, čili jednotliviny a posléze se začal roztahovat rychlostmi přímo úměrnými vzdálenosti nejvzdálenějších galaxií. Ve dvacátých letech minulého století bylo Edwinem Hubbleem experimentálně dokázáno, že se vesmír roztahuje, o tomto dále vizte další informace o Hubbleově zákoně.

Dalším důkazem je důkaz o příčině a následku, Akvinský tvrdí, že nic nemůže existovat bez toho, aby bylo něčím stvořeno. Jako proti názor mohou být opět uvedeny teorie o vzniku vesmíru při velkém třesku, Akvinský mohl předpokládat, že i tento vznikl pomocí Boha. Já však můžu oponovat otázkou na vznik samotného Boha, i ten by podle Akvinského musel být něčím stvořen, podle tohoto důkazu by musel být stvořen sám sebou, což, dá se říct, může rozvrátit Akvinského důkaz.

Dalším důkazem je důkaz nutnosti a nahodilosti, Akvinský zde tvrdí, že některé věci musí nutně existovat a jiné ne. I to se dá vyvrátit nebo potvrdit pomocí existence samotného Boha, Bůh musel něco způsobit i určitou náhodou, kterou sám řídil. S dalším důkazem, což je porovnání standardů a stupňů dokonalosti pomocí Boha bych mohl i souhlasit, nejsem sice věřící, ale myslím, že pro mnoho lidí může být Bůh stupněm dokonalosti. Setkal jsem se s mnohými lidmi, pro které víra v Boha byla to dokonalé a jeho myšlení a figura pro ně byla naprosto svatá a nedotknutelná. Byla pro ně dokonalá a porovnávali s ní celý život, svoje chování, svoje vystupování a také jiné lidi či jiné věci. Byl pro ně jistým standardním ideálem a dá se říct, že ho svým způsobem milovali a obdivovali. Každému jeho zpodobnění se dokázali uklonit a uctít ho v nejvyšší míře posvátnosti.

Tomáš Akvinský je umírněný realista, existují věci, které slouží jako ideové předobrazy bytí v božském rozumu, tomu mohu rozumět jako představa věcí, které jsou nad věcmi a všemu velí. Jsou to nápady Boha k stvoření všeho a ovládnutí všeho, jsou to dokonalosti božské, ale i dokonalosti lidské. Také ovšem existují věci, které jsou substančními formami jednotlivých bytí, to jsou podle mě věci, které jsou tvořeny z jednotlivých věcí a mohou tak být i viděny a také jsou věci, které vznikají už abstrakcí jednotlivin a mají svůj prapočátek v lidském rozumu. Myslím si tak, že Akvinský shrnul veškeré známé vědění svého tehdejšího světa a použil tak mnoho odkazů na Aristotelovo dílo a jeho vědění.

Tomismus[editovat]

Již Tomáš Akvinský mohl být spojován s pojmem tomismus, tomismus je filozoficko-teologický směr, který se snaží racionálně sloučit myšlenky aristotelismu a novoplatonismu s naukou Augustina z Hippony. Ten tvrdil, že člověk je od narození neschopen konat dobré skutky, což je vlastně dědičný hřích, ale předpokládal, že určití jednotlivci jsou předurčeni milostí boží k věčné spáse. Augustin žil mezi lety 354 a 430 v dnešním Alžírsku, stal se biskupem a byl později uznán za učitele církve a také byl kanonizován. Napsal dílo O boží obci, kde vytváří vlastní katolickou historii světa, kde je obsahem boj dvou entit, časné pozemské obce a věčně obce nebeské. Pozemská část světa je plná hřešících lidí a tvorů a odehrává se v ní zápas o pravé určení člověka. Skutečným místem pro život pravých křesťanů je až nebeský svět, kam je křesťan doveden církví. Pozemský svět má dopomáhat církvi v tomto cíli.

Nominalismus[editovat]

Nástup empirismu a rozklad realismu vedli k opětovnému zavedení nominalismu, jeho tehdejší vůdčí postavou byl anglický františkánský mnich, teolog a filozof William Ockham, tento mnich položil myšlenkový základ oddělení filozofie a teologie a mimo jiné podporoval stanovisko, aby církev zkrátila své majetky a toto inspirovalo Johna Wycliffa (Jan Vyklef) a později tyto stanoviska přebrali i čeští husité.

Ockham ve svém myšlení popírá existenci obecných pojmů a stejně tak i abstrakcí, zejména číselných představ. Uznal však obecné vlastnosti, podle Ockhama je jediné nutné jsoucno je Bůh, všechna ostatní jsoucna i další pojmy jsou jen nahodilé děje. Ocham uznává jsoucna pouze v případech, že jsou sama evidentní, známé ze smyslové zkušenosti anebo pokud je uznává Bible. Také ve své podstatě neuznával matematické a geometrické pohledy na jsoucna. Zkrátka tak uznává, že reálné jsou pouze a jedině jednotliviny. Postupně se tak prosazuje nominalismus, hlavně v Paříži, která se stává jedním z jeho center. Tam také převládl směr, který je nám známý pod názvem tenninistický buridanismus, jeho předním představitelem je Jean Buridan, filozof a mezi lety 1328 a 1340 rektor Sorbonny, tento filozof, který nikdy nevstoupil do řeholního řádu napsal mnoho děl, mimo jiné komentoval téměř všechny Aristotelovy spisy. Byl žákem W. Ockhana a věnoval se převážně filozofii, tuto uměl oddělit od teologie a věří v přírodní zákony, ne v zákony univerzálií. Jeho názorem bylo, že člověk má vůli podřízenou rozumu, ale je schopen toto rozhodnutí tak dlouho odkládat, než se mu tyto rozumové důvody nezdají přesvědčivé.

Tento paradox nebo problém je nazýván Buridanův osel, je to bajka poprvé uvedena v Aristotelových spisech, osel se musí rozhodnout pro jednu ze dvou hromádek sena, které jsou stejné a mají úplně stejné vlastnosti. Tak dlouho se ovšem rozhoduje, až nakonec zemře hlady, protože není schopen rozumově vyhodnotit, která z těchto dvou hromádek sena je pro něj lepší a výživnější. Tak je vidět, že nejen rozumem je živ člověk, musí používat i nějaké jiné myšlení, než jen a pouze racionální.

Můj komentář k paradoxu[editovat]

Myslím, že člověk by měl být schopen se rozhodnout podle svého vlastního uvážení a bez toho, aby byl něčím čí někým ovlivněn. Toto se ovšem může stát málokdy, mnoho let našeho života jsme ovlivňování rodiči, mnoho let jsme ovlivňováni partnery či dětmi. Podobný rozpor v rozhodování můžeme pozorovat i u věřících křesťanů, kteří jsou také ovlivněni, často jsou ovlivněni už tím, že jsou vychováváni svými rodiči a okolím k tomu, aby věřícími byli. Pokud se malé dítě nemůže rozhodnout a je tak dovedeno k svatému přijímání, tak je ovlivněn jeho rozumový úsudek. Posléze se ovšem mnohokrát může rozhodnout, ale v naší kultuře se nenosí přílišná revolta k vlastním autoritám. Zvláště pokud jde o rodinu a přátele, člověk může vědět, že se mu nelíbí přístup k rozhodování a myšlení, ale má úctu ke starším anebo dokonce i určitý druh obdivu či lásky.

Nechce tak ublížit a zklamat, znám ovšem i dost případů toho, že dítě nechtělo konat nějaký druh revolty proti víře, že je to naplňovalo a našlo si i mnoho stejně silně Bohu oddaných přátel, existují i kluby podobně oddaných lidí a ti se baví svým způsobem. To, že tyto způsoby jsou leckdy na hraně s vírou v Boha je věc jiná a ponechme to stranou.

Jistě všichni známe mnoho příkladů těžkého rozhodnutí, rozhodnutí o milosrdné lži, rozhodnutí o podvodu u důležité zkoušky nebo podobné. Existují i těžší rozhodnutí, které už rozumově nelze příliš odůvodnit, pokud vezmeme příklad potratu nenarozeného dítěte, které momentálně nemůžeme majetkově zabezpečit, tak jak se rozhodnout. Můžeme riskovat to, že dítě bude vyrůstat ve špatných poměrech nebo v neúplné rodině, ale také můžeme riskovat potrat u dívky a výrazně tak zasáhnout do jejího těla a nenarozené dítě podle některých i zabít. I toto církev stále odmítá a jsou i státy, například Polsko, kde jsou potraty zakázány. Bohužel, chce se mi říci.

Dalším příkladem nesnadného a rozumem těžko rozhodnutelného rozhodnutí je problém eutanazie – asistované sebevraždy, existuje příbuzný, který je několik měsíců či let v téměř vegetativním stavu, víme, že žije pouze s podporou přístrojů a rozhodujeme se o tom, zda bude žít nebo ne. Rozum nám velí, že bychom ji nebo jeho měli nechat odpojit, ale city nám radí, že je to náš příbuzný, že ho nebo ji máme přece rádi a že by se mu to jistě nelíbilo. Je to prostě problém, který nelze racionálně vyřešit, navíc se proti asistované sebevraždě staví ve většině zemí vyspělého světa i zákony.

Závěr[editovat]

Na začátku psaní této práce jsem přistupoval k otázkám realismu a nominalismu jako naprostý laik, který se s filozofií a potažmo i teologií setkával pouze na střední škole a to ne v širokém okruhu předmětů. Jediný předmět, kde nám byl dán základ filozofie, a mohli jsme poznat význam filozofů a filozofie pro nás byla občanská nauka, nicméně i v ní jsme se filozofii věnovali okrajově. Možná víc nám daly rozbory literatury v českém jazyce a literatuře, kde jsme často rozebírali antická díla a později i mnohá středověká díla. Při psaní této práce se mi tak často vybavovaly názvy děl i jména osob.

Až při psaní této eseje jsem tak směl nahlédnout do útrob realismu a nominalismu, jak je vidět z rozsahu práce víc mě zaujal realismus a hlavně práce Tomáše Akvinského. Na začátku práce jsem do prvotní komparace směrů napsal, že se podle shrnutí těchto směrů považuji spíše za nominalistu. I teď se považuji spíše za nominalistu, který vyznává, že existují přírodní zákony a že ty nejsou řízeny Bohem nebo podobným prvotním činitelem, ale planetou Zemí. Ale psaní zajímavé části práce o realismu mě přimělo k tomu, abych uvažoval nad tím, jak je svět ovlivněný zmíněnými univerzáliemi a jestli opravdu neexistuje jsoucno a vzhledem k okolnostem mě to přivedlo i k několika debatám, které byly vedeny v silně filozofické rovině.

Můžu tak teď porovnat svět realistů a nominalistů, svět realistů jistě mohl být zajímavý pro toho, kdo chtěl věřit v nějakou jistotu, svět nominalistů pro toho, kdo věří ve svůj rozum a je schopen přijmout jiné než Božské vědění.

Citovaná literatura[editovat]

  • RÁDL, Emanuel. Dějiny filosofie. I. Starověk a středověk. Reprint 1. vydání. vyd. Praha : Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1.
  • HLADÍK, Jaroslav. Společenské vědy v kostce : pro střední školy. 3. vydání. vyd. Praha : Fragment, 2004. ISBN 80-7200-966-4.
  • STÖRIG, Hans Joachim. Malé dějiny filozofie. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2000. ISBN 80-7192-500-4.
  • Wikipedia contributors. John Philoponus [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia, 2009-04-19, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online. (anglicky)
  • Wikipedia contributors. John Philoponus [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia, 2009-04-19, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online. (anglicky)
  • Wikipedia contributors. Tritheism [online]. Wikipedia, The Free Encyclopedia, 2009-03-11, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online. (anglicky)
  • Přispěvatelé Wikipedie. Tomáš Akvinský [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2009-04-25, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online.
  • Prispievatelia Wikipédia. Tomáš Akvinský [online]. Wikipédia, Slobodná encyklopédia, 2009-03-13, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online. (slovensky)
  • Prispievatelia Wikipédia. Albert Veľký [online]. Wikipédia, Slobodná encyklopédia, 2009-03-21, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online. (slovensky)
  • Přispěvatelé Wikipedie. Tomismus [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2009-01-31, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online.
  • Přispěvatelé Wikipedie. Summa theologiae [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2009-04-10, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online.
  • Přispěvatelé Wikipedie. Jean Buridan [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2009-04-21, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online.
  • Přispěvatelé Wikipedie. Scholastika [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, 2009-01-11, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online.
  • Prispievatelia Wikipédia. John Duns Scotus [online]. Wikipédia, Slobodná encyklopédia, 2009-03-24, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online. (slovensky)
  • zdravyrozum.cz. Cesty k Bohu [online]. Zdravý rozum, 2007, [cit. 2009-04-30]. Dostupné online.