Světové dějiny/Anglie v 16. století

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Evropa na rozhraní středověku a novověku zažívala obrovské změny. Anglický novověk lze charakterizovat, jako rozkol mezi světskou (pozemskou) mocí a duchovní (církevní) mocí v podobě náboženských konfliktů a reforem (Luteráni a Puritáni). Dále také vznik Anglické občanské války růží, jenž vyústilo ve vládu Tudorovců.

Anglie v raném novověku[editovat]

Anglie v 16. století patřilo mezi málo zalidněné země. K Anglii patřilo Irsko, zatímco Skotsko bylo samostatným královstvím. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím. v Anglii fungovali manufaktury na výrobu sukna, jenž se z větší části vyváželo. Taktéž byl zaveden nákladnický systém (faktorský systém). Což byla organizační forma výroby na počátku novověku, který byl založen na zprostředkování práce obchodníky, kteří vesničanům poskytovali suroviny a nástroje. Výrobky pak prodávali na trhu, případně dalším obchodníkům. Zvyšující se produkce sukna vyžadovala více vlny, a tedy i zákonitě více ovcí a více půdy pro chov ovcí. Tudíž dochází k v Anglii k ohrazování (vykupování pozemků od zadlužených majitelů půdy). Bezzemci se stávali levnou pracovní silou. Stěhovali se do měst nebo se toulali krajinou. Přibývalo chudiny. Proti ohrazování vypuklo povstání vedené Robertem Kettem, bylo však poraženo a potlačeno. Až později rozvod obchodu a průmyslu vedl k založení burzy v Londýně v roce 1565. Anglie se stala první zemí, v niž došlo k prvotní akumulaci kapitálu, vymanila se tím ze závislosti na zbytku Evropy.


Války dvou růží[editovat]

Války dvou růží nebo také Války růží je série bitev občanské války v Anglii mezi rody Lancastery a Yorky v období 1455 až 1488.

Na počátku všeho stál jiný konflikt. Jednalo se o takzvanou "stoletou válku", která změnila tvář tehdejší Evropy. Angličané z konfliktu odešli jako poražení. To však nakonec vedlo ke konfliktu známém jako války růží.

Král Jindřich VI. ztrácí půdu pod nohama a vše, co jeho otec vybojoval postupně ztrácí. Anglii dochází finanční prostředky k dalšímu tažení. Jeho duševní onemocnění se projevuje čím dál více a omezuje jeho účast na zasedání rady a ohroženy jsou také povinnosti krále.

Duševní stav Jindřicha se naprosto vymkl kontrole a sesypal se. Královna se stala středem dvorské politiky, v jejímž čele stál Edmund Beaufort, druhý vévoda ze Somersetu. Královna dlouho nemohla počít dědice trůnu a v úvahu připadal Jindřichův bratranec Richard z Yorku.

Boj o nadvládu nad anglickým trůnem zpečetila definitivní porážka Anglie ve Stoleté válce proti Francii v roce 1453. Stoletá válka vyčerpala anglickému královskému dvoru veškeré finance a prohloubily se poltické spory.

Anglický lid byl nespokojen s vývojem situace ve Francii a vinil za to královy rádce. V zemi propukaly malé soukromé války mezi šlechtici a král měl tehdy příliš nízkou autoritu na potlačení těchto bojů. Jeho neschopnost účinně zakročit byla jedním z hlavních důvodů k rozdělení šlechticů do dvou nesmiřitelných táborů, při čemž jeden volal po sesazení krále a druhý po jeho ponechání na trůnu. Celý spor se zvrhl do konfliktu o nástupnictví na královský trůn. Během propuknutí sporu byl v Anglii šlechtic, který v následujících letech zastínil všechny ostatní. Jeho jméno bylo Richard Neville, který dosadil na anglický trůn dva krále, díky čemuž se mu začalo přezdívat "Králotvůrce".

Války růží se odehrály v několika fázích na území Anglie, Welesu a teké Irska, části Francie a Skotska.

Samotná válka růží začala bitvou u St. Albans v 22.5.1455. Tato občanská válka trvala 30 let. V červenci 1460 vybojovali Yorci s Lancastery další důležitou bitvu u Northamptonu. Yorkové přinutily Jindřicha VI. podepsat jeho následnictví. Což vedlo k nové bitvě proti Yorkům a poslední den v roce 1460 v bitvě u towtonu, největší války růží, kde bojovalo odhadem 40 až 80 tisíc vojáků. Euard IV dosáhl rozhodujícího vítězství v roce 1468. Vzdala se poslední lancesterská pevnost hrad Harlech.

Richard Neville "Králotvůrce"[editovat]

Nevillové patřili mezi významné šlechtické rody středověké Anglie. Rod zastával společně s rodinou Percyů hlavní roli na anglickém severu. Svůj původ odvozovali ještě z dob před Vilémem Dobyvatelem. Pozemky Nevillů ležely převážně v Durhamu a Yorshiru. Na severu soupeřili s rodem Percyů z Northumberlandu, který byl jejich největším konkurentem. Nevillové se většinou ženili s dědičkami starých rodů, které vymíraly po meči. Čtyři generace výhodných sňatků udělaly z Nevillů jedny z nejmocnějších šlechticů Anglie s vazbami na královský dvůr i samotného krále.

Klíčovým momentem nástupu Nevillů k moci bylo manželství Ralpha Nevilla s Joan Beaufortovou, dcerou Jana z Gentu. Tento svazek přinesl Nevillům mnohá privilegia a jejich ostavení v rámci anglické šlechty výrazně vstouplo.

Richard Neville "Králotvůrce", strávil prvních sedm let svého života na panstvích pocházejících z matčina dědictví Montagů. V roce 1435, kdy bylo Richardovi sedm let, započal cvičením a výukou hodnou rytíře a syna šlechtice. Společně se svými bratry Tomášem a Janem byli vychováváni na rodových hradech Sheriff Hutton a Middlehamu v severním Yourkshiru. Jejich vzdělání se zaměřovalo na lov, válečná umění, kultivovanost, dvornost a náboženství.

Richard vyrostl v nepokojné době se hroutícího postavení Anglie. Přičemž feudální moc byla na vzestupu a královský majestát ustupoval do pozadí. Anglie rychle ztrácela dobytá území ve Franciii a lid se bouřil.

Šlechtici budovali vlastní ozbrojené jednotky, které rekrutovali z vojáků vracejících se z Francie. Vznikaly tak malé soukromé armády, které šlechtici používali k vyřizování si účtů se svými protivníky. Richardův otec měl taktéž takové jednotky, které mu měli zajistit ochranu západního pohraničí proti skotským nájezdům a udržet jeho postavení v regionu.

V době kdy bylo Richardovi sedm let, dohodl pro něj jeho otec sňatek s o dva roky starší Annou Beauchaumpovou, dcerou hraběte z Warwicku a jeho druhé manželky Isabely Despenserové. Šlo o součást dvojité smlouvy, ve které se dojednal další svazek. Rychardova starší sestra Cicely měla být provdána za Annima bratra Jindřicha, dědice hraběte z Warwicku.

Dohoda mezi oběma šlechtici byla dojednána v Leicasteru v březnu 1436 a svatba proběhla v červnu na Warwicově panství Abergavenny v jižním Welsu.

V době sňatku se nepočítalo s možností, že by jednou Richard zdědil titul svého tchána.

Bylo zvykem, že v případě sňatku mezi dětmi zůstávali manželé v domácnosti nevěstiných rodičů. Dalšího Richardova vzdělání se tedy zhostil hrabě Warwick. Roku 1439, kdy bylo Richardovi 11 let, zemřel jeho tchán a titul Hraběte z Warwicku zdědil Richardův švagr, Jindřich Beauchamp.

Roku 1433 bylo mladým manželům dovoleno založit vlastní domácnost, ale však pod dohledem důvěryhodných poručníků.

Nástup Tudorovců (1485-1603)[editovat]

Období vlády Tudorovců se zapsalo do angloamerického myšlení jako předěl v britských dějinách. Ono období je taktéž vnímáno jako zlatý věk Anglie.

Rod Tudorovců původně znám jako waleský rod Tewdur, je zmiňován již ve 13. století. Vládnoucí dynastií se stal až od roku 1485 do roku 1603. Vládli neomezeně a despoticky. Mezi tři hlavní panovníky této dynastie lze považovat Jindřicha VII, Jindřicha VIII. a Alžbětu I., jenž se zasloužili o slávu Anglie tím, že z rozvrácené a zdevastované země se stala renezanční velmoc.

Tudorovští panovníci se celkově opírali o tři nové společenské vrstvy: o gentry, yeomany a obchodníky. Do gentry mohl patřit potomek starého rytíře nebo bohatého kupce, stejně tak bývalý starosta, který si zakoupil pozemek, aby se zde uchýlil k odpočinku. Yeomen patří rovněž do zemědělské třídy, avšak stojí niže než gentry. Yeomen mohl být i člověk, který nebyl vlastníkem půdy, mohl se jím stát například nájemce statku, stejně tak jako statkář.

Jindřich VII[editovat]

Potřeba stability po válkách růží sahala mnohem dále než jen k nástupu Jindřicha VII. na trůn a k jeho sňatku. Státní správa přestala být politicky neutrální, neboť byla používána ke stranickému boji. Veškeré složky systému, zejména právní soustava, byly prorostlé příbuzenskými vztahy a rivalitou aristokratů.

Hlavním bodem politiky Jindřicha VII. bylo vynucování, tedy vymáhání politických i finančních závazků vůči královské koruně stejně tak i prosazování pořádku a zákona. Prosazoval takzvaný "patronát", tedy proces, jimž koruna svým vysokým hodnostářům a vazalům udělovala úřady, půdu, důchody, roční renty i ostatní cenné výsady a požitky, a představoval tudíž nejdůležitější zbraň politické moci, nejvýkonnější hnací sílu poltického ovládání.

Král se opíral o své ministry, které si vybíral osobně podle schopností, píle a loajality. Tento vzor poté přejali i Jindřichovi následovníci. Dále vybudoval mimo jiné síť finančních a administrativních kontrol. Veškeré důležité záležitosti vyřizoval pouze král a jeho okruh nejbližších. Byl to systém, který parlamentu nedával přílišnou moc, zcela ve všem závisel na samotném králi.

Reformace Luteránů a Kalvinistů (Puritánů)[editovat]

Ve 20. a 30. létech 16. století se začala prosazovat reformace. Přišli luteráni a později kalvinisté, kterým se říkalo puritáni. Roku 1534 se potřeboval král Jindřich VIII. rozvést. Přísný katolický řád to ovšem neumožňoval. Proto Jindřich vystoupil z církve a založil si svou - anglikánskou církev - a sám se postavil do jejího čela. Ideově byla velmi blízká kalvinistům.

Alžbětinská éra[editovat]

Roku 1558 nastoupila Alžběta I., vládla do roku 1603. Za její vlády byla Anglie nasměrována na velmocenskou dráhu. Alžběta podporovala pirátské praktiky na moři. Díky tomu Anglie zbohatla na úkor Španělska, jehož lodě byly častým terčem britských pirátů. Nejaktivnějším pirátem byl Francis Drake.

Ze 16. století také pochází počátky sporu s Irskem. Irsko bylo totiž již od 5. století katolické. Irská misie šířila křesťanství do celé Evropy. Irům se velmi nelíbilo, že se anglický král tak účelově stal protestantem.

Alžběta I. zemřela roku 1603 a nastoupili katoličtí Stuartovci (Jakub I.), kteří pocházeli ze Skotska. Jejich nástupem na trůn tedy bylo Skotsko fakticky připojeno k Anglii.