Výbušniny/HMTD

HMTD (hexamethylentriperoxodiamin, 3,4,8,9,12,13-hexaoxa-1,6-diazabicyklo[4.4.4]tetradekan) je bílá jemně krystalická látka, patří do řady iniciačních třaskavin. Řadí se mezi nejčastěji amatérsky vyráběné výbušniny. Je zdrojem řady závažných nehod. Výroba malých množství je přestupkem, ale řada mladých domácích chemiků, často ve věku 9 - 14 let na toto vzhledem ke svému věku pod hranicí trestní odpovědnosti nedbá. Tito se pak stávají obětí různých záměrně nekompletních návodů na výrobu HMTD. Tato kniha je určena právě pro tyto mladé experimentátory. Nejlepší je samozřejmě HMTD vůbec nevyrábět, ale pokud se experimentátor k výrobě rozhodne, tak by měl pěčlivě prostudovat tento materiál a dodržovat popsané postupy.

Úvodní shrnutí

Kardinální pravidlo při práci s třaskavinami: třaskaviny se nikdy nesmí přiblížit prstům a nesmí být obaleny v materiálu, který produkuje nebezpečné střepiny. Minimální bezpečná vzdálenost mezi prsty ve dvojitých rukavicích a 2 g HMTD je asi 15 až 20 cm.

Hlavní body:

Roztok s HMTD je zfiltrován ještě před silným zhoustnutím směsi a promyt tak, aby na každém filtračním papíru bylo maximálně 100 - 200 mg HMTD.
HMTD je pak sušen na velikých, oddělených a přehnutých papírech ve 100 - 200 mg hromádkách, které jsou přibližně uprostřed daných papírů.
HMTD je pak z papírů po maximálně 100 - 200 mg dávkách plněn do dlouhé trubičky uložené ve speciálním kbelíku s práškovou sádrou a následně je vrchních 10 až 15 cm trubičky naplněno vatou. Maximálně se do trubičky plní 2,5 gramu HMTD.
Jsou potřeba ochranné pomůcky - minimálně dva páry pevných rukavic, kevlarové nebo kožené rukávy, pevné bavlněné oblečení (i krk musí být chráněn), obličejový štít a zároveň brýle, špunty do uší a/i sluchátka. V žádném okamžiku nesmí dojít k přiblížení prstů k HMTD. Je potřeba si dávat pozor, chytat pouze okraje papírů a horní konec trubičky. Dopomáhat si lze špejlemi se smotkem vaty na konci a podobnými předměty.

Výroba a nakládání s HMTD

HMTD je třaskavina a jako taková je náchylná na nečekané náhodné exploze způsobené třením, nárazem, výbojem statické elektřiny, zvýšenou teplotou (nad přibližně 50 °C), silným UV zářením (např. v poledne na přímém slunečním světle) a přítomností kovů a kovových iontů. Nežádoucí samovolná exploze může nastat i vlivem samovolného pnutí uvnitř velmi velikých krystalů, např. po rekrystalizaci z chloroformu.

HMTD je v rámci třaskavin o něco více citlivý materiál na tření než je obvyklé. Je třeba také chápat, že citlivost na tření a na dopad nemá ostrou hranu. Běžné údaje o citlivosti jsou udávány jako F50 nebo F10, popř. H50 nebo H10 – to naznačuje sílu (výšku) kdy dojde k detonaci 50 % (10 %) zkoušených vzorků. I významně menší síly mohou způsobit detonaci v např. 1 z 1000 případů. Navíc je nutné si uvědomit, že dané třecí síly nemusí vzniknout na celé ploše, plně postačující je mikroskopický záhyb s vysokým třením. Vzniku nebezpečných výbojů statické elektřiny nelze v domácím prostředí zabránit, toto riziko lze však omezit prací ve vzduchu se 70% a vyšší relativní vlhkostí a nenošením oblečení s tendencí ke sbírání statického náboje (např. nylon).

Náhodné detonaci tedy nelze zabránit. Proto je nutné vždy pracovat s takovým množstvím HMTD, aby nedošlo k závažným následkům v případě detonace. Je také nutné si držet odstup části těla od HMTD. Toto v praxi znamená, že lze manipulovat s maximálně 2–3 g vzorky HMTD, v ochranném oblečení a s ochrannými pomůckami a k tomu je nutné mít vždy alespoň 10 cm vzdálenosti mezi prsty a vzorkem HMTD. Ideální je ale manipulovat ještě s menšími vzorky.

Výroba

Ještě před rozhodnutím o započetí syntézy je nutné si pořídit špunty do uší a ideálně i sluchátka. Chirurgické rukavice proti poleptání peroxidem. Jeden nebo dva páry kožených rukavic spolu s jedním nebo 2 páry rukavic z pevných vláken (Kevlar, Dyneema nebo Kevlar/ocelová vlákna) a kevlarové rukávy. Vhodné je mít také šálu na krytí krku a více kusů bavlněného oblečení (mikina). Dalším kusem vybavení jsou ochranné brýle a obličejový štít. Samotné brýle ani obličejový štít neposkytnou dobrou ochranu, je nutné je kombinovat. Ideální je koupit si 3 obličejové štíty a dva z nich rozebrat a vytvořit si obličejový štít ze 3 vrstev plastového hledí a toto kombinovat s brýlemi. Alternativně lze zvažovat použití podobných obranných pomůcek pro sporty.

Pořízení adekvátních ochranných pomůcek stojí v levnějším případě něco kolem 1000 Kč. A i jediný pár rukavic a brýle se špunty za 400 Kč jsou mnohem lepší než nic.

Kombinace kevlarových rukávů s kevlarovými rukavicemi a vrchní vrstvou kožených rukavic se používá v profesionálních laboratořích pro práci s třaskavinami.

HMTD se syntetizuje z hexamethylentetraaminu (urotropinu) a peroxidu vodíku (koncentrace pod 10 % poskytují velmi malé nebo žádné výtěžky, 30 % je ideálních) a slabé kyseliny – nejčastěji kyseliny citronové, použitelná je i kyselina vinná nebo octová. Na rozdíl od výroby peroxidu acetonu je možné použít plastové nádoby, protože reakční směs neobsahuje látky agresivní vůči plastům. Typickým recept vypadá přibližně takto: 15 ml 30% peroxidu vodíku, 6 g kyseliny citronové a 3 g hexamethylentetraaminu. Nejdříve je nutné si nasadit chirurgické rukavice a brýle proti poleptání peroxidem. Kyselina citronová se rozpustí v peroxidu vodíku. Reakční nádobka by měla mít ideálně kolem 200 ml, menší ani výrazně větší nejsou vhodné. Menší nádobky nutí při pozdější manipulaci přibližovat prsty ke vzniklému HMTD a větší nádobky znesnadňují míchání směsi. Nádobka peroxidu vodíku s kyselinou citronovou je vložena do ledové lázně (to je směs kostek ledu s chladnou vodou) a to tak, aby se nepřevrhla. Po malých dávkách je pak přidáno celé množství hexamethylentetraaminu (3 g) za mícháni mezi přídavky – je potřeba, aby se všechen hexamethylentetraamin rozpustil. Přidávání po dávkách je pojistkou proti přehřátí směsi – při nechlazení směsi se teplota může vyšplhat až na 70 °C. Při přehřátí směsi dojde k omezení výtěžku a nebo dokonce žádnému výtěžku a vyvření směsi spolu s vývojem zapáchajících par. Dobrá ledová lázeň a pomalé přidávání hexamethylentetraaminu tomuto s jistotou předejde.

Z reakční směsi (která je po přidání hexamethylentetraaminu čirá) se časem začnou srážet bílé krystalky, část bude plavat spolu s bublinkami kyslíku na hladině směsi a část se bude zdržovat na hladině. Postupem času by se měl celý objem kapaliny zakalit. Během asi 12–24 hodin se vyloučí všechen HMTD. Problém je v tom, že na konci reakce při dobrém výtěžku (3 g HMTD) vznikne hustá pasta . Tomuto je kvůli jednoduchosti a bezpečnosti filtrace nutno zabránit. Je tak potřeba sledovat reakční nádobu a hned při prvních náznacích houstnutí směsi (testuje se plastovou tyčinkou) se přejde k filtraci směsi. Filtruje se tak směs, která je sice v celém svém objemu zakalená ale zároveň stále pěkně tekutá. V reakční nádobě bude tou dobou okolo 2 g HMTD. Ještě před filtrací je nutné přidat kolem 20–30 ml vody a lehce zamíchat, tím se usnadní proces filtrace. Zároveň jsou ze stěn do roztoku spláchnuty případné stopy HMTD, které se na nich mohly během výroby uchytit. Snažit se je silou seškrábat by mohlo být nebezpečné (to platí i pro čistění nádobky po zakončení výroby).

Reakční nádoba by neměla stát bez povšimnutí delší dobu (dny, týdny) pro riziko odpaření vody z reakční nádoby. Pokud se toto stane (např. nucená hospitalizace), tak se do nádobky nalije voda a vyčká se 48 hodin, než voda plně penetruje obsah nádoby. HMTD bude tou dobou z části rozložené, takže se obsah vylije do záchodu.

Pokoušet se vyrobit více než 2–5 g je velmi rizikové pro vyšší riziko náhodné detonace suchého produktu a neschopnost takový výbuch zvládnout bez zranění či materiálních škod.

Filtrace

K filtraci je celkem zásadní si připravit co možná největší plastovou nálevku a co možná největší filtrační papíry či kávové filtry. Pro filtraci 2 g HMTD je potřeba 10–15 filtračních papírů či kávových filtrů (ty poskytují rychlejší filtraci, zvláště ty skládané). Malé filtry (po rozložení mající průměr pod 20 cm) jsou z bezpečnostního hlediska nevhodné. Nálevka je pak upevněna buď v laboratorním stojanu/filtračním kruhu (kruh měl by být celý z plastu) a nebo nějak kreativně přímo vložena na nádobku, do které bude odtékat kapalina (tato nádoba by také měla být z plastu). Znovu je potřeba připomenout, že nálevka musí být z plastu. Do nálevky je vložen filtr, který je promyt vodou pro lepší přilnutí k nálevce a odplavení nečistot. Pak je do střední a nejspodnější části filtru odlito asi 1–2 ml roztoku (první odlití s sebou typicky strhne nejvíce HMTD ze všech, nádobku bychom měli chytat za vrchní polovinu). Takto se ve středu filtru odchytí 100–200 mg HMTD. Toto je pak několikrát promyto vodou (asi 700–1000 ml). Přídavky vody jsou vždy prováděny tak, aby hladina vody v nálevce/filtru nedosáhla výše než je asi polovina výšky filtru. HMTD se totiž pak nezachytává na horních okrajích filtrů. Vodu na promývání pak ještě po tyčince několikrát pomalu nalijeme na vrchní okraj filtru, abychom spláchli zbytky matečného louhu z vrchních okraj filtru. Poté je filtr chycen prsty (popř. plastovými nebo dřevěnými tyčkami) za vrchní okraje, roztržen a přenesen na několik savých papírů. Za vrchní okraj se filtr uchopuje proto, aby prsty nepřišly do kontaktu s HMTD. Vrchní okraje tedy musí být bez povlaku z krystalků HMTD. Po pár minutách je pak tento papír přenesen na klasické papíry velikosti A4 nebo A5, které jsou uprostřed přehnuty (byly přehnuty předem). Takto připravené papíry s filtrem a 100–200 mg HMTD jsou přeneseny na místo bez přímého slunečního svitu a mimo dosah snadno zápalných materiálů. Do nálevky je vložen další filtr. U druhé filtrace je už možno nalít trochu více matečného roztoku – celý proces se pak opakuje. Mezi filtracemi se do nádobky s matečným roztokem vždy přidá několik ml vody pro bezpečnější filtraci. HMTD uchycené na stěnách nádoby se rovněž spláchne do roztoku proudem vody. Na konci filtrace tedy získáme 10–15 roztržených, velikých a samostatně sušených filtrů na oddělených podložkách z ve středu přehnutých listů papírů. Celkem se na filtrech bude sušit kolem 2 g HMTD. Už po pár desítkách minutách sušení lze pokládat HMTD za citlivou a nebezpečnou látku – proto je od tohoto bodu nutno nosit při manipulaci s HMTD ochranné vybavení. K plnému vysušení dojde za 24 hodin. Vlhké HMTD degraduje v řádu týdnů a v zásaditých i kyselých roztocích se rapidně rozkládá.

Třaskaviny nelze filtrovat za pomocí vakua (tj. za odsávání vzduchu pomocí pumpy) pro riziko vysušení třaskaviny na filtru, což by mohlo být zdrojem náhodné detonace.

Manipulace s filtry a přesypávání HMTD

Tento krok lze už provádět pouze s ochrannými pomůckami (správně vložené špunty do uší – ideálně v kombinaci se sluchátky, brýle, obličejový štít, pevné oblečení s krytím krku, kevlarové rukávy a 2 páry rukavic z kevlaru a kůže). Pro přesun krystalků se zhotoví nástroj z dřevěné špejle, která je na konci celá obalena asi 3 cm vaty (nebo papírovými kapesníky stejné tloušťky). Vata (nebo kapesníky) brání vzniku velmi rychlých dřevných fragmentů při náhodné explozi a pomáhá s přesunem krystalků. Další postup si experimentátor musí zvolit sám po zvážení situace. Pokud je vrstva krystalků HMTD dostatečně daleko od nejvzdálenějších okrajů filtrů, tak lze tyto okraje uchopit prsty (5–7 cm od prvních stop HMTD na filtru by melo stačit – na celém filtru se nachází jen 100–200 mg HMTD). Pokud ne, tak je potřeba použít krátké dřevné nebo plastové hůlky na uchycení rohu papíru (minimálně 2 cm široký okraj papíru – musí být rovněž bez stop HMTD). Filtr je pak za okraj zdvižen a pomocí špejle s vatou se suché HMTD přesune/přesype na střed předem prohnutých papírů. Pokud jsou papíry, na kterých spočívaly filtry, vlhké nebo pokroucené vlivem vlhkosti, tak se použijí nové, suché a rovněž ve středu předem prohnuté papíry velikosti A4 nebo A5 (je nutno použít více vrstev – třeba 5 nebo 7 – na sebe položených papírů – celkem tedy může být potřeba 50–105 listů suchého papíru). Obsah jednoho filtru patří na jeden papír (resp. stoh tvořený 5–7 papíry). Na konci operace tedy získáme 10–15 předem prohnutých stohů (5–7 listů papíru vysokých) suchého papíru se 100–200 mg hromádkami suchého HMTD, které je přibližně uprostřed stohů papíru (v míst ohybu papírů). Odpad, který je kontaminován stopami HMTD, se spláchne do záchodu. Tak se předejde náhodnému vysušení a zapálení stop HMTD v koši/kontejneru. 100 mg volně nasypaného HMTD odpovídá kvádříku 1 cm × 1 cm širokému a 3 mm vysokému nebo kopečku a průměru kolem 1 cm a v nejvyšším bode 5–6 mm vysokému.

V žádném případe se nelze prsty dotýkat filtrů v místech, kde je povlak HMTD a to ani z druhé (čisté strany). V žádném případě se nelze prsty dotýkat papírů v místech, kde jsou hromádky HMTD a to ani z druhé strany papírů.

Vážení

Vážení není nutným krokem. Většina kuchyňských vah nedisponuje požadovanou přesností na vážení 100–200 mg hromádek, zvláště ne vážení s velikým listem papíru. Před případným vážením by se miska/deska vah mela vynulovat s 10–20 dalšími listy papíru tak, aby byla dostatečná vzdálenost mezi kopečkem HMTD a deskou vah pro eliminaci rizika vzniku střepin při náhodné detonaci(6 milimetrů papíru je při vážení 100–200 mg dostačujících). Některé váhy mohou při vystlání desky papírem překonat maximální zatížení pro přesné vážení.

Plnění do trubičky, příprava náložky

Volně položené HMTD po zásahu plamenem rychle shoří (občas ale detonuje i ve velmi malém množství). Pro jeho využití jako třaskaviny je nutné HMTD bezpečně přemístit do trubičky. HMTD reaguje s kovy a obecně by se při práci s třaskavinami nemělo využívat kovových trubiček (až na speciální případy při využití hliníkových trubiček s velmi tenkými stěnami). Budeme tedy potřebovat buď papírové nebo plastové trubičky. Při použití trubičky jako rozbušky je velmi důležitá její pevnost (proto se v některých případech s jinými třaskavinami dají použít tenké hliníkové trubičky) a absence prasklin. Spodní konec trubičky by měl být bez mezer a prasklin – uzavřen, ideálně už z továrny. Do mezery mezi ucpávkou a trubičkou na spodním konci by se totiž mohly dostat krystaly třaskaviny a to by i při malém vzájemném pohybu ucpávky a trubičky mohlo vyvolat detonaci. To samé platí pro praskliny na trubičce a její případné ohýbání.

Trubička by měla být schopná pojmout až 2 g HMTD a zároveň dost vatové ucpávky na to, aby mezi koncem náplně HMTD a vrchním koncem trubičky bylo alespoň 10–12 cm prostoru na vatovou ucpávku. Trubička by neměla být příliš tenká (zhoršuje to manipulaci, zvyšuje to šanci na náhodnou detonaci při pádu trubičky na zem) ani příliš široká (široká náplň HMTD urychluje po detonaci fragmenty plastu na vyšší rychlosti než je nutné).

Ideálně by trubička měla mít vnitřní průměr kolem 10 mm a vnitřní délku kolem 180 mm. Síla plastových stěn by měla být 1–3 mm, u tvrdého papíru 2–5 mm. Prvních 5 cm trubičky vyplní 2 g HMTD (po naplnění trubičky bude mít HMTD hustotu kolem 0,5 g/cm³. Dalších 12 cm vyplní vata se zápalnicí či palníkem, poslední centimetr vyplní např. lepidlová ucpávka. Trubičku nelze v žádném případě celou vyplnit pouze HMTD. 12 cm vatové ucpávky je pro bezpečnost naprosto zásadních – tvoří bariéru mezi prsty a HMTD. Takovou trubičku ale nelze plnit přímo. Toto je zásadní chyba velké části domácích chemiků, kteří většinou právě při této činnosti (přímém plnění HMTD do trubičky) zažijí náhodnou detonaci vlivem tření/výboje statické elektřiny a následnou amputaci prstů, poškození sluchu z absence sluchátek apod.

Plnění trubičky v kbelíku

Na plnění trubičky HMTD se nejdříve připraví speciální aparát. Pro plnění 2 g HMTD do trubičky stačí 5 až 10l kbelík se silnějšími stěnami (popř. 2, podobně velké 5l až 10l kbelíky které do sebe zapadají), 4–5, popř. 10 kg práškové sádry (lze zaměnit nebo míchat s polohrubou moukou – hladká mouka je pro svoji potenciální hořlavost nevhodná). Papíry/menší knihy/časopisy na vystlání vrchu kbelíku, jeden nebo více plastových kelímků, ideálně průhledný plastový trychtýř/nálevka se stopkou s alespoň 5mm vnitřním průměrem, přenosnou svítilnu, vatu nebo kousky papírových kapesníků, několik dřevěných špejlí a jednu nebo dvě špejle obalené na svém konci 2–3 cm vaty nebo papírovými kapesníky.

Na dno kbelíku (kbelíku) se nejdříve nasype asi 10 cm sádry nebo moukou a do středu kbelíku se vtlačí převrácený plastový kelímek (do sebe vložené kelímky, pokud je jeden kelímek nedostatečně pevný). Získáme tak převrácené dno kelímku, které bude fungovat jako opora. Dutina kelímku musí být plná sádry/mouky – proto byl kelímek vtlačen do sádry/mouky). Na dno kelímku postavíme prázdnou trubičku a za držení trubičky dosypeme zbylé 3–4 kg sádry (asi 15 cm). Takto získáme zasypanou a uprostřed stojící trubičku, která má oporu v ve dnu kelímku na spodku. Povrch sádry/mouky se pak celý pokryje časopisy, papírem a knihami. Toto jednak stabilizuje trubičku proti převrhnutí, jednak brání možným plastovým střepinkám v letu a snižuje to hluk při případné detonaci. Přesnou metodu si musí každý zvolit sám, jsou možné kusy časopisů s dírami nebo po dvojicích naskládané malé knihy (dvě paralélně s cca 2 cm mezerou, aby se mezi ne vešla trubička a další dvě paralelně s mezerou, aby se mezi ně vešla trubička – ale kolmo na první dvojici. Vrstva papíru silná 10–15 mm je postačující. Do vrchu trubičky se pak vloží průhledný plastový trychtýř. Je důležité, aby vnitřní průměr jeho stopky byl alespoň kolem 5 mm, ideálně 7–8 mm. Musí se totiž omezit tendence HMTD ke zachytávání se v této stopce. I tak se bude muset přidávat HMTD po velmi malých přídavcích.

Proces plnění

Zde se opět dostáváme do kontaktu se suchým HMTD. Je nutné tedy opět mít obličejový štít, brýle, krytí krku a pevné oblečení (třeba dvě vrstvy bavlněné mikiny), kevlarové rukávy, kevlarové rukavice a na nich rukavice z kůže. Do uší se dají špunty (pozor: špunty musí dobře doléhat, tj. špunt se rolováním zmenší a vloží se do ucha, kde expanduje po dobu 10–20 sekund. Během této doby by člověk neměl moc hýbat hlavou. Během zavádění špuntu do sucha se druhou rukou drží horní okraj boltce ucha – ten se táhne od lebky a směrem nahoru. Pak se upustí (hned po vložení špuntu do ucha). Poznámka na okraj: špunty v prostředí kolem 0 °C a pod touto teplotou špatně expandují a jsou tedy jen omezeně použitelné při venkovních pracích. Špunty je téměř vždy vhodné doplnit ještě ochrannými sluchátky. Exploze 2 g HMTD 70 cm od uší způsobí pískání v uších i při použití špuntů (ale k dlouhodobému poškození nejspíše nedojde). Při použití kombinace sluchátek se špunty pískání nenastane.

Je vhodné si upravit pracovní místo tak, aby nedocházelo k nebezpečným pádům. Pracovat lze jak na podlaze, tak i na pracovním stole.

Na jednom konci místnosti máme například 2 skříně a na nich 1015 papíru s HMTD (dohromady asi 2 g) pár těchto papírů (2–3) si přineseme na druhý konec místnosti, kde je kbelík s trubičkou. Papíry uchopujeme a držíme pouze za okraje, tak, abychom se prsty/dlaň nedostaly blíže jak 10 cm k HMTD. Pokud je HMTD v hrudkách (pravděpodobně bude), tak je nutné jej rozetřít na jemný prášek. V tomto případě je vhodné umístit papíry na knihy, tak, aby při náhodné detonaci nebyla poškozená podlaha/stůl. Hrudky se jednoduše roztírají vatovým koncem špejle s vatou. Je nutno rozdrtit všechny hrudky.

Přejdeme k plnění. Pro praváka je vhodné vzít jeden papír s 100–200 mg HMTD (papír, resp. stoh papírů je už z minula přehnutý a ve svém středu má malinký kopeček či pár malinkých kopečků HMTD), který se uchopí levou rukou za vzdálenější konec – přibližně někde uprostřed. Do pravé ruky se vezme špejle obalená vatou. Toto se přiblíží k plastovému trychtýři. Papír se velmi lehce nakloní a pomocí vatového konce špejle se do trychtýře posouvají malá množství HMTD. Na jeden pohyb by se do trychtýře mělo dostat 10 – 20 mg HMTD. Větší množství hrozí ucpáním stopky, což je zbytečně nebezpečné. Po každém přidání 10–20 mg HMTD je papír s HMTD položen a na trychtýř je z hora posvíceno svítilnou tak, abychom viděli, že se ve stopce nezachytilo větší množství HMTD. Pokud ano, tak se do trychtýře lehce klepne dřevěnou či plastovou tyčkou. Pokud poklepávání nestačí, tak lze protáhnout stopku samotnou dřevěnou špejlí. Jak při poklepávání, tak i při protahování špejlí hrozí zvýšené riziko náhodné detonace. Ochranné vybavení by spolu s kbelíkem mělo vyloučit nebo minimalizovat riziko úrazu. Toto opakujeme asi 10×, dokud není celý obsah papíru bezpečně na dně trubičky. Pak si vezmeme další papír a opakujeme tento postup. Následně si zajdeme pro další papíry, rozetřeme hrudky HMTD a zase opakujeme plnění. Na konci získáme trubičku, kde je na dně 2 g práškového HMTD. Opět se svítilnou ujistíme, že stopka trychtýře není ucpaná HMTD. Pokud ne, tak trychtýř vyjmeme a přejdeme na přidávání zápalnice/palníku a vatové ucpávky. Při vyjímání trychtýře hrozí zvýšené riziko detonace vlivem tření.

Doporučuji si proces plnění nacvičit s inertní látkou, třeba cukrem nebo moukou.

Plnění rozbušky HMTD (resp. simulantem z práškového cukru). Je potřeba si dát pozor, aby se neucpala stopka trychtýře. Při pochybnostech je vhodné si posvítit svítilnou do trychtýře

Rozetření hrudek HMTD (simulantu z cukru) s pomocí vaty na špejli. Dvě vrstvy rukavic, kevlarový rukáv + pevné oblečení. Skutečné hrudky HMTD jsou více křehké a lze je tedy lépe rozetřít

Vlastnosti a kontrola zápalnice/palníku

Je potřeba zkontrolovat šarži zápalnice (třeba den před plněním trubičky) (zápalnice se obvykle prodávají po metrových kusech) – ustřihne se několik kusů a ty se zapálí – zjistí se, jestli hoří tak, jak mají – podomácku vyrobené zápalnice nebývají spolehlivé a tak je nelze doporučit. Poté se ustřihne požadovaná délka (alespoň 25 cm, tak aby zápalnice zasahovala do konce trubičky). Použitý kus zápalnice by neměl mít ohyby (zlomy které se blíží 90° – zlomená zápalnice i po narovnání nemusí celá prohořet). Konec, který bude zasahovat do HMTD, se lehce omotá potravinovou fólií/lepicí páskou tak, aby byla náplň zápalnice pomocí fólie izolovaná od HMTD po vložení do trubičky. Palník se zkontroluje např. s pomocí multimetru – jestli vyhovuje daným specifikacím (měl by být alespoň středně odolný s odporem pilule kolem 0,4 Ohmů (palník by měl vydržet alespoň 0,25 A po dobu několika sekund, středně odolné palníky obvykle zahoří kolem 0,5 A). Lze též udělat vizuální inspekci vodičů hned za pilulí pro případnou deformaci a spojení těchto vodičů mimo piluli (zkrat). Lze též vzít pár palníků ze šarže a odpálit je, středně odolný palník s krátkými vodiči by měl shořet po připojení k plně nabité 9V baterii, pro praktické využití je pak lepší 12V baterie, systémy s kondenzátory nebo paralelně/sériově zapojené 9V baterie...). Konec palníku s kovem a pilulí by měl být rovněž obalen potravinářskou fólií a/nebo lepicí páskou pro vyloučení kontaktu pilule a kovu s HMTD. Je možné si poznačit 15 cm hranici od konce zápalnice/pilule pro jistotu vložení na dno trubičky.

Vložení zápalnice/palníku a vatové ucpávky

Kus zápalnice nebo palník se pak jednoduše vloží do trubičky tak, aby HMTD bylo v dobrém kontaktu s koncem zápalnice, popř. pilulí palníku. Načechrané HMTD nebude klást veliký odpor a tak je reálně opatrně zasunout konec zápalnice i více než 1 centimetr pod vrch vrstvy HMTD. Zápalnice i palník budou přídavky vaty vytlačeny ke stěně trubičky, snažit se zápalnici dát do středu trubičky je tedy zbytečné.

Při tomto kroku je nutno zamezit kontaminaci povrchu horní poloviny zápalnice krystalky HMTD. Ochranné rukavice by tedy měly během tohoto kroku být vyměněny za druhé nebo by měly být důkladně očištěny.

Pak se vezme velké množství malých kousků vaty nebo natrhaných papírových kapesníků. Čím menší kousky jsou, tím lepší (centimetrové smotky vaty jsou ideální).Smotky vaty se po jednotlivých kouscích dávají k ústí trubičky (ideálně pomocí tyček) a pak se zatlačují na dno trubičky pomocí dřevěné špejle nebo plastové tyčky. Tato tyčka/špejle by měla být alespoň 30 cm dlouhá a měla by se držet za vrchní konec. Alternativně lze použít nástroj ve tvaru T či L. Proč? Při tomto kroku hrozí velké riziko náhodné detonace a tak je vhodné mít ruce do nejvýše nad ústím trubičky či zcela mimo něj (trajektorie pro úlomky špejle mimo ústí trubičky jsou kryté časopisy a vrstvou sádrového prášku). Takto se vyplní horních cca 12 cm trubičky (asi 1 cm pod horní okraj trubičky). Poznámka: vata i natrhané kapesníky jsou poměrně hodně stlačitelné, takže jich bude potřeba více než se na první pohled zdá. Vložit ucpávku během jednoho kroku z jednoho kusu vaty je prakticky nemožné a navíc hrozí nedokonalé ucpání trubičky.

Uzavření/lepení trubičky

Dutinku je potřeba na horním konci uzavřít, např. vhodným lepidlem. Musí jít o lepidlo, které dokáže dobře zatuhnout ve vrstvě alespoň několik milimetrů silné a zároveň musí přilnout k materiálu trubičky/zápalnice/palníku. V případě tavné pistole se nepřibližuje pistole s horkou špičkou ale roztavené lepidlo se nejdříve nanese na špachtli a teprve ze špachtle se přidá do vrchu trubičky.

Po zalepení vrchu je nutné alespoň hodinu počkat na utuhnutí lepidla ideálně několik hodin). Na vrchu trubičky totiž mohou být zbytky HMTD a ty mohou buď chemicky reagovat s lepidlem nebo mohou být odpáleny třecími silami, které vznikají v tuhnoucí vrstvě lepidla. A tato detonace by se mohla přenést do hlavní náplně.

Při použití zápalnice je nutné se ujistit, že lepidlo neproniká dovnitř zápalnice a že nebrání v jejím plném prohoření. Toho lze docílit například tak, že se udělá testovací dutinka s vatou a to tak, že se spodní konec uřezán a z něj trčí několik centimetrů zápalnice. Horní konec s vatou pak zalepíme a vyčkáme do uschnutí. Pak zápalnici zapálíme s sledujeme, jestli prohořela až na druhý konec.

V případ palníku není potřeba testovat odolnost proti lepidlu.

Po utuhnutí lepidla je možné trubičku (náložku) vyndat z kbelíků a prohlédnout na případné praskliny na povrchu a zkontrolovat, jestli není zápalnice na svém povrchu kontaminovaná krystaly HMTD (lze na chvíli sundat obličejový štít a ofouknout). Trubičku – vždy – držíme prsty jen za horní okraj! Za palník ani zápalnici nikdy netaháme silou. Přenos na místo odpalu se realizuje tak, že se trubička(náložka) zahrabe doprostřed kbelíku se sádrovým práškem (tento kbelík je podobným tomu, ve kterém jsme náložku plnili). Náložku nikdy do ničeho silou nerveme, vždy napřed uděláme díru prsty/tužkou a až pak vložíme náložku. Náložku zapalujeme/odpalujeme zase s plným ochranným vybavením.

Námi připravená náložka by se neměla používat jako rozbuška (v absolutní nouzi to možné je). Příprava rozbušky je však do značné míry podobná, klade však trochu větší nároky na materiál trubičky, kvalitu a délku zápalnice/palníku a především je lepší se vyvarovat HMTD a místo toho použít dvojsložkovou rozbušku na bázi SA.DS a ETN). Příprava rozbušky bude projednána v samostatné wikiknize.

Deflagrační experimenty – experimenty se zapálením malého množství HMTD

Malá množství HMTD (do 2 g) lze volně na vzduchu zapálit. Takto zapálené HMTD povětšinou shoří s nádherně žlutým plamenem (vytvoří ohnivou kouli), popř. jen rychle hoří (velmi vlhké HMTD). Je potřeba si uvědomit, že jakékoliv množství HMTD může ihned detonovat. Proto je nutné mít výše zmíněné ochranné pomůcky a HMTD zapalovat alespoň 20–30 cm dlouhou špejlí (tedy dodržovat bezpečný odstup rukou od HMTD pro případ detonace). Hrudky HMTD jsou obzvláště náchylné na okamžitý přechod od deflagrace k detonaci. Papírová podložka při deflagraci suchého HMTD obvykle nezačně hořet. Je nutno ji mít podloženou třeba knihou pro eliminiaci poškození stolu při náhodné detonaci.

Při experimentech s otevřeným ohněm je pochopitelně nutno mít dobře dostupné hasicí prostředky (to platí pro manipulaci s HMTD obecně).