Průvodce úpravou vaší zahrady/Textura koruny

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Předchozí kapitola Vlastnosti rostlin ve vztahu k jejich použití v zahradnické architektuře

Textura koruny[editovat]

Texturou koruny je míněno působení vnímaného povrchu koruny, její působení ovlivňuje tvar a velikost listů ale ovšem například také způsob větvení a hustota zavětvení. Textura je na vzrůstových podmínkách nezávislá, pro jednotlivé druhy nebo i variety určitá, neměnná, a také se projevuje trvale. Textura koruny je dána jednak velikostí, tvarem a povrchem listových čepelí, jednak množstvím a seskupením, popřípadě postavením listů na větvích. Délka a tloušťka větví a větviček, jejich postavení, počet a vzájemný poměr dodávají stromu určitý ráz nejen v době olistění, ale i v zimě. V zimě se u listnáčů uplatňuje větvení holé koruny nápadněji než v létě, neboť v době vegetace je zakryto listovím.

Textury lze využít zejména při tvorbě kontrastních a harmonických skupin. K textuře koruny je třeba přihlížet podobně jako ke tvaru koruny. Stejně jako tvar koruny ovlivňuje uspořádání porostu, a například sestavením rostlin s podobnou texturou (při odlišném tvaru koruny) lze dosáhnou sjednocení. I v aleji dřevin se stejným habitem lze použitím jedinců odlišných textur zabránit jednotvárnosti, a spojíme-li exempláře odlišné i ve tvaru koruny i v textuře, zesílíme kontrast. Zvláštní význam má textura dřevin pro pozadí a pro výběr dřeviny působící v kompozici jako dominanta skupiny. Textura pozadí ovlivňuje vnímání prostoru, díky textuře pozadí může také kompozice působit malebněji, nebo stroze.

K osazování velkých skupin jsou uváděny jako vhodné stromy s kontrastní strukturou proti vybrané soliterně umístěné dřevině. Zbarvení koruny závisí nejen na barvě jednotlivých listů, ale i na hustotě olistění. Z čím tmavších listů je koruna složena a čím hustší je olistění, tím tmavší je i celkové zbarvení stromu. Proti skupině tvořené takovými dřevinami vynikne světlá dřevina s řídkou korunou. Husté koruny mají zbarvení téměř jednotné, řidší koruny jsou protkány světlejšími prosvítajícími tóny a odrazy světla. Na stromech, jejichž listy jsou tenké, některé listy prosvítají a jiné plochami obrácenými ke slunci odráží světlo, tím nabývají koruny třeba i jinak barevně tmavé a těžké nejen lesku, ale i vzdušnosti , příkladem čehož je jinak tmavá červená líska na jaře.

Kulaté jehlice jedle v zimě.

Olistění[editovat]

Největší díl porostů v krajině v ČR, a tedy i v zahradách a v parcích tvoří opadavé listnáče. Dřeviny, jejichž asimilačními orgány jsou listy. Na jaře raší, postupně se vy­víjejí a na konci vegetačního období odumírají a opadávají. Na rozdíl od temné zeleně stálezelených dřevin a jehličnanů jsou opadavé dřeviny celkově lehčími a měkčími prvky v estetice zahradní kompozice. Je to způsobeno právě méně tuhými listy, kterými prosvítá více světla a pohybují se velmi dynamicky ve větru, čímž působí dojmem lehkosti. Výrazně působí rovněž odrazivost. Barevná škála opadavých i stálezelených listnatých dřevin ovšem není menší než u jehličnanů. Výrazně působí i efekty při pronikání světla listy a zbarvení při rašení, či podzimní zbarvení. Jen krátce k pojmu „stálezelené dřeviny“, protože by to nebylo poprvé, pokud by byl tento termín čtenářem nebo pisatelem nějak špatně vyložen. Někdy je termín stálezelené dřeviny používán pro všechny neopadavé, listnaté i jehličnaté dřeviny s živými (asimilujícími) listy. Což má asi tu logiku, že jehličnany mají jehlice nebo šupiny, ačkoliv ty jsou vlastně listy. V botanice je uveden jako tvar listu jehličnanů jehlice. Tedy lze vyvodit že jehličnany jsou rovněž listnáče? Například jinan, Gingko b. , je botanicky jehličnanem , ačkoliv má zjevně listy. Vřesovec a vřes jsou řazeny mezi listnáče, ačkoliv mají jehlice, nebo jak je uváděno, čárkovité listy. Aby toho nebylo dost, tak všechny neopadavé dřeviny jsou vlastně opadavé. Opadavé dřeviny shazují listy na podzim a neopadavé , včetně jehličnanů, listy shazují průběžně, stále vždy velkou část listů drží.

Strom s výraznými vizuálními vlastnostmi je vhodný jako dominanta nebo solitera. (Kuřim)

U řazení rostlin mezi jehličnany a listnáče jde o botanické řazení, které vyplývá zřejmě z vývoje orgánů rostlin. Stálezelené rostliny je ustálený pojem a zahrnuje i jehličnany. Ve výsledku je pro zahradnictví použitelnější rozlišovat stálezelené listnáče a jehličnany jako odlišné skupiny. V některých publikacích, především sadovnických, stejně jako zde v této zábavně populárně obrázkové publikaci, jsou takto rozlišovány jehličnany a stálezelené dřeviny. Smysl to dává v tom směru, že jehličnany působí určitými vlastnosti vzhledu, které lze zahradnicky poměrně úspěšně zobecnit. Působení jehličnanů a stálezelených listnáčů na pozorovatele je však obvykle různé, jakkoliv existují výjimky. Pokusím se koncipovat text tak, aby bylo zřejmé o jakou skupinu dřevin jde.

Zajímavý tvar, velikost nebo třeba otrnění listů bývá znakem poutajícím pozornost.(Solanum quitoense, Gymn. Řečkovice)

Výraznost solitery ovlivní výrazně tvar a velikost jehlic, listů, květů, plodů nebo i pupenů. K vyhledávaným jehličnanům proto patří borovice s mohutnými jehlicemi, barevným kmenem, atraktivní nepravidelné cedry, nebo některé druhy smrků. Zajímavé jsou též druhy jehličnanů výrazné pryskyřičnými pupeny, jehlicemi nebo šišticemi (některé jedle). Jindy může být okrasným znakem dřeviny i výrazná kresba na listech. Oblíbené solitery jsou často listnáče s výraznými květy, nebo bohatým kvetením, zajímavým habitem, výraznými plody. Tvar listu výrazně ovlivňuje celkové působení rostliny a má vliv na habitus a dokonce výraznost zbarvení rostliny. Vejčité listy vyvolávají dojem masívnosti a hustoty, zvláště jsou-li přitom i tmavší barvy. Působí výrazně i na dálku. Zajímavými listy rostlin nečiní však pouze jejich barva a velikost, tvar listu, ale i jeho vroubkovaný, zvlněný či laločnatý okraj.

Velikost listů je významnou vlastností pro kterou je obdivována katalpa nebo jírovec maďal. Vedle toho, že vrhají tmavé stíny, uplatňují se i leskem svého povrchu (nebo rubu), čímž vyvolávají často hru světel. Tak je tomu u například u javoru Acer saccharinum. Také je obdivováno ochlupení listů, jako u pavlónie. Dlanité listy, jako mají javory či platan nebo liliovník, jsou nápadné a dodávají koruně masívního vzezření. Jednotlivé listy u dřeviny s protáhlými, úzkými a čárkovitými listy jsou zřetelně patrné jen zblízka. Při pohledu z dálky splývají a struktura stromů je jednotná. Jen tehdy, jsou-li sesta­veny v hustých chomáčcích, mezi nimiž prosvítá obloha nebo naopak zůstávají prostory silně zastíněné, je struktura stromu dobře patrná. Laločnaté listy dubů (dub letní Quercus robur) a dubolisté formy jiných druhů (var. quercifolia) působí výraz­něji než vejčité a protáhle vejčité listy buků, habrů atd., a to zvláště proto, že bývají obvykle tmavší. Stříhané listy korunu stromu značně zlehčují a zjemňují. Čím je barva olistění kultivaru světlejší, tím lehčeji působí koruna dřeviny. Dlanitě zpeřené hrubé listy koňských kaštanů dodávají koruně masívní a malebné vzezření. Některé listnáče se zajímavým tvarem listů (např. liliovník tulipánokvětý Lyriodendron t.) se uplatní jako zajímavost v popředí kompozice, kde vynikne tato jejich přednost. Je třeba samozřejmě mít na zřeteli další vlastnosti dřeviny, například vzrůstnost.

Prosvítající barevné olistění javoru japonského Acer japonicum

Barva[editovat]

Barevné kultivary stálezelených jehličnanů a listnáčů patří mezi nejpoužívanější rostliny v úpravách zahrad, zejména malých úpravách. Jehličnany jsou ve svém habitu a v estetickém účinku tak svérázné, že vyžadují mnohdy promyšlenější umístění než ostatní stromy a keře. Jejich použitím mohou být vytvořeny jednotvárné, strnulé nebo naopak příliš neklidné skupiny. Důvodem je olistění. Listy jehličnanů se ve vánku a větru nepohybují, jejich tvary jsou často velmi pravidelné a někdy až přísné, celkově jehličnany tedy působí strnule. Změny, které jehličnany prodělávají během roku nejsou oproti listnatým dřevinám tolik výrazné.

Barevná krása jehličnatých dřevin představuje barevnou paletu od stříbřitých, sivých, modravých, celé široké stupnice zele­ných, ale i žlutých, hnědavých až nafialovělých barev a odstínů jehlic. Tvarem , nebo barvou mohou květy (květenství) a plody (plodenství) doplnit okrasné působení jehličnatých dřevin. Jen zblízka, běžnému pozorovateli skryty zůstávají fialkové samičí šištice modřínu (Larix decidua), a červené, nahoře otevřené míšky tisu (Taxus), působí obvykle více potíží než že by byly zdrojem obdivu a krásy. Někdy ale vyniknou zvláštní tvary šišek.

Listnáče se zbarvenými listy silně kontrastují se všemi ostatními druhy i vzájemně mezi sebou. Jsou vhodné jako solitéry i do větších skupin. Některé barevně odlišné kultivary mohou být více poškozovány sluncem než původní druhy. Velké množství barevně odlišných rostlin je vhodné snad pro velmi malé zahrady. Ve výsadbách velkých zahrad výrazně zbarvené dřeviny uplatňujte málo a výjimečně, spíše poblíž budov. Barevné dřeviny silně poutají pozornost a často narušují harmonii jemných odstínů zelené. Nejsnáze lze kýčovitý obraz vytvořit vysazením více odlišně zbarvených odrůd téhož druhu.

Kmen dřevin se uplatňuje nejen svou mohutností,délkou a tloušťkou, ale i strukturou a zbar­vením kůry. U většiny stromů je kůra hladká a teprve později různými způsoby puká a vytváří charakteristickou borku (kůra). Tato borka je u některých druhů různě hrubě rozpukaná, např. na starých dubech. K dalším důležitým dekorativním znakům jehličnanů, které lze využít v zahradách, patří zbarvení a struktura borky. Uplatní se hlavně u starších exemplářů dřevin. K nejkrásnějším patří kmeny borovic, především domácí borovice lesní (Pinus silvestris). Velmi oblíbené jsou keře jejichž borka je zbarvena více, nebo méně výrazněji. Ceněny jsou především v zimním období a vysazovány ve skupinách, kdy lépe vyniknou.

Zbarvení borky (kůry) větví nebo kmene je u některých stromů v zimě výjimečně atraktivní. Červené nebo zelené větvičky svíd, zelené keře zákuly, zlatavá vrba, jsou výraznými dekoracemi, viditelnými i z větší dálky. Některé kultivary přitom mají i mají barevně zbarvené nebo lemované listy. Autorka G. Jekyllová doporučovala výsadby těchto keřů ve skupinách a pravidelný hluboký řez takových skupin (vyjma zákuly). Právě mladé výhony zmíněných dřevin jsou výrazně zbarveny. Dřeviny s barevnou borkou doporučovala použít společně ve skupinách. Naopak jiný, novější autor tvrdí : „Nesmíme ovšem zapomínat, že jejich účinek záleží na kontrastu s okolím, a proto z nich nebudeme zakládat rozsáhlé skupiny, nýbrž je za­komponujeme jen jako překvapení na nápadná místa, kde by je bylo možno dobře vy­chutnat.“ Je zřejmé, že toto doporučení lze využít tam, kde bude dřevina v výraznou borkou dorůstat dostatečné velikosti aby vytvořila takový efekt (vrby). Ve většině případů, u komponování zahrad obvyklé velikosti se však lze správně řídit doporučením G. Jekyllové.

Kvetoucí stromy a keře se uplatňují hlavně v blízkosti budov a na frekventovaných místech. Jsou zvláště efektní, pokud je jejich kontrastem dobře udržo­vaný trávník. Světle kvetoucí keře vyniknou na pozadí jehličnanů, někdy však takový kontrast může být až příliš silný. Barevně kvetoucí dřeviny, které rozkvétají v jedno období, mohou krátkodobě vytvořit výjimečnou a intenzivně působící kompozici, která je však zbytek roku spíše fádní (např. pěnišníky). Úprava, kde každé období kvete nějaké skupina, nebo skupiny dřevin, je atraktivní celý rok.

Pokud jsou stálezelené listnáče vysazovány pro květy, je vhodné vzít ohled i na barevnou harmonii. Stálezelené dřeviny jsou výrazným prvkem v kompozici zahrady a rostou-li dobře, projevují se jako zvlášť hodnotné rostliny. Často jsou vysazovány na výrazná místa. Stálezelené listnáče jsou většinou poněkud náchylné k namrznutí, protože často pochází z teplých oblastí. Kombinace stálezelených listnáčů s jehličnany a několika výrazně kvetoucími nebo zbarvenými opadavými dřevinami bývá vhodnou volbou pro menší zahrady a předzahrádky. Zbývá mi dodat, že i opadavé dřeviny mohou v zimě vynikat stejně jako stálezelené dřeviny, svou krásou. Teprve po opadu listí vynikne krása plodů u kaliny (Viburnum opulus), nebo dřišťálu (Berberis thunberghi) a stejně tak je teprve po opadu listů je zřejmá borka mladých větviček a jemná struktura větvení.


Pokračování v kapitole Pravidla kompozice

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady