Světové dějiny/Sjednocení Německa

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V roce 1815 vznikl Německý spolek, což byl nástupnický útvar Svaté říše. Předsedal mu rakouský císař, dále tam zasedali zástupci Anglie, Dánska a Holandska.

Postupem času rostla moc Pruska, protože šlo ekonomicky dost nahoru. To způsobovalo četnější konflikty s Rakouskem. Důsledkem těchto konfliktů byl vznik celního spolku, jehož členem se Rakousko nestalo. Tímto opatřením si Rakušané chránili svůj trh, protože státy ve spolku mezi sebou cla zrušily.

K prvnímu pokusu o sjednocení Německa došlo v roce 1848, byl ale neúspěšný.

Prusko bylo ekonomicky nejsilnější, zaujímalo dvě třetiny rozlohy plánovaného Německa, ale Rakousko bylo předsedou spolku a mělo největší politickou moc. Šlo o to, kdo do budoucna prosadí své představy. Dále existovaly tzv. třetí státy, což byly ostatní malé monarchie. Ty byly ekonomicky na straně Pruska, se kterým se lépe obchodovalo, ale na straně druhé se ho politicky bály. Po sjednocení by si totiž mohlo snadno uzurpovat veškerou moc. Politicky tedy podporovali spíše Rakousko.

K výraznému vývoji situace došlo v 60. létech. Tehdy Rakousko ztratilo provincie a bylo jasné, že není tím, co bývalo. Prusko netrpělivě očekávalo rozhodující měření sil. Proto Vilém I., pruský král, spustil reformu armády. Krátce před tím ale vyhráli volby liberálové, kteří reformu odmítali. Báli se totiž sjednocení shora, které by vedlo k absolutismu. Vilém potřeboval reformu prosadit, proto si našel nového kancléře, který byl ochoten obcházet parlament. Tím člověkem byl Otto von Bismarck.

Bismarck byl na milost v Prusku přijat poté, co společně s Rakouskem porazil Dánsko ve válce o Šlesvicko-Holštýnsko. Tento územní zisk použil jako záminku pro zahájení konfliktu s Rakouskem. Prusové chtěli Šlesvicko-Holštýnsko připojit k sobě, Rakušané jej chtěli darovat nějaké německé dynastii a zachovat samostatnost v rámci německého spolku. Celý spor ale Bismarck od začátku vedl pouze jako záminku pro zahájení konfliktu s Rakouskem.

Tento spor přerostl ve válku, ve které Prusko porazilo Rakousko u Hradce Králové (roku 1866), poté následovalo rakousko-uherské vyrovnání. Prusové teoreticky měli i na dobytí Vídně, to ale záměrně neudělali, aby si Rakousko do budoucna zachovali jako možného spojence.

Místo německého spolku vznikl severoněmecký spolek, jehož členem již Rakousko nebylo. Armáda i zahraniční politika byla zcela v rukou Pruska. Rakušané byli ze západoevropské politiky vytlačeni, a proto se začali více orientovat na Balkán. V severoněmeckém spolku byly i menší monarchie, které ale spravovaly méně významné oblasti společné správy. Prezidentem spolku byl pruský kancléř. Sjednocení Německa bylo trnem v oku Francii, která byla v hospodářské krizi a měla v krátkém čase za sebou několik neúspěchů na mezinárodním poli (neúspěšná intervence v Mexiku). Napoleon II. potřeboval pro udržení ve funkci úspěch, a proto chtěl vyprovokovat válku s Německem a zabránit tak sjednocení. Jako záminku pro útok použil fakt, že španělská šlechta nabídla rodu Hohenzollernů, kteří vládli v Prusku, aby obsadili volný španělský trůn. Napoleon poslal do Německa depeši, ve které tento krok Němcům zakázal.

Bismarck stupňoval provokaci tím, že francouzskou depeši otiskl v novinách. Sám ji ale proškrtal tak, aby byla mnohem tvrdší, až neslušná. Tím si naklonil veřejnost. Válka začala v roce 1870, za tři týdny se Prusové dostali do Paříže. Napoleon III. odstoupil, ve Francii došlo proti němu k povstání.

Němci si v zrcadlové síni ve Versailles vyhlásili císařství, císařem se stal pruský král. Došlo tak vlastně ke sjednocení v Maloněmecké koncepci. Válka byla dovršena bitvou u Sedanu v 18. ledna 1871. Tato výhra dala impuls Italům, aby obsadili Řím, který byl Francouzi podporován.

Pruský král vládl všem německým monarchiím na úrovni armády a zahraniční politiky, malé státy si zachovaly své zákony a odlišnou správu. Místní monarchové si udrželi svou vážnost, rozhodovali ale pouze o regionálních záležitostech. Vznikla tak nová velmoc, která šlapala na paty Anglii. Té se nové Německo nemohlo rovnat pouze v loďstvu a v počtu kolonií. Nový stát, v čele Vilémem I., byl velmi militaristický, neboť ke sjednocení vedla vojenská reforma a tři války. V následujících desetiletích byl v Evropě mír, který Němci využili k tichému zbrojení ve snaze předehnat Anglii. Dějiny směřovaly k první světové válce.