Výbušniny/Peroxidy acetonu

Z Wikiknih
< Výbušniny(přesměrováno z Peroxidy acetonu)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Úvodní shrnutí[editovat]

Kardinální pravidlo při práci s třaskavinami: třaskaviny se nikdy nesmí přiblížit prstům a nesmí být obaleny v materiálu, který produkuje nebezpečné střepiny. Minimální bezpečná vzdálenost mezi prsty ve dvojitých rukavicích a 2 g peroxidu acetonu je asi 10 až 15 cm.

Hlavní body:

  1. Roztok s peroxidem acetonu je zfiltrován ještě před silným zhoustnutím směsi a promyt tak, aby na každém filtračním papíru bylo maximálně 100 - 200 mg peroxidu acetonu.
  2. Peroxid acetonu je pak sušen na velikých, oddělených a přehnutých papírech ve 100 - 200 mg hromádkách, které jsou přibližně uprostřed daných papírů.
  3. Peroxid je pak z papírů po maximálně 100 - 200 mg dávkách plněn do dlouhé trubičky uložené ve speciálním kbelíku s práškovou sádrou a následně je vrchních 10 - 15 cm trubičky naplněno vatou. Maximálně se do trubičky plní 2,5 gramu peroxidu acetonu.
  4. Jsou potřeba ochranné pomůcky - minimálně 2 páry pevných rukavic, kevlarové nebo kožené rukávy, pevné bavlněné oblečení (i krk musí být chráněn), obličejový štít a zároveň brýle, špunty do uší a/i sluchátka. V žádném okamžiku nesmí dojít k přiblížení prstů k peroxidu acetonu. Je potřeba si dávat pozor, chytat pouze okraje papírů a horní konec trubičky. Dopomáhat si lze špejlemi se smotkem vaty na konci a podobnými předměty.

Obecný popis[editovat]

Vlastnosti, rizika při manipulaci a využití[editovat]

Peroxidy acetonu* jsou obvykle bílé krystalické látky s nízkou teplotou tání, které lze snadno vyrobit z běžně dostupných chemikálií. Jsou citlivé na náraz, tření, statickou elektřinu nebo změny teploty, mohou explodovat samovolně i za horkého dne (pokud obsahují stopy kyseliny sírové). Jsou značně nestálé, mají sklon k sublimaci a již po několika dnech může dojít k rozkladu vlivem nečistot, popř. vzniku větších a o něco citlivějších krystalů. Čistý peroxid acetonu (bez stop kyseliny apod.) je chemicky poměrně stálý.

  • V praxi se většinou setkáváme s trimerní formou peroxidu acetonu - TATP a někdy se lze setkat s dimerní formou (DADP).

Snadnost výroby a relativně vysoká explozivní síla a brizance, je předurčují jako zbraň teroristů a také jako oblíbený výrobek nezodpovědných amatérských pyrotechniků. Pravděpodobně právě tato látka má na svědomí největší počet úrazů „mladých chemiků“. Rozsah zranění je často výrazně umocňován zbytečně malou vzdáleností mezi prsty a peroxidy acetonu při manipulaci. Detonace 3 g peroxidu acetonů při přímém kontaktu s rukou obvykle vede k amputaci celé dlaně, 15cm vzdálenost při kombinaci s pevnými rukavicemi vyústí v relativně minimální nebo žádná zranění. Zdrojem těchto úrazů je vystavení TATP/DADP tření, nárazu, statické elektřině, zvýšené teplotě (nad 50 °C) nebo plameni. Typickým příkladem nehody je exploze TATP/DADP zachyceného v závitu nádoby při manipulaci s víčkem, popř. v důsledku rozdílné tepelné expanze víčka a nádoby při změně teploty. Proto se nesmí takové nádoby používat. Ideální je krátkodobé skladování množství menšího než jeden gram v papírových vaničkách (s připevněnými úchyty) překrytých bavlněnou tkaninou nebo papírem. Takto skladované peroxidy acetonu musí být mimo dosah jiných hořlavých materiálů pro nebezpečí vzniku požáru! Dalším zdrojem explozí jsou výboje statické elektřiny, zvláště v období kolem konce roku, kdy amatéři připravují a manipulují s peroxidy acetonu v suchém vzduchu (nižší než 60-70% relativní vlhkost vzduchu). Proto je nutné se tomuto vyvarovat. Obecně je nutno vždy mít několik centimetrů (5-10 cm, popř. více pro množství nad 1 g) vzdálenosti mezi danou látkou (peroxidem acetonu) a prsty, čehož lze dosáhnout mimo jiné používáním špejlí, dlouhých dutinek a důkladných úvah. Jiným zdrojem nehod je sušení na přímém slunečním (UV) světlu, kde může dojít ke samovolné detonaci.

Dalším typem nehody je ulpění krystalků na povrchu zápalnice, kdy dojde k přenosu detonace do nálože, netěsnost kolem nálože a konce zápalnice. Tření neupevněné zápalnice uvnitř náložky v důsledku popotažení může rovněž vyvolat detonaci. Vzácnějším typem nehody je poškozená náplň zápalnice (může dojít k neočekávaně rychlému či pomalému hoření zápalnice - 30cm zápalnice může vyhořet během několika sekund i přesto, že jiné kusy totožné zápalnice hoří rychlostí 1 cm/s, popř. může dočasně žhnout obal zdánlivě uhašené zápalnice a taková zápalnice pak hoří dlouhé minuty než se znovu a náhle naplno rozjede) a amatérský elektrický odpal, kde dojde k použití příliš citlivého palníku, popř. neodborné manipulaci s vodiči před odpalem (nezkratované konce vodičů palníku, vysílající anténa mobilu či vysílačky u drátů, tažení obnažených konců drátů po vlhké zemi, odpal v blízkosti vedení vysokého napětí, nepoužití stromu jako krytu při spojování palníku a linky/zapojování palníku do dálkového odpalovacího zařízení apod.). Existují i případy detonace sušeného peroxidu acetonu na radiátorech, kde zvláště při použití kyseliny sírové jako kyselého katalyzátoru dochází při teplotách nad 50 °C ke vzniku nebezpečné nestability (ať už následkem existence malých množství kyseliny uzavřených v krystalech, popř. zakoncentrováním kyseliny z matečného roztoku /při nedostatečném promytí na filtru/ díky odparu vody na kamnech). Existují i případy detonace při tuhnutí směsi lepidlo/peroxid acetonu, pravděpodobně vlivem vnitřního tření. Při sušení je vždy nutné mít na jednom filtru méně než 1 g této látky! Ideálně však jen desítky až stovky mg. Peroxidy acetonu mohou detonovat až do 25% obsahu vody, tedy i značně vlhký peroxid/peroxidy acetonu jsou nebezpečné! Při syntéze a sušení většího množství je nutné mít více oddělených filtrů! Jakákoliv manipulace pak obecně vyžaduje odborné školení a ochranné vybavení, včetně pevných rukavic, pevného oblečení, pevné obuvi, obličejového štítu, další vrstvy brýlí a sluchátek. Vždy je nutné se vyvarovat používání kovových, keramických či skleněných nádob a pomůcek pro mimořádné nebezpečí vzniku nebezpečných střepin při náhodné detonaci. Obecně je pak papír vhodnější než typické plasty vzhledem k akumulaci statické elektřiny (hladké povrchy spolu s nevodivostí typických plastů) .

Příklad podomácku vyrobeného zařízení na plnění dutinek/rozbušek peroxidem acetonu. Amatérští experimentátoři používají podobná zařízení k minimalizaci zranění při plnění rozbušek. Při plnění dutinek díky zvýšenému tření a možnosti statického (elektrického) výboje existuje vysoké riziko náhodné detonace. Vatová ucpávka se vnáší pomocí dlouhé tyčky. Ucpávku je možno lehce stlačit a tím lehce stlačit náplň peroxidu acetonu. Tím se zabraňuje přesypávání peroxidu acetonu uvnitř dutinky. Přesypávání uvnitř dutinky je z bezpečnostních důvodů nežádoucí. Při plnění je pochopitelně použito více papíru s malými množstvími peroxidu acetonu. Je potřeba si dát pozor na to, aby se ve stopce trychtýře nezaseklo větší množství peroxidu acetonu. Proto je nutno přidávat peroxid po malých dávkách (desítky miligramú jedním pohybem tyčinky s vatou). Po zalepení dutinky se čeká alespoň hodinu na zatvrdnutí lepidla - chemické reakce nebo tření vyvolané tuhnutím lepidla mohou detonovat stopy peroxidu acetonu u hrdla a detonace se může přenést do hlavní náplně. Náhodná detonace malých množství peroxidu acetonu může při přímém kontaktu s rukou vyústit v amputaci či smrt.
Příklad podomácku vyrobené rozbušky s peroxidem acetonu. Při manipulaci hrozí detonace a zásah fragmenty např. drátu, což může vyústit v těžké krvácení a jiná zranění. Proto je nutné mít velmi pevné oblečení a několik vrstev ochrany očí ! Dlouhá vatová ucpávka brání pohybu peroxidu/peroxidů acetonu uvnitř dutinky a zároveň tak vytváří vzdálenost mezi prsty a samotným peroxidem acetonu! Materiál dutinky nesmí být lehce ohebný pro riziko přenosu tření dovnitř náplně peroxidu acetonu při manipulaci! Nesmí být ale z kovu či skla. Papír či plast je ideální. Povrch části zápalnice trčící z rozbušky nesmí být znečistěný krystalky peroxidu acetonu! Lepidlová ucpávka nesmí mít mezery z důvodu případného proniknutí jiskry dovnitř rozbušky! Lepidlo ale nesmí proniknout do vnitřku zápalnice! Tuhnoucí lepidlo generuje třecí síly, které mohou při přímém kontaktu s peroxidem aceton vyvolat samovolnou detonaci. Rozbuška, která selhala, se nikdy nerozebírá! Rozbuška se vždy drží za konec s lepidlem/zápalnicí. Zápalnice ani palník se nikdy nepopotahuje. Rozbuška se nikdy do ničeho nerve, vždy se do nálože dopředu udělá díra tužkou. Padající rozbuška se ve vzduchu nikdy nechytá, ale nechá se spadnout na zem. Pevná pracovní obuv je při manipulaci rovněž nutná. Rozbuška se do nálože zasunuje až v místě odpalu. Přenášení rozbušky z místa na místo se musí dít mimo lidské tělo (taška, kufr auta) a to tak, že rozbuška je zahrabána uprostřed kbelíku s několika kilogramy sádrového prášku, popř. je ještě uvnitř vatového lůžka, které je obklopeno sádrou/jemným nehořlavým práškem. Rozbušku pro riziko rekrystalizace ve větší a citlivější krystaly nikdy neskladujeme déle než několik dnů.
Plnění rozbušky peroxidem acetonu (resp. simulantem z práškového cukru). Je potřeba si dát pozor, aby se neucpala stopka trychtýře. Při pochybnostech je vhodné si posvítit svítilnou do trychtýře
Rozetření hrudek peroxidu acetonu (simulantu z cukru) s pomocí vaty na špejli. Dvě vrstvy rukavic, kevlarový rukáv + pevné oblečení. Skutečné hrudky peroxidu acetonu jsou více křehké a lze je tedy lépe rozetřít


Je potřeba zdůraznit, že citlivost třaskavin není stálá, ale proměnná. Typicky udávané citlivosti jsou udávané jako síly, popř. energie potřebné k odpálení 50 nebo 10 % vzorků. Ale např. v 1 případě z 1000 bude stačit i 70× menší síla. Nezkušení amatéři během pár pokusů často zjistí, že citlivost peroxidů acetonu "není až tak veliká"a myslí si, že odobrníci a zkušení amatéři zbytečně straší - toto je bohužel důsledek pravděpodobnosti. A pak se během několika dalších pokůsů stanou obětí toho případu, kdy je potřeba k odpálení peroxidů acetonů mnohem menší impuls (to je ten 1 případ z 1000). Samotné přesypávání na papíře je schopno generovat statické výboje a třecí síly potřebné k občasnému odpálení peroxidu acetonu (tj. ten 1 případ z 1000). Pokud tedy začátečník připraví 10 náložek, tak se vystavuje asi 1 % riziku amputace prstů.

Vyrábět více než přibližně 5 g je v domácích podmínkách krajně nebezpečné a proto většina amatérských experimentátorů používá tuto látku buď v malých množství přímo do malých výbušných zařízení, popř. do rozbušek k iniciaci jiných, ale bezpečnějších a zároveň stejně dobře dostupných trhavin na bázi dusičnanu amonného (DAP). Peroxidy acetonu nelze za žádných okolností míchat s jinými výbušninami nebo chemikáliemi a už v žádném případě nelze vytvářet nesmyslné a extrémně nebezpečné směsi dusičnanu amonného s peroxidy acetonu (APAN) a používat je jako sekundárních náloží s hmotností od několika gramů do několika kilogramů. Takové směsi nejsou nijak silnější než DAP, ale přitom jsou srovnatelně nebezpečné jako peroxidy acetonu samotné. Je známa řada smrtelných nehod, například uživatel Phone z Dánska, který zemřel po náhodné detonaci 800 g směsi peroxidů acetonu s dusičnanem amonným (APAN).[1] Výbuch velikého množství peroxidů acetonu taktéž zabil 3 mladíky z Franice v roce 2015.[1] V roce 2018 výbuch peroxidu acetonu zabil muže v Beaver Dam. Další obětí náhodné detonace většího množství peroxidu acetonu byl mladík z Denveru v roce 2006. Známý je také případ smrtelné náhodné detonace peroxidu acetonu ve Španělsku v roce 2017, který zasáhl teroristy. Představy o plastifikaci peroxidů acetonu např. vazelínou jsou rovněž naivní. Vzniklý materiál je jen o něco málo bezpečnější než samotný peroxid acetonu a proto je nutno se větším množství (nad několik gramů) rovněž vyvarovat. Hloupé experimenty související s deflagrací peroxidů acetonu jsou rovněž nebezpečné, neboť i malá množství peroxidu acetonu mohou bez varování přejít ihned v plnou detonaci, proto je vždy nutno zachovat bezpečný odstup rukou od peroxidu acetonu spolu s komplexní ochranou těla, rukou, chodidel, zraku a sluchu! [2] [3]


Jakékoliv důrazné lisování a stlačování peroxidů acetonu podomácku je extrémně nebezpečné a téměř jistě povede k náhodné detonaci! Snadno explodují i při přiblížení k plameni či potenciálnímu zdroji výboje statické elektřiny (prsty, kusy oděvu apod.), a to i v malém množství.[2]

V žádném případě se peroxidy acetonu nesmí plnit do dutinek, které jsou přímo drženy v rukou! V žádném případě nelze takové dutinky držet v místech, kde se nachází peroxid acetonu! Peroxidy acetonu nelze přímo za použití prstů obalovat alobalem ani podobnými materiály!

Výroba a využití[editovat]

Diperoxid acetonu (C6H12O4) a triperoxid acetonu (C6H12O6) jsou nejvýznamnější látky ze skupiny peroxidů acetonu. Jsou to třaskavé látky, které vznikají reakcí peroxidu vodíku s acetonem.

2 H2O2 + 2 CH3COCH3 —> C6H12O4 + 2 H2O

Jako katalyzátoru se používá minimální množství kyseliny sírové, popř. chlorovodíkové. Při použití většího množství kyseliny chlorovodíkové vznikají vedlejší halogenované deriváty. Obecně ale literatura uvádí, že stabilnějšího produktu se dosahuje právě s kyselinou chlorovodíkovou. Čím vyšší je pH, tím více vzniká trimeru (TATP) Dimer rychleji sublimuje, ale oproti trimeru má přibližně poloviční citlivost na náraz a tření. Při výrobě TATP je tedy nutno použít co nejméně kyseliny (řádové jednotky ml na 100 ml roztoku a méně). Krystalický TATP může samovolně přecházet na DADP. Reakční nádoba i reagenty musí být vychlazeny před výrobou a během syntézy musí být rovněž chlazeny, ideálně směsí ledu, chladné vody a velkého množství vychlazené soli a to tak, aby se reakční nádoba nepřevrhla v důsledku její ideálně vysoké výšky. Při použití soli je nutné hlídat obsah ledu (méně než více), aby směs kolem reakční nádoby neztvrdla. Alternativně lze použít jemný písek, ten ale musí být ještě jednou přesypán přes síto pro vyloučení přítomnosti kamínků. Opět musí být vychlazen. Krok s použitím písku/soli lze obejít při použití jiného zabezpečení reakční nádobky v chladicí lázni. Ideální je použití vysoké a široké nádobky, taková může stát v 5 cm chladicí směsi bez rizika převrhnutí i s minimem reakční směsi uvnitř. Zároveň je ale potřeba zajistit, aby reakční nádoba nestála nepovšimnutá delší dobu pro nebezpečí odpaření vody a vzniku hromady peroxidu acetonu na dně nádoby.

Jsou potřeba brýle a rukavice na ochranu rukou proti poleptání.

Směs bohatá na TATP se získává smícháním acetonu, peroxidu vodíku a kyseliny chlorovodíkové v molárním poměru 1:1:0.25. To odpovídá 3,75 ml acetonu, 5,1 ml 30% peroxidu vodíku a 1,1 ml 35 % kyseliny chlorovodíkové. Malé objemy kyseliny a peroxidu je možné odměřit tzv. inzulinkou, tj. stříkačkou na aplikaci inzulinu - bez kovové jehly. Při odměřování acetonu je nutno použít skleněné pomůcky. V případě použití plastových pomůcek (stříkačky je nutno pracovat velmi rychle, aceton napadá plast a v acetonu by se mohly rozpustit látky bránící úspěšné syntéze TATP. Ze stejného důvodu musí být reakční nádoba ze skla. Nejdříve smícháme peroxid a aceton v chlazené skleněné nádobce a počkáme pár minut (musí být dobře vychlazená, v ledové lázni)a pak po kapkách a za míchání přidáme kyselinu chlorovodíkovou). Už při přidávání kapek kyseliny se začnou srážet první krystaly TATP, které se ale rychle rozpouští v acetonu reakční směsi. Směs se po přidání kyseliny rapidně zahřeje. Větší množství krystalů TATP se vyloučí během několika desítek minut. Kdybychom čekali půl dne, tak bychom získali plný výtěžek peroxidu acetonu - přes 3 gramy. Problém je v tom, že by vznikla hustá pasta, která se jen velmi špatně bezpečně filtruje. Proto je ideální čekat pouze jednu až dvě hodiny do stavu, kdy je reakční směs plná krystalů ale ještě dostatečně tekutá. Tou dobou by mělo být v nádobě kolem 2 g TATP. Pak přejdeme k filtraci. Pokud na filtraci není čas, tak po jedné až třech hodinách přidáme 5 - 15 ml vody, tím zpomalíme reakci a oddálíme nutnost filtrace o další jednu až dvě hodiny. přidávat vodu do kyseliny se nemusíme bát, protože toto pravidlo platí pouze pro koncentrované kyseliny - a koncentrace kyseliny chlorovodíkové v reakční směsi je z tohoto hlediska zanedbatelná. Reakční nádobu pak umyjeme vodou, popř. acetonem (ten rozpouští peroxid acetonu). Rozhodně nelze zbytky peroxidu acetonu ze stěn skleněné nádoby seškrabovat pro riziko detonace a vzniku skleněných střepin.

Alternativně lze použít 3% peroxid vodíku, poměry jsou 75 ml 3% peroxidu vodíku, 25 ml acetonu a 25 ml 35% kyseliny chlorovodíkové. Vše se ponechá reagovat 24 - 36 hodin, postup je zcela obdobný jako v předchozím případě, rozdíl je akorát v tom, že se nemusíme obávat vzniku husté pěny. Před filtrací tak lze nádobkou pouze zakroužit a promíchat tak usazeninu peroxidu acetonu. Výtěžek by měl být kolem 2 g peroxidu acetonu.

další postup (filtrace) je opět psán po výrobu ze 30% peroxidu vodíku, při použití 3 % není obvykle nutno během filtrace doplňovat vodu - viz dále

Filtrace

K filtraci je celkem zásadní si připravit co možná největší plastovou nálevku a co možná největší filtrační papíry či kávové filtry. Pro filtraci 2 g TATP je potřeba 10 - 15 filtračních papírů či kávových filtrů (ty poskytují rychlejší filtraci, zvláště ty skládané). Malé filtry (po rozložení mající průměr pod 20 cm) jsou z bezpečnostního hlediska nevhodné. Nálevka je pak upevněna buď v laboratorním stojanu/filtračním kruhu (kruh měl by být celý z plastu) a nebo nějak kreativně přímo vložena na nádobku, do které bude odtékat kapalina (tato nádoba by také měla být z plastu). Znovu je potřeba připomenout, že nálevka musí být z plastu. Do nálevky je vložen filtr, který je promyt vodou pro lepší přilnutí k nálevce a odplavení nečistot. Pak je do střední a nejspodnější části filtru odlito asi 1 - 2 ml roztoku (první odlití s sebou typicky strhne nejvíce TATP ze všech, nádobku bychom měli chytat za vrchní polovinu). Takto se ve středu filtru odchytí 100 - 200 mg TATP. Toto je pak několikrát promyto vodou s asi gramem rozpuštěné jedlé sody (100 ml) a pak čistou vodou (asi 700 - 1000 ml). Přídavky vody jsou vždy prováděny tak, aby hladina vody v nálevce/filtru nedosáhla výše než je asi polovina výšky filtru. TATP se totiž pak nezachytává na horních okrajích filtrů. Vodu na promývání pak ještě po tyčince několikrát pomalu nalijeme na vrchní okraj filtru, abychom spláchli zbytky matečného louhu z vrchních okraj filtru. Poté je filtr chycen prsty (popř. plastovými nebo dřevěnými tyčkami) za vrchní okraje, roztržen a přenesen na několik savých papírů. Za vrchní okraj se filtr uchopuje proto, aby prsty nepřišly do kontaktu s TATP. Vrchní okraje tedy musí být bez povlaku z krystalků TATP. Po pár minutách je pak tento papír přenesen na klasické papíry velikosti A4 nebo A5, které jsou uprostřed přehnuty (byly přehnuty předem). Takto připravené papíry s filtrem a 100 - 200 mg TATP jsou přeneseny na místo bez přímého slunečního svitu a mimo dosah snadno zápalných materiálů. Do nálevky je vložen další filtr. U druhé filtrace je už možno nalít trochu více matečného roztoku- celý proces se pak opakuje. Mezi filtracemi se do nádobky s matečným roztokem vždy přidá několik ml vody pro bezpečnější filtraci. TATP uchycené na stěnách nádoby se rovněž spláchne do roztoku proudem vody. Na konci filtrace tedy získáme 10 - 15 roztržených, velikých a samostatně sušených filtrů na oddělených podložkách z ve středu přehnutých listů papírů. Celkem se na filtrech bude sušit kolem 2 g TATP. Už po pár desítkách minutách sušení lze pokládat TATP za citlivou a nebezpečnou látku - proto je od tohoto bodu nutno nosit při manipulaci s TATP ochranné vybavení. K plnému vysušení dojde za 24 hodin. Vlhké TATP degraduje v řádu týdnů a v zásaditých i kyselých roztocích se rapidně rozkládá ale méně rapidně než HMTD). Volně položené TATP z filtrů odsublimuje během 2 až 3 dnů.


Třaskaviny nelze filtrovat za pomocí vakua (tj. za odsávání vzduchu pomocí pumpy) pro riziko vysušení třaskaviny na filtru, což by mohlo být zdrojem náhodné detonace.

Manipulace s filtry a přesypávání TATP

Tento krok lze už provádět pouze s ochrannými pomůckami (správně vložené špunty do uší - ideálně v kombinaci se sluchátky, brýle, obličejový štít, pevné oblečení s krytím krku, kevlarové rukávy a 2 páry rukavic z kevlaru a kůže). Pro přesun krystalků se zhotoví nástroj z dřevěné špejle, která je na konci celá obalena asi 3 cm vaty (nebo papírovými kapesníky stejné tloušťky). Vata (nebo kapesníky) brání vzniku velmi rychlých dřevných fragmentů při náhodné explozi a pomáhá s přesunem krystalků. Další postup si experimentátor musí zvolit sám po zvážení situace. Pokud je vrstva krystalků TATP dostatečně daleko od nejvzdálenějších okrajů filtrů, tak lze tyto okraje uchopit prsty (5 - 7 cm od prvních stop TATP na filtru by melo stačit - na celém filtru se nachází jen 100 - 200 mg TATP). Pokud ne, tak je potřeba použít krátké dřevné nebo plastové hůlky na uchycení rohu papíru (minimálně 2 cm široký okraj papíru - musí být rovněž bez stop TATP). Filtr je pak za okraj zdvižen a pomocí špejle s vatou se suché TATP přesune/přesype na střed předem prohnutých papírů. Pokud jsou papíry, na kterých spočívaly filtry, vlhké nebo pokroucené vlivem vlhkosti, tak se použijí nové, suché a rovněž ve středu předem prohnuté papíry velikosti A4 nebo A5 (je nutno použít více vrstev - třeba 5 nebo 7 - na sebe položených papírů - celkem tedy může být potřeba 50 - 105 listů suchého papíru). Obsah jednoho filtru patří na jeden papír (resp. stoh tvořený 5 - 7 papíry). Na konci operace tedy získáme 10 - 15 předem prohnutých stohů (5 - 7 listů papíru vysokých) suchého papíru se 100 - 200 mg hromádkami suchého TATP, které je přibližně uprostřed stohů papíru (v míst ohybu papírů). Odpad, který je kontaminován stopami TATP, se spláchne do záchodu. Tak se předejde náhodnému vysušení a zapálení stop TATP v koši/kontejneru. 100 mg volně nasypaného TATP odpovídá kvádříku 1 cm × 1 cm širokému a 3 mm vysokému nebo kopečku a průměru kolem 1 cm a v nejvyšším bode 5 - 6 mm vysokému. V žádném případe se nelze prsty dotýkat filtrů v místech, kde je povlak TATP a to ani z druhé (čisté strany). V žádném případě se nelze prsty dotýkat papírů v místech, kde jsou hromádky TATP a to ani z druhé strany papírů.

Vážení

Vážení není nutným krokem. Většina kuchyňských vah nedisponuje požadovanou přesností na vážení 100 - 200 mg hromádek, zvláště ne vážení s velikým listem papíru. Před případným vážením by se miska/deska vah mela vynulovat s 10 - 20 dalšími listy papíru tak, aby byla dostatečná vzdálenost mezi kopečkem TATP a deskou vah pro eliminaci rizika vzniku střepin při náhodné detonaci(6 milimetrů papíru je při vážení 100 -200 mg dostačujících). Některé váhy mohou při vystlání desky papírem překonat maximální zatížení pro přesné vážení.

Plnění do trubičky, příprava náložky

Volně položené TATP po zásahu plamenem rychle shoří (občas ale detonuje i ve velmi malém množství). Pro jeho využití jako třaskaviny je nutné TATP bezpečně přemístit do trubičky. TATP reaguje s kovy a obecně by se při práci s třaskavinami nemělo využívat kovových trubiček (až na speciální případy při využití hliníkových trubiček s velmi tenkými stěnami). Budeme tedy potřebovat buď papírové nebo plastové trubičky. Při použití trubičky jako rozbušky je velmi důležitá její pevnost (proto se v některých případech s jinými třaskavinami dají použít tenké hliníkové trubičky) a absence prasklin. Spodní konec trubičky by měl být bez mezer a prasklin - uzavřen, ideálně už z továrny. Do mezery mezi ucpávkou a trubičkou na spodním konci by se totiž mohly dostat krystaly třaskaviny a to by i při malém vzájemném pohybu ucpávky a trubičky mohlo vyvolat detonaci. To samé platí pro praskliny na trubičce a její případné ohýbání. Trubička by měla být schopná pojmout až 2 g TATP a zároveň dost vatové ucpávky na to, aby mezi koncem náplně TATP a vrchním koncem trubičky bylo alespoň 10 - 12 cm prostoru na vatovou ucpávku. Trubička by neměla být příliš tenká (zhoršuje to manipulaci, zvyšuje to šanci na náhodnou detonaci při pádu trubičky na zem) ani příliš široká (široká náplň TATP urychluje po detonaci fragmenty plastu na vyšší rychlosti než je nutné). Ideálně by trubička měla mít vnitřní průměr kolem 10 - 15 mm a vnitřní délku kolem 180 mm. Síla plastových stěn by měla být 1 - 3 mm, u tvrdého papíru 2 - 5 mm. Prvních 3 - 5 cm trubičky vyplní 2 g TATP (po naplnění trubičky bude mít TATP hustotu kolem 0.5 g/cm3. Dalších 12 - 15 cm vyplní vata se zápalnicí či palníkem, poslední centimetr vyplní např. lepidlová ucpávka. Trubičku nelze v žádném případě celou vyplnit pouze TATP. 12 cm vatové ucpávky je pro bezpečnost naprosto zásadních - tvoří bariéru mezi prsty a TATP. Takovou trubičku ale nelze plnit přímo. Toto je zásadní chyba velké části domácích chemiků, kteří většinou právě při této činnosti (přímém plnění TATP do trubičky) zažijí náhodnou detonaci vlivem tření/výboje statické elektřiny a následnou amputaci prstů, poškození sluchu z absence sluchátek apod. Lze odhadnout, že v 1 případě z 1000 dojde při přímém plnění trubičky k náhodné detonaci a tedy i k amputaci prstů nebo dokonce celé ruky. Toto skutečně nemá smysl riskovat - trubička se plní vždy v kbelíku tak, jak je popsáno v této wiki-knize.

Plnění trubičky v kbelíku

Na plnění trubičky TATP se nejdříve připraví speciální aparát. Pro plnění 2 g TATP do trubičky stačí 5l až 10l kbelík se silnějšími stěnami(popř. 2, podobně velké 5l až 10l kbelíky které do sebe zapadají), 4 - 5 nebo až 10 kg práškové sádry (lze zaměnit nebo míchat s polohrubou moukou - hladká mouka je pro svoji potenciální hořlavost nevhodná). Papíry/menší knihy/časopisy na vystlání vrchu kbelíku, jeden nebo více plastových kelímků, ideálně průhledný plastový trychtýř/nálevka se stopkou s alespoň 5mm vnitřním průměrem, přenosnou svítilnu, vatu nebo kousky papírových kapesníků, několik dřevěných špejlí a jednu nebo dvě špejle obalené na svém konci 2 - 3 cm vaty nebo papírovými kapesníky. Na dno kbelíku (kbelíku) se nejdříve nasype asi 10 cm sádry nebo mouky a do středu kbelíku se vtlačí převrácený plastový kelímek (do sebe vložené kelímky, pokud je jeden kelímek nedostatečně pevný). Získáme tak převrácené dno kelímku, které bude fungovat jako opora. Dutina kelímku musí být plná sádry/mouky - proto byl kelímek vtlačen do sádry/mouky). Na dno kelímku postavíme prázdnou trubičku a za držení trubičky dosypeme zbylé 3 - 4 kg sádry (asi 15 cm). Takto získáme zasypanou a uprostřed stojící trubičku, která má oporu v ve dnu kelímku na spodku. Povrch sádry/mouky se pak celý pokryje časopisy, papírem a knihami. Toto jednak stabilizuje trubičku proti převrhnutí, jednak brání možným plastovým střepinkám v letu a snižuje to hluk při případné detonaci. Přesnou metodu si musí každý zvolit sám, jsou možné kusy časopisů s dírami nebo po dvojicích naskládané malé knihy (dvě paralelně s cca 2 cm mezerou, aby se mezi ne vešla trubička a další dvě paralelně s mezerou, aby se mezi ně vešla trubička - ale kolmo na první dvojici. Vrstva papíru silná 10 - 15 mm je postačující. Do vrchu trubičky se pak vloží průhledný plastový trychtýř. Je důležité, aby vnitřní průměr jeho stopky byl alespoň kolem 5 mm, ideálně 8 - 12 mm (silnější stopka se nevleze do trubičky). Musí se totiž omezit tendence TATP ke zachytávání se v této stopce. I tak se bude muset přidávat TATP po velmi malých přídavcích.

Proces plnění

Zde se opět dostáváme do kontaktu se suchým TATP. Je nutné tedy opět mít obličejový štít, brýle, krytí krku a pevné oblečení (třeba dvě vrstvy bavlněné mikiny), kevlarové rukávy, kevlarové rukavice a na nich rukavice z kůže. Do uší se dají špunty (pozor: špunty musí dobře doléhat, tj. špunt se rolováním zmenší a vloží se do ucha, kde expanduje po dobu 10 - 20 sekund. Během této doby by člověk neměl moc hýbat hlavou. Během zavádění špuntu do sucha se druhou rukou drží horní okraj boltce ucha - ten se táhne od lebky a směrem nahoru. Pak se upustí (hned po vložení špuntu do ucha). Poznámka na okraj: špunty v prostředí kolem 0 °C a pod touto teplotou špatně expandují a jsou tedy jen omezeně použitelné při venkovních pracích. Špunty je téměř vždy vhodné doplnit ještě ochrannými sluchátky. Exploze 2 g TATP 70 cm od uší způsobí pískání v uších i při použití špuntů (ale k dlouhodobému poškození nejspíše nedojde). Při použití kombinace sluchátek se špunty pískání nenastane. Je vhodné si upravit pracovní místo tak, aby nedocházelo k nebezpečným pádům. Pracovat lze jak na podlaze, tak i na pracovním stole. Na jednom konci místnosti máme například 2 skříně a na nich 10 - 15 papíru s TATP (dohromady asi 2 g) pár těchto papírů (2 - 3) si přineseme na druhý konec místnosti, kde je kbelík s trubičkou. Papíry uchopujeme a držíme pouze za okraje, tak, abychom se prsty/dlaň nedostaly blíže jak 10 cm k TATP. Pokud je TATP v hrudkách (pravděpodobně bude), tak je nutné jej rozetřít na jemný prášek. V tomto případě je vhodné umístit papíry na knihy, tak, aby při náhodné detonaci nebyla poškozená podlaha/stůl. Hrudky se jednoduše roztírají vatovým koncem špejle s vatou. Je nutno rozdrtit všechny hrudky. Přejdeme k plnění. Pro praváka je vhodné vzít jeden papír s 100 - 200 mg TATP (papír, resp. stoh papírů je už z minula přehnutý a ve svém středu má malinký kopeček či pár malinkých kopečků TATP), který se uchopí levou rukou za vzdálenější konec - přibližně někde uprostřed. Do pravé ruky se vezme špejle obalená vatou. Toto se přiblíží k plastovému trychtýři. Papír se velmi lehce nakloní a pomocí vatového konce špejle se do trychtýře posouvají malá množství TATP. Na jeden pohyb by se do trychtýře mělo dostat 10 - 20 mg TATP. Větší množství hrozí ucpáním stopky, což je zbytečně nebezpečné. Po každém přidání 10 - 20 mg TATP je papír s TATP položen a na trychtýř je z hora posvíceno svítilnou tak, abychom viděli, že se ve stopce nezachytilo větší množství TATP. Pokud ano, tak se do trychtýře lehce klepne dřevěnou či plastovou tyčkou. Pokud poklepávání nestačí, tak lze protáhnout stopku samotnou dřevěnou špejlí. Jak při poklepávání, tak i při protahování špejlí hrozí zvýšené riziko náhodné detonace. Ochranné vybavení by spolu s kbelíkem mělo vyloučit nebo minimalizovat riziko úrazu. Toto opakujeme asi 10×, dokud není celý obsah papíru bezpečně na dně trubičky. Pak si vezmeme další papír a opakujeme tento postup. Následně si zajdeme pro další papíry, rozetřeme hrudky TATP a zase opakujeme plnění. Na konci získáme trubičku, kde je na dně 2 g práškového TATP. Opět se svítilnou ujistíme, že stopka trychtýře není ucpaná TATP. Pokud ne, tak trychtýř vyjmeme a přejdeme na přidávání zápalnice/palníku a vatové ucpávky. Při vyjímání trychtýře hrozí zvýšené riziko detonace vlivem tření. Doporučuji si proces plnění nacvičit s inertní látkou, třeba cukrem nebo moukou.

Vlastnosti a kontrola zápalnice/palníku

Je potřeba zkontrolovat šarži zápalnice (třeba den před plněním trubičky)(zápalnice se obvykle prodávají po metrových kusech) - ustřihne se několik kusů a ty se zapálí - zjistí se, jest-li hoří tak, jak mají - používat podomácku vyrobené zápalnice není dobré - jsou obvykle nespolehlivé. Poté se ustřihne požadovaná délka (alespoň 25 cm, tak aby zápalnice zasahovala do konce trubičky). Použitý kus zápalnice by neměl mít ohyby (zlomy které se blíží 90° - zlomená zápalnice i po narovnání nemusí celá prohořet). Konec, který bude zasahovat do TATP, se lehce omotá potravinovou fólií/lepicí páskou tak, aby byla náplň zápalnice pomocí fólie izolovaná od TATP po vložení do trubičky. Palník se zkontroluje např. s pomocí multimetru - jest-li vyhovuje daným specifikacím (měl by být alespoň středně odolný s odporem pilule kolem 0.4 Ohmů. Lze též udělat vizuální inspekci vodičů hned za pilulí pro případnou deformaci a spojení těchto vodičů mimo piluli (zkrat). Lze též vzít pár palníků ze šarže a odpálit je, středně odolný palník s krátkými vodiči by měl shořet po připojení k plně nabité 9V baterii, pro praktické využití je pak lepší 12V baterie, systémy s kondenzátory nebo paralelně/sériově zapojené 9V baterie...). Konec palníku s kovem a pilulí by měl být rovněž obalen potravinářskou fólií a/nebo lepicí páskou pro vyloučení kontaktu pilule a kovu s TATP. Je možné si poznačit 15 cm hranici od konce zápalnice/pilule pro jistotu vložení na dno trubičky.

Vložení zápalnice/palníku a vatové ucpávky

Kus zápalnice nebo palník se pak jednoduše vloží do trubičky tak, aby TATP bylo v dobrém kontaktu s koncem zápalnice, popř. pilulí palníku. Načechrané TATP nebude klást veliký odpor a tak je reálně opatrně zasunout konec zápalnice i více než 1 centimetr pod vrch vrstvy TATP. Zápalnice i palník budou přídavky vaty vytlačeny ke stěně trubičky, snažit se zápalnici dát do středu trubičky je tedy zbytečné. Při tomto kroku je nutno zamezit kontaminaci povrchu horní poloviny zápalnice krystalky TATP. Ochranné rukavice by tedy měly během tohoto kroku být vyměněny za druhé nebo by měly být důkladně očištěny. Pak se vezme velké množství malých kousků vaty nebo natrhaných papírových kapesníků. Čím menší kousky jsou, tím lepší (centimetrové smotky vaty jsou ideální).Smotky vaty se po jednotlivých kouscích dávají k ústí trubičky (ideálně pomocí tyček) a pak se zatlačují na dno trubičky pomocí dřevěné špejle nebo plastové tyčky. Tato tyčka/špejle by měla být alespoň 30 cm dlouhá a měla by se držet za vrchní konec. Alternativně lze použít nástroj ve tvaru T či L. Proč? Při tomto kroku hrozí velké riziko náhodné detonace a tak je vhodné mít ruce do nejvýše nad ústím trubičky či zcela mimo něj (trajektorie pro úlomky špejle mimo ústí trubičky jsou kryté časopisy a vrstvou sádrového prášku). Takto se vyplní horních cca 12 cm trubičky (asi 1 cm pod horní okraj trubičky). Poznámka: vata i natrhané kapesníky jsou poměrně hodně stlačitelné, takže jich bude potřeba více než se na první pohled zdá. Vložit ucpávku během jednoho kroku z jednoho kusu vaty je prakticky nemožné a navíc hrozí nedokonalé ucpání trubičky.

Uzavření/lepení trubičky

Dutinku je potřeba na horním konci uzavřít, např. vhodným lepidlem. Musí jít o lepidlo, které dokáže dobře zatuhnout ve vrstvě alespoň několik milimetrů silné a zároveň musí přilnout k materiálu trubičky/zápalnice/palníku. V případě tavné pistole se nepřibližuje pistole s horkou špičkou ale roztavené lepidlo se nejdříve nanese na špachtli a teprve ze špachtle se přidá do vrchu trubičky. Po zalepení vrchu je nutné alespoň hodinu počkat na utuhnutí lepidla ideálně několik hodin). Na vrchu trubičky totiž mohou být zbytky TATP a ty mohou buď chemicky reagovat s lepidlem nebo mohou být odpáleny třecími silami, které vznikají v tuhnoucí vrstvě lepidla. A tato detonace by se mohla přenést do hlavní náplně. Při použití zápalnice je nutné se ujistit, že lepidlo neproniká dovnitř zápalnice a že nebrání v jejím plném prohoření. Toho lze docílit například tak, že se udělá testovací dutinka s vatou a to tak, že se spodní konec uřezán a z něj trčí několik centimetrů zápalnice. Horní konec s vatou pak zalepíme a vyčkáme do uschnutí. Pak zápalnici zapálíme s sledujeme, jest-li prohořela až na druhý konec. V případ palníku není potřeba testovat odolnost proti lepidlu. Po utuhnutí lepidla je možné trubičku (náložku) vyndat z kbelíků a prohlédnout na případné praskliny na povrchu a zkontrolovat, jest-li není zápalnice na svém povrchu kontaminovaná krystaly TATP (lze na chvíli sundat obličejový štít a ofouknout). trubičku - vždy - držíme prsty jen za horní okraj! Za palník ani zápalnici nikdy netaháme silou. Přenos na místo odpalu se realizuje tak, že se trubička(náložka) zahrabe doprostřed kbelíku se sádrovým práškem (tento kbelík je podobným tomu, ve kterém jsme náložku plnili). Náložku nikdy do ničeho silou nerveme, vždy napřed uděláme díru prsty/tužkou a až pak vložíme náložku. Náložku zapalujeme/odpalujeme zase s plným ochranným vybavením. Námi připravená náložka by se neměla používat jako rozbuška (v absolutní nouzi to možné je). Příprava rozbušky je však do značné míry podobná, klade však trochu větší nároky na materiál trubičky, kvalitu a délku zápalnice/palníku a především je lepší se vyvarovat TATP a místo toho použít dvojsložkovou rozbušku na bázi SA.DS a ETN). Příprava rozbušky bude projednána v samostatné wikiknize.

Deflagrační experimenty - experimenty se zapálením malého množství peroxidu acetonu

Malá množství peroxidu acetonu (do 2 g) lze volně na vzduchu zapálit. Takto zapálený peroxid acetonu povětšinou shoří s nádherně žlutým plamenem (vytvoří ohnivou kouli), popř. jen rychle hoří (velmi vlhký peroxid acetonu). Je potřeba si uvědomit, že jakékoliv množství peroxidu acetonu může ihned detonovat. Proto je nutné mít výše zmíněné ochranné pomůcky a peroxid acetonu zapalovat alespoň 20 - 30 cm dlouhou špejlí (tedy dodržovat bezpečný odstup rukou od peroxidu acetonu pro případ detonace). Hrudky peroxidu acetonu jsou obzvláště náchylné na okamžitý přechod od deflagrace k detonaci. Papírová podložka při deflagraci suchého peroxidu acetonu obvykle nezačne hořet. Je nutno ji mít podloženou třeba knihou pro eliminaci poškození stolu při náhodné detonaci.

Při experimentech s otevřeným ohněm je pochopitelně nutno mít dobře dostupné hasicí prostředky (to platí pro manipulaci s peroxidem acetonu obecně).


Jsou známy též nehody z laboratorního prostředí, kde peroxidy acetonu (TATP) samovolně (oxidací vzdušným kyslíkem) vznikají z diisopropyletheru . [4]

Zcela zbytečné devastační zranění ruky způsobené detonací 4 g peroxidu acetonu při otevírání lahvičky v rukou.Pouhých 15 cm vzdálenosti v kombinaci s rukavicemi (kevlar + kůže) by skončilo bez trvalých následků. Otevírání a zavírání lahviček s třaskavinami je obecně těžký nesmysl, protože se v závitu může uchytit mikroskopické množství třaskaviny, které pak při manipulaci s víčkem detonuje vlivem tření a přenese explozi do hlavní náplně. Tyto stopy třaskaviny jsou transportovány slabými proudy vzduchu při sypání třaskaviny, v případe peroxidů acetonu může dojít i k re-sublimaci krystalů peroxidu acetonu v závitech. Pokud je potřeba z nějakého divného důvodu manipulovat se zásobou peroxidu acetonu, tak se pak děje pouze v papírové vaničce nebo patroně. Tato má pevně přilepené 15 cm dlouhé úchyty ze dřeva/plastu a ta se uchopuje pouze za konec úchytů. Maximální množství jsou zase 2 g a i zde je potřeba plná ochrana těla.
Práškový cukr jako simulant peroxidu acetonu/HMTD. Takto vypadá hromádka peroxidu acetonu/HMTD o hmotnosti 150 - 200 mg v porovnání s rukou v rukavicích z kevlaru (a koženými pod nimi - ideální je mít kožené rukavice nad těmi kevlarovými) a kevlarovém rukávu, přehnutým papírem a mincí. Ruka je přiblížena k hromádce protože se jedná o cukr, jinak by musela být v dáli - ale ani na tuto vzdálenost by neměl výbuch 150 - 200 mg příliš zranit. Při manipulaci se skutečnou 200mg hromádkou HMTD/peroxidu acetonu by ale měla být ruka ve větší vzdálenosti - alespoň o 6 - 7 cm. Přiložená je přibližně 30 cm dlouhá špejle na pečení obalená asi 1,5 cm silnou vrstvou jemné tkaniny. Špejle se pochopitelně při manipulaci se skutečným HMTD/peroxidem acetonu drží za vzdálený konec. Prsty se nikdy nesmí přiblížit do bezprostřední blízkosti peroxidu acetonu/HMTD. Použitý je papír velikosti A4, větší papíry (A3) jsou ještě lepší.
Papír s rozetřeným cukrem (simulantem peroxidu acetonu nebo HMTD). Papír se drží vždy za okraj a prsty jsou daleko od hromádky třaskaviny (HMTD, peroxidy acetonu) se po papíru přesouvají smotkem vaty/látky na konci špejle. Zobrazené množství odpovídá 150 - 200 mg. Použitý je papír velikosti A4, větší papíry (A3) jsou ještě lepší.


Popis odpalu nálože s pomocí peroxidů acetonu

Na vhodné místo v lese zcela mimo dráty vysokého napětí (ideálně ráno nebo večer mimo loveckou sezónu, mimo dny s bouřkami a mimo velmi suché dny) je zanesena rozbuška s peroxidem acetonu uvnitř přepravního kbelíku se sádrovým práškem. Rozbuška obsahuje 2 - 2,5 g peroxidu acetonu a konec 5 m dlouhého palníku (minimálně se střední odolností, nízko-odolné palníky jsou zcela nevhodné, obecně je vhodné si koupit desítky palníků a ty pak doma před ostrým pokusem proměřit) a místo pro připevnění lanka. Je nalezeno přehledné místo s ideálně dvěma silnými kmeny stromů 3 - 4 m od sebe. Stromy by neměly mít v korunách volné kusy větví a ani výrazné kořeny u země (eliminace pádu větví, zakopnutí). Na 3 slepené pizza boxy (vrchní box je lehce prohnutý směrem dovnitř, pro eliminaci kutálení) je do středu umístěn papírový kelímek s 150 g ammonalu 80:20. Papírový kelímek má rovněž prstenec pro připevnění lanka. Celá sestava nálože s papírovými krabicemi je uložena k patě jednoho stromu. Hned na to se zbaví instalující osoba veškerých hodinek a především mobilních telefonů a vysílaček - i náhodný náraz může spustit hovor s následným smrtelným zraněním díky el. mag. indukci - takto nejčastěji dochází ke smrtelným detonacím v lomech. Pak je přenesen kbelík s rozbuškou k náloži, je odmotán palník (rozbuška stále v sádře) - vodiče palníku jsou taženy za druhý strom 3 - 4 m od odpaliště. Je velmi důležité, aby kovové konce vodiče palníku zůstaly smotané (obvykle z továrny, někdy nutno dodělat doma). Vodiče palníku by neměly být vůbec napnuté - 3,5 m v kombinaci s 5 m vodiči postačuje. Konec palníku je položen na nevodivou podložku (kartón) a zatížen menším kamínkem 30 cm od konce tak, aby nesjel z kartónu). Pak se jde zpátky k náloži, tužkou se v ammonalu udělá dírka a do ní se vloží rozbuška (čili opatrné předání z kýblíku do nálože, při vytáhnutí z kbelíku je ještě vhodná inspekce rozbušky na trhliny vzniklé při přepravě - pokud jsou přítomny trhliny, tak ji nelze použít) - zde je nutné postupovat tak, aby daná osoba nezakopla a nespadla na vodiče, nálož. Na dva opačné směry (cca 90°) jsou taktéž protažena lanka (15 - 20 m) jedno od nálože, jedno od rozbušky). Lanka je možno (ideálně) natáhnout už před vložením rozbušky do nálože. Pak se odejde za druhý strom - nasadí se brýle/brýle s obličejovým štítem a sluchátka (ideálně elektronická, tj. s mikrofonem a reproduktorem), vezmou se konce palníku, odmotají se kovové konce a připevní se buď k vodicí lince nebo terminálu pro odpal rádiem. U terminálu je s pomocí LEDky vidět funkční zapojení obvodu - systém posílá do rozbušky slabý proud. Pak se odejde 30 - 40 m od nálože (tak aby člověk šel vždy opačnou stranou - ne kolem nálože). Člověk si dřepne za třetí vhodný strom/spadlý kmen a vystrčí hlavu (to už může mít mobilní telefon) a minutu před odpalem křičí: " Pozor výbuch za 60 s! Odejděte z prostoru!" a toto několikrát opakuje - i když nikoho nevidí. Je nutno mít dobrý vizuální přehled odpaliště - proto je 30 - 40 m od nálože ideálním kompromisem mezi vzdáleností od nálože a přehledem. Po ujištění o prázdnotě prostoru je zmáčknuto tlačítko - a je odpálena nálož. Několik sekund po explozi lze opustit částečný úkryt za stromem, smotat linky, vybavení a utéct (je vhodné mít naplánované únikové cesty, svítilnu apod. - dobré je si i pamatovat, že při útěku přes křoví dojde k rapidní ztrátě dioptrických brýlí). Je vždy vhodné mít s sebou vodu a zkontrolovat (asi 60 s) místo odpaliště pro ohniska požáru - proto nelze odpalovat nálože v silném suchu). U odpalu by měly být ideálně 2 osoby - 1 může mít problém se zavoláním rychlé záchranné služby, 3 a více pak zvyšuji pravděpodobnost zásahu střepinou.

Pokud dojde k selhávce, tak je vhodné pomocí 2 připravených lanek zkusit na dálku vytáhnout rozbušku (toto je nutno nacvičit na stejném místě den předem.. třeba s moukou místo trhaviny) - kelímek se jednoduše převrhne a rozbuška vytáhne. 20 m není ideálních, ale je to obvykle dost a delší lanka pro časté větve v lesích moc nefungují. Pokud má instalující osoba dost času na odstranění větí, tak je 30 - 40 m dlouhé lánko (lanka) výhodou. Následně se jde (bokem!) s brýlemi a sluchátky k druhému stromu a vodiče palníku jsou odstraněny z terminálu (popř. linky, smotány) a tím v podstatě končí celý pokus. Rozbuška se vezme za konec s vatou (s dvojtými rukavicemi, ochranou hlavy, předloktí, těla a sluchu) a vloží se zpět do kbelíku se sádrou.

Stromy fungují jako bariéra proti výbuchu a fragmentům, např. při elektrostatické iniciaci při přidávání vodičů palníku k terminálu - oba dva kmeny stromů vykryjí explozi tak, že je člověk pouhých 3,5 m od 150g nálože (s brýlemi, sluchátky) relativně v bezpečí. Pizza boxy eliminují vznik smrtících kamínků, které by výbuch vytrhal ze země. Navíc je jejich roztrhání při detonaci působivé. I vzdálené bouřky mohou bleskem iniciovat detonaci. Konce palníku jsou smotané a na kartónu pro eliminaci rizik ze statické elektřiny - přímý kontakt obnažených vodičů s vlhkou zemí (by) totiž uzavírá (l) obvod. Obdobně nesmí být v blízkosti (2 m) palníků vysílající antény mobilních telefonů apod. - díky smrtelnému riziku indukce el. proudu. 99% smrtící poloměr tlakové vlny (nálož - horní polovina těla) pro 150 g ammonalu 80:20 je mezi 40 - 60 cm, 50% je asi 60 - 75 cm, nad 2 m by neměla tlaková vlna výrazně zranit (mimo pískání v uších, pádu na zem ze šoku). Plastové fragmenty z obvyklých PET láhví jsou smrtící asi na 1 až 1,5 m - proto je papírový kelímek lepší. Nálože nad 150 až 200 g nemají v podmínkách ČR (silná inviligace, malé lesy) veliký smysl. 150 g ammonalu je ekvivalent asi 4 nejsilnějších dělobuchů, které lze vidět ve městech. 150 g může na 15-20 m vyvolat krátkodobé pískání v uších. Zakopávání náloží do země (zvláště do malé hloubky kolem 10 - 30 cm, kde vznikají veliká množství velmi rychlých fragmentů z kamínků v zemině) je pro nováčka čirým nesmyslem, stejně jako házení náloží do řek (kde je i na všechny vidět).

Diagram zapojení 150g nálože ammonalu s rozbuškou v lese.

Odpal pomocí zápalné šňůry je podobný. Nejprve je nutno otestovat šarži zápalné šňůry. Potom je si na daném kousku zápalnice nutno pohlídat zlomy, silně zalomená zápalnice nefunguje. Je nutno použít alespoň 50 cm zápalnice - a to tak, že se použije jen jeden strom, nálož je za ním a konec zápalnice ho obepíná - tento konec se bude zapalovat. Po zapálení je nutno odcházet obvyklým krokem - nikoliv běžet. To lze až 5 m+ od nálože (riziko zakopnutí). U zápalnic hrozí přerušované hoření, 1/2 může hořet normálně, pak se hoření zpomalí na 20 minut a následně zbytek shoří za 3 s. Proto je u zápalnice použití lanek na dálkové rozebrání nálože více důležité - málokdo disponuje takovým klidem, aby čekal 2 hodiny na uhašení zápalnice (houbaři...). Nevýhodou je taktéž 50s+ prodleva, kdy se kdykoliv mohou vynořit třeba již zmínění houbaři. Jiskry z hořící zápalnice mohou zapálit střed zápalnice, popř. ihned proniknout do rozbušky (špatně zalepený konec rozbušky apod.) - proto se zapaluje konec omotaný kolem stromu. Pro amatéry v podmínkách ČR je elektrický odpal lepší.

Příprava ammonalu

Ammonal se připravuje z práškového hliníku a dusičnanu amonného. Domácí příprava kvalitního práškového hliníku je velmi náročná a tak je vhodné jej koupit v obchodě s pyrotechnikou, popř. jako stříbřenku či součást barvy. Dusičnan amonný se prodává ve směsi s vápencem, popř. dolomitem jako hnojivo. Asi 200 g hnojiva se rozpustí ve 300 ml teplé vody (rozpouštění dusičnanu může zabrat mnoho hodin, takže je vhodné kuličky hnojiva předem nadrtit. Tato směs je pak zfiltrována. Ideálně dvakrát. Získaný čirý roztok dusičnanu amonného ve vodě je pak odpařen na pánvičce. Zde spočívá jediné riziko při výrobě - ke konci odpařování vody může nastat rozklad dusičnanu amonného na dráždivé oxidy dusíku, který je doprovázen zhnědnutím čirého roztoku. Ke konci odpařování totiž může zůstat v pánvičce 20 g vody a 150 g dusičnanu amonného a i tato směs vypadá plně tekutě - ale její nízký obsah vody zabraňuje termoregulaci. Tomuto lze předejít pozorováním, postupným ubíráním síly vařiče a opatrností. Získaný roztok je pak ponechán chladnutí. Velmi rychle vykrystalizují krystaly dusičnanu amonného. Případně mohou vzniknout veliké kusy plátků dusičnanu - ty lze jednoduše rozlámat a rozdrtit na krystaly. Tyto jsou pak rozprostřeny v co nejméně tenké vrstvě na plech a sušeny v horkovzdušné troubě při teplotě 130 - 140°C po dobu alespoň dvou hodin (ze začátku se může stát, že vlivem vlhkosti dusičnan "roztaje" ve své vlastní vlhkosti a pak zase vykrystalizuje po odpařené vázané vody). Při teplotách nad 190°C hrozí rozklad dusičnanu na dráždivé páry a při teplotách pod 110°C hrozí nedokonalé sušení. Vysušený dusičnan se nechá pár minut chladnout a pak je vložen do několika velmi dobře vzduchotěsně uzavřených obalů, aby nenasál vzdušnou vlhkost. Před použitím do ammonalu je nutno jej rozetřít na jemný prášek.

  1. Šablona:Citace elektronického periodika
  2. Šablona:Citace periodika