Světové dějiny/Povstání v evropských státech

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Španělsko[editovat]

Krátce po Vídeňském kongresu vypuklo povstání ve Španělsku, koalice (Francie) tam zasáhla. Vyhrocené situace ve Španělsku využily španělské kolonie k boji za nezávislost. Ve 20. letech 19. stol. vznikají státy jako Bolívie, Kolumbie, Chile a Peru.

Německo[editovat]

Německé státy si po napoleonských válkách uvědomily nevýhodnost své rozdrobenosti a obtíže s tím spojené (např. celní bariéry). Vedle měly Francii s centrální vládou. Vznikaly tzv. burschenschafty - studentské spolky, jejichž heslem bylo "německo bez knížat". Studenti organizovali různé vlastenecké akce a slavnosti (např. roku 1817 ve Wartburgu - 300 let od začátku německé reformace).

Jednoho dne studenti zavraždili nenáviděného konzervativního spisovatele Augusta von Kotzebue. To byla záminka pro Metternicha, aby svolal sv. alianci do Karlových Varů, kde se představitelé monarchií dohodli na společném postupu. Zavedli na univerzitách censuru, vyházeli nespolehlivé profesory, rozpustili studentské spolky a zavedli vládní kontrolu na školách, které byly do té doby nezávislé jakožto církevní půda.

Rusko - povstání děkabristů[editovat]

V Rusku došlo k povstání děkabrisů. Opět vše začalo vznikem tajných spolků, které prosazovaly zrušení nevolnictví a ústavu. Roku 1825 zemřel car Alexandr a nastoupil neschopný konzervativec Mikuláš.

V té době došlo k pokusu o povstání ze strany důstojníků. To byli lidé, kteří se dostali během válek do Evropy a věděli, že osvícenské reformy jsou prospěšné. Povstání bylo ale rychle potlačeno, zásah svaté aliance nebyl nutný. Vůdcové této roztržky byli popraveni a k žádné zásadní změně nedošlo.

Povstání v Řecku[editovat]

Roku 1821 povstali Řekové proti Osmanům. Podporu Řekům vyjádřila Anglie, Francie a Rusko. Zásadně proti byl Metternich, který zastával princip legitimity - tj. že sultán je Bohem daný panovník. S tím souhlasil i ruský car, tomu šlo ale především o posílení ruského vlivu ve Středomoří.

Řekové byli v Osmanské říši v "židovské" pozici. Byli trochu na ústraní, ale tvořili nejbohatší složkou společnosti. Revoluce se šířila ve městech. Roku 1822 došlo k vyvraždění Řeků na ostrově Chios.

Do revoluce začalo zasahovat Rusko, protože chtělo kontrolovat vstup do Černého moře. Chtěli také získat Kavkaz. Tomu ale zase chtěli zabránit Britové a Francouzi, kteří se silného Ruska báli. Proto Řeky sporadicky podporovali. Proti nim ale bojovalo silné osmanské loďstvo z Egypta a do roku 1827 si vedli špatně. Tohoto roku ale došlo obratu - Anglie i Francie postavily silné loďstvo a porazily Osmany v bitvě u Navarina. Záhy došlo k přijetí liberální ústavy a vzniku konstituční monarchie. Na trůn byli dosazeni Wittelsbachové z Bavorska (relativně slabá šlechta - silnou tam nikdo nechtěl).

Francie[editovat]

Ve Francii po Napoleonově období následovaly další revoluce. Ve Francii sice byla konstituční monarchie, všechny výdobytky Velké francouzské revoluce ale zůstaly zachovány, šlechta ani duchovenstvo neměly žádná privilegia. Vládli umírnění monarchisté a nejbohatší liberálové. V opozici byl zbytek liberálů, bonapartisté (ilegální) a republikáni. Dále existovali ještě ultramonarchisté podporující krále. Ti byli také mimo zákon, protože požadovali naprostý návrat poměrů do doby před všemi revolucemi.

Umřel Ludvík XVIII. a místo něj nastoupil jeho bratr Karel z Artois, který byl vůdem ultramonarchistů. Ultras měli naprosto nepřijatelný požadavek na vrácení veškerého majetku do stavu před revolucí. Zákon o restitucích se také podařilo prosadit. Karel ultras zlegalizoval. Novým zákonem byla také privilegována katolická církev. Karel se snažil omezit svobodu slova. Liberálové se bouřili.

Nedlouho před revolucí byly vyhlášeny volby. Vyhráli liberálové a okamžitě začali Karla kritizovat. Karel se s nimi nebavil, zrušil sněmovnu a zavedl úplnou censuru. To byly chybné kroky - vzbouřila se Paříž i armáda a Karel musel uprchnout. Přestože přísahal na ústavu, porušoval ji. Sněmovna ho prohlásila za sesazeného a nastoupil Ludvík Filip Orleánský. S touto revolucí nebyli republikáni spokojeni, čekali větší změny. Přesto došlo ke stabilizaci situace a zbytek 30. let byl celkem klid a ekonomická růst.

Belgická revoluce[editovat]

Před Velkou francouzskou revolucí panovala v Belgii vedlejší větev Habsburků, ti tam nastoupili po válce o španělské dědictví, ještě před tím tam byli Španělé. Během Francouzské revoluce bylo území Belgie dobyto Francouzi (1793) a vznikla tam spřátelená Batávská republika. Na Vídeňském kongresu vzniklo Spojené království Belgie a Nizozemí. V tomto státu se ale projevovaly náboženské (Belgie - katolíci, Nizozemí - kalvinisti) a jazykové rozdíly (Belgie - vlámština a francouzština, Nizozemí - holandština). Belgie byla zaostalejší a kvůli volebnímu censu a kuriálnímu systému (rozdílné váze hlasu podle odvedených daní) byli Belgičané znevýhodněni.

Revoluce byla rozžehnuta červencovou revolucí v Paříži, která proběhla téměř souběžně (roku 1830). Revoluce se projevila okamžitě a velmi silně, probíhala na malém území, které bylo navíc velmi lidnaté. Revoluce nebyla násilně potlačena a Belgie se od Nizozemí oddělila.

V Belgii byla vyhlášena jedna z nejliberálnějších ústav, s nízkým volebním censem. Proto se Belgie stala cílem mnoha emigrantů. Vznikla konstituční monarchie, nastoupila Sasko-Coburská dynastie, která tam vládne dodnes.


Polská listopadová revoluce[editovat]

V Polsku vládl ruský car, a to od Vídeňského kongresu - tehdejší Polsko se nazývalo též Kongresovka. Poláci ale byli s carem Mikulášem nespokojení, a proto po vzoru Francouzů a Belgičanů roku 1830 povstali.

Ruská armáda ale nenechala nic náhodě a revoluci potlačila. Následovalo poruštění, odsuny na Sibiř a vlna emigrace (zejm. do Belgie a Ameriky, Polsko má spolu s Irskem dodnes jedno z největších zastoupení emigrantů ve světě).

Mezi Ruskem a Polskem byl i náboženský rozdíl: v Rusku byli pravoslavní, v Polsku katolíci.

Situace v Irsku[editovat]

Irsko bylo do roku 1801 poměrně autonomní. Irové měli svou místní samosprávu a parlament. Zákonem vydaným v roce 1801 ale bylo ustaveno Spojené království Velké Británie a Irska.

Ve 30. a 40. letech se zvedalo nacionální hnutí, které se ovšem neprosadilo. Na jeho neúspěchu se podílel i hladomor 1. poloviny 40. let, který byl způsoben neúrodou brambor (kvůli plísni). Veškeré intelektuálstvo pomřelo nebo emigrovalo.

Úplnou nezávislost Irové získali až před 2. světovou válkou.