Kečuánština/Fonologie a pravopis

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Kečuánština se vyznačuje poměrně malým počtem samohlásek a relativně velkým počtem souhlásek, obzvláště v cuzkánské a bolivijské kečuánštině. Pravopis je v podstatě fonologický (jedna hláska se obvykle zapisuje jedním písmenem), situace se však poněkud (ale málo) komplikuje některými dialektálními rozdíly.

V  následujícím přehledu nebudeme některé hlásky zapisovat pomocí mezinárodní fonetické abecedy (IPA), protože tento text není určen výhradně pro jazykovědce a používání českých písmen, pokud odpovídají stejné výslovnosti v obou jazycích, může být pro některé čtenáře užitečná. Každopádně doprovodný text by měl vždy případné nejasnosti odstranit. Fonémy (hlásky, které jsou v daném jazyce funkční, tj. rozlišují slova) budeme zapisovat mezi lomítka /č/, jejich konkrétní výslovnost mezi hranaté závorky [č] (nebo v IPA [ʧ]) a písmena mezi malé špičaté závorky ‹ch›.


Samohlásky[editovat]

Naprostá většina kečuánských dialektů má tři samohlásky (případně šest, vezmeme‑li v potaz délku ve středoperuánských nářečích).

i   u
  a  

Samohlásky /i/ a /u/ jsou obvykle poněkud otevřenější než v češtině (v IPA [ɪ] a [ʊ]) a v blízkosti uvulární souhlásky /q/ (včetně aspirovaných a glotalizovaných variant a frikativní hlásky /χ/) se otevírají na [e] a [o] (v blízkosti znamená buď v těsném sousedství, nebo oddělené od /q/ neokluzivní souhláskou (např. /r/, /l/, /n/, /s/, /w/, /y/), někdy i v další slabice před nebo za): kiru [kɪrʊ] „zub“, ale qiru [qerʊ ~ qero] „(dřevěný) pohár, sklenice“, yuraq [jʊrɑχ ~ jorɑχ] „bílý“, pirqa [perqɑ] „zeď“. Samohláska /a/ se v blízkosti /q/ vyslovuje poněkud zadněji ([ɑ], viz uvedené příklady). V severní kečuánštině, kde se /q/ změnilo v /k/, k těmto změnám ve výslovnosti nedochází.

Rozdíl mezi otevřenými a zavřenými samohláskami není pro většinu (obzvláště monolingvních) mluvčích rozlišitelný (podobně jako pro češtinu znělé a neznělé /ř/ nebo otevřené a zavřené /e/), protože tento rozdíl nerozlišuje slova (otevírání je způsobeno uvulárou /q/), což se mimo jiné projevuje i v záměnách otevřených a zavřených samohlásek v jejich španělštině. V kečuánštině jsou [e] a [o] pouze výslovnostní varianty (alofony) příslušných zavřených hlásek (fonémů). Pro mluvčí s primární nebo dobrou znalostí španělštiny však může být rozdíl mezi nimi fonologický.

Dvojhlásky a trojhlásky: za ně lze považovat kombinace samohlásek se souhláskami /j/ (psáno ‹y›) nebo /w/ (kombinace /uw/ nebo /wu/ zřejmě není, i když někdy se kombinací ‹uw› přepisuje koncové přízvučné /u/ ze španělštiny: šp. Perú, keč. Piruw (a analogicky přízvučné ‹í› nebo ‹é› jako ‹iy›: José, Husiy)). V kečuánské jazykovědě se však tyto kombinace chápou jako kombinace samohlásky (/a/, /i/, /u/) a souhlásky (/w/, /j/ (‹y›)), v souladu s kečuánskou slabičnou strukturou: (C)V(C)[.CV(C)] (tj. max. dvě souhlásky vedle sebe uvnitř slova, žádné samohláskové skupiny).

Dvojhláska /aj/ (psáno ‹ay›) se v jižní kečuánštině může vyslovovat i jako [ej]. Kombinace /ij/ (‹iy›) se často vyslovuje bez polosouhlásky /j/ na konci: wasiyki [wasɪjkɪ ~ wasɪkɪ] „tvůj dům“.

Dialektální rozdíly: Existence dlouhých samohlásek ve středoperuánských dialektech je jedním z hlavních rysů, které odlišují středoperuánská nářečí (Quechua I) od periferních (Quechua II). Dlouhé /i:/ a /u:/ se ve většině dialektů vyslovují otevřeně ([e:], [o:]) a dvojhlásky se často změnily na dlouhé samohlásky (např. /aw/ > [o:], /ay/ > [e:]). V severních nářečích, kde se původní uvulární /q/ změnilo na velární /k/, se zavřené samohlásky /i/ a /u/ neotevírají, tj. pro naše české uši nemají tato nářečí ani ve výslovnosti [e] ani [o]. V některých variantách naopak došlo k fonologizaci otevřených alofonů; např. v argentinské kečuánštině (Santiago del Estero): přípona minulého času ‑rqa má variantu ‑ra (a ve 3. osobě některá nařečí vypouštějí příponu osoby ‑n); takže například máme plný tvar hamurqa(n) „přišel“, vyslovovaný s [o] jak v Cuzku, tak v Santiagu, avšak forma s redukovaným tvarem přípony minulého času /hamura(n)/ se v Cuzku vyslovuje [hamuran] (není uvulární /q/, takže /u/ se neotevírá na [o]), ale v Santiagu máme výslovnost [hamora] (tj. /u/ a /o/ musí v tomto nářečí fungovat jako samostatné fonémy).

Souhlásky[editovat]

Souhlásky pro cuzkánskou variantu
  Bilabiály Alveoláry Palatály Veláry Uvuláry Glotály
Okluzívy            
prosté p t č k q (ʔ)
aspirované čʰ  
ejektivní čʼ  
Frikativy   s (š)     h
Nazály m n ɲ      
Laterály   l ʎ      
Vibranty   r        
Aproximanty w   j      

Uvedená tabulka v podstatě platí pro východní část variant jižní kečuánštiny, přibližně od poloviny departamentu Apurímac dále na východ, tj. především pro nářečí Cuzka, Puna a Bolívie. Východní část, tj. především nářečí Ayacucha a také argentinské nářečí (Santiago del Estero), se liší absencí aspirovaných a ejektivních okluziv, dále ražená hláska /q/ se v Ayacuchu změnila na třenou hlásku (frikativu) /χ/ (ve výslovnosti alternuje mezi uvulárním [χ] a glotálním neznělým [h]). Další rozdíly jsou ve frikativizaci okluziv v některých pozicích ve východních jihokečuánských nářečích, o tom více níže.

Výslovnost většiny souhlásek, jak jsou zapsány v tabulce, odpovídá češtině (jako by byly zapsány českým pravopisem). Odlišně čeština zapisuje souhlásku /ɲ/, a to jako ‹ň› (v kečuánštině se píše ‹ñ›). Souhláska /ʎ/ je měkké (palatální) „L“ (jako např. ve slovenštině ‹ľ› nebo ve španělštině ‹ll› (s původní výslovností, tj. kde se výslovnost nezměnila na [ž~š] nebo [j])). Souhláska /w/ se vyslovuje podobně jako v angličtině, přibližně jako neslabičné „u“, v kečuánštině s výrazným zaokrouhlením rtů. Hláska /h/ je neznělá (na rozdíl od českého ‹h›, [ɦ], které je znělé). Hláska /q/ je uvulární (čípková) okluziva, tj. něco jako /k/ vyslovované zadnější částí jazyka v zadnější části ústní dutiny (v Ayacuchu je však frikativní /χ/, tj. jakoby „zadní ch“).

Souhláska /ʔ/, ráz, se může (ale nemusí) vyslovovat na začátku slov začínajících v písmu na samohlásku, tj. podobně jako v češtině, a také se nikdy nepíše. Někdy se však uvádí jako samostatný foném, protože v cuzkánské kečuánštině existují slova, která buď mají uvnitř nějakou ejektivní souhlásku a na začátku /h/, nebo na začátku ráz a prostou okluzivu uvnitř slova, např. allpa [ʔaʎpa] a hallpʼa [haʎpʼa] „země, půda“. Podobně status souhlásky /š/ (IPA: ʃ) je v jižní kečuánštině sporný, protože buď vznikla frikativizací původního /č/ (viz níže), a lze ji tedy považovat za alofon /č/ (výslovnostní variantu v určité pozici), anebo se vyskytuje velmi sporadicky, v Cuzku v podstatě jen v progresivu ‑sha (z původního ‑chka ([čka])) a ve slově nishu „příliš, hodně“.

Okluzivy /p/, /t/, /k/, /q/ a postalveolární afrikáta /č/ (IPA: tʃ) se ve východních nářečích jižní kečuánštiny (např. Cuzco, Puno a Bolívie) vyskytují ve třech řadách: prosté, aspirované a ejektivní (glotalizované). Tyto tři řady se vyskytují jen v těchto nářečích kečuánštiny a v ajmarštině, pouze některá ekvádorská nářečí mají také aspirované souhlásky (ne však ejektivní). Prosté okluzivy (pro další popis k nim zahrneme i afrikátu /č/) se vyslovují bez přídechu, jako v češtině, a aspirované s přídechem, podobně jako v angličtině nebo němčině. Ejektivy se vyslovují se současným hlasivkovým závěrem (rázem). Čeština sice ejektivní hlásky nemá, podobá se jim však kombinace neslabičných předložek nebo slov končících na souhlásku se slovy začínajícími na samohlásku (která se zde zpravidla vyslovují s rázem): k očku [kʔočku] vs. kočku [kočku], podobně pět oček [pjetʔoček], kup auto [kupʔawto]. V kečuánštině je výskyt aspirovaných a ejektivních souhlásek omezený, ve slově může být pouze jedna aspirovaná nebo ejektivní hláska (nikoliv však ve slovech začínajících na samohlásku, leda ve variantě slova, kde je před samohláskou /h/, viz výše), je to vždy první z případných více okluziv a aspirované ani ejektivní hlásky se nevyskytují v příponách; např. slovo pro „chléb“ je tʼanta (nikoliv *tantʼa nebo *tʼantʼa; v ajmarštině však tʼantʼa). V některých nářečích Bolívie a Puna se však mohou vyskytnout přípony přejaté z ajmarštiny, které mají ejektivní souhlásku.

Dialektální rozdíly

Jižní kečuánština: Lze mluvit o dvou skupinách nářečí: západní nářečí (quechua chanca: Ayacucho, Huancavelica, západní část Apurímaku) a východní (quechua Cuzco-Collao: východní Apurímac, Cuzco, Arequipa, Puno, a dále bolívijská nářečí). Výše byla zmíněna absence aspirovaných a ejektivních souhlásek a frikativní výslovnost /q/ ([χ ~ h]) v západních dialektech. Ve východních nářečích došlo k některým hláskovým změnám, které se však, při použití sjednoceného pravopisu, projevují pouze ve výslovnosti. Nejvýraznější změnou ve východní skupině je frikativizace okluzív na konci slabiky (tj. před souhláskou nebo na konci slova): /p/, /k/ a /q/ se v této pozici změnily na [ɸ] (obouretné "f"), [x] a [χ], /t/ na [s] a /č/ na [š] a posléze většinou na /s/ (např. v Cuzku, ale ne v Punu a některých bolívijských dialektech); v některých nářečích tedy /t/ i /č/ splynuly na konci slabiky se /s/. Tak máme např. pachak „sto“, utqay „spěchat“, rapra „křídlo“, v Ayacuchu [pačak], [utχay], [rapra], v Cuzku i Bolívii [pačax], [osqʰay], [raɸra], a achka „velmi“, v Ayacuchu [ačka], v Cuzku [askʰa] a v Punu nebo Bolívii [aškʰa]. Někteří mluvčí v Cuzku (a možná i Bolívii a jinde) mají tendenci aspirované /kʰ/ a /qʰ/ a také skupinu /qj/ (psáno ‹qy›) vyslovovat frikativně, a to jako [x] a [χ]: mikhuy „jíst“ [mixuj ~ mihuj] nebo waqyay „volat“ [waχjaj ~ waχaj]. Genitiv ‑p (po samohlásce) a subordinátor ‑pti se v Cuzku a Bolívii změnily na ‑q a ‑qti a oba se vyslovují s frikativním [χ] (ve sjednoceném pravopise se však píše ‹p› místo ‹q›). Ve východních nářečích se na konci slabiky také změnilo /m/ na /n/: kimsa „tři“ [kinsa], qam „ty“ [qaŋ] (v Ayacuchu [χam ~ ham]), i v evidenciálním sufixu ‑m (po samohlásce), wasim „(je to) dům“, v Cuzcu [wasiŋ]. Také se změnila skupina /llq/ na /lq/: allqu „pes“, v Cuzku [alqo], v Ayacuchu [aʎχo]. V obou nářečích také alternují u některých přípon tvary se souhláskou a bez ní, např. v obou skupinách sufix minulého času ‑rqa ~ ‑ra, spíše jen v Cuzku derivační sufixy ‑yku ~ ‑yu nebo ‑rqu ~ ‑ru apod., a také progresiv ‑chka, v Cuzku ‑sha, v Bolívii ‑sa. Všechny tyto rozdíly se však stírají, pokud se pro psaní používá sjednocený pravopis pro jižní kečuánštinu (viz níže). Nářečí argentinského Santiaga del Estero se poněkud odlišuje od obou skupin: nevyskytují se v něm aspirované a ejektivní souhlásky, na konci slabiky frikativizovalo pouze /k/, /q/ a /č/ (/č/ pouze na [š]), ale zachovalo okluzívní /p/ a /t/, zcela vypadla hláska /h/ (amuy „přijít“ vs. jinde hamuy), většinou vypadlo /w/ mezi samohláskami (tawa „čtyři“ > taa, niwan „řekl mi“ > nian [nijaŋ]), /ll/ se změnilo na /ž/ (jako v místní španělštině; psáno stále ‹ll›); a pro úplnost zopakujme, že rozlišuje pět samohlásek.

Severní kečuánština (Ekvádor, Amazonie): Z protokečuánštiny se zachoval rozdíl mezi /š/ a /s/ (shimi „ústa, jazyk/řeč“, sumak „krásný“, v jižní kečuánštině simi a sumaq), naopak hláska /q/ se změnila na /k/ (obě hlásky splynuly), a tím pádem se zde nevyskytují ani otevřené samohlásky /e/ a /o/. Sporadicky se vyskytují hlásky /ʦ/ (jako české "c") a znělé /z/ (zřejmě vliv substrátových jazyků), někde i aspirované okluzívy (pozdější vliv cuzkánské kečuánštiny). Okluzívy se po sonorantách (zejména po nazálách /m/ a /n/) vyslovují zněle (kanki [kangi] „jsi“, kanpak [kambak] „tvůj, pro tebe“), v některých nářečích i po samohlásce na začátku některých přípon (ñukapak [ñukabak] „pro mě, můj“, warmiku [warmigu] „ženuška“, ale warmikuna vždy [warmikuna] „ženy“). Některá nářečí změnila /ll/ na /ž/ (llaki „smutný“ [ʎaki] nebo [žaki], allku „pes“ [aʎku] nebo [ašku] (s asimilací /ž/ na [š] před neznělou souhláskou; srov. též puncha „den“, se sonorizací [pundža], vysloveno zjednodušeně [punža], a tak často nesprávně psáno *‹punlla›)). V některých variantách a/nebo případech, ale relativně často, také došlo k vypuštění některých souhlásek nebo k záměnám samohlásek, např. přípona 1. osoby ‑nchik je často jen ‑nchi, přípona ‑pak (genitiv nebo purposiv) může mít podobu ‑buk nebo ‑bu, apod.

Centrální kečuánština: Tato nářečí zachovala rozdíl mezi protokečuánským /s/ a /š/, avšak hláska /s/ se dále změnila, a to v různých dialektech v různých pozicích (na začátku slova a/nebo mezi samohláskami a/nebo v určitých skupinách a/nebo ve všech pozicích) buď na /h/, nebo zcela vypadla (s případným vložením protetické hlásky); toto je jedna z hlavních změn, které odlišují četná středoperuánská nářečí (např. původní wasi „dům“ se změnilo na wayi). Zachován zůstal také rozdíl mezi původními afrikátami, postalveolárním /č/ (IPA: tʃ) a retroflexním /ĉ/ (IPA: ʈ͡ʂ, psáno zpravidla spřežkou ‹tr›, jako polské tvrdé ‹cz›), v severní části středoperuánských dialektů (např. Ancash) se však výslovnost /č/ změnila na /c/ (IPA: ʦ), jako české ‹c›) a výslovnost /ĉ/ na /č/ (rozdíl však zůstal zachován: na jihu původní /č/ vs. /ĉ/, na severu /c/ vs. /č/). V některých (několika) nářečích také došlo k depalatalizaci /ɲ/ na /n/ (slovo ñuqa se změnilo na nuqa také v Cuzku a Bolívii) a/nebo /ʎ/ na /l/, hláska /q/ je někde znělá, v jižní části se hláska /q/ změnila na ráz /ʔ/ nebo zcela vypadla, a (v nářečí wanka) se hláska /r/ změnila na /l/ (viz např. jméno hlavního města Lima, z kečuánského rimaq „ten, kdo mluví)“ > limaq > limaʔ > lima). Rozdíly mezi jednotlivými nářečími jsou značné, jejich přesnější popis je však nad rámec tohoto textu.

Přízvuk[editovat]

Přízvuk v kečuánštině je dynamický (důraz a případně vyšší tón hlasu na přízvučné slabice) a téměř vždy připadá na předposlední slabiku slova (tj. kořen plus případné derivační, flexivní i větné sufixy), kdy se v písmu nijak neoznačuje. U více než tříslabičných slov připadá vedlejší (slabší) přízvuk na první slabiku slova a případné další liché slabiky, kromě přímo před přízvukem (v příkladech je přízvuk označen čárkou, nikdy se však nepíše; hlavní přízvuk je na konci, ostatní přízvuky jsou vedlejší): wási „dům“, wasíyki „tvůj dům“, wásiykíman „do tvého domu“, wásiykimánpas „také do tvého domu“, wásiykímanpásmi „také do tvého domu (a nová informace)“.

Ve výjimečných případech je přízvuk na poslední slabice slova, pak se označuje čárkou nad písmenem označujícím příslušnou přízvučnou samohlásku, navíc přízvuk se přesuouvá na tuto přízvučnou slabiku; jedná se především o tyto případy:

  • Citoslovce: alaláw „brrr (zima)“
  • Některá příslovce: arí „ano“, asá „(prý) ano“ (zřejmě jediné takové)
  • Vokativ (s přivlastňovací příponou ‑y): taytáy „pane“, „táto“
  • Některé větné přípony s exklamativem (viz Kečuánština/Větné přípony/): manamá „ne (překvapení)“, manachá „(nejspíš) ne (domněnka)“
  • Některé otázky bez přípon obvyklých v tázacích větách (např. také pokud jsme nerozuměli): qamrí?/qamqá? „a ty?“, ñuqá? „já? (slyšel jsem dobře?)“, imaninkí? „cože?“, „co (to) říkáš?“

Dialektální rozdíly: Některá nářečí (např. bolívijská a argentinská) umožňují vypuštění některé přípony (předmět ‑ta, téma ‑qa) nebo zkrácený tvar přípony bez samohlásky (subordinátor ‑spa ~ ‑s); tato slova pak mají přízvuk v té pozici, jako kdyby byla přípona použita, případně použita v plné formě (přízvuk označen čárkou v následujících příkladech ve fonetické formě (mezi „[“ a „]“)): např. v Argentině wasiqa [waséqa] ~ wasí [wasé], mikuspa [mikúspa] ~ mikús „poté, co (jsem/jsi) se najedl, pojed(ši/še)“. Přípona 1. osoby ve středoperuánských nářečích (prodloužení předchozí samohlásky, ‑:) s sebou zpravidla nese i přesun přízvuku na poslední slabiku slova (pokud po příponě osoby nenásledují další přípony). Dále některé středoperuánské dialekty mají komplikovanější pravidla pro přízvuk.

Intonace[editovat]

Vzhledem k tomu, že kečuánština má (větné) přípony, které označují funkce vyjadřované např. v češtině intonací, bývá intonace vět zpravidla klesavá, a to i v otázkách zjišťovacích (s  odpovědí ano/ne). Ve větách je poslední přízvučná slabika posledního slova věty vyslovována s poněkud vyšším tónem než ostatní slabiky; v tázacích větách je tento tón o něco vyšší než v oznamovacích větách, a ve zvolacích větách ještě vyšší než ve větách tázacích, na poslední slabice věty však hlas zase klesne. Výjimkou jsou věty, kde poslední slovo má přízvuk na poslední slabice, kde výška hlasu buď zůstane vysoko, nebo po vysokém tónu na konci poklesne.

Morfonologické změny[editovat]

jako jeho / bez něho, moci/mohu/můžeš, kniha/knize apod.


Pravopis[editovat]

Pravopis kečuánštiny je fonologický, tj. jeden foném (hláska, která rozlišuje slova) se píše jen jedním způsobem. Alofony (varianty hlásek, které slova nerozlišují) se tedy nepíší: v písmu se používají jen tři písmena pro samohlásky a frikativní varianty /k/, /q/ a /p/ se píší stejně jako jejich okluzivní alofony (stejně tak /č/, /t/ a příp. /š/, viz níže). Většina hlásek se zapisuje písmeny odpovídajícími znakům v Mezinárodní fonetické abecedě (IPA), až na výjimky se stejnou výslovností jako v češtině, některé se však píší písmeny odpovídající daným hláskám ve španělském pravopisu.

  • Písmena odpovídající IPA (a češtině): a, i, u, p, t, k, s, m, n, l, r
  • Písmena odpovídající IPA (jiné než v češtině): h (neznělé), q (není v češtině), w (není v češtině)
  • Písmena odpovídající šp. (angl.) pravopisu: ch (/č/ (/tʃ/), jako české ‹č›), ñ (/ɲ/, jako české ‹ň›), ll (/ʎ/, měkké ‹ľ›), y (/j/, jako české ‹j›) (a sh (/š/ (/ʃ/), jako české ‹š›)
  • Aspirované souhlásky se píší s ‹h›: ph, th, kh, qh, chh
  • Ejektivní souhlásky se píší s apostrofem ‹ʼ›: , , , , chʼ
  • Dvojhlásky se píší s ‹y› nebo ‹w›: ay, uy, iy, aw, iw, ya, yu, wa, wi (atd.; tj. ne s ‹i› nebo ‹u›: nikdy se nepíší dvě samohlásky ‹a›, ‹i›, ‹u› vedle sebe)

Písmena (grafémy), tj. abeceda, používané v jižní kečuánštině a jim odpovídající hlásky (fonémy) spolu s hlavními alofony jsou uvedeny v následující tabulce; písmeno ‹sh› (v závorce) se použije pouze v pravopisu, který zapisuje hlásku /š/, aspirované a ejektivní varianty jsou pro lepší přehlednost vypuštěny (z alofonů jsou uvedeny alofony samohlásek a alofony vzniklé v cuzkánské kečuánštině frikativizací; vynechány jsou mj. přirozené asimilace).

Písmeno a ch h i k l ll m n ñ p q s (sh) t u w y
Hláska a č (tʃ) h i k l ʎ m n ɲ p q (χ) s (š (ʃ)) t u w j
Alofony a ~ ɑ     ɪ ~ e k ~ x           p ~ ɸ q ~ χ       ʊ ~ o    

Peruánská legislativa ohledně pravopisu domorodých jazyků se omezuje na pouhý výčet písmen (grafémů), tj. na abecedy pro jednotlivé jazyky (abeceda pro kečuánštinu se nazývá achahala). Nezabývá se ani tím, kterým hláskám (fonémům) „schválená písmena“ odpovídají, ani tím, jak zapisovat alofony konkrétních hlásek. V současnosti platná legislativa v podstatě kopíruje vládní nařízení z roku 1985 (předchozí schválená abeceda z 1975 nahrazovala španělský způsob zápisu některých hlásek, zachovávala však psaní pěti samohlásek). V tázacích a rozkazovacích či zvolacích větách by se měly používat obrácený otazník ‹¿› a vykřičník ‹¡› (na začátku věty), jako ve španělštině, toto se však často nedodržuje.

Písmeno ‹q› (v IPA okluzíva) se používá i v ayacuchské kečuánštině, kde se vyslovuje jako frikativa /χ/, resp. alternuje mezi uvulární a glotální výslovností, [χ ~ h] (tj. tato hláska může být /h/ místo /χ/). (Vzhledem k tomu se někdy setkáváme s nesprávným zaměňováním písmen ‹q› a ‹h›, např. *‹qamuy› místo ‹hamuy› „přijít“ nebo *‹huh› místo ‹huq› „jeden“.)

V jistém ohledu je kečuánský pravopis také morfologický, např. po slovech končících na /i/ s přidanou příponou začínající na /y/ se píše kombinace /iy/, i když ve výslovnosti je často jen [i]: wasiyki [wasiki] „tvůj dům“. Jistou záludností je také kombinace vyslovovaná jako [mp], která může vzniknout pří kombinaci přípony začínající na /p/ a slova či tvaru končícího na /m/ nebo /n/. Tak například přípona ‑m‑pu by se měla vždy psát ‹mpu›, protože tato přípona vznikla z kombinace přípon ‑mu a ‑pu. Naopak při kombinaci zájmena qan „ty“ (v dialektálním pravopisu) např. s příponou ‑paq bychom měli psát qanpaq „pro tebe“ (ve standardním pravopise však qampaq, protože základní tvar je qam). Nejasné je psaní této skupiny v kořenech slov, pokud však jde o jasně neodvozená slova (tj. jsou to slovní kořeny), je zřejmě vhodné psát ‹mp› (vzhledem ke zcela přirozené asimilaci: /p/ je retná hláska, retná nazála je /m/ (/n/ je alveodentální)), např. ve slově pampa „rovina, pláň, pampa“ (můžeme se však setkat také s psaním ‹panpa›).

Vzhledem k tomu, že v cuzkánské a bolivijské kečuánštině došlo k frikativizaci /t/ a /č/ na konci slabiky nebo slova na /s/, tím pádem k jejich splynutí s původním protokečuánským /s/ (a také /š/), je v souladu s fonologickým charakterem pravopisu kečuánštiny psát tyto původně jiné frikativizované hlásky jako ‹s› (příp. ‹sh›, v nářečích, kde se původní /č/ frikativizovalo jen na /š/). Některá slova se tak v ayacuchském nářečí budou psát jinak než v cuzkánském nebo v Bolívii: achka „velmi“ v Ayacuchu, a askha v Cuzku, utqay v Ayacuchu, a usqhay v Cuzku (navíc s aspirovanou variantou okluzívy v Cuzku). Také některé přípony mají jinou podobu v Ayacuchu a v Cuzku: např. progresiv ‑chka v Ayacuchu vs. ‑sha v Cuzku a ‑sa v Bolívii, subordinátor ‑pti v Ayacuchu a ‑qti v Cuzku a Bolívii, apod. Tento odlišný způsob psaní v různých nářečích, jak je vidno z uvedených příkladů, můžeme nazývat dialektální pravopis. Tento zápis je zcela v souladu s fonologickým pravopisem kečuánštiny pro dané nářečí (a legislativně schválenou abecedou). Naopak není správné psát frikativní alofony /p/, /k/ a /q/ jako *‹f› (pro alofon /p/ [ɸ]) a *‹j› (pro alofony /k/ [x] a /q/ [χ]; písmeno ‹j› se ve španělštině čte jako české ‹ch›).

Jednotný pravopis pro jižní kečuánštinu[editovat]

Rodolfo Cerrón-Palomino, významný jazykovědec zabývající se andskými jazyky, navrhl pro jižní kečuánštinu (tj. všechna nářečí od Ayacucha po Bolívii) sjednocený standardní pravopis pro jižní kečuánštinu, resp. pravopis pro standardní (jižní) kečuánštinu (en). Tento pravopis stírá rozdíly mezi západními (Ayacucho) a východními (Cuzco, Puno, Bolívie) nářečími jižní kečuánštiny. Hlavní rozdíly od dialektálních pravopisů jsou v tom, že zachovává původní protokečuánské souhlásky, které prošly frikativizací ve východních nářečích (tj. cuzkánské /s/ může být v jednotném pravopise ‹s›, ‹ch› nebo ‹t›; frikativní výslovnost /p/, /k/ a /q/ by však stejně neměla být v pravopise zohledněna, viz výše), zachovává původní /m/ (ve východních nářečích se změnilo před souhláskou nebo na konci slova na /n/) a /ʎ/ před /q/ (skupina /ʎq/ se ve východních nářečích změnila na /lq/), některá slova odrážejí formu společnou pro kečuánštinu obecně, zřejmě původní tvary (např. slovo pro „den“), a konečně některé přípony by se měly psát v jednotné formě. Většina slov psaných tímto jednotným pravopisem odpovídá konzervativnější ayacuchské variantě, přesto se však od ní liší: písmeno ‹q› (v IPA okluziva) je v Ayacuchu vždy frikativní /χ/ nebo /h/ a přípona genitivu se po samohlásce píše vždy ‑p (v Ayacuchu je tvar ‑pa i po samohláskách). Přípony by se měly psát v plné formě, tj. např. ‑rqa (a ne ‑ra), ‑yku (a ne ‑yu) apod. Aspirované a ejektivní hlásky by se v jednotném pravopise zřejmě měly psát, avšak toho není úplně jisté. Tento jednotný pravopis je používán na kečuánské Wikipedii a zdá se, že by mohl obecně převládnout. Peruánská legislativa se však na toto nezaměřuje, pouze uvádí souhrn písmen, tj. abecedu, bez další pravidel.

Příklady slov v jednotném pravopise a v dialektálních
Standardní Ayacucho Cuzco překlad
pachak pachak
/pačak/ [pačak]
pachak
/pačak/ [pačax]
„sto“
llaqta llaqta
/ʎaχta/ [ʎaχta]
llaqta
/ʎaqta/ [ʎaχta]
„město“
rapra rapra
/rapra/ [rapra]
rapra
/rapra/ [raɸra]
„křídlo“
achkha achka
/ačka/ [ačka]
askha
/askʰa/ [askʰa]
„velmi“
phichqa pichqa
/pičχa/ [pičχa]
phisqa
/pʰisqa/ [pʰesqa]
„pět“
utqhay utqay
/utχaj/ [utχaj]
usqhay
/usqʰaj/ [osqʰaj]
„spěchat“
kuska kuska
/kuska/ [kuska]
kuska
/kuska/ [kuska]
„spolu“
kimsa kimsa
/kimsa/ [kimsa]
kinsa
/kinsa/ [kinsa]
„tři“
llamkʼay llamkay
/ʎamkaj/ [ʎamkaj]
llankʼay
/ʎankʼaj/ [ʎaŋkʼaj]
„pracovat“
qam qam
/χam/ [χam]
qan
/qan/ [qaŋ]
„ty“
qampaq qampaq
/χampaχ/ [χampaχ]
qanpaq
/qanpaq/ [qampaχ]
„pro tebe“
allqu allqu
/aʎχu/ [aʎχo]
alqu
/alqu/ [alqo]
„pes“
qillqay qillqay
/χiʎχaj/ [χeʎχaj]
qilqay
/qilqaj/ [qelqaj]
„psát“
wawqi wawqi
/wawχi/ [wawχe]
wayqi
/wajqi/ [wajqe]
„bratr“
pʼunchaw punchaw
/punčaw/ [punčaw]
pʼunchay
/pʼunčaj/ [pʼuɲčaj]
„den“
ñuqa ñuqa
/ɲuχa/ [ɲoχa]
nuqa
/nuqa/ [noqa]
„já“


Přípony v jednotném pravopise a tvary v dialektálních pravopisech
Standardní Ayacucho Cuzco význam/překlad
‑chka
 
rimachkan
‑chka
[čka]
rimachkan
‑sha
[ša]
rimashan
progresiv
 
„mluví“ (teď)
‑m/‑mi
 
wasim
sipasmi
‑m/‑mi
[m]/[mi]
wasim
sipasmi
‑n/‑mi
[ŋ]/[mi]
wasin
sipasmi
přímá evidencialita
 
„(je to) dům“
„(je to) dívka“
‑p/‑pa
 
wasip
sipaspa
‑pa/‑pa
[pa]/[pa]
wasipa
sipaspa
‑q/‑pa
[χ]/[pa]
wasiq
sipaspa
genitiv
 
„domu“
„dívky“
‑pti
 
rimaptin
‑pti
[pti]
rimaptin
‑qti
[χti]
rimaqtin
subordinátor
 
„když promluvil(a)“
‑chik
 
ñuqanchik
rimankichik
‑chik
[ɲčik]
ñuqanchik
rimankichik
‑chis
[ɲčis]
nuqanchis
rimankichis
přípona inkluzivního plurálu
 
„my (já a ty)“
„mluvíte“
‑chus
 
yachanchus
‑chus
[čus]
yachanchus
‑chus
[čus]
yachanchus
dubitativ – reportativní evidencialita
 
„prý ví“
‑chuch
 
yachanchuch
‑chuch
[čuč]
yachanchuch
‑chus
[čus]
yachanchus
dubitativ – konjekturální evidencialita
 
„asi ví“


Pravopis v ostatních kečuánských nářečích[editovat]

Obecně lze říci, že způsob zápisu ostatních kečuánských dialektů podle současné legislativy odpovídá tomu, co bylo uvedeno výše ohledně jižní kečuánštiny s tím, že zápis odpovídá současné hláskové podobě toho kterého nářečí; vzhledem k hláskovému vývoji z protokečuánštiny mohou některá slova stejného původu mít v různých dialektech značně odlišnou podobu. Některá nářečí zachovala protokečuánské hlásky, které jižní už kečuánština nemá: jedná se zejména o /š/, psáno ‹sh›, a retroflexní /ĉ/ (IPA: /ʈ͡ʂ/), psáno zpravidla ‹tr›, příp. ‹ćh›, naopak někde se /č/ změnilo na /c/ (IPA: /ʦ/), psané ‹ts›.

Níže je uveden přehled hlavních rysů pravopisu v kečuánských nářečích, avšak bez nároku na přesnost a úplnost.

Jižní kečuánština: V Bolívii a v Argentině se hláska /h/ píše častěji jako ‹j›. V Argentině (Santiago del Estero) se otevřené samohlásky /e/ a /o/ fonologizovaly (rozlišují slova), a objevují se tedy i v písmu.

Severní kečuánština (Quechua II B): Nepoužívá se písmeno ‹q› (odpovídající hláska splynula s hláskou /k/), dále se používají písmena ‹sh›, v některých slovech i ‹ts› a ‹z› (toto pro znělé /z/). Také se někdy používá ‹j› (místo ‹h›, nebo v některých nářečích např. ve skupině /ku/, pokud se vyslovuje [xu], nebo pro aspirované /kʰ/) a ‹f› (pro aspirované /pʰ/). Písmeno ‹ll› se používá pro hlásku /ž/ v nářečích, které změnily /ʎ/ na tuto hlásku (nesprávně se někdy používá i pro sonorizované /č/, např. nesprávně *punlla místo správného puncha [punča ~ pundža ~ punža] „den“). Znělé souhlásky se mohou psát jako ‹b›, ‹d›, ‹g›. Zápis slov může odpovídat příslušnému nářečí, tj. se znělými souhláskami, samohláskami odlišnými od původních protokečuánských tvarů, bez vypuštěného koncového /k/ apod., existuje však i jakýsi sjednocený pravopis pro ekvádorskou kičuánštinu (shukllashka kichwa/runashimi), ve kterém se zřejmě píší pouze neznělé souhlásky, původní samohlásky i koncové /k/ (a případně jiné hlásky), např. slovům v jednotném pravopise ‹ñukanchik›, ‹ñukapak›, ‹kanpak›, ‹kanki›, ‹warmiku›, ‹k(h)uyay›, ‹rikuni› odpovídají zápisy (v různých nářečích nebo v podobě více odpovídající skutečné výslovnosti) ‹ñukanchik› ~ ‹ñukanchi›, ‹ñukapak› ~ ‹ñukapa› ~ ‹ñukabuk› ~ ‹ñukabu›, ‹kambak› ~ ‹kambuk› aj., ‹kangi›, ‹warmigu›, ‹juyay›, ‹rikuni› ~ ‹rijuni›, atd. (Bohužel nemám přesné informace o pravopisu ekvádorské kičuánštiny, příklady jsou uvedeny podle různých nepřímých náznaků a generalizace různých zápisů, se kterými jsem se setkal, a je třeba je brát s rezervou.)

Centrální kečuánština: Dlouhé samohlásky se píší zdvojeně, např. ‹aa›, a také ‹ii› a ‹uu› (i když se vyslovují otevřeně jako [e:] a [o:]). Dlouhé samohlásky vzniklé z původních dvojhlásek se zpravidla píší v podobě odpovídající původní dvojhlásce, můžeme se však setkat i se zápisem odpovídajícím skutečné výslovnosti, např. ‹kaychaw› ~ ‹keechoo› „tady“. Pokud příslušný dialekt zachoval původní retroflexní výslovnost /ĉ/, píše se ‹tr›, příp. ‹ćh›, a kde se původní /č/ změnilo na /c/, píše se ‹ts› (viz výše u dialektálních rozdílů u samohlásek; obecně severní centrální nářečí rozlišují ‹ts› a ‹ch› a jižní ‹ch› a ‹tr›, odpovídající protokečuánskýcm hláskám /č/ a /ĉ/), dále se vyskytuje písmeno ‹sh› (oproti ‹s›). Pokud se setkáme s písmenem ‹g›, nejspíše označuje znělou výslovnost uvulárního /q/, tj. /ɢ/ (případně jiné výslovnosti v uvulární pozici), správně by se však mělo psát ‹q›. Rozdíly mezi nářečími centrální kečuánštiny jsou značné, a proto stejná slova v různých nářečích mají odlišný pravopis odpovídající hláskovému systému v příslušném nářečí.

Tradiční (španělský) pravopis[editovat]

hu, c, qu, tt, cc