Druhá republika

Z Wikiknih
Přejít na: navigace, hledání

Úvod[editovat]

Období takzvané druhé republiky je vzhledem ke svým hodnocením asi jedním z nejkontroverznějších období českých a československých dějin. Ač se jedná o období velmi krátké, které je ohraničeno vzdáním se obrany proti agresi nacistického Německa a obsazením Českých zemí německými vojsky , má pro dějiny českého národa bezesporu svůj podstatný význam.

V minulosti bylo hodnocení tohoto období z komunistických pozic dosti jednostranné a ospravedlňovalo následný zákaz obnovení pravicových stran po 2. světové válce v neméně kontroverzním období třetí republiky, ale i dnes je druhá republika vnímána většinou historiků jako jakési období temna. Úkolem této práce není vzhledem k jejímu rozsahu objasnit všechny dějinné události druhé republiky a jejich příčinu, ale spíše seznámit se zásadními událostmi této doby a ukázat určité dobové tendence.

Vznik druhé republiky[editovat]

Důvody vzniku druhé republiky jsou jednoznačně vnějšího charakteru, i když je nesporné, že i Československá republika se svou politikou do určité, byť docela malé, míry podílela na podobě tehdejší evropské politiky. Nebýt Mnichovského diktátu a následné kapitulace československých politických elit, lze jen těžko uvažovat o tom, že by se tak dramatickým způsobem změnily nejen československé hranice, ale i samotný politický systém státu.

Otázkou daleko diskutabilnější je poměr vnějších a vnitřních příčin, které daly druhé republice její podobu. Po kapitulaci se německé požadavky vůči Československu nedaly ignorovat a nutnost jim vyhovět byla dána skutečností, že bylo Československo proti Německu, které odmítlo garantovat i nové hranice a neustále vznášelo nové územní požadavky či jimi v případě nesplnění požadavků politických vyhrožovalo, zbaveno jakékoliv reálné možnosti obrany.

Ono území, které zůstalo Československu, bylo krom neustálého nátlaku ze strany všech svých sousedů zmítáno i řadou problému vnitřních. Jednalo se jednak o problémy s fungováním průmyslové výroby, obchodu, dopravy atd., které vznikly v přímém důsledku obsazení částí státu nepřítelem, ale taktéž i o těžko řešitelné problémy s přílivem obyvatelstva z obsazených území. V českém případě se nejednalo jen o Čechy z území takzvaných Sudet, ale i o německé a židovské emigranty z Třetí říše a české úředníky ze Slovenska a částečně i z Podkarpatské Rusi.

Nutnost přizpůsobení se nové situaci, zjednodušení politického systému a posílení výkonné moci v této situaci uznal ve svém rozhlasovém projevu z 5. října 1939 i Edvard Beneš, který krátce na to rezignoval ze své funkce prezidenta a odletěl se svou manželkou aeroplánem do zahraniční.

Stranický systém druhé republiky[editovat]

V druhé republice došlo k výraznému zjednodušení stranického systému a počet politických stran byl v Českých zemích zredukován na dvě. Z Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrárníků), Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské (živnostníků), Československé strany lidové, Národního sjednocení, Národní ligy, která již v rámci Národního sjednocení vystupovala delší dobu dosti samostatně, Národní obce fašistické a té části Československé strany národně socialistické, která odmítla spojení se sociálními demokraty, vznikla Strana národní jednoty , která hrála od svého vzniku po dobu celé druhé republiky vládní roli. Nejvýznamnější roli ve Straně národní jednoty hráli lidé, kteří v minulosti působili v rámci pravicového křídla agrárníků. Jejich představitel Rudolf Beran se stal po generálu Syrovém ministerským předsedou, kterým zůstal až do konce druhé republiky. Druhou stranou vzniklou někdejších prvorepublikových stran byla Národní strana práce, která vznikla sloučením části národních socialistů se sociálními demokraty. Ač existovali i určité snahy o spojení těchto dvou stran, tak k takovému spojení, zejména pro odpor Národní strany práce, již nikdy nedošlo. Komunistická strana Československa byla jako antisystémová strana zakázána.

Vývoj stranického systému na Slovensku šel cestou ještě radikálnější koncentrace, než tomu bylo v českých zemích (Mates 1992: 78). Výsledkem bylo, že všechny slovenské strany a slovenské pobočky československých stran buďto zanikly nebo splynuli s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou. Krom hlinkovců na Slovensku působili již pouze strany etnických menšin, například Deutsche Partei .

Na Podkarpatské Rusi, zvané též Zakarpatská Ukrajina, byly rozpuštěny všechny politické strany 20. ledna 1939, ale jejich činnost byla pozastavena již dávno před tímto rozpuštěním. Nově byla založena Ukrajinská Národní jednota, která v této autonomní oblasti Česko-Slovenska vládla až do její obsazení maďarskými vojsky v březnu 1939.

Ústavně-právní změny[editovat]

V druhé republice došlo k řadě změn ústavně-právního charakteru, které v mnohém modifikovaly ústavu z roku 1920. Tato ústava však zůstala po celou dobu druhé republiky formálně v platnosti.

Důležitou změnou bylo, že 19. listopadu 1938 získalo ústavním zákonem 299/1938 Sb. Slovensko autonomii, o kterou jeho zástupci v minulosti již mnohokrát usilovali. Později došlo zákonem 328/1938 Sb. o autonomii Podkarpatské Rusi k realizaci autonomie této části Československa. S autonomií Podkarpatské Rusi však Ústava 1920 na rozdíl od autonomie Slovenska počítala. Slovo „autonomie“ je z právního hlediska dosti diskutabilním a do dnešní doby existují teoretické spory, zda se ve skutečnosti nejednalo o vznik federace či konfederace. Co je však nesporné je to, že vznikl asymetrický model, v jehož rámci existovaly orgány moci výkonné a zákonodárné pouze pro Slovensko či pouze pro Podkarpatskou Rus, ale československá vláda a parlament plnili jako úlohu vlády a parlamentu pro celé Česko-Slovensko, tak úlohu orgánů pro České země.

Výrazným zásahem do během první republiky uplatňované dělby moci byl takzvaný Zmocňovací zákon, který umožnil na dobu dvou let vládě vydávat nařízení, která by měla sílu zákona a prezidentovi republiky dokonce jeho dekrety měnit ústavu či jiné ústavní zákony. Jediné brzdy, které existovaly, byly v rámci orgánů moci výkonné, tj. že s nařízeními vlády musel souhlasit prezident republiky, v některých případech ústava vyžadovala souhlas slovenské vlády. Prezidentova dekretální pravomoc byla naopak omezena tím, že ústavní dekrety mohl vydávat pouze na návrh vlády. Zmocňovací zákon se netýkal pouze věcí autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde ke změně ústavy bylo vždy zapotřebí příslušného orgánu oněch oblastí. Tento model, ač ústavní normy druhé republiky neuznávala, s určitými modifikacemi později převzala i Benešova exilová vláda v Londýně.

Krom výše zmiňovaných norem došlo v rámci druhé republiky k další významným změnám. Jednalo se zejména o zánik mandátu poslanců zvolených ve volebních obvodech, jejichž území připadlo cizím státům a zánik Senátu, horní komory československého Národního shromáždění.

Zahraniční politika[editovat]

Formálně se druhá republika označovala za neutrální stát. Fakticky však byla nucena být ve vazalské roli vůči silnému Německu, které v té době již drželo osud českého státu pevně ve svých rukou. Ministrem zahraničí se stal po Kamilu Kroftovi, zastánci Benešovy zahraničně politické linie, kterou již vcelku z pochopitelných důvodů nebylo možno uskutečňovat, agrárnkí František Chvalkovský. Chvalkovský v minulosti projevoval určité sympatie k Německu a Polsku, ale zejména k fašistické Itálii a proto byl pro zahraniční partnery jako ministr zahraničí přijatelný.

Pro období druhé republiky je však velice obtížné odlišovat politiku zahraniční a politiku vnitřní. Kupříkladu ono „hledání nového vztahu k Německu“ spojovalo zahraniční i vnitřní politiku a stejně tak německý, maďarský i polských nátlak na Česko-Slovensko měl zásadní vliv na vnitřní politiku státu.

Nálady ve společnosti a vnitřní politika[editovat]

Nejčastějším předmětem diskusí o druhé republice není, ač se jedná o záležitost podstatnou, ani tak samotné ústavní uspořádání státu, ale spíše jeho ideové zakotvení.

Mnichovská kapitulace znamenala pro většinu českých obyvatel ČSR značnou desilusi Již záhy po prvotním šoku začal hledat viník této národní katastrofy. Vzhledem k tomu, že zahraniční politika byla po celou dobu první republiky doménou skupiny Hradu, konkrétně Edvarda Beneše, byl za hlavního viníka jejího selhání označen právě on. Česká společnost si začala klást otázky, zda bylo ideální hodnotit své sousedy, zejména Rakousko a Polsko podle ideologických kritérií a nebylo by bývalo lepší s těmito státy navázat přátelské vztahy. Na přetřes však přišla i otázka, zda nebylo možné se domluvit s henleinovci, jak to na počátku roku 1938 navrhoval Rudolf Beran, či dokonce se samotným Hitlerem.

Krach zahraniční politiky, který podle některých začal již Locarnem, však nebyl jediným předmětem kritiky. Zejména z katolických a nacionalistických kruhů se začaly ozývat hlasy, které zpochybňovali celkovou orientaci první republiky, masarykovské ideály humanismu a Masarykovo pojetí české otázky, přesvědčení o existenci československého národa, hradní socialismus i celkovou levicovou orientaci kultury. Do popředí se dostávali ti, kterým bylo za první republiky určitým způsobem opravdu ublíženo, či ti, kteří si to aspoň mysleli. Na stránkách řady periodik zaznívala v různé míře radikálnosti mnohdy i dosti osobní kritika levicových politických či kulturních představitelů, kteří byli označovaní za hlavní viníky Mnichovské katastrofy. V přeneseném slova smyslu byla druhá republiky do jisté míry opravdu výslednicí předmnichovské politiky a jejího krachu. (Liška 2005: 126)

Nešlo však o pouhou, mnohdy oprávněnou, kritiku první republiky, ale i o snahu vybudovat stát nový, navrátit se ke kořenům českého vlastenectví. Typickým, byť pouze symbolickým, příkladem negace první republiky bylo zasedání druhorepublikové vlády, které začínalo katolickou modlitbou. V mnoha případech, např. od Jakuba Demla, zazněly i názory, že okupace části území byla trestem za vlastní hřích. Integrální katolíci i konzervativní pravice z tradičního církevního pojetí hierarchického uspořádání společnosti (Rataj 1997: 91). Mnozí někdejší kritici první republiky chápali její zánik jako potvrzení toho, že měli pravdu. Mezi tyto kritiky často patřili lidé z akademického prostředí, kteří působili zvláště v Akci Národní Obnovy.

Ve vztahu k vlastnímu obyvatelstvu se snažila politická reprezentace v rámci svých možností vystupovat autoritativním způsobem, ale nelze mluvit o nějaké formě teroru. Prezidentem byl zvolen relativně slabý Emil Hácha, proto byla většina faktické moci koncentrována v rukách vlády.

Druhá republika byla na nátlak nacistické Německa nucena přijmout i některé protižidovské zákony, např. numerus clausus pro Židy v určitých profesích, kterých bylo zastoupeno v některých lukrativních profesích opravdu v počtu vysoce neodpovídajícím jejich procentuálnímu zastoupení v populaci, ale míra jejich perzekuce nedosahovala nikdy takové úrovně jako později v Protektorátu Čechy a Morava. Organizace Vlajka pod vedením J. Ryse-Rozsévače, která neměla přílišnou kontinuitu s protiněmeckou prvorepublikovou Vlajkou (Nakonečný 2001: 8), prováděla sice protižidovské násilí, ale její činnost byla, stejně jako činnost Komunistické strany Československa, zakázána. Vysoké židovské vystěhovalectví nelze, dle mého názoru, spojovat s politikou druhé republiky, ale spíše se hrozbou okupace nacistickým Německem, která byla po celou druhou republiku aktuální hrozbou, a která se nakonec opravdu vyplnila.

Závěr[editovat]

Druhá republika byla nebyla suverénním státem a nemohla tudíž provádět ani svou suverénní politiku. Po katastrofě, kterou představovalo odevzdání pohraničí nepříteli, se mnozí, byť ne mnohdy příliš šťastným způsobem, pokoušeli vyrovnat s minulostí, která byla opravdu plná chyb, ale zapomínalo se i na její určitá pozitiva. Jiní, jako například Ladislav Rašín, se, byť taktéž nepříliš šťastným způsobem, snažili připravovat na odboj proti německé okupaci, kterou předvídali.

Právě skutečnost, že se obecně předpokládalo, že dojde k německé okupaci, je krom krátkodobosti období druhé republiky, těžké hospodářské situace a neudálého německého nátlaku dalším faktorem, který znesnadňuje její celkové hodnocení.

Pro mě zůstane jak obdobím, kdy došlo k uznání mnohých chyb, na něž bylo již za první republiky po právu upozorňováno, ale i období zbytečného sebemrskačství a určité nastupující servility vůči nacistickému Německu. Zajímavé mohou být spekulace o tom, kam by vývoj druhé republiky směřoval nebýt okupace, ale tyto spekulace zůstanou navždy jen spekulacemi.

Literatura[editovat]

  • Liška, V. (2005): Causa Edvard Beneš, Olomouc, Fontána, ISBN 80-7336-219-8
  • Mates, P. (1992): Mezi Mnichovem a Berlínem, státoprávní problémy druhé republiky, Brno, Masarykova univerzita v Brně, ISBN 80-210-0440-1
  • Nakonečný, M. (2001): Vlajka, Praha, Chvojkovo nakladatelství, ISBN 80-86183-24-6
  • Olivová, V. (1998): Manipulace s dějinami první republiky, Praha, Společnost Edvarda Beneše, ISBN 80-86107-06-X
  • Podiven (2003): Češi v dějinách nové doby, Praha, Academia, ISBN 80-200-1143-9
  • Rataj, J. (1997): O autoritativní národní stát., Praha, Karolinum, ISBN 80-7184-516-7
  • Skřipský, M. (2005): Role Národní myšlenky 1923-1939., Hodkovice nad Mohelkou, Národní myšlenka, ISBN 80-903582-0-9
  • Tomášek, D. (1988): Deník druhé republiky., Praha, Naše vojsko