Světové dějiny/Formování východního bloku

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V mnoha státech docházelo ke komunistickým převratům hned po válce (Rumunsko, Bulharsko, Polsko). Československo se dlouho drželo v představě, že budeme mostem mezi východem a západem. Během roku 1947 i Beneš přišel na to, že je tato vize nerealizovatelná. Nakonec byla diktatura nastolena i u nás.

Jugoslávie[editovat]

Velmi zajímavý byl poválečný vývoj v Jugoslávii. Když ji roku 1941 obsadili Němci, tak jejich politická reprezentace formálně kapitulovala. Armáda se ale nepoddala a stáhla se do hor. Časem vykrystalizovaly dvě odbojové skupiny: Komunisti pod vedením Tita a Dražovi nacionalisté.

Během závěrečné fáze války sice Bělehradem prošla Rudá armáda, ale Jugoslávie se de facto osvobodila sama. Tito měl na konci války nekonečné sebevědomí. Podařilo se mu vyhnat Němce, nebál se proto ani Stalina a začal střádat své plány.

Myšlenka komunismu byla na Balkáně velmi přitažlivá. Velké Srbsko, Chorvatsko nebo Albánii tam chtěl každý z těchto národů. Tito ale přijímal národy bez rozdílu, jako správný komunista byl i internacionalista. Dokonce měl v plánu vytvořit tzv. Balkánskou federaci, jejímiž členy by bylo i Rumunsko a Bulharsko.

Pro Stalina, který si chtěl podmanit celou střední i východní Evropu, představovaly tyto sebevědomé plány velké riziko. Proto si jednoho dne pozval Tita do Moskvy, aby to tam spolu jako chlapi vyřešili. Tito ale nepřijel. Bál se, že už by se nemusel vrátit. Tak začala moskevsko-bělehradská roztržka. Hrozila další válka. Jugoslávským komunistům se ale hodně ulevilo, když v roce 1950 začala korejská válka, a oni tak získali čas.

Neshody mezi jugoslávskými a ruskými komunisty posloužily i ve vykonstruovaných procesech. Jedním z bodů obžaloby proti Slánskému byl fakt, že se stýkal s Titem, který byl podle Moskvy pouze převlečeným fašistou. Slánský skutečně po válce v Bělehradu několikrát jednal, ale není přesně dokázáno o čem.

Rozdělení Německa[editovat]

Názory na budoucnost Německa po válce se lišily. Oscilovaly mezi dvěma extrémy. Jedni ho chtěli ponížit a potrestat, druzí pozvednout a stabilizovat. Dokonce i v USA se objevily hlasy požadující likvidaci veškerého průmyslu v Německu. Tato snaha byla motivována snahou o oslabení možné hospodářské konkurence. Nejdále v tomto směru zašli Rusové, kteří svou okupační zónu začali rozkrádat.

Snahy o ponížení Německa brzdil hlavně Stalin. Věděl, že mu určitá část připadne, a s ní měl vlastní plány. Záměr na pozvednutí Německa a jeho začlenění do mezinárodních struktur nakonec převážil. V roce 1945 na konferenci v Postupimi bylo dohodnuto rozdělení na tři okupační zóny: USA, Británie, SSSR. Později byl vytvořen ještě jeden sektor, který připadl Francii. Ta sice již dávno nebyla velmocí, ale alespoň se snížil význam sovětského sektoru v rámci celého Německa. Obdobným způsobem byl rozdělen i Berlín. Stalin byl nespokojený a snažil se vývoj v ostatních sektorech destabilizovat. Většina zemědělského potenciálu Německa ležela v jeho východní části, kterou ovládal SSSR. Stalin proto začal zpožďovat zásobování zbytku země.

Mezi okupačními zónami byla záhy po jejich zřízení zavedena cla, v každé zóně byla v oběhu jiná měna. V zónách pod vedením západních států byly tyto rozdíly rychle odstraňovány. V červnu roku 1948 byla unifikována měna, později byla zrušena cla. Západní zóny navíc i díky Marschalovu plánu rychle bohatly.

Stalinovy plány na uchvácení celého Německa podkopaly i volby, ve kterých komunisti na západě získali jen 10 %. Na východě komunisté vyhráli jen za cenu neústavních machinací. Od léta 1948 se Stalin rozhodl blokovat západní Berlín. Zcela přerušil pozemní spojení, k blokádě letišť se nakonec neuchýlil. Spojenci byli nuceni Berlín po jedenáct měsíců (do června 1949) zásobovat pouze letecky.

7. září 1949 byla na západě vyhlášena Spolková republika Německo, s hlavním městem Bonnem a Konradem Adenauerem jako prvním kancléřem. O měsíc později vznikla na východě Německá demokratická republika, v jejímž čele byl Waltr Ulbricht.