Měření času ve starém Římě

Z Wikiknih
Přejít na: navigace, hledání

Kalendář v Římě z hlediska roků a měsíců[editovat]

Původ slova kalendář[editovat]

Kalendář pochází z latinského calendarium, což byla původně kniha, do níž se zaznamenávaly dluhy. Pokud bychom pátrali, odkud pochází slovo calendarium, dostali bychom se ke calare — vyvolávat. Souvisí to i se slovem kalenda, kterým se označovaly význačné dny v měsíci. (O tom níže, v části 2.0). Kalendář jako takový se označoval slovem Fasti.

Kalendář původní[editovat]

V dávných dobách, kdy byl založen Řím, obsahoval Latinský kalendář (tzn. kalendář náležející kmeni Latinů) jen deset měsíců. Dle jedné legendy to tak ustavil až velký Romulus, pro to svědčí i to, že se nazývá Romulův. Je zajímavé, že zahrnoval pouze 304 dní a přesto odpovídal slunečnímu roku — zbylých 50 dní totiž lidé neměřili, neboť bylo obvykle tak nevlídno, že takřka neopouštěli obydlí a neměli tedy ani důvod proč vlastně čas měřit. Měsíce se dělily na dlouhé s 31 dny a krátké s 30 dny. Vypadal tedy takto:

Tab 1. Kalendář původní domorodý:

1 Martius 31
2 Aprilis 30
3 Maius 31
4 Junius 30
5 Quintilis 31
6 Sextilis 30
7 September 30
8 October 31
9 November 30
10 December 30

+ neměřené dny cca 50

Kalendář Numy Pompilia[editovat]

Legendy praví, že zakladatelem prvního umělého římského kalendáře byl druhý římský král Numa Pompilius (?715 až ?673). Kalendář je uveden níže v tabulce. Rok podle tohoto kalendáře začínal nadále naším březnem (Martilis). V 6. stol. pátý římský král, Tarquinius Priscus (?616 až ?578), zavedl další dva měsíce Ianuarius a Februarius, a umístil je na konec roku. (Jiný zdroj tvrdí, že tak učinil už Numa Pompilius.) Tento kalendář zavedl do všech možných kalendářů po sobě nehezkou tradici chaotického přehazování dní mezi měsíci a občas i měsíců mezi roky. (Tu jsme částečně zdědili i my. Jestli lidstvo přežije ještě tak dva tisíce let, pochybuji, že bude používat kalendář oproštěný od těchto složitostí, které způsobil jeden římský král. Konkrétně to se pokusili Sověti v letech 1929–1940, ale byl to natolik nesmyslný nápad, že se to neujalo ani v SSSR).

Tab 2. Kalendář Numy Pompilia a Tarquinia Prisca:

1 Martius 31
2 Aprilis 29
- (+ Mercedonius) 22 nebo 23
3 Maius 31
4 Junius 29
5 Quintilis 31
6 Sextilis 29
7 September 29
8 October 31
9 November 29
10 December 29
11 Januarius 29
12 Februarius 28

Kupříkladu uveďme, jak Numa přidával dny ke starému kalendáři, o kterém jsme mluvili na začátku a který obsahoval 304 dní. Pompilius jej chtěl vyrovnat poměrně preciznímu kalendáři řeckému, obsahujícímu dní 354, tudíž by stačilo padesát dní přidat. Ale pozor — 50 je číslo kulaté a sudé, tudíž nešťastné. Přidal tedy 51 dní. To je bohužel zase číslo liché, a tak nešly utvořit dva měsíce podle pravidla, dle kterého se tenkrát tvořily, nemohly být oba stejně dlouhé. Za tímto účelem byl ze šesti jiných měsíců odebrán jeden den a přemístěn k 51 přebývajícím dnům, čímž jsme se dostali na 57 dní, které byly rozděleny na Januarius s 29 dny a Februarius s 28 dny (zdá se, že rozdíl mezi 25 a 26 přišel Numovi Pompiliovi závažnější než rozdíl mezi 28 a 29). Rok měl tedy 355 dní, což se blíží přesnému lunárnímu roku, tedy dvanácti oběhům Měsíce kolem Země, ovšem značně se rozchází s rokem solárním, který, jak známo, má dní něco přes 365. Za účelem odstranění tohoto schodku byl zaveden třináctý měsíc Mercedonius (mensis intercalaris), který obsahoval střídavě 22 a 23 dní a vkládal se každý druhý rok mezi Februarius a Martius. Roky se pak střídaly v takovéto periodě:

Tab. 3 Vkládání měsíce Mercedonia

1.rok nic 355 dní
2.rok + Mercedonius 22 dny 377 dní
3.rok nic 355 dní
4.rok + Mercedonius 23 dny 378 dní
Celkem průměrně: 366,25 dne

Takto se splnily požadavky jak lunárního, tak solárního kalendáře. Jak bystří čtenáři jistě postřehli, oproti přesnému solárnímu roku z neznámých důvodů přebývá den. Tato závada ale nebyla odstraněna, a tak každý rok jeden den do kalendáře přibyl.

Osudy Numova kalendáře[editovat]

V pátém století před naším letopočtem provedli další změny decemvirové, nejvyšší vládní úředníci, ale pro nesrovnalosti mezi lunárními a solárními roky a pro nejasnosti, kdy vkládat přestupné měsíce byl kalendář plný zmatků a zcela nespolehlivý. Od roku 153 př. n.l. se počátek úředního roku přesunul na 1. leden, kdy začali do svých funkcí nastupovat konzulové.

Pontifex maximus, nejvyšší náboženský činitel v Římě, jej upravoval dle své zvrácené zvůle, najmě aby jeho oblíbený státník mohl zůstat u vlády déle než jedno volební období. Například na počátku války Galské (56 př. n. l.) a v následujícím roce byl kalendář náhle o jeden měsíc napřed, rok 54 začínal (z hlediska našeho letopočtu) v listopadu, rok 53 zřejmě v prosinci.

Juliánský kalendář[editovat]

Všeobecný zmatek v kalendáři částečně odstranil až G. I. Caesar v roce 46 před naším letopočtem. V době, kdy převzal vládu, kalendář už vůbec neodpovídal skutečnosti: například jarní rovnodennost, která měla být na počátku roku, byla posunuta o skoro tři měsíce a náboženské svátky byly slaveny úplně jindy než se slavit měly. I životopisec císařů Suetonius vytýkal, že "ani dožínková slavnost nepřipadala do kalendářového léta a vinobraní do podzimu". Když Caesar převzal moc, byl vyhlášen také maximálním pontifikem a dostal tedy moc takřka neomezeně zasahovat do kalendáře. Rozhodl se tedy, že kalendář důkladně zreformuje. Za tímto účelem povolal do Říma řeckého astronoma Sósigena, který působil v Alexandrii, a pověřil ho, aby vypracoval návrh. Jak se mu to podařilo, můžete posoudit níže v tabulce. Tento kalendář, kterému podle Gaia Caesara říkáme juliánský, byl první skutečně trvalý kalendář, kde každý rok začínal stejným dnem, na rozdíl od lunárních systémů (Měsíc sice obíhá pravidelně, ovšem je to další faktor ke dnům a rokům, který s nimi jde už velmi těžko dohromady). Jeho největší vymožeností však bylo zavedení přestupného roku každé čtyři roky, o což se pokoušeli i v Egyptě, ale nepodařilo se jim to. Mercedonius byl zcela zrušen. Sósigenés také přesunul Januarius a Februarius na začátek roku; to je důvodem, proč September je měsíc devátý, October desátý atd., ačkoli zcela evidentně pocházejí z číslovek o dvě nižších.

Tab 4. Caesarova reforma / Sósigenův kalendář

1 Januarius 31
2 Februarius 29 (30)
3 Martius 31
4 Aprilis 30
5 Maius 31
6 Junius 30
7 Quintilis 31
8 Sextilis 30
9 September 31
10 October 30
11 November 31
12 December 30

Ve skutečnosti základ 365 a čtvrt dne, který Sósigenes použil, nebyl zcela správný. V Řecku už znali délku roku přesněji a je zvláštní, že by Sósigenes o tom nevěděl a svých znalostí nepoužil. Nicméně se tak stalo, což se dá vysvětlit buď tím, že ji Sósigenes považoval za příliš malou, nebo o tomto nedostatku sice informoval Caesara, ale ten (nesprávně) usoudil, že je zanedbatelný.

Přestupný den byl přidáván po 23. únoru, tzn. po dni, po němž byly přetím přidávány přestupné měsíce. Protože 24. únor byl podle římského datování měsíce 6. dnem před březnovými Kalendami (dies sextilis), byl přestupný den nazván dies bisextilis (dvakrát šestý) a přestupný rok pojmenován annus bisextilis. Ve francouzštině si toto označení uchoval až dodnes jeko année bissextile.

Reforma kalendáře způsobila dost problémů. Aby se však mohlo přejít k novému kalendáři, musely se chybějící dny nějakým způsobem dohonit, proto Caesar určil, že rok 47 př. n. I., bude mít 15 měsíců a 445 dní. Ten rok byl pak nazván "posledním rokem nepořádku" (annus confusionis ultimus). Caesarova reforma zjednala pořádek na celá staletí, přesto ji její odpůrci přijímali s nedůvěrou a kritizovali ji jako všechna ostatní Caesarova opatření. Když se jednou někdo zmiňoval o tom, že se příštího dne má objevit souhvězdí lyry, Cicero jízlivě poznamenal: "Jistě, na vyšší rozkaz!"

Další změny juliánského kalendáře[editovat]

První následovala už o dva roky později. Tehdy byl Julius Caesar zavražděn a Marcus Aurelius navrhl, aby na jeho poctu byl měsíc Quintilis, ve kterém se Caesar narodil, přejmenován na Julius.

Kněží, kteří se měli starat o přesné počítání času, zřejmě nepochopili podstatu Sósigenovy úpravy, a až do roku 8 před naším letopočtem vkládali přestupný den ne každý čtvtý, ale již každý třetí rok. Císař Augustus, nástupce Caesarův, rozhodl, že se nastřádaná nepřesnost odstraní prostě tím, že se až do roku 8 našeho letopočtu nebudou přestupné roky zařazovat. Senát, jako projev úcty k císaři, dále vděku a novou reformu a zároveň jako oslavu jeho velkých vítězství navrhl, aby se měsíc Sextilis přejmenoval na Augustus, což se také v roce 8 př n. l. stalo. Ovšem Sextilis měl pouhých 30 dnů, což, jak víme, je číslo sudé a tudíž nešťastné, a navíc je kratší než měsíc Julius, který měl 31 dnů, což by mohlo velkého Augusta urazit. Senát tedy zahájil další velké přehazování dnů. Z února se odebral další den, takže má nyní jen 28, popřípadě 29 dnů. Aby neměly tři měsíce po sobě po 31 dnech, převedli jeden den ze září na říjen a jeden den z listopadu na prosinec a rozrušili tak Sósigenovo pravidelné střídání dlouhých a krátkých měsíců. Snad jedinou výhodou plynoucí z jejich podniku je, že na letní prázdniny připadají 2 dlouhé měsíce za sebou.

Tab 5. Konečná podoba Juliánského kalendáře / Augustova reforma

1 Januarius 31
2 Februarius 28 (29)
3 Martius 31
4 Aprilis 30
5 Maius 31
6 Junius 30
7 Julius 31
8 Augustus 31
9 September 30
10 October 31
11 November 30
12 December 31

Tímto velkolepým přehazováním nadlouho skončil vývoj Juliánského kalendáře. Tvrdí se, že další římští císaři jako Tiberius, Nero a Commodus se pokoušeli dát posledním měsícům roku svá jména, ale nepodařilo se jim to. Ač nepřesný, byl roku 325 na Konstantinem svolaném církevním koncilu (zvaném Nicejský) převzat i křesťanskou církví. (Že se den rovnodennosti přestal shodovat s 21. březnem, si poprvé všiml až anglický učenec Beda Ctihodný v sedmém století, který zjistil, že ona malá nepřesnost narostla za 400 let na plné tři dny. V tomto neměl tak docela pravdu, protože se kalendář mýlil o zhruba jeden den za pouhých 128 let. Dalo by se říci, že církevní otcové na Nicejském koncilu postupovali zcela dle pravidla Dvakrát řež, jednou měř.) Juliánský kalendář zůstal nezměněn až do konce šestnáctého století (v některých zemích až do prvních desetiletí století dvacátého), kdy Řehoř XIII. nařídil jeho úpravu na přesnější a kalendář od té doby nesl jeho jméno.

Přehled všech měsíců a jejich původ[editovat]

Tab. 6 Všechny měsíce

Pořadí v roce* Jméno Původ jména Poznámky
1./11. Januarius měsíc boha Iana nebo „iana“ = brána přesunut Sósigenem na začátek r.
2./12. Februarius m. očišťování — februare přesunut Sósigenem na začátek r.
3./1. Martius měsíc boha Marta
4./2. Aprilis název etruského původu — bohyně Apru = Afrodita**
5./3. Maius měsíc bohyně růstu Maii
6./4. Iunius měsíc bohyně Iunony
7./5. Quintilis/Iulius číslovka císař Caesar
8./6. Sextilis/Augustus číslovka císař Octavianus
9./7. September číslovka
10./8. October číslovka
11./9. November číslovka
12./10. December číslovka
mezi 2. a 3. Mercedonius délka 22 nebo 23 dní, v Numově kalendáři vyrovnával délku roku

*) Po / před Sósigenovou reformou **) Další hypotézy : "aperire" — otvírat, pučet nebo "apricus" — hřátý sluncem

Určování roků[editovat]

Za republiky Římané označovali rok vždy jmény obou konzulů zvolených na toto období a rok co rok vrývali jejich jména do mramorové desky umístěné na Kapitolu (fasti Consulares). Už i z toho důvodu bylo velikou ctí zastávat úřad konzulský, vždyť se tím každý i se svou rodinou zapsal na věčné časy do římských dějin i když byla jeho činnost naprosto bezvýznamná. Pokud tedy chtěl Říman mluvit o roce 63. př. n. I., řekl „za konzulů M. Tullia Cicerona a C. Antonia“ (M. Tullio Cicerone et C. Antonio consulibus), když mě na mysli rok 59. př. n. I., dovolával se konzulů C. Julia Caesara a M. Calpurnia Bibula (C. Julio Caesare et M. Calpurnio Bibulo, consulibus). Na tuto zvyklost navazoval politický žert, který šířil Caesarovi přívrženci na vrub Bibula odsouzeného k nečinnosti a nazývali rok 59. obdobím konzulů Julia a Caesara.

Za časů Augustových počítali dějepisci události římských dějin od založeni Města (ad Urbe conditia, a. U. c.) nebo občas také od založení republiky. Ale určit rok založení Města nebylo snadné. Autentické údaje tu nebyly, a tak se názory dějepisců rozcházely. Nakonec byl přijat názor M. T. Rentia Varra, podle kterého bylo Město založeno v roce 753 před naším letopočtem. Nově zavedený letopočet však neodstranil staré tradiční označování roku jmény konzulů.

Náš letopočet byl oficiálně přijat v 6. století podle návrhů a propočtů skytského mnicha žijícího v Rímě, Dionysia Exigua. Dionysiův letopočet začíná rokem narození Ježíše Krista, jenomže rok narození nebyl stanoven přesně a byl patrně o několik let posunut.

Kalendář z hlediska dní a týdnů[editovat]

Původní dělení měsíců[editovat]

V Římě měl každý měsíc tři základní dny:

  • kalendy, umístěné na prvním místě v měsíci,
  • nony (1. čtvrť, devět dní po nich byl úplněk), a
  • idy (střed měsíce, úplněk).

V březnu, květnu, červenci a říjnu připadaly nony 7. den a idy 15. den, v ostatních měsících na 5. a 13. Kalendy a idy byly dny plateb, určující lhůty splatnosti. Kalendy zavedl teprve římský kalendář, v kalendáři řeckém byly neznámy. Proto Augustus pro splatnost sporných pohledávek užíval žertem označení „ad Kalendas Graecas“ (tedy v den podle řeckého kalendáře neexistující), jež se stalo okřídleným rčením. Pokud jsme určovali den, který byl dnem základním, vyjádřili jsme to ablativem — např. 13. ledna bylo „Idibus Januariis“. Dny připadající na slavnosti bylo možno označit prostě jako například „die Saturnalio“.

Ostatní dny se určovaly poněkud složitým způsobem. Zjistil se počet dní do následujícího základního dne: od data základního dne se odečetl počet dní daný pořadovým číslem dne, jehož datum hledáme, a připočetla se jednotka, neboť se započítává i den určovaný: tedy 8. leden byl „die VI. ante Ides Januaries — šestým dnem před lednovými idami“, protože 13 − 8 + 1 = 6. Den před kalendami, nonami nebo idami se označoval jednodušeji přidáním slova „pridie“, například dvanáctého února byl „pridie Idus Februarias“, za základním dnem se přidávalo „postridie“ (některé dny bylo tedy možno určit dvěma způsoby).

Protože ale toto dělení měsíce na Kalendy, Nony a Idy nebylo praktické, vyvinulo se později dělení na týdny o osmi dnech, které po sobě následovaly bez ohledu na rozhraní měsíců, jako naše týdny. Bylo jich za Caesara 45 až 46 do roka a jejich dny se označovaly velkými písmeny ABCDEFGH. Týdnu se říkalo neprávem internunidium nebo nundium (z latinského inter — mezi, novem — devět, dies — dny). Název skutečně obsahuje číslovku 9, protože Římané z jakési nevysvětlitelné pohnutky do tohoto týdne počítali mimo „správné“ dny ABCDEFGH i den A z následujícího týdne, ten pak tedy náležel do obou týdnů zároveň.

Stanovený den v týdnu byl vyhrazen pro konání trhů, k vyřizování úředních záležitostí apod. Dnům vyhrazeným pro úřední jednání se říkalo Fasti, dnům pro jednání nepříznivým Nonfasti. Týdenního období se běžně užívalo jako základu pro stanovení kratších lhůt.

Sedmidenní orientální týden[editovat]

Koncem republiky se v Římě začal vžívat sedmidenní týden, který byl všeobecně přijat na počátku 3. stol. n. l, dá se tedy soudit, že po poměrně dlouhou dobu existovaly oba způsoby dělení měsíců paralelně. Dny tohoto týdne se označovaly podle starého způsobu písmeny nebo podle jmen bohů, jimž byly zasvěceny. Latinská označení jednotlivých dnů byla přijata i románskými a později i některými ostatními jazyky. Dny v týdnu měly názvy podle nebeských těles (tenkrát vlastně podle bohů, tělesa jsme pojmenovali po nich): dies Saturni — sobota (srovnej ang. Saturday), dies Solis — neděle (Sunday, Sonntag), dies Lunae — pondělí, dies Martis — úterý, dies Mercurii — středa, dies Iovis — čtvrtek, dies Veneris — pátek. Tak to zůstalo až do dnešních dob.

Určování denní doby[editovat]

Před slunečními hodinami[editovat]

Přesné měření času, spolehlivý odhad dnů a měsíců, Římany dlouho nezajímal. Každého osmého dne (nundinae) se scházeli na městském tržišti, na Foru, aby vzájemně směňovali své přebytky a vyřizovali úřední věci. Uplynula staletí, než začali pociťovat potřebu řešit otázku rozdělení času a dne. Vojenské, administrativní a hospodářské důvody si vynutily rozdělení dne na určité etapy. Zatímco Egypťanům a Řekům bylo mechanické měření času již dávno známé, římský lid se dovídal, kdy je poledne, jen podle toho, že jakmile se slunce objevilo na zenitu, to je mezi f. Kurií a budovou vedle radnice zvanou Graecostasis, konzulův hlásný buď zatroubil nebo vyvolával: "Meridies est! Je poledne!".

Sluneční hodiny[editovat]

Roku 263 př. n. l. se objevily v Římě sluneční hodiny (solarium) přivezené ze sicilského města Catiny (součást válečné kořisti z první punské války) a od té doby se v Městě zjišťoval čas podle stínu, který vrhala tyčinka slunečních hodin. Jak málo smyslu měli Římané pro přírodovědecké pozorování je patrno z toho, že si po celých sto let nikdo nepovšiml prosté skutečnosti, že sluneční hodiny byly vyrobeny pro město ležící o čtyři stupně níže na jih a jejich údaje byly proto v Římě naprosto nepoužitelné. Teprve roku 164 př. n. l. byly vyrobeny první sluneční hodiny odpovídající zeměpisné šířce Říma. Brzy potom se sluneční hodiny objevily v různých částech Města i v parcích bohatých občanů.

Známé sluneční hodiny byly vystavěny za Augusta na Martově poli, jako ukazatel času sloužil stín egyptského obelisku pohybující se po číselníku vytesaném do dlažby. Po určité době však hodiny začaly jít z nemámých příčin špatně — jejich údaje se rozcházely se skutečným časem. Patrně se tak stalo v důsledku posunutí půdy, na níž hodiny stály, čímž se porušila přesnost hodinové stupnice. Pán domu nemohl však stále sledovat, co ukazují hodiny, proto měl jeden z otroků povinnost hlasitě ohlašovat, že zase uplynula hodina.

Římský lid patrně nebyl zvlášť nadšen touto novou vymožeností. V jedné komedii od Plauta proklíná břichopas nové rozdělení času i vynálezce slunečních hodin proto, že mu dříve stačil žaludek udávat čas, a teď dostává jíst, teprve když podle slunečních hodin nadejde čas k jídlu.

Sluneční hodiny se staly v Římě běžnou záležitostí a užívaly se v rozmanitém provedení, byly známy i přenosné přístroje.

Clepsydra — vodní hodiny[editovat]

Za mlhy a deště nebo v noci ovšem sluneční hodiny nefungovaly. Od poloviny 2. stol. př. n. l. se začaly v Římě šířit vodní hodiny, zvané clepsydra, připomínající tvarem naše přesýpací hodiny. Tento vynález byl řeckého původu, zasloužil se o něj alexandrijský mechanik Ktesibios žijící ve 3. stol. př. n. l. Podstatou přístroje byla válcovitá nádoba naplněná vodou, která do ní vtékala v rovnoměrném tempu malým otvorem u jejího horního okraje. (Jiný zdroj praví, že to „byla amfóra z pálené hlíny, později ze skla, z níž uzounkým krčkem unikala voda“. Existovalo více různých typů.) Podle toho dostaly hodiny i své označení, které v řečtině znamená "zlodějka vody". V nádobě se pohyboval plovák spojený s ukazovátkem, jež na připojené stupnici určovalo příslušnou hodinu. Kromě toho existovaly ještě podstatně složitější a dražší mechanismy, u nichž unikající voda poháněla kola, a ta uváděla do pohybu ručičku nebo dokonce rozezvučela malou píšťalku. Vodní hodiny vyžadovaly pravidelnou obsluhu, obtíže působila i různá délka hodin v jednotlivých ročních obdobích. Východiskem se stalo zvětšení či zmenšení přítokového otvoru nebo výměna stupnice, počítající s příslušnou roční dobou a odpovídající délce denních hodin. U některých přístrojů se užívalo válcovité stupnice, jejímž otočením bylo možné snadno přizpůsobit hodinovou škálu roční době.

Vodní hodiny bývaly někdy pomoci jednoduchého soukolí spojovány s dalším zařízením, které pohybovalo figurkami, uvádělo do pohybu rozmanité hříčky či oznamovalo zvukem uplynutí hodiny. Jedním ze způsobů tohoto sdělování času bylo náhlé vhánění velkého množství vody do uzavřené nádoby, která měla ve svém krytu provrtaný úzký otvor. Tím se v ní stlačil vzduch, který prudce unikal uvedeným otvorem a vydával při tom pisklavý tón. V menší míře se vyskytovaly i pískové hodiny.

Clepsydra přesto nikdy zcela nevytlačila sluneční hodiny, vždyť pro Římany mělo přece jen větší význam jen rozdělení času od východu do západu slunce. Když nastal večer, Město se pohroužilo do tmy a převážná většina obyvatel chodila brzy spát, aby už časně zrána byla zase na nohou.

Dělení dne[editovat]

Zpočátku byl den rozdělen na čtyři etapy, teprve později bylo přijato dělení na dvanáct hodin. V době Ciceronově byla už i noc rozdělena na dvanáct hodin. Hodiny se u Římanů označovaly řadovými číslovkami: místo "jedna hodina" se říkalo "první hodina" (hora prima). Denní doba byla sice rozdělena na dvanáct ze tří hodin, hodiny však nebyly stejně dlouhé a měnily se podle délky dne. Nejkratší je den 23. prosince: 8 hodin 54 minut. Šestého února trvá už den 9 hodin 50 minut, 23. března už plných dvanáct hodin, 9. května 14 hodin 10 minut a nejdelší je 25. června: 15 hodin 6 minut. Na podzim se dny zase krátí: 10. srpna trvá den 14 hodin 10 minut, 25. září 12 hodin a 9. listopadu 9 hodin 50 minut. Podle toho se měnilo rozdělení denní doby, jak je patrno z následující tabulky:

Tab. 7 Rozdělení hodin ve dni

Hodina začátek dne 21. června začátek dne 21. prosince
Hora prima 4 h 27' 7 h 33'
Hora secunda 5 h 42' 8 h 17'
Hora tertia 6 h 58' 9 h 02'
Hora quarta 8 h 13' 9 h 46'
Hora quinta 9 h 29' 10 h 31'
Hora sexta 10 h 44' 11 h 15'
Hora septima 12 h 00' 12 h 00'
Hora octava 13 h 15' 12 h 44'
Hora nona 14 h 31' 13 h 29'
Hora decima 15 h 46' 14 h 13'
Hora undecima 17 h 02' 14 h 58'
Hora duodecima 18 h 17' 15 h 42'

Jen poledne — začátek sedmé hodiny (hora septima) — zůstávalo po celý rok beze změny.

O minuty a vteřiny v Římě nešlo. Všední den začínal v Římě časně zrána. Východ slunce už zastihl mnohé občany při práci v řemeslnických dílnách. V zimě, kdy slunce vycházelo až v půl osmé, seděly už děti ve škole. Vznešené osobnosti veřejného života rovněž vstávaly brzy, protože si nemohly odpustit obřadnosti spojené s ranní salutací. Za republiky bývalo zvykem, že pán domu při východu slunce přijal nejdříve děti, potom otroky zaměstnané v domácnosti, pak zapsal své příjmy a výdaje, vyslechl hospodářskou zprávu svého prokurátora a pozdravil své klienty. Této činnosti věnoval první dvě hodiny dne. Ve třetí hodině se scházeli na Foru politikové, advokáti a sporné strany k soudnímu řízení a obchodníci k sjednávání obchodů. Bylo-li svoláno shromáždění lidu, museli být občané už ve druhé hodině na Comitiu. Ruch na Foru dosáhl vrcholu mezi pátou a sedmou hodinou. V osmé hodině končila veškerá úřední činnost, a kdo své věci vyřídil, vyklidil obvykle pole zahalečům a darmošlapům, kteří si přišli zahrát v kostky a užít zábavy. V odpoledních hodinách zaplnil lid okázalé sloupové síně Fora, procházel se tam a bavil. Muži strávili část odpoledne ve veřejných lázních, než nadešel čas večeře. Denní světlo udávalo začátek a konec pracovní doby. Řemeslníci a i dělníci se dali do práce brzy ráno a v létě pracovali do sedmé, i v zimě do šesté hodiny. Podle Carcopinových výpočtů pracoval římský dělník, přepočteno na šedesátiminutové hodiny, v létě asi sedm, v zimě sotva šest hodin. Obchodníci, lazebníci a hospodští zavírali pochopitelně později.

Použitá literatura[editovat]

  1. E. Kotulová: Kalendář aneb kniha o věčnosti a času
  2. kol. autorů: Velký slovník antiky
  3. kol. autorů: Encyklopedie Diderot (Praha 1999)
  4. J. Burian: Řím — světla a stíny antického velkoměsta (Praha 1970)
  5. V. Klíma: Kalendář mění tvář (nakl. Votobia 1998)
  6. V. Kubelka: Římské reálie (Uh. Hradiště 1898)
  7. G. Ürögdi: Tak žil starý Řím (Přerov 1963)

+ rozsáhlé fondy internetu