Josef Kořenský

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Přínos Josefa Kořenského (1847-1938) k rozšiřování obzorů české společnosti

Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové

Autor: Jan Chovaneček, Hi-Aj/SSK

Vedoucí diplomové práce PhDr. Jan Klíma

ÚVOD[editovat]

Přelom století - konec českého provincialismu[editovat]

V českém prostředí druhé poloviny minulého století do značné míry stále přetrvával určitý odstup ke všemu cizímu, co se vymykalo tradičnímu pojetí kultury a života vůbec. Český národ, který procházel složitými fázemi národního sebeuvědomování a prosazování, cítil v konkurenci německého a potenciálně i jiného etnika možné ohrožení své vlastní národní identity. Geograficky a historicky daná izolace našeho území, zřetelně pozorovatelná již od dob raného středověku, provázela české země až do doby jejich fungování v rámci rakouského soustátí. Vzhledem k tomu všemu nabylo mimořádného významu objevování do té doby neznámých horizontů, které bylo úspěšně dokončeno až v období první republiky.

V souvislosti s politickými a hospodářskými změnami, souvisejícími s druhou průmyslovou revolucí, rozvojem přírodních věd a nutností zapojit se do mezinárodní kooperace zesílila nutnost poznání světa počínaje středoevropským prostorem a konče vzdálenými světadíly.

Byly to především rozšířené obzory českých vlastenců a příliv liberalistických idejí z Evropy, které sehrály významnou úlohu ve formování moderního českého národa; tradiční izolacionismus ve spojení s česko-německým nacionalismem byl odsouzen k zániku, bude však hrát ještě dlouho významnou úlohu(1).

„Evropané“ byli dosud často cejchováni jako zrádci - umělci, kteří se nechávali výrazně ovlivnit cizími vzory, získávali punc odrodilectví(2). Boj na poli kultury byl nejviditelnější(3), do mezinárodní konkurence však vstupovali stále častěji také čeští politici a podnikatelé. Svět se propojoval a cestovatelé a emigranti dokazovali, že celá planeta je otevřeným prostorem, jenž může nabídnout velké bohatství nových poznatků, bohatou inspiraci i uplatnění. Ukazovali, že hranice jsou spíše jen politicky - administrativní záležitostí, a že věčná touha poznávat a měnit svět je silnější než iracionální lidský strach řešený izolací a malostí.

Kořenský[editovat]

Důvod, proč jsem si jako téma své diplomové práce vybral osobnost Josefa Kořenského, tkví v přínosu jeho zahraničních cest pro českou společnost na začátku 20. století. Kořenský byl nejen schopným cestovatelem, ale především učitelem, který dokázal ve své pedagogické praxi zprostředkovat své znalosti a zážitky ze světa, jenž se české společnosti otevíral. To bylo velice cenné a zůstává to inspirací i pro současné pedagogy.

Cílem mé práce je na základě cestovatelovy vlastní tvorby, publicistického materiálu a soudobé korespondence nastínit přehled Kořenského přírodovědecké a pedagogické činnosti a zhodnotit jeho cesty a jejich přínos českému publiku. Zvláštní důraz je kladen na jeho kontakty s krajany, na cestu kolem světa a cestu do Austrálie a na Nový Zéland.

Těžiště badatelské činnosti spočívá především ve studiu dosud jen minimálně zpracované osobní pozůstalosti Josefa Kořenského, uložené ve fondu českých cestovatelů Archivu Knihovny Náprstkova muzea v Praze. Úspěšné dokončení diplomové práce bylo podmíněno i studiem pramenů uložených mimo Náprstkovo muzeum (Státní okresní archív Rokycany a litomyšlský archív).

ČESKÁ SPOLEČNOST A SVĚT NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ[editovat]

V 19. století byly zdroje informací o cizích zemích ještě stále značně omezené - nejdůležitější osvětovou funkci v knižní formě měly oblíbené cestopisy. Po obsahové stránce byly často neobjektivní, jejich dobrodružnost, senzačnost a mnohdy i fantastičnost byly přímo úměrné jejich popularitě. Z dnešního hlediska ale můžeme říci, že splnily svou pozitivní funkci, protože udržovaly zájem lidí o cizí země a připravovaly tak půdu pro kladnou odezvu na osvětové aktivity moderních českých cestovatelů, kteří čerpali ze svých vlastních zkušeností a svou činností přinášeli lidem skutečně objektivní poznání světa.

V průběhu 19. století se postupně zvyšovala mobilita obyvatelstva. Svět se začínal sice pomalu, ale se stále narůstající intenzitou propojovat a do ciziny odcházelo především z pracovních důvodů stále více lidí. Navrátilci mohli své poznání světa (byť u většiny z nich se jednalo jen o cesty v rámci monarchie) úspěšně uplatnit i doma.

Zájem o cizinu (a v konečném důsledku i nárůst emigrace) se zvyšoval díky dobrým referencím od krajanů již v cizině usedlých. Oficiální úřady se sice snažily zpočátku vystěhovalectví omezovat (snaha rozmluvit úmysl vystěhovat se, omezování vydávání povolení k vystěhování, publikování zadržených dopisů obsahujících negativní zkušenosti ze života v nové vlasti), zakázat emigraci však nemohly(4). Zdaleka nejvíce vystěhovalců z Čech směřovalo do USA, z dalších mimoevropských zemí mířili později a ne v takové míře i do Kanady a Argentiny(5). Češi v zahraničí tvořili po několik generací významnou sílu, která ovlivňovala naše politické, hospodářské a kulturní propojení se světem.

Zvláštním druhem osvětového materiálu typického pro 19. století, který také přinášel informace o cizích zemích, byly kalendáře(6). Vedle bible byly ve většině rodin tím nejběžnějším a často jediným lidovým čtivem a notnou měrou tak přispěly ke vzdělávání prostého lidu. Jejich kvalita však, stejně jako u cestopisů, značně kolísala a vedle kvalitních exemplářů odpovídajících potřebám tehdejší společnosti najdeme v archívech i kalendáře ideologicky poznamenané, nebo povrchně či senzačně pojaté, jejichž obsah k rozšiřování faktických informací o světě příliš nepřispíval. Jejich funkce se však postupem času měnila od zábavnosti a senzačnosti právě směrem ke snaze o šíření objektivních informací. Bylo to právě v době, kdy podobnou funkci plnily i noviny(7).

Ještě v 19. století bylo pro smýšlení a vztah mezi obyvateli určující příslušenství ke katolicismu či k některé z protestantských církví. V době zápasu o kulturní rovnoprávnost a uznání státoprávního postavení se zviditelnily i rozdíly v národnostní příslušnosti. Fakt, že svět je ve skutečnosti mozaikou různých náboženství, vyznání, národů a kultur, byl proto pro člověka 19. století poněkud zneklidňující. V tomto ohledu byly skutečným přínosem cesty českých cestovatelů 2. pol 19. století. Ti totiž mohli nezprostředkovanou formou přinést českému člověku skutečně objektivní informace a zkušenosti z cizích zemí. S narůstající informovaností a zájmem o dění ve světě se měnil i vztah ke společnosti, která se díky vlivům ze zahraničí stávala liberálnější a otevřenější.

Místem, kam se nejrychleji dostávaly nové pokrokové ideje a kde se křižovaly cesty osobností s evropským a světovým rozhledem, byl otevřený dům U Halánků.

Vojta Náprstek (1826-1894) byl příkladem osobnosti, kterou výrazně obohatil a zformoval právě pobyt v cizím prostředí(8). Plně si uvědomoval provinciální charakter a v mnoha případech i zaostalost českého prostředí, a kladl proto velký důraz na význam liberálních idejí a nových informací o světě. Podporoval české cestovatele, kterým umožňoval v prostorách svého domu prezentovat nejen jimi dovezené sbírky, ale i jejich nové poznatky a dojmy při veřejných přednáškách. Po svých zkušenostech z USA se stalo jeho celoživotní snahou neustálé rozšiřování jeho bohaté knihovny, což bylo obrazem jeho cíle pokusit se o co nejsystematičtější uspořádání znalostí o světě.

Narodil se 17. dubna 1826 v domě „U Šturmů“ na Uhelném trhu, jeho další život je ale pevně spjat s domem „U Halánků“, kam se rodina brzy po jeho narození přestěhovala. Po obecné škole nastoupil na akademické gymnázium, vedené Josefem Jungmannem.

Praktická matka neměla pochopení pro jeho zájem o asijské kultury, především Čínu a Dálný východ, jeho plány na studium orientalistiky se nemohly obejít bez střetu s postojem matky. Náprstek měl podporu J.E.Vocela, řídícího Časopis Českého muzea, který jeho plány podporoval. Nakonec došlo ke kompromisu, se kterým mohla být spokojena jak paní Náprstková, tak Vojtěch. O prázdninách 1846 sice odešel studovat práva do Vídně, ale měl možnost navštěvovat přednášky vídeňského sinologa, profesora Augusta Pfitzmayera. Náprstek byl díky volnějším poměrům a bouřlivějším politickým událostem ve Vídni stržen do víru dění daleko živějšího a různorodějšího, než jak tomu bylo v Praze(9).

Náprstek psal v duchu své názorové svobodomyslnosti do Havlíčkovy České včely, do Pražských novin, do vídeňských novin, do arménského časopisu Evropa, dostal nabídku i od jednoho italsko-německého časopisu. Již v této době můžeme pozorovat vytváření hlavních rysů Náprstkovy osobnosti, zformované do konečné podoby během pobytu v Americe: silné sociální cítění, spojené s živým zájmem o tehdejší socialistické filozofie, otázka ženské emancipace, silný důraz na vzdělávání a četbu jako prostředku k sebezdokonalování sebe sama a lidumilství vůbec.

Za své aktivity během revolučního roku 1848 mohl být zatčen policií, a tak mu nezbylo nic jiného než utéci z monarchie. Svůj pobyt v Americe ale za exil nepovažoval: chápal ho jako studijní cestu, která mu měla poskytnout volný rozhled, aby mohl být na základě nabytých zkušeností po návratu užitečný. V tom měl také podporu Havlíčka, který se jinak vůči politické emigraci stavěl negativně(10).

Nutnost emigrace se pojila se snahou dostat se z omezujících rodinných, sociálních a politických vlivů a pobyt v USA byl velkou životní lekcí. Vojta Náprstek se usídlil ve městě Milwaukee ve Wisconsinu, kde se stal knihkupcem. Toto sídlo, které mělo podobnou historii založení jako později mnohem známější Chicago, mělo v té době asi 20 000 obyvatel, z toho na 8 000 Němců. Vojtěch zde postupně rozvinul kulturní podniky, které se staly předobrazem jeho pozdější činnosti v Praze. Německý duch podpořil vznik různých spolků, na jejichž činnosti se mladý Náprstek horlivě podílel. Jedním z nich byl Dělnický vzdělávací a čtenářský spolek, volně přístupný všem bez rozdílu pohlaví. Probírala se zde aktuální témata doby, a to bez jakýchkoliv předsudků či konzervativních postojů. Náprstek psal v podobném duchu na stránkách svého časopisu Milwaukee Flugblätter. Náklad rostl a funkce listu se rozšířila také na zprostředkovávání kontaktů mezi českými krajany. V roce 1856 podnikl Náprstek cestu mezi dakotské indiány, kde získal bohatý etnografický materiál.

Mezitím mu matka doma vymohla amnestii, a tak se v únoru 1858 dvaatřicetiletý Vojta Náprstek vrátil do Prahy. Bachův režim se hroutil a blížila se doba vlasteneckého nadšení šedesátých let. Česká intelektuální společnost byla tehdy nepočetná - všichni aktivnější lidé se navzájem znali a většina z nich si dokázala najít cestu do domu U Halánků, kde se na nedělních dýcháncích scházeli Palacký, Rieger, Grégr, Purkyně, Tyrš, Němcová, Světlá, Masaryk, Zeyer, Goll a další představitelé českého veřejného života.

Náprstek si na základě svých amerických zkušeností uvědomoval zaostalost českého prostředí, především v ohledu ekonomickém. Hlavním impulsem k myšlence na zřízení českého průmyslového muzea byla jeho návštěva Světové výstavy v Londýně roku 1862. Změny sociálních podmínek se podle něj dalo dosáhnout praktickým vzděláváním: jeho úkolem bylo umožnit širokým vrstvám lidu, českému dělnictvu, řemeslnictvu a živnostnictvu se seznámit s úrovní průmyslové výroby v cizině, získat vědomosti o posledních výsledcích vědy a techniky, nabýt zkušeností v různých výrobních odvětvích, a tím pomoci drobným českým výrobcům, aby mohli čelit silnější cizí konkurenci. Důležité byly i nástroje pro práci v domácnosti, které měly ženy osvobodit od domácí dřiny a umožnit jim dosáhnout vyššího vzdělání, emancipovat se. Otázka postavení žen ve společnosti se stala dominujícím tématem Náprstkova vystoupení. Brzy došlo k založení Amerického klubu dam (AKD), jehož nejvýznačnější představitelkou byla Karolína Světlá(11).

Matka ve své závěti odkázala Vojtovi Náprstkovi značné jmění, jež mu umožnilo zrealizovat myšlenku na výstavbu nového muzea v zadním traktu halánkovského domu. S přibývajícími etnografickými sbírkami se v průběhu osmdesátých let s konečnou platností rozhodlo, že Náprstkovo muzeum bude mít místo průmyslového zaměření trvale novou náplň: hlavní místo zaujaly sbírky dr. Emila Holuba z cest po Africe, dr. Antonína Steckera z Libye a Etiopie, dr. Otakara Feistmantla z Indie, dr. Františka Czurdy a dr. Pavla Durdíka z Indonésie, Josefa Wünsche z Malé Asie, Enrique Stanko Vráze z Jižní Ameriky a Josefa Kořenského z Číny a Japonska. K tomu přistoupily i bohaté archeologické sbírky a sbírky lidového umění(12).

Otevřený dům Náprstků byl považován za neoficiální český zahraniční konzulát. Vojtěch byl oporou a informačním prostředníkem všech výše jmenovaných českých cestovatelů. Později, když se vypravil Kořenský na svou cestu kolem světa, právě do Náprstkova domu přicházely všechny informace a zásilky z jeho cesty. Náprstek byl také jediným, kdo udržoval vydatné spojení s cizinou a s českými krajany z celého světa(13). Nejvřelejší vztah měl ke svým americkým krajanům, což se odrazilo během osmdesátých let, kdy došlo k výpravě amerických Čechů do vlasti při příležitosti otevření Národního divadla. K další velké výpravě amerických Čechů do vlasti došlo roku 1895, kdy se v Praze konala Národopisná výstava(14). Krajané byli ve své vlasti přivítáni v průběhu května a června, kromě Náprstkova muzea navštívili Staroměstskou radnici, Hradčany a další místa v Čechách. Jejich přítomnost byla spojena s bohatým kulturním programem, během něhož se projevily cenzurní zásahy ze strany úřadů. Jen těžko by v tehdejší atmosféře mohli Čechoameričané bez jakýchkoli omezení veřejně hovořit o tématech pro obyvatele USA tak typických a samozřejmých, jako byla svoboda a nezávislost. Americká osada na výstavě se i přes svou strohost těšila velké popularitě. Americkou expozici tvořilo několik staveb: napodobenina prvního českého katolického kostela z roku 1855 ze St. Louis, městská rezidence, domek farmáře a americký saloon. Mezi největší atrakce patřila přítomnost amerického indiána, loghouse - srub prvních osadníků a praktické vybavení interiéru městského domu(15). Zájem o Ameriku sblížil Vojtu Náprstka s Masarykem a americkým konzulem v Praze, silně pročesky orientovaným Karlem Jonášem. Náprstkovo působení bylo znatelné ve všech oblastech společenského života, je tedy nasnadě, že se angažoval i v politice. Jeho humanistické a pokrokové postoje se skutečně mohly uplatnit až v pozdějších letech, kdy působil v městské samosprávě. Tady vystupoval ve prospěch používání plynu na vaření, využití elektrické energie v městské dopravě a při osvětlování pražských ulic. Byl horlivým propagátorem telefonu, zasloužil se o otevření první městské veřejné knihovny, zasazoval se i o zlepšení hygienických podmínek ve městě, rozšiřování nových sportovních aktivit či zbudování pomníku Jana Husa.

Vojta Náprstek se stal vzorem, inspirátorem i mecenášem českých cestovatelů a intelektuálů s evropským, nebo dokonce světovým rozhledem(16). Svými aktivitami ovlivnil českou společnost, jíž otevřel dveře do světa. Dal příklad a pobídku svým žákům a následovníkům, mezi něž patřil i Josef Kořenský.

V povědomí národa si z Náprstkem podporovaných cestovatelů vydobyl nejpevnější místo holický rodák Emil Holub (1847-1902). Mladý lékař proslul jako vedoucí rakousko-uherské výpravy do nitra jižní Afriky v letech 1883-1887. České publikum se o něm poprvé dozvědělo díky výstavě v Náprstkově muzeu, kterou uspořádal v roce 1874 po svém prvním africkém pobytu. Později uspořádal po celých Čechách několik set přednášek, které tvořily hlavní zdroj jeho příjmů. Jeho přínos pro vědu byl oceňován nejen v Evropě, ale i v USA. Navštívil dosud neprobádáné oblasti Afriky a díky svým knihám seznámil i širokou veřejnost se životem a zvyky tamějších obyvatel, především Mašukulumbů. Ve své rodné zemi se ale ve své době nedočkal patřičného uznání a podpory, proto sešlo i z plánu založit v Praze africké muzeum(17). Po nepochopení doma odešel rozhořčený cestovatel s manželkou do Vídně, kde také zemřel. Současný stav jeho muzea v Holicích symbolicky dovršuje nedostatek uznání této významné osobnosti.

Další africký cestovatel, Antonín Stecker (1855-1888), dokázal procestovat velkou část dnešní Libye a Etiopie díky svému začlenění do dvou německých expedicí. Student Antonína Friče z Karlovy univerzity se po obdržení doktorátu odebral k dalším studiím do Heidelbergu. Němci, kteří v rozdělování koloniálních území mezi světovou elitu přišli poněkud pozdě, se soustředili zejména na probádání Afriky. Berlínská Africká společnost vyhlásila konkurz na místa v plánované expedici do vnitrozemí Sahary a Stecker mezi 600 uchazeči exceloval. Německá výprava se pod vedením Gerharda Rohlfse vydala na cestu v roce 1878 a během své strastiplné cesty se dostala do saharských oáz jižně od Benghází, kam dosud nevstoupil žádný Evropan. Rohlfs se vrátil domů a Stecker se rozhodl zůstat, takže se mohl vydat s obchodní karavanou k Čadskému jezeru, kde po celý rok prováděl četná přírodovědecká, geografická a etnografická bádání. V roce 1880 se připojil k nové Rohlfsově výpravě, tentokrát do vnitrozemí Etiopie. Z hlediska pozdějšího běhu dějin byl účel expedice výrazně politický, Stecker se ale dál věnoval své vědecké činnosti a to především v okolí jezera Tana. Bádal i v oblastech, kam se dosud nedostal žádný Evropan. Do Evropy a zároveň do své rodné vlasti se dostal v roce 1883. Dodal sbírky pro Náprstkovo muzeum, pořádal přednášky, ale dříve než mohl shrnout své poznatky do obsáhlého díla a zorganizovat další cestu do Afriky, přerušila jeho záměry ve 33 letech nemoc a smrt(18).

Jméno Josefa Wünsche (1842-1907) se udává v souvislosti s objasněním problematiky pramenů mezopotámských řek a jeho hlavní oblastí zájmu vůbec - Malou Asií. Ze svých cest přivezl nejen bohaté sbírky, ale i rozsáhlý kartografický materiál, ve kterém zmapoval na 20 000 km čtverečních dosud neznámých oblastí. Během studií v Praze navštěvoval Náprstkův dům a četná setkání a atmosféra také jeho inspirovala k plánům na daleké cesty. Mladý pedagog se během svého působení v Jičíně vydal na několik prázdninových cest. Roku 1874 vydal na cestu do Skandinávie, poznal Balkán, Itálii i Kartágo. Pod vlivem Vojty Náprstka se ve svých plánech místo Afriky soustředil na oblast Malé Asie, protože k Náprstkovým oblíbeným končinám patřila Arménie. S podporou od Svatoboru, vídeňského ministerstva kultu a vyučování a Zeměpisné společnosti ve Vídni odplul v roce 1881 z Terstu přes Korfu do Egypta, odkud pokračoval do Palestiny a oblasti Kurdistánu a Arménie. Soustředil se na opravu nepřesných map v oblastech kolem pramenů Eufratu a Tigridu, které mu z těchto důvodů doporučil německý kartograf a cestovatel H. Kiepert (1818-1899). Práci s tvorbou map ho naučil a přístroje na měření mu zapůjčil vídeňský geodet a astronom českého původu Robert Doudlebský (1839-1910). Wünschova cesta nebyla jen přínosem pro kartografii - přivezl cenné etnografické sbírky a mnoho z jeho poznatků získaných během cesty bylo po jeho návratu v roce 1883 publikováno ve formě cestopisných článků. Navíc i dál pokračoval ve své pedagogické praxi, věnoval se přednáškové činnosti a dále publikoval. Pro vydání jeho velkého cestopisu, doprovázeného vlastními ilustracemi, se ale bohužel nenašel nakladatel. Wünschův odkaz byl ke sklonku jeho života završen jeho osvětově dobročinnými aktivitami.

Téměř ve stejné době odpluli z Evropy do Holandské Indie dva čeští lékaři, kteří přispěli k českému poznání Indonésie. Byli to hořický rodák Pavel Durdík a písecký rodák František Čurda, oba dva byli ve službách nizozemské koloniální armády.

František Czurda (1844-1886) odjel do Východní Indie v roce 1876, krátce po ukončení studií. Působil postupně v Batávii, na Sumatře a nejdéle na Celebesu (dnes Sulawesi). Po návratu domů a smrti svého otce daroval své etnografické sbírky Náprstkově a dalším muzeím. Jediné přátele měl v Náprstkových, život v Čechách ho spíše roztrpčoval.Proto,ač nemocný, již rok po svém návratu do Čech znovu odjel r. 1883 na Jávu. Čurdovy zkušenosti jsou roztroušeny v několika článcích, ve kterých stojí citlivý lékař na straně nespravedlivě utiskovaných domorodců. V jejich zemi také zemřel a je pochován v indonéském Tjeribonu(19).

Pavel Durdík (1843-1903) se s Čurdou skutečně setkal, i když to nebylo přímo v Nizozemské východní Indii. K setkání došlo v Bombaji během Čurdova návratu na Jávu, kdy se Durdík ze svého pobytu v holandské kolonii vracel. První lékařskou praxi v zahraničí Durdík vykonal v letech 1868-1877 v Rusku ve službách aristokratických rodin. Jedním z pozitiv jeho pobytu byla možnost kritického přehodnocení idealistického rusofilství, v Čechách tehdy tak rozšířeného. Negramotnost, alkoholismus a podřadné postavení žen se po návratu staly hlavními tématy jeho publikační činnosti. Své články vydával v atmosféře ničím nepodloženého obdivu k Rusku pro jistotu pod pseudonymem. Durdík se doma necítil svobodný, a tak se pod vlivem Náprstka rozhodl odejít znovu za hranice. Do služeb holandských koloniálních jednotek odjížděl na konci roku 1877. Jeho prvním působištěm byla Batávie, poté byl odvelen do oblasti Ajteh na severu Sumatry. Tady působil (kromě času stráveného v horských oblastech ostrova kvůli onemocnění malárií) jako vojenský lékař. Holandské síly zde totiž vedly boj proti odbojným Atježanům, donuceným k partyzánskému způsobu boje(20). Durdík byl od roku 1880 přeložen na další místa, do Prahy se vrátil v roce 1883. Měl narušené zdraví, ale s penzí od holandské vlády se mohl usadit v Praze a věnovat se literární činnosti. Kromě muzejních sbírek zanechal rozsáhlou publikační činnost. K nejznámějším pracem patří jeho kniha Pět let na Sumatře. Proslul i jako překladatel ruských autorů.

Geolog Otakar Feistmantel (1848-1891) pracoval ve službách Geologického ústavu Indie se sídlem v Kalkatě. Nebyl prvním Čechem, který se soustředil na oblast geologického výzkumu v Indii - jeho předchůdcem byl geolog Ferdinand Stolička (1838-1874), který působil v Indii v letech 1863-1874. Stoličkův krátký život byl naplněn nesmírně plodnou vědeckou činností především v oblasti Himaláje. Své výzkumy publikoval převážně v angličtině, v menší míře i v němčině.

Feistmantel procestoval na svých badatelských výpravách po Indii velkou část indického subkontinentu. Svůj jediný cestopis Osm let ve Východní Indii vydal v roce 1884. Kromě svého vědeckého zájmu věnoval pozornost i národopisným poměrům a kulturním památkám.

Poznání Latinské Ameriky nám přinesli Benedikt Roezl a Enrique Stanko Vráz(21). Jejich předchůdcem byl o několik let před nimi lékař a botanik Jindřich Vávra (1831-1887). Sloužil u rakouského námořnictva a vstoupil i do služeb vídeňského dvora, takže na svých cestách poznal celý svět. Vávrův přínos byl císařským dvorem oceněn tím, že byl na sklonku života povýšen do šlechtického stavu. Pocházel sice z české, leč poněmčené rodiny, což může být hlavním důvodem, proč jeho jméno mezi našimi cestovateli příliš nefiguruje.

Benedikt Roezl (1824-1885) získal lásku k botanice během své práce v sadech hraběte Thuna v Děčíně a další zkušenosti nabyl během svého pobytu v zahraničí, především v Belgii. Jeho první cesta vedla do Mexika. Kvůli existenčním problémům se však nemohl věnovat pouze botanice a vedle dalších podniků zkonstruoval stroj na zpracování vláken ramie, která mohla nahradit bavlnu. I po nešťastném úrazu, kdy přišel o levou ruku, se dále věnoval sběru. Smůla ho stíhala dál a po plavbě z Kalifornie jen se štěstím vyvázl životem při ztroskotání lodi a přes Panamu se dostal do Kolumbie. Výčet jeho dalších cest je dlouhý, stejně jako seznam orchidejí a dalších botanických exemplářů, které se jeho zásluhou dostaly do Evropy. Orchideje byly v té době velice módní a tedy i výnosnou oblastí obchodování, a tak se od r. 1875 mohl usadit v Praze, kde žil ze svých úspor. Stejně jako Kořenský žil i Roezl na Smíchově - podle vzpomínek Kořenského byl skromným mužem, který neustával ve své činnosti a dále udržoval styky s evropskými botanickými zahradami. Chodil na obědy do hostince „U prince“ a s úsměvem na tváři přinášel na stůl šťavnaté tropické ovoce. Po těžké nemoci roku 1885 zemřel. Věnec, zaslaný na hrob od barona Hrubého z Jelení, prý zářil svěžími barvami orchidejí(22). Kořenský hovoří o rozpacích radních a české veřejnosti spojených s odhalením Roezlova pomníku na Karlově náměstí. Roezlovi se patřičného uznání nedostalo.

Velmi diskutovaný původ E. S. Vráze je jen jedním z motivů oblíbenosti a četnosti publikačních příspěvků o jeho životě. Vráz opravdu zaslouženě patří mezi nejznámější a nejpopulárnější z českých cestovatelů. Jeho cesty po Africe, Asii a především Latinské Americe mu vynesly přední místo mezi českými cestovateli. Přesto zatím nedošlo k vydání žádné obsáhlé monografie. Není tomu tak ostatně ani u Kořenského, přestože podle některých autorů Vráz zosobňoval právě spolu s Kořenským a Holubem zlatou dobu českého cestovatelství(23). Výčet cestovatelů tohoto období není úplný. Mezi dalšími by seměla objevit jména cestovatele po arabských zemích Aloise Musila (1868-1944), polárního cestovatele Jana „Eskyma“ Welzla (1868-1948), Alberta Vojtěcha Friče (1883-1944) či mnoha dalších. Skutečnost, že se zde další jména našich cestovatelů neobjevují, není výrazem neuznání ani nezájmu. Cílem této kapitoly bylo připomenout okruh nejdůležitějších českých cestovatelů kolem jejich podporovatele a mecenáše Vojty Náprstka. Právě mezi ně totiž patřil Josef Kořenský, a přestože nebyl typickým cestovatelem-dobrodruhem, ale spíše turistou-učitelem, svou osvětovou činností ve velkém počtu oborů lidského poznání přispěl k rozšiřování obzorů dozrávající české společnosti stejnou měrou jako ostatní.

JOSEF KOŘENSKÝ - UTVÁŘENÍ OSOBNOSTI[editovat]

Cesta k přírodním vědám[editovat]

Osobnost Josefa Kořenského se formovala v období společenského kvasu charakterizovaného vzestupem českého měšťanstva. Jedním z cílů vzdělaných vrstev bylo vyrovnání se světu, jehož poznání zprostředkovával zejména okruh českých cestovatelů, národopisců a intelektuálů kolem Vojty Náprstka. Josef Kořenský se narodil 26. 7. 1847 v Sušně u Nových Benátek na Mladoboleslavsku jako druhé z pěti dětí. (Matka Anna, roz. Krouská, se narodila r.1818, otec Václav r.1912, oddáni r. 1839). Nejstarší sestra Marie se narodila v roce 1843 a dožila se 86 let. Mladší než Josef byla jeho sestra Anna (1851-1940), která byla provdána za Tadeáše Radojčiče (1878), hoteliera v Niši v Srbsku, odkud po srbsko-bulharské válce odešli do Malé Asie, kde si zařídili hotel v Eski Šehiru, ale kde Radojčič záhy zemřel (1894). Po jeho smrti vedla hotel „Madame Tadya“ sama s pomocí své sestry Marie po 30 let. Obě sestry přežily v Turecku světovou válku a nakonec se r. 1921 obě vrátily k svému bratrovi na Smíchov, kde mu řídily jeho staromládeneckou domácnost. Oba nejmladší sourozenci, Karel a Pavlína, zemřeli v mladém věku(24).

V polovině 50. let prodal Josefův otec Václav statek a spolu s manželkou Annou a svými dětmi se odstěhovali do Dol. Krnska neboli Podkrnska, kde hledal možnost lepší obživy pronájmem (někdy se udává koupí) mlýna. Počátky vzdělání Kořenský získal u sušeňského pana učitele – ševce, v Krnsku navštěvoval dvojtřídní školu, kde v něm učitelé vypěstovali lásku k hudbě, kterou žil Kořenský až do konce života. Už od školních let hrál výtečně na klavír, housle a violoncello. Ve svém životě zúročil i své dovednosti naučené ve varhanické škole, kterou údajně navštěvoval.

Ani v Podkrnsku se však Kořenským příliš nedařilo, a tak se po několika letech rodina odstěhovala do Mladé Boleslavi, kde Kořenský vstoupil na reálku. Záhy se začal zajímat o přírodní vědy, především o palentologii, a už tady patřil k nejnadanějším žákům. Profesorský sbor si získal především svými znalostmi z přírodovědy, zeměpisu a dějepisu. V převážně německé Boleslavi se mladý Kořenský stal vášnivým vlastencem: společně se svými spolužáky se účastnil všech „revolucionářských“ projevů 60. let, jako bylo nošení čamar a dlouhých vlasů, či noční přetírání německých nápisů na tabulích a štítech. Ze studentů nejvíce přilnul ke gymnazistovi Václavu Šnajdrovi, s nímž si dopisoval a jehož po letech jako česko-amerického novináře v Americe navštívil. Kořenský se dále zdokonaloval ve hře na hudební nástroje a často trávil volné neděle v Podkrnsku, kam ho nelákaly jen vzpomínky z dětství, ale i pohostinný dům vzdělaného mlynáře Doubka. Ten býval centrem inteligence z celého okolí a Kořenský sem přicházel za hudbou a francouzským jazykem, který se v rodině mlynáře soustavně pěstoval.

Hlavní Kořenského zálibou byly přírodní vědy, především paleontologie. Na svých vycházkách v Pojizeří shromáždil rozsáhlou a zajímavou sbírku zkamenělin, která paleontologa Antonína Friče a geologa Jana Krejčího při návštěvě gymnázia na konci školního roku 1865 zaujala natolik, že si ji odvezli do Prahy. To bylo pro kvartána reálky velkým vyznamenáním i povzbuzením k další sběratelské činnosti.

Po čtvrtém roce na mladoboleslavské reálce Kořenský stanul na rozcestí své životní dráhy. Měl sice sklon k lesnictví po otci, ale tísnivé poměry v rodině a doporučující hlasy profesorů z reálky rozhodly, že byl r. 1865 přijat na učitelský ústav Budeč v Praze. Stejně tak jako zakladatel ústavu, Karel Slavoj Amerling, byl i Kořenský na nejlepší cestě stát se polyhistorem, i když rostoucí specializace jednotlivých odvětví vědy mu umožnila uplatnit se pouze na rovině pedagogické,osvětové a popularizující. Vedle Amerlinga na učitelském ústavu působili výborní učitelé jako J. Walter, Fr. Tesař, J. Bačkora, Vinc. Bíba, K. Decastello, J. Foster aj.

Protože se nemohl spoléhat na pomoc z domova, musel si v Praze přivydělávat v redakci Národních listů překládáním z němčiny do češtiny(25). Úzký rozsah přírodovědeckého učiva na učitelském ústavu Kořenskému nestačil, a tak navštěvoval i přednášky na univerzitě a technice. Nakonec se splnila jeho dávná touha a Kořenský byl přijat dr. Antonínem Fričem jako jeho pomocník v Českém muzeu. V muzeu pořizoval inventář sbírek, opatřoval přírodniny vědeckými názvy a chodil na vycházky do skalních dolů v pražském okolí, kde sbíral zkameněliny za účelem rozšiřování muzejních i svých soukromých sbírek. Během svého působení v muzeu rozšířil své zájmy na botaniku a vlivem Josefa Šedy i na entomologii, stýkal se s Emanuelem Lockayem, se kterým ho spojoval společný zájem o „hmyzozpyt“. Tomu Kořenský pomáhal přeložit do němčiny dílo Seznam českých brouků.

Protože se Kořenský během své práce a studia v muzeu často setkával se sbírkami ze zámoří, které se sem dostávaly prostřednictvím Vojty Náprstka, brzy se i on objevil v domě U Halánků. Zde si mohl nejen rozšířit své poznatky, ale prostřednictvím setkání s cestovateli (a budoucími cestovateli) se setkal s novou lákavou inspirací. Mezi ty, kteří chtěli poznávat nové neprobádané oblasti naší planety patřil stejně starý Emil Holub. Kořenský se s mladým studentem medicíny velmi rychle sblížil a jejich přátelství trvalo celý život. Mladého Kořenského si pro jeho družnost, upřímnost a zaujetí pro všechna diskutovaná témata u Náprstka všichni brzy oblíbili.

Mineralogické oddělení muzea měl v té době na starosti prof. Jan Krejčí, t.č. profesor nerostopisu a zemězpytu na české polytechnice, jeho asistentem byl dr. Em. Bořický. Botanické sbírky spravoval dr. Ladislav Čelakovský s asistentem Josefem Dědečkem. Hlavním zájmem asistenta Josefa Šedy byl především hmyz a malování zoologických diagramů, které používal při svých přednáškách dr. Frič. Staral se mimo jiné i o sbírku brouků, které sbíral v Zadní Indii Jan Vilém Helfer (1810-1840), než ho zabili domorodci z Andamanských ostrovů. Z dalších mladších přírodovědců působili na půdě Českého muzea vedle Kořenského, Dědečka a Šedy i Jan Diviš, dr. Hynek Konvalinka, dr. Vilém Kurz, Bohdan Bauše či hrabě V. Devours(26).

Dr. Frič, který byl často mimo Prahu, přinášel ze svých cest, především z Anglie, nové myšlenky(27). Mladí přírodovědci nedostávali od muzea žádnou podporu a Kořenský, který Fričovi také maloval diagramy, vzpomíná, jak měl být od Friče za sbírání zkamenělin odměněn zimním kabátem. Leč nakonec se Fričův slib snad z nedostatku financí neuskutečnil a Kořenský musel prý přežít zimu v letním kabátě(28).

V létě 1867 doprovázel Friče a Krejčího na delší výzkumné cestě po severovýchodních Čechách, což pro něj nebylo jen osobním vyznamenáním: mohl si tak opět rozšířit své znalosti a pomohlo mu to i po finanční stránce (denně měl 2 zl. platu a volnou jízdu).

Zájem o přírodní vědy, který projevoval mladý Kořenský již od dětství, mohl být v plné míře uspokojen po odchodu do Prahy, kde byl přijat do služeb obdivovaného vzoru, Antonína Friče. Mladý Kořenský se tak mohl ve Fričově muzejní pracovně plně zapojit do svého oblíbeného oboru a patřičně se v něm realizovat. Studium na učitelském ústavu rozšiřovalo jeho obzor i v ostatních oblastech lidského poznání. Přestože se s nabytými znalostmi z přírodních věd, zvláště z geologie a paleontologie, které dále rozšířila jeho cesta po severovýchodních Čechách, mohl s úspěchem věnovat vědecké činnosti, měl se stát učitelem, a tak přiblížit získané poznatky těm nejširším vrstvám.

Pedagogická dráha[editovat]

Počátky učitelského působení[editovat]

Ve stejném roce, kdy Kořenský vykonal spolu s Fričem a Krejčím výzkumnou cestu po severovýchodních Čechách, obdržel vysvědčení o způsobilosti k učitelství, na jehož základě mohl být ustanoven podučitelem na obecné škole(29).

Když byl s platností od 1.12.1867(30) jmenován podučitelem na české škole v Radnicích, očekávalo se od něj „aby místo to hned nastoupil, povinnosti s ním spojené bedlivě a horlivě vykonával, a příkladným svým životem svěřenou sobě mládež k mravnému se chování vésti se snažil“(31). Kořenský byl rád, že místem jeho prvního působení měly být právě Radnice, protože kraj Šternberků byl proslulý svými zkamenělinami ze zdejšího hnědouhelného revíru. Ve svých vzpomínkách na práci v muzeu se zmiňuje o vzácném nálezu z roku 1834, kdy se tu našel Cyclophthalamus Senior, téměř nejstarší předek všech štírů na světě(32).

Radnice se však dnes nehlásí pouze k odkazu Josefa Kořenského, jehož deska je umístěna na zdi bývalé radnické školy. Díky podpoře pokrokového šlechtice Kašpara Šternberka (1761-1838), významného přírodovědce a hlavního zakladatele národního muzea (1818), mohl na jeho panství působit jako farář vlastenecký spisovatel, překladatel a filolog Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820). Scházeli se tu u něj mnozí obrozenci jako byl Josef Dobrovský (1753-1829), Josef Jungmann (1773-1847), Josef Vojtěch Sedláček nebo kněz Hněvkovský.(33).

Byli to právě Šternberkové, již na Dobrovského přímluvu poskytli Palackému možnost napsat dějiny jejich rodu, díky čemuž dostal oficiální titul šternberského archiváře a hmotnou podporu. Za podpory Kašpara Šternberka byla v Radnicích roku 1818 založena první česká knihovna a první český čtenářský spolek v Radnicích.

Kořenský přijel na konci roku 1867 Západní dráhou z Prahy do Rokycan, kde se na noc ubytoval v hostinci. Ráno pokračoval poštovním vozem do Radnic - jeho prvím dojmem z chudého městečka bylo velké množství havířů, kteří pracovali v místních hnědouhelných dolech. K velkému rozvoji uhelné těžby a železářství na Rokycansku došlo po roce 1848, stálý rozkvět byl však záhy zabržděn omezeností přírodních zdrojů, což postihlo Radnicko o něco dříve než Rokycansko. Vrchol vzestupu těžby na Radnicku spadá právě do období, kdy sem přišel Kořenský. Přestože v roce 1893 sem byla kvůli těžbě uhlí dokonce vybudována i první železnice z Plzně, v 90. letech se začaly doly zavírat a lidé museli odejít za prací jinam, často do USA(34). K větší emigrační vlně z Rokycanska a Plzeňska, která ovšem ještě nebyla způsobena zavíráním uhelných dolů, došlo již v druhé polovině 20. let 19. století. Z popudu vojenské správy, jež chtěla zalidnit horské kraje Banátu v dnešním Rumunsku a získat přistěhovalce do hraničářských pluků, sem odešly tisíce Čechů(35).

Nejznámější radnickou rodačkou je žena, zaujímající jedno z předních míst na seznamu operních zpěvaček sedmdesátých a osmdesátých let minulého století, Gabriela Roubalová (36). Narodila se roku 1843 v rodině sládka a stejně jako její sestra Marie, která se později stala učitelkou hudby na Smetanově hudebním ústavu, zdědila po otci vztah k hudbě. Po studiu a prvních zkušenostech v Praze odjela za studiem do Itálie a již po roce slavila úspěchy na scéně Spontiniho opery v milánském divadle Carcano. Díky tomu mohla Gabriela Roubalová s přídomkem La Boema vystupovat po italských městech, byla pozvána do Španělska a Ruska. Po vystoupení v Praze roku 1870 zmizela z očí českého obecenstva a jako primadona italské společnosti se v sedmdesátých letech vydala třikrát za moře. Zpívala v Manile, Batavii a v Austrálii, manažerem italské společnosti byl houslový virtuos a její pozdější manžel, Rafaelo Steffani. Po dalších exhibicích v Austrálii a v USA se vrátila naposledy do Prahy, jejím druhým domovem se ale od roku 1881 stala Austrálie. Než přijala velmi výhodnou nabídku k trvalému účinkování v Melbourne, navštívila ještě Rusko, Indii, Čínu i Japonsko. V Melbourne kromě vystupování učila s manželem na jejich soukromém hudebním ústavu, profesorkou na konzervatoři byla jmenována na přelomu století, kdy ji také navštívil Josef Kořenský, o čemž patřičně referuje ve svých knihách. Konec života byl pro Roubalovou (uměleckým jménem také Steffani Boema) velice tragický: oslepla na obě dvě oči. Zemřela v Melbourne, její touha navštívit ještě jednou svou vlast se nenaplnila.

Rokycanský rodák Rudolf Linhart proslul především tím, že přežil zkázu Titaniku, kde pracoval jako číšník. Vyučil se v Plzni a díky své dobrodružné povaze začal brzy pracovat ve Švýcarsku a v Londýně. Tam dostal nabídku na práci stevarda nejbohatší I.třídy na palubě lodi, vzešlé z belfastských loděnic. Linhart se později jen nerad vracel k tomu, co se na Titaniku dělo: „Dne 14.4.1912, krátce po půlnoci, plul Titanic nedaleko newfoundlandského pobřeží. Ve společenském sále bylo neobyčejně živo, taneční parket byl zaplněn bezstarostnými páry lidí. Nikdo netušil, že příští okamžiky přinesou hroznou katastrofu. A pak se to stalo. Málokdo si povšiml mírného otřesu, provázeného zvukem, jako když se trhá látka…“(37)

Linhart se vrátil do Anglie, kde měl dívku. Po příjezdu domů byl v roce 1914 povolán na východní frontu jako kuchař, ale při první příležitosti přešel na ruskou stranu. Do vlasti se vrátil přes Hong Kong, Šanghaj, Singapur, Colombo, Bombay, Aden, Suez a Terst. V Rokycanech založil hostinec Plevno, který se stal spolkovou místností rokycanských legionářů, kteří sloužili v jihoslovanských legiích (Plevno - Pleven, podle bojiště v Bulharsku). Jako otec rodiny byl za války v rámci prvního velkého zatýkání vězněn za poslech cizího rozhlasu v Bayreuthu.

V kontextu této práce patří k nejvýznamnějším rokycanským rodákům Josef Wünsch, zmíněný v úvodní části. Kořenský, který se díky svému podučitelování v Radnicích měl stát další známou osobností kraje, se po příjezdu ubytoval v jednom pokojíku školní budovy. Stěžoval si, že jeho byt byl velice malý a že se tam se svými sbírkami přírodnin nevešel(38).

Radnická česká škola, která byla založena za Marie Terezie, byla původně jen dřevěná chatrč a do r. 1830, kdy tu jako dozor působil svého času i A.J.Puchmajer, sloužila pouze jako jednotřídka. Po přestavbě školy byla r. 1839 dokončena stavba v podobě, jak ji poznal Kořenský, byla rozšířena na 3-4 třídní. Spolu s Kořenským byl ve stejném roce jmenován jako podučitel i Adolf Benýšek(39). Než vstoupil v platnost nový školský zákon z roku 1869, musel se nový podučitel spokojit s platem 167 zlatých ročně (po legislativní změně to byl dvojnásobek). Školská reforma přinesla radikální změny ve školství, dohled nad školami převzal stát, byla zavedena povinná školní docházka a učivo se rozšířilo o nové předměty, zvláště přírodopis a přírodozpyt.

Během pobytu v Radnicích vyšla Kořenskému v Besedě učitelské literární prvotina O stáří pokolení lidského(1870). Kořenského sbírky zkamenělin se v Radnicích rozšířily o nové, dosud neznámé exempláře. Měl jich požehnaně, protože mu při sběru pomáhali i jeho žáci. Život v Radnicích mu zpříjemňovaly taneční zábavy o poutích a posvíceních a hudební produkce na nedalekém liblickém zámku.

Otto Pech, řídicí učitel z Prahy, vzpomíná v dopise ke Kořenského devadesátinám na jejich společný pobyt pod jednou střechou(40). Statný a vousatý Kořenský, který již za mlada nosil brýle, trávil časté večery u Pechových rodičů (Otto Pech byl nejmladším synem radnického učitele Františka Pecha st.). Kořenský s nimi prý „často přisedal k bramborové loupačce“ a malý Otto ho navštěvoval v jeho mládeneckém pokojíku, kde si prohlížel Kořenského sbírky minerálů a hmyzu. Kořenský v Radnicích vycpával ptáky, které si podle Pecha někteří radničtí obyvatelé chovali po dlouhá léta jako památku na sympatického podučitele. Otto Pech měl jako vzpomínku ve svém majetku Kořenského podobiznu s věnováním z roku 1872, kterou z Litomyšle poslal jeho otci. Kořenský často chodil s dětmi na přírodovědecké vycházky, během nichž se sbírali zkameněliny, minerály a hmyz. Kořenský měl prožít v Radnicích svou první lásku, která však kvůli velkému rozdílu ve společenském postavení nemohla být naplněna. Dcera statkáře Marta Kuglerová se nakonec provdala do Vídně. Nešťastná láska mohla být jedním z hlavních faktorů, jež ovlivnily Kořenského rozhodnutí vést staromládenecký život. Pech se s Kořenským jako student v Radnicích později několikrát setkal: Kořenský se během svých občasných návštěv v Radnicích zdržoval především v lékárně u Allizarů.

Radnický lékárník František Allizar se stal prvním předsedou radnického muzejního družstva, které bylo založeno z podnětu Josefa Hyláka r. 1891. Později bylo radnické muzeum na počest majitele radnického panství pojmenováno „Kašpar Šternberk“. Allizarova dcera, která byla v písemném styku s Kořenským, se stala ženou lékaře Mulače z Radnic. Kořenský zůstal v kontaktu s radnickým muzeem až do své smrti: ještě v květnu 1938 mu A. Smejkovský za zásilku knih poslal na oplátku dvě o Radnicích. Kořenský zůstal věrný i své první škole. Podle záznamů ze školní kroniky věnoval už jako ředitel na Smíchově radnické učitelské knihovně publikaci Životopis Kořenského od původního smíchovského ředitele Zoubka a v pozdějších letech i sbírku 58 nerostů.

Radničtí občané, kteří si mladého podučitele pamatovali, ale i ti, kteří se s ním v Radnicích ještě setkat nemohli, mu již jako slavnému cestovateli napsali k jeho devadesátinám blahopřejný dopis, který je dlouhým výčtem radnických gratulantů. Na jeho první působení v Radnicích v dopise vzpomínají „s láskou a hrdostí“ jeho sedmdesáti pěti, sedmdesáti sedmiletí žáci, Městský úřad v Radnicích, Spolek Československého Červeného kříže v Radnicích, Československá obec legionářská Jednota Radnice, Místní organizace Čsl. strany lidové v Radnicích, Místní politická organizace soc. dem. v Radnicích, Místní organizace Čsl. strany národně-socialistické v Radnicích, Farní úřad sv. Václava v Radnicích, Radnická lékárna a další(41).

Ředitel radnické obecné a měšťanské školy František Zíka ve svém dopise ze 14.3.1934 Kořenského prosí o článek do Mladého Rokycanska, časopisu pro školní mládež rokycanského okresu. Vzpomíná na svou matku, která mu vyprávěla, jak jí za svobodna Kořenský půjčoval knihy ke čtení. Konstatuje, že pamětníků už je sice v Radnicích poskrovnu, ale píše i o svém žactvu, které dobře ví, že slavný cestovatel a spisovatel Josef Kořenský vyučoval svého času na radnické škole a které dychtivě čte Kořenského knihy a naslouchá Kořenského poutavému vyprávění o dalekých cestách na radiových přijímačích. Otto Pech sám oceňuje Kořenského literární tvorbu: během své učitelské kariéry se zájmem četl jeho cestopisy, ve kterých Kořenský tak rád vzpomínal radnické rodáky, usedlé v cizině. Radnické období přineslo Kořenskému možnost prohloubení znalostí z přírodních věd a první poznatky a zkušenosti z pedagogické praxe. Kraj Šternberků poskytl dozrávající osobnosti mladého učitele dostatek podnětů k dalšímu rozvoji.

Litomyšlské období[editovat]

Historie Litomyšle druhé poloviny devatenáctého století je výčtem zvučných jmen, mezi nimiž jméno Kořenského v obecném povědomí poněkud zaniká. Z plejády význačných rodáků jmenujme především představitele české nár. hudby Bedřicha Smetanu (1824-1884), předního romantického krajináře Julia Mařáka (1832-1899) a staročeského politika Františka Augustina Braunera (1810-1880). Původně suplent na místním gymnáziu, Alois Jirásek (1851-1930), tu vyzrál v plodného spisovatele. Z dalších spisovatelů zde žila Božena Němcová (1820-1862) či prozaička Teréza Nováková (1853-1912). Vzhledem k pojetí této práce stojí za zmínku, že v Litomyšli působil v letech 1863-67 bratr cestovatele Pavla Durdíka, Josef Durdík. Na litomyšlské reálce učil po krátkou dobu i český cestovatel a autor cestopisů Emanuel Fait (1854-1929).

Kořenský si na základě vypsaného konkurzu podal žádost o místo učitele na chlapecké škole v Litomyšli, kde potřebovali nové učitele na obsazení 3 učitelských a 2 podučitelských míst(42).

Ředitel městské reálky Karel Böhm měl z 42 došlých žádostí vybrat jen ty mladé učitelské adepty, kteří by byli největším přínosem pro město. Vlastenecký učitel a vášnivý hudebník do užšího výběru Kořenského skutečně vybral. K jeho žádosti si poznamenal, že se „zdá být velmi sběhlý a přičinlivý v přírodopisu“(43), slovo „sběhlý“ dvakrát podtrhl.

Návrh byl podán k projednání obecního zastupitelstva 15. září 1871. Kořenského jméno figurovalo na seznamu těch, kteří byli městskou radou doporučeni k „povšimnutí“ - byl zařazen na páté místo. Za účasti 24 z 36 pozvaných členů zastupitelstva se až na jeden hlas dostalo nejvíce podpory Romanovi Nejedlému. J.F. Primus obdržel 14 a Josef Luňáček 12 hlasů. Protože Luňáček neobdržel potřebnou nadpoloviční většinu hlasů, musela být volba opakována. Na Kořenského se sice nedostalo, ale protože J.F. Primus chtěl nastoupit pouze v případě, že se bude moci stát zároveň i ředitelem školy, navrhl purkmistr Janouš volbu ještě jednoho učitele. Byla provedena volba jednoho náhradníka pro případ, že by někdo ze zvolených učitelů nenastoupil. Nejvíce hlasů nakonec obdržel právě Kořenský, a protože Primus nabízené místo skutečně odmítl, byl dekretem z 4.10. 1871 jmenován učitelem na obecné škole chlapecké v Litomyšli s platem 600 zl. ročně Josef Kořenský(44).

Díky opatrnému výběru nových učitelů přišli do renesanční Litomyšle skutečně nadané osobnosti, jejichž působení obohatilo živý kulturní a společenský život města. Kořenský mohl zúročit své učitelské schopnosti, prezentované během úspěšně složených učitelských zkoušek v dubnu 1871(45). Kořenský v Litomyšli pokračoval v rozvíjení své lásky k hudbě a dále se věnoval svým oblíbeným přírodním vědám.

Kořenský působil v Litomyšli od 1. listopadu 1871 na obecné škole chlapecké. Mimo vlastní úvazek ale spolu s učiteli Kastnerem a Vognerem vypomáhali řediteli Janu Bulvovi na dívčí škole. V roce 1872 Kořenskému zemřela těžce nemocná matka, o rok později i otec. Kořenský pilně studoval s kolegou Vognerem, se kterým dojížděl do Prahy, na další učitelské zkoušky. Po jejich úspěšném vykonání byl Kořenský 26.9. 1873 zvolen učitelem na měšťanské škole dívčí s platem 800 zl. místo požadovaných 900 zl.(46). Díky složené zkoušce byl Kořenský „způsobilý k vyučování na školách nejen obecných, alei měšťanských, zejména přírodopisu, přírodozpytu a matematice“, navíc i němčině.V matematice byl „dostatečný“, „vědění sic přehledné, avšak povrchní, ve výkonech počtářských potřebí více cviku“(47).

Na dívčí škole působil s Kořenským Josef Luňáček, Jan Kastner, František Vogner a známá litomyšlská osobnost Roman Nejedlý (1844-1920), otec Zdeňka Nejedlého (1878-1962). Otto Popler (1855-1940), syn dlouholetého litomyšlského veřejného pracovníka Adolfa Poplera(48),nastoupil jako podučitel na dívčí škole rok po odchodu Kořenského na Smíchov. Byl s Kořenským v písemném styku a několikrát se s ním později setkal(49). S manželi Poplerovými Kořenského sbližovala i skutečnost, že Antonii Poplerovou roz. Císařovou v Litomyšli učil. Mezi jeho žáky patřili i Marie Podhajská, žena Aloise Jiráska, a český kritik a publicista Hubert Gordon Schauer (1862-1892), zakladatel a průkopník novodobé české literární kritiky.

Kořenský pořádal často přírodovědné vycházky po okolí. V dojemných vzpomínkách Antonie Poplerové zaujímá důležité místo zájezd povozy na exkurzi do cerekvického cukrovaru. Nejvyhledávanějším výletním místem byl tehdy velice populární Nedošínský háj, známý z Jiráskovy Filozofské historie. Původně obora, zřízená ve 14. stol. za litomyšlských biskupů, byla přebudována na počátku 19. stol. I v Litomyšli se Kořenský setkal s neúnavnou prací Antonína Friče: počátkem slavného pstruhařství na cestě k Nedošínskému háji byl malý podnik mlynáře Kašpara Vacka, zřízený r. 1862 podle návodu známého přírodovědce. Nedošínský háj byl ideální pro praktickou výuku botaniky, Kořenský ale podle Komenského zásady názornosti přibližoval žačkám poznání i z jiných oborů přírodních věd, zvláště mineralogie a entomologie.

K jeho žákům patřil také František Klapálek (1863-1919), vůdčí osobnost naší entomologie. Mladý František Kořenskému často při sběru a třídění exemplářů pomáhal, čímž se u něj vytvářel vřelý vztah k tomuto vědnímu oboru. Za své pozdější úspěchy nevděčil pouze Kořenskému: i Klapálek se během svého studia v Praze dostal r. 1881 pod odborné vedení Fričovo, jenž ho r. 1883 jmenoval asistentem zoologie. Ke Klapálkově nejvýznamnějším počinům patří založení České společnosti entomologické (1904) a Časopisu České společnosti entomologické, pořádal přednášky, založil fond na rozvoj české entomologie. Z četných vědeckých výprav mu byly posílány nejen exempláře z různých konců Evropy, ale i z asijských zemí, Afriky a Ameriky(50).

Kořenský nebyl ve svém zájmu o přírodní vědy v Litomyšli osamocen: od r. 1870 působil v Litomyšli jako učitel geolog, paleontolog a arachnolog Emanuel Bárta (1841-1906). Další gymnazijní profesor, evangelický farář Bohumil Fleischer (1847-1913), se zajímal především o entomologii a botaniku. Kořenský se stejně jako později na Smíchově soustředil na rozšiřování školních sbírek. Chtěl, aby byly školní kabinety vybaveny kompletními sbírkami pro výuku, což prosazoval při každé příležitosti na schůzích učitelského sboru(51). Za vše hovoří skutečnost, že ke zřízení přírodovědeckého kabinetu chtěl pouze aby okresní školní rada uvolnila prostředky na nákup lahví, lihu, krabic a vitrín, vše ostatní chtěl darovat a utřídit sám. Na jeho návrh byla školní rada požádána o zaopatření Amerlingových obrazů pro výuku a díky jeho členství v knihovním výboru školy mohl doplňovat školní knihovnu odbornou literaturou(52).

Kořenský se aktivně zapojil do společenského a kulturního života města. Své hudební nadání uplatnil v prvním komorním souboru v Litomyšli. V litomyšlském triu hráli kromě violocellisty Kořenského učitelé houslista R. Nejedlý a pianista J. L. Majer (profesor gymnázia). Pokrokového a podnikavého Kořenského si oblíbil litomyšlský děkan Antonín Šanta, od r. 1872 zastávající funkci okresního školního inspektora. Ze svého postu podporoval Kořenského aktivity ve škole a na své inspekce po školách kraje ho brával často s sebou. Přeložil a vlastním nákladem v letech 1855-56 vydal v Litomyšli obšírné Guérinovo dílo „Cesta kolem světa“. O tom, zda mohlo být toto dílo jednou z prvních inspirací pro Kořenského vlastní cestu kolem světa, žádné důkazy nemáme. Členové spolku Beseda a občané města se scházeli v hostinci Tunel, kam také dojížděl z Prahy Brauner. Tady se příchozí svobodně vyjadřovali k situaci v monarchii, což neuniklo pozornosti příslušných orgánů. Z korespondence mezi místodržitelem Kollerem a hejtmanem Töpfem se dovídáme, že vzhledem ke svým nacionálním postojům Kořenský nemohl být doporučen ke jmenování na místo řídicího učitele na chlapecké škole v Litomyšli, a v tomto městě by tak neměl možnost k plnému uplatnění svých schopností(53).

Kandidátů na učitelství se zkouškou pro přírodovědecké obory bylo málo, proto Kořenský v létě 1874 obdržel nabídky hned na tři místa(54). Rozhodl se pro Prahu, kde mohl být v centru společenského dění. Podle vzpomínek Antonie Poplerové mu dojaté žačky za doprovodu učitele J. Šťastného zazpívaly píseň na rozloučenou a ráno se ještě naposledy přišly rozloučit k poště. Kořenský sliboval, že na ně nezapomene, a svůj slib skutečně dodržel.

Druhý rok po své cestě kolem světa zavítal Kořenský na přednášku do Litomyšle, kam ho pozval místní Sokol. Litomyšlský Sokol byl v tomto ohledu velice aktivní, kromě Kořenského tu přednášel i Holub z nedalekých Holic a Vráz (r. 1927). Zde je celé znění dopisu Kořenského z 28.1.1896 upřesňující podrobnosti plánované přednášky:

1. Z Prahy vyjedu dne 8. března v neděli ranním rychlíkem a jsem u vás o 11. ráno.

2. Fotografie půjdou o několik dní napřed.

3. Otto (naklad.) pošle Vám nějaké illustr. prospekty a sešity k rozdání.

4. Přivezu též drobnůstky etnografické. Pro vyložení je třeba stolku. Dále potřebuji ukazovátko.Do čela upevníme mapu.Několik hřebíků (3-4) a kousek špagátu.

5. Hned po přednášce odjedu večerním vlakem.

Na shledanou se těší Josef Kořenský(55)

Kořenský finančně podporoval Fond na vydávání muzejních publikací v Litomyšli, o čemž svědčí dopis z 29.5.1938(56). Velké množství gratulací obdržel Kořenský ke svým devadesátinám - ke gratulantům se připojily i dvě litomyšlské pamětnice, 83 letá Anna Hradecká, roz. Veselíková a Františka Lánová(57). Hradecká byla dcerou z Veselíkova knihkupectví v Litomyšli a často se tam s ním prý viděla; Kořenský býval za svého pobytu jejím tanečníkem. Lánová ve svém dopise píše: „vzpomínám na dobu, kdy jsem ve vašem bytu - v domě Jana Pecolda cukráře v Litomyšli výkresy kreslila“. Byl také v kontaktu s Poplerem a se synem Terezy Novákové, literárním vědcem a kritikem Arne Novákem (1880-1939)(58).

Během školského působení v Litomyšli se prokázaly nejen Kořenského učitelské, ale i organizační schopnosti, které se plně projevily během jeho působení na Smíchově. Bohatstvím sociálních kontaktů se radnická a hlavně litomyšlská léta stala dobrou lekcí před Kořenského pobytem v Praze - Kořenský se s nově nabytými zkušenostmi vrátil do prostředí domu U Halánků a začal působit na svém novém učitelském působišti na Smíchově.

Smíchov a první cesty po Evropě[editovat]

Kořenský nastoupil na začátku školního roku 1874/75 jako odborný učitel na dívčí měšťanskou školu na Smíchově v Přívozní ulici. Cesta do Prahy byla v té době dlouhá a než byl postaven most Palackého, používali smíchovští přívoz přes Vltavu do Podskalí. Smíchov se v této době rychle stavebně rozvíjel, brzy vznikla Husova ulice (dnes Kořenského) a škola, kde Kořenský od jejího založení v roce 1890 učil. Smíchov se stal součástí Prahy až roku 1922(59).

Na Smíchově se Kořenský dále věnoval hudbě. Ve škole vyučoval zpěvu, na jeho návrh obstaral řídící František Zoubek do školy harmonium. Za doprovodu nového hudebního nástroje Kořenský učil zpěv písní a skládal nové skladby, které byly vytištěny ve Výboru školních písní, vydaných Bergmannem nákladem dalšího smíchovského učitele Ferdinanda Drůbka. Byl to tentýž skladatel, který Kořenského-studenta učil na klavír během jeho pobytu v Mladé Boleslavi. Kořenský získal místo v Bergmannově zpěváckém spolku „Lukes“ a ve smíchovském smyčcovém kvartetu. Nástroje si půjčovali k pravidelným zkouškám v salóně okresního tajemníka Wünsche. Díky svému hudebnímu působení na smíchovských zábavách získal Kořenský brzy mnoho známých a přátel(60). Přátelil se se smíchovským lékařem Chodomským, později dalším basistou spolku „Lukes“, a s potulným malířem Waldhauserem. U něj se s Chodomským učili malovat, aby mu pomohli k živobytí(61).

Kořenský se účastnil výročních veřejných zkoušek na konzervatoři, což se stalo v pozdějších letech pravidlem. Často a rád navštěvoval Národní divadlo, pořídil si divadelní předplatné. Smíchov proslavil Joachim Barrand, na jehož počest podal Kořenský návrh na pojmenování jedné smíchovské ulice jeho jménem. V místech, kde Barrand prováděl své výzkumy, pořádal vycházky i Kořenský. Vydával se na krátké přírodovědné výlety po Smíchovsku a Kladensku, protože ve škole nebyl příliš přetěžován. „Několik hodin vyprošoval si ode mne kolega Š., uváděje za důvod, že má hádavou ženu a že je proto jako velký dobrák raději ve škole nežli doma“(62). Jízdu po železnici usnadňovali Kořenskému ředitelé Západní a Duchcovské dráhy volným lístkem pro druhou třídu, takže Kořenský mohl snadno rozšiřovat své soukromé a školní přírodovědné sbírky. Dále se věnoval entomologii, získával brouky ze zahraničí a za brouky se vydával i na cesty do východních Čech. Časté letní vycházky po okolí Prahy pořádal Přírodovědecký klub (zal. 1870), pořádající pravidelné ranní nedělní schůzky a přednášky.

K získávání bohatých sbírek Kořenský využil hlavně zahraniční cesty - byl dárcem institucí Náprstkovy a Fričovy, ale především škol. Škola v dnešní Kořenského ulici se ještě dnes může pochlubit četnými exempláři pořízenými přímo Kořenským, nebo jeho prostřednictvím. 13-16.5. 1894 se konala výstava z jeho cesty kolem světa, která přinesla škole další přírodniny. Do jeho školních sbírek přispívali i ostatní cestovatelé, Emil Holub mu za kolekce známek přivezených z procestovaných zemí během Kořenského cesty na jižní polokouli (1900-1901) věnoval do školního kabinetu část svých vzácných sbírek(63). Hned na počátku svého smíchovského pobytu byl Kořenský městskou radou požádán, aby se staral o sbírku vycpaných ptáků, kterou město zakoupilo z popudu městského tajemníka. Sbírka se měla stát součástí muzea, podobného tomu, jež měla Praha Na Příkopech. Tento plán nakonec kvůli přílišným nákladům realizován nebyl. Po návrhu Kořenského byly exempláře rozděleny tam, kde byly nejužitečnější. Sbírky ptáků, do té doby ležící ladem v jedné místnosti chlapecké školy, byly rozděleny mezi smíchovskou dívčí a chlapeckou školu(64).

Přesný výčet všech sbírek pořízených Kořenským, dodnes opatrovaných ve škole v Kořenského ulici, z rozličných důvodů neexistuje, mnoho ze sběrových položek je nenávratně pryč. Žádný inventární seznam se nedochoval a s jistotou lze určit pouze ty exempláře, na kterých se zachovala Kořenského vlastnoručně psaná popiska. Ze zkamenělin se jedná o tři exempláře Sigillaria, dva exempláře zkamenělé přesličky a otisk kůry plavuňovitého Lepidodendronu. Z hornin o břidlici, diabasový tuf, krápník a rulu. Z vycpanin je to vydra, tuleň levhartí, sova sněžná, sova obecná, tetřev (samec a samice), tetřívek, jestřáb, sup, kuna skalní a lyska černá. Z entomologických sbírek kazeta preparátů housenek. Nejatraktivnější jsou exempláře z tropických moří: dlouhá pila z pilouna, lastura loděnky, koráli. Jedinou podrobnější popisku najdeme u 30 cm velké křemité houby Venušin koš (Hyalonema Sieboldi) z Japonska. Tuto mořskou houbu tvořenou měkkou tkání s dlouhými složitě propletenými sklovitými jehlicemi daroval Kořenský škole až v roce 1908. Některé ze jmenovaných exemplářů nesou jméno Kořenského přítele a obchodníka s přírodninami, Václava Friče. V roce 1876 vydal Kořenský průvodce Geologické obrázky po okolí smíchovském, roku 1877 vyšla Květena jarní, roku 1885 Rostlinstvo v bájích, pověstech a obyčejích. Okresní školní rada požádala uznávaného přírodovědce Kořenského o obstarání sbírek hornin ze smíchovského okolí pro přírodovědné kabinety třiceti škol.

Kořenský se po odchodu na Smíchov dál soustavně vzdělával, navštěvoval muzeum, fyziologické přednášky a anatomická cvičení na univerzitě. Byl členem Spolku českých lékařů a zajímal se o problematiku školní hygieny. U Náprstků byl téměř každodenním hostem a přiváděl sem i své žačky, jak o tom svědčí zápis v pamětní knize z roku 1877. Kořenského vzorem byl J. A. Komenský – byl věrný představě, že výuka má být názorná, nenásilná a atraktivní. Používal nové učební metody a jako neustále veselý a optimistický učitel přírodopisu, fyziky, zpěvu, němčiny, kreslení a měřičství byl u žákyň velice oblíbený. Účastnil se velkých národních slavností, které pořádal smíchovský odbor Ústřední matice školské, a při těchto příležitostech vydal malé ilustrované literární almanachy Pamětní listy, kam poezií i prózou přispívali významní spisovatelé tehdejší doby. Vydání z roku 1884 se ale cenzorům příliš nezamlouvalo, takže bylo konfiskováno. Kořenský ihned vydal nový svazek a označil jej: Po konfiskaci druhé vydání, což proslavilo Kořenského i celou Matici(65). Na Smíchově působil od roku 1874 do roku 1908. Od roku 1889 se z důvodu nemoci ředitele Zoubka stal nejprve prozatímním a od roku 1891 jejím definitivním ředitelem. Platové podmínky se změnily na 800 zl. + 300 zl. osobního přídavku ročně(66). Dle zákona z 13.5.1894 byl jeho plat s platností od 1.12.1894 upraven na celkem 1660z1. ročně, po legislativní změně z roku 1903 to bylo 3980 korun(67). Po svém odchodu na trvalý odpočinek od 1.8.1908, dostával z penzijního fondu odstupné 4100 korun korun(68).

Své první dvě cesty vykonal Kořenský již během svého pobytu v Litomyšli - díky podpoře školního rady Šanty v roce 1872 poprvé spatřil Alpy a v roce 1873 navštívil světovou výstavu ve Vídni. První příležitost k větší zahraniční cestě mu poskytla r.1878 světová výstava v Paříži, odkud poprvé navštívil také Anglii a Belgii - tentokrát s podporou od městského úřadu, který nadaného učitele podporoval. Od své cesty na výstavu v Paříži již pořádal další cesty pravidelně, kromě let, kdy byl nucen nastoupit na několikanedělní vojenská cvičení do Mladé Boleslavi nebo do Brusky v Praze. Během letních prázdnin v letech 1881-1891 postupně navštívil skandinávské země, Rusko, Srbské, Bulharské a Rumunské království, Turecko, Itálii, Francii, Monako, Korsiku a Švýcarsko. Pro větší přehlednost uvádím seznam navštívených míst v následující kapitole.

Kořenskému nikdy nechyběly prostředky na jeho cesty: kromě svých úspor a honorářů mu finančně pomáhal V. Náprstek, baron Fr. Ringhoffer, Fr. Herring (ředitel Ringhofferových závodů), ale i spolky jako byl Svatobor, spolu se smíchovskou městskou radou, školskými úřady, vídeňským ministerstvem kultu a vyučování a dalšími institucemi. Jejich členové i nimi jmenovaní jednotlivci si byli jisti, že Kořenského cesta přinese hmotný i duchovní přínos ve sbírkách a v poznatcích, které dokáže vitální Kořenský podat širokým zástupům obyvatelstva.

Na své cesty odjížděl dokonale připraven studiem odborné literatury a jazyků, vždy s jasně a přesně vytyčeným itinerářem: jeho cesty byly pouze jakýmsi ověřením a doplňkem faktů, které už dávno ze studia znal. Byl zastáncem názoru, že pedagog by měl co nejvíce cestovat a tak se dokonale obeznámit s poměry ve světě. Jedině díky osobní zkušenosti je možné zprostředkovat dětem nové poznatky. Na cestách si bedlivě všímal přírody a všech složek hospodářského, kulturního a náboženského života obyvatelstva, přičemž jako pedagog přirozeně věnoval pozornost školství různých národů, čímž mohl obohatit i svou vlastní učitelskou praxi. Poznal školy severních národů, zejména Laponců, tatarské školy na Krymu, turecké v Cařihradě, později i čínské a japonské v Asii. Po své návštěvě Japonska během cesty kolem světa se nejvíce nechal inspirovat japonským školstvím, které bylo tím ideálním, čemu se chtěl přiblížit. Sám jednou napsal: „…tam se lidé usmívají, tam se nekřičí, s dětmi se něžně zachází, tam je dětský ráj na zemi.“

Děti ve škole byly většinou prvními vděčnými posluchači, které po návratu ze svých cest Kořenský měl. Jim také přivážel, kromě předmětů do školních sbírek, různé dobroty a zajímavosti. Velké množství sbírek neskončilo v Národním či Náprstkově muzeu, ale právě v kabinetech školy, kde působil. Své poznatky získané na cestách po světě se Kořenský snažil předat co možná nejširšímu okruhu posluchačů a čtenářů, psal cestopisné knihy a hojně přispíval do přírodovědeckých a pedagogických časopisů a novin(69).

První cestopis mu vyšel roku 1885 (kniha „Z dalekých krajin“ podle anglické předlohy), první vlastní cestopisná kniha „Na Krymu“ roku 1896.

Byl plný bohatých dojmů a cenných poznatků a dělil se o ně také prostřednictvím četných přednášek. V klubu Náprstkova AKD 5.12.1880 například přednášel o antropologické výstavě v Berlíně, 23.3.1881 o cestě do Norska a Švédska a 19.2.1882 o cestě do Laponska.

Po počátečním období a svých přínosných pobytech v Radnicích a Rokycanech Kořenský na Smíchově vyspěl ve zralou osobnost. Na Smíchově mohl jako učitel a posléze i ředitel maximálně uplatnit své poznatky a schopnosti. Byl výjimečným pedagogem a jeho jméno se nesmazatelně zapsalo v oboru přírodních věd a na seznam významných kulturních a společenských osobností Smíchova a Prahy.

KOŘENSKÉHO CESTY[editovat]

Přehled[editovat]

Z důvodu přehlednosti uvádím seznam všech cest, které Kořenský během svého života vykonal. Je opsán včetně pravopisu podle vlastnoručního seznamu Josefa Kořenského, uloženého v jeho archivní pozůstalosti(70).

1872 Solná Komora. Z Lince do Budějovic koňskou drahou.

1873 Světová výstava ve Vídni.

1878 Praha, Norimberg, Stuttgart, Karlsruhe, Strassburg, Paříž, Havre, Wight, Londýn, Brusel, Kolín nad R., Frankfurt, Řezno.(Svět.výst.v Paříži).

1881 Děčín, Drážďany, Berlín, Štětín, Kodaň, Malmö, Jönköping, Wettern, Stockholm, Upsala, Sala, Falun, Kil, Ludvika, Kristiania, Drammen, Trollhätten, Götteborg, Marstrand, Kodaň, Štětín, Berlín, Děčín, Praha.

1883 Praha, Drážďany, Berlín, Hamburg, Kiel, Korsör, Kodaň, Götergorg, Kristiania, Drammen, Vikersund, Hönefass, Rnadsfjord, Odnaes-Sween, Fagernaes, Odnaes, Löken, Skogstadt, Nynsten, Laerdalen, Bergen, Molde, přes fjeldy, Graefdal, Kristiansund, Throndtjem, Rövos, Kristiania, Göteborg, Hamburg, Praha.

1884 Praha, Berlin, Stralsund, Malmö, Lund, Massjö, Norköping, Stockholm, Danemova, Gefle, Sundsval, Sobleflee, Kernösand, Urneä, Lulia, Edofors, Storbacken, Jokkmokk, Vaskijaure, Gellivara, Lulea, Kalix, Haparanda, Tornea, Uleaborg, asa, Abo, Helsingfors, Imatwa, Petrohrad, Varšava, Krakov, Oderberg, Přerov, Lipník, Olomouc, Třebová, Praha.

1885 Praha, Veselí, Vídeň, parníkem do Nov. Sadu, Mohače, Bělehradu. Vlakem do Niše. Bělehrad, Baziáš, Moldava, Kazaň, Trajanova deska, Ršava, Herkulovy lázně, Ršava, Turnseverin, Durděvo, Bukurešť. Varna, Cařihrad, Oděsa, Sevastopol, Krym, Oděsa. Jasy Sučava, Lvov, Olomouc, Praha.

1886 Praha, Budějovice, Linec, Solnohrad, Zell am See, Innsbruck, Brennerbad, Bozen, Movi, Gardone, Riviera, Salo, Brescia, Milán, Janov, San Remo, Bordighera, Monaco, Nice, Marseille, dostavníkem do St. Valentin. Avignon, Nimes, Arles, Aliscany, Marseille, Ajjacio, Coste, Bocognano, Bastie, Livorno, Elba, Rio Piombino, Livorno, Pisa, Verona, Bologna, Innsbruck.

1887 Praha, Přerov, Lipník, Krakov, Varšava, Moskva, Nižní Kazaň, Perm, Kušva, Tagilsk, Jekatěrinburk, Ťumen, Tomsk, Barnaul, Semipalatinsk, Pavlodar, Irtyš, Omsk, Ťumen, Tagil, Perm, Jelabuga, Samara, Tula, Kiev, Šmerinka, Krakov, Olomouc, Král. Hradec, Nechanice.

1888 Praha, Nymburk, Král. Hradec, Trutnov, Jánské Lázně, Vrchlabí, Špindelm hle, Krkonoše, Ptezer, Vratislav, Lešno, Toruň, Marienburg, Královec, Crantz, Memel, Královec, Palmnicken, Fischchaussen, Tenkitten, Pilau, Elbing, Berlín, Lipsko, Drážďany, Děčín, Praha.

1889 Smíchov, Řezno, Ingollstadt, Ulm, Kostnice, Curych, Chur, Silva Plane, Julský pas, Sv. Mořic, Engadin, Pontresina, Monteratsch, Albula, Thusir, Chur, Ragaz, Pfäffersdorf, Bregenz, Lindau, Mnichov, Landshut, Eisenstein.

1890 Praha, Budějovice, Linec, Innsbruck, Arlberg, Bregenz, Curych, Rigi, Kulm, Luzern, Bern, Laussane, Ženeva, Chamonix, dostaveníkem Montavest-Mantigny, Gletschen, Curych, Admont, H flau, Štýr, St. Valentin, Budějovice, Praha.

1891 Praha, Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Lublaň, Postojna, Tarvis, Bělák, Leoben, Eisenerz, Ischl, Linec, Eisenstein. (Opatie, Rjeka, Bled, Celovec, Ausse, Ischl, Gmunden, Attersee, Linec, Pasov, parníkem Platting, Eisenstein)

1892 Mariánské Lázně 14 dní

1893-4 Cesta kolem světa: Brémy, N. York, Spojené Státy, Havajsko, Žaponsko, Čína, Hol. Indie, Ceylon, Egypt.

1898 Praha, Vídeň, Terst, Korfu, Patras, Pyrgas, olympia, Korinth, Nauplie-Argas, Korinth, Pireus, Cařihrad, Eski-Šehir, Kutahia, Haidar Paša, lodí Pyreus, Patras, Terst.

1899 Karlovy Vary, Bečov, Einsiedel, Mar. Lázně, Planá, Tachov, Přimda, Horažďovice, Rabí, Vimperk, Kvildy, Mader, Lenora, Prachatice, Vodňany, Týn nad Vlt., Bechyně, Tábor, Roudné, Chýnov,Přiběnice.

1900-1 Cesta k protinožcům: Neapol, Ceylon, Austrálie, Tasmanie, Nový Zéland, Samoa, Tonga, Austrálie, Celebes, Java, Singapur, Čína, Japonsko, Korea, Sibiř, Ural.

1906 Praha, Norimberk, Mohuč, Würzburk, Wiesbaden, Mainz, Rüdesheim, Bingenbrück, Oberstein, Frankfurt, Bebra, Eisenach, Weimar, Drážďany, Praha.

1908 Praha, Drážďany, Berlín, Stockholm, Gelivara, Kiruna, Abisco, Narvik, Lödingen, Tromsö, Trondheim, Scarbro, London, Tring, Köln, Frankfurt, Norimberk, Praha.

1909 Praha, Budějovice, Linec, Wells, Attnang, Solnohrad, Bischofshofen, Zell, Innsbruck, Trient, Ala, Verona, Milán, Genova, Nervi, Rapallo, Janov, Pegli, Montserrat, Madrid, Cordoba, Sevilla, Granada, Gibraltar, Tanger, Cadiz, Madrid, Burgos, San Sebastiano, Bilbao, Biaritz, Bordeaux, Arcachon, Paříž, Köln, Frankfurt, Norimberk, Praha.

1910 Praha - Berlín - Praha

Praha, Mnichov, Frankfurt, Köln, Ostende, Dover, Londýn, Pengang, Landsunt, Torquay, Dartmoor, Londýn, Dover, Ostende, Brusel, Köln, Frankfurt, Norimbek, Praha.

Praha, Vídeň, Terst, Port Said, Káhira, Luxor, Philae, Chartum, Alexandrie, Terst, Vídeň, Praha.

1911 Drážďany (hyg. Výstava) 1912 Berlin.

1913 Vídeň, Německo, Holandsko (Amsterdam), Belgie, Dover, Londýn, Calais, Paříž, Köln, Norimberk, Drážďany, Lipsko, Praha.

Z evropských zemí Kořenský procestoval kromě států uvedených v předcházející kapitole také Řecko (1898) a Španělsko (1909), odkud navštívil i Tanger. V souhrnu cest patří zvláštní místo Kořenským oblíbených skandinávských zemí (1881, 1883, 1884, 1908). K jeho oblíbeným místům patřila i Anglie, Londýn navštívil celkem čtyřikrát (1878, 1908, 1908, 1913).

Ve výčtu cest Kořenského zaujímají hlavní místo cesta kolem světa (1893-94) a cesta na jižní polokouli (1900-1), tedy především do Austrálie a na Nový Zéland. Těm jsou věnovány samostatné kapitoly. K mimoevropským cestám náleží i Kořenského velká cesta po tehdy ještě nedostavěné ruské magistrále (1887) a návštěva Machulky v anglo-egyptském Súdánu (1910).

Cesta kolem světa[editovat]

20.5. 1893 se Kořenský vydal na svou dlouho plánovanou a pečlivě připravovanou cestu kolem světa, která ho jako cestovatele asi nejvíce proslavila. Na cestě mu byl společníkem Karel Řezníček, statkář z Kbelnice u Jičína a nájemce pivovaru v Hrubé Skále. Během téměř celoroční cesty společně poznali Spojené státy, Havajské ostrovy, Japonsko, pobřežní Čínu, Singapur, Jávu, Ceylon, Indii a Egypt.

Kořenský s Řezníčkem se vlakem dopravili do Brém, odkud měli 23.5. na palubě parní lodi „Havola“ společnosti Severoněmecký Lloyd odplout na cestu do Nového světa. Havola patřila k nejmodernějším a nejrychlejším lodím, kterými lodní společnost Severoněmecký Lloyd disponovala. Tato společnost, která byla založena roku 1857 v Brémách, udržovala v roce 1895 se svými 78 parníky spojení nejen mezi evropskými zeměmi a Spojenými státy, ale i s přístavy v Jižní Americe, Východní Asii a Austrálii. Na základě smlouvy uzavřené s Německou říší byla za obstarávání poštovní dopravy podporována roční částkou přesahující 4 mil. marek. Mezi Severoněmeckým Lloydem a Rakouským Lloydem, který vznikl již v roce 1836 v Terstu, nebyl žádný vztah(71). „Lloyd“ byl oblíbený název společností, které se zabývaly námořní paroplavbou a činností spjatou s námořní dopravou vůbec. Původ slova pochází od londýnského kavárníka Edwarda Lloyda, u něhož se v 17. století scházeli obchodníci a námořníci, aby tu projednali své záležitosti týkající se námořního obchodu(72). Rozvoj mnohem rychlejší parní mořeplavby výrazně snížil riziko vzniku epidemií při přeplavbě přes oceán. Ještě v 50. letech trvala cesta přes tři neděle, ale parníky na přelomu století dokázaly přeplout průměrnou vzdálenost 6500 km mezi kontinenty již téměř za týden. Kratší doba přeplavby a rozvoj lékařské vědy(73) přispěly k omezení výskytu nakažlivých chorob jako byly cholera a břišní tyfus. Přes určité zlepšení v tomto ohledu byly ale podmínky přeplavby pro nejchudší cestující často stále ponižující(74).

Ve snížení cen za přepravu a ve zlepšení podmínek na lodích nesehrála nejdůležitější roli nařízení úřadů, ale konkurence mezi plavebními společnostmi. Vedle Severoněmeckého Lloydu působil na německé půdě také Hapag. Ohromné počty vystěhovalců mířících do Spojených států byly centrem zájmu četných agentů, zastupujících lodní společnosti. Kvůli konkurenčnímu boji přenesly své působiště z přístavů také do evropských zemí s vysokou emigrací. Kořenský a Řezníček přenechali starosti ohledně plavby zástupci přeplavní agentury „Kareš a Stocký“(75).

Roku 1907, kdy do Spojených států přicestovalo 1 285 000 vystěhovalců, se o 60% z nich dělily čtyři evropské přístavy. Vedle Brém (203 000 vystěhovalců, především z východní a střední Evropy) to byl Hamburk (142 000, severní a východní Evropa), Liverpool (177 000, britské ostrovy a Židé z Ruska) a Neapol (204 000, jih a jihovýchod Evropy). Z evropských lodí měly nejlepší pověst právě německé lodi z Brém a Hamburku. Obě města se starala o hygienické stanice a zdravotní prohlídky v přístavech. Díky tomu se převážná většina vystěhovalců z Čech vyhnula nejhorším hrůzám přeplavby, jinde tak typickým(76).

Obsáhlé pasáže o Severoněmeckém Lloydu a jeho spojení s Amerikou jsou obsahem prvních stránek Kořenského knihy Cesta kolem světa(77).

Velký počet osob přepravených přes oceán v roce 1893 výrazně vzrostl o ty pasažéry ze Starého světa, kteří jeli navštívit světovou výstavu v Chicagu. Ta byla také zřejmě hlavním impulsem pro Kořenského cestu právě v tomto roce. Na palubě první třídy se sešli Němci, Angličané, Američané, Skandinávci, dvanáct Čechů a stejný počet Rusů, delegátů na Chicagskou výstavu. V podpalubí (třetí třídě) byli prý polští vystěhovalci, což ale Kořenský nemohl vědět s jistotou, neboť přístup cestujících z podpalubí do první třídy nebyl povolen. Život v první třídě byl nadmíru komfortní a bezstarostný. Za doprovodu lodní kapely trávili cestující čas konverzací a procházením se po 70 metrů dlouhé promenádě. Celý den byl k dispozici bohatý výběr jídel a zábava vrcholila večer, kdy se společnost bavila pitím a tancem.

Havola plula podél jihoanglických břehů(78), úžinou mezi ostrovem Wight a pevninou do Southamptonu, kde dobrala několik dalších pasažérů z Londýna. Přestože oceán byl klidný, většina cestujících na sobě brzy poznala následky mořské nemoci. Kořenský se ve svých knihách na rozdíl od svého deníku o této kompikaci příliš nezmiňuje(79).

Cíl plavby se blížil a na přelomu května a června se konečně ocitli cestující z Havely na půdě Nového světa. Spojené státy v té době získávaly své dominantní postavení ve světě, potvrzené pozdějším vývojem ve 20. století. Jedním z nejdůležitějších faktorů byl dynamický rozvoj americké ekonomiky, podporovaný příchodem velkého počtu nových pracovních sil z Evropy, ale i Asie. Po velkých korupčních aférách v newyorském přijímacím středisku se americká vláda rozhodla změnit dosavadní podmínky přijímání přistěhovalců v přístavu. Proto otevřela v roce 1892 nový přijímací úřad na Ellis Island. Během jeho existence jím mezi lety 1892 a 1954 prošlo 12-16 miliónů přistěhovalců, což bylo za toto období plných 70% všech evropských přistěhovalců vůbec(80). Kořenský a Řezníček, stejně jako všichni ostatní cestující první a druhé třídy, byli podrobeni kontrole na palubě a tak Kořenského dobový popis Ellis Islandu nemáme.

New York každého Evropana fascinoval. „Pro nováčka je v New Yorku všecko nové, všecko zajímavé a zvláštní.“(81) Architektura, kvalita služeb, reklamy a propagační činnost, doprava, výtahy a mnoho věcí, se kterými se Kořenský v americkém velkoměstě(82) setkal, se staly v Evropě samozřejmými až mnohem později.

Kořenský již po svém příjezdu do New Yorku věnoval zvláštní pozornost americkému školství. Správně rozpoznal hlavní rozdíly mezi evropským a americkým pojetím vzdělávání. Americké školy vychovávaly samostatné a prakticky zaměřené osobnosti, které se mohly dobře uplatnit na trhu práce. „Výbojný duch jeví se již při mládeži americké. Posýláme-li u nás ditě do školy, říkáme: „Buď hodný a poslušný!“ V Americe však spíše řeknou: „Nedej si ubližovat!“ A v pravdě jest dítě a školák v Americe nedotknutelný. Zle by se dařilo člověku, který by si troufal zaslouženě napomenouti a snad i citelně dotknouti se rozpustilce. Z celé ulice sběhly by se děti, aby svého druha chránily a přísného mravokárce potrestaly pokřikem, výsměchem a snad i bitím. Posily by našli i mezi občany samými. Vypovídám, co jsem v New Yorku sám viděl.“(83)

Čechů žilo v New Yorku v té době asi 20 tisíc. Spolkové aktivity na konci století byly přirozeně mnohem bohatší než v době, kdy do New Yorku přijel Vojta Náprstek. Ten tady založil roku 1850 První Českoslovanský spolek v Americe (zanikl již v roce 1856). Kromě českých čtvrtí Kořenský s Řezníčkem v New Yorku navštívili také hudebního skladatele Antonína Dvořáka, ředitele zdejší konzervatoře. Po několikadenní prohlídce New Yorku se Kořenský s Řezníčkem vydali proti proudu řeky Hudson do Ploughkeepsie, kde se nacházela dívčí vysoká škola Vassar College. Stejně jako před 40 lety Náprstkovi, ani Kořenskému neuniklo rovnocenější postavení žen v USA ve srovnání s evropskými poměry. Zpáteční cestu z Ploughkeepsie do New Yorku uskutečnili vlakem. Po železnici překonal Kořenský celý kontinent, a proto jí ve své knize věnuje několik stránek(84).

Další cesta z New Yorku vedla parníkem do Providence na východě a odtud vlakem do „amerických Athen“, do Bostonu, Somerville a Cambridge. Kořenský definitivně opustil New York 15. června, kdy se odebral do Philadelphie. Již v té době více než miliónové velkoměsto založené quakerem Williamem Pennem se proslavilo zvláště díky světové výstavě, pořádané roku 1876. Dvě hodiny po železnici vzdálený Baltimore a nedaleký Washington byly dalšími zastávkami ve směru jízdy na jihozápad(85). Ve Washingtonu navštívili oba čeští cestovatelé nejen známé architektonické symboly americké politické moci, jako zájemci o přírodní vědy neopomněli Smithsonův přírodovědecký ústav a Národní muzeum. V americké metropoli je zastihly velmi vysoké teploty vzduchu a tak oba dva zřejmě uvítali další bod na pořadu plánu cesty, 670 kilometrů vzdálené Niagarské vodopády. Jako zpravodaj českých novin obdržel Kořenský od ředitelství drah Philadelphia & Reading volnou jízdenku na všechny jejich tratě, „nevyjímajíc ani Severní dráhu pacifickou, jejíž trať má v délce mnohem více, nežli železnice v celém království českém. Ve vlastní říši jistě se nám těch výhod nedostane.“(86)

Jednou ze zastávek na cestě byl pennsylvánský Bethlehem, založený roku 1740 moravskými bratry. V době, kdy byl v Americe Kořenský, se k Bethlehemské českobratrské jednotě hlásilo přes 10 tisíc věřících. Bohatá českobratrská knihovna ve městě měla vedle mnoha jiných českých knih i latinský rukopis Jeronýma Pražského z roku 1435. Čeští bratři nemířili jen Nového světa, mnoho potomků pobělohorských exulantů v Sasku se vydalo za účelem šíření víry i na všechny ostatní kontinenty celé planety. Nejznámější byla bratrská osada v Herrnhutě (vznikla roku 1722), odkud mnoho misionářů pocházelo. Exulanštní čeští bratři Jiří Šmit (1713–1785) a v jeho stopách jdoucí Karel August Pácalt (1773–1818) se jako misionáři proslavili především v Africe. Jako první misionářský počin ochranovské (herrnhutské) jednoty bratrské se ale počítá již vyslání dvou misionářů do Západní Indie v roce 1732. Tady působil Josef Daniel Jeník a Schwarz. Významná misie se uskutečnila roku 1733, kdy se bratranci Stachové vydali šířit víru mezi grónské Eskymáky, Matěj Stach žil v Grónsku 40 let. V druhé polovině století se vydali též na cesty na Aljašku a do Tibetu(87). Problematiky jejich misijní činnosti v Austrálii se dotýkám v kapitole Cesta „k protinožcům“.

Popisy (především geomorfologické povahy) Niagarských vodopádů patří k obsáhlejším pasážím Kořenského Cesty kolem světa. Již tehdy byly Niagarské vodopády velkou turistickou atrakcí a Kořenský konstatoval, že „v dotěravosti niagárských kramářů a jejich náhončích není město Niagara Falls překonáno žádným jiným.“(88)

Podél Eriejského jezera se po osmi hodinách jízdy Kořenský s Řezníčkem dostali do Clevelandu, kde navštívili Kořenského přítele z mládí a českoamerického novináře Václava Šnajdra(89). Šnajdrův Cleveland měl v této době téměř stejně obyvatel českého původu, jako proslulejší Chicago, kam se Kořenský vydal hned poté.

Stejně jako New York, i Chicago Kořenskému učarovalo. Zaujala ho architektura mrakodrapů, lodní přeprava po řece Illinois a Michiganském jezeru, ale i proslulé chicagské jatky, věrně popsané v díle Uptona Sinclaira. Během svého téměř měsíčního pobytu projevil Kořenský největší zájem o záležitosti spojené s životem chicagské české menšiny a o chicagskou výstavu.

V roce 1893 bylo složení Chicagského obyvatelstva v hrubých číslech následující: většinu (400 000) tvořili Němci, a dále to byli rodilí Američané (300 000) a Irové (200 000). Češi byli počtem asi 70 000 obyvatel na čtvrtém místě. Dalšími občany města byli Poláci, Židé, Švédi, Norové a další.(90) Chicago bylo vůbec nejvlivnějším českým centrem v zahraničí. Z Kořenského popisu si potvrzujeme skutečnost, že čeští vystěhovalci byli rozesetí po celých USA. Snahy krajanských spolků o udržení jazyka i mezi příslušníky mladších generací a Kořenského pečlivé poznámky o působnosti našich krajanů v Americe jsou pro tehdejší dobu pochopitelné. K nejvýznamnějším chicagským Čechům té doby patřil Karel Jonáš, konzul USA v Praze(91).

Chicago porazilo v soutěži o pořádání světové výstavy New York a pro její uskutečnění udělalo maximum. Jednalo se o největší projekt tohoto typu v historii, například plocha Pařížské výstavy by se do areálu v Chicagu vešla dvakrát. Historicky nejvýznamnějším počinem na Chicagské výstavě bylo první emancipační vystoupení žen a setkání zástupců všech hlavních světových náboženství a církví(92). Chicagská světová výstava v roce 1893 byla jedním z hlavních impulzů Kořenského cesty do Spojených států. Kořenský výstavu navštívil a ve své knize o cestě kolem světa ji důkladně popsal. V 56 kilometrů vzdáleném Elginu navštívili Kořenský a Řezníček proslulé hodinářské závody. To sice původně neměli v plánu, ale na palubě Havoly obdrželi pozvání majitelů firmy a neměli důvod ho odmítnout. U českých přátel v Algonquinu spatřil Kořenský poprvé živého kolibříka.

Když oba cestovatelé opustili Chicago, ocitli se v Milwaukee. Kořenský připomněl Náprstkův pobyt, během něhož Náprstek sbíral cenné zkušenosti pro své pozdější aktivity v Praze. Následoval Green Bay, Keuwaunee a Manitowoc na břehu Michiganského jezera. V Manitowoku Kořenského fascinovaly mandelinky bramborové. Kořenský-entomolog je spatřil v přírodě poprvé v životě a tak si své sbírky hned obohatil o nový exemplář.

Částečně česky obydlený St. Paul vystřídalo sesterské město Minneapolis na druhém břehu Mississippi. Kořenský a Řezníček vyjeli 5.8. v Pullmanově vagóně(93) Severní pacifické dráhy směrem na „daleký západ.“ Do Livingstonu a Cinnabaru v Montaně, železničních východisek do Yellowstonu, zbývalo více než 1600 kilometrů. Ještě před opuštěním Minnesoty a přejetím hranic Severní Dakoty byli cestující vyzváni, aby si naposledy zakoupili zásoby alkoholu. Severní Dakota byla prohibičním státem a lihoviny se nesměly prodávat ani ve vlacích projíždějících jejím územím, prohibice se však nevztahovala na alkohol v soukromém vlastnictví. Cesta prérií byla monotónní, ale zřejmě uběhla příjemně: cesta byla pro Kořenského zadarmo a jídelní lístek velice bohatý. Za okny viděl Kořenský vidlorohy a psouny, po bizonech však pátral jen těžko. „Záhubu toho rodu, jindy tak četného jako písek v moři, nemá na svědomí divoký rudoch, nýbrž surový Evropan, jenž zvěř nelovil, aby kořistí život si zachoval, ale aby hromadným vražděním bisonů se potěšil a pobavil.“(94)

V Yellowstonském parku strávil Kořenský téměř týden. Yellowstone, jenž byl vyhlášen národním parkem již roku 1872, byl pro šestačtyřicetiletého přírodovědce nejpřitažlivějším místem ve Spojených státech a snad proto se mu ve svém cestopisu věnuje na 31 stranách. Vulkanicky aktivní území ho přitahovalo svými gejzíry a horninami sopečného původu, ale i botanicky a zoologicky - medvěd prý chodil dvakrát denně za hotel zbytky z kuchyně.

Po návratu do Livingstonu (13.8.) následovala Helena dále na západě. V bývalém zlatokopeckém centru si Kořenský poprvé povšiml čínských nápisů v obchodech a bankách. Těch směrem k západnímu pobřeží přibývalo. V době zlaté horečky se dostalo i do Heleny několik Čechů. Krajan Rynda dělal Kořenskému a Řezníčkovi průvodce po nedalekém nalezišti safírů, rubínů a granátů(95).

Helenu opustili 17.8. a další cesta vedla přes Ogden až do 1700 kilometrů vzdáleného Denveru. Také zpáteční cesta na západ do Salt Lake City vedla na úpatí vysokých Skalnatých hor a stanicemi podhorských měst jako Colorado Springs(96) či Salida.

Mormonský „New Jerusalem“ hostil oba cestovatele jen krátce. Po příjezdu do Salt Lake City 26.8. se vykoupali v jezeře a seznámili se s historií mormonského osídlení, hlavními pamětihodnostmi a zajímavostmi ohledně mormonské víry. Následující citace vyjadřuje Kořenského sociální cítění a postoj k osudu severoamerických domorodců. „Zvláštností mormonského zřízení jest, že není mezi nimi lidí, kteří by hlad a nouzi trpěli. Z výtěžku obchodního opatřují se chudí potravinami, oděvem a vším, čeho je třeba k uhájení živobytí. I k rudochům chovají se Mormoni milosrdněji a neškrblí almužnou. Oplácejí tak dobré dobrým, neboť za jejich stěhování nezkřivili Indiani Mormonům ani vlasu na hlavě. Za celého tažení z území Illinojského až do země někdejších Utahů neklesl ani jeden Mormon šípem rudochovým, nevyšla ani jedna rána, kterou by byl Mormon vypálil na rudocha. Mormoni osvědčovali tak více lidskosti a rozšafného chování nežli jiní běloši, vyjímaje quakery.“(97) V den odjezdu 27.8. je od San Franciska dělilo dalších 1600 kilometrů. Během cesty se Kořenský seznámil s Japonkou Rio Crizuki, vracející se z Chicagské výstavy. Kořenský se s ní rychle sblížil a rád přijal její pozvání do Tokia.

Sídelní město kalifornské vlády Sacramento vystřídalo SanFrancisco. Po první noci v hotelu se Kořenský s Řezníčkem přestěhovali do rezidence rakouského konzula Františka Korbela. Pohostinná rodina Korbelových oběma poskytla zázemí a možnost bližšího seznámení se s „Friskem“ a přilehlou částí Kalifornie. San Francisco, které mělo v té době jen 300 000 obyvatel, už Kořenskému přiblížilo atmosféru nadcházející cesty po Asii. V čínské čtvrti žilo ve stísněných podmínkách na 30 tisíc Číňanů. Popis Kořenského návštěvy čínské čtvrti je velmi sugestivní, až naturalistický. Kořenský dobře vystihl dobovou rasovou nenávist vůči Číňanům, ale správně připomíná velký přínos pracovitých Číňanů pro rozvoj americké ekonomiky, zvláště při výstavbě železnice(98).

Než se nalodili na parník k další plavbě, prožili ještě několik dnů pobytu v San José a okolí, návštěvili sekvojový háj u Santa Cruz, Monterey, Lickovu hvězdárnu na Mt. Hamilton, Leland Stanford Junior University u Palo Alto a vinorodýo kraj na sever od San Francisca. Zde pracovala na Korbelových vinicích celá kolonie českých vinařů.

Loď „Čína“ společnosti Pacific Mail Steamship Company (P.M.S.C.) odplula ze San Francisca do Jokohamy 12. září. Na linkách této společnosti se dostávalo zvláštních výhod americkým misionářům a jejich rodinám. Byli přepravováni prakticky zadarmo, čímž byl podporován ideový a posléze i ekonomický vliv Spojených států v pacifické oblasti.

Na Havajské ostrovy(99) Čína dorazila 18.9. Jednalo se jen o krátkou zastávku v Honolulu, během které Kořenský napsal několik pozdravů svým přátelům v Čechách(100) a s úsvitem dne 19. září se pokračovalo v plavbě na západ.

Z 90 tisíc obyvatel Havajských ostrovů bylo plnokrevných Kanaků jen 35 tisíc. Číňanů a Japonců, kteří na ostrovech představovali hlavní pracovní sílu, bylo dohromady 23 tisíc a velkou skupinu vytvářeli i na palubě lodi Čína, směřující do Japonska a Hongkongu. Kořenský s Řezníčkem obdrželi od krajanů v Kalifornii velké množství vína a díky své pohostinnosti se brzy seznámili s velkým počtem spolucestujících. Nejvíce jim byly nakloněny dvě Japonky, Sato Misaki a již zmiňovaná Rio Crizuki. Japonci se družili raději s Evropany a Američany a Číňané zůstávali uzavřeni ve svém kruhu. Konzervativní následování odvěkých čínských tradic se projevovalo například v tom, že Číňané nechtěli být pohřbíváni mimo Čínu. Na palubě lodi se převážely ostatky v USA zesnulých Číňanů zpět do vlasti.

Paroloď Čína vplula do Tokijského zálivu k ránu dne 29.9. Kořenský měl být jedním z prvních, který přiblížil svým spoluobčanům v Čechách nejen poznání zmiňovaných Havajských ostrovů, ale i „Žaponska.“

Tvář Japonska výrazně změnily události po roce 1868. V tomto roce nastoupil na trůn císař Mucuhito a započalo období Meiji, „osvícené vlády“, trvající až do roku 1912. Po dlouhá léta izolované Japonsko cítilo potřebu uspět v konkurenci se světovými mocnostmi, etablujícími se v oblasti tradičního japonského vlivu. Vláda provedla zásadní reformy v sociální a politické oblasti a podnikla kroky k transformaci tradičního feudálního systému. Japonci hledali nové poznatky a zkušenosti v Evropě a Americe, následkem čehož se začala země rychle ekonomicky rozvíjet. Celý proces byl sice doprovázen opozičním restauračním hnutím (především ze strany samurajů), byl však nezvratitelný. Inspirací nového politického systému byl systém německý, japonská ústava byla schválena roku 1890. S nárůstem síly ambiciózního Japonska se zvyšovala pravděpodobnost mezinárodního konfliktu se sousední Čínou. Kořenský navštívil Japonsko a Čínu právě v době, kdy se mezi oběma zeměmi stupňovalo napětí ohledně Korey. Po sérii incidentů vypukla v létě 1894 válka, trvající tři čtvrtě roku. Vedle Číny soupeřili Japonci i s Ruskem. Zájmy Ruska, Číny, západních mocností a sílícího Japonska byly předzvěstí nepříliš klidného vývoje v této oblasti světa.

V Grand Hotelu v Jokohamě se Kořenský a Řezníček seznámili s baronem Pochem. Společně s ním procestovali část „Žaponska“ a znovu ho potkali v Číně. Přátelský rakouský konzul Kreitner, který oba cestovateleve ve své domácnosti hostil, doplnil skupinku cestovatelů do čtveřice(101). Ta se setkala na nádraží až 14. října, protože bylo nutné počkat, než se uklidní tajfun. Všechny hlavní části japonského souostroví byly již v této době většinou propojeny železnicí, a tak bylo cestování po „Mikádově říši“ prosto jakýchkoli obtíží. Skupina přátel navštívila Fujisavu, Enošimu a Kamakuru (viz foto v příloze). V novém hlavním městě Japonska se Kořenskému zalíbily řemeslnické dílny, obchody, zelinářská nabídka, rybí trh, městské sady, císařský palác a japonské divadlo. Nejvíce mu zřejmě učarovaly japonské ženy a čajovny. Kořenský měl díky svému přátelství s Rio Crizuki jedinečnou možnost poznat japonskou domácnost a zvyky. Od manželů Crizukových si kromě nových poznatků odvezl i velké množství darů, z nichž většina musela být oslána zvlášť. Přátelství Kořenského a Rio Crizuki pokračovalo i v pozdějších letech(102).

Posvátné budhistické Nikko v horách severně od Tokia se stalo východiskem pěší cesty ke čtyři hodiny vzdálenému horskému jezeru Čučenzi. V Nikku Kořenský také navštívil japonskou školu, jež na něho udělala hluboký dojem. Japonská úcta k dětskému období života se projevovala i ve školství, což bylo pro českého učitele novou inspirací(103). Po návratu do Jokohamy následovala cesta do Hakonských hor (lázeňská centra) a podél sopky Fuji směrem na západ. Kořenský chtěl vystoupit na vrchol posvátné hory, ale bylo již pozdě. Začala se počítat druhá polovina října a vrchol byl přístupný jen do 10. září. Následovala Nagoya, Kjóto, Nara, Osaka a Kobe(104).

Z Kobe měly ubíhat další námořní míle směrem na Šanghaj. Loď kanadské společnosti měla mít ještě jednu celodenní zastávku v Nagasaki. Zde Kořenský navštívil ostrůvek Dešima. Dešima byl po dlouhá léta japonské historie jediným místem, kam mohli přijíždět cizinci a kde mohli obchodovat. Toto privilegium měli navíc jen Číňané a Holanďané. Za Kořenského pobytu se jednalo skutečně již jen o historii. Japonsko ho lákalo dál a doufal, že ho někdy znovu navštíví.

Ráno dne 4. listopadu cestovatele přivítal Šanghajský přístav v ústí řeky Jang-c´-ťiang. V minulém století byla Čína rozlehlým územím s velkým počtem jazykově i kulturně odlišných národů a fakticky samosprávných území. Neexistence jednotného jazyka a dosud nevybudovaná infrastruktura země ji při obrovských vzdálenostech činila neovladatelnou. V dobách, kdy Evropané teprve začali zakládat své raně středověké státy, byla Čína technicky nejvyspělejší částí světa. Ale na konci minulého století se Čína v mnoha ohledech ještě ze středověku nedostala a slábnoucí vliv mandžuské dynastie ovlivnil zesílení tlaku koloniálních sil. Čína byla velkým trhem s obrovským potenciálem a každá evropská země s koloniálními ambicemi (a v druhé polovině 19. století i vzmáhající se Japonsko a přirozeně Spojené státy, prosazující „politiku otevřených dveří“) se neustále snažila o posilování svých pozic v Číně. V atmosféře konzervativního nacionalismu rozšířená všeobecná averze vůči cizím vetřelcům se otevřeně projevila během Boxerského povstání na přelomu století. Z Šanghaje, která byla výspou západních mocností na Dalekém východě, podnikli Kořenský a Řezníček 9. listopadu na palubě německého parníku plavbu do Hongkongu. Ten byl na rozdíl od kosmopolitní Šanghaje v britském držení. V Hongkongu oba poprvé ochutnali curry (kary): „Kdo okouší toho jídla poprvé, mívá jazyk jako v ohni. Ale časem přivyká člověk i této palčivosti a nemůže si indického pokrmu toho dosti vynachváliti.“(105)

V nedalekém Kantonu si během důkladné prohlídky pedagog Kořenský prohlédl také čínskou školu(106). Na zašlou slávu portugalského Makkaa vzpomínal Kořenský při své zastávce ve městě ve dnech 18. - 23. listopadu. Protože se blížil odjezd do tropů, vyhledali oba přátelé čínského krejčího a nechali si ušít nový oblek. Z Makkaa odpluli s britskou lodí do Singapuru.

Hotel Evropa v převážně čínském Singapuru hostil nové hosty z rakouské monarchie jen krátce. Singapur si důkladněji prohlédli až po své návštěvě Jávy, kam odpluli 29.11. Novými společníky na cestě jim byli bratři Wredové z Německa, kteří s Kořenským a Řezníčkem pokračovali až do Terstu. Holanďané se od 20. let 19. století soustředili na zefektivnění systému získávání pravidelných příjmů ze své kolonie. Ekonomický rozvoj byl doprovázen další teritoriální expanzí na severu Sumatry, Borneu, Celebesu, Molukách a západě Nové Guiney. Nová koloniální politika měla velký dopad na celou indonéskou společnost. V důsledku změn přišlo na nová místa v administrativní sféře a v oblasti obchodu do Východní Indie mnoho Holanďanů. Holanďané měli ke své kolonii jiný vztah než například Britové, mnoho Holanďanů považovalo Holandskou Indii za svůj domov.

Ke svému pobytu v Holandské Indii obdržel Kořenský průvodní list přibližně tohoto znění: „Pan Josef Kořenský, ředitel škol na Smíchově v Rakousku, narozený v Sušně, maje věku 46 let, přibyl dne 1.prosince 1893 lodí Van Diemen do Batavie, aby se zdržoval v Nizozemské Indii, k čemuž se mu dává povolení na základě výnosu ze dne 12. března 1872, a to po dobu šesti měsíců. Kromě tohodovoluje se mu cestovati na území Preanském. V Batavii, dne 1. prosince 1893.“(107) Kopie originálu průvodního listu je otištěna v příloze(108).

Kořenský navštívil batávské pamětihodnosti Batávie (Jakarty) a při návštěvě hornického muzea získal vzácný meteorit jako dar pro České muzeum. Cesta po Jávě zahrnovala Buitenzorg (Bogor) a jeho botanickou zahradu, Sukabumi, Bandung, kráter sopky Tangkuban Perahu a Papandayan. Od výstupu na sopku Gedeh je odradil trvalý déšť. Bylo monzunové období a vyhlídky na zlepšení počasí byly malé. V Singapuru si Kořenský se svými kolegy zajistil místa na lodi Vindobona Rakouského Lloydu. Plavební trasa do Colomba vedla přes Penang v dnešní Malajsii a po dvou dnech plavby se před nimi 18.12. ostrov (pulau) Pinang objevil. Při cestě Indickým oceánem nastavil parník plachty příznivému monzunovému větru a 23. prosince zakotvil v hlavním přístavu Cejlonu.

Původně holandský Cejlon se dostal pod britskou kontrolu během napoleonských válek. Britové po svém nástupu uskutečnili celou řadu reforem, jenž položily základy politické a ekonomické struktury Cejlonu. Zemědělské úspěchy ze sedmdesátých a osmdesátých let způsobené pěstováním kávovníku následovaly i po změně orientace na kaučukovník a kokosové palmy v nížinách a čajovníkové plantáže ve vyšších oblastech ostrova. „V sousedství hotelu stojí u přístavu kiosk, v němž prodává se čaj… Za několik centů přesvědčuji se o výborné chuti čaje, jenž vyrostl na půdě ostrovní.“(109) Kořenský si prohlédl muzejní palác, při cestě k Anuradhapurským zříceninám Kandy a Matale, kde strávil Štědrý večer. Mezi převážně buddhistickým obyvatelstvem bylo i určité procento křesťanů, pro které zbudovali misionáři v Matali malý kostel. Anuradhapura, hlavní město starobylého ostrovního království, bylo v době, kdy tam přijel Kořenský, známé jen několik desetiletí. Posvátné buddhistické centrum naše skupina cestovatelů vyměnila za cestu k posvátné hoře Adam´s peak. První dojmy z indického Tuticorinu, kam připlul parník z Cejlonu ráno 4. ledna 1894, nebyly z nejpříjemnějších a rovnaly se pocitům, které se návštěvníka Indie země zmocní po příjezdu i dnes: „Krásné sny a legendy o tajůplné zemi prchaly před námi každým krokem, a místo jejich zaujaly dojmy odporné skutečnosti. Davy polonahých domorodců sápají se na cizince jako vyhladovělé bestie a omamují jeho čivy hulákáním a divokými posuňky. Perou se o příchozího a jeho vaky. V příšerném povyku ozývá se zřejmě jenom jediné slovo, jež každý chápe: bakšiš…Kdo ve rvačce a hádce jest nejobratnější, vybojuje si pasažéra a jeho zavazadla. Pravá to křížová cesta, nežli se dostanete s vítěznými nosiči na celnici a z celnice do hospody. Nosič první upaluje s naším vakem do hostince A, nosič druhý do hostince B. Ale ať zvolíte ten neb onen, pochodíte vždycky špatně…Aby každý kuli bakšiš dostal, chápe se jen jednoho zavazadla a odnáší slunečník, jiný pléd, třetí svrchník, čtvrtý zavazadlo menší, pátý zavazadlo větší.“(110)

Z Tuticorinu se vlakem přes Madurai, kde probíhala epidemie cholery, středoevropští „sáhibové“ dostali 7.1.1894 do Madrásu a odtud lodí Peshawar až do Kalkaty. Tady si Kořenský po vzoru britských kolonizátorů pořídil sluhu. Kalkatu si Kořenský prohlédl důkladně. Potěšilo ho, když v kalkatském muzeu objevil bystu Ferdinanda Stoličky, pohřbeného v Lehu (Ladakh).

Do Darjeelingu pod Stoličkovým Himalájem zbývalo 600 kilometrů přímým vlakem. Na trhu v Darjeelingu se Kořenský setkal se směsicí jím dosud většinou nepoznaných národností. Nejvíce ho zaujali lámaističtí Tibeťané. Tibet byl v té době de facto nedostupný a patřil značná část jeho území patřila a k posledním bílým místům na mapách světa(111). Kořenský spatřil během pobytu v Darjeelingu himalájské velehory s nejvyšším Mt. Everestem. Stalo se tak 14.ledna při východu slunce na vrcholu Tiger Hillu nad Darjeelingem. Lednové teploty v Darjeelingu se pohybovaly kolem nuly a tak se skupina cestovatelů ráda vrátila do indických nížin.

V období, kdy měl Kořenský možnost procestovat Indii, zde dosahovala britská vláda své největší expanze - Indie byla britskou chloubou a „perlou v anglické koruně“. S celosvětovým nárůstem nacionalismu se i v Indii začala připravovat půda pro emancipační hnutí. V roce 1885 se v Bombaji poprvé sešel Indický národní kongres, který se později stal hlavní politickou silou v boji proti britské nadvládě. Kongres byl tvořen indickou elitou vychovanou samotným britským systémem. Polovinu z celkového počtu 73 delegátů tvořili právníci, zbytek se skládal z novinářů, podnikatelů a vysokoškolských profesorů. Jednalo se většinou o hinduisty, ze skupiny muslimů vznikla roku 1906 Muslimská liga, což přiblížilo pozdější rozdělení země.

Itinerář další Kořenského cesty obsahoval města Patna, posvátný Benáres na Ganze, Lucknow, Ágra, Dillí(27-29.1.), Jaipur, Amber, Ahmadabád, Baroda a Bombaj(5.-9.2.). Celou cestu přátelé zvládli díky železnici (kromě cesty mezi Jaipurem a Amberem, kde byl dopravním prostředkem slon). Z Bombaje Kořenský ještě navštívil skalní chrámy na ostrově Elephanta a 9.2. započal dvanáctidenní plavbu do Suezu na palubě „Gisely“ Rak. Lloydu.

Po zastávce v Adenu následovala plavba Rudým mořem a Suezský přístav. Dříve turecký Egypt byl v této době pod kontrolou Britů, ale zájem o toto strategické území projevovala i Francie. Konkurence obou mocností se však nakonec projevila spíše v Súdánu a Britové získali v Egyptě volné pole působnosti. Cesta do Káhiry trvala 7 hodin po železnici. Město, ve kterém Kořenský navštívil i jednu arabskou školu, ho velmi zaujalo. Jeho zážitkyze školy byly diametrálně odlišné od toho, co viděl například v Japonsku(112). Zážitky z vysoké školy byly příjemnější. Po prohlídce staroegyptských památek pokračovali Kořenský a Řezníček 5.3. vlakem do Alexandrie. Dál zbývala již jen cesta kolem Kréty, do Brindisi a do Terstu. Také poslední plavba po moři proběhla bez komplikací a brzy se Kořenský v domě U Halánků setkal s Náprstkovými a se svými ostatními přáteli.

V knihách o své cestě kolem světa Kořenský obsáhl široké spektrum přírodních oborů a života lidí v zemích, kterými projížděl. Z pochopitelných důvodů není možné v rámci této práce analyzovat všechny informace, podané v jeho knihách. Z Kořenskému blízkých přírodních věd to byla například botanika, zoologie, ornitologie, entomologie, geologie, vulkanologie a astronomie. Ze společenských oborů to byla religionistika (od protestanských církví ve Spoj. státech po všechna hlavní náboženství v Asii), historie, architektura, etnologie a popis zvyků a života obyvatel navštívených zemí vůbec. Žeň z Kořenského cesty byla bohatá. Hmotné sbírky byly velice cenné, z celkového pohledu však bylo nejhodnotnější právě osvětové zpracování cesty. Právě toho se Kořenský ujal z největší zodpovědností a důkladně tak seznámil široké spektrum obyvatelstva se zeměmi, o kterých měli do té doby jen velice povrchní znalosti.

Na jižní polokouli[editovat]

Austrálie a její české poznávání do I. světové války[editovat]

Jestliže byly na úsvitu 20. století pro většinu obyvatel našich zemí cizí kraje světa stále ještě málo známé, platilo to pak tím více o Austrálii.

V souvislosti s touto skutečností si Kořenského cesta do Austrálie a na Nový Zéland zasluhuje naši mimořádnou pozornost. Kořenský byl totiž vůbec prvním Čechem, který důkladněji poznal a procestoval Austrálii, ale především dokázal její poznání zprostředkovat nejširším vrstvám české společnosti(113).

V průběhu evropské kolonizace se zdálo, jako by Austrálie stála poněkud na okraji zájmu: to se začalo měnit až v průběhu 19. století. K tomu, abychom tomuto vývoji porozuměli, je však nutné připomenout nejen průběh, ale i přírodní podmínky, které dějiny Austrálie do značné míry podmiňovaly.

Austrálie byla posledním objeveným kontinentem, o který zpočátku nejevily mocnosti přílišný zájem. Pomineme-li Tasmánii, jedinou kompaktní oblastí vhodnou k osídlení byl pouze úzký pruh země na východním pobřeží, dnes oblast s nejvyšší hustotou obyvatel. Na nejsevernějším cípu Austrálie se rozkládaly horké a vlhké tropy, mezi východním pobřežím a rozlohou malými úrodnými oblastmi na západním pobřeží ležela neuvěřitelně rozlehlá plocha vyprahlé a nehostinné země, „Australian outback“. Rovina, přerušovaná jen výskytem slaných jezer, nápadnými monolity či jinými skalními útvary (např. Uluru - Ayers Rock a Kata Tjuta - the Olgas). Austrálie patřila k nejméně prozkoumaným a nejméně známým zemím na světě - o to větší význam má cesta J. Kořenského, který do Austrálie přijel na prahu její nové éry, v době vzniku Australské federace.

Holanďané, kteří dosáhli australských břehů na začátku 17. stol., zde hledali zlato a koření. Našli však jen nehostinnou zemi, a tak se rychle vrátili do své Batavie. Trvalo více než 150 let, než se Evropané dostali na východní pobřeží, kde se měla začít historie kolonizace Austrálie: ani zprávy z předcházejících dvou výprav Abela Tasmana, ani zprávy od piráta Williama Dampiera nepřinesly žádný popud k intenzivnějšímu průzkumu či kolonizaci Nového Holandska.

Zcela nové světlo vrhla na nový kontinent výprava kapitána Jamese Cooka. Výprava, která byla vedená především v duchu získávání nových vědeckých poznatků, proplouvala Pacifikem, obeplula oba ostrovy Nového Zélandu, až r. 1770 zakotvila v Botany Bay, u východních australských břehů. Účastníci výpravy, kteří tady objevili nové, dosud neznáme druhy rostlin a živočichů, měli z nové pevniny mnohem lepší dojem než předchozí Evropané, kteří navštívili nehostinné jižní a západní břehy. Kapitán James Cook zemi přejmenoval na New South Wales a prohlásil ji ve jménu Jiřího III. za majetek anglické koruny.

Jedním z důsledků americké revoluce bylo i to, že Anglie již nemohla vyvážet trestance do severní Ameriky. Vězení na britských ostrovech byla přeplněna, a tak nezbývalo, než hledat k tomuto účelu jinou vhodnou zemi. Austrálie se jí stala na základě doporučení člena Cookovy výpravy, Josepha Bankse. První skupina jedenácti lodí připlula do Sydney Cove pod velením Sira Arthura Phillipa r. 1788.

Přestože provinění trestanců byla z velké míry pouze malá (drobné krádeže, pytláctví, prostituce, rváčství), nucené práce a život v novém prostředí byl zřejmě drsnější, než jaký by si asi zasloužili. V průběhu let přijížděly další flotily, bylo však jasné, že klíč k životaschopnosti nové kolonie byl v přílivu svobodných přistěhovalců. Vývoj kolonie se urychlil na počátku 19. století díky úspěchům v chovu skotu a ovcí, kdy došlo k prvním výzkumným výpravám do vnitrozemí za účelem hledání nových pastvin.

Na začátku 19. století zůstávala stále ještě velká část Austrálie neprozkoumaná. Teprve v r. 1798 George Bass zjistil, že Van Diemen´s Land je ostrovem, teprve v následujících desetiletích se začaly psát stránky historie odvážných pokusů o cesty do hlubokého vnitrozemí a překonání kontinentu po souši.

Náhlou vzpruhou ve vývoji australských kolonií byl objev zlata v polovině 19. století. V několika měsících vstoupilo na pevninu více přistěhovalců než za celé století. (Udává se, že během jedné dekády v letech 1851-61 to bylo na 700 tisíc lidí.) Zlatá horečka byla impulsem pro obsazování dosud neobydlených oblastí, kde začalo probíhat budování osídlení včetně infrastruktury. Nový fenomén blahobytu dodával lidem důvěru v budoucnost a sebevědomí, které se začalo potýkat s představou klasické koloniální správy. Do země směřovaly proudy svobodomyslných lidí, kteří začali vytvářet novou podobu Austrálie. V této době byl ekonomický boom spojený s těžbou zlata nejvíce znatelný ve Viktorii, Jižní Austrálie měla charakter svobodné zemědělské kolonie, zatímco trestanecká Tasmánie živořila a Západní Austrálii vzkřísil až objev zlata v 90. letech.

Přestože zdaleka ne všichni zlatokopové při hledání zlata zbohatli, mnoho z nich se v Austrálii usadilo a v době, kdy ve Velké Británii existovala obrovská poptávka po surovinách všeho druhu, byla ekonomická pozice Austrálie zajištěná. Nárůst obyvatelstva na přelomu století přesto nebyl ani zdaleka tak enormní, jako v předchozích letech: na konci 19. století žily v Austrálii pouhé 4 miliony obyvatel. Přistěhovalectví do USA brzy dosáhne takové míry, že bude muset být výrazně omezováno, příliv obyvatelstva do Kanady a Argentiny vzbudí u Australanů obdiv.

Jaké byly důvody, které u přistěhovalců působily v neprospěch Austrálie? Byla to zřejmě dlouho nezasloužená popularita USA mezi neinteligentními davy, které byly prodchnuty vírou, že Amerika je „Eldorádem“, které je zbaví bídy. Austrálie byla příliš odloučená od ostatního světa a vždy se k ní obracelo poměrně málo pozornosti. O Austrálii se vytvořilo velké množství předsudků a konzervativních názorů, které se často uchovávaly v myslích lidí, kteří ani neměli jasnou představu o tom, kde vůbec Austrálie leží.

V devadesátých letech 19. století pozorujeme nárůst všeaustralského národního uvědomění, které vystřídalo dříve běžný lokální patriotismus. Svou roli zde sehrálo sjednocení USA, v nichž Australané viděli příklad hodný následování. Následovala i obava před vnějším nepřítelem: rostoucí význam Japonska a přistěhovalectví Asiatů do tropických oblastí Austrálie, dosud Evropany téměř neobydlené. Ukázalo se, že potyčky bílých Australanů především s Číňany nebyly jen epizodní záležitostí období zlaté horečky, ale staly se permanentním problémem. I po ekonomické stránce bylo zřejmé, že Austrálie bude mít mnohem větší šance jako sjednocená země, Australská federace.

Kořenský přijel do Austrálie právě v době, kdy se schylovalo k referendu, ve kterém se mělo po vzoru Kanady rozhodnout o spojení australských kolonií ve federaci, Commonwealth of Australia. Ta byla nakonec rozhodnou většinou občanů přijata, a 1. 1. 1901 se tak zrodil nový národ, přestože mnoho politických a kulturních vazeb na Británii zůstalo. Mateřská země bude od Austrálie požadovatvojenskou pomoc (například během anglo-búrské války 1899-1902), přičemž Austrálie bude za svou samozřejmou loajálnost vůči Británii a USA očekávat ochranu proti zatím nejasně specifikovanému asijskému nebezpečí.

O tom, že se Austrálie považovala od začátku za evropskou výspu, svědčí např. Zákon o omezení přistěhovalectví (Immigration Restriction Bill) z roku 1901. Ten značně omezoval příliv asijských přistěhovalců tím, že při vstupu do země byly ověřovány jejich znalosti anglického jazyka prostřednictvím diktátu. Diktovaný text mohl být tak těžký, jak se imigračním úředníkům zlíbilo (White Australia Policy).

Období před I. světovou válkou bylo ve znamení vzrůstu významu odbory podporované Labour Party a upevňování nové státnosti, čehož výrazem byla výstavba hlavního města Canberry. Australská účast ve válce začala obsazením tehdy německé Severovýchodní Nové Guineje a pokračovala neúspěšným bojem v Egyptě. Ve válce se poprvé jasně ukázalo, že zájmy Británie nebudou do budoucna totožné se zájmy Austrálie.

Jako jeden z prvních Čechů navštívil Austrálii Čeněk Paclt (1813- -1887). Pocházel z Turnova, kde se vyučil mydlářem. Jako tovaryš procestoval české a alpské země, ale ilegálně i Uhry, odkud se brzy vrátil do Vídně (1840 – 1842). Teprve tady ušetřil malé množství peněz broušením kamenů, o tyto úspory ale přišel během svého pobytu ve Varšavě, kde zkrachoval jeho pokus o prodej ozdobných kamenů, do kterého se pustil z popudu svého bratra. Hnán tehdy tak populární slibnou představou o Americe v roce 1846 odjel z Antverp do New Yorku. Po cestě z New Yorku do New Orleansu ale u Bahamských ostrovů vypukl na lodi požár a Paclt se zachránil díky pomoci americké válečné lodi, která náhodou plula kolem. Tam se dal najmout na pět let jako dobrovolník do armády Spojených států a jako dělostřelec bojoval s Mexikem o Texas, kde padl do zajetí. Před oběšením ho zachránila pouze skutečnost, že byl katolík a že měl u sebe dopis pro bratra kněze. Následovalo jeho převelení na Floridu, kde se účastnil trestných výprav proti indiánům. Z Floridy byl poslán do okolí Charlestonu, kde pracoval jako kameník při dostavování tvrze Sumter. Po vysloužení dostal několik set dolarů služného a poukázku na 160 akrů půdy kdekoliv v unii. Ještě než se vrátil v roce 1853 domů, procestoval východní pobřeží USA.

Doma však dlouho nevydržel: po půl roce se vrátil do New Yorku, aby zkusil hospodařit na ovocné farmě ve Virginii. Pro lenost svých společníků musel prodat svůj podíl a toulal se pěšky po Virginii a Georgii. Brzy však dostal zimnici a rozhodl se pro změnu klimatu, odcestoval tedy za drahokamy do Brazílie, protože však nemoc neustávala, téměř obratem se vrátil z Rio de Janeira do New Yorku. Nemoc stále nepřestávala, a tak se Čeněk vydal v roce 1857 na 117 denní cestu do Melbourne, během které se ze zimnice vyléčil.

Právě tady se na vytěžených castlemainských polích pokusil o štěstí v hledání zlata. Cestou za kdysi bohatými nalezišti na jižním pobřeží se seznámil s domorodci kmene Mineva, bez jakýchkoli rasových předsudků se k nim připojil a kus cesty s nimi táhl. Nějaký čas pobyl v luteránské osadě Hochkirch v Portlandu, kde pomáhal osadníkům lovit klokany a pálit dřevěné uhlí. Jeho pobyt v Austrálii přerušila cesta do Přední Indie, když v roce 1859 podlehl uměle rozšířeným fámám o nálezech zlata v této oblasti. Na cestě z Adelaide pracoval jako kuchař na ovčácké farmě. Svého snu o zlatě se nevzdal, ani když při zatopení šachty spodní vodou na Spring Creeku jen o vlásek unikl smrti. Štěstí se na něj usmálo až v osadě Forbes (NSW), kde našel hodně zlata, a v roce 1863 zatoužil po návratu do vlasti.

Provinční atmosféra ho ale prý začala dusit, a tak se už v roce 1864 vrátil do Austrálie. Při jeho cestě po Queenslandu mu vysílením zahynul kůň a Paclt znovu jen o vlásek unikl smrti, když ho přepadli aboriginové. Bumerang, který ho skoro zabil, si nechal na památku. Jeho zlatá horečka nepolevovala, ani když domorodci spálili osadu diggerů a Paclt dostal nejdříve opět zimnici a potom kurděje. V roce 1866 se z Austrálie vrátil naposledy do Čech, odtud odjel za diamanty do Kapska, kde se ocitl ve věku 57 let. Svou cestu za diamanty spojil s návštěvou „moravské osady“ v Entonu, založené ochranovskými misionáři. Za zmínku stojí také to, že se zde Paclt setkal s Emilem Holubem, který se ho marně snažil přesvědčit, aby jel s ním. Pacltovi na rozdíl od Holuba chyběla jakákoli cestovatelská ctižádost.

Paclt nezanechal cestopisné dílo, v roce 1888 byly však J. Svobodou poprvé vydány jeho sebrané dopisy a záznamy jeho vyprávění. Ze slov svobodomyslného Paclta čiší jeho odpor ke koloniální a okupační správě, jeho smysl po svobodu a spravedlnost, jeho dobrosrdečnost a neohroženost. Čeněk Paclt zemřel po 17 letech svého afrického pobytu.

Dalším Čechem, který nám zanechal správy o Austrálii před Kořenského cestou, byl Josef Polák (1844 – 1899). Přestože stejně jako Čeněk Paclt své zážitky a poznatky nikdy neshrnul v žádném obsažném díle, jeho význam spočívá především v tom, že byl asi nejvýznamnějším zástupcem prvních českých přistěhovalců v Austrálii.

Kořenský se s Polákem znal z Mladé Boleslavi - byli sice v písemném styku, ale Kořenský Poláka v Austrálii v roce 1901 již nezastihl. Podobně jako Paclt se Polák vydal na cestu po Haliči, Uhrách a rakouských zemích, kde sbíral zkušenosti, kterých by se mu doma v Nových Benátkách nedostalo. V Londýně se seznámil se dvěma Čechy, Josefem Víchem a Josefem Ulrichem. V roce 1877 odjel Polák s Víchem, který po smrti svého přítele Ulricha v Jižní Americe přidal jeho příjmení za své, do Austrálie, kam dopluli na Nový rok 1878. J. Vích-Ulrich chtěl uskutečnit plán založení slovanské osady v Austrálii, ten se ale pro nedostatek zájmu nemohl uskutečnit. Žil ve Fremantlu v záp. Austrálii, kde ho navštívil Kořenský.

Polák se usadil v Perthu, kde se stal vrchním guvernérovým zahradníkem: byl na tom finančně tak dobře, že posílal peníze své rodině do vlasti. Byl takovým znalcem australské květeny, že byl v roce 1882 povolán do vládní výzkumné výpravy do vnitrozemí západního australského pobřeží, a tak mnoho australských názvů rostlinných druhů nese Polákovo jméno. V roce 1887 byl jmenován inspektorem stavby australské Velké jižní dráhy, i on podlehl zlaté horečce, když investoval téměř všechny své úspory do podniku, ze kterého nic nezískal. Ani zhoršující se zdravotní stav mu nezabránil, aby se věnoval své práci a rostlinopisu. Vracející se chřipka, která ho neustále oslabovala a kterou si léčil v tasmánských horách, mu zabránila, aby se vrátil do Čech. Byl pochován v Perthu, kde mu Vích – Ulrich postavil pomník.

Z jeho odkazu zbylo pouze několik článků, především v Národních listech, několik dopisů a torzo sbírky etnografických předmětů.

Další z Kořenského současníků, který přinesl nové poznatky z oblasti přírodovědy, byl skromný přeloučský rodák Alois Topič (1852 – 1927). V jeho mládí a cestách do cizích zemí opět nacházíme analogie nejen s Pacltem a Polákem, ale i s Náprstkem. I on se vydal za hranice českých zemí – po vyučení odešel do Erfurtu a do Varšavy. Topiče lákala nabídka brisbanské botanické zahrady, která hledala zahradníky a platila jim cestu. I přes velký odpor svých rodičů se oženil s dívkou, která pocházela z nižších sociálních vrstev, a v roce 1876 se vydali do Austrálie. Ze zahradníka se tady stal také lovcem australské zvířeny. Českému museu věnoval cenné exempláře australských vačnatců a ptáků. Topič se vrátil se svojí ženou, synkem a dcerkou domů, ale v roce 1885 opět odjíždí do Austrálie do Victorie. Stejně jako Josef Kořenský byl i on ve spojení s Václavem Fričem, obchodníkem s přírodninami. V roce 1890 se vrací, aby se mohl věnovat třídění a preparaci svých sbírek. Jeho výstavy a přednášky o Austrálii vzbudily značný rozruch: Topič byl prý dobrým vypravěčem a jeho líčení života australských domorodců a popisy lovů na vačnatce byly pro české posluchače velice atraktivní. Brzy nashromáždil peníze na svou třetí výpravu, kterou tentokráte strávil sběrem a lovem v Novém Jižním Walesu, pralesích Modrých hor, ve Viktorii a Queenslandu plných šest let. V roce 1902 se vydal na svou poslední a nejkratší cestu do Austrálie, své stáří strávil se svou ženou v Novém Bydžově.

Sepsal dva sešity svých vzpomínek, které poznamenala jeho přehnaná skromnost a sebekritičnost. Na to, kolik toho v Austrálii viděl a prožil, jsou práce pouze málo rozsáhlé.

I když Josef Polák přinesl určité nové poznatky v oblasti botaniky a Alois Topič v oblasti zoologie, stále tu chyběla osobnost, která by dokázala přiblížit tak neznámé prostředí, kterým Austrálie té doby v očích našince byla, dostatečně přístupnou formou.

Po Kořenského cestě do Austrálie společně přijeli v roce 1909 i Jiří V. Daneš, docent geografie na Karlově univerzitě, a Karel Domin, který pořídil v Austrálii rozsáhlé herbáře a přispěl tak k rozšíření poznatků v botanice. Sám Daneš, pozdější československý konzul v Sydney, za sebou zanechal velké množství odborných pramenů, kde figurují pojednání o krasových jevech, hydrografii a antropogeografii Queenslandu. Jeho práce o Austrálii se ale nikdy se pro svou odbornost netěšily všeobecné popularitě a zůstaly vyhrazeny pouze pro odbornou veřejnost.

České poznání Austrálie v době, kdy ji navštívil Kořenský, nebylo rozsáhlé, což nebylo jen proto, že do Austrálie v porovnání s jinými zeměmi (jako např. USA) příliš Čechů nemířilo. Těch několik Čechů, kteří před Kořenským Austrálii navštívili, se totiž o představení Austrálie širší obci českého národa žádnou zásadní měrou nepokusili.

Nový Zéland a jeho české poznávání do I. světové války[editovat]

Když Kořenský připlouval do Austrálie, byl o ní již částečně informován i z několika českých zdrojů. Byl to ale až on, kdo jako první skutečně komplexně prezentoval poznání Austrálie svým českým spoluobčanům. V případě Nového Zélandu, který patřil díky své geografické izolovanosti a kratší historii evropského osídlování ke končinám ještě neznámějším než Austrálie, je ve srovnání s ní jeho přínos ještě větší. Byl totiž prvním Čechem vůbec, který doma o Novém Zélandě referoval. Tak jako v případě Austrálie zemi nejen navštívil, ale také za sebou zanechal dlouhý seznam knih a publikovaných článků, kde české obci zprostředkoval poznání této svérázné země. Ne náhodou udává Ottův slovník naučný za heslem věnovaném Novému Zélandu mezi vesměs anglicky a německy psanou doporučenou literaturou také Kořenského stěžejní dílo z jeho cesty: K protinožcům.

Ač se při letmém pohledu na mapu může zdát, že Austrálie a Nový Zéland skutečně tvoří jakýsi celek, pobřeží obou zemí je od sebe vzdálené 1800-1900 kilometrů - původní novozélandské obyvatelstvo, živá příroda a přírodní podmínky vůbec potvrzují, že mezi Novým Zélandem a Austrálií existují nemalé rozdíly.

Migrace Maorů na Nový Zéland je mnohem mladší, než byl příchod australských domorodců z indonéských ostrovů na severní pobřeží Austrálie. První obyvatelé Nového Zélandu navíc na rozdíl od Aboriginů připluli z oblasti dnešní Polynésie, a to zřejmě před více než jedním tisícem let.

Prvním evropským objevitelem Nového Zélandu byl Abel Tasman, který objevil západní pobřeží na konci roku 1642. Jeho pokusy i snaha Cookovy výpravy (1769-70) o přátelský kontakt s domorodci ale dopadly neúspěšně. S prostředím bojovných Maorů se jako první Evropané dokázali sžít evropští obchodníci, kteří se soustředili na obchod se dřevem, velrybím tukem a tuleními kožešinami. Ty následovali anglikánští, metodističtí a katoličtí misionáři, kteří pokřesťanštěním Maorů připravili půdu pro britskou kolonizaci, která oficiálně započala na začátku 40. let. Byla poznamenána bojem s Maory, kteří se stavěli proti dalšímu prodeji půdy evropským kolonizátorům, což ovlivnilo i ekonomický růst novozélandských ostrovů. Severní ostrov značně zaostával za jižním ostrovem, kde nedocházelo k takovým konfliktům. Rozdíly mezi severem a jihem, který těžil z narůstajícího počtu obyvatelstva, spojeného s objevem zlata v 50. a 60. letech, se vyrovnaly až na počátku 20. století.

Přechodná ekonomická stagnace způsobená malým přílivem obyvatelstva v 80. letech byla vystřídána obdobím ekonomického růstu, spojeného s budováním infrastruktury na počátku 90. let, kdy na světovém trhu vzrostly ceny masa, másla a vlny.

V roce 1904 žilo na Novém Zélandě přes 850 tisíc obyvatel převážně anglosaského původu, ale nechyběly ani skandinávské národy a Němci (5 000). Počet asijského obyvatelstva byl tady o mnoho nižší, než v Austrálii. Maorů bylo v této době něco přes 40 tisíc.

Období liberální vlády v letech 1891-1912 vneslo změnu do politického života v zemi - liberálové začali působit jako první skutečně jednotná politická síla a napomohli tak při vytváření všenárodního uvědomění. Na konci 19. století se již drtivá většina Novozélanďanů považovala za nový národ. Národní hrdost posílila účast v anglo-búrské a v I. světové válce, kde padl jeden ze tří mobilizovaných novozélandských mužů ve věku od 20 do 40 let. Snaha o autonomii, znatelná již od 80. let, kdy začal Nový Zéland spolu s Austrálií a Kanadou požadovat určitou míru své vlastní zahraniční politiky v ámci britského impéria, vyvrcholila na konci I. světové války, kdy Nový Zéland podepsal Versailleskou smlouvu a stal se samostatným členem vznikající Společnosti národů.

Z významnějších Čechů, kteří navštívili Nový Zéland před Kořenským, to byl opět Čeněk Paclt, který připlul v říjnu 1865 do stanového města Hokitiki, aby se odtud vypravil za zlatem do hor. Zlata však bylo málo a Paclt se vrátil koncem února 1866 zpět do Sydney.

Jedinou výjimkou byl asi plzeňský rodák Bohumír Lindauer (1839-1926), od roku 1873 trvale usazený ve Wellingtonu. Lindauer proslul jako portrétista maorských náčelníků a Kořenský byl vůbec prvním Čechem, který ho na Novém Zélandě navštívil. Lindauer patřil mezi dárce Náprstkova muzea - v muzejních sbírkách jsou nejen Lindauerovy portréty, ale také prostřednictvím Kořenského přivezený maorský plášť kaitaka a zástěrka piupiu, které malíř obdržel od maorského pohlavára za namalování portrétu, dnes uloženého v Městské galerii v Aucklandu. Lindauer je zřejmě známější v novozélandském než v českém prostředí. Jedním z důkazů tohoto tvrzení je skutečnost, že „Gottfried Lindauer“ je zmíněn i v dvoudílné knize oxfordské historie Nového Zélandu. Jeho dílo je uloženo v Městské knihovně v Aucklandu(114).

Další česká jména ve spojení s Novým Zélandem budeme hledat jen těžko. Ani Alois Topič, který navštívil celkem 4x Austrálii a jehož bratr na Nový Zéland odešel, ani nikdo jiný se před Kořenským o přínosnou cestu na Nový Zéland nezasloužil.

Cesta „k protinožcům“[editovat]

Jak již bylo řečeno, Kořenský se na každou svou cestu důkladně připravoval a Austrálie, na níž ho poutal především její přírodopisný charakter, nebyla v tomto ohledu žádnou výjimkou. Kořenský se obohacoval vědomostmi z historie osídlování Austrálie a vlastních objevných počinů, své znalosti o Tasmánii získal již doma, ale pokračoval v tom např. i v samotné Tasmánii, kde si vysoce cenil úrovně tasmánských knihoven(115).

Kořenského systematický přístup k práci se projevil v tom, že si z přečtené literatury dělal výpisky a později si začal vést i knihy výstřižků, tzv. scrap – booky, což byla také podstatná náplň Náprstkovy činnosti. Sám Náprstek vytvářel tematicky různě zaměřené scrap-booky, z nichž pro nás nejzajímavější jsou monograficky pojaté exempláře věnované činnosti českých cestovatelů. Do těchto výstřižkových knih se nevlepovaly jen tematicky vhodné články z novin a časopisů, ale i dopisy, brožury, plakáty, pozvánky, navštívenky, úmrtní oznámení, letáky apod. Hodnotu této práce můžeme mnohdy plně ocenit až dnes, Náprstek a Kořenský si však již tehdy uvědomovali, že množství informací o různých záležitostech, roztříštěné ve výtiscích časopisů a novin je natolik cenné, že se vyplatí je systematicky shromažďovat a předejít tak tomu, aby upadly v zapomenutí. Cenným pramenem jsou také Kořenského deníky a záznamníky z cest. Jeho „Deník z cesty k protinožcům“ má celkem VIII dílů, zvláštní místo zaujímají adresář domácích a zahraničních přátel a již zmíněný poznámkový sešit o krajanech v zahraničí(116). Jeho I. díl Deníku z cesty k protinožcům o 70 listech obsahuje na 30 stran výpisků z knih a novinových a časopiseckých článků. Jsou tady také drobné poznámky o tom, co lze o Austrálii a Novém Zélandu nalézt přímo v Náprstkově muzeu. Deník je nadepsán následujícím způsobem: Praha - Adelaide 1900. Josef Kořenský from Prague. Smíchov. Bohemia. Austria(117).

Na úvodních stránkách najdeme měnové přepočty, vzdálenosti plavby, přepočty námořních mil, seznam literatury a atlasů o Austrálii, 7 stran adres a kontaktů. Mezi nimi samozřejmě figuruje adresa na Ulricha ve Fremantlu, plzeňského rodáka malíře Lindauera z Nového Zélandu, pěvkyni Roubalovou z Melbourne, cukráře Karla Habersbergera ze Strakonic, bohatého českého kupce v Moskvě, kontakty do Japonska a Číny, ale i na jakéhosi Poláka a Maďara u Sydney a první německou osadu Klemzig nedaleko Adelaide, čímž je možné dokumentovat celorakouskou dimenzi Kořenského uvažování. Kořenský si také vytyčil úkol zeptat se na moravskou osadu Puhoi na Novém Zélandu. Připravoval se i z pramenů uložených v Náprstkově a Českém museu - v jeho deníku nechybí seznam rostlin a hmyzu včetně mapek a vyznačení nalezišť, které měl v Austrálii zakoupit pro České museum, ale i pro některé jednotlivce (např. V. Frič). 14 dní před odjezdem obdržel dopis od Emila Holuba, kde mu africký cestovatel přeje za svou choť a za sebe nejlepšího zdaru k nastávající cestě, přičemž ji nazývá „ tělem a duší vznešenou prací k ponaučení našeho drahého národa“ a žádá ho, aby v každé zemi nakoupil jeden exemplář ode všech známek (poštovní obálky, korespondenční lístky), že mu za to ze 3 či 4 násobném obnosu zašle část jeho sbírek jako dar pro jeho školu. Podepisuje se anglicky, „for ever your most faithful friend“(118).

Kořenský zanechal svým přátelům seznam 18 adres na poste restante, konzuláty a přátele s přesným časovým vymezením, kdy na nich bude pobývat a kam mu mají zasílat korespondenci. Bez zajímavosti není ani způsob, jak si opatřil lístek do Austrálie: psal si do Brém, kde žádal o lístek I. třídy za cenu II. třídy. Přišla mu odpověď, že to není možné, ale že vzhledem k účelu jeho cesty obdrží volný lístek na Cejlon, a odtud si zaplatí zbytek cesty.

Ve středu 12. září 1900 odjel v 7.20 vlakem II. třídy z Prahy do Benátek, což autenticky ve svém deníku komentuje slovy: „Maloměstské jho spadlo ze mě, jakmile vlak opustil nádraží.“ Stránky deníku z cesty po Itálii popisují jeho zájem o kulturu, 26. 9. nasedá v Neapoli na palubu parolodi „Královna Luisa“ společnosti Severoněmecký Lloyd.

Kořenský ve svém deníku popisuje atmosféru a události během plavby. Za zmínku stojí popis Suezu, fungujícího v té době 30 let, s náčrtkem technologie odčerpávání bahna, a spatření velryb v chladnějších vodách u Austrálie, což už dnes není takovou samozřejmostí jako před 100 lety.

Ve Fremantlu už sice nemohl navštívit svého přítele Poláka, o jehož životě se doširoka rozepisuje (119), setkal se ale s Ulrichem, majitelem pivovaru. Kořenský jmenuje českého katolického kněze Chmelíčka, informuje o úspěšné činnosti protestantských církví a sekt (např. Armáda spásy), po které bylo svobodné australské prostředí místem, kde měly velkou odezvu. Zdá se, že přes široký záběr informací jsou nejoblíbenějším tématem Kořenského jeho popisy přírody. Ulrich Kořenského po pobytu ve Fremantlu doprovodil do přístavu, odkud pokračoval lodí do Adelaide, kam dorazil na konci října. Při prohlídce města si samozřejmě nenechal ujít výstavbu botanické zahrady, obeznámil se s činností Němců usedlých v jižní Austrálii a s australským školstvím, na kterém zdůrazňuje to, že “…dostává celou třetinu zemského rozpočtu…Příšerný militarismus evropský ještě školnímu rozvoji nepřekáží…“(120)

Vedle přírody v okolí Adelaide se věnoval i výzkumu v oblasti vyhaslé sopky Mount Gambier na jihovýchodním cípu Jižní Austrálie. Odtud napsal Kořenský pohlednici svému příteli V. Fričovi datovanou 15.11.1900: „Hledejte na mapě Adelaide a asi 500 km oklikou na jihovýchod a najdete vyhaslou sopku výše jmenovanou. Místo Plutona hospodařím králem nyní já a chytám na jezerních březích šestinohou havěť. Jsem od vás 20 000 km vzdálen, ale jako doma. Ani se mi odtud nebude chtít. Člověk najde všude dobré lidi. Zde je kus pozemského ráje, nejkrásnější v jižní Austrálii. Všecko teď dýše jarem: třešně se červenají, růže v rozkvětu, obilí jedna zeleň. Jel jsem 6 hodin houštím a 6 hodin parkem. Bože, ten svět je přece krásný! Lidé si mě podávají, zvláště když vytáhnu noty a zpívám české písně. Všem Vaším pozdrav! Kořenský.“(121)

Kořenský pokračoval vlakem do Viktorie, kde rozpoznal místa, která navštívil Čenek Paclt, až do Balaratu. Odtud zbývalo po železnici do Melbourne pouhých 120 km. Ve městě tramvají, které mu asi připomínaly pražské linky, v té době právě elektrifikované Fr. Křižíkem, navštívil zoologickou zahradu, Národní muzeum a poslechl si Dvořákovu skladbu Stabat Mater v podání Melbournské filharmonické společnosti. Setkal se s radnickou rodačkou a slavnou operní pěvkyní Gabrielou Roubalovou(122).

V souvislosti s Melbourne také zmiňuje sládka Pešku, který zde žil pouze nějaký čas a pak se vrátil nazpátek do Čech. V Melbourne po něm zůstal Fostrův pivovar, který sám založil a který se podle slov Kořenského „těšil té nejlepší pověsti“. Jeho zájem o setkání s Čechy či s lidmi, kteří měli alespoň něco s Čechami společného, je vidět i z jeho návštěv Českobratrské misie v Ramahyucku 200 km na východ od Melbourne.

Pokus o založení misijní stanice v Ramahyucku v roce 1849 po 7 letech zkrachoval, ale brzy se sem misionáři vrací, aby tu zůstali až do r. 1919, kdy domácí vláda přenesla péči o domorodce z českých bratřů na presbyteriány (123). Josef Kořenský se tady setkal s misionářem Janem Hagenauerem, který tu působil několik desetiletí, a měl na starost celkem 6 misijních stanic. Jedna ze zásluh misionářů spočívá v tom, že zaznamenali přehled jazyků a nářečí aboriginů, a to i těch kmenů, které dnes již vymřely. Další zásluhou byla skutečnost, že jejich misijní stanice sloužily i jako nemocnice. Protestanští misionáři včetně českých bratrů se často vydávali na obtížné cesty do vnitrozemí, aby tady mohli u domorodců šířit svou víru.(124)

V žáru prosincového slunce se Kořenský vydal z Melbourne do Tasmánie, spolu se zástupy obyvatel Melbourne, kteří sem jezdí na rekreaci dodnes. „…Z Melbourne se počítá k protějším břehům Tasmánským asi 500 kilometrů. Paroloď míří do ústí tasmánské řeky Tamar a vypouští pasažery nedaleko města Launcestonu, zásobovaného elektřinou, které se nabylo zdoláním místních peřejí. Podle nich zove se skalnatý žlab Kataraktovou roklí. Vyzískané elektřiny se užívá jak k osvětlování města, tak i k pohonu místní dráhy od té doby, kdy usedl do chodu dynamové stroje český montér Procházka, kterého vyslala vysočanská továrna do Tasmánie, aby práci, zadanou českému podniku, v Launcestownu prováděl…“ (125)

Tasmánii, v mnoha ohledech velice specifickou zemi, Kořenský opět viděl a popsal očima člověka se všeobecným přehledem, přičemž hlavní důraz je opět položen na přírodopisnou stránku. Hovoří o všude přítomných jabloních, zmiňuje se i o tasmánském tygru (vakovci psohlavém), který byl v této době na pokraji vyhubení. Kořenský odkazuje na jeho exemplář v Národním muzeu v Praze.

V Hobartu strávil Vánoce, chválí tasmánské čítárny, kde prý strávil příjemné studijní chvíle. K pobytu v hlavním městě Tasmánie se Kořenský ve svých článcích vrací i později, kdy byl dobýván jižní pól a Hobart byl (a dodnes tomu tak je) poslední zastávkou v civilizaci před cestou na jih. Při této příležitosti Kořenský vzpomíná na svůj pobyt v Sydney, kde se na tamější univerzitě znovu setkal s Woolnoughem, asistentem profesora T.W.Davida, přednášejícího zeměpisu. Seznámili se na lodi plující ze souostroví Fidži, kde se oba poprvé podělili o své poznatky. Kořenský byl překvapen, že Woolnough znal vědecké práce českého vědce Bořického v oblasti „zkoumání drobnohledného“. (Jednalo se o jeho návod k mikroskopické kvalitativní analýze hornin za pomoci kyseliny fluorovodíkové, ke kterému dospěl v 70.letech 19.stol.) Kořenský se setkal i s profesorem Davidem, který jako první společně se svým společníkem D. Mawsonem dosáhl jižního magnetického pólu.

27. 12. odjel lodí Moana do Invercargillu na jihu jižního ostrova Nového Zélandu. První den v novém roce 1901 zahájil Kořenský cestou k Vakatipskému jezeru, kam odjel vlakem z Invercagillu do Kingstonu. Ve svém pozdějším hodnocení své cesty tradičně věnuje nejvíce prostoru popisu přírody, u fauny a flóry nechybí odborné latinské názvy.

Z Kingstonu Kořenský pokračoval do Queenstownu, které bylo již v této době oblíbeným městem turistů, obdivujících nedaleké ledovcové hory. Kořenský sice neměl možnost spatřit novozélandské fjordy, zato však navštívil muzeum v Dunedinu, kde měl další možnost studia novozélandské zvířeny a kde navštívil univerzitní půdu a veřejné čítárny, u kterých ocenil jejich demokratičnost. Kořenský se tu také setkal s kluby, které se po anglickém vzoru rozšířily po všech britských koloniích. Z Dunedinu odjel Kořenský železnicí přes Canterburské pláně do města Christchurch, kde také navštívil muzeum, ve kterém objevil v mineralogické sekci několik nerostů z Čech. Jeho další zastávkou byl Wellington, kde se setkal s přítelem Václava Friče, plzeňským rodákem a portrétistou Maorů Bohumírem Lindauerem. Z tohoto asi nejplodnějšího setkání během celé cesty si Kořenský neodvezl jen vzpomínky, které dokumentuje jeho korespondence do Čech, ale i maorské sbírky pro Náprstkovo muzeum. Kořenský Fričovi v dopise, datovaném 19. ledna 1901 ve Wellingtonu, píše: „Milý kamaráde! Jsme zde s panem Lindauerem pohromadě každý den. S radostí jsem mu oznámil, že jste nyní zdráv. On zde přežije zimu a vyrazí do Evropy - snad do Lipska, aby dal hocha do Konzervatoře. Včera jsem u něho hrál národní písničky a zpívali jsme k tomu oba dva. To bylo veselo! Mám se stále dobře. V pondělí vyrazím do Vanganui a vzhůru po řece téhož jména - celý den- - potom dva dny po malých člunech s Maory ještě dále proti proudu. K horkým jezerům asi za 10 až 12 dni. Že Toníčka pozdravuji a že se těším na shledanou. Viděl jsem mnoho. Váš Kořenský.“(126)

Od pohostinného a přátelského Lindauera, který prý díky Kořenskému slyšel poprvé po patnácti letech češtinu, tedy odjel vlakem do Vanganui, Taupskému jezeru. Z anglicky psaného dopisu od Lindauerovy ženy Rebe z 5.10 1926 se dovídáme o Lindauerově úmrtí. Lindauerův sen spatřit ještě jednou svou rodnou vlast se mu nakonec nesplnil(127).

Ve jeho pozdějších pracích se stala vděčným tématem k psaní sopečná činnost - gejzíry a horké prameny byly ústředním tématem i při psaní o svém pobytu v osadě Rotorua, kam se v té době železniční spojení stále budovalo.

V Aucklandu hledal Kořenský nějaké české krajany, ale marně. Jediný Čech, o kterém se Kořenský v Aucklandě doslechl, byl rožmitálský rodák Jan Bíba, který sloužil u rakouského válečného námořnictva na lodi Saida a r. 1891 v Aucklandě po nemoci zemřel. Z Grand Hotelu v Aucklandu napsal Kořenský další dopis Fričovi, datovaný 14. února 1901: „Milý příteli! Sintr mám, ale je ho málo a přijde ještě draho. Schválně jsem se zdržel v místě Roorua. Více jsem získati nemohl. Bedničku dostanete z Aucklandu. Firma Seegner & Lauggut to dopraví do Prahy. V bedničce jsou též drobnůstky mé: lapilly, obsidián etc. Prosím, to mi uschovejte do krabičky s nápisem: Kořenský. Až se vrátím, dáte mi ty maličkosti pro mou školu. Po zítří odpluji k Přátelským ostrovům, Samoje a k ostrovům Vitským (= Fidži, pozn. J.Ch.), zpět do Sydneje. Pan Lindauer měl ohromnou radost a plakal blahem, když jsem hrál s jeho synkem: Český otec, česká máti… Odpoledne provázím německého guvernéra ze Samoje po Muzeu. Jsem tu již jako doma a mám učenosti plnou hlavu. Těším se na knihu. Vezu znamenité ilustrace. Dostanu-li ostatní věci, jež žádáte, nevím. Vynasnažím se! Že pozdravuji všechny ve Vaší famílii! Zdar profesorovi! Váš Kořenský.“(128)

V dopise byla přiložena i reklamní mapka od společnosti Union Steam Ship Company of New Zeland, Ltd., na které byly zakresleny lodní trasy po ostrovech v Tichém oceánu a kam Kořenský červenou tužkou nakreslil trasu své cesty.

Ve vesnici Puhoi na severu Nového Zélandu se Kořenský setkal s jedinými českými osadníky v této zemi. Jejich první skupina v počtu 80 lidí pocházela z Chotěšova u Stříbra. Kořenský konstatuje, že někteří osadníci již neumí moc česky, ale umí lidové písně(129). Vyjmenovává některá česká jména, se kterými se tu setkal: Straka, Šedivý, Rusek, Kuželka, Papež, Jedlička, Venclík. Konstatuje, že stále nosí slavnostní kroje a udržují dávné zvyky jako jejich sousedé v okolí Plzně. O nepřátelství či zášti mezi Čechy a Němci, kteří tvořili druhou polovinu obyvatelstva vesnice, se Kořenský nikde ani slovem nezmiňuje. Z Nového Zélandu, kde se jistě Kořenský – přírodovědec cítil ve svém živlu, odjel na ostrovy Tonga (ostrovy Tongatapu, Ha´apai, Vava´u), Samoa (ostrov Upolu) a souostroví Fidži (ostrovy Suvu a Nandi) a odtud zpět do Austrálie, do Sydney. Vzpomíná na osudy Čecha Jana Jílka z Litomyšle, který se měl dostat do Austrálie již v roce 1838, opět zmiňuje osudy Čeňka Paclta. Po výletu do Modrých hor obdržel dopis od Vráze, ve kterém byl vyzván, aby se po svých cestách po Číně společně setkali ve Vladivostoku, Kořenský však již předem věděl, že společná cesta přes Sibiř nebude z časových důvodů možná. Stejně tak jako Holub se ve svém dopise loučí anglicky: „HAPPY NEW YEAR AND HAPPY NEW CENTURY!“ (130) Ze Sydney odjel vlakem 25.3. do Brisbane(131).

Poté jako jediný pasažér nákladní lodě odplul přes Korálové moře, Torresův průliv a Celebes na Jávu, kam se dostal 23.4.1901. V horském letovisku Sindanglaja na úpatí sopky Gede se setkal s českým lékařem Václavem Krchem(132). Kořenský navštívil Borobudur, jeho další jávská návštěva se uskutečnila u houslisty Josefa Šrógla, rodáka z Hořovic, kde se narodil r.1861(133). Šrógl odešel po vystudování konzervatoře za prací do světa. Navštívil Kubu (konzervatoř v Havaně), Rusko (stal se carským kapelníkem), cestoval po Egyptě, Indii, Číně a Japonsku. Usadil se právě v Batávii, kde se kromě hudby věnoval i sběru motýlů, chování ptáků a orangutanů, sběru obrazů starých holandských mistrů a astronomii.

Poutavou podívanou nejen pro astronomy bylo téměř zatmění slunce 18.5. téhož roku. Z dopisu z britského Singapuru z 21.5. adresovaného prof. Hlavovi do Čech si můžeme udělat představu o tom, jak Kořenský trávil dny cesty, kdy se zrovna nepřemísťoval z místa na místo(134). „Tak rozmilá volnost! Peněz jako želez - všeho si dopřávám a žiji jako velmož. Před slunce východem do lázně, potom číše kávy, kočárem na procházku v ranních nedbalkách, v 8 1/2 snídani jako posvícení, potom na tržiště, ke knihkupcům, úřaduji, tj. píši psaní a denník, o 1 hod. oběd, po obědě 2 hodiny na loži, kde čtu klepy od Nájemníka (?) až po Živu a Zvon, o 4 hod. lázeň, po ní čaj, opět v kočáře do volné přírody, před večeří koňak a k tomu večerní noviny, v 7 hodin hostina v Klubu nebo u přátel a známých, po večeřu do cirku a na táčky do tajných čtvrtí, kde luštím ženskou otázku - všechno jen theoreticky - před 10 pod baldachýn na lože, a tak to jde den za dnem…“ Dopis dále pokračuje: „Fotografií svého harémového personálu mám mnoho. Pošlu to nákladní lodí - kolik je těch Malajek, Sundajek, Fidžanek, Samoanek, etc.“ Zajímavý je další fakt, který dokazuje holandskou snahu o podporu badatelů v oblasti přírodních věd: „Jako přírodník cestuji na holandských lodích o 25% levněji.“ Kořenský v dopise neopomenul komentovat podmínky tropického klimatu(135). Dopis uzavírá: „Plán se mi trochu hatí - čas utíká - Koreu sotva stihnu. Ale teď je tam Vráz, ten mi to vše poví. Už toho mámplnou hlavu a vrátím se domů jako starý vrták nebo jako učený člověk. Jen peněz přivezu málo - mám je uloženy u Javanek.“ Siam, dnes Thajsko, byl jedinou zemí v jihovýchodní Asii, která se nestala evropskou kolonií. Bangkok se od Singapuru klimaticky příliš nelišil. Z důvodů velké vlhkosti vzduchu podle svědectví Kořenského žádní Evropané nechodili pěšky(136). Ve městě byly četné tramvaje a jako dnes i dobře rozvinutá vodní doprava křižující bangkokské klongy. Dvoukolé vozíky nabízeli čínští rikšové: Číňanů bylo v milionovém Bangkoku téměř jedna pětina. V rychle se rozvíjejícím Bangkoku byli užíváni jako hlavní pracovní síla. Kořenský konstatoval, že na předměstí města přirůstalo továren. Množství komínů přičítal především odvětvím, zpracovávajícím hlavní vývozní artikly země - dřevo a rýži. Dnešní Thajsko je již z převážné většiny naprosto odlesněné, ve vývozu rýže ale nadále zastává přední místo na světě.

Aktuálním problémem architektonických plánů na budování předměstí bylo odvodňování rozsáhlých bažin. Tento úkol, zadaný přímo královskou rodinou, vykonával Ervin Müller z Vídně. Jeho ženou byla Češka, se kterou se seznámil v Praze. Kořenský je oba navštívil a brzy se prý u nich cítil jako doma. Vyřídil si k nim došlou osobní korespondenci a asistoval Müllerovi při jeho horlivé práci na relizaci dalších kanalizačních projektů(137).

Na odvodněných plochách se měli usadit noví osadníci, plánovala se následná výstavba železnice. Konečným cílem bylo rozšířit plochy pěstování rýže a zvýšit její export.

Na výstavbě železnice se velkou měrou podílel moravský inženýr Bock. Kořenskému potvrdil, že bez čínských pracovních sil by se železnice asi nedostavěla.

Kořenský směřoval dále na severovýchod. Do Japonska se podruhé dostal přes Britský Hong Kong v polovině měsíce června. V dopise J. Stupeckému z 26.6.1901 z Jokohamy píše: „Milý brachu, že nejste semnou! Já se v tom Žaponsku samou radostí snad zfanfrním nebo dokonce zblázním. Připlaval jsem do Mikadovy říše v pravý čas. Vše se tu zelená. Temena horská jak brčál, vzduch nebeský éter a duše nevychází z nadšení…Cestuji bez tlumočníka. Zvláště snadno se domluvím se Žaponkami. Vím, jak se řekne po žaponsku hvězdička, sluníčko, květinka. A to poslouchají děvy v říši květin moc rády. Vy ovšem řeknete: „Ten sakramentskej Kořenda, ten tam vyvádí pěkné kousky. Kdyby radši pamatoval na poslední vůli jako já“…Holečku, já si teď musím užíti každé volné chvilky k pozemským radostem.“(138)

Kořenský, jenž se zasloužil o české poznání Japonska, se tam již znovu nepodíval. Následoval ho však jeho synovec Josef (Joe) Hloucha (1881-1957), který svou tvorbou přispěl k dalšímu prohloubení českých znalostí o Japonsku(139). Japonsko se stávalo pro Evropany s postupem doby stále populárnější. Zajímavou osobností, které se Japonsko stalo druhým domovem, byl Kotěrův žák, architekt Jan Letzel (1880-1925). Dílo tohoto stoupence stylu klasické moderny bylo v Japonsku uznávané již za jeho života, ale jeho návrh Paláce průmyslu v Hirošimě proslul až později; jím projektovaná stavba se stala mementem Druhé světové války a celého atomového věku. Letzel byl s Kořenským v písemném styku(140).

Jeho další cesta do Koreje, kde se zastavil jen krátce, je popsána v dalším dopise Hlavovi z Vladivostoku(141).

V nejvýchodnějším městě ruské říše, které se svou výstavností vyrovná městům v evropské části Ruska, se setkal s dalším krajanem. Byl jím bohatý hudebník Jelínek, který z východočeského Bydžova odešel jako ladič pian na Volhu. Jako agent jedné petrohradské firmy se dostal na Kavkaz, do Buchary, Chivy a Turkestánu. Na perském dvoře se stal dvorním ladičem pian, ale odešel do Taškentu a Semipalatinska. Tady se seznámil s Przevalským, se kterým cestoval po dobu pěti týdnů. Jeho osudy pokračovaly lovem u Tunguzů a obchodem se zbraněmi. Nakonec se usadil ve Vladivostoku a věnoval se prodeji hudebních nástrojů(142).

Kořenský se dále již nikde nezdržoval a přes Sibiř mířil rovnou domů. Na konci září byl již v Praze a žačky se po jeho návratu měly na co těšit. Jeho první kroky opět vedly vždy do domu U Halánků. Vojta Náprstek v této do

KONTAKTY S KRAJANY[editovat]

Z předcházejících kapitol je vidět, jak Kořenský během svých cest dbal na kontakty s krajany. Kromě těch, které přímo navštívil a o kterých jsem již hovořil, se jednalo i o velké množství vystěhovalců i v zemích, kde Kořenský nikdy nebyl.

Následující kapitola je pokusem o nastínění situace některých našich krajanů v různých častech světa na konci první světové války a v počátečních letech období první republiky. Pramennou základnou je korespondence adresovaná Kořenskému, došlá především v průběhu 20. let. Jedná se o nové informace v oblasti naší historie vystěhovalectví, která je permanentně zanedbávána.

Kořenský byl znám svými čilými kontaty a zájmem o krajany doma i v zahraničí a korespondence uložená v jeho pozůstalosti to jen potvrzuje. Při shánění kontaktů na našince v zahraničí se na Kořenského obraceli jednotlivci i instituce(143). Kořenský v tomto ohledu důstojně převzal Náprstkův odkaz udržování kontaktu s krajany ve světě(144).

Velký počet Kořenského přátel v USA odpovídal míře našeho vystěhovalectví do této země. Mezi blahopřejnými dopisy(145) najdeme v Kořenského pozůstalosti i několik dopisů od V. Záruby, Eduarda Lanka, Sadílka z Nebrasky(146) a poměrně bohatou korespondenci od rodin Korbelovy, Pšenkovy a Vrázovy(147).

Lank v úvodu dopisu děkuje za Kořenského článek o Čechoameričanech, informuje ho o aktuálním dění v Chicagu. K 500. výročí upálení Jana Husa měl být roku 1915 v Chicagu dostaven Husův dům, který se měl stát střediskem všech amerických Čechů - měla v něm být knihovna, spolková a řečnická místnost, měl se tu realizovat program průpravy učitelů na českoamerické školy. Na organizaci tohoto projektu se podle Lanka silně angažovala Jednota českých dam. Lank Kořenskému v balíku poslalá etnografický materiál a výkresy svých žáků.

E. S. Vráz se během svého pobytu v USA pohyboval v prostředí krajanských spolků a na školách v Chicagu přednášel o Čechách. Jeho syn Viktor Emanuel Vráz (nar. 1904) píše ve svém dopise z 9.1 1934 o okolnostech pokrizové hospodářské politiky New Deal. Mladý Vráz se stal významným národohospodářem, přednášel na Western Univesity v Chicagu.

Z korespondence, ketrou zaslal ze Sydney v letech 1921 a 1922 náš významný geolog a generální konzul v Austrálii J.V Daneš, se dovídáme zajímavé informace o českých krajanech v Austrálii. Kořenský, který se během své cesty po Austrálii o krajany intenzivně zajímal, si díky Danešovým dopisům mohl po dvaceti letech doplnit nové skutečnosti. Od Kořenského cesty neuplynulo jen 20 chrolonogických let, díky výsledku světového konfliktu skončilo celé 19. století a začala nová historická éra moderních národních států.

Nově vzniklé Československo našlo ve svém prvním konzulovi v Austrálii člověka na svém místě. Daneš a jeho žena přijeli do Austrálie na začátku srpna 1920 a brzy se dali do práce. Jméno nového státu bylo těžké si zapamatovat, natož si o něm udělat bližší představu. Daneš udělal maximum pro to, aby se nepříznivá situace změnila. Měl s sebou diapozitivy z Československa (v létě 1919 podnikl výzkumnou cestu na Slovensko a Podkarpatskou Rus) a pořádal přednášky, které se záhy staly velmi populární. „Kruh našich přátel je stále širší, skoro je toho až moc…Česká kuchyně všem dobře chutná a tak pracujeme v nejrůznějších směrech, abychom tu zemi, jejíž jméno se tu každý na začátku bál vysloviti, učinili populární…“(148)

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat: podle čísel publikovaných roku 1925 dosáhl vývoz do Austrálie v letech 1923-24 66 miliónu korun, což bylo pětkrát více, než v letech 1920-21. Z hlavních československých vývozních artiklů se jednalo o sklo, porcelán, tkaniny, hračky, piana a jiné hudební nástroje, léky, chmel, rukavice, optické přístroje, šperky, papír a likéry. Dominantní dovozní komoditou byla australská vlna(149).

S českými krajany, pokud byli zrovna v Sydney, se Daneš a jeho spolupracovníci scházeli pravidelně 28. října a na narozeniny prezidenta republiky. Do konce roku 1921 se Daneš osobně setkal asi s 250 krajany(150).

Nejlepším přítelem Daneše v Austrálii byl majitel brusířského závodu Václav Jíra, s jehož rodinou byli stále ve styku. Písemný styk s Jírou Kořenský udržoval také. Jíra mu zaslal zásilku opálů a informoval ho o Danešově odjezdu na Novou Guineu. Součástí zásilky byly i fotografie od Daneše, které chtěl Kořenský použít do nového vydání rozprodané Austrálie(151). Jíra, který byl zvolen prvním předsedou Československé obchodní komory v Austrálii (Czechoslovak Chamber of Commerce for Australia), zemřel roku 1922. Ve své závěti nepamatoval jen na příbuzné, ale i na Ústřední matici školskou.

Mladoboleslavský rodák Ladislav Vašek, po dlouhá léta usedlý v Austrálii, se stal tajemníkem Československé obchodní komory. Jak rostl obchod, rozšířila svou působnost nejen na Victorii, ale i Queensland, Jižní Austrálii, Západní Austrálii a Nový Zéland. Vašek byl za války byl hlavním organizátorem Jihoslovanské legie, ze které odešlo na evropská bojiště 12 Čechů, do Austrálie se vrátili čtyři. Jedním z nich byl E. Ballek, který se stal v čsl. legiích poručíkem.

Dalším tajemníkem naší obch. komory se stal brisbanský podnikatel a honorární konzul v Brisbane J. Urban. Tak jako o Jírovi, i o Urbanovi Daneš tvrdí, že za války podporoval vznik samostatného státu.

Zajímavou postavou byl František Karásek. Původem dělník z Borohrádku u Kostelce n. Orlicí žil po dlouhá léta v západní Austrálii a podle Daneše „…lovil vačnatce pro kožešiny, měl potah velbloudí a zažil velmi divoké dobrodružství.“ Dalšími krajany, o kterých se Daneš zmiňuje, byli lékárník C. Holub a Tomáš Pecka z Českých Budějovic. Žil nedaleko Brisbane a věnoval se pěstování ananasů a banánů.

Vědecky zaměřený Daneš se stýkal s odborníky australských učených společností, jako byl T.W.David. Ten chystal v té době vydat svou velkou Geologii Austrálie, o čemž Daneš nezapomněl Kořenského informovat. Závěrem dopisu konstatuje zájem Australanů o náš etnografický materiál, především kroje, a domlouvá s Kořenským výměnu minerálů přes muzeum. Zájem Daneše a Kořenského je dokumentován i z další korespondence(152).

V jižní Africe Kořenský sice nikdy nebyl, ale přesto s krajany usedlými na jihu afrického kontinentu kontakty udržoval. Díky rozsáhlé korespondenci z let 1920-1930 si po ilustraci situace v Austrálii můžeme vytvořit představu i o krajanech v Jihoafrické Unii.

Vladislav Bouček, rodák z Hrubé Skály u Turnova, studoval v Pardubicích. Odjel do Spojených států a odtud na sedm let do Austrálie, aby se natrvalo usadil v Mbancolo ve Willow Vale v Jihoafrické Unii, kde vlastnil dva velké obchody pro domorodce. Poněkud kuriozní je skutečnost, že většinou neprodával za peníze, jednalo se spíše o výměnu zboží. Bouček nabízel také obchod na dluh, který byl splacen až poté, když se černoch vrátil z pracovního pobytu ve zlatých nebo diamantových dolech(153).

Můžeme jen s politováním konstatovat, že se z korespondence Boučkovi Kořenskému nedochovalo více. V Kořenského pozůstalosti je bohužel uložena jen korespondence převážně z období 20. a především 30. let, přestože v písemném styku byli již od počátku století.

V prvním poválečném dopise si Bouček stěžuje na zásahy rakouské válečné cenzury: „Poslal jsem vám dvě psaní, ale nevím, jestli jste je dostal, neb rakouská cenzura vojenská velmi lítě řádila ve psaních těchto.“ Dále pokračuje: „Jiná psaní, která jsem psal přátelúm, měla také následek pro ně četnické výslechy u nich, ač psal jsem jen, že máme důvěru v příznivý výsledek války (to je jak delfické orákulum, může se vykládati na obě strany) a dále psal jsem, že mnoho víme, co se v Čechách děje. I pro to byli vyslýcháni, jak se opovažujeme to vědět.“ Bouček se svým synem zůstal po celou dobu války v Mbancolu. Dvakrát týdně četl vojenské zprávy a pravidelně zasílal peněžité dary na konto spolků v Anglii, Francii a USA, podporujících vznik samostatného státu. Boučkovi odebírali během války českoamerické časopisy, Československou samostatnost z Paříže a materiály obdobného typu z Říma. Byli také v písemném styku s Masarykem a revolučními výbory v Paříži a v Londýně, takže byli o aktuálním dění dobře informováni. Starali se, aby byli naši krajané v zajateckých táborech Jihoafrické Unie co nejdříve propuštěni a pomáhali jim ve finanční tísni.

Podle Boučkových slov o dobrém výsledku války nepochybovali. Na Boučkův návrh vrátit se zpět do Čech však jeho syn nepřistoupil, protože byl navyklý africkým poměrům a klimatu, takže se Bouček rozhodl zůstat(154). Se svým synem plánovali zanechat obchodu a koupit rozlehlou farmu. Bouček Kořenského navštívil roku 1922.

Další Čech, který žil v jižní Africe již před válkou, byl Boučkův přítel Landin z Plzně. Během války bojoval v jihoafrické armádě na západní frontě ve Francii.

Jihoafrická Unie prosperovala díky svému nerostnému bohatství a přímo v centru výnosné těžby, v Kimberley, sídlil další krajan: Dorník-Plater. Tento významný emigrant byl synem z české exulantské rodiny, která přišla do Jižní Afriky již v roce 1647. Přesto si prý po celou dobu členové rodiny zachovali dobrou znalost češtiny. Bouček byl s Dorníkem-Platerem ve styku a zasazoval se o jeho jmenování konzulem pro Jihoafrickou Unii. Žádal Kořenského, aby tuto myšlenku prosadil u vlivných kruhů ve vlasti. Vzdělaný Dorník-Plater vedl organizaci české kolonie v Unii a za války podporoval vznik samostatného státu.

V dopise z 5.9.1928 Bouček Kořenského informuje o úmrtí krajana F. Ondry, kterého Kořenský osobně poznal v roce 1925 během jeho návštěvy v Praze. Ondra pocházel z Moravy a ve Vídni se vyučil mechanikem. Z Francie se odebral do USA, do Afriky odplul před rokem 1910. Začal pracovat v Johannesburgu a po svém propuštění ze zajateckého tábora roku 1916 (přičiněním Boučka a Dorníka-Platera) také on vstoupil do jihoafrické armády. Ondra vlastnil koncese na těžbu cínu v okolí Uzelweni ve Svazijsku a otevřel si doly na zlato a platinu nedaleko Lydenburgu a jako prospektor uvažoval o dalších oblastech možné těžby. Zemřel však na otravu krve dříve, než mohl své plány realizovat. Podle novinového článku z jihoafrických Sunday Times zaslaném Boučkem byl podnikavým mužem, který měl vynalézt nový technologický postup při získávání platiny. Zanechal ženu a děti(155).

Bouček v posledním dopise hovoří o potřebě nových inteligentních a energických krajanů. On sám se ještě dočkal několika vnuků. O Boučkově úmrtí Kořenského informoval nejen Boučkův synovec, ale i Dorník-Plater, který byl jmenován konzulem. V korespondenci děkuje Dorník-Plater Kořenskému za článek o úmrtí Ondry v Národní politice a prosí ho o podobný nekrolog Boučkovi. Vladimír Bouček zemřel 5.2.1930 v Londýně. O tom, proč cestoval do Anglie, nemáme žádné zprávy(156).

Také čtvrtý největší ostrov na světě, Madagaskar, se stal útočištěm pro některé naše krajany(157). Prvním Slovanem, který se octl mezi madagaskarskými ostrovany, byl Slovák Matúš Móric Beňovský (1746-1786). Válčil na straně Poláků proti Rusům a jako válečný zajatec byl vypovězen až na Kamčatku. Odtud ale uprchl a ve francouzských službách se dostal právě na Madagaskar, kde byl Francouzi zabit(158). Prvním významným Čechem, který odcestoval na Madagaskar, byl Václav Bojer (1797-1856). Jako vyučený zahradník se účastnil přírodovědecké expedice, vedené rakouským botanikem Hilsenbergerem. Ve východní oblasti Indického oceánu zůstal až do smrti(159).

Pražský obchodník s přírodninami a Kořenského přítel Václav Frič byl z Madagaskaru bohatě zásoben přírodninami díky Františku Sýkorovi. Sýkora sídlil v Tananarivu (Antananarivo) a své přírodniny nabízel k prodeji prostřednictvím německy psaného měsíčníku Madagascaria, kde se podepisoval jako Franz Sikora. Vůdce loveckých výprav Vilém Němec (1857-1942) se s ním v Africe setkal a potvrdil, že je prý stále uvědomělým vlastencem a že umí česky(160). Dalšího severoafrického lovce, Bedřicha Machulku (1875-1954), Madagaskar zlákal také a francouzští důstojníci mu na jeho cestě po ostrově vycházeli vstříc.

Kořenskému nejbližší madagaskarský krajan byl Josef Černohouz(161). Znali se již z dob, kdy byl Černohouz zaměstnán v kanceláři majitele brusíren Františka Šlechty v Turnově. Černohouzovi, který odjel na Madagaskar za účelem nákupu surových kamenů, jeho plány však přerušila válka a Černohouz na ostrově nakonec zůstal. Na Madagaskar přijel v dubnu 1914 a přestože zpočátku neuměl francouzsky, brzy si získal mnoho sympatií. „Co znamená slovo Čech (Tcheque) nikdo neznal, ale když zmínil jsem se o Sokolech, ihned bylo mně řečeno, že jsou to lidé, kteří provozují tělocvik a jsou k vidění v cinema zde na Madagaskaru…Sokol-Prague, to byly dvě slova, která tlumočila moje nationalité.“ Pokračuje o současném stavu: „Dnes ovšem jest jinak. Jsem Tchecoslovak a (bien) dobře respektován.“ Na začátku války byl s ostatními rakouskými a německými státními příslušníky zajat a internován na malém ostrově u Tamatave. Černohouz nebyl loajální a jeho spory s konzulem Hasem brzy vešly prostřednictvím místních novin ve známost. Proto byl již po dvou měsících propuštěn a s pomocí několika francouzských přátel mu byl po roce zrušený policejní dozor. Černohouz se jeden rok věnoval obchodu s voskem a kůží. Po vypuknutí všeobecné grafitové horečky se stal společníkem jednoho Francouze, který objevil dosud neznámé naleziště tuhy ve vnitrozemí. Po válce ale obchod s tuhou začal upadat, a tak se Černohouz začal opět věnovat drahým kamenům a zlatu(162).

Bývalý zaměstnavatel Šlechta navštívil Černohouze za doprovodu dvou brusičů Bernata a Bauera v polovině roku 1920. Černohouz svým kolegům pronajal výstavný dům v hlavním městě. Navštívili i Fianarantsou, ležící ve výši 1200 m. Nedaleko osady založil Černohouz farmu, kde jeho dělníci pěstovali ananasy, kávovníky a oranžovníky. Černohouz se pochlubil nově otevřeným prosperujícím dolem na slídu. Tlumočníka dělal Šlechtovi Černohouz, který uměl dobře francouzsky i malagašsky. Šlechta z Madagaskaru odplul 18.10.1920.(163)

Přestože Jižní Amerika patřila k těm oblastem světa, které Kořenský neprocestoval, i tady měl přátele, s nimiž byl v kontaktu.

Největší vlna vystěhovalců z Čech přišla do Brazílie na konci 19. století. Založili si tu své osady a spolky jako „Slavia“ a „Přemysl“. Obzvláště mnoho členů měla Slavie v São Paulu (založena 13.10. 1895), jejímž čestným členem byl také Vráz(164). Kořenský s krajany udržoval kontakty a tak když na jedné z členských schůzí pořádané za přítomnosti konzula Rudolfa Režného předala krajanka Mína Nováková předsednictvu Kořenského podobiznu a tlumočila jeho pozdrav, bylo rozhodnuto, že bude jeho portrét umístěn na čestném místě(165).

Do Brazílie odešla i jedna z Kořenského žaček, Antonie Chmelíková(166). Žila v Čechy nepříliš osídleném São Felicianu, kde pracovala na poště a chodila do polského katolického kostela. Ve svém dopise popisuje brazilské Velikonoce a karnevaly, její čeština obsahuje velké množství portugalských výrazů. Chmelíková poslala Kořenskému několik přírodovědných exemplářů do jeho sbírek.

Bývalá žačka poslala Kořenskému tiskopis o životě Komenského od profesora Lorence Um Apostolo do Progresso. Lorenc byl do Brazílie donucen odejít jako omladinář 90. let. Působil jako učitel a díky své znalosti několika jazyků se věnoval překladatelství. Přeložil do portugalštiny část tvorby Zeyera, Vrchlického, Krásnohorské a dalších. Přeložil také Komenského Labyrint světa a ráj srdce (Labyrintho do Mundo e Paraizo do Coraçao).

Litograf Jaro Mráz ze São Paula byl nadšeným entomologem a pro Národní muzeum obstaral přes jeden milion exemplářů. Často se jednalo o skutečně exotické a vědecky dosud nezpracované druhy. Ve sběru mu pomáhal brněnský rodák Válek, který dohlížel na zpracování kamene nedaleko São Paula. Kořenský si s Mrázem vyměňoval bohatou korespondenci(167).

Argentina byla po První světové válce stále otevřena novým přistěhovalcům(168). Její silně proimigrační politika přilákala do země mnoho Evropanů. Výhodou bylo velké množství neosídlené zemědělské půdy a skutečnost, že přistěhovalcům byla s příchodem do země garantována veškerá občanská práva a úřední ochrana. Protektorem úřadu pro přistěhovalectví do Argentiny byl sám argentinský prezident.

Většina našich krajanů se usadila poblíže bolivijských hranic na severu země, v oblasti Gran Chaco. Z několika set československých rodin tu vzniklo malé město, ve kterém se hovořilo převážně jen česky. Děti krajanů narozené v Argentině dobře ovládaly češtinu díky vzdělání v české škole nedaleko městečka. Školu z hlíny a se slaměnou střechou vybudoval nadšený krajan Jan Moudrý. Přestože do školy to měly mnohé děti daleko, velké vzdálenosti nebyly pro obyvatele pampy problémem. Koní bylo dostatek, a tak se všechny děti do školy svépomocí dostaly. Obchodní příručí Jan Fousek byl prvním učitelem, děti se pod jeho vedením naučily číst a psát za čtyři měsíce. Další škola vznikla později u farmy krajana Osyčky.

Nejstarším krajanem v Gran Chacu byl Jan Mouček, kterého přivedla do Argentiny lovecká touha již na počátku století. Dostal se až do Ohňové země a v Gran Chacu skončil roku 1918.

Jiří Kallab vlastnil etnograficky zaměřený obchod s československým zbožím v Buenos Aires. Z fotografie výkladní skříně zaslané 31.8.1927 se dá poznat sortiment výrobků nabízených Kallabem. Jednalo se o polštáře, blůzy, dečky, kraslice, malované talíře, kapesníčky, taštičky apod(169).

Josef Kořenský měl mimořádný zájem o Čechy, kteří působili za hranicemi vlasti. Byl známý svými četnými kontakty s českými krajany v zahraničí a převzal Náprstkův odkaz v ohledu udržování styků a zprostředkování kontaktů s krajany v zahraničí.

ROZŠIŘOVÁNÍ ČESKÉHO OBZORU[editovat]

Ať se Kořenský vypravil kamkoli, vždy bylo jeho prioritou informovat své spoluobčany o věcech, které prožil a zjistil na svých cestách. Osvětový a vzdělávací účel cest a jejich využití pro pedagogickou praxi byly Kořenského prvořadým zájmem, a proto byly Kořenského cesty podporovány mnohými jednotlivci i institucemi.

Jako přírodovědec odchovaný prostředím Českého muzea byl významným dárcem a organizátorem sbírek pro množství škol a institucí. I během své pedagogické praxe a po odchodu do penze se nadále o přírodní vědy zajímal a zůstal ve styku s mnoha představiteli tehdejší vědy(170). Jako uznávaný odborník byl členem správního výboru a od roku 1922 se stal odborným referentem mineralogických a zoologických sbírek, což představovalo dohlížet na vysokou vědeckou úroveň, inventarizaci a údržbu sbírek. Byl členem dalších prestižních institucí, jako byl Orientální ústav či Československá společnost zeměpisná. Největší poctou jeho úsilí na poli vědy bylo udělení čestného doktorátu přírodních věd Univerzity Karlovy v roce 1927(171). Ve stejném roce byla odhalena i Kořenského pamětní deska v rodném Sušně(172).

Ve své literární tvorbě pro dospívající mládež se snažil zdůraznit především poznávací složku, kterou doplňoval fotografiemi, kresbami a náčrty. Své poznatky předává poutavou a zábavnou formou, neomezuje se pouze na fakta, ale líčí i své vlastní zážitky. Jako pedagog byl členem čitankové komise - připravoval zeměpisně zaměřené články i pro nejmenší. Svou tvorbou, zaměřenou na mládež, oslovil nejširší vrstvy národa a ve své době se stal jedním z nejpopulárnějších českých cestopisců. Kromě skvělého stylu a krásného jazyka v jeho tvorbě naplňuje obdivem bohatá myšlenková náplň, obsahující všechny obory lidského konání a vědění. Jeho tvorba zásadní měrou napomohla k rozšíření obzorů především mladší části naší veřejnosti. Kořenský ale psal reportáže i odborné články do různě zaměřených novin a časopisů, pořádal výstavy a přednášky po různých částech země (173) a ve dvacátých letech byl společně se svým přítelem E. S. Vrázem také prvním cestovatelem, který vyprávěl o svých cestách na vlnách rozhlasu. Vráz patřil k nejlepším Kořenského přátelům, přestože po většinu života je oddělovaly tisíce kilometrů. V přátelství je sbližovaly společné rysy jejich povahy - láska k přírodě a k mladým lidem(174).

Samostatnou kapitolou Kořenského osvětového působení byla vlastní pedagogická praxe. Kořenský byl jako učitel všestranně zaměřený a pro názornou výuku užíval vhodné didaktické pomůcky. Důkazem toho jsou výukové tabule, o kterých je dále pojednáno v příloze na konci této práce.

Na učebních tabulích o Austrálii a Novém Zélandu nejsou umístěny pouze profesionální fotografie, ale i kresby, které snad pocházejí od samotného Kořenského, dále pak obrazový materiál ze soudobého tisku. Velké množství názorných kreseb pro jeho smíchovské žačky bude dnes i laikovi připadat málo věrohodné. Mám na mysli např. některé kresby australských domorodců a australské fauny, které byly otištěny i v jeho knize K protinožcům. Musíme si však uvědomit, že při stupni tehdejšího technického pokroku nebylo lehké pořídit komplexní seznam všech potřebných vyobrazení na fotografiích. Přestože Josef Kořenský na rozdíl od jiných českých cestovatelů sám nefotografoval, v jeho pozůstalosti je poměrně velké množství obrazového materiálu. Fotografování tehdejší technologií bylo velice obtížné, proto si Kořenský si opatřoval velké množství fotografií od profesionálních fotografů v jednotlivých zemích. V Náprstkově muzeu je uloženo na 1200 tematicky různorodých fotografií z celého světa s výjimkou Jižní Ameriky a polárních oblastí(175).

Pro své znalosti a povahové vlastnosti byl Kořenský oblíbený nejen u svých žaček a přátel, ale i všech ostatních, co ho znali(176). Podle Vavrouška patřil k těm, kteří se těšili všeobecným sympatiím. Dobrá nálada, laskavost a duševní harmonie mu společně s dobrou životosprávou i přes život ve městě napomohly k dobré kondici a harmonickému stáří. Zemřel ve svém smíchovském bytě 8.10. 1938.

Neustále optimistický a sběhlý Kořenský byl oblíbeným hostem u svých přátel i při sezeních intelektuálních kruhů působících v Praze(177).

Na jaře a na podzim Kořenský navštěvoval statek Františka Slavíka v Hrochově Týnci, v létě jezdil do Poděbrad za lékárníkem a archeologem Janem Hellichem a setkával se s Josefem Štolbou, Vrázem a spisovatelem Ignátem Herrmannem. Na konec léta odjížděl do Sedmihorek, kam jezdil přes 40 let. Tady se setkával s Josefem Pekařem, bratry Fričovými a dalšími.

Z pražských učených společností patřila k nejvýznamnějším večerní beseda „dlouhý stůl“. Scházeli se tu František Křižík, prof. L. Píč, Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek, Bohdan Kaminský, Jaroslav Kvapil, Antonín Klášterský, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Antonín Dvořák a další.

Po první světové válce se scházela menší společnost u „Olivova stolu“ v hostinci „U Bumbrlíčků“ na Národní třídě. Název pocházel od malíře a patrona stolu V. Olivy, který učenou společnost maloval. Kořenský byl také oblíbeným hostem mnohých rodin, u kterých se také scházel výkvět tehdejšího společenského života. Přínos Kořenského pro rozšiřování obzorů české společnosti oceňovali již jeho současníci. Jako dokumentace nám mohou posloužit soudobé novinové zprávy a korespondence v Kořenského archivní pozůstalosti. Z velkého počtu gratulantů ke Kořenského výročím, ke kterým patřily význačné osobnosti politického a společenského života (Masaryk, Klofáč, Kvapil, Frant. Schwarzenberg apod.), ale i jeho čtenáři a bývalí žáci, vybírám několik nejzajímavějších.

Česká společnost zeměpisná (později Československá geografická společnost) poděkovala Kořenskému v červenci 1937 ústy Václava Švambery, předsedy společnosti v letech 1931-39. Bylo to při příležitosti Kořenského devadesátky: „…devadesáti let života věnovaných pilné a úspěšné práci na poli české geografie a věd přírodních vůbec. Rozsáhlými cestami ve všech zemědílech a dvěma cestami kolem světa shromáždil jste velké množství cenných poznatků, jichž jste s neobyčejným zdarem dovedl užíti k popularizaci věd přírodních a zvláště zeměpisu.“(178)

Orientální ústav mohl ve svém blahopřání Kořenskému poděkovat za to, že slavný cestovatel Kořenský byl jedním z jeho zakladatelů. Také Orientální ústav mu je vděčný za jeho vynikající učitelskou činnost a úsilí na poli vědeckém a badatelském(179).

Kořenskému byla za jeho celoživotní činnost udělena čestná plaketa hlavního města Prahy. Primátor Baxa v dopise píše: „…byl jste, vážený pane, jedním z prvních, kdož své poznatky doplnili činností praktickou, shlédl jste velkou část světa a své velké a krásné poznatky a bohaté zkušenosti uložil jste v díla trvale cenná a stále vyhledáváná.“(180)

Zajímavý je další dopis, který dokazuje Kořenského podíl na výchově občanů, kteří později usilovali o ekonomické spojení Československa se světem. Generální sekretář Obchodní a živnostenské komory Zdenko Fafl 26.7.1937 píše: „..svými knihami, svého druhu nejlepšími v naší literatuře, zprostředkoval jste českému člověku poznání širého světa a budil jste jeho touhu poznávací. Stal jste se tak z nejdůležitějších vychovatelů českého národa a jeho mírumilovné expanze. Tím jste mohutně zasáhl nejen do národní osvěty vůbec, ale také do výchovy českého hospodářského intelektu nové ražby…“(181)

Vedoucí geologicko-paleontologického oddělení Národního muzea Koliha poděkoval Kořenskému za jeho cestopisy a články ve Vesmíru.

Díky nim a díky článkům od Friče se prý začal v mládí věnovat studiu a sbírání přírodnin(182). Pedolog Spirhanzl-Ďuriš mluví ve stejném duchu. „Byl jste z prvních, kdo z dalekých krajů přinesl pravdivé záznamy a naše vědomosti obohatil. Jako dávný Váš čtenář rád kvituji vliv, který Vaše cestopisy na mou neposednou duši měly.“(183)

Díkuvzdání za jeho činnost zasílaly nejen osobnosti zvučných jmen, ale i ostatní. A. V. Hromada, učitel z Velké Vsi u Prahy roku 1925 Kořenskému píše: „…byl jste to Vy, vlastně Vaše kniha Z dalekých krajin, která před 26 roky vzbudila ve mně lásku k zeměpisu a touhu po cizích krajích.“ Sám Hromada podle svých slov procestoval celý evropský jih a dvakrát navštívil severní Afriku. V Eski Šehiru hledal hotel Kořenského sestry, ale nepochodil. Antonín Stach u svých žáků používal Kořenského knih jako přechod k odborné a vědecké četbě(184).

Kořenský předal svůj pedagogický odkaz na další generaci učitelů a v kontextu zesilujícího trendu globalizace je jeho poselství zcestovalého učitele se světovým rozhledem výzvou i pro nás. Úplným závěrem ocituji část blahopřejného dopisu od předsednictva Ústředního výboru Klubu československých turistů k oslavě Kořenského devadesátých narozenin: „Narozenin člověka, který celý svůj život věnoval jednomu cíli - poznání krás přírody, akterý vším svým konáním měl na mysli jedno: sděliti své dojmy s jinými a získati je tak pro své ideály. Vaše činnost spisovatelská a přednášková to byla, která seznamovala nás s vnějším světem. V dobách, kdy jméno Čech a Čechy bylo pro ostatní svět věcí skoro neznámou, šířil jste poznání naší vlasti ve všech zemích světa. A nás jste naopak poučoval o bájných mořích, vůní koření dýšících zemích a probuzoval jste v nás touhu následovati cestu, kterou jste s takovými oběťmi vykonával.“(185)

ZÁVĚR[editovat]

Tato diplomová práce je prvním pokusem o skutečně komplexní zhodnocení Kořenského celoživotního úsilí a jeho přínosu pro českou společnost vůbec. Má práce je výsledkem zpracování veškeré Kořenského literární tvorby a všech dostupných pramenů z jeho pozůstalosti, uložené v Archivu Knihovny Náprstkova muzea v Praze.

Kořenský se svou celoživotní činností velkou měrou zasloužil o prohloubení poznání na poli přírodních věd. Jeho vědecké znalosti mohly být rozšířeny především díky jeho zahraničním cestám, ze kterých plynuly vědě četné sbírky.

Výsledek jeho cest byl nejen hmotný, ale především duchovní. Jeho největší přínos spočívá v přiblížení poznatků ze světa a z oblasti přírodních věd široké veřejnosti. Díky jeho práci se mnoho jeho spoluobčanů mohlo poprvé dovědět bližší informace o zemích, které znali do té doby jen povrchně. V tomto ohledu byla převratná Kořenského cesta do Austrálie a na Nový Zéland. Všestranně nadaný Kořenský se jako výborný pedagog a obratný spisovatel soustředil především na českou mládež, pro kterou se stal nejpopulárnějším cestopiscem a ve které vychovával spoluobčany se světovým rozhledem. Kořenského cestopisy začaly vycházet právě v době, kdy se u nás začal zvyšovat zájem o cizí země. Kořenský svou tvorbou účinně zasáhl generaci, která byla v pozdějších letech rozhodující hybnou silou prvorepublikového Československa, hledajícího své stabilní postavení ve světě.

Jeho osvětové působení bylo všestranné a vyčerpávalo všechny možnosti tehdejší doby. Vydal velké množství knih, měl bohatou publikační činnost ve velkém počtu novin a časopisů, pořádal přednášky a výstavy, vystupoval v rádiu a při výuce používal názorné didaktické metody.

Kořenský patřil do okruhu cestovatelů kolem Vojty Náprstka, kteří české společnosti přinášeli poznání světa a dokazovali, že cizí země nám mohou přinést cenné poznání. Kořenský byl vnímavou osobností se světovým rozhledem. Dokázal referovat o světě, a to nejen prostředkovaně, ale hlavně na základě svých vlastních zkušeností. Udržoval kontakty se světem a s našimi krajany v zahraničí.

Jeho osvětová činnost vyvrcholila ve zralém věku, v období první republiky patřil spolu s Vrázem a v té době již zesnulým Holubem k našim nejpopulárnějším cestovatelům vůbec.

Na rozdíl od jiných cestovatelů Kořenský sice nepatřil mezi ty, kdo mapovali dosud neznámá místa planety, ale z českého pohledu přesto objevitelem byl. Svou činností „objevoval“ cizí země nejširším vrstvám české společnosti a zásadní měrou se tak zasloužil o rozšíření obzorů moderního českého národa, integrujícího se do propojujícího se světa.

Jeho trvalý odkaz si zasluhuje naši zvýšenou pozornost. Jeho celoživotní osvětové úsilí by bylo nejlépe uctěno vydáním monografie, kterou si tento velký český cestovatel a pedagog bezesporu zaslouží.

Odkazy na prameny a literaturu[editovat]

1) O tom, že pohled Čechů na okolní svět byl i v druhé polovině 19.století značně zúžený, svědčí i výroky z řad některých českých intelektuálů, kteří byli ve své době považováni za duchovní elitu národa. Ještě Tereze Novákové stačil výlet do Tyrol k tomu, aby se začala strachovat, že ji alpská veleba zastíní „milé Čechy“. Podiven (PŘÍHODA, P., PITHART, P., OTÁHAL, M.): Češi v dějinách nové doby. 1.vyd. Praha 1991, s.196.

2) Tamtéž, s.197.

3) Příkladem jsou známé spory mezi ruchovci a lumírovci.

4) Blíže viz POLIŠENSKÝ, J.: Úvod do studia dějin vystěhovalectví do Ameriky. 1.vyd. Praha 1992.

5) Podle Polišenského udalo v roce 1970 svůj český původ na 450 tisíc Američanů.

6) Podrobná analýza této problematiky viz URBAN, Z.: Století českého kalendáře. 1.vyd. Praha 1987.

7) V kalendářích se postupně objevovaly i zprávy od moderních českých cestovatelů. Ve Velkém slovanském kalendáři na rok 1880 se například objevily informace o Kafrech z Jižní Afriky, získané Holubem. Srv. Urban, cit.dílo, s. 131-134.

8) Podrobný životopis Náprstka viz KODYM, S.: Dům u Halánků. 1.vyd. Praha 1955 a ŠOLLE, Z.: Vojta Náprstek a jeho doba.1.vyd. Praha 1994.

9) Šolle, cit. dílo, s.56.

10) O tom, proč se Náprstek rozhodl pro Ameriku, se můžeme dočíst z dopisu na rozloučenou, který posílal matce z Hamburku v říjnu 1848. Tamtéž, s.245.

11) Tamtéž, s.157.

12) Tamtéž, s.179.

13) V Japonsku byl Čech Karel Hora, který vystavěl plynárnu ve městě Kobe. Do Číny se dostala Johanna Zdeborská z Prahy, která se provdala za německého konzula Fokeho. Příznivcem Náprstkova muzea byl též Vilém Němec, nejprve působící jako lékárník v Egyptě a později organizátor loveckých výprav do Súdánu. V Kongu to byl Antonín Staněk, který zde působil jako inženýr na parníku. V Německé východní Africe působil jako misionář a správce státních plantáží Martin z Lány. Řadu přátel měl Náprstek přirozeně i v různých evropských zemích - ve Francii, Německu, Rusku. Tamtéž, s.199.

14) Téma Národopisné výstavy je obšírně zpracováno v knize BROUČEK, S. aj.: Mýtus českého národa. 1.vyd. Praha 1996.

15) Tamtéž, s. 117-120.

16) Seznam literatury o českých cestovatelích: KUNSKÝ, J.: Čeští cestovatelé I,II. 1.vyd. Praha 1961. MARTÍNEK, J., MARTÍNEK, M.: Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové. 1.vyd. Praha 1998. RODR, J.: Příběhy z dalekých krajin. 1.vyd. Hradec Králové 1986.

17) Blíže viz GLÜCKSELLIG, J.: Emil Holub. In: Přemožitelé času, 5, Praha 1987, s.168.

18) GLÜCKSELLIG, J.: Antonín Stecker. In: Přemožitelé času, 5, Praha 1987, s.181.

19) Autoři J. a M. Martínkovi v citovaném díle místo Tjeribonu uvádějí chybně Tjirebon.

20) Holanďané díky své převaze nakonec zvítězili, ale až v letech 1903-1904.

21) KOŘENSKÝ, J.: O zvířatech a lidech. 2.vyd. Praha 1925, s.19-24.

22) Tamtéž, s.22.

23) Martínkovi, J. a M., cit. dílo, s.464.

24) Ke Kořenského biografii jsem použil následujícího materiálu: TODOROVOVÁ, J.: Josef Kořenský – nejen cestovatel. In: Český lid, 83, Praha 1996, s.47. VAVROUŠEK, B.: Dr. Josef Kořenský (životopisná stať a hrst přátelských vzpomínek k jeho devadesátce). Praha, 1.vyd. Praha 1937. TODOROVOVÁ, J.: Josef Kořenský a Smíchov. In: Res musei pragensis, 5, 1995, 4, s.1. KUNSKÝ, J.: Čeští cestovatelé, II. 1.vyd. Praha 1961, s.125-129. RODR, J.: Příběhy z dalekých krajin. 1.vyd. Hradec Králové 1986, s.258-264. GLÜCKSELLIG, J.: Josef Kořenský. In: Přemožitelé času, 7, Praha 1987, s.169. ARCHÍV KNIHOVNY NÁPRSTKOVA MUZEA V PRAZE, Fond Čeští cestovatelé, osobní pozůstalost Josefa Kořenského (dále AKNM-JK), krab.1, N2A7/1a,b. Schéma rozrodu rodiny Kořenských.

25) Kořenský ovládal kromě němčiny a francouzštiny také angličtinu, která byla na jeho mimoevropských cestách nezbytná. Roku 1919 vydal u J. Otty svůj překlad z norštiny, národopisnou Lailu od Friise.

26) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2. Sazební předloha knihy Z domova a cizích světů - soubor rozptýlených článků. Kap.1, V českém muzeu před sedmdesáti lety.

27) Frič, který prý uměl německy, anglicky a francouzsky lépe než česky, měl problémy s českým pravopisem. Kořenský vypráví, jak na začátku jedné přednášky napsal na tabuli nápis „RYBI“. Když se ozval podezřelý šum, Frič nadpis opravil na „RIBY“. Aula se rozburácela smíchem a zmatený profesor to zkusil znovu. Do třetice se rozhodl pro „RIBI“. AKNM-JK, krab.7, N2A53/2.

28) Tamtéž.

29) AKNM-JK, krab.1, N2A1/2. Podepsán je Dr. Karel Amerling, ředitel školy.

30) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1a. Jmenovací dekret.

31) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1b. Citace z dekretu od okresního školdozorče Wilímka.

32) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2, kap.1

33) Více o tomto období viz publikace MAYER, B.: Monografie Radnicka. 1.vyd. Příbram 1948.

34) MAREK, F.: Demografický vývoj politického okresu Rokycany v letech 1869-1930. In: Minulostí Rokycanska, 8, 1971, s.46.

35) KNITTL, Č.: Občané z Rokycanska zakladateli osady v Rumunsku. In: Mladé Rokycansko, 5, 1937, 9, s.3.

36) Dodnes žije v Banátu na 5-6 tisíc krajanů, kteří si po sto sedmdesát let zachovali tradiční kulturu a jazyk z počátku „století páry“.

36) Kořenského Poznámkový sešit o krajanech v zahraničí (1913). AKNM-JK, krab.3, N2A30/37.

37) CIRONIS, P.: Přežil zkázu Titaniku. 1.vyd. Rokycany 1998.

38) AKNM-JK, krab.7, N2A 53/2, kap 1.

39) Informace o historii školy: Státní okresní archiv Rokycany, Kronika měšťanské a obecné školy chlapecké v Radnicích 1830-1918.

40)AKNM-JK, krab.2, N2A21/42.

41) Mezi blahopřáními vyniká i poněkud úsměvné vyznání od Jana Růžičky(AKNM-JK, krab.2, N2A22/3): „Já Vám Mýlovaný Přítely k vaším mýlým Narozeninam 90letým Přejí aby ste ve zdraví dosáhl té 100 letum To Vám Přeje se srdce Váš moc známý Jan Růžička 86 lety. Kriminálník.“ Další korespondence z Radnic: AKNM-JK, krab. 2, N2A20/2, N2A18/5, N2A17/22.

42) FALTYSOVÁ, M.: Učitel a cestovatel Josef Kořenský. In: Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, 6, Litomyšl 1969, s.11.

43) Tamtéž, s.13.

44) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1d. Jmenovací dekret.

45) AKNM-JK, krab.1, N2A1/3. Vysvědčení o vykonání zkoušek učitelských - vysvědčení druhého stupně.

46) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1e.

47) AKNM-JK, krab.1, N2A1/4. Vysvědčení třetího stupně z 22. 5. 1873.

48) Adolf Popler byl krajským velitelem studentských legií v roce 1848, má zásluhu na výstavbě železnice z Chocně do Litomyšle.

49) Vavroušek, cit. dílo, s.19. Vzpomínky O. a A. Poplerových.

50) PAKOSTA, O.: Entomologové Litomyšlska. 1998. Dosud nepublikováno.

51) Srv. Faltysová, cit. práce.

52) Tamtéž, s.16.

53) Tamtéž, s. 15.

54) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1f-i. Dekrety. AKNM-JK, krab. 7, N2A50/18.

55) Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, fond Tělocvičná jednota Sokol Litomyšl 1870-1951, karton 57/2.

56) AKNM-JK, krab.2, N2A18/4. Dopis od Správy městského muzea v Litomyšli.

57) AKNM-JK, krab.2, N2A21/16 a N2A21/32.

58) AKNM-JK, krab.2, N2A16/20. Novákův veršovaný pozdrav z Itálie z 5 .5. 1930. AKNM-JK, krab.2, N2A21/39. Dopis Nováka a jeho ženy z 24.8.1838.

59) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2. Článek z Pražské škole měšťanské z ledna 1930. Kořenského vzpomínky na začátky smíchovského pobytu.

60) AKNM-JK, krab.7, N2A52/2. Vlastní podrobné vzpomínky na „dávná léta“.

61) AKNM-JK, krab.7, N2A53/2, str. 57. „Naše večírky s lékařem Chodomským před 50 lety“, článek z NP, 17.5.1931

62)viz 34),tamtéž, s.2.

63) AKNM-JK, krab.2, N2A15/22. Holubův dopis z 27.8.1900.

64) AKNM-JK, krab.2, N2A26/2. Kořenského dopis dr. Bečkovi, předsedovi klubu Starosmíchovanů ze dne 1.4.1936.

65) Todorovová: J.K. a Smíchov, viz 1)

66) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1j-m. Jmenovací dekrety.

67) AKNM-JK, krab.1, N2A2/2j,k. Platové výměry.

68) AKNM-JK, krab.1, N2A2/1n. Žádosti vyhověno 23.3.1908

69) Seznam novin, almanachů a časopisů, kam J.K. od r. 1870 do své smrti přispíval : Zeměpisný slovník, Živa, Vesmír, Květy, Česká revue, Lumír, Osvěta, Přítel domoviny, Vesna, Slovanský sborník, Světozor, Zlatá Praha, Průmyslové listy, Časopis českých lékařů, Česká škola, Pedagogium, Škola a život, Beseda učitelská, Zpravodaj, Národní listy, České noviny, Národní Politika, Politik, Pokrok, Nový večerník, Posel z Budče, Venkov, Das Ausland, Boleslavan, Jarý věk, Besídka malých, Evropa, Kytice, Pedagogické rozhledy, Věda přírodní, Pražská škola měšťanská, Nová Praha, Lázně Poděbrady, Svět a vlast, Malý čtenář, Zvon, Čítanky pro školy obecné, Budečská zahrádka… Nejvíce příspěvků mu vyšlo v NP a přírodovědném Vesmíru.

70) AKNM-JK, krab.4, N2A31/1.

71) Také Rakouskému Lloydu se dostávalo státní podpory, která pokrývala především taxy v Suezském průplavu, stát také poskytoval bezúročné půjčky na zakoupení nových parníků. Rakouský Lloyd zajišťoval dopravu a poštovní spojení nejen v Jaderském, Středozemním a Černém moři, ale i s Východní Indií, Japonskem a Brazílií.

72) Lloyd vydával noviny Lloyd News, které se věnovaly námořnímu obchodu a podávání zpráv o plavbách obchodních lodí.

73) Bacil cholery objevil Koch v nakažené vodě v roce 1855.

74) Další fakta ohledně vystěhovalectví viz Polišenský, cit. dílo.

75) Kareš se soustředil na české vystěhovalce a ve své době patřil k nejaktivnějším agentům, zprostředkovávajícím cestu do Ameriky.

76) Polišenský, cit. dílo, s.15.

77) Polišenský, cit. dílo, s.24.

78) KOŘENSKÝ, J.: Cesta kolem světa. 1.vyd. Praha, 1894.

79) Kořenský spatřil po 16 letech bílé křídové skály Doveru. Tamtéž, s. 21.

80) AKNM-JK, krab.3, N2A30/12. Deník „Cesta kolem světa“, I díl: „Třetí den plavby, 25.5. čtvrtek. Celou noc loď se značně potácí, dlouhé vlny do sebe narážejí a způsobují…jenom pohyb podélný…K snídani dostavilo se jen málo hostí. Většina podlehla nemoci, ač je moře dost klidné. Opačný vítr je toho příčinou.“

81) TINDALL, George B.: Dějiny USA. 1.vyd. Praha 1994, s. 415.

82) Citát z Kořenského Cesty kolem světa, s. 56. (Dále jen CKS).

83) Na konci století měl New York i s předměstími 3 milióny obyvatel.

84) CKS, s.78.

85) CKS, s.87-93.

85) CKS, s.109.

86) Další detaily CKS, s.110 a AKNM-JK, krab.6, N2A48. (8 ks drobných tisků k misijní činnosti Jednoty).

87) CKS, s.117-123.

88) AKNM-JK, krab.2, N2A15/19b. Reakce I. Herrmanna na smrt společného přítele Šnajdra ze 2.7.1920. Také Herrmann byl se Šnajdrem v písemném styku.

89) CKS, s.141.

90) Karel Jonáš, vydavatel týdenníku Slavie, žil asi 100 km od Chicaga, v Racine. Tam ho oba čeští cestovatelé navštívili.

91) CKS, s.156.

92) George Pullman byl stavitelem a designérem interiéru železničních vozů a jeho návrhy mu přinesly velké jmění. „Self-made Man“ Pullman založil společnost na předměstí Chicaga. Jeho žena při cestách po Evropě navštívila Náprstka a překvapily jí jeho znalosti a množství literatury vztažné k Pullmanově činnosti. Náprstek si byl vědom toho, jaký má jméno Pullman význam v technickém světě. CKS, s.154.

93) CKS, s.188.

94) CKS, s.222.

95) Z Colorado Springs vyjeli výletní ozubenou dráhou (otevřena 1891) až na vrchol Pike´s Peaku (4301 m). Na vrcholu byla v té době nejvyšší telegrafní stanice na světě. CKS, s.231.

96) CKS, s.286.

97) CKS, s.258.

98) Kořenský si byl zřejmě vědom české neznalosti a nedostatku informací o Havajských ostrovech a jeho obyvatelích. Proto se jim ve svém citovaném cestopisu věnuje komplexně na stranách 303-341. Protože zastávka trvala jen 24 hodin a Kořenský nemohl vše zjistit během návštěvy samotné, uvádí na str. 342 seznam literatury (9 titulů v angličtině a němčině).

99) AKNM-JK, krab.2, N2A26/1. Korespondenční lístek redaktorovi Anýžovi z Národních listů. „Milý pane redaktore! Šťasten a blažen procházím se ve stínu palem kokosových, jež tu tak mohutně se vypínají z vulkanické půdy čarokrásných krajů. Vzpomínám na Vás v dálné končině našeho českého království. Kéž vás všechny zase ve zdraví uvidí Váš Josef Kořenský.“

100) Kreitner se v letech 1877-1880 účastnil výpravy do Indie, Žaponska, Tibetu a Barmy. Viz KOŘENSKÝ, J.: Cesty po světě. Žaponsko. 1.vyd. Praha 1899, s.16. (Dále jen Žap.)

101) AKNM-JK, krab.2, N2A15/10. Rio Crizuki píše v anglicky psaném dopise o následcích zemětřesení, které je stihlo. Dopis Kořenskému z 21.2.1895.

102) Viz Žap., s.126-135. Následují dvě ukázky japonských pohádek.

103) Tamtéž, s.157-185.

104) KOŘENSKÝ, J.: Cesty po světě. Z Číny oklikami do vlasti. 1.vyd. Praha 1899, s.45.

105) Tamtéž, s.58.

106) Tamtéž, s.102. Kořenského vlastní překlad.

107) AKNM-JK, krab.1, N2A5/3a.

108) KOŘENSKÝ, J.: Cejlon. Praha b.r., s.318.

109) KOŘENSKÝ, J.: Cesty po světě. Z Číny oklikami do vlasti. 1.vyd. Praha 1899, s.193.

110) Tamtéž, s.237-240.

111) Tamtéž, s.303: Arabský pan fikih (arabsky učitel, pozn.J.CH.) uvítal mě ve své škole velmi uctivě a klonil se přede mnou jako před mocným pánem. Přišel mi vstříc až ke dveřím. První slovo, které ke mně arabský pan kollega promluvil, bylo: Bakšiš! Při tom tvářil se velmi líbezně a oddaně a natahoval ruku po zpropitném. Za stříbrný desetníček byl mi arabský pan fikh ke všem službám a okazoval mi všecky zajímavosti té školy. Ale mnoho znamenitostí v ní neměl. Stolice, na níž fikh seděl, podobala se verpánku. Jiných stolic tam nebylo. Kdybych se byl chtěl v arabské té škole posaditi, byl bych musel zasednouti na hliněnou zem jako školáci. ..Pan fikh dlouho utišoval školáky, až se mu kázeň, udržovaná pomocí palmového prutu, podařila. V druhé ruce držel pan fikh cigaretku. Chvílemi kouřil, chílemi dotýkal se nepříliš jemně svých oveček a makavě přesvědčoval hubená jejich těla o citelnosti svého učitelského žezla… Mezi školáky káhirské školy pozoroval jsem též dva dozorce. Pomáhali panu fikihmu udržovati pořádek…(pobízeli školáky) opět pádnými ranami, jež jim nohama zasazovali do ohnutých hřbetů za souhlasu pana učitele.“

113) Tento kredit mu přiznává i náš současný odborník na oblast Austrálie, Josef Brinke (nar.1934). Srv. BRINKE, J: Češi v Austrálii, Svět v obrazech, 1969, 14, s.24.

114) SINCLAIR, K.: The Oxford Illustrated History of New Zealand I., 2. vyd, Auckland 1996, s.146.

115)Informace o životě a genocidě Aboriginů v Tasmánii získal z knihy Jamese Bouwrera: The last of the Tasmanians. Daily Life and Origin of the Tasmanians. Ukázky původního tasmánského jazyka z obšírné práce Edwarda Curra: The Australian Race.

117) Jmenný seznam, adresy a poznámky k jednotlivým českým krajanům si Josef Kořenský pečlivě vedl: AKNM-JK, krab.3, N2A30/36 - Adresář domácích a zahraničních přátel (1913). AKNM-JK, krab.3, N2A30/37- Poznámkový sešit o krajanech v zahraničí (1913).

118) AKNM-JK, krab.3, N2A30/37: vázaný v tmavě červených koženkových deskách (8,5 x 14,5 cm).

119) AKNM-JK, krab.2, N2A15/22. Holubův dopis z 27.8.1900.

120) KOŘENSKÝ, J.: K protinožcům, I. 1.vyd. Praha 1904, s.85–95.

121) Tamtéž.

122) O Roubalové blíže v kapitole 3.2.1

123) AKNM-JK, N2A48/1-8.

124) Náplní jeho činnosti se Kořenský věnuje poměrně obsáhle v knize K protinožcům na s. 430 – 468.

125) KOŘENSKÝ, J.: Vánoční cesta k novozélandským břehům. Národní Politika, 25.12.1926.

126) AKNM-JK, krab.2, 2/95.

127) AKNM-JK, krab.2, N2A16/14.

128) viz 33)

129) K protinožcům, s.373

130) Tamtéž, s.408.

131) Cesta po železnici tehdy trvala 28 hodin, dnes je to pouhých 14.

132) KOŘENSKÝ, J.: Ze všech končin světa. 1 vyd. Praha 1930, s. 182. Toto letovisko navštívil podruhé.

133) AKNM-JK, krab.3, N2A30/37.

134) AKNM-JK, krab.2, N2A26/6a.

135) „Hádejte co to je. Vaří se to, peče se to, nejí se to? Jitrnice? Ne - já. Ale přesto je mi pořád dobře. Opláchnutí se studenou vodou, jsem zase zdatný chlapík.“

136) AKNM-JK, krab.3, N2A28/4. Kořenského Výlet do Siamu, přednesený na vlnách Radiojournalu 3.1.1929 v 19.00.

137) Tamtéž:„…byl mocen siamské řeči slovem i písmem…Seděl ve velké dvoraně u stolu mezi spoustou kanalizačních plánů a rozdával úkoly davu lidí, kteří se k němu na kolenou plížili a přijímali z jeho rukou písemné rozkazy.“

138) AKNM-JK, krab.2, N2A26/19.

139) AKNM-JK, krab.2, N2A15/20. Dopis od Hlouchy z Japonska ze 13.srpna 1926.

140) AKNM-JK, krab.2, N2A16/13a,b. Pohledy od Letzela. První je z Hirošimy z 23.11.1914. Letzlova vlastní pohlednice (pro propagační účely, Muzeum obchodu v Hirošimě). Druhý je z 25.8.1925 a je odeslán z Jokohamy. Letzel píše, že chce v Jokohamě zůstat a do Tokia pouze dojíždět. Určitý čas trávil i na zakázkách v Kobe. S Letzlem v Japonsku působil také K.J.Hora.

141) AKNM-JK, krab.2, N2A26/6b. Dopis na japonském dopisním papíru z 27.7.1901.

142) AKNM-JK, krab.3, N2A30/37.

143) AKNM-JK, krab. 2, N2A18/3, N2A26/11, N2A17/8, N2A17/5. Tj. korespondence s žádostmi o informace ohledně vystěhovalců nebo vystěhovalectví obecně. Krajinské muzeum v Kralupech(1938), Kořenského odpověď na žádost prof. Fr. Pavelky(1929), Ferd. Strejček („vím z radia i odjinud, jak dokonale ovládáte dějiny našeho vystěhovalectví“, 1935), ing. Soukal z Nových Benátek děkuje Kořenskému za informace o J. Polákovi v Koř. článku uloženém v novobenátském muzeu.

144) Znamé Náprstkovo heslo bylo „Co srdce pojí, moře nerozdvojí“.

145) AKNM-JK, krab.2, N2A17/23. Marie Zíková-Walsch.

146) AKNM-JK, krab.2, N2A17/21. Zárubovy pozdravy jsou již poznamenány ne příliš kvalitní češtinou. Zajímavý je pozdrav z Honolulu, který má být vzpomínkou na Kořenského pobyt na Hav. Ostrovech (N2A17/21a). AKNM-JK, krab.2, N2A16/12. Dopis od Lanka z 19.6.1914 z Chicaga. AKNM-JK, krab.2, N2A17/2a,b.

147) Korespondence od rodiny Korbelovy: AKNM-JK, krab.2, N2A16/6 a N2A16/7a,b. Pšenkovi: AKNM-JK, krab.2, N2A16/25. Korespondence od Vrázových: AKNM-JK, krab.2. E.S.Vráz 3x, N2A17/17. V.E.Vráz 2x, N2A17/18. Vlasta Vrázová 4x, N2A17/19.

148) AKNM-JK, krab. 2, N2A15/14a. Danešův dopis z 2.12.1921.

149) Josef Kořenský: Úspěchy našeho dovozu v Austrálii. Národní politika, 22.5.1925.

150) Pokr. dopisu, viz 51):„A jenom několik jest se některými není dobré se stýkati vůbec“.

151) AKNM-JK, krab.2, N2A26/13.

152) AKNM-JK, krab.2, N2A15/14b. Danešův dopis z 20.8.1922.

153) AKNM-JK, krab.2, N2A15/6a a N2A15/6b.

154) Bouček ve svých úvahách pokračuje: „A věru dobře jsme učinili. Poměry v Čechách po osvobození otočily se na jinou stranu, než jsme si představovali, a nejspíše nebyli bychom se cítili tam spokojenými a nejspíše bychom zase odešli.“

155) Název článku je Well-known miner and prospector Mr. Frank Ondra dead. Datum výtisku novin bohužel chybí.

156) AKNM-JK, krab.2, N2A17/15. Oznámení o Boučkově úmrtí zaslal Boučkův synovec Vítězslav Tomeš z Londýna. AKNM-JK, krab.2, N2A15/15. 3 dopisy od Dorníka-Platera. Známení o Boučkově úmrtí je v dopise z 6.4.1930.

157) Zdrojem pro historii pobytu českých krajanů na Madagaskaru je rukopis přednášky z Radiojournalu, přednesené 11.10.1928 v 19.30-19.15, Z ostrova veleptáků.

158) Viz též J. a M. Martínkovi, cit. dílo, s.63-65.

159) Tamtéž, s. 69.

160) Blíže o Němcovi: Tamtéž, s.309-310.

161) AKNM-JK, krab.2, N2A15/12. Dopis od Černohouze, psaný 17.1.1920, Fianarantsoa, Madagaskar.

162) Černohouz, kterého Kořenský žádal o určité bližší informace o ostrově, nabízí Kořenskému na konci dopisu kromě informací i fotografický materiál.

163) Popis všech Šlechtových dojmů z ostrova by byl nad rámec mé práce. Byly zprostředkovány Kořenskému, který je využil ve své přednášce v rozhlase - viz 60). AKNM-JK, krab.2, N2A17/11. Šlechtův pozdrav z Tananarive.

164) Josef Kořenský: Doma a za mořem. Praha, F. Topič 1925, str. 18.

165) AKNM-JK, krab.2, N2A18/8. Dopis Slavie z 8.6.36.

166) AKNM-JK, krab.2, N2A15/25. Dopis od Chmelíkové z 21.421936.

167) Viz 67)

168) AKNM-JK, krab.7, N2A31/3. Koncept článku o argentinských vystěhovalcích.

169) AKNM-JK, krab.2, N2A16/3. 3 exempláře.

170) Například s Karlem Absolonem (1878-1960), odborníkem na oblast Moravského krasu, či s jedním ze zakladatelů moderní české meteorologie Stanislavem Hanzlíkem (1858-1956). Hanzlík hodně cestoval a posílal Kořenskému pozdravy z celého světa. Proslul objevem tzv. teplých anticyklón. Z dalších osobností to byl romanista a český literární historik Josef Kopal (1883-1933), český geograf Stanislav Nikolau (1878-1950), český spisovatel a publicista Odon Pára (Párův otec byl Kořenského spolužák), který působil jako konzul v Záhřebu a ve Vídni, mineralog, petrograf a geolog František Slavík (1876-1957), geolog Jaroslav Špirhanz-Ďuriš, agronom Antonín Stach, anglický spisovatel a naturalizovaný Čech William Walter Strickland, který byl také dárcem Národního muzea a s českým zoologem Jaroslavem Štorkánem podnikl výzkumnou cestu do Mexika či geolog J.V.Želízko. Kořenský se znal i s cestovatelem a zoologem Jiřím Baumem (1900-1944), s nímž ho i přes velký věkový rozdíl pojily společné zájmy. Zajímavou osobností byl český inženýr Josef Meibek (1850-1912). Byl osobním architektem R. M. Ordische, stavitele mostu Legií v Praze, stavěl střechu nádraží St. Enoch v Glasgow, byl stavitelem Bombayského nádraží, mostu na železnici v Natalu a Natalské dráhy. Vyprojektoval a postavil první velký ocelový most přes Gangu u Varanasí. V roce 1879 se stal zástupcem a roku 1881 technickým radou Jižní Austrálie a Tasmánie.

171) AKNM-JK, krab.2, N2A18/6, N2A3/1, N2A3/2, N2A9/2, N2A11.

172) Bylo to 24.7.1927.

173) V Hradci Králové přednášel podle záznamů z Pamětní knihy Hradce Králové z let 1896-1907 dvakrát. První přednáška o cestě po Žaponsku, Číně a Indii byla pořádána klubem cyklistů 1.3.1896 v městském divadle. Přednáška byla doprovázena výstavou fotografií ve foyeru divadla.(s.21) Druhá přednáška na téma „Jak se v Starém a Novém světě cestuje“ se uskutečnila 7.11.1897. Její výtěžek byl věnován ve prospěch Spolku pro podporu chudých studujících středních škol.(s.148)

174) Vavroušek, cit. dílo, s.52. Příspěvek z Chicaga od Vrázovy dcery Vlasty Vrázové.

175) Jiřina Todorovová: Fotografie z cest Josefa Kořenského. In: Starožitnosti a užité umění, 1995, 9, s.22.

176) O vztahu mezi žačkami a Kořenským vypovídají dojemné vzpomínky žaček: „Takovým pedagogem byl zlatý náš pan Kořenský: nehuboval, netrestal, vždycky jen vlídným a láskyplným slovem hleděl zapůsobiti na naše dívčí srdéčka a proto za svou dobrotivost sklidil oddanost, lásku a vděčnost svých nesčetných žaček.“ Vavroušek, cit. dílo, s. 25.

177) Jiřina Todorovová: Josef Kořenský - nejen cestovatel. In: Český lid, 1996, 83, s. 51.

178) AKNM-JK, krab.2, N2A22/1.

179) AKNM-JK, krab.2, N2A22/4.

180) AKNM-JK, krab.2, N2A20/1. Dopis Baxy z 26.7.1932.

181) AKNM-JK, krab.2, N2A21/7.

182) AKNM-JK, krab.2, N2A21/25.

183) AKNM-JK, krab.2, N2A17/6.

184) AKNM-JK, krab.2, N2A15/24 a N2A17/7.

185)AKNM-JK, krab.2, N2A22/7.

Prameny[editovat]

Archív Knihovny Náprstkova muzea v Praze(AKNM-JK), Fond českých cestovatelů, Pozůstalost Josefa Kořenského.

Státní okresní archiv Rokycany, Kronika měšťanské a obecné školy chlapecké v Radnicích 1830-1918.

Státní okresní archiv Svitavy se sídlem v Litomyšli, Fond Tělocvičná jednota Sokol Litomyšl 1870-1951, karton 57/2.


Seznam literatury[editovat]

BROUČEK, Stanislav, Mýtus českého národa aneb Národopisná výstava českoslovanská 1895, Praha, Littera Bohemica 1996.

DANEŠ, Jiří Viktor, Geografické a politickohospodářské problémy australského soustátí,Praha 1910. FALTYSOVÁ, Marie, Učitel a cestovatel Josef Kořenský, Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, Litomyšl, 1969, č.6.

FINLAY, Hugh, Australia - a travel survival kit, Melbourne, Lonely Planet 1994.

CHOVANEČEK, Jan, Před šedesáti lety zemřel Josef Kořenský, Od Ještědu k Troskám, Turnov, r.5, 1998, č.5/6, s.52-54.

CHOVANEČEK, Jan, Josef Kořenský (1847-1938) a jeho příspěvek k českému poznání Austrálie (Ročníková práce), Hradec Králové 1998.

KODYM, Stanislav, Dům u Halánků, Praha, Čs. spisovatel 1955.

KOŘENSKÝ, Josef, Afrika, Praha, A. Štorch syn 1924.

KOŘENSKÝ, Josef, Amerika, Praha, J. Otto 1899.

KOŘENSKÝ, Josef, Asie(I,II), Praha, A. Štorch syn 1929.

KOŘENSKÝ, Josef, Australie, Praha, A. Štorch syn 1903.

KOŘENSKÝ, Josef, Austrálie jižní, Praha, J. Otto 1907.

KOŘENSKÝ, Josef, Cesta kolem světa(I,II), Praha, J. Otto 1894.

KOŘENSKÝ, Josef, Cestou k Herkulovým sloupům, Praha, F. Topič 1924.

KOŘENSKÝ, Josef, Cesty po Australii jižní, Praha, J. Otto 1907.

KOŘENSKÝ, Josef, Cesty po australské Viktorii a Tasmanii, Praha, J. Otto 1907.

KOŘENSKÝ, Josef, Doma a za mořem, Praha, F. Topič 1925.

KOŘENSKÝ, Josef, Evropa, Praha, A. Štorch syn 1929.

KOŘENSKÝ, Josef, K protinožcům, Praha, J. Otto 1904.

KOŘENSKÝ, Josef, Na Krymu, Praha, J. Otto 1897.

KOŘENSKÝ, Josef, Na jihu Nového Zélandu, Praha, J. Otto 1908.

KOŘENSKÝ, Josef, Na Labutí řece, Praha, J. Otto 1907.

KOŘENSKÝ, Josef, Na severu Nového Zélandu, Praha, J. Otto 1908.

KOŘENSKÝ, Josef, O zvířatech a lidech, Praha, F. Topič 1925.

KOŘENSKÝ, Josef, Plavba do Austrálie, Praha, J. Otto 1907.

KOŘENSKÝ, Josef, Po druhé v Žaponsku, Praha, J. Otto 1910.

KOŘENSKÝ, Josef, Sibiří napříč, Praha J. Otto 1910.

KOŘENSKÝ, Josef, Světem a přírodou, Praha, J. Otto 1918.

KOŘENSKÝ, Josef, U cizích národů, Praha, J. Otto 1927.

KOŘENSKÝ, Josef, V cizině, Praha, J. Otto 1921.

KOŘENSKÝ, Josef, Ve východní Austrálii, Praha, J. Otto 1908.

KOŘENSKÝ, Josef, V jižním moři, Praha, J. Otto 1908.

KOŘENSKÝ, Josef, V Malajsku, Praha, J. Otto 1909.

KOŘENSKÝ, Josef, V Siamu a Číně, Praha, J. Otto 1909.

KOŘENSKÝ, Josef, Z Číny oklikami do vlasti, Praha, J. Otto 1899.

KOŘENSKÝ, Josef, Z dalekých krajin, Praha, J. Otto 1927.

KOŘENSKÝ, Josef, Ze všech končin světa, Praha, Jos.R.Vilímek, 1930.

KOŘENSKÝ, Josef, Ze života záhrobního, Praha, F. Topič 1924.

KOŘENSKÝ, Josef, Z vulkánovy dílny, Praha, F. Topič 1924.

KOŘENSKÝ, Josef, Žaponsko, Praha, J. Otto 1899.

KROUTVOR, Josef, Potíže s dějinami, Praha, Prostor 1990.

KUNSKÝ, Josef, Čeští cestovatelé, Praha, Orbis 1961.

MARTÍNEK, Jiří a Miloslav, Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, Praha, Libri 1998.

RICKARD, John, Australia, a cultural history, London, Longman 1996.

RODR, Josef, Příběhy z dalekých krajin, HK, Kruh 1986.

ŠOLLE, Zdeněk, Vojta Náprstek a jeho doba, Praha, Felis 1994.

TODOROVOVÁ, Jiřina, Fotografie z cest Josefa Kořenského, Starožitnosti a užité umění, Praha, 1995, č. 9, s. 22 - 23.

TODOROVOVÁ, Jiřina, Josef Kořenský a Smíchov, Res musei pragensis, Praha, r. 5, 1995, č. 4, s. 1-4.

TODOROVOVÁ, Jiřina, Josef Kořenský - nejen cestovatel, Český lid, Praha, r. 83, 1996, č. 1. s. 48 - 51.

S.V., Josef Kořenský, Měsíčník Náprstkova muzea v Praze, Praha, Červen 1987.

URBAN, Zdeněk, Česká společnost 1848-1918, Praha, Svoboda 1982.

URBAN, Zdeněk, Století českého kalendáře, Praha, Svoboda 1987.

VAVROUŠEK, Bohumil, Dr. Josef Kořenský (životopisná stať a hrst přátelských vzpomínek k jeho devadesátce), Praha, soukromý tisk 1937.

ZAHRADNÍČEK, Vladimír, Vojta Náprstek, největší český demokrat, Praha, Národní muzeum 1994

The World Book Encyklopedia, Chicago, Worldbook Inc.1989 (Volume "A", Australia, s. 898 - 931)

The New Encyclopedia Britannica, Chicago, Encyclopedia Britannica Inc.1994 (Volume I, Australia (s.712-717). Volume XVI, China (s.126- -131). Volume XVIII, Egypt (s.138-141). Volume XXI, India (s.94-102).

Volume XXI, Indonesia (s.236-239). Volume XXII, Japan (s.296-299). Volume XXVIII, Sri Lanka (s.178-179). Volume XXIV, New Zealand (s.916-930).

Externí odkazy[editovat]