Světové dějiny/Velká francouzská revoluce

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ve 2. polovině 18. století byla Francie centrem všeho možného (umění, vědy). Vysoká společenská úroveň ale nekorespondovala se špatnou situací státní správy. Francie hodně ztratila především ve všemožných válkách (v sedmileté válce a ve válce v koloniích). Finančně byl stát na dně. Ohromné prostředky stát vynakládal na život dvora ve Versailles.

Na vině nebyly jen války, ale i daňový systém, zdaněni byli pouze poddaní; nejbohatší lidé - šlechta a církev - neplatili nic. Ministr financí Necker chtěl daňovou reformu, Ludvík XVI. ho ale stále odmítal a odvolal ho. Necker se ale naštval a zveřejnil náklady na život dvora, čímž si znepřátelil kompletně všechny. Král byl donucen k ústupku, jeho pozice byla nahnutá.

Ludvík musel roku 1789 svolat zemský sněm, poprvé od roku 1614. Tím vědomě oslabil svůj absolutismus. Na sněmu se ukázalo, že šlechta a duchovenstvo jsou celkem spokojené, měšťanstvo nikoliv, protože platili daně jako jediný stav. Jejich zájmy tedy byly zásadně protichůdné a nedohodli se.

Proto se měšťanstvo roku 1789 osamostatnilo a prohlásilo se za národní shromáždění, k nim se přidala většina duchovenstva a část šlechty. Shromáždění si vyhlásilo svůj program: osvobození podnikání, zrovnoprávnění všech obyvatel.

Král se nechtěl s národním shromážděním bavit a hodlal proti němu zakročit silou. To se ale proslechlo a došlo ke spontánnímu povstání lidu, který dobyl Bastilu (14. 7. 1789) - vězení a symbol absolutismu. Dav vyraboval sklad zbraní, které se dostaly mezi lidi. Začaly vznikat národní gardy, dobrovolnická armáda, do jejíhož čela se dostal generál La Fayette , který měl zkušenosti z bojů v Americe. To svědčí i o rebelii v armádě.

Král byl pod tlakem situace nucen uznat svrchovanost národního shromáždění. Monarchie tím zatím svržena nebyla, shromáždění se ale jmenovalo do pozice poradního sboru panovníka. Zprávy o pádu Bastily se roznesly i na venkov, kde poddaní začali ničit důkazy o tom, že jsou poddaní, hořela spousta zámků i šlechticů. Léto 1789 je označováno jako období velkého strachu, nastala vlna emigrace.

Národní shromáždění se bálo celostátní anarchie. Aby jí zamezilo, vydalo shromáždění tzv. srpnové dekrety. Těmi byla zrušena privilegia šlechty, nevolnictví či soudní pravomoc šlechty. Byly zrušeny desátky (povinné odvody církvi). Výše daní byla nově odvozena podle výše příjmů. Šlo pouze o provizorní řešení, nicméně text pozdější ústavy se nesl v podobném duchu. Lidé si začali říkat občané, všichni měli stejná práva, přestože společnost byla výrazně sociálně rozvrstvená.

Národní shromáždění se přejmenovalo na ústavodárné a začalo na ústavě pracovat. Jako první část byla vydána deklarace práv člověka a občana (ze srpna 1789). Tyto dokumenty se staly základem pro všechny revoluce v 19. stol.

Král Ludvík samozřejmě odmítal uznat vykonávané změny. Byl vychován absolutismem a z posledních událostí se mu ježily všechny vlasy. Absolutní monarchie se mu před očima měnila na konstituční. Král mohl sice jmenovat ministry, ale oni i král byli kontrolováni voleným zákonodárným sborem. Král ale mohl nadále pozdržovat a vetovat zákony. (Jeho veto ale bylo přehlasovatelné.) Určité výkonné pravomoci tedy měl.

Volební právo měli ve Francii pouze muži. Existoval census, takže mohli volit lidé až od určité výše odvedených daní. Váha hlasu rostla s výší daně.

Byly zakládány politické diskusní kluby. Časem se tento systém ustálil natolik, že členové jednoho klubu zastávali podobné názory. Šlo o počátky prvních stran. Nejširší podpoře u lidí se těšili Jakobíni a Cordellieři . Jakobíni byli poměrně umírnění a zastávali názory revoluce, později se ale radikalizovali. Jejich vůdce Robbespiere byl naprosto neúplatný a jeho pozdější vláda byla docela teror. Cordellieři byli radikální a zastávali úplnou demokratizaci, hlásali i sociální revoluci.

Ústava přijatá roku 1791 definovala aktivní a pasivní obyvatele. Aktivní byli ti, co měli volební právo, pasivní jej neměli. Po přijetí ústavy bylo ústavodárné shromáždění rozpuštěno a bylo zvoleno nové zákonodárné shromáždění, ve kterém nalevo zasedli radikálové, napravo konzervativci. Od toho jsou soudobá označení "pravice" a "levice".

Ekonomická situace byla velmi špatná, staré daně byly zrušeny a nové se ještě nezačaly vybírat. Tuto krizi stát vyřešil tak, že sebral všechen majetek katolické církvi. To se silně nelíbilo věřícím občanům a bouřili se, došlo ke druhé vlně emigrace.

V zájmu povzbuzení ekonomiky státu byly zrušeny cechy. Tím ztratili mnozí řemeslníci monopol a poprvé vznikla konkurence. Namísto zlepšení situace ale došlo k jejímu zhoršení, protože z Anglie byly dováženy levnější výrobky. To přineslo další nepokoje, protože došlo k velkému zdražení. Revoluce začala zadrhávat.

V červnu 1791 se král pokusil o útěk. Neúspěšně - byl vrácen do Paříže. To dále prohloubilo krizi revoluce. Celá řada negativních faktorů vedla k radikalizaci obyvatelstva. Došlo k demonstraci na Martově poli v Paříži, kde umřelo asi 40 lidí. Do demonstrace musel nechat střílet generál La Fayette, který pak musel emigrovat.

Na francouzských hranicích se shromáždilo mnoho šlechticů (emigrantů z Francie) a hrozili útokem. Ten by nepochybně podpořila i rakouská a pruská armáda. Francie po krátkém váhání zahájila preventivní úder. Jelikož francouzská armáda stále prohrávala, rozšířil se po Paříži strach, že revoluční shromáždění situaci neudrží. Hlavně proto, že bylo špatně zvoleno, to byl argument pasivních občanů. Došlo k povstání a spontánně byly povražděny tisíce šlechticů. Povstání vedli Jakobíni a Cordellieři. Důvodem povraždění mnoha šlechticů byl strach lidí, že šlechtici připravují spiknutí. Byla to pouze fáma.

Situace na bojištích byla opravdu špatná a armádě docházely síly. Uvědomělí občané ale začali shromažďovat dobrovolnické jednotky a zázračně se jim podařilo situaci obrátit. Úspěch byl do značné míry umožněn díky vysoké motivaci lidí bojujících za revoluci. V létě byla vyhlášena republika.

Po válkách bylo svrženo původní zákonodárné shromáždění a byl dosazen tzv. konvent. Ten již volili všichni lidé - z toho důvodu byl výrazně radikálnější než původní shromáždění.

Představiteli radikální frakce byli republikáni, prosazovali úplnou demokratizaci. Shromáždění (konvent) těsnou většinou odhlasoval popravu krále. Ta byla vykonána 21. 1. 1793. Poprava způsobila značné mezinárodní komplikace. Do války proti Francii vstoupila Anglie, Španělsko a nadále v ní pokračovalo Rakousko a Prusko.

Poprava krále vyvolala povstání v konzervativních provinciích. K tomu všemu ještě došlo k ostré roztržce mezi Cordillery a Jakobíny na jedné straně a relativně umírněnějšími Girondiny na straně druhé. Girondini chtěli své oponenty popravit. To se ale prozradilo, došlo k povstání a na oplátku bylo popraveno 29 vůdců Girondinů. Sami Jakobíni a Cordellieři uchvátili moc.

Nastala jakobínská diktatura. Jakobíni hlásali, že když je země v takovém rozvratu, tak nelze aplikovat žádnou demokracii. Byl zaveden tzv. Výbor pro veřejné blaho a rozjel se teror. Jakobíni vyhlásili, že cílem diktatury je zničit vnitřního nepřítele. Stačilo na někoho ukázat na ulici, říct, že je to kontrarevolucionář, a byl popraven. Za rok diktatury bylo popraveno 30 000 lidí. Nakonec se popravovali Jakobíni a Cordellieři navzájem. Po celou dobu byl diktátorem Maxmilián Robbespierre. Jakobínská diktatura zneužila hesla revoluce k zavedení teroru. Jakobíni stihli zavést republikánský kalendář a zrušit křesťanství. Místo Boha zavedli deistickou "nejvyšší bytost".

Byly vytvořeny seznamy osob, které mají být odstraněny. Tyto seznamy měl pouze Robbespierre. I jemu loajální lidé měli strach, že na seznamech figurují, a proto došlo k převratu 9. Thermidora (měsíc v nově zavedeném kalendáři). Robbespierre byl spolu s dvaceti svými spolupracovníky popraven. Nastala vláda direktoria a skončila dynamická fáze revoluce.

Nový režim zavedl nový volební systém a volební census. Volit mohlo asi 20% obyvatelstva (a to jen muži, kteří odvedli určitou výši daní). Situace se uklidnila. Vládlo 500 poslanců, v jejichž čele stálo 5 direktorů.

Francouzská armáda obsadila okolní území - Nizozemí, Švýcarsko, Itálii. Zakládali tam sesterské republiky, kam vyváželi občanskou rovnost a své ideály.