Světové dějiny/Anglická revoluce

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Na přelomu 16. a 17. století šla Anglie ekonomicky dost nahoru. Do značné míry to bylo umožněno počínajícím úpadkem Španělska. Hlavní devizou Anglie bylo kvalitní loďstvo, jediným možným konkurentem jí v tomto ohledu mohlo být Nizozemí. Anglie vyvážela především sukno, které se vyrábělo z vlny dovezené i vyprodukované přímo v Anglii.

Roku 1603 vymřela dynastie Tudorovců (posledním panovníkem byla Alžběta I.) a nastoupili Stuartovci, konkrétně Jakub I. Jakub I. byl vcelku tolerantní katolík a za jeho vlády byl v zemi klid. K Anglii se mu navíc podařilo připojit Skotsko.

Syn Jakuba I. Karel nastoupil na trůn roku 1625. V této době vrcholila třicetiletá válka, ve které se ale Anglie příliš neangažovala. Karel měl absolutistické tendence, snažil se omezit moc parlamentu. Roku 1629 se mu jej podařilo rozpustit. Rozpuštěním parlamentu se Karel ovšem připravil i o značné finanční prostředky, které mu jako panovníkovi poskytoval. Proto Karel zavedl celou řadu mimořádných dání (mimo jiné i daň z provazu). Tyto nepopulární změny způsobily polarizaci anglické společnosti. Král s nejvyšší šlechtou a nejvyšším duchovenstvem stál proti nižší šlechtě, nižšímu duchovenstvu a městům.

Krize s financováním chodu státu vyvrcholila v roce 1639. Bylo potřeba potlačit povstání ve Skotsku a peníze na dostatečně velkou armádu mohl panovníkovi poskytnout pouze parlament. Proto byl nucen jeho činnost znovu obnovit.

I nadále však Karel s parlamentem nespolupracoval a usiloval o odstranění opozice. Veřejnosti se tento postup nelíbil. Nastaly nepokoje a Karel musel roku 1642 uprchnout z Londýna. Králi byl funkční parlament na obtíž a proto proti němu z Oxfordu vyhlásil válku.

Válka se zpočátku dobře vyvíjela pro krále, neboť vysoká šlechta, která byla na jeho straně, měla s vedením ozbrojených konfliktů zkušenosti. V čele parlamentní armády stanul Oliver Cromwell, který ve svém sboru dokázal významně pozvednout morálku. Při výběru svých spolupracovníků se místo původu zaměřoval pouze na schopnosti lidí, a proto slavil úspěch. Roku 1645 se mu podařilo vyhrát bitvu u Naseby a zajmout Karla.

Parlamentní tábor se dělil na několik frakcí. Presbyteriáni, tvoření zejména kalvinisty, byli umírnění. Prosazovali dohodu s králem a pokračování monarchie. Independenti byli radikálnější, chtěli republiku. Jejich názory také nakonec převážily. Nejradikálnější frakcí byli levelleři, jejichž smýšlení se blížilo bolševismu.

Rozporů mezi těmito frakcemi armáda na straně panovníka využila a roku 1647 se jim podařilo Karla osvobodit. Na přípravě jeho útěku se podíleli i presbyteriáni. Ti byli za to také z parlamentu vypuzeni a hlavní slovo v něm získali independenti. Vypuká nová fáze občanské války. Roku 1648 byl král opět zajat a souzen. O rok později byl Karel popraven a byla vyhlášena republika. Vznik republiky ovšem do situace rozhodně klid nevnesl. Ve státě se nepodařilo obnovit pořádek, občanská válka v podstatě pokračovala dál. Bohatá šlechta se bála o svůj majetek. Sami independenti, kteří republiku vyhlásili, si uvědomovali nutnost změny. Do čela parlamentu dosadili Cromwella. Pod jeho vedením situace pozvolna přešla k diktatuře. I to však znamenalo posun, neboť se podařilo nastolit pořádek a zachovat náboženskou svobodu.

Vleklá občanská válka v Anglii vedla k oslabení obchodních aktivit. Na tom profitovalo především Nizozemí. Anglie však hodlala zpět získat své vůdčí postavení. Proto parlament roku 1651 vydal tzv. plavební zákon, který nastolil monopol pro anglické loďstvo při obchodování s koloniemi. Koloniím bylo rovněž zakázáno obchodovat s jiným státem než s Anglií.

Roku 1658 Cromwell zemřel. O jeho místo se ucházel jeho syn Richard, který ale zdaleka neměl takovou autoritu jako jeho otec. Najít náhradu za schopného vůdce se dlouho nedařilo a zemi opět zachvátila anarchie. Proto byl vyjednán nástup Stuartovců, kteří byli v emigraci ve Francii. Nastoupil Karel II. Musel slíbit, že bude respektovat všechny zákony (včetně těch revolučních). Zavázal se, že revolucionáře kromě královrahů nebude pronásledovat. Nástup Stuartovců ovšem znamenal konec náboženské svobody, privilegováno bylo anglikánství.

Zrušení svobody vyvolalo vlnu emigrace do Ameriky. Po smrti Karla II. nastoupil jeho bratr Jakub II. Jelikož prožil celý život ve Francii v emigraci, konvertoval ke katolictví. Měl opět absolutistické tendence. Jeho vyznání vadilo celé zemi, během tří let své vlády si všechny znepřátelil.

Tato situace vedla roku 1688 opět ke státnímu převratu. Na trůn se dostala dcera Jakuba II. Marie Stuartovna, která měla za manžela Viléma Oranžského. Tomuto převratu se říká slavná revoluce, neboť se obešla zcela bez krve. Marií Stuartovnou začíná nová éra řádné konstituční monarchie, ve které je parlament partnerem krále. Marie musela vydat tzv. volební kapitulaci. Slíbila, že bez souhlasu parlamentu nebude disponovat vojskem, vyhlašovat daně, přijímat zákony a zabrání restitucím.