Politické postoje Karla Havlíčka Borovského

Útisk menšin, národnostní politika

Již mladý Havlíček měl na více místech možnost nahlédnout, že vítěz obvykle přemoženému národu vnutí svůj jazyk, zmocní se úřadů, obchodu, průmyslu, prostředků k vědomostem a podrobenému ponechává jen těžkou nádenickou ruční práci. Ctižádostivci se přidávají k vítězi a zbylí se za svou přirozenost stydí. Už jen kvůli vymanění se z opovržení, křivd a z bídného živoření i jednotlivců je „hlavní starost každého národu pojistiti si především svou národnost a jazyk jakožto nevyhnutelnou a právní výminku demokratické rovnosti“. Ostatně, „každá národnost již jako zvláštní plod všemohoucí síly zasluhuje život a vznik, a tedy pěstovati se má vždy k většímu květu; kromě toho ještě také jest národní rovnoprávnost nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdivé politické svobody.“ První péče tedy musí být o jazyk: „kde nepanuje vaše řeč, vaše národnost, jste utlačenci i v nejsvobodnějších zemích.“ I obecněji platí, že snahy o povznesení je zapotřebí náležitě zacílit: „Lépe jest méně lidí důkladně ale vřele milovati, než každého trochu.“

Buďme k Rusům chladní

Havlíček také poukazuje na útlak Irů Angličany, Čechů Němci, Poláků a Malorusů (dnešních Ukrajinců) Rusy, ale připomíná i dřívější útisk Rusů, Ukrajinců i Litevců polskou šlechtou. Poláci jsou prý „Rusové se svázanýma rukama“ a poddaní polské šlechty, tedy Rusíni a Bělorusové, ba i Poláci se materiálně mají mnohem hůř než Rusové u ruských pánů: tak výstavné vsi jako ve Velkorusku a na pravé Ukrajině se těžko dají v celém Polsku najít.  

Rusy vůbec není radno podceňovat a malovat si, že u nich již co nevidět propukne revoluce: „ruský absolutismus jest mnohem snesitelnější, než rakouský absolutismus před r. 1848, a to proto, že jest pohyblivý, živý, poněvadž zamezuje sice národu všechen podíl v politice a ve vládě, ale otvírá mu za to nesmírné pole pokroku v každém jiném ohledu, a stará se tak skutečně o ustavičné zvelebení a zmocnění Ruska. Rus vidí očihledě vlast svou zkvétati a síliti se, a to mu podává alespoň jakousi útěchu za nedůstatek politické svobody.“

Je sice pěkné, že Rusko je zemí původnější, má národní církev a lidem docela srozumitelný slovanský církevní jazyk, zároveň ale Havlíček upozorňuje: „Rusko jest země despotická, a my ostatní svobodní Slované musíme se, bohužel! tohoto vlastního bratra svého co nejhoršího nepřítele varovati. Čechové jsme a Čechové zůstati hodláme na vždy, a nechceme se státi ani Němci, ani Maďary, ani Rusy, a proto budeme k Rusům chladní.“ Avšak ruští „pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.“ Při výčtu slovanských „sester“, které car Alexandr I. chce „vysvobodit od tyranstva“ se nedá „říci, že by zde byl který slovanský národ vynechán, není-li několik nových přimyšleno a přislovaněno!!“ „Rusové „s Jidášským políbením přicházejí – nás strčit do kapsy. Slovanství tak Havlíček opravdu nevzývá, ono jméno připouští nanejvýš jako učený a zeměpisný název. Vzájemně nejprospěšnější by prý byla spolupráce leda s „Ilyry“, tedy Jihoslovany. A úplně nejraději má tehdy utlačené Ukrajince: „Ze všech mimočeských Slovanů,“ píše již ze Lvova, „mám Malorusy nejvíc rád. Počkej jen, ve třech letech bude ze mne Čechorusňák.“ A brzy nato, již v Pražských novinách, připomíná jejich novověké tradice svobody.

Ubránit se německému tlaku

Publicisté po roce 1989 však málokdy zmiňují, že Havlíčkovým mnohem častějším tématem a hlavní starostí bylo, jak se ubránit německému tlaku. Celá česká historie pro něj není „než ustavičné zápasení jednoho slabého kmene slovanského s celým národem německým, tlačícím se vždy na východ.“ Havlíček názorně předvádí, že bez ohledu na oficiální proklamace Čech ve své vlasti bez němčiny nemá šanci na společenský vzestup, ba nemůže ani cestovat vlakem. A přitom Češi většinou postrádají možnosti a prostředky se naučit německy. Je zapotřebí skutečné a praktické rovnosti s němčinou; úředníci mají umět česky. Tovaryš by neměl strávit 2–3 roky studiem němčiny jen proto, aby se v ní během pouhého dalšího roku mohl vůbec vyučit. Je jen namístě zavést do všech stupňů studií češtinu. Češi mají vystupovat pod firmou svou a nikoli německou. Namísto mezi mostu mezi východem a západem Evropy mají Češi dělat větší pány a využívat k vlastnímu prospěchu situace, kdy se Němci a Rusové perou.

Havlíček varuje, že eventuálním rozpadem rakouské říše se jiné její národy mohou na rozdíl od Čechů spojit s mocnějšími sousedy. Aktuálně nejhorší by prý bylo dostat se do německého Bundu, v němž by byli Češi potlačeni velkou většinou. Jeho písnička „Šuselka nám píše!“, kterou složil na nápěv známé: „Na tom pražském mostě“, se bezprostředně rozlétla po celé zemi, prozpěvovala se i po vesnicích a prakticky zesměšnila a znemožnila agitaci do Frankfurtského sněmu ze strany Čechů. A zdejší Němce ve věci Havlíček zčásti zviklal: na schůzi 29. dubna 1848 v konviktském sále jim připomněl (čímž v nebezpečí popřel vlastní liberální názory na svobodu výroby a obchodu), že jejich vlastní průmysl v Rakousku by neobstál v celoněmecké konkurenci.

„Jediný platný prostředek proti tomuto utiskování jest, když se více slabších národů dohromady spojí a jeden druhému pomoc obětuje, tak aby mohli spojenými silami přinutit větší národy ke spravedlivosti a hájit proti nim společně svou svobodu, neodvislost a právo. Pak jest spíše naděje na bratrství, když každý může říci: „Já pán, ty pán!“ Nejúčinnější obrana Čechů by v jeho době spočívala ve skutečně federalizované podunajské říši, kde by měl každý její národ značný stupeň samosprávy. Hned ujišťuje, že „Němce v Čechách utiskovati nebudeme nikdy, ale kdybychom se k německé říši připojili, byli bychom co slabá část jistě utištěni.“ Již poněkud eufemisticky volá: „stůjme pevně pohromadě věrni svobodě, ale poctivé svobodě, slovanské svobodě, která nechce panovati nad jinými, nýbrž jenom rovna býti všem a každému.“ Snaží se vyjít s ostatními národnostmi říše: „My ale, Slované rakouští, kteří jsme posud vždy byli proti ostatním ve křivdě, zaujímajíce všude jen druhé neb poslední místo, nic více žádati nebudeme než rovnost, neosobujíce si přednost. Takovým způsobem získáme si pro sebe mnoho myslí také mezi spravedlivými a snášenlivými Němci, Maďary a Vlachy rakouskými, kteřížto důvěřujíce se ve spravedlivost a snášenlivost naši, rádi s námi v jednom státním foederálním spojení zůstanou.“ Na důkaz snášenlivosti a ku svornosti doporučuje i na vývěsních štítech živností vedle nově umístěných českých nápisů ponechat nápisy německé.

Nesnižujme žádným způsobem ani israelitské spoluobčany

V polemice s knězem ze Soutic, který ani po vyhlášení zákonné rovnoprávnosti nechtěl Židy pouštět k muzice a děvčata od tance se Židem odrazoval, zase Havlíček milému sluhovi božímu připomínal, že „jistější dívka tancující se židem v hospodě, než v rukou křesťanského chasníka za hospodou.“ „Jest největší politika a spolu největší chytrost, držeti se vždy dle svého dobrého přesvědčení, a neohlížeti se nic na to, jestli někdo časem svým s tím nespokojen jest a byť by si i časem někdo zažehral: konečně pravá pravda zůstane vždy na vrchu.“ Pokud mnohý Žid doposud čachruje a užívá v obchodu proti jinověrci i takových praktik, které si proti stejnověrci nedovolí, je to jen důsledek tisícileté potupy Židů, jejich vyloučení z občanských práv a odstrkování v životě ze strany křesťanů. Musel-li si i právo k ženění koupit za nesmírnou peněžitou cenu, jaký div, že se naučil hrabat „dovoleným a nedovoleným způsobem peníze, aby za ně mohl alespoň pokoutně uplácením dosáhnouti něčeho lepšího pro sebe?“

Čelit případné lichvě se ostatně dá velice snadno: „Nedej se ošiditi, nedělej lehkomyslně dluhy, buď opatrný: to jsou skoro všechna pravidla, s kterými se ubráníme.“ „Chovejme se také skutečně i v životě ke svým israelitským spoluobčanům tak jako k rovněoprávněným, netupme jich, nesnižujme je, nesužujme je žádným způsobem, a zůstaly-li na nich lpěti ještě mnohé známé obyčeje z předešlého času snášejme je zatím, jsouce pamětlivi příčin jejich.“ Emancipace židů v celku nám prospěla, „jakož musí prospěti každá spravedlivá věc. A ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování.“ I při kritice názorů a básní Siegfrieda Kappera Havlíček tohoto židovského básníka výslovně ubezpečuje: „pravého a řádného Israelity si tak dobře vážíme jako koho jiného, a jistě mnohem víc než špatného Čecha.“

Vnitřní sílu národa lze umocňovat téměř vždy

Základem je obec

Hned v úvodním článku svých Pražských novin Havlíček vyzývá každého jednotlivce, aby právě „na tom místě, kde stojí, k dobrému se snažil.“ I v posledním svém publikovaném článku ve „Slovanu“ připomíná čtenářům, že jim nikdo nic zadarmo nedá: „žádný národ nemůže jinak ke konečnému vítězství přijíti, nežli skrze svou vlastní vnitřní sílu,“ ta „záleží v jeho vzdělanosti, mohovitosti, přičinlivosti, mravnosti a zachovalosti, a každý, který se o rozmnožení těchto vlastností u svého národu stará, přispívá nejlépe k budoucí svobodě.“ Na Češích vyzvedává Havlíček píli, vyšší všeobecné vzdělání, umění, literaturu. Oproti tomu se jim nedostává cílevědomosti a bojovnosti. „Nejenom světlo může českému národu dopomoci k blahobytu, osvěta bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti a nepoddajnosti nestačí.“ Vyzývá je k většímu sebevědomí: „Ctěte se sami a budou vás ostatní ctíti.“ Uvědomoval si zásadu, ve 20. století formulovanou Sirem Isaiahem Berlinem, totiž že nastolení skutečné politické svobody nepomůže, když se někdo, třebas i s ušlechtilými motivy a ze solidarity s jinými bezprávnými, vlastních práv vzdá. Upomíná přátele na venkově, aby pevně stáli na svém dobrém právu: „kdo své právo dobrovolně zadává, nejen sobě, nýbrž i jiným škodí.“

K řízení státu se sice dostane jen pár vyvolenců, ale skoro každý se i za absolutismu může tak či onak podílet na zvelebování své obce a alespoň v ní rozvíjet vlastní organizační schopnosti. Každý jednotlivec z obce musí mít užitek. V obci musí platit zásada „Něco za něco, nic za nic“; ano, musí tam být i náklonnost a obětavost, ale jen nahodile, obec nesmí být přímo založena na dobrovolných skutcích občanů – „takový základ by při známé povaze lidského ducha jen slabý a nejistý, ba nanejvýš nebezpečný býti musel.“ Občané mají mít podílu a hlasu v místním zřízení, správě, být obeznámeni s příjmy a výdaji obce a umět se organizovat do spolků, „aby co jednotlivý sám dovésti nemůže, spojené síly dokázaly.“ Obec sama nemá a nemůže mít žádného účele, to by byla nepřítelem občana, jen jednotlivci v ní mají každý účel svůj, píše Havlíček jako správný liberál. Obce mají nezávislejší na státu, ale k tomu se mohou přičiniti místní občané. Havlíček příznivě recenzuje ty publikace, které se snažily postihnout problémy venkova a učit občany běžnému úřadování obecní správy. Obec by si měla uvědomit, že vzdělávání je nejen jejím úkolem a povinností, nýbrž že i výrazně přispívá k jejímu vlastnímu prospěchu a rozkvětu. Havlíček vyzývá k lepším platům i vzdělání učitelů; pokud je školství monopolem státu, doporučuje rodičům štědře podporovat dobré učitele z vlastní kapsy.

Učenců, úředníků a důstojníků je prý již příliš mnoho; absolventi gymnázií již těžko nacházejí práci. Ve větší vážnosti mají být řemesla a průmysl: je třeba zřizovat průmyslové školy, nejlépe v každém kraji, neboť technické vzdělání podporuje bohatství.

Ohled na zájmy každého jednotlivce

Ano, továrny zlevnily výrobu a prospěly většině lidí. Pokud jsou ale v Rakousku chráněny cly proti vstupu lepšímu a lacinějšímu zahraničnímu zboží na trh, pak většinou nesou vinu za drahotu a celé společnosti spíše škodí. Ochranářství saje šťávu z celé země. Havlíček oproti Rakousku vyzvedává tehdejší svobodné USA (tenkrát ještě, připomeňme, poměrně rovnostářské společnosti s velkým množstvím drobných vlastníků), kde „každý si vyhledává neobmezeně živnosti, k jakým schopnost a chuť v sobě cítí, žádný zákon, žádné úřady jej v tom neobmezují, každá schopnost, každá přičinlivost jest tam vážena a nikdo se za práci nestydí, jmenovitě ten aspekt svobody, která k tomu vede, aby každý pokud možná jen pro sebe pracoval, a celý výnos přičinění svého sám pro sebe zachoval, neživě z toho žádných zahalečů.“ Opakovaně chválí anglického liberálního továrníka Cobdena, usilujícího o svobodný obchod a dává za příklad nedávné zrušení zákazu dovozu obilí z ciziny v Anglii, které přispělo ke snížení příjmů pozemkové šlechty i tamních cen obilí a Angličanům jako celku prospělo. Naopak v Rakousku se boháči nečistými prostředky obohacují, většina lidí chudne, počet žebráků roste a samostatných neodvislých lidí ubývá den ode dne. Menší hospodáři jsou prý mnohem jistější zárukou proti zhoubným následkům spekulací, proti monopolům a nejistotě. Ostatně „výrobky průmyslu nejsou tak nutně a nevyhnutelně potřebné každému, jako pokrm každodenní, a kdo má v rukou spižírny, ten nejjistěji vládne světem.“

Úsloví „čím víc peněz, tím líp“ platí jen o jednotlivcích, pro všeobecnost jako celek nad potřebu narostlé „množství peněz papírových škodlivé a táhne za sebou vždy klesání valuty. Pak není velký rozdíl mezi tím, jenž pro falešných peněz dělání ve věznici sedí, a mezi vládou, která beze vší hypotheky papírových peněz natisknouti dává.“

Havlíček nahlíží souvislost svobody a vlastnictví – a ještě z Brixenu píše, že „my jen tenkráte máme naději proraziti a do skutku uvésti své myšlení, budeme-li my, tj. naše strana, dosti možní v penězích. To je hlavní základ celé politiky a svobody.“ Je ale třeba si uvědomovat, že „peníze sice světem vládnou, ale rozum vládne penězi.“ A že „velká část nekrásnějších činů, které historie zná, nestala sez jiné pohnútky než pro čest národu … Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národu: my však z tetéž příčiny budeme žíti a pracovati.“

„Snášet mínění jiných a nevnucovat jinému své jest základ svornosti a snášenlivost je hlavní známka každého vzdělaného člověka.“ „Když pozorujete, že některý muž, mající již zásluhy o národ, a dokázavši již mnohými způsoby své upřímné vlastenectví, v některé věci jiné projevuje smýšlení než vy, varujte se, abyste ho hned proto za nějakého zrádce nepovažovali, abyste hned nějakou hanebnou neb sprostou příčinu této jeho myšlénky nehledali. Přejte každému jeho osobní přesvědčení v některých věcech, neboť možná není, aby všichni lidé smýšleli o všech věcech docela stejně a jako podle komanda!“ A národ dle Havlíčka potřebuje vlastní slušné divadlo i proto aby nabyl vážnosti a platnosti doma a posléze i v zahraničí. Není-li je ochoten je podpořit zemský sněm ani arcibiskup, nevadí, alespoň prý nebude pod cenzurou církevní hierarchie. Pak ale Čechům nezbývá než uspořádat dobrovolné sbírky na divadlo mezi sebou.

Ani při nedobrovolném loučení se svými čtenáři neztrácí Havlíček naději do budoucna :„Každá dobrá česká kniha, každý dobře sepsaný článek, jednající o čemkoli užitečném, každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede, získání každého jednotlivého člověka pro naše pravdivé zásady, každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese, každý dobrý skutek, který v okolí svém kdo učiníme atd. atd.: všechno to sesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeň jeden ke konečnému vítězství národní strany.“

Jak a od koho si brát poučení?

Většina lidí si přeje svobodu a podíl na vládě. Proč jen stále svévolníci, kteří chtějí udržet a obnovovat absolutní způsob panování nad lidmi, mívají nad celou společností obvykle vrch? Inu, dle Havlíčka nepřátelé svobody užívají na rozdíl od jejích přátel a proti nim podvodů a nepoctivých prostředků. Za druhé, „největší část poctivého lidu, který ani sám utiskovati ani utiskován býti nechce, ani za mák se o veřejné záležitosti nestará, nýbrž jako pravá ovce v tichosti se od každého, kdo právě nůžky v rukou drží, stříhati se nechá.“ Dále, když těmto „věc srozumitelně vysvětlíte, všichni svobodu a právo chtějí, z nevzdělanosti a politické krátkozrakosti ošizeni, omámeni a zastrašeni od nepřátelů svobody, těmto ještě sami proti sobě pomáhají.“ A konečně, „přátelé svobody na rozličné strany dle smýšlení se dělíce, často dosti z malicherných příčin proti sobě brojí, sobě vespolek překážejí a tím protivníkům svobody vítězství ulehčují.“ A člověk si časem svým všemu zvykne a „při věcech ustavičně se s ním a okolo něho opakujících ani nic nemyslí, tak jako by tyto věci musely se zrovna takto díti a jako by se ani jinák díti nemohly.“

„Bez probuzenosti duševní není národ schopen uhájiti svobodu svou a právní zákonitou vládu“ proti svému zneužívání prospěcháři. Ti si s násilím nevystačí, musejí zároveň vodit lidi za nos. „Chytráci tohoto světa jiným za věci jen slova strkají, ukrývajíce špatné věci jen slovy a užívajíce slov brzy za lákadla, brzy za strašidla, jak právě toho jest okamžitá potřeba jejich.“

Havlíček horuje pro osvětu – je třeba umět přesně rozlišovat a analyzovat politické záležitosti i správně a případně argumentovat. A „jako jest ve všem zkušenost hlavní základ moudrosti, tak i zde zkušenost pozorovaná na jiných učí nás, kterak se sami zachovati, čeho se varovati, co následovati máme.“ Je tak výrazným empirikem. Cituje někdejšího spolužáka Viléma Gablera, že je třeba „všelikou učenost zakládati na zkušenosti opravdivého světa a tak skromným způsobem od jedné zkušenosti postupovati k druhé až tak daleko, jak síly našemu duchu vyměřeny jsou.“ Připomíná slova Komenského Labyrintu, „že se má při každém přemýšlení a rozjímání vyjíti od něčeho skutečného, ne pak ve větru ideas honiti.“ A „není nikdy dobře filosofovati do povětří a neohlížeti se po pevném základu své filosofie, sice pak lehko celá filosofie, na oko pěkně vystavená, spadne jako domeček z karet od dětí sestavený.“

Voliči si z vlastních zkušeností mají ověřit, jak se adepti politiky osvědčili a obstáli ve svém dosavadním životě: „Kdo sám sebe a svou rodinu zachovalým a řádným spůsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dát, jak by zlepšil stav celé země. … Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých úmyslů a musí mít nějaké, ale jistě nečisté ohledy.“ Francouzské radikální socialisty, jmenovitě Cebeta a Proudhona, Havlíček k řádným lidem nepočítá.

Moudrost [valné části] německých filosofů sice z daleka velmi důstojně a vzácně vypadá, ale pokud se slova na stranu dají, najednou zmizí se slovy také jádro.“ Havlíček se narážkami distancuje od Hegela a Fichta i výslovně od „suché, jednostranné terminologie“ tehdy v Rakousku oficiálně vyučovaného filosofa Herbarta. „Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí.“ Co dobrého Havlíček na Rusi shledal, prý „Němcové ani sami neznají a … největší část všeho zlého v říši cárské německého původu jest.“ „Celá ta odměřenost směšná a držení se více literky než opravdivého smyslu a ducha zákonů … pochází jediné z vplyvu německého. U národů slovanského původu odjakživa nic podobného nebylo, příčí se to bystrotě a pohyblivosti našeho národního charakteru; máme-li jaké vady, jest to vždy dříve naopak lehkomyslnost než pedantství a písmenkářství.“ Hraběti Thunovi, vynášejícímu kulturu a schopnosti Němců, Havlíček namítá, že i když uznáme některé přednosti Němců, jejich zásluhy o civilizaci a instituce, ostatně zčásti vydržované penězi a daněmi Čechů, nevyplývá z toho, že si musíme vyvolit jako vzor zrovna je. Skoro všechno, „co jest na Němcích následování hodné, mnohem skvěleji a důkladněji u jiných národů nalézáme a že všechno to, co mají Němci původního u sebe, následování pro nás hodno není.“ Za kulturně pozoruhodnější národy pokládá Havlíček staré Řeky a Francouze a tomu, co Čechům chybí, totiž setrvalosti a důkladnosti, se mohou doučit zase od starých Římanů, Angličanů a Američanů. V samotné politice jsou prý Němci sami ti „nejbídnější školáci.“ A dlouho před nástupem moderních totalit na německých idejích postavených uvádí něco, k čemu se Simone Weilová a Raymond Aron implicitněji dopracovávali vlastní zkušeností až o nějakých sto let později, že totiž ani „pravá, rozumná a ctnostná osvěta v náboženství není německého původu: nýbrž Němci svými nepraktickými systemy filosofickými dopustili se zase všech vad nesnášenlivých církví, a přidali k nim ještě tu novou, že vypudivše z náboženství k nenahraditelné škodě cit, nenahradili mezeru ani pravým rozumem.“ Havlíček co svůj program razí emancipaci od němectví, která má být „v každém ohledu naše heslo“ a doporučuje všem nadanějším a vzdělanějším mladíkům studovat zejména románské a anglické jazyky a literatury, ony z jeho pohledu šťastnější a úctyhodnější země procestovat a důkladně se s nimi seznámit.

Angličany Havlíček začal poznávat již v Rusku: „Angličané ze všech jsou nejvážnější, veliká jejich hrdost nedovoluje jim obyčejně snížiti se k podlostem, jakých se ostatní často dopouštějí. Také co kupci, technikové a řemeslníci obyčejně věcem svým důkladněji rozumějí a řádně je vedou.“ „Angličané nejsou národ bojovný neb násilnický, oni všude po celém světě pokojnou cestou rozšiřuji osvětu, lepší byt, právo a svobodu, jakož toho následky vidíme ve všech dílech světa a zvláště v severní Americe, která jest pravý výkvět ducha anglického národu.“ Důsledkem tamní právní a liberální vlády je i všeobecně uznávaná nízká cena, výbornost a láce anglického zboží. „Směrem naším budiž vážiti si anglického národu, nyní prvního a nejvzdělanějšího na světě, přiučovati se z jeho příkladu a přičiniti se o stejnou občanskou blaženost, které se právě nyní diví celý svět při návštěvě Londýnské výstavy.“

Tyto Havlíčkovy generalizace však nelze brát zcela doslova. Má-li novinář pifku na to, co se dnes nazývá spekulativní, německý idealismus i na odpůrce „nedotknutelnosti jmění“, svobodomyslného Němce Lessinga sám považoval za jednoho „z nejznamenitějších kritiků a spisovatelů.“ Dále si stěžoval, že mu v Brixenu zabavili knihu (německého přírodovědce a liberálního myslitele) Wilhelma von Humboldta. A politologickou erudici si vypiloval studiem německé nacionálně-liberálně zaměřené encyklopedie „Staatslexikon“ editorů Rottecka a Welckera. Ostatně s oním Welckerem se Havlíček setkal v roce 1848 i osobně, a to v olomoucké restauraci U Lannerů.

Na povaze Čechů Havlíčkovi snad nejvíc vadila jejich ušlápnutost. „My jenom chybujeme, že posud vystupujeme tuze skromně, upejpavě, a tím jako vůbec ve světě daleko nedojdeme. Jen si dupnout! ... Dělejme větší pány a dejme klobouk na stranu abrady nosme o několik coulů výš! A vše půjde. Nejenom světlo může českému národu dopomoci k blahobytu, osvěta bez statečnosti, bez moci národní, bez chrabrosti a nepoddajnosti nestačí. Vždyť každý surovec násilím mohl by zrušiti celé naše štěstí a celou slávu z osvěty vyplývající, kdyby se nám statečnosti a jarosti nedostávalo k odporu proti hrubé síle.“

Havlíčkův politický program

Dobré konstituční zřízení

Havlíček ve svém úhelném článku „Proč jsem občanem“, za nějž byl také rakouskými úřady pohnán k soudu, vznáší otázku: je vůbec pravda, jak se oficiálně píše, že stávající stát zajišťuje bezpečnosti osoby a jmění, právo, spravedlnost a větší pozemskou blaženost? Pokud se jedná o takzvané policejní státy, pak výlohy, které lidi mívají kvůli tomu, že jsou v nich vůbec živi nesmírné: krom vysokých daní jde i o peníze za vykupování synů z povinné vojenské služby či na úplatky na jejich osvobození, o ztráty způsobené ušlými výdělky odvedených. Odvody těch nejsilnějších mužů do předimenzovaného a neefektivního vojska znamenají pro zem neštěstí. Další ztráty způsobuje zdlouhavé, těžkopádné jednání soudů a úplatný státní aparát s nejapnými úředníky, který občanům znemožňuje v jejich vlastních živnostech a podnicích se svobodně pohybovat. A státní stavby by jednotlivý zkušený a řádný občan lépe zřizoval a udržel v pořádku než celý houf draze placených úředníků. Obdobně jako francouzský liberál Fréderic Bastiat (1801–1850) upozorňuje Havlíček na to, „co není vidět.“

Učitelům a profesorům dává špatný stát naopak naschvál malé platy, aby se schopnější lidé raději k jiným vděčnějším zaměstnáním se obraceli, „a tak nemohla se příliš vzmáhati osvěta v národu“, hlavní to prostředek proti vládní libovůli. Krom toho stát vzal i vyučování do svého monopolu a nechává „mládež mořiti z většího dílu nepotřebnými vědomostmi, zatímco u mužů známých pro svou učenost a moudrost by se děti jistě za polovici času a za polovici útrat dvakrát tolik naučily.“ Vlastně „ani jeden z ústavů od libovolné vlády zřízených není vlastně k tomu, k čemu se vyhlašuje určen býti, a skoro každý z nich působí zrovna naopak. ...  absolutní vláda více potřebuje své poddané občany, nežli tito občané potřebují takovou vládu.“

Havlíček se však uprostřed své průrazné rétoriky zastavuje u daní: Daně jsou zajisté věc nevyhnutelná a potřebná, pokud se tedy jedná o výlohy ku prospěchu celého národu. Ovšem v konstitučních, právních státech, které Havlíček předestírá za vzor, se žádná daň nesmí uložit bez povolení sněmu a rovněž vláda může fungovat jen ve smyslu a dle vůle sněmu. Dále, soudní moc musí být chráněná před vládou a na ní nezávislá. Ve všech konstitučních zemích je svoboda spolků, svoboda a samospráva obcí, jistota osoby a jistota jmění. Ta země jest zajisté nejlépe zřízená, kde „každý celý užitek práce a pilnosti své sám zase užívá, a nemusí velikou část výdělku svého jiným, kteří nepracují, odevzdávati a s nimi se děliti.“ A svoboda slova a tisku je nezbytná k tomu, „aby tak všeliké vady zemské na jevo přijíti mohly“, ba je prvním základem veškeré svobody „i nejlepším prostředkem ke všemu, každý může smýšlení a přesvědčení své veřejně pronésti a dobrá věc získá si průchod.“

Havlíček fandil tehdejší britské liberální vládě Lorda Palmerstona, která měla mít zásluhu na tom, že mocnáři na evropském kontinentě si ještě zavést plný absolutismus netroufali: „Každý ví, že v Angličanech, kdežto právo nejpevněji stojí a libovláda zcela nemožná jest, přece spolu nejpevněji a nejjistěji stojí trůn královský. Z toho již vysvítá, že obmezování práva a uvádění libovlády není prostředek k upevňování říší a trůnů.“ Dobrodiní konstitučního zřízení však Havlíček vyzvedává i u dalších národů: „Kdo by v těchto těžkých časech nezáviděl Švýcarům (republice) a Belgii (monarchii konstituční), kteréžto dvě země ouplnou svou svobodu užívají a při tom v pokoji zůstaly.“ Vyzvedává svobodné Norsko. A v Itálii „jenom Sardinsko [tj. království v severozápadní Itálii s hlavním městem Torinem] drží se pevně liberálních zásad, král mladý sardinský na vzdor nepřízni mnohých vlád nechce přece nic dáti na jejich přimlouvání a nechce se v ničem uchýliti od cesty upřímně konstituční.“ Havlíček připomíná jeho pořádek, konstituční vládu, která vybírá daně jen s povolením sněmu, trestá naduté arcibiskupy i nezákonné a svévolné jednání, ale – na rozdíl od Rakouskem okupované části Severní Itálie – přitahuje schopné lidi.

Na námitku „Co prý jest nám platná svoboda, když nebudeme míti chleba!“ Havlíček připomíná, že absolutní vláda rozhazuje těžce vydělané peníze lidu a „svoboda k tomu právě jest platná, abychom chleba měli, tak jako mají skutečně Angličané, Belgičané, Sev. Amerikánčané, Švýcarové a jiní svobodní národové více chleba než my a ještě k tomu s pomazánkou! Každý národ, získavší si politickou svobodu, také velmi brzy zbohatnul, … a kdekoli se zdá mluviti zkušenost proti tomu, vidíme hned pravou příčinu, to jest ustavičné pokusy a intriky bývalé absolutní vlády o zrušení této svobody, čímž povstalé zmatky ovšem musely býti na škodu blahobytu. Kde ale již jednou svoboda tak upevněna byla, že již všeliké pokusy proti ní byly marné, tam všude v krátkém čase počal národ i v materialním ohledu zkvétati a bohatnouti.“

Tu a tam, a to i proti svému někdejšímu mentoru Palackému, horuje Havlíček i za všeobecné a rovné hlasovací právo a proti privilegiím měst, jejichž průmysl je ostatně v Rakousku stejně chráněn cly proti cizí konkurenci lepšího a lacinějšího zboží ze zahraničí. Daně stejně platí všichni dle stejného systému a i chudí, kteří platí daň malou nebo žádnou, platí v Rakousích „daň z krve“ nejvyšší – „břímě býti sprostým vojákem.“ Chudý, který své děti jen s tíží vychovává, je musí odevzdat na vojnu, kde stráví 14 let nejpěknější části života a vrátí se mu „domů nejvíce neschopni ku všeliké práci.“ Na námitky, že obyčejný lid je příliš radikální a nemá ve vážnosti cizí jmění, Havlíček poukazuje na příklady velkého občanského pokoje zemí s velmi demokratickými ústavami, tedy tehdejší Ameriky severní a Švýcarska, kde vládne větší úcta k cizímu jmění než v těch nejabsolutnějších a nejaristokratičtějších zemích. Havlíček ale varuje, že úcta chudšího lidu před cizím jměním může zeslábnout právě špatným příkladem již stávajících vyšších tříd, které užívají účelově politických prostředků ke svému zisku. „Aristokratická libovůle a bezpráví, budou-li provozovány od peněžné aristokratie, do největšího nebezpečí a nejistoty přiváděti musí jmění, poněvadž vzbuzují proti sobě co přirozený odpor snahy komunistické a hrubě-socialistické.“ Nejhalasněji prý kážou proti komunismu paradoxně ti, kteří k právnímu řádu a majetku bližních projevují tu nejmenší úctu. Nebezpečné je samo rozmlžování významu tohoto slova: držitelé moci nazývají komunisty i ty, jimž jde o pouhé zrušení roboty, o všeobecné hlasovací právo. [A zde lze k Havlíčkovým slovům dodat, že ještě v 60. letech a později byli za komunisty označováni příznivci zrušení rasové segregace v USA a Jižní Africe, příznivci oddělení „církve“ od státu a dnes jsou za ně označováni třebas zastánci práv Kurdů v Turecku.] Nejnebezpečnější je dle Havlíčka komunismus shůry, komunismus absolutní, nekonstituční vlády, která zabavuje lidem majetek a nikdo se nesmí ozvat proti této svévoli.

Proč neuspěla revoluce?

V revolučním roce 1848 spousta rychlokvašených radikálů, kteří se slovy samotného Havlíčka na krátkou dobu chovali, „jako by jim hračka byla celý svět vypáčit a vzhůru nohama obrátit, naplňovali hrdinskými řečmi svými všechny hospody Království českého“, a na tohoto „liberála“ shlíželi svrchu. Ovšem poté, byli dílem usmrceni, dílem uvězněni v pevnostech, a nejvíce se jich se vytratilo „jako hlemejždi na podzim“, Havlíček na svém liberálním stanovisku setrval a zůstal ještě do léta 1851 posledním nezávislým a neohroženým novinářem v zemi.

Proč se jen podařilo pokusy o nastolení svobody v letech 1848–1849 v Rakousku potlačit? A proč vůbec „intriky bývalé absolutní vlády“ tak často uspějí? „Vinu toho nesou hlavně dvě strany, a bylo by skutečně těžko vyměřiti, která z nich má na sobě větší část této viny. Tyto dvě strany jsou předně reakcionáři a za druhé přepjatci a bláznové političtí. Obě tyto strany hrály si zrovna jedna druhé do rukou, a jedna sama nebyla by nikdy mohla naše svobody tak zkrátiti, jako se to jejich spojeným silám podařilo. Přepjatci nevěděli nikdy čeho žádat, všeho jim bylo pořád málo, pořád tupili všechno jakožto nesvobodné, a konečně přepjali míru žádostí svých tak dalece, až praskla, tak že by nyní všichni i tito přepjatci sami děkovali za to, co dříve zrovna zahodili a čím pohrdnuli. S druhé strany čekala zas reakce, strana aristokratická, ku které náleží mnoho ouřednictva a mnoho vyššího kněžstva, a používala chytře všech nerozumností, kterých se tito přepjatci dopustili.“ Chyby jednotlivců svalila na celou poctivou svobodomyslnou stranu, obviňovala ji z pokusů zavést revoluční chaos a násilí a podařilo se jí tak zkompromitovat všechny její zástupce.

Dále, krom lidí „beze všeho mravního charakteru, kteří vždy jen s tou stranou drží, která vyhrává“, se ve společnosti vyskytuje mnoho poctivých, ale slabých lidí, nestálých a lehce zastrašitelných. „Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvoříti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to; co skutečně smýšlí, vždycky tak činem vyznati, oni mají jen jakousi sváteční politiku mezí přátely a při sklenici, ale všude ve skutečném životě jenom všední.“ Někdejším radikálům, kteří po nevydařené revoluci svěsili ohon, adresuje slova: „Stálost, vytrvalost a neohroženost politická jsou vlastnosti, které nevyhnutelně národ mít musí, chce-li upevniti svoje práva a svou svobodu: bohužel ale těchto vlastností ještě po řídku nalézáme.“ Ty, kteří byli zklamáni vývojem revoluce v roce 1848 a vyčítají si, že by všeho dosáhli, kdyby se namísto zákonného postupu bývali chopili zbraně, Havlíček přirovnává k člověku, který fantazíruje, že „pěšky jsem tam doraziti nemohl, ale kdybych byl letěl, byl bych jistě dolítnul!“ Připomíná jim, že k létání jsou zapotřebí křídla, dobrá křídla. Na druhé straně i po nástupu reakce a omezení svobod Havlíček připomíná, že zatím není vše ztraceno, že může být ještě hůř a že není čas na lamentace a zveličování ztrát, které jen nahrávají nepřátelům svobody a důvěru národa naopak podkopávají. I když novinářům hrozí tresty, svoboda tisku není zcela zrušena a je třeba ji stále patřičně využívat.

Jak prosazovat svobodu, právo a konstituci?

„Hlavní pravidlo při všech činech politických musí býti chladná, vší náruživosti prázdná rozvaha. Rozčilení jest dobrý pomocník, nástroj k provedení každé důležitější věci, ale vždy skoro jest neštěstí tam, kde říditi chce. … Revoluce jest jenom prostředek ke zbavení se od špatné nenáviděné vlády, ale ona ještě není sama v sobě prostředek k založení a udržení dobré vlády.“ Havlíček se prohlašuje za velikého nepřítele „revoluc se zbraní a drží hlavně na revoluce ve hlavách a v srdcích.“ Ne, že by „neuznával právo národu se zbraní se obořiti proti násilí a bezpráví, se zbraní si dobyti svou svobodu“ ne, že by se štítil „povstání se zbraní z nějakého snad nedostatku zmužilosti“, neboť člověk, stojící v prvních řadách zákonního odporu proti špatné vládě, projevuje tímto neméně odvahy než vůdci násilných povstání, kteří ostatně většinou po svých neúspěších zmizí do ciziny a represím vystaví své bývalé spoluobčany. Kde však nemá „jistotu neb pevnou naději, že by po provedené revoluci se mohla zaříditi a udržeti dobrá vláda, tam jest hřích nad národem raditi neb působiti k revoluci, neboť uvalují se na národ jenom nehody revoluce, aniž mu mohou pojistiti jakých výhod z toho.“ „Revoluce se platně uzavírá jen moudrou a právní vládou, poctivým vyplněním spravedlivých a rozumných žádostí většiny.“ Havlíček dává za vzor otevřený postoj krále belgického k revoluci 1848, jeho nabídku odstoupení a vůli národa ho na trůnu ponechat. Nejlepší ovšem je, když osvobození od cizí libovůle proběhne „beze všeho boje a bez krve.“

Demokraté jsou pro Havlíčka ti, kteří se snaží, „aby každý sám v poctivosti užíval ovoce práce své, přičinění svého, schopností svých a jmění svého.“ Za aristokraty naopak novinář označuje ty, kteří se staví proti tomuto ideálu, podporují vládní svévoli a práva omezují či ruší. „Řádný demokrat a liberálista nemůže se jinak spokojiti, než úplnou demokratií a svobodou; on tedy nemůže jen na polovici neb některé části přestati; ale on nemusí všechno chtíti najednou, když to možná není, nýbrž vždy jen tolik, co možná dostati a poraziti, a o ostatek opět dále se přičiňuje; kdežto přepjatci na jednou všechno žádajíce, přeceňujíce sil svých, často všechno ztratí a nic z toho nedosáhnou, co si žádali.“

„Jenom národ zachovalý a vzdělaný může míti svobodu a spojenou s ní dobrou vládu … národ nevzdělaný, kdyby se celý zkrvácel samými revolucemi, nedocílí přece svobody a práva, nýbrž bude vždy zase brzy ošizen a do libovlády nazpět vtlačen. Národ mravně zkažený byť by i vzdělán byl, přece zase svou pokažeností plete vždy sám na sebe metlu absolutie.“ Francouzi sice hrdinsky provedli již několik revolucí, ale pravá svoboda se u nich stále neujala. A namísto svobodě oddaného generála Cavaignaca dobrovolně zvolili za hlavu své znovu ustavené republiky obyčejného dobrodruha, který se opájí jménem Napoleon. Revoluci proti svým bývalým kolonizátorům provedli jak v jižní a střední, tak i v severní Americe. A přece v zemích od Španělů dříve kolonizovaných, snad s výjimkou „Republiky Chilské“, panuje nepořádek, střídající se despotie stran, chudoba a libovůle; pravá svoboda panuje téměř jen v „Severním Americkém Soustátí“. Alespoň ti si svou vlastní revolucí rozhodně neuškodili. „Neduhy politické, na které nyní stůně skoro celá pevnina Evropy, lidé oné země ani neznají. Nejlepším důkazem toho štěstí jest nesmírné a posud ve světě nevídané vzrůstání moci, množení se obyvatelstva a květu průmyslu a bohatství v těchto zemích. … Tyto země dávají zároveň proti všem faryzejským řečem evropejských našich reakcionářů na sobě nejlepší důkaz, že neobmezená svoboda se výborně shoduje s pořádkem a zákonností … ačkoli tam není skoro žádné vojsko, žádné pasy a žádná vševědoucí policie! – Takový jest obraz rozumně provedené revoluce u národu vzdělaného a zachovalého.“

A následovně Havlíček připomene „okolnost velmi důležitou“, totiž že v USA „panuje hlavně protestantské náboženství (ovšem s úplnou svobodou víry, neboť tam se vláda nikoho neptá, co věří, zanechávajíc to úplně jeho svědomí a Bohu)“, na rozdíl od republik povstavších ze španělských kolonií s vládnoucím katolicismem. A nelze přehlédnout, „že vůbec mezi protestanty panuje více vzdělanosti, pilnosti a také občanské svobody než mezi katolíky – a to platí jak ve velkém tak v malém.“ Havlíček pak doporučí pak číst překlad knihy „O reformaci“ někdejšího francouzského premiéra, hugenota Françoise Guizota (1787-1874). Cituje jeho slova, že „kamkoli reformace vnikla, kdekoli zaujala veliké místo, buďsi vítězná neb poražená, měla za následek všeobecný, hlavní a trvanlivý, všude nesmírný pokrok v činnosti a volnosti myšlenky lidské, směřující k osvobození ducha lidského.“

Ostatně Češi dokázali provést reformaci již o sto let dříve před Němci. Za jméno husity se Havlíček nestydí, „neboť naši předkové husité ve mnohých věcech velmi rozumně a poctivě smýšleli, a budeme-li se jen jejich chyb vystříhati, zasluhují zajisté dobré stránky jejich našeho následování.“

Havlíček vyzvedává mistra Jana Husa za to, že chtěl zničiti slepé poslušenství k hierarchii, která zneužívala otupení lidu a využívala náboženství jako svou dojnou krávu. Krom je český reformátor „jeden z hlavních zakladatelů literatury české, on jest ten, jenž porazil v Čechách moc hierarchie a uvedl lid k pravému rozumění křesťanského učení ve hlavních věcech, on jest hlavní bojovník pro svobodu slova a učení.“ Češi by měli znovu rozpoznat v Husovi, „kterého nám všichni vzdělaní a již svobodní národové závidí opět svého nejvěrnějšího přítele a otce, jenž lásku svou k národu českému a k pravdě s největší lidskou cenou, se svým životem, zaplatil.“ Husův obraz si Havlíček vyvěsí i ve vyhnanství. A období nástupu protireformace v zemi shrnuje v epigramu titulovaném „Účinky bělohorské bitvy“ takto: „Pokavad se s Čechů kacířství nesmeklo, / měli v Čechách nebe a po smrti peklo; / co nám, Ferdinande, osud poslal tebe, / máme v Čechách peklo a po smrti nebe.“

Šlechta v českých zemích se prý vyznamenávala spíše za starých časů. Havlíček otiskuje text Stížného listu proti upálení Mistra Jana Husa, na který připojilo své pečetě celkem 452 tehdejších českých a moravských šlechticů. A také pasáže z Historie české Pavla Skály ze Zhoře pod titulem „Před bitvou a po bitvě na Bílé Hoře.“ Před rokem 1848 se prý však většina příslušníků šlechty zrovna moc nevyznamenávala: podporovala etablovaný řád, nebyla a není liberální, národní vědomí a kulturu rozvíjeli svými skromnějšími prostředky jiní. Havlíček nicméně uznával relativní materiální nezávislost příslušníků tohoto stavu. Na zemském sněmu by zástupcům šlechty popřál nanejvýš čtvrtinu, to jest nějakých 50 míst – upřednostnil by je ale před odvislými byrokraty, hájícími naprosto cizí zájmy.

Nevyhnutelným stupněm k dosažení pravé svobody je prý „zákonný odpor“; vzory Havlíček shledává v aktivitách Johna Hampdena (1653–1696) a Daniela O´Conella (1775–1847). Každá mocnost, bohužel, „hledí dále sáhati nežli jdou její meze; … čím více se národ podrobuje ve všem do libovůle vlády, tím nešetrněji se s ním nakládá. Kdykoli se tedy od vládního některého úředníka neb orgánu, komukoli něco děje proti zákonům, nemá nikdy tuto křivdu mlčky snášeti a snad té pohodlné zásady se držeti ´že proti proudu těžko plouti´, nýbrž má se vždy všemožně hájiti zákonným způsobem, třeba i z toho větší nepohodlí měl a škodlivější pro sebe následky, nežli kdyby byl utrpěnou křivdu mlčky snesl. Čím větší ale hluk v zemi způsobí každé jednotlivé zrušení zákonu, tím méněkráte se osmělí orgány vládní takový krok učiniti. Vláda každá dobře o tom ví, že kdyby proti ní bylo smýšlení celého národu, neobstojí dlouho, a proto se musí vždy varovati toho, aby celé veřejné smýšlení aneb alespoň příliš velikou část jeho neměla proti sobě. Pokud vláda přece alespoň v něčem aneb na oko zákonů šetří – již to je veliké vítězství pro budoucí svobodu … alespoň že se tak rychle pokračovati nebude na cestě bezpráví.“ Praktikující zákonního odporu se ovšem nesmí uchýlit k násilí, ba nesmí přestoupit ani sebešpatnější zákony.

A v tom se Havlíček liší od svého amerického vrstevníka Henryho Davida Thoreaua (1817–1862), který v eseji „Občanská neposlušnost“ navrhoval a praktikoval výběrové a demonstrativní porušování těch nejkřiklavěji nespravedlivých zákonů. Havlíčka, který se v Alpách, poté, co se koně splašili a jeho strážci z vozu strachy vyskákali, zmocnil části opratí a jel károu do vlastního vyhnanství sám, si lze jen těžko představit jako onoho Thoreaua, který vynášel násilí někdy používajícího protiotrokářského aktivisty Johna Browna. [Thoreauovy chvalořeči již usmrceného Browna, pravda, v posledku přispěly k válce Severu proti Jihu a posléze ke zrušení otrokářství. Ovšem Brownův duch v zemi jakoby se stále projevoval a násilí z USA, kde počet vražd na 100 000 obyvatel i nyní zůstává až osmkrát vyšší než u nás, nevyvanulo dodnes: projevuje se i v tamních vandalských pouličních demonstracích i občasném plenění obchodů, ospravedlňovaným politickými kauzami.

Zákonný odpor proti svévoli mocných je prý dlouhodobě nejúčinnější. Havlíček vyzvedává boj anglického národa o svobodu a onu protistuartovskou, nepříliš násilnou šťastnou revoluci anglickou (1688–1689), která se odvolávala na staré právo, omezující královu moc. Právě ta umožnila 160 let pokojného vývoje s nerušenou sněmovní kontinuitou: „Tím položen jest zárodek všech pozdějších znamenitých svobod (víry, neodvislosti soudců, trvání sněmu, svobody tisku, zrušení obchodu s otroky, reformy zastoupení zemského a dobrých zákonů vůbec. A Angličané nepomýšlí více na povstání a revoluce, neboť prostředek k opravení jejich zákonů je již v těchto zákonech samých.“

Vliv náboženství na veřejný život a politiku

Za nejúčinnější cestu k povznesení národa Havlíček za dospívání nahlíží relativně svobodný duchovní stav. V kněžském semináři se ale mladík chová nenuceně, projevuje příliš samostatné myšlení, takže ho představení nazývají čertem. Seminární licoměrnost, systém udavačství a náboženský fanatismus představených zesměšňuje epigramy. Takže zatímco při vstupu do semináře si mladý Karel slavnostně zapsal na lístek chvalozpěv na náboženství, po roce studia na druhou stranu téhož lístku připíše: „Bratře Čechu, shoď černou hazuku! Hazuku též římští vrazi měli, co v Kostnici Husa upálili. ...“

Ještě však po roce studia, těsně před definitivním vyhazovem, však Havlíček „chodil v Brodě po celé prázdniny v kolárku a ... za své tehdejší návštěvy v Batelově v tamním kostele dokonce dvakrát kázal, jak sám vzpomíná, velmi horlivě. Jednou o křesťanské lásce, podruhé o okrasách chrámu Páně.“

Náboženství v mezích Havlíčkova rozumu

Vedle svých pozdějších početných článků a komentářů týkajících se náboženství vydal Havlíček samostatně dnes již špatně dostupný, asi 110 stránkový spis Epištoly Kutnohorské. Předesílá, že bude „vysvětlovat staré křesťanství, tak staré, že naň mnozí docela zapomněli, ačkoli jsou velikými důstojníky v církvi,“ připomínat „mnohá učení pána Ježíše, která přišla již tak v zapomenutí, že je leckterý biskup za kacířství považuje.“  Upozorňuje zároveň, že bude „jen jednati o věcech, které se dají pouhým rozumem pochopiti a posouditi.“ V té verzi úvodu k Epištolám, která v posledku zůstala raději jen v rukopise, je Havlíček poněkud sdílnější: „Držím se té zásady, že každý jednotlivý myslící člověk své zvláštní náboženství má, pročež také užitečné ani potřebné není, aby každý své osobní mínění celému světu ohlašoval o věcech, které s jistotou vypátrati posud není dáno člověku. Jsouť v náboženství věci, které jsou jen předmětem vnitřního srdečného tušení člověka, jsou zase jiné, které sahají hluboce do občanského veřejného života a mají velký vplyv na praktický život. Jen o těchto druhých jednal jsem.“

V Epištolách Havlíček vysvětluje, že „existují jisté pravdy, či dalo by se snad lépe říci jistoty, které se rozumem nedokazují, ale bez nichž svět nikdy nebude a v něž se věří. Skoro ze samých takovýchto pravd sestává náboženství.“ Havlíček však náboženstvím míní spíše to, jak si člověk každý podle stupně svého duševního vzdělání dělá a smýšlí „o původu a účelu světa a o svých povinnostech“, jde mu tedy spíše o nějaký nespecifikovaný osobní světonázor či životní názor. Váží a ctí přesvědčení jiných, je mu svatá upřímná víra, i v případě, že ji shledává pošetilou, neboť umí „ocenit ten pokoj duše, tu mnohou utěšenou chvíli, kterých člověk nabývá pevným náboženským přesvědčením.“

Ovšem čím vznešenější je náboženství, „tím více z něho kořistila nečistá, necitelná a nelidská samochtivost. Zlosynové tohoto světa spozorovali velmi brzy, jak silný jest náboženský cit každého poctivého člověka, a umínili si hned pokaliti svým jedem tento zdroj lidského blahobytu a útěchy, a použíti tohoto náboženského citu právě pro jeho sílu a všeobecnost za pouta, kterými by sobě spolubratry své k tuhé služebnosti co nejpevněji uvázali.“ Tak i křesťanství, zprvu „jsouc od světské a duchovní moci jakožto nebezpečné pronásledováno, nemohlo býti přece nikterak z mysli lidu vypleněno. Pročež obrátili nepřátelé pravdy a osvěty zbraně své jinak: oni sami přijali toto náboženství, ale jen jméno mu ponechavše, všechny hlavní zásady zahalili a malicherností nových všude přimísili a užívali tohoto náboženství právě zase k tomu, k čemu jim sloužilo dříve pohanské, totiž k udušení rozumu v lidu.“ Někdejší zanícený čtenář polského překladu Slov věřícího od francouzského svobodomyslného kněze a myslitele Roberta de Lamenais vypichuje, že tentýž typ lidí, který Ježíše ukřižoval, dlouho nedokázal vyhladit jeho stoupence, a tak se tito přimíchali do zástupů jeho vyznavačů, všechno to, proti čemu Ježíš nejvíce horlil, poznenáhla uvedli pod jinými jmény do jeho náboženství. To hlavní, na čem nejvíc záleželo, učinili lidu nesrozumitelným a vymysleli nejrozmanitější titěrky, jen aby jen od toho odvrátili pozornost lidu. Zasvětili a zbožnili kříž, aby byly zapomenuty jak původní smysl potupného popravčího nástroje i pravé důvody Ježíšova ukřižování. „Od této doby pronásledovali sice pravé a čisté křesťanství zrovna tak jako dříve, ale nejmenovali je již pravým křesťanstvím, nýbrž všelijak kaceřovali, vydávajíce sebe zcela farizejsky za pravé přátelé a ctitele Krista, jsouce ale skutečně jeho největší protivníci.“ I latina prý byla uvedena do církve proto, „aby se učil lid nic nemysliti, přijímati slepě věci i beze všeho porozumění. ... Svaté náboženství zajisté vydrží také, a to i dle Písma, rozumnou zkoušku, oni ale naschvál i dobré a chvalitebné věci jen bez důvodu a na slepou víru podávali, aby pak se i jejich lidské a velmi ´výnosné´ příspěvky též na slepou víru a bez důvodů přijímaly.“

Argumentaci zastánců etablované církve přirovnává Havlíček k eskamotérům, kteří provozují zpustlý dům, a když se má pronajímat, prodávat anebo s jiným porovnávat, ukáží pěkně malovaný plán onoho domu. Ostatně, „každá víra sama sebe co jedinou pravou od Boha zjevenou vydává ... a všechny jiné za bludné a jejich vyznavače za zatracené vyhlašuje.“ „Všechny hierarchie na celém světě“, pokračuje Havlíček, „jsou docela stejné, žádné nezáleží tak mnoho na náboženství a na pravém blahu lidstva“, každá hledí na to „aby všeliké štěstí a blaženost tohoto světa ona sama užila, a svým věřícím jen na onen svět ukazovala!“ Popuzují sice sprostý lid proti jinověrcům, avšak jde-li o jejich zájmy proti národům a jejich svobodě, náramně snadno se navzájem dohodnou a „za jeden řemen táhnou.“

Havlíček nevěří, že by museli být vyznavači ostatních věr (kteří nevědí a ani se většinou nemohou dovědět, že existuje nějaká katolická víra) byli věčně zatraceni – tohle se nemůže srovnávat s rozumným a poctivým ponětím o dokonalosti Boží. Uvádí podobenství okrouhlého chrámu s nesčetnými kapličkami po krajích, v nichž se shromažďují lidé a hlásají se jednotlivě rozmanité, vzájemně výlučné a nesnášenlivé víry. Většina posluchačů se za celý život do žádné jiné než své kapličky nedostane. Někteří jiní vycházejí ven, hádají se a perou s posluchači jiných kapliček. Jen ti, kteří stáli uprostřed chrámu a mohli nahlédnout do všech kapliček, budou mírnější a snášenlivější. Nahlédnou, že nemůže být pravda vše, co se v pomyslném chrámě hlásá, ale lépe pochopí příčiny, proč posluchači, odkázáni na jedinou pravdu, vše ostatní, o čem slyšeli, vydávají za lež.

A Havlíček si očividně užívá posledních příležitostí, kdy ještě může publikovat slova: „Neboť smýšlení jest nejsvětější, nejsvobodnější dědictví každého člověka, které se mu nižádnou mocí tohoto světa odejmouti nemůže. Despota, který polovici ze svých poddaných ustanovil za placené slídiče a vyzvědače nad druhou polovicí, nemůže přece nikdy nahlédnouti do mé hlavy, do mého srdce, a vypátrati, kterak tam o něm smýšlím; on mne může pronásledovati, mučiti, ale nemůže mne přinutiti, abych o něm a o jeho činech nesmýšlel tak, jak já chci; on nemůže nijak zabrániti, aby, když jeho pochopové na jeho rozkaz mi hlavu srazí, ještě poslední myšlenka této hlavy o něm nebyla: Ty bídný tvore! ty násilnický zlosyne!“

Pokud si kdo přeje, aby všichni lidé byli jednoho smýšlení, pak dle Havlíčka „žádá, aby byli lidé špalky (a ani špalkové nejsou jeden jako druhý!) Dá se ale docílit, že se lidé rozličného mínění nebudou sebe proklínati a sežírati a do pekla odsuzovati, nýbrž bratrsky snášeti.“

Havlíček církevní reformátor?

Pro náboženství, jemuž vyznavač také ve svém srdci potají věří, dle Havlíčka „nastane teprva tenkrát nejpříznivější doba, až bude největší tolerance (snášenlivost), až náboženství zcela odtrženo bude od veřejných státních záležitostí, a stane se v každém ohledu záležitostí jen privátní (osobní). Pokud se světské moci míchají do záležitostí božích, pokud to nese na světě světské užitky, když se kdo k jistému náboženství přiznává: potud také pravé náboženství vždy bude újmu trpěti, neboť pokrytci, kteří sami nic nevěří, budou ve jménu náboženství pronásledovati poctivé lidi, kteří něčemu věří.“ Havlíček sní o době, „až se nebudou nikoho v žádné kanceláři ptáti, jakého jest vyznání, až nebude nikdo potřebovat dovolení od úřadu, aby směl dle svého přesvědčení Boha ctíti, až to nebude zcela žádnou zásluhou nebo předností náležeti k té neb jiné víře, až bude moci každý své upřímné mínění o náboženských věcech vyznati, aniž bude za kacíře, za rouhače atd. považován!“ Kvituje pokusy o legalizaci civilního manželství, „které ostatně ve svobodných zemích již dávno s prospěchem platí“ a které by u nás učinilo „konec všelikým týráním, která dle rozkazu hierarchie katolické každý občan trpěti musí“ při pokusu o sňatek s nekatolíkem. A referuje o spolku v Anglii, který chce prosadit školní vyučování „bez ohledu na všeliké vyznání náboženské“ a ponechat vyučování v náboženství pouze rodičům.

Taktizujícím vlastencům, kteří si nechtěli rozhněvat kněžstvo, Havlíček vysvětluje, že „budoucnost strany nezávisí od přistoupení nebo odstoupení jednotlivých osob v té neb jiné době, nýbrž že základ svůj má jedině v pravdivosti a důslednosti svých zásad, svého přesvědčení. Každý vynálezce nové nepochybné pravdy, a kdyby se jí celý svět posmíval, může jen lhostejně na to hleděti, neboť časem svým celý svět bude tuto pravdu věřiti, bude se jí držeti jako on sám. Jenom ta strana může míti naději na budoucnost, která se stále důsledně drží zásad pravdivých a třeba jednotlivé osoby této strany za oběť padly mocnějším nepřátelům v době utlačenosti, přece časem svým pravdivé, spravedlivé to národu a člověčenstvu užitečné učení jejich vejde do života co vítěz nad nepravdou a nespravedlností. Toto přesvědčení dodává jednotlivým lidem, o nichžto praví písmo, že nejsou živi pouhým chlebem, zmužilosti, aby, opřeni o zásady pravé a spravedlivé, vzdorovali mocnějším nepřátelům, nedbajíce mnoho na jejich libovolnou pomstu, starajíce se více o své učení než o své osoby. ... Není moudré, není muže důstojné, ba ani není opravdivě prospěšné upouštěti v dobách nepříznivých, v dobách pronásledování od části svého přesvědčení, což ovšem nazývají mnozí chytráci přizpůsobiti se, podrobiti se okolnostem: takové podrobení se okolnostem arci může jednotlivým osobám něco do kapsy vynésti, nikdy ale nemůže celé straně prospěti, nýbrž trhá ji jen, oslabuje.“ „Pravda nikdy nepotřebuje násilí ke svému potvrzení a rozšíření, a kdo své učení jiným násilně vštípiti chce, sám o jeho pravdivosti špatné svědectví dává.“

Havlíček, který se sám opakovaně pokládal za liberála, veřejně formuluje své přesvědčení tak, aby se nedostal do konfliktu s většinově věřícími, i když v evropském kontextu doby nepříliš nábožensky zanícenými krajany. Reflektuje dobové konvence, ale zároveň si nezadává, dogmatické články víry aktivně nehlásá. Takticky zdržuje se výslovného napadání církevních dogmat, ba dokonce se zmíní o božském původci, i když ho častěji nazývá „Ježíš“. Cílí spíše na církvení praktiky: „Ví se ovšem, že byli by jistí lidé rádi, kdyby se raději žáci místo učení pořád modlili, zvláště z takových ´marnomluvných´ modlitbiček, kterým pro samý nesmysl ani rozuměti není, co v nich stojí, a z kterých se člověk učí, brebtaje slova, nic nemysliti, což jistí lidé za užitečnou vlastnost všech poddaných považují.“ Své navrhované reformy hájí tím, že mu prý jde o opravu údajně i jeho katolictví. Horuje tak za zdobrovolnění celibátu: on sám jej považuje „asi za takovou ´cnost´, jako by cnost byla, kdyby někdo po celý čas svého života oči své zavřené držel.“ Ani když, jak je zřejmé, kněží samotnou sexuální abstinenci ve skutečnosti nedrží, kněz bez vlastní rodiny stále ještě nemůže znát všechny životní svízele, natož být rádcem jiných. Kněžství by nemělo být žádným stavem: kněží by měli začínat jako slušně placení učitelé a teprve později, ucítí-li kdo poslání, by mohl průběžně dostudovat na kněze a „kněžskou důstojnost jen co čestnou“ mít. Mše by se měly sloužit jen v neděli a ve svátek. Do církve by se měl zavést národní jazyk i volby duchovních a biskupů a dále má dojít ke zrušení dosavadních peněžitých poměrů. Skutečnost, že není lhostejný, dokazuje prý on sám tím, že se snaží vymýtit z katolictví „všechno to, co jest patrně a dokázaným způsobem proti účelům Zakladatele naší víry, co jest lidský nechvalitebný přívěsek, pozůstatek několika smutných pro člověčenstvo století duševního a tělesného otroctví“

Jenže po uskutečnění Havlíčkem navrhovaných reforem by římskokatolickou církev i dnes málokdo poznal. Je otázkou, „zda jeho ´opravné´ návrhy nebyly spíše formou kritických invektiv vůči církvi než vážně míněnými reformními propozicemi. Vždyť Havlíček sám jako bývalý klerik a dobrý znalec církevních poměrů nemohl nevidět, že řada jeho návrhů je neuskutečnitelných, že se vymykají z kompetence hierarchie, k níž se obracel, a že některé z nich by dokonce podryly samy základy římskokatolické církve.“ Pro interpretaci těchto reformních návrhů jako taktických kroků k erozi katolické církve svědčí zaměření Havlíčkových básní a aforismů. Až na pár mladistvých nábožensky entuziastických veršů se jeho básnická venkoncem žertovná tvorba dá dobře interpretovat jako ukázkový příklad uměleckých projevů ateisty a volnomyšlenkáře. Tak ke slovům Evangelia „Co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu“ Havlíček formuluje kontrapunkt ve formě epigramu – anebo snad vlastního vyznání víry pod titulem „Nejkratší symbolum“: „Řeknu vám, až budu snít: / neníť Bůh a císař nemá být.“ A pro kontakt s kněžími stanovil Havlíček dvě pravidla – „nic jim nevěř ...“ a druhé jen zdánlivě opačné – „... a nic jim neplať.“

Nicméně, onen odpadlý bohoslovec si i v tyrolském vyhnanství vysloužil vážnost a přízvisko „znalec Písma svatého“ [Schriftgelehrter].

Havlíček mezi jinými liberály

Tvrdí-li Ferdinand Peroutka, že „žádná z Havlíčkových myšlenek není nová“, zřejmě nenahlíží Havlíčkovo dílo a odkaz jako celek.

Neobcházet duchovní despocii

Mezi Havlíčkem a typickými klasiky liberalismu existují krom styčných bodů i vzájemné rozdíly. Hned několik podobných rysů Havlíček sdílí s francouzským cestovatelem, politickým myslitelem a pár měsíců i ministrem zahraničí Alexisem de Tocqueville (1805-1859). Oba muže v chlapeckém věku osobně vzdělávali starší katoličtí kněží a oba při dospívání víru dětství pozbyli. Oba strávili v mládí po studiích více než rok v zahraničí (Tocqueville v USA), díky svým cestopisům se dost brzy dostali do vyšší politiky a stali se liberálními poslanci ústavodárných shromáždění během revoluce 1848 – v Paříži a v Kroměříži. Oba prohlašovali podporu generálu Cavaignacovi a považovali Ludvíka Napoleona za nebezpečí. Oběma je posléze zakázána politická činnost, u obou se v 50. letech 19. století rozvíjí tuberkulóza a jejich pohřbů se neúčastní oficiální představitelé, zato obrovské množství lidí. Jako novinář byl Havlíček bezesporu úspěšnější: Tocqueville udržel  vydávání svého též programově liberálního listu Le Commerce od června 1844 ani ne rok. Zato režim byl v opožděném Rakousku nepoměrně tvrdší: Tocqueville se po dvoudenním věznění může v posledku uchýlit na svůj zámek a vydávat některé spisy, Havlíček se kvůli tříletému vyhnanství nemůže těšit ani z rodinné zahrádky a rakouští policajti zatím šťourají ve skrýších soukromých domů jeho vlasti po jeho spisech. Karel Havlíček Borovský, ve svém časopisu „Slovan“ českého čtenáře s myšlenkami již světoznámého francouzského autora zavčasu seznamoval. Ke konci své novinářské dráhy Havlíček otiskl překlad z 5. kapitoly I. části I. dílu Tocquevillova díla O demokracii v Americe. Otiskl a uvedl též jednu Tocquevillovu parlamentní řeč.

Co se týče náboženství, do toho standardní liberálové obvykle šťourat nechtěli. Vilfredo Pareto sledoval souvztažnosti mnoha na sebe vzájemně působících skutečností či faktorů. Tím, že předložil mnohem širší koncepty i mnohem širší teorii, vysvětlující více společenských jevů, než jeho běžní předchůdci a současníci, z velké části nepřímo snížil váhu primitivních náboženských i sekulárních teorií, které za společenským děním nahlížejí pouze jednu jedinou příčinu. Další liberálové, jako Ludwig von Mises, chtěli omezit pole působnosti náboženství na jeho dobrovolné vyznavače. A tak je tomu do jisté míry i u Tocquevilla, který si naříkal, že duch náboženství a duch svobody jdou v Evropě, na rozdíl od USA, téměř vždycky opačným směrem. Běžným stavem v dějinách prý není revolta kléru proti státní moci: obvyklým a dlouhotrvajícím stavem bývá spíše servilita kléru anebo přinejmenším vzájemná dohoda s vládou na potlačení svobody: jeden potlačuje svobodu svědomí a druhý svobodu politickou. Tocqueville chtěl výměr působnosti kléru poněkud omezit a po dobrém se jej snažil přesvědčit, aby podporoval politikou svobodu: církve mají působit pouze uvnitř striktně vymezené duchovní oblasti také proto, aby duchovní nebyli funkcionáři státu, mohli tak působit mravním příkladem a nikdy více se již nestali oběťmi převratů. Ale ani Tocqueville, na rozdíl od Havlíčka, rozhodně nikdy nevyhlašoval, že těm lidem, kteří naivním aktům víry sami nevěří, ale kvůli vlastnímu špinavému zisku je naschvál podporují a nevědomost rozšiřují, je prý zapotřebí „jejich úmysly odhalovati a kaziti.“ Dle Havlíčka sama „pravda, svoboda a právo v politickém a národním životě“ totiž „neobstojí bez pravdy, svobody a práva v náboženském, a obzvláště v našich okolnostech musí každý, kdo chce přispěti k poražení světského absolutismu, bojovati napřed proti církevnímu. Církevní absolutismus jest poduška světského, jeden s druhým stojí, jeden s druhým klesá, a kdo dovede otřásati sloupem libovůle a absolutie církevní, zboří jistě i politickou. – Komu to všechno již z věci samé není patrno, toho jistě zkušenost historická poučiti může, neboť pozorujeme všude, že absolutismus světský nikdy sám sebe nepovažuje za utvrzený, pokud nezavedl a nepojistil také absolutismus církevní.“ „Duchovní despocie třikrát tužší jest než světská.“ Tváří v tvář dobovému posilování moci církevních hierarchů a odlučování mladých chlapců od rodin a jejich zavírání do kněžského semináře Havlíček nastiňuje své vyhlídky do budoucna: „Brzy se dočkáme těch časů, kdežto jen pochlebníkům a faryzeům se dobře povede pod stínem mitry, a kdežto se ve jménu Páně z pouhé pobožnosti a ke cti boží budou poctiví, ale svobody a opravy milovní mužové pronásledovati.“

Šprýmy, které si bystrý Havlíček z katolických praktik tropíval a na něž ona potrefená strana nebývala s to adekvátně odpovídat, kontrastují s humpoláckými mimikrami Tocquevilla, který se ovšem občas křečovitě ke katolicismu přihlásil, jeho přínosy primitivními argumenty hájil, aby se v posledku před smrtí manželce svěřil, že víru vlastně postrádá.

Vstřícnost k lidem

Málokomu v 19. století se podařilo úsilí o oddělení náboženství/ideologie od státu a úctu ke svědomí každého jednotlivce se prosadit mezi ústřední témata společenského diskursu vlastní země. Kromě Havlíčka, který v despotickém režimu jen tak tak stihl jednorázově vydat a rozeslat své 110 stránkové Epištoly kutnohorské, se to však podařilo i jeho současníku, dánskému mysliteli Sørenu Aabye Kierkegaardovi (1813-1855). Na sklonku svého též kratšího života se mu podařilo vydat devět čísel svého populárního časopisu „Okamžik“ i připravit obsah čísla desátého. Veřejnosti v něm stavěl praktiky oficiální církve země do kontrastu k ideálům a osudům představitelů původního křesťanství. Přestože na rozdíl od Havlíčka bral Kierkegaard křesťanství výlučně a zastával i některé články ortodoxního církevního učení, i on požadoval, aby měl každý svobodnou volbu. I Kierkegaardův křesťan tak smí uplatňovat přísnost pouze vůči sobě a nepřísluší mu soudit nikoho jiného. Jenže Havlíček, dost možná i proto, že čelil protivenstvím méně tolerantního, ba despotického režimu, více než Kierkegaard doceňoval pohodu, klidnou a pokojnou mysl.

Noviny Havlíček vydával výslovně „k poučení i povyražení čtenářů“, „pro prospěch i zábavu“ a z cizích center již tak dost utiskované Čechy rozhodně nechtěl svými myšlenkami, jak se o to pokoušel Kierkegaard, ještě šokovat, spílat jim či je „ranit zezadu“. Občany Havlíček poučuje, ale přitom bez povýšenosti, mluví jako jeden z nich. Úrovní zpracování politických témat si nezadá s předními světovými klasiky; k ilustraci politických praktik a procesů dává velice případné příklady ze života. Venkovanům, kteří tvořili velkou část odběratelů jeho periodik, vysvětlí složité politické záležitosti jednoduše. Jeho politickým analýzám porozumí i rolník, zároveň jsou však přínosem i pro vzdělance. V básních a epigramech pak často trefně vystihl to, co platí dodnes. I kus Havlíčkova textu, ba i zkreslená informace o jeho postojích a osudu obsahuje něco výrazného, co jej ozvláštňuje a vyděluje z řady jiných českých spisovatelů. V mládí se Havlíček sice přičinil o zřízení krásného klasicistního Máchova hrobu v Litoměřicích (dnes na Vyšehradě), leč máchovským rozervancem se nestal. Zprvu zasmušilý hoch a rváč vyrostl v zábavného a vtipného člověka, schopného rychle přecházet mezi patosem a humorem. Dle Emanuela Chalupného je u Havlíčka „jedním z největších a nejzajímavějších problémů, jak vystihnout a pochopit mučedníka smějícího se, žertujícího, ironisujícího své utrpení.“ I nedlouho po nočním únosu do vyhnanství Havlíček přátelsky rozmlouvá s měsíčkem. Jeho rozverné verše prozrazují větší osobní sklony k hravosti a méně k tendenčnosti, kterou si sám ukládal do programu.

Hodný, „zachovalý“ a činorodý Havlíček pomáhal i jiným studentům a ještě i za vyčerpávajícího redigování „Slovana“ tu a tam nacházel čas, aby poradil rolníkům jak vyjít s úřady. Z vyhnanství alespoň bratru Františkovi udílel rady ohledně milované zahrádky a i v cizím Brixenu zveleboval své okolí. V situaci, kdy již je jeho „Slovan“ prakticky zakázán, kdy on ani neví, kolik procesů se proti němu osnuje, kdy moc reakce a absolutismu triumfuje a sám si není jist, zda neskončí na popravišti nebo ve vojenské pevnosti, téměř jako by spadl z jiné planety, dává čtenářům i na rozloučenou pozemské, ba podnikatelské naděje: „Každá dobrá česká kniha, každý dobře sepsaný článek, jednající o čemkoli užitečném, každé zlepšení v průmyslu, hospodářství atd., které třeba jen jednotlivec z nás sám u sebe provede, získání každého jednotlivého člověka pro naše pravdivé zásady, každá nová vědomost a zkušenost, kterou některý z nás z ciziny domů přinese, každý dobrý skutek, který v okolí svém kdo učiníme atd. atd.: všechno to sesílí nás, každá taková věc jest hřebík do truhly absolutismu, jest stupeň jeden ke konečnému vítězství národní strany.“

A v politické Písni věnovanou jeho blahorodnému Šotku vkládá Havlíček do jednoduché, nenápadné až banální veršové formy bohatý, vtipný, ba rafinovaný obsah: První dva verše každého ze šesti čtyřverší s přerývaným rýmem charakterizují běh přírody a práce venkovanů. V první sloce dá ve třetím a čtvrtém verši k dobru, jak se pán směje, když se sedlák s domkářem hádá. Ale hned z dalších slok je zřejmé, jak má venkovany, jejich život a hospodaření rád. Soucítí s jejich starostmi, napovídá jim, že od Francouzů ani od samotných pánů se ničeho dobrého ani do budoucna nedočkají, avšak po černých mračnech a vydatném dešti nadejde hojná politická žeň, jen je třeba, aby se do práce zapojil celý národ.

Ohlas

Pokud proti Havlíčkovi rakouské orgány postupovaly legální cestou, neuspěly. Ze svévolného uvěznění za „stavu obležení“ v Praze Havlíčka z hradčanského vězení po čtyřech dnech vysvobodila jeho právě nabytá imunita poslance Ústavodárného říšského sněmu. Později byl dvakrát obžalován za své články, jenže v pravidlech a zákonech se vyznal lépe než shora přidělení žalobci, vykroutil se jim jako „ouhoř“ a soudní orgány si uřízly si leda ostudu. V prvním procesu v Praze 13. dubna 1849 se hájil sám. Davy lidí jej přišly podpořit i v druhém procesu 12. listopadu 1851, již v Kutné Hoře. Občanská porota ho v obou případech osvobodila a Havlíček si neodpustil využít i těchto příležitostí, aby rakouské státní orgány zesměšnil. Kvůli onomu druhému osvobození porotou byl v celé Rakouské říši porotní systém – výdobytek z krátkého období svobody – zrušen. Tehdejší rakouský ministr spravedlnosti Schmerling Havlíčka označil za „nejnadanějšího a nejgeniálnějšího politického redaktora.“ Ještě i v Kutné Hoře Havlíčka místní i přespolní dost účinně podporovali a mařili výkony a procedury státních orgánů proti němu.

Rakouské orgány Havlíčkovi dokázaly osobně uškodit, jen když porušily své vlastní zákony či pravidla. V kněžském semináři měl jinak nadprůměrně prospívající mladík u dvou zkoušek neprospět. Na vypovězení Havlíčka ze země nedlouho poté musel zatlačit sám císař Franz Josef I. 16. prosince 1851 ve dvě hodiny v noci tak vrchní policejní komisař Franz Dedera se svými muži Havlíčkovu domácnost přepadli a unesli spisovatele na druhý konec říše do města Brixen (Bressanone v dnešní severní Itálii).

Havlíčkova manželka Julie, rozená Sýkorová umírá na tuberkulózu ještě před návratem vyhnance na vykázané území v jeho vlasti. A po roce a čtvrt na tutéž tuberkulózu, kterou se nakazil od své ženy, umírá i Karel. Jeho poslední zaznamenané slovo je: „Julie!“ Ještě onoho „dne 29. července 1856 odpoledne jakoby oživoval … Dával znamení, že chce něco napsat. Přinesli mu papír a tužku a ubohý pravicí neustále až do skonání svého pohyboval jako by psal … O páté hodině odpolední mu však tužka vypadla z ruky, Havlíček zhluboka povzdechl a dokonal.“

Havlíček se ale dokázal despotické vládě vysmívat, ať se sám nacházel v jakékoli pozici. V posledku i v rakvi: jeho pohřeb s účastí 5000 ponejvíce prostých lidí stal největší protestní demonstrací Čechů za „Bachova absolutismu“ (1851-1859). Ano, i na pohřeb zmíněného Kierkegaarda se dostavilo mnoho lidí, ale extempore projev Kierkegaardova synovce Lunda, který připomínal truchlícím, že právě pohřbili odpůrce oficiální církve a právě skončené ceremonie byly vykonány proti opakovaně vyjadřované poslední vůli zesnulého. Lund na místě sklidil spíše jen rozpačitý potlesk. To na Havlíčkův pohřeb dle svědectví Boženy Němcové „kdo známé venku měl, dal hned vědět, a sešlo se mnoho lidu, zvlášť selského, ... — staří, mladí, muži, ženy, kněží, vojáci, sprostí řemeslníci i nádeníci, každý přišel tiše, s neobyčejnou úctou, a slze, co u jeho rakve tekly, nebyly falešné. — Ruce mu lidé líbali i rubáš, sprostá matka ukazovala ho dítěti ´co mučedlníka, který trpěl pro narod!´ — Sedlák jeden, jehož hlava bílá byla, jak kvetoucí jabloň, dlouho u něho klečel a plakal, — vstav pak, vzal ho za ruku, řka hlasitě: ´Bůh ti to zaplať, co jsi pro nás udělal i vytrpěl!´ ... „Mnoho pro nás udělal, ten nám teprv oči otevřel, dříve jsme ani nevěděli, co jsme a čí jsme!“

I na čelném místě rodné chalupy spisovatele Antala Staška visel portrét Havlíčka: jeho jméno prý rezonovalo mezi podkrkonošskými horaly a písmáky jako jediná nezpochybnitelná autorita: „Z Havlíčkových spisů nesměl se ztratit ani řádeček. To byla ´Kralická Bible´ devatenáctého století. To byl poklad, který se ledabyle nesmí povalovat nebo dát na pospas četníkům. K pokladu tomu bylo připoutáno samo srdce. Správně se říká, že Havlíček byl vší svou povahou zároveň i prototypem a takřka zosobněným ideálem českého člověka. Proto rozuměl lidu, a proto lid rozuměl i jemu. Mluvil mu nejen do duše, ale z duše. V ústech našich podkrkonošských horáků, mých krajanů, zvučelo jeho jméno v letech 1848, 1849 a na počátku let padesátých jako jméno nějakého proroka a reformátora. Co napsal, pokládáno za nevyvratitelnou pravdu; výroky jeho stávaly se politickou vírou. Neznám žádného spisovatele ani publicistu našich novodobých dějin, který by byl dovedl tak působit v myšlenky a náladu horského lidu jako on. Tajemství jeho působení leželo v jeho mužném neoblomném karakteru, jenž se ničeho nebál a nezastavil se rozpačitě před žádnou pravdou; leželo v jeho demokratickém přesvědčení a konání; v jeho lásce k lidu; v jeho protiklerikálním smýšlení; a v půvabu jeho slovesného jazyka, jenž překypoval řízným vtipem, veselým humorem a často trpkou ironií. To bylo to veliké kouzlo, které ho našemu horskému lidu činilo drahým a po dlouhou dobu nezapomenutelným. Slýchával jsem i v krutých dobách Bachových od pouhých prosťáčků slova: „Havlíček povídal...“, „dobře Havlíček řekl...“, „Havlíčka umučili pro pravdu jako Ježíše a Husa...“ Lidé jeho podobizny líbali, spisy a básně uchovávali i mezi prkny na půdě jako drahé památky, šířili v opisech, diskutovali a později i vydávali. Později se čeští politikové snažili uskutečňovat jeho program. Během následujících desítek let došlo zkrátka – slovy amerického sociologa Roberta Kinga Mertona (1910-2003) – k jejich „vymizení začleněním“ [obliteration by incorporation]: některé jeho slogany a formulace byly přejímány jinými a staly se natolik obecným majetkem, že byl původní autor zapomenut.

I Tomáš Masaryk a jeho gymnaziální spolužáci si opisovali a šířili břitké a pádné Havlíčkovy satiry, které se ještě dlouho po smrti básníka nesměly tisknout: „O Havlíčka jsem měl zájem hned na gymnasiu; opisovali jsme si jeho satiry a čeho jsme se tenkrát –  v polovici let šedesátých  –  dopídili.“ Později Masaryk shledával, že v jeho díle už je napsáno skoro všechno, co chtěl politicky říci. Rád přebíral jeho zásady, mimo jiné: revoluce hlav a srdcí, já pán, ty pán, protiklad aristokracie a demokracie, kritický odstup od německého myšlení a ruských imperiálních ambicí, úsilí o sjednocení českých zemí se Slovenskem, kulturní a politická orientace na jižní Slovany, USA, Anglii, s trochu kritičtějším postojem k Francii. Cenil si ho nejvýše ze všech obrozenců: „Nemáme skvělejšího jména v našem novověkém vývoji;... žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět.“ Už jen v soukromí příteli Herbenovi přiznal, že Havlíček byl jasnější hlava a dokázal jasně formulovat a vystylizovat to, co on sám nedovede. Při triumfálním návratu do vlasti již coby prezident-osvoboditel přikázal vlak v Brixenu zastavit, aby se šel poklonit Havlíčkově památce.

Přístupy k Havlíčkovi po roce 1989

Na sklonku svého nedlouhého života Havlíček tvrdil, že Napoleon se stane habsburské monarchii osudným, že jí přivodí porážku a tím politický převrat u nás. A také že ani ne za tři roky po jeho smrti, tedy 24. června 1859, byla vojska habsburské nadvlády francouzsko-sardinskými vojsky u Solferina poražena. Následný dominový efekt vedl v řádu měsíců k pádu Alexandra Bacha, který doporučil Havlíčkovu deportaci císaři Franzi Josefovi, a v posledku i k vydání „Říjnového diplomu“ (20. října 1860), který absolutismus tohoto mocnáře zrušil. Nadešly na několik dalších desetiletí o něco svobodnější poměry.

Ti, kteří dnes tvrdí, že „vyhnanství K. H. Borovského v Brixenu byl vlastně luxus“, za něj zřejmě považují odříznutí spisovatele od blízkých, vykázání na jedno místo, zákaz mluvit s většinou místních i přespolních cizího městečka, výslechy, kontroly soukromí a prohrabávání a zabavování písemnosti státními orgány. Onen často zmiňovaný Havlíčkův pobyt v dotyčném lepším brixenském hotelu ostatně trval jen pár prvních týdnů; spisovatel zešedivěl již po své třicítce.

Nikdo vážně nepopře připomínky Jiřího Moravy, že ve 20. století přišly do této země i režimy s brutálnějším přístupem k nezávislým jednotlivcům než onen Metternichův a Bachův. Ještě očitý svědek oné doby, spisovatel Antal Stašek, však na rozdíl od Jiřího Moravy dobový útisk Čechů ironií nezlehčuje: „Mladší pokolení nedovede si ani představit, jakým otřesem působil mezi naším podkrkonošským lidem obrat r. 1848. Sedlákům bylo, jako by je vypustili z obrovské trestnice, kde musili ze dne na den těžce robotit a pro pány cedit krev i pot. Vždyť v tom velikém rakouském kriminále, v němž katolická církev měla úlohu ředitele, dohlížitele i profousa, nebylo jim ani dovoleno, aby se dle své vůle strojili. Žádný vesnický člověk nesměl pod nosem nosit kníry ani vousy na bradě. I to bylo v té všeobecné otročině daní, kterou musili svým tělem odvádět. Zajásali nad náhlou svobodou, ochutnali její světlo a počali přemýšlet i přetřásat veliké otázky časové, jak jim je v ´Národních Novinách´ vykládal Havlíček.“ A doplňme jeho vzpomínky ještě zmínkou dalších tehdejších rakouských reálií, které by zas mnohým i u nás v 50. letech minulého století připadaly otřesné, z pera samotného Havlíčka: Vojna v oněch dobách trvala osm či čtrnáct let, značná část mužů byla odváděna na smrt na bojišti a i k sňatku našinec potřeboval vrchnostenské povolení.

Některé přístupy rakouské vrchnosti i po roce 1848 zas silně připomínají způsoby ještě nepříliš dávného normalizačního režimu, nastoleného po roce 1968 v důsledku sovětské okupace země. Havlíček ještě stihl referovat od korespondenta o tehdejší Světové výstavě ve Londýně (1851). Poukazoval na tehdejší vydávání pasů jen prověřeným lidem, vysílání policejních agentů do Londýna a sledování chování skutečných zájemců ještě roky po jejich návratu ze svobodného prostředí domů. Havlíček se jen diví tomu, jak to přijde, že anglická vláda, která nemá skoro žádné vojsko, se nebojí hostit tolik zahraničních návštěvníků i revolucionářů přímo doma, zatímco jiné vlády se statisíci vojáky se bojí výjezdu několika vlastních občanů do ciziny.

Že by se opravdu, jak tvrdí publicista Michael Borovička, „od té doby se mnoho změnilo a úkoly, před nimiž stál Havlíček, dnes nejsou na pořadu dne.“? Havlíčkovy verše naznačují opak: „Neboť svět je pořád stejný /, lidé ho nezmění: / plivni si stokrát do moře, / ono se nezpění.“

Leckde stále dobře padne to, co napsal novinář již v předminulém století: „Na všech stranách občan „pozoruje, že státní zřízení dokonce není k jeho prospěchu, nýbrž všude jen k jeho škodě, a že jen tenkráte by mohl on sám ze státního spojení užitek míti, kdyby se odhodlal s vlky výti a na útraty ostatních utištěných svůj vlastní prospěch vyhledávati.“ „Bojujte proti některé nespravedlnosti a škodlivosti tak dlouho, až konečně po velikých namáháních zvítězíte, dokázavše celému světu nespravedlivost a škodlivost této věci, tak že již déle obstáti nemůže: myslíte, že bude odstraněna? Nikoli, na čas snad přestane, ale hned zas si počnou utiskovatelé a šiditelé lidstva uváděti do života tu samou věc, jen že pod jiným jménem, a znovu musíte bojovati a tak to trvá nekonečně.“

Jenže to, proti čemu Havlíček vystupoval a co pokládal za škodlivé, se u nás po téměř dvou staletích uvedlo zpět dokonce pod stejnými jmény. Na humanitních fakultách se dnes opět hojně probírají němečtí filosofové, zčásti stále ti, na jejichž adresu Havlíček prohlásil, že „vůbec všemu výborně rozumějí, vyjmouce toliko to, co by lidem opravdu k nějakému užitku posloužiti mohlo.“ A pod hlavičkou „křesťanství“ se i v necírkevních médiích a veřejném prostoru po roce 1989  dává opět větší prostor projevům církevních hodnostářům a rituálům namísto Havlíčkova nestranného zkoumání „mnohých učení Pána Ježíše“, která „leckterý biskup za kacířství považuje.“ Havlíčkovu hrobu stále vévodí kříž, tedy v jeho pojetí nic než šibenice, tedy pojetí nápadně podobném charakteristice současné belgicko-francouzské myslitelky Luce Irigaray), pro niž je kříž leda potupný popravčí nástroj smrti a zmaru. Snad aby se naplnila slova Havlíčkova epigramu: „Na kříž reformátora, / byla metoda stará, / nyní svět pověsí spíš / na reformátora kříž.“

V roce 1848 se Havlíček postavil proti poklonkování vládnoucí dynastii, totiž Riegrovu nápadu postavit na Staroměstském náměstí pomník maršálu Radeckému. Poukazoval na maršálovo krvavé potlačení povstání svobodymilovných Italů. Ostatně díky dalšímu vítězství Radeckého v Itálii si troufla vláda 13. dubna 1849, pohnat Havlíčka k soudu. Jeho švagr František Jaroš pak po tříhodinovém urputném boji na městské radě pražské dosáhl téměř jednohlasného zamítnutí. Pomník byl postaven v roce 1859, odstraněn v roce 1919 po vzniku Československé republiky, ale dnes se má obnovovat.

Obdobně jako byla v roce 1850 – jak Havlíček upozorňuje přes noc – instalována, tak i v roce 2003 byla opět nenápadně umístěna rakouská socha císaře Franze I. na dnešní Smetanovo nábřeží. Čech si tak dále může připomenout Havlíčkovu předtuchu, či „Novinu z Prahy“: „Na nábřeží podívat se běž, / gotická se na něm staví věž. / Okolo ní českých krajů chlouba, / a ve věži bude – trouba.“

Na domě Havlíčkova vyhnanství v nyní italském Brixenu nestačil česko-italský text. Česko-rakouský spisovatel Jiří Morava dal podnět k dodání pamětní desky v roce 1995 s textem německým, jak prý byl „obyvatelstvem Brixenu ... přátelsky přijímán. Jak se ale k věci vyjádřil sám vyhnanec? Inu, v dopise matce uvádí: „Zdejší lid je pobožná pakáž, pořád jsou v kostele, ale poctivé žilky na nich není.“ Básník, který vyzýval ke shození Vídně do Dunaje, ke zděšení svých současníků zamýšlel „rakouskou dynastii podvrátit a Čechii samostatnou vládu královskou zjednati“ a který v epigramu jméno Rakous odvozoval od raků, neb „oni také chodí pořád nazpátek“, měl být dle Jiřího Moravy „velký Rakušan.“

Jenže „v půtkách tuženého“ Havlíčka by ani takovéto znevážení jeho přínosů neodradilo. Jeho motivace nezávisela od vládnoucího řádu ani od aktuálního počtu příznivců: „Když se lidu ujímáš, proň pracuješ aneb v nebezpečí se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčnost. Pokud jde všechno dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě třeba i chváliti aneb i v hospodě na tvé zdraví píti: přijdeš-li ale na této cestě své do nebezpečí, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci aneb oběti, neočekávej také a nespolehej se nikdy na ně, kdyby k provedení něčeho zapotřebí bylo také pomoci a oběti z jejich strany. Že tomu jest tak a nejinak, kdož by se divil? Jest to věc zcela přirozená a pošetilý jest každý, kdo očekává něco lepšího, neboť ošizen bude a trpce sklamán v nadějích svých každý, který hledá vděčnosti a odměny od lidu za své práce pro lid. Vždyť právě proto se ujímáme lidu, aby se zvelebil, aby pokročil ve vzdělanosti a skrze ní k lepšímu životu: jestli se tedy ujímáš o nevzdělané a zanedbance, o lidi otrocky vychované a otrocky smýšlející, kterak od nich očekávati můžeš způsoby vzdělancův a svobodných vyšších tvorů? Kdo seje les, kdo zakládá sad, zřídka se dočká sám ovoce a užitku: ale jak bídný by byl svět, kdyby proto již nikdo sady zakládati a lesy síti nechtěl? Kdo tedy se chce ujímati lidu, musí k tomu míti jiné a vyšší pohnutky nežli vděčnost a odměnu od něho: ve zdaru svého díla, ve svém srdci a ve vděčném přátelském uznání malého počtu svých stejně smýšlejících musí hledati jedinou odměnu, nechce li býti brzy sklamán.“

Klasik stále aktuální

Havlíčkův ctitel Ferdinand Peroutka vyzdvihuje, že „jako leckterá jiná, tak se Havlíčkovi podařila i ta rovnováha, že byl lidový a vůbec přitom nebyl demagogický.“ Havlíček ostatně o záměru svých novin své čtenáře výslovně ujišťuje: „´Národní noviny´ nevycházejí pro zisk, nýbrž pro poučení a zvelebení lidu českého, a raději bychom množství odběratelů oželeli, než proti svému přesvědčení někomu pochlebovali.“

V době stále větší specializace nejen techniků a vědců, ale i filosofů Havlíček nepřímo učí neutápět se v detailech a upozorňuje na to, že člověk s nevelkým obzorem vedený běžnými zvyklostmi těžko nahlíží, „v čem je, a nepozoruje nic z toho, co se ustavičně okolo něho plete.“

Nedlouho po Heinrichu Heinovi varoval i Havlíček právě před těmi směry německé filosofie a přístupy, které později spoluutvořily ideologické základy a zdůvodnění většiny totalitních systémů 20. století.   Havlíček v jedinečné kombinaci rozebírá metody a nástrahy užívaných silnějšími k ujařmení slabších. Jako sotvakdo jiný nahlíží souvislosti politického, ideologického a národnostního útisku. A je s to vysvětlit příslušníkům malých národů dlouhodobou „taktiku v boji proti větší síle.“ Přináší tak i dnes mocné poselství malým národům a zkrátka všem rukojmím, vydaným na milost a nemilost mocným a zpupným vládcům a sousedům, dnes aktuálně zejména ve východních částech Evropy a v kontinentální Asii. Zejména těm, kteří třebas hrdinně, ale nepromyšleně povstanou proti vlastním tyranům nebo cizím interventům, aby byli nakonec po své krvavé porážce zotročeni ještě víc. Upozorňuje na nástrahy nepromyšleného převzetí jednostranných idejí: „Kdo jednou svobodu a právo člověčenstva postavil na svou korouhev co heslo, kdo se dal do boje proti všeliké libovolnosti, proti všelikému utiskování, ten nesmí snad jenom v jistých věcech chtíti svobodu a právo, a v jiných dopouštěti libovůli a utiskování: neboť jedna nepravda ze sebe rodí tisíce jiných a jedna libovůle zruší na tisíce práv.“

Havlíčkův vrstevník Alexis de Tocqueville po procestování tehdejších USA ve své době vynášel tamní blahodárné účinky náboženství na společnost: Církve v oné zemi prý udržují mravní řád, tím pak napomáhají oné bezpečnosti a stabilitě a uschopňují lidi, aby zvládli větší míru svobody. I když se prý v USA nikdy přímo nevměšuje do řízení společnosti, neuspořádává jen mravy, ale rozšiřuje svou moc i na rozum a klade překážky lehkovážnému porušování zákonů a skrupulí: zabraňuje člověku všechno chápat a zapovídá mu všeho se odvážit. Jenže právě toto nedávno učinili svým vloupáním se do Kongresu stoupenci exprezidenta Donalda Trumpa, ano, toho politika, který používá silnou náboženskou rétoriku. Ostatně nedávno zesnulý americký sociolog Ronald Inglehart připomínal, že v USA církve podporovaly progresívní causy, aniž se vázaly na tu kterou politickou stranu ještě tak v 60. a 70. letech 20. století. Jenže ony doby jsou ty tam a s nimi i důvěra Američanů k nim. Současný vývoj ve světě, dokonce i v USA, potvrzuje spíše Havlíčkův celkově skeptičtější pohled na sociální roli církví. Ostatně oni pěšáci trestu se úspěšně vyhýbajícího Donalda Trumpa, kteří jsou dnes za vniknutí do Kongresu odsuzování k mnohaletým žalářům a dnes se kají, si zřejmě zavčasu nepřečetli Havlíčkovo varování: Nechoď, Vašku, s pány na led, / mnohý příklad známe, / že pán sklouzne a sedlák si / za něj nohy zláme.

Havlíček navíc mistrně vystihl stav i pocity lidí, které se staly ještě příznačnějšími pro dvacáté a vlastně i naše století. V takzvaném „předpeklí politickém“ již politici netvrdí, že vládnou absolutisticky. Hlásí se k ústavnosti, slibují její naplnění v budoucnu, jenže přitom nepokrytě dávají najevo vlastní svévoli, využívají každé příležitosti, aby opatření reálně vedoucí ke svobodě zesměšnili a kroky k ní vedoucí podkopali. Vládne nesmírná nejistota ohledně budoucnosti, hynou obchody, průmysl, každý se bojí možné zkázy, země chudne.

14. srpna 1851, za opětovně nastupujícího temna, se Havlíček ještě stihl rozloučit se svými čtenáři: „Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal, promrzelosti, která tak lehce vším praští a v mrzuté nečinnosti si hoví, promrzelosti, kterou právě nejvíce chtí vzbuditi všichni nenávidící pravou svobodu národů. Všude pozorujeme jejich snahu ustavičným stíháním, poznenáhlým, ale jistým smrtícím uskřipováním promrzeti každého, kdo jest jiného mínění než oni, aby tak konečně utuchla všechna činnost strany liberální, všechna jiskra budoucího pokroku. Nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti.“

---

---

---