Rodina ve starém Římě/Zánik otcovské moci

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

V ius conubii se zmiňuje více příčin, kvůli kterým otcovská moc zanikla. Kromě různých logických (smrt otce či poddaného) připouští i možnost, že se jí otec vzdá dobrovolně. Latinský pojem pro toto jednání je emancipatio. Emancipovaná osoba byla propuštěna z otcovské moci a stala se svéprávnou.

Postup emancipace byl totožný s první fází adoptio, jejíž podstatou bylo nejprve zrušit otcovskou moc původního otce. Při emancipaci také vystupovala třetí osoba, se kterou se otec předem dohodl na spolupráci.

Otec předal otcovskou moc nad synem této třetí osobě, která mu ji ihned vrátila zpět. Otec předání opakoval, třetí osoba mu ji znovu vrátila. Otcovská moc byla zrušena až při třetím předání a dostala se tak do rukou třetí osoby. Ta ji potom dala otci do držení, aby učinil závěrečné rozhodnutí. Otec syna ze své moci propustil. Opět platilo, že ke zrušení moci nad dcerou stačilo jediné předání moci mezi otcem a třetí osobou, jinak se postup nelišil. Na kognátský vztah emancipace vliv neměla, zrušil se vztah agnátský.

Za zmínku rovněž stojí, že propuštěná osoba ztratila otcovskou moc nad svými dětmi narozenými před emancipací. Držitelem moci nad nimi se stal jejich děd, otec propuštěného.

Postup emancipace byl výrazně zjednodušen za vlády císaře Justiniána. Podle jeho právní normy stačilo ke zrušení otcovské moci pouze společné prohlášení otce a propouštěné osoby před příslušným úředníkem.