Architektura/Principy estetiky

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Architektura si půjčuje pojem estetika z filozofie a do určité míry z ní čerpá. Často tak dává do souvislosti krásu a umění. Přičemž Architekturu nelze vnímat pouze jako stavbu, ale také jako umění. Stavbu lze tedy hodnotit zdali je krásná nebo ne.

Historie Estetiky[editovat]

Řecko[editovat]

Pythagoras a jeho následovníci viděli estetiku v dokonalosti světa, který podle nich vycházel ze zákonů matematiky. Platón vysoce hodnotil krásu, v podobě smyslové zjevení idee dobra. Aristotelés byl sice Platonovým žákem, avšak poměrně brzy se jejich názory a myšlenky začaly rozházet. Přesto jejich společnou myšlenkou bylo přesvědčení, že umění je druhem napodobení. Aristotelés se zabýval uměním více a rozvinul teorii, že umění vzniká napodobením smyslového světa a jeho chápání estetiky z této teorie vychází. Avšak u Platona je svět smyslů pouhým odleskem říše idejí. A jestliže umění napodobuje tento smyslový svět právě v jeho smyslovosti, klesá do nejspodnější vrstvy, do vrstvy stínů a zrcadlení.

Prótagorás z Abdér zpochybnil krásu jakožto určitou hodnotu, "Jak se co každému jeví, takové to jest." Záleží na tom, co člověk považuje za krásné, neexistuje měřítko krásy, krása je relativní (estetický relativismus).

  • Řecké slohy se taktéž označují jako Řády
  • Dórský řád hlavice sloupu není zdobená
  • Iónský řád hlavice sloupu je zdobená volutovými výběžky, sloupy jsou štíhlejší než dórský
  • Korintský řád hlavice sloupu je zdobena listy akantu


Více o Řecké architektuře lze najít na Wikipedii

Řím[editovat]

Ve starověkém Římě se pohlíželo na umění z jiné stránky. Římští umělci těsně spojili význam teorie a praxe a odtrhli od umění abstraktní idee. Důraz kladli na praktičnost, funkčnost, využitelnost, použitelnost. Estetiku (krásu) proto spatřovali především ve funkčnosti (Akvadukty pro přívod vody, Koloseum pro pořádání gladiátorských zápasů) stavby plnily rozdílné úlohy. Oblouky začaly používat ne kvůli její abstraktní kráse, ale hlavně proto, že oblouky snášely větší zátěž než pouhé řady sloupů podle jako například v Řecku. Avšak stále nebyl dořešen způsob hodnocení umění a uměleckých děl podle abstraktních měřítek.

V římském umění lze najít spousty prvků převzatých z Řecka. Přejímání umění z jiných kultur a především z Řecka je pro Římany typické. Přejaté prvky si poté upravily a přizpůsobili ke svým vlastním potřebám (dle konkrétních praktických potřeb: funkčnost, použitelnost).

Někdy najímali sluhy nebo vlastnili otroky z různých zemí mající umělecké nadání na tvorbu hodnotných uměleckých děl. Najímali si umělce na vymyšlení oslavných řečí, epigramy nebo kvůli znalostem.

Největšího úspěchu dosáhli Římané ve stavitelství. Mezi nejvýznamnější římské stavby patří silnice, akvadukty či veřejné lázně, gladiátorské arény (nejznámější je Koloseum), vítězné oblouky, Panteon (chrám všech bohů).

Z římských filozofů, zabývající se estetikou byl nejvýznamnější Plotinos. Odporuje názorům Aristotela a Platona v tom, že umění je napodobení smyslového světa, a že dokonalost umění spočívá v harmonickém uspořádání částí. Krása podle něj zahrnuje kombinace slov a všechny druhy hudby. Krásu připodobňuje k touze. "Krása není v kameni, ale ve formě." Není důležitý materiál ale jeho tvar.


Středověk[editovat]

Na počátku středověku Augustinus přejímal princip jednoty (celistvosti) v rozmanitosti a učil, že všechna krása pochází od boha.

Deset knih architektury[editovat]

Metadata o díle[editovat]

  • VITRUVIUS, Marcus Pollio. Deset knih o architektuře (latinsky "De architectura libri X"), Římská říše, město Řím, 22 př. n. l.

Marcus Vitruvius Pollio sepsal dílo o architektuře, které je současně jediným antickým dílem svého druhu. Představuje ucelený návod a praktickou příručku pro stavitele. Spis se skládá z deseti knih, z nichž každá se dále dělí na předmluvu a kapitoly. Předmluvu používá Vitruvius k oslovení Oktaviána, kterému své dílo věnuje, jako reklamu k připomenutí své osoby a současně k obhajobě své práce. Jednotlivé knihy jsou seřazeny od obecných, základních prvků stavitelství k prvkům konkrétnějším a složitějším.

  1. kniha - jaké vlastnosti by měl mít správný architekt; o stavitelství samotném; o výběru míst, na kterých lze zakládat města; vytyčení ulic; atd.
  2. kniha - rozbor vývoje stavitelství; materiály vhodné ke stavbám
  3. kniha - estetické principy antického stavitelství a proporce; druhy chrámů; rozbor ionského
  4. kniha - rozbor dórského slohu, a korintského slohu; podrobný popis rozložení chrámů, jejich orientaci dle světových stran; další druhy chrámů
  5. kniha - veřejné stavby (fórum, baziliky, pokladnice, věznice, radnice, divadlo, sloupořadí, lázně, palaistry, přístavy)
  6. kniha - soukromé stavby; rozmístění místností; základy staveb
  7. kniha - vnitřní vybavení a výzdoba soukromých staveb; druhy barev, jejich výskyt a získávání
  8. kniha - voda, způsob jejího získávání a zjišťování jakosti; vodovody, moduly pro průměry olověných vodovodních rour v Římě
  9. kniha - astronomie a pohyb hvězd, měsíce a slunce; měření času a sestavování vodních a slunečních hodin
  10. kniha - obsáhlé pojednání o antické technice, strojírenství; popisy stavebních strojů, které byli v té době známy (zvedací stroje, čerpadla, nástroje k měření, válečné obléhací a vrhací stroje)

Stavební materiály[editovat]

Vitruvius vyjmenovává cihly, písek, vápno, mluví o kamenolomech a stavebním dřevu, jeho použití a výskytu stromů. Vitruvius popisuje jak se mýchá vápenatá malta, jedná se o popis výroby (míchání), který se ve starověkém Římě hojně využíval a jak jej známe prakticky dodnes. V současnosti se však užívá spíše cement (cementová malta). Ten je v některých rozvojových zemích dokonce nadužíván. Jenomže cement je energeticky náročnější. Některé výzkumy proto doporučují používat vápenatou maltu všude tam, kde není nezbytně nutný cement, protože je vápenatá malta (vápenatý hydrát) energeticky ekonomičtější.