Rodina ve starém Římě/Výchova dětí

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Krátce po narození bylo dítě položeno na zem před otce. Když se narodilo ve šťastný den a když je otec chtěl, tak je zvedl a vzal do náručí. Tím je uznal za své a přebral na sebe všechny povinnosti otce. Pokud se dítě narodilo v nešťastný den, nebo bylo postižené, bývalo pohozeno a odsouzeno tak ke smrti.

Po tomto základním úkonu následovala celá řada modliteb a náboženských obřadů, jejichž účelem bylo zajistit dítěti šťastnou budoucnost. Devátého (u dcer osmého) dne po narození se konalo očištění (lustratio). Během tohoto obřadu bylo dítěti dáno osobní jméno a na krk mu bylo pověšeno kožené pouzdro s amuletem (bulla).

Výchova měla děti vést k přibližování se ideálům římského člověka a jejich uctívání. To znamená k mravnosti, důstojnosti, vytrvalosti, zbožnosti, poslušnosti, prostotě a úctě před stářím. V tom jim pomáhali samozřejmě rodiče, kteří jim šli ve všem příkladem.

Výchova dcer byla v útlém věku i během dospívání úkolem matky, která je připravovala na vedení domácnosti. Matky vychovávaly i malé chlapce. Později si je ale vzal na starost otec, který je učil povinnostem správných římských občanů, tj. znalosti zákonů a náboženských předpisů. Bral syny na fora, kde si posloucháním projevů zdokonalovali rétoriku, a vůbec je začleňoval do společenského života. Otec syny seznámil s vedením hospodářství i s věcmi ryze praktickými (jízdou na koni, orbou, zacházením se zbraní, plaváním atd.). Úkolem otce zpočátku bylo i naučit syny číst, psát a počítat.

K určitým změnám začalo docházet po 2. punské válce. Do Říma v té době začali pronikat řečtí otroci. Římané vůči Řekům chovali respekt a považovali je vždy za svůj vzor. Proto se řeckým otrokům dostalo při výchově dětí důležité místo. Zejména bohatší Římané je začali používat jako vychovatele (paedagogi) a chůvy (nutrices). Tím se omezil vliv rodičů na výchovu dětí, což vedlo k potlačení původních římských hodnot. Do Říma tak ve velkém pronikala řecká kultura se všemi svými klady i zápory. Po 2. punské válce se také začal zvětšovat počet domácích učitelů a soukromých škol, které zřizovali nejčastěji propuštěnci.

Výchova dívek končila sňatkem, což mohlo být už ve dvanácti letech. Výchova chlapců byla symbolicky ukončena speciálním obřadem, při kterém obětovali domácím bůžkům chlapecký oděv, pouzdro s amuletem a své vlasy. Poté se s průvodem příbuzných odebrali k praetorovi, kde byli zapsáni jako noví římští občané. V sedmnácti letech nastupovali mladí muži na vojenskou službu (zpočátku povinnou) a rozhodovali se o svém budoucím povolání, na které se pak dále připravovali.