Průvodce úpravou vaší zahrady/Solitéra a dominanta

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Předchozí kapitola Hierarchie prvků

Solitéra a dominanta[editovat]

V každém uměleckém díle může být některý z použitých prvků tak vý­razný a tak umístěný, aby poutal pozornost, byl hlavní částí celé skladby. Prvek zde jedinečný a vynikající nad ostatní. Solitera a dominanta není nezbytnou součástí kompozice. Naopak. Je mnoho krásných a harmonických kompozic bez těchto výrazných prvků. Takové výsadby mohou být tvořeny i jen výrazně kontrastními skupinami. Dalším příkladem jsou symetrické výsadby. Aby se nějaký prvek mohl stát dominantou nebo soliterou, musí být jednak předmět sám o sobě zajímavější nebo nápadnější než jeho okolí, aby převládal nad ostatními, které mu jsou podřízeny. Ostatní část skladby tedy musí být řešena jako kompozice, která poutá pozornost k dominantnímu prvku. Kdyby předmět, k němuž je pozornost vedena, nebyl dosti výrazný, pozornost pohledu pozorovatele by se rozptýlila. Stejně chybně by byla vytvořena kompozice, kde by značně výrazné prvky v okolí dominanty neúmyslně strhovaly naši pozornost, nebo bylo pozadí kompozice ne­úměrně zdůrazněno, a tak zeslabovalo účinnost dominanty. Individualita jednotlivých rostlin se musí uplatňovat zvláště u menších skupin, kde by úplná jednotvárnost byla brzy unavující. I skupina musí mít v pří­rodním stylu svou kompozici, a proto je nutné, aby obsahovala jak prvek dominantní, tak i prvky podřízené.

Dominantou bude u menších skupin jeden exemplář, u velkých bude kromě jedné dominanty hlavní může být několik dominant vedlejších, které musí vynikat svými rozměry a vzrůstem nad ostatní porost (vyjma dřevin tvořících pozadí), přitom musí být hlavní do­minantě podřízeny, aby se náležitě projevila její převaha. Již při spojení dvou jedinců musí být rozdíly dostatečně nápadné.

Umístění dominanty závisí na účelu skupiny a hlavně na tom, jak má ovlivnit průběh linií pohledu a perspektivní účinky kompozice. Dominanta jako hlavní zájmový bod skupiny musí být vhodně umístěna, nikoliv však v geometrickém středu útvaru, jen blízko tohoto bodu. Menší skupiny musí být řešeny jednodušeji než skupiny velké. Zde jsou používány vzájemně odlišné prvky, ale výrazově příbuzné. Nedostatečné zharmonizování skupin by mohlo vyvolat dojem, že jednotlivé součásti kompozice, oddělené skupiny výsadby, k sobě vůbec nepatří.

Dominanta by měla korespondovat s okolím.

V geometrických zahradách, kde je třeba zdůraznit pravidelnost celkové úpravy, musí působit skupina jako absolutně jednotná, výrazově stejnorodá a podřízená určité dominantě, kterou takřka vždy bývá architektonický nebo sochařský výtvor. Individualita jednotlivých stromů skupiny bývá zcela potlačena, neboť jediné, na čem záleží, je působivost skupiny jako celku. V pravidelné zahradě jsou skupiny dřevin pouhou výtvarnou hmotou, tvarovanou s ohledem na celkový efekt úpravy podle potřeby. Jednotlivé exempláře tvořící skupinu jsou přitom úplně podřazené a mají pouze mít schopnost tvarování podle kompozice. K vytvoření skupiny v geometrické zahradě je nejpohodlnější a také výrazově nejsprávnější použít stejnorodý materiál, nenáročný na stanoviště a ošetření, dostatečně vzrůstný a snášející i hluboký řez, s jemnou texturou schopnou zobrazení detailů, nejlépe stálezelený listnatý keř či jehličnan. Takovými vhodnými materiály jsou například tis a zimostráz. Naproti tomu dominanta, zejména v moderních pravidelných zahradách a parcích nemusí nutně být pravidelná, ani pravidelně udržovaná. Proto je třeba dobře zvolit druh a varietu dřeviny.

Geometricky vyvážená kompozice. Oko může i zde být uraženo jednoduchostí formy a stále těžkopádnou dokonalostí vyvážení.

U zahrad v nepravidelném stylu je vhodné se vyvarovat pravidelnosti, která je zde nežádoucí, výsadbami v nestejných vzdálenostech, což platí zejména pro dominanty. Obrysy skupiny v přírodním parku jsou nepravidelné, a to jak v půdorysu, tak i v nárysu. Podle zásad sadovnických odborníků se skupina tří stromů proto obvykle vysazuje do tvaru nepravidelného trojúhelníka a skupina například čtyř stromů se vysazuje do tvaru nepravidelného trojúhelníku s dominantním členem uvnitř trojice prvků, ale nikoliv přesně ve středu skupiny, skupinu pěti stromů jako trojúhelník se dvěma stromy, nikoliv přesně ve středu skupiny. Skupinu šesti jako trojúhelník... Tyto úsměvné zásady doporučuji zohlednit v tom směru, že výsadby v nepravidelném parku by neměly být v pravidelném sponu, ale vzdálenosti dřevin by měly umožňovat jejich správný vývoj. Dominantu je pochopitelně žádoucí vysadit s ohledem na celou kompozici, nikoliv na tři okolní dřeviny ve sponu, které třeba mohou tvořit ve skupině pozadí.

V členitém terénu, kde jsou výškové rozdíly dány již tvarem povrchu, lze snadněji zvýraznit dominanty a tím i vytvořit zajímavé horizontální linie.

Výraznou dominantou je solitera. Solitéra zdánlivě není harmonickou součástí celku. Na rozdíl od dominanty je dokonce jediným a osamoceným prvkem, který se naprosto odlišuje od okolí. Harmonie solitery a okolí je ve vyváženém dramatickém kontrastu, kdy okolí, podobně jako u dominanty vytváří odlišností vyvážený protiklad. U solitéry, stejně jako u dominanty, je velmi důležitý výběr okolí a jeho vlastností, stejně jako výběr solitéry.

Solitéry se používají v kompozicích, kde slouží k dekoraci nebo, nebo k oživení celku. V nepravidelných kompozicích rozdělují široké průhledy nebo přerušují horizontální pohled, jindy vytváří přechod mezi plochami volnými a osázenými. Solitery, třebaže jsou vyděleny ze skupin, jsou vlastně pokračováním výběžků okraje skupiny. Svým charakterem narušují nevýraznou masu tvořící základ kompozice. Poněvadž jsou prvkem vyloženě výrazným, nesmějí se ani ve velkých parcích používat nadbytečně, nemají-li vyvolat pocit neklidu a nesourodosti. Solitéra, jakkoliv se vyčleňuje vlastnostmi či vyzněním z celku, musí být v souzvuku s celou kompozicí zahrady či parku.

Pokračování v kapitole Vyvážení kompozice

Zpět na obsah Průvodce úpravou vaší zahrady