Světové dějiny/Stručné dějiny křesťanství

Rané křesťanství

Po Kristově ukřižování v Jeruzalémě se křesťanství stalo ilegálním a křesťané byli pronásledováni. Oficiálně bylo povoleno až roku 313 ediktem Milánským.

Roku 325 svolal císař Konstantin Nicejský sněm, na kterém bylo křesťanství sjednoceno.

Roku 380 vyhlásil východní císař Theodosius zákon, který z křesťanství učinil jediné povolené náboženství.

V pátém století papež Gelasius definoval dvojí moc - světskou a duchovní. V této době byla církev nezávislá a samostatná.

Středověk

Působení církve na určitém území bylo nezbytným předpokladem pro založení a uznání středověkého státu.

Investitura - právní akt předání moci.

Papežský primát - nadřazenost římského biskupa (papeže) nad ostatními biskupy. Ve 4. století získal Řím právo určovat datum velikonoc.

Velká krize papežství přišla mezi lety 880 a 1046, v tomto období se vystřídalo 42 papežů. Krize vrcholila za papeže Jana XII.

Do 9. století byla církev celkem nezávislá, potom se ale její vliv kvůli papežské krizi rychle zmenšoval. Biskupové, kterým byla udělována půda (i s obyvateli) v léno, se pomalu stávali světskými vládci. Někde vznikaly dokonce biskupské státy.

Během papežské krize ovládli církev světští vládci, hlavně císař, jehož moc spočívala v právu odvolávat a dosazovat papeže a udělovat biskupům léna.

V 11. století bylo vyhlášeno, že mimo církev není spásy. Papež od té doby mohl vyloučit (exkomunikovat) světské pány z církve. Došlo rovněž ke změně volitele papeže. Do 11. století ho volil vždy římský lid. Nyní byl sestaven sbor volitelů - kardinálů, kterých bylo 72.

Pokus o reformu církve provedl papež Řehoř VII., jehož pontifikát se datuje do období let 1073 až 1085. Tzv. Gregoriánská reforma spočívala v zavedení následujících práv: Jen papež smí jmenovat nebo sesazovat biskupy. Papež smí dále sesazovat i císaře. Jeho motto: "Jako duše stojí nad tělem, tak církev musí stát nad státem".

Papež Řehoř VII. navrhované změny shrnul do dekretu Dictatus papae, který byl vydán roku 1075. Tento dokument v podstatě vyhlásil, že církevní moc je nadřazená světské a že papež je nejvyšší hlavou křesťanstva.

Mezi Řehořem VII. a císařem Jindřichem IV. (1056 - 1106) vypukl kvůli reformě spor. Řehoř nechal Jindřicha exkomunikovat (vyloučit z církve), později ho ale opět přijal. Řehoř byl kvůli své reformě pronásledován až do smrti. Ačkoli byly jeho novely později částečně zrušeny, představovaly významný vývoj v dějinách církve.

Další pokus o vybřednutí u krizové situace, která byla pro církev velmi nevýhodná, provedl roku 1111 papež Paschilias II. (?)

Krize církve byla v podstatě způsobena nejasností vztahu církevní a světské moci, nebylo jasné, zda je církev podřízena císaři nebo naopak. Tento spor vešel do dějin jako spor o investituru. Problémy s investiturou vyřešil až Wormský koncil roku 1122. Tam byla určena tzv. dvojí investitura: světské panovníky bude jmenovat císař a církevní představitele papež. Velké východní schisma

Východní církev byla organizována v místních církvích - patriarchátech a neuznávala nadřazenost papeže. Patriarchové byli považováni za nástupce apoštolů.

Papež Lev IX. chtěl roku 1054 za pomoci konstantinopolského patriarchy Kerularia vyhnat Normany z Malé Asie. Celá spolupráce se ale nakonec změnila ve spor, který se nesl v duchu udržení rozdílných tradic západní a východní církve. Mnoho lidí na Východě bylo exkomunikováno.

Roku 1204 se měla konat IV. křížová výprava. Bojovníci se měli shromáždit v Benátkách. Místo plánovaného odjezdu do Palestiny se ale přemístili do Dalmácie, kde všechno vyplenili a znectili tamější ženy. Všechny tyto konflikty vyústily v oddělení východní a západní církve, do dnešních dnů prodělaly zcela odlišný vývoj.

Za vlády Jindřicha III. nastalo schisma i v rámci západní církve. Vznikl spor o legitimitu mezi papeži v Římě a Avignonu, nakonec byl dosazen další papež v Pise - vládli tedy 3 papežové.

Inkvizice

Pojem pochází z latinského "inqui sitio", což znamená vyhledávání.

Od 13. století inkvisice bojovala proti heretickým hutím, která narušovala uspořádanou společnost. Rozlišovala se inkvizice biskupská a normální, kterou prováděli Dominikáni.

Tortura - mučení; jako donucovací prostředek ji povolil Inocenc II. ve 13. stol.

Vzdělanost

Antickou tradici a vzdělanost šířili především Římané.

Za raného středověku se rozvíjely přírodní vědy. Uznával se Platón a neoplatonismus, naopak malému zájmu se těšil Aristoteles.

Centry vzdělanosti byly především kláštery. Vzdělaným lidem se dařilo i na dvoře Karla Velikého. Rozvíjely se rovněž Chrámové (katedrální) školy.

Na přelomu 11. a 12 století začínají vznikat první univerzity.

11. až 13. století - velký vliv arabské filosofie.

Nový systém myšlení - scholastika. Výklad tvrzení autorit, např. Aristotela.

Nově vznikající univerzity se dělily na fakulty, na které se nastupovalo po zvládnutí tzv. svobodných umění.

Tomáš Akvinský - významný teolog 13. století. Napsal spis Summa Theologica.

Mezi další univerzitní učence patří dále Bonaventura či Albert Veliký (učitel Akvinského).

Kromě univerzitní vzdělanosti se rozvíjela i mystická učenost, ve které měly prsty hlavně ženy - Hildegarda z Bingen, Brigita Švédská a Kateřina Sienská.

Velmi významné dílo napsal Tomáš Kempenský roku 1471 - Následování Krista. Bylo přeloženo do 95 jazyků.