Kečuánština/Typy slov a přípon

Pokud jde o morfologii, kečuánština rozlišuje v podstatě tři druhy slov a jim odpovídající tři druhy přípon.

Druhy slov

Kečuánština má v podstatě pouze tyto tři slovní druhy (z významového hlediska je však lze dále dělit na nám známé slovní druhy):

• jména
• slovesa
• částice

Každý druh se chová podobně a přijímá stejné druhy přípon, samozřejmě pokud to v daném kontextu nebo pro daný druh dává smysl.

Jména zahrnují jak podstatná a přídavná jména, tak zájmena a číslovky, a dají se skloňovat a přivlastňovat.

Slovesa odpovídají našim slovesům, dají se časovat; zvláštností u nich je však to, že našim vedlejším větám se spojkou se v kečuánštině ze slovesa vytvoří podstatné jméno, které se pak ve větě chová jako jméno (přijímá pádové přípony), nebo příslovce (pak se chová jako příslovečné určení).

Částice se nedají skloňovat (ani časovat); patří mezi ně i několik původních (neodvozených) příslovcí a citoslovce.

Kečuánština nemá předložky (těm odpovídají pády, příp. záložky, což jsou v podstatě jistá jména v určitém pádě) ani spojky, s výjimkou několika přejímek ze španělštiny (ty bychom pak zařadili v kečuánštině mezi částice). Příklady přejatých spojek jsou: i („a“, ze šp. y), piru („ale“, ze šp. pero), sinuqa („ale, nýbrž“, ze šp. sino a keč. přípony ‑qa) nebo sichus („jestli, kdyby“, ze šp. si a keč. přípony ‑chus); přejata byla předložka asta („až do“, ze šp. hasta).

Druhy přípon

Výše uvedenému dělení slovních druhů odpovídají i tři druhy přípon (sufixů), které v kečuánštině existují:

• jmenné přípony
• slovesné přípony
• nezávislé a větné přípony

Jmenné přípony se připojují pouze ke jménům, slovesné pouze ke slovesům. Oba typy se dále dělí na flexivní (tvoří tvary slov podle funkce ve větě) a derivační (odvozují nová slova stejného nebo jiného typu). Existují tedy přípony jmenné flexivní, jmenné derivační, slovesné flexivní a slovesné derivační. Pokud se derivační příponou vytvoří jiný slovní druh (verbalizátory tvoří slovesa ze jmen, nominalizátory jména ze sloves), přijímá dále přípony pro tento nově vytvořený slovní druh.

Nezávislé a větné přípony se připojují ke všem druhům slov, tj. včetně částic (kromě citoslovcí). Mezi nezávislými a větnými sufixy se někdy nerozlišuje, případně lze tyto sufixy dělit i podle jiných kritérií, v zásadě lze však říci, že nezávislé přípony odpovídají některým našim příslovcím (už, ještě, také, jen), zatímco větné sufixy operují na úrovni celé věty a často jim odpovídá pouze pořádek slov nebo intonace.

Každá přípona má svůj název a svou glosu (zkratku názvu); glosy budou používány v příkladech, pokud se bude jednat o složitější příklady nebo pokud to bude vhodné pro srozumitelnost příkladu (viz příklad níže).

Pořadí přípon ve slově

Přípony se ke slovům připojují v určitém pořadí, které je většinou přesně dané, někdy však změna pořadí změní význam nebo funkci slova. Obecně lze říci, že po kořeni slova následují nejprve derivační sufixy, pak flexivní sufixy, a nakonec nezávislé a větné. Jména a částice mohou stát ve větě samostatně, bez dalšího sufixu, avšak slovesa vyžadují alespoň jeden flexivní sufix (např. jmenný kořen para „déšť“ je samo o sobě slovo, avšak slovesný kořen para- „pršet“ musí být doplněno nějakým flexivním sufixem: paray „pršet (infinitiv)“, parachkan „prší“).

Následující přehled ukazuje nejčastější kombinace přípon a jejich pořadí.

jméno — (jmenné derivační) — (jmenné flexivní) — (nezávislé) — (větné)

jméno — (jmenné derivační) — verbalizátor — (slovesné derivační) — slovesné flexivní — (nezávislé) — (větné)

sloveso — (slovesné derivační) — slovesné flexivní — (nezávislé) — (větné)

sloveso — (slovesné derivační) — nominalizátor — (jmenné flexivní) — (nezávislé) — (větné)

V rámci jedné skupiny může být více přípon stejného druhu. Přesnější pořadí v rámci určité skupiny přípon je uvedeno na samostatných stránkách.

Přípony se připojují až na konec celého rozvitého větného členu. To například znamená, že přídavná jména, pokud nejsou použita samostatně, nepřijímají pádové přípony a příponu množného čísla: [hatun wasi]‑kuna‑manta ([velký dům]‑PL‑ABL) „z velkých domů“.