Jak a kde zahynul svatý Vojtěch

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

JAK A KDE ZAHYNUL SVATÝ VOJTĚCH

Petr Zahnaš

OPAVA 2007


Misie do Prus


Na jaře roku 997 se biskup Vojtěch vydal spolu se dvěma průvodci, svým nevlastním bratrem Gaudentiem a Benediktem, k pohanským Prusům. Polský kníže jim dal loď a ozbrojený doprovod 30 vojáků. S nimi plul Vojtěch z Hnězdna po proudu řeky Visly až do Gdaňska. Zde pokřtil velké množství obyvatel a již následujícího dne se vydal na další cestu do neznámých pruských zemí.

Místo, kde Vojtěch se svými druhy vystoupil na břeh, bylo podobné okrouhlému ostrovu uprostřed velkých vod. (Canaparius, Voigt) „Vystoupil tedy Boží bojovník se dvěma druhy na malé místo, které, protože ho obtéká řeka, vypadá jako ostrov.“ (Bruno, 99) Tam zůstali několik dní, až se rychlá zpráva o nich donesla k uším pohanům.

Podle verze Voigtovy1, která vychází z Canaparia se „objevila právě ve chvíli, když Vojtěch začal číst z knihy žalmů, tlupa Prusů.“ Bruno naopak uvádí, že až po několika dnech přijelo několik lidí v malé loďce. Dále se ve všech verzích shodně vypráví o tom, že jeden z nich „nejhorší ze špatných“ k němu přistoupil, nesrozumitelným jazykem říkal něco hrubého a udeřil Vojtěcha veslem mezi lopatky. Pak dodal, že jestli co nejrychleji z jejich krajiny neodejdou, zaplatí to životem. Rána nebyla smrtelná. Prusové chtěli vetřelce jen vystrašit a přimět je k opuštění svého území.

Později se Vojtěch se svými souputníky „přeplavil na druhý břeh“ kde zůstali celý týden (Canaparius). Bruno naproti tomu jen říká, že se misionáři dostali na jakési tržiště, kde byli obstoupeni davem v maskách psů, vlků a divokých šelem. Vojtěch se jim na jejich dotaz, odkud a proč přicházejí, snažil vysvětlit, že přicházejí z Polska od knížete Boleslava aby spasili jejich duše. Podle všech verzí ho Prusové vyslechli, posmívali se mu, ale neublížili. Poté starosta nebo nějaký představený obce misionářům řekl, že mají být rádi, že se beztrestně dostali až k nim. Mají se okamžitě obrátit, opustit jejich zemi a neopovažovat se jít dál do vnitrozemí. Pokud by to nedodrželi, hrozí jim smrt. Kromě toho Bruno uvádí, že hrozili smrtí a spílali i těm svým krajanům, kteří „sídlili při vstupu do království a cizince pustili až na toto místo.“ Podle Canapariovy verze žádali okamžitý odchod misionářů slovy: „pokud se ještě této noci neodeberete pryč, zítra všem usekáme hlavy.“ Nato poutníky posadili do loďky a odrazili je zpět od břehu.

Vojtěch na celou situaci reagoval tak, (Bruno) že navrhl druhům, aby se převlekli ze svých oděvů do šatů, jaké nosili místní obyvatelé a nechali si narůst vousy. Tak budou moci nepoznáni lépe splnit svůj úkol. Zároveň se rozhodl pruské území opustit a vydat se hlásat evangelium pobaltským Luticům, kde by se ve slovanském prostředí nemuseli potýkat s tak velkou jazykovou bariérou.

Po nějaké době misionáři s loďkou připluli ke břehu běsnícího moře. Vojtěcha vyděsil pohled na rozbouřený živel a jekot mořských vln. Oba jeho druhové však zůstali klidní a bratr Gaudentius se mu smál a řekl „Tvá statečnost se chvěje strachy, přeudatný bojovníku? Kdyby na nás vyskočila k boji připravená a ozbrojená tlupa, co bys pak dělal, když se bojíš maličkosti?“

Dále se poutníci obrátili a vydali se k lesu, na jehož okraji strávili noc. Na tomto místě strávili pravděpodobně pět dní. Šestý den, v pátek, (23. dubna) se vydali na další cestu (Canaparius, Voigt). Bruno se o tom nezmiňuje a navazuje až událostmi k nimž došlo odpoledne, kolem třetí hodiny téhož dne. Další sled událostí je popisován následovně a ve všech verzích v podstatě podobně: Před třetí hodinou sloužil Gaudentius na trávě mši. Poté se misionáři posilnili jídlem a vydali se na další cestu. Pro rostoucí únavu se nedaleko od místa, kde jedli, položili do trávy, aby „popřáli unaveným tělům spánek“ . Ve spánku byli přepadeni skupinou Prusů, kterou vedl jistý Sikko, snad kněz nebo duchovní, jemuž údajně kdysi Poláci zabili bratra. (V pruských letopisech nacházíme svědectví o tom, že vůdcové pruských družin byli současně i kněžími.) Jelikož Vojtěch mluvil s největší pravděpodobností jazykem, který byl směsicí polštiny a češtiny, jež si v těch dobách byly ostatně velmi blízké a dříve se vyjádřil, že přichází od polského knížete, byli misionáři patrně považováni za polské zvědy.

Spícím mužům byly spoutány ruce. Na nízkém pahorku pak Vojtěcha kněz Sikko probodl oštěpem a ostatní Prusové ho probodli dalšími sedmi kopími. Voigt však uvádí, že spali jen Vojtěchovi druhové, on sám se od nich vzdálil na několik kroků, když se modlil. Podle některých byl naopak Vojtěch zabit přímo na místě, kde ho Prusové přepadli a svázali. Canaparius říká, že Sikko prudkou ranou Vojtěcha poranil a pak se přidali další Prusové a zabili ho sedmi ranami kopí. Poté, co vypustil duši, od jeho těla oddělili sekerou hlavu. Voigt, biskup Dětmar a další prameny uvádějí, že Vojtěch byl zabit v úžlabině (úvozu) před osadou – městem Cholinum, kde jej Prusové kamenovali, vyčítali mu, že ponořuje lidi do vody (křtí) a tím jim přináší jenom žal. Posléze ho teprve pro výstrahu jiným zabili. To by však znamenalo, že Vojtěch na Pruském území již někoho pokřtil Útočníci tedy už o této činnosti a jejím smyslu věděli. Pak by ho však nepovažovali za polského zvěda ale za nepřítele své víry.

Bruno uvádí další podrobnosti: „…bledý biskup nepronesl ani jediné slovo, když ho spoutaného vedli na vrcholek hory. Bezbožní muži s sebou vedli i dva Vojtěchovy nemilosrdně svázané bratry. Tam mu sedmi kopími probodli jeho krásné tělo. Tehdy k tomu, jehož kopí mělo zasadit první ránu a jenž ho s posupnou tváří postavil na místo, kde měl být zabit, pronesl slabým hlasem jedinou větu: „Co chceš otče?“ Nejprve mu probodl srdce zuřivým vztekem rozpálený vůdce bezbožné tlupy a ostatní potom, soptíce zlobou, zločin úspěšně dokonali. V okamžiku smrti se mu však pouta na rukou sama uvolnila“. (Podle verze E. Lawisse je rozhodil při pádu do tvaru kříže.) „Ušlechtilou hlavu svatého muže pak oddělili od ostatního těla a dali střežit spolehlivou stráží. Jeho průvodce propustili, aby o Vojtěchově smrti přinesli zprávu“.


Události roku 997


V měsíci dubnu roku 997 došlo na pruském území k události, jejíž důsledky významným způsobem ovlivnily osudy mnoha evropských národů. Byla jí misie pražského biskupa Vojtěcha a jeho tragická smrt. Životopisy svatého Vojtěcha do poměrně značných podrobností uvádějí málo významné detaily z jeho misijní cesty, ale jen velmi nepřesně tuto cestu popisují z hlediska jejího průběhu v samotném terénu Prus. . Proto je potřeba se různými variantami této cesty zabývat detailněji. Přitom však musíme mít na zřeteli některé geografické skutečnosti: Pobřežní linie jihovýchodní části Baltu prodělala za posledních 1.000 let mnoho změn. Skutečností například je to, že takzvané kosy, jmenovitě Vislanská, Baltijská a Kurská, netvořily na konci prvního tisíciletí jednolité pásy pevniny, ale byly rozděleny na několik samostatných ostrovů. Také ústí řek Visly a Pregoly byla hlubší a dělila se na několik ramen - tvořila deltu.

Lokalizace místa, kde došlo k onomu incidentu, který skončil Vojtěchovou smrtí, se v pramenech a literatuře dost výrazně různí. Jde především o to, z kterého pramene autoři jednotlivých verzí vycházejí. V zásadě jako prameny posloužily badatelům legendy, sepsané Vojtěchovými současníky římským mnichem Canapariem (roku 999) a svatým Brunonem z Querfurtu (mezi lety 1001-1004), kterého stihl Vojtěchův osud na pruském území o 12 let později.2 Třetím pramenem byla legenda „Utrpení svatého mučedníka Vojtěcha“, sepsaná patrně v Polsku, mezi lety 1006-1025. Všechny prameny se shodují pouze v líčení počátků Vojtěchovy výpravy:

V měsíci dubnu se Vojtěch, se dvěma dalšími duchovními Benediktem a Gaudentiem – Radimem (Vojtěchovým nevlastním bratrem), vydal lodí, pod ochranou 30 polských bojovníků, z Gdaňska na otevřené moře. Po několikadenní plavbě se díky příznivému větru dostali do „dalekých Prus“. V noci vystupují z lodi na břeh v místě, které bylo „ostrovem v ústí řeky“. Jejich eskorta, znalá místních poměrů, je spěšně opouští a pod ochranou noční tmy se vydává na zpáteční cestu. Na tomto místě se však prameny v lokalizaci místa, do něhož misionáři dopluli, rozcházejí a dávají tak vzniknout dvěma rozdílným verzím:


1. POMOŘANSKÁ VERZE vychází z legendy „Utrpení …“ a jako místo, kam vojenský doprovod misionáře vysadil, udává pobřeží Vislanského zálivu někde na hranicích mezi Pomořany a Varmií. Jejich cesta z Gdaňska tedy vedla Gdaňským zálivem k městu Truso, jež se nacházelo na břehu Vislanského zálivu. Nedaleko odtud později vzniklo dnešní polské město Elbląg. Odtud se vydali na pěší pouť k jihu a místo Vojtěchovy smrti mělo být poblíž osady Svatý Háj (Święty Gaj) asi 25 km jižně od Elblągu. Nedaleko odtud, u obce Kwietniewo, jsou zbytky starého hradiska. Ještě o dalších 30 km jižněji, na břehu jezera Dziergoń, se pokoušel hledat místo Vojtěchovy smrti O. Schlicht. Ten, s odvoláním na Canaparia tvrdil, že se tragédie odehrála poblíž dnešního města Prabuty.

2. SAMBIJSKÁ VERZE I. Starobylá Sambie byla, jak dokládají výsledky četných archeologických výzkumů, centrem území středověkých Prus. Nejrozšířenější a nejznámější verzí o smrti biskupa Vojtěcha je ta, která jako místo jeho umučení uvádí vyvýšené místo na mořském břehu západní Sambie, poblíž zaniklé vesničky Tenkitten (Береговое). Vesnice leží u násady Baltijské kosy, nedaleko od městečka Fischhausen (Приморск), asi 40 km západně od Kaliningradu (Königsberg, Калининград).

K tomuto závěru dospěl na začátku 19. století historik Johannes Voigt, autor monumentálního devítisvazkového díla „Geschichte Preussens“, vydaného v Königsbergu v letech 1827-1839. Teorie byla vypracována na základě analýzy různých pramenů, které měl Voigt ve své době k dispozici. Podle jeho závěrů šel Vojtěch se členy své misie od Königsbergu (Калининград) západním směrem, lesy jižní Sambie. Jeho cesta vedla ve směru přes pozdější obec Bludau (Кострово) dále k Tenkitten (Береговое). Místo, kde se nacházelo významné pruské středisko Cholinum, Voigt lokalizoval v místech pozdějšího městečka Kallen (Цветное). Jako důkaz správnosti tohoto určení uváděl zápis v kronice Teutonského řádu o velké trhové osadě Prusů, která ležela mezi městem Fischhausen (Приморск) a obcí Medenau (Логвино). Pokud se týká místa, kam byl Vojtěch z tržní osady vyhnán, mohlo se jednat o okolí Neuhäuseru (Мечников) – severního předměstí města Pillau (Балтийск). Voigt také předpokládal, že ve vodách Kaliningradského zálivu, východně od Pillau (Балтийск), byl v 10. století ostrov Wittland a v okolí obce Rosentahl /jižní předměstí Fischhausenu (Приморск)/ stála pruská pevnost. Voigtově lokalizaci místa Vojtěchovy smrti u Tenkitten napomohla také skutečnost, že z počátku našeho tisíciletí je dochována informace o existenci jakési sakrální stavby na tomto místě, zmiňované v souvislosti s pobytem dánského krále Knuta v Sambii.

Další zprávy z počátku 14. století uvádějí, že u Tenkitten byl z iniciativy biskupa Johanna Clara postaven kostelík. Další zprávy o existenci svatyně nalezl Voigt v archivních zápisech, datovaných lety 1422-1424 a o „duchovních v Tenkitten“ našel zmínky z let 1375 a 1417. Do doby reformace v roce 1525, byl zdejší kostel sv. Vojtěcha poutním místem. V květnu 1431 papež Eugenius IV. přislíbil 100 denní odpuštění hříchů těm, kdo vykonají pouť do zdejšího kostela a přispějí na něj. V ranních hodinách dne 24. listopadu 1669 se neudržovaný a velmi zchátralý kostel za silné bouře zřítil a nebyl již obnoven. Prastarý oltář byl pak z kostela odvezen do Malborku. V roce 1822 byl na ruinách svatovojtěšského kostela postaven dubový, pět metrů vysoký kříž. O 12 let později byl na základě přání Alžběty, hraběnky Velkopolské postaven na břehu moře poblíž Tenkitten vztyčen kříž železný, 10 metrů vysoký nový kříž, odlitý v Königsberských železárnách, podle projektu rady Puppela. Roku 1837 byl kříž ještě dodatečně vyzdoben sochou a dubovými listy. Nápis na něm hlásal: „Biskup sv. Adalbert zemřel zde roku 997 za svět křesťanstva. Velkopolska 1831“. V roce 1897 byl kříž na náklady evangelické provinciální společnosti Východního Pruska obnoven a opraven. Těsně po skončení druhé světové války kříž zmizel a nebyl již nalezen. Z iniciativy Kaliningradské katolické farnosti byl na jeho místě v roce 1991 postaven provizorní dřevěný a v roce 1997 nový litinový monumentální kříž.

Vraťme se však k Voigtově verzi Vojtěchovy smrti. Při detailnějším zkoumání v ní nacházíme některá slabá a těžko vysvětlitelná místa. Předpokládáme-li například, že misionáři vystoupili z polské lodi na již neexistujícím ostrově Wittland a pak se dostali na „druhý břeh“ někde u Fischhausenu (Приморск), museli se pak dostat do jakési osady, na jejímž tržišti hovořili s lidmi v maskách vlků, psů a šelem. Odtud pak putovali na loďce až dopluli k pobřeží „bouřícího moře“. Museli tedy plout po vodách Fischhausenského zálivu na západ, neboť jen tak se mohli dostat k otevřenému moři za Baltijskou kosou. Po ní pak mohli dojít k Tenkitten. V tom případě ovšem s celou situací nekoresponduje Voigtovo tvrzení, že se misionáři ubírali „lesy jižní Sambie“ k městu Cholinum, před jehož branou měl být Vojtěch v úžlabině či úvozu zabit. Cholinum totiž lokalizoval o dobrých 15 km na východ od Tenkitten. Kdyby však šel Vojtěch od Königsbergu přes Bludau (Кострово) na západ, došel by nejprve k Cholinum, u kterého měl být v úžlabině zabit. Odtud leží Tenkitten více než 15 km dál na západ.

Existují však ještě další varianty této „jihosambijské“ verze. Ty naznačují další, odlišné, ale blíže nespecifikované směry pohybu misionářů po jižní části Sambijského poloostrova. Například V. Vasiljev 3 spekuluje o tom, že misionáři opustili polskou loď na ostrově Kneiphof (Книпава), ležícím v centru dnešního Kaliningradu. To by odpovídalo tvrzení, že podle pramenů měli vystoupit na ostrov, obtékaný vodou v ústí řeky.4 Když se tady setkali s nepřátelským přijetím (rána veslem), odebrali se poutníci na pravý (v tomto případě severní) břeh řeky Pregoly. Zde se dostali do velké trhové osady, která se měla nacházet v místě pozdější Königsberské (Калининград) městské části Lebenicht. Odtud se pak buď plavili po vodách Kaliningradského zálivu na západ, až přistáli u Neuhäuseru (Мечников) nebo „šli lesy jižní Sambie“ přes Bludau (Кострово) směrem k Tenkitten.


3. SAMBIJSKÁ VERZE II. S novou, geograficky zcela jinak situovanou a svým způsobem převratnou variantou Sambijské verze, přišel na počátku 90. let XX.století, kaliningradský archeolog Dr. Viktor Kulakov. Ten se v 70. a 80. letech podílel na rozsáhlém projektu archeologických výzkumů Sambijského poloostrova v rámci tzv. „Baltické expedice“. Na základě vyhodnocení výsledků výzkumu a podrobné analýzy písemných pramenů, dospěl k následující pozoruhodné a vysoce pravděpodobné verzi sledu událostí, vedoucích k Vojtěchově smrti.

V 9. – 11. století bylo severní pobřeží Sambie místem, kde byla soustředěna vojenská vrstva pruské společnosti. Tato část pruského území je archeologicky velmi důkladně prozkoumána a zmapována. Právě tato skutečnost nám, spolu s analýzou dostupných písemných pramenů, umožňuje poměrně velmi přesně rekonstruovat události, k nimž na severu Sambie, v období ranného středověku, došlo. Podle Kulakova5 připluli misionáři polskou lodí z Gdaňska na sever Sambie, kde byli „vysazeni na ostrůvek v ústí řeky“. Vyhodnocením geografické situace vyplynulo, že tvar pobřeží a konfigurace terénu na severu Sambijského poloostrova byly v 10. století poněkud jiné, než v současnosti. Ze všech pruských řek, kromě Pregoly jediná řeka Beek měla a má ve svém ústí ostrůvek, jehož břehy umožňují vylodění. Archeologické výzkumy také prokázaly, že na tomto ostrůvku, dnes zvaném Остров рыбачий, ležícím asi 2 km východně od města Cranz (Зеленоградск), bylo ve Vojtěchově době opevněné strážní místo.

Připlutí do ústí řeky Beek, která se vlévá do Kurského zálivu, umožňovala skutečnost, že Kurská kosa nebyla do 12. století spojena s pobřežím. U její násady byl úžina, zvaná Brokist, kterou bylo z otevřeného moře do zálivu možno volně proplouvat. Tuto skutečnost zejména polští obchodníci a kupci dobře znali a také ji také velmi často využívali.

K vylodění na pruském území došlo podle Voigta pravděpodobně 14. nebo 15. dubna 997. Poté, co misionáři strávili na ostrůvku několik dní, byli odtud Prusy, kteří pečlivě chránili hranice svého území, vypuzeni. Přitom došlo k události, kterou životopisy popisují téměř shodně, kdy bylo Vojtěchovi vyhrožováno smrtí a byl pro výstrahu udeřen veslem.6 17. dubna se Vojtěch se svými druhy vydal k pravému, jižnímu břehu řeky. Představený osady, do níž přišli, je přivedl na jakési prostranství, nejspíš tržiště, kde se scházeli obyvatelé obce. Na otázku kdo jsou a proč přišli, jim Vojtěch odpověděl: „Jsem Slovan, mým národem jsou Čechové… Teď jsem Vaším apoštolem“. Na to však hrdí Prusové odpověděli: „Buď rád, že ses dostal beztrestně až sem. Jenom okamžitý návrat ti může zachránit život, ale byť jen jediný krok dopředu ti způsobí nepříjemnosti a smrt. Na celém území, které bráníme vládne jeden zákon a jedna víra. Odejdi od našich hranic!“

Poté misionáři v noci ze 17. na 18. dubna opouštějí na malé loďce osadu. Její poloha odpovídá lokalizaci nevelkého trhového místa Garbik. Obchodní charakter osady, jež se do naší doby nedochovala, byl mimo jiné potvrzen také nálezem z roku 1852. Tehdy tu byl objeven poklad, složený ze stříbrných předmětů, mimo jiné spinek a broží, obsahoval také korále a náramek s příčnými zářezy. Všechny tyto předměty jsou pruské kultuře cizí a dostaly se sem obchodní činností Sambů. Časté kontakty obyvatel Garbiku s cizinci byly příčinou toho, že Vojtěchovi bylo povoleno beztrestně opustit osadu.

Výprava tří, v plavbě na malé loďce nezkušených duchovních, donucených v noci opustit osadu, s největší pravděpodobností nevedla po otevřeném moři. V tomto ročním období je Balt, vzhledem k častým silným jarním bouřím, velmi neklidný. Zastánce „jihosambijské“ varianty Vojtěchovy misie Johannes Voigt předpokládal, že v noci ze 17. na 18. dubna vedla trasa Vojtěchovy plavby od ústí Pregoly Vislanským zálivem na západ k násadě Baltijské kosy. Úspěšná plavba po zálivu, otevřeném v tomto ročním období obzvláště prudkým větrům je, pokud jde o nezkušené misionáře, také velmi málo pravděpodobná.

Máme li tedy přijmout to, jak nám popisují cestu biskupa Vojtěcha jeho životopisci, pak se jako nejpravděpodobnější jeví lokalizace jeho cesty na sever Sambie. Vyjdeme-li z předpokladu, že misionáři se nevydali na moře, ale zvolili cestu od Garbiku na západ po řece, stávají se najednou všechny aspekty jejich další cesty logickými.

Z Garbiku mohl Vojtěch se svými druhy v noci na 18. dubna plout proti proudu7 řeky Beek a dále řeky Brasty (Тросрянка). Ta se do řeky Beek vlévá poblíž osady Garbik. Ve vzdálenosti 4,5 km proti proudu od soutoku, leží na pravém břehu Brasty, ještě dosud patrné zbytky kdysi významné osady Wargenau (Малиновка). Po vyhodnocení výzkumů, provedených zde v roce 1979 Baltickou expedicí, můžeme považovat za prokázané, že tuto osadu obývali kromě Prusů také Slované. Tím se snad dá také vysvětlit skutečnost, že zde Vojtěch se svými druhy mohl strávit bez problémů téměř týden (od 18. do 23. dubna). Protože osada Wargenau ležela jen několik set metrů od mořského břehu, lze sem také situovat příhodu, kdy byl Vojtěch vyděšen hukotem rozbouřeného moře.

Ráno dne 23. dubna se misionáři vydávají z osady Wargenau na další cestu, vzdalujíc se od mořského břehu. Vycházíme-li ze znalosti topografie zdejšího terénu, musíme jako směr jejich další, tentokrát již pěší cesty, předpokládat postup k jihu. Jejich cesta tedy s největší pravděpodobností vedla přes posvátné Pruské pohřebiště Izerkapinis. Když ho přešli, dostali se misionáři do lesa. Zde se nacházelo Pruské obětiště Kunter, a pohřebiště Izerkapinis bylo jeho součástí. Když se kolen 15. hodiny najedli a ještě kousek poodešli, ulehli misionáři do trávy a usnuli.9 Podle některých verzí všichni tři, podle jiných10 jen dva průvodci a Vojtěch od nich v modlitbách na vzdálenost „hodu kamenem“ odešel. Zde ho pak napadla tlupa rozezlených Prusů. V jejich čele byl duchovní Sikko, jemuž údajně Poláci zabili bratra a který mu dal první ránu kopím. Na základě textu „Utrpení…“ je možno předpokládat, že Prusové Vojtěcha potrestali především za znesvěcení jejich posvátného pohřebiště (Izerkapinis) a lesa (Kunter). Ranně středověcí kronikáři často uvádějí, že Prusové pečlivě střežili a urputně bránili vnikání křesťanů na jejich posvátná místa, na něž byl přístup zakázán i jim samotným.

Jižně od lesa Kunter, v blízkosti vsi Ochsenrdesch (Приозерное), odkryla a prozkoumala v roce 1981 Baltická expedice zvláštní kultovní místo. Byly zde dva kamenné valy a na vnější straně jednoho z nich byl odkryt obětní oltář, složený z malých bludných balvanů. Na jednom z nich byly objeveny stopy po úderech nějakého sečného nástroje (sekery). V centru kultovního místa byla nalezena jáma, v níž byl vsazen kůl a v nevelké vzdálenosti (něco přes 1 metr) severně od ní pak velká prohlubeň po mohutném stromu. V jisté vzdálenosti od centra obětiště bylo odkryto ještě dalších sedm kruhově uspořádaných jam po do země zasazených tyčích.

Až příliš nápadná je podobnost archeology odkrytých nálezů obětiště u Ochsendresch s vyobrazením 15. scény Vojtěchova života na bronzových chrámových vratech katedrály v Polském Hnězdně. Tato práce ze 12. století představuje vystavení mučedníkova těla po smrti. Strom a kůl v nevelké vzdálenosti od něj, mezi nimi deska s Vojtěchovým tělem a hlava naražená na vrcholku kůlu. To vše bylo v reálu odkryto na obětišti Ochsendresch. Sedm objevených jam po kůlech mohlo být pozůstatkem po sedmi kopích, kterými byl Vojtěch proboden a které byly na těchto místech umístěny po dobu trvání očistných obřadů. Významná role kopí při religijních obřadech Baltů i Slovanů v 10. a 11. století je všeobecně známá. Stopy po sečném nástroji na obětním oltáři mohly být s velkou pravděpodobností způsobeny sekerou, kterou, shodně s reliéfem č. 14 na hnězdenských vratech, Vojtěchovi oddělili od těla hlavu. Že k dekapitaci mrtvého Vojtěchova těla skutečně došlo, dokládá také prof. E. Vlček, který prováděl v roce 1980 archeologicko-lékařský výzkum pozůstatků světce. Podle Vlčkových závěrů byla hlava oddělena od těla, ležícího v poloze na břiše sečným nástrojem, ranami, vedenými za levým úhlem dolní čelisti a za levým uchem ve výši úponu týlních svalů. Odťatá hlava byla poté naražena na zahrocený kůl. Po sejmutí z kůlu byla ovařena a očištěná lebka byla prodána polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému.11 To, že na posvátném místě u Ochsendresch nebyly nalezeny žádné kosterní pozůstatky koresponduje se skutečností, že i Vojtěchovo tělo bylo prodáno Boleslavovi.

Poslední chvíle života prvního misionáře, který se vypravil k Prusům, můžeme s největší pravděpodobností rekonstruovat takto: Za porušení (nejspíše nevědomé) zákazu vstupu do Prusy uctívaných posvátných míst se Vojtěch stal obětí jejich útoku. Jeho druhové byli ušetřeni očividně zejména proto, že nevstoupili do posvátného háje Kunter a také proto, aby mohli, pro výstrahu jiným, o tom čeho byli svědky, referovat. Vojtěch, chycený a zajatý Sikkem a jeho družinou, byl spoután a odveden na vyvýšené místo na břehu řeky Voj, kde rostl posvátný strom. Tento mohutný strom byl obklopen kamennými valy s obětním oltářem. Zde ho kněz Sikko probodl oštěpem a poté byl ještě ubit sedmi dalšími bodnými ranami. Na oltáři pak byla od zabitého Vojtěchova těla oddělena hlava, tělo bylo položeno na desku, upevněnou mezi posvátným stromem a kůlem, na který byla hlava naražena. Ostatky zde byly „pečlivě střeženy“ a po dobu obětních obřadů, které se tu odbývaly, bylo místo obklopeno sedmi, do země zabodnutými kopími, jimiž byl Vojtěch předtím zabit. Poté byla Vojtěchova hlava z kůlu sejmuta, vyvařena, očištěna a i s tělem prodána polskému knížeti. Tak s největší pravděpodobností skončil svůj život „apoštol Prusů“.

Uvažujeme-li o cíli Vojtěchovy cesty Sambií, tedy o místě, kde chtěl pronést své hlavní, nakonec neuskutečněné kázání, pak vyhodnocením všech dostupných informací o posledních dnech jeho života se jako nejpravděpodobnější jeví velká obchodně-řemeslnická otevřená osada Kaup (jižně od silnice spojující obce Рошино а Романово). Takováto obchodně-řemeslnická střediska křesťanské misionáře přitahovala. Není pochyb o tom, že vedle dosažení vyloženě duchovních cílů svých misií se prostřednictvím jejich působení tato, dříve politicky nezávislá střediska, postupně dostávala do sféry zájmů a vlivu stabilizujících se evropských států. Nábožensky tolerantní Kaup, v němž žilo také velké množství nepruských obyvatel, byl jediným místem na území Prusů, kde mohla být Vojtěchova kázání vyslechnuta a snad i pochopena. Kaup byl však obklopen hustým „sakrálním pásem“ posvátných míst, což dokazují provedené archeologické výzkumy. Znesvěcení jednoho z nich, posvátného lesa Kunter, se Vojtěchovi stalo osudným.

Události, popsané v „Utrpení svatého mučedníka Vojtěcha“ a dalších legendách a také výsledky archeologických výzkumů (změny na jednom z hlavních pohřebišť „sakrálního prstence“ Kaup-Izerkapinis, nález pro pruskou kulturu netypického posvátného místa Ochsendresch) svědčí o tom, že se v dávných dobách v Pruské zemi odehrálo cosi, co muselo zanechat stopy v náboženském vědomí jejích obyvatel. A to „cosi“ je nejspíš spojeno s událostmi posledních dnů Vojtěchova života. Začíná tím období konfrontace mezi kulturou křesťanské Evropy a tradiční kulturou baltských národů, jejímž výsledkem byl postupný zánik této kultury ke škodě kultury Evropské.


__________________________________________________________________________________________


Život svatého Vojtěcha byl mnohokrát vylíčen různými autory. Zcela první, latinsky psané biografie svatého, nám zanechali jeho současníci:

-římský mnich Canaparius v r. 999

-sv. Bruno z Querfurtu v letech 1001-1004

-Dalším významným pramenem Vojtěchova životopisu je latinská legenda „Utrpení svatého mučedníka Vojtěcha“ (Passio Sancti Adalberti Martyris), sepsaná mezi lety 1006-1025 v době, kdy ostatky sv. Vojtěcha byly uloženy v polském Hnězdně.

-Životem a tragickou smrtí sv. Vojtěcha se také velmi podrobně zabýval Kaliningradský historik A. Gubin ve své studii Život svatého Vojtěcha, uveřejněné ve sborníku Zapad Rossii v roce 1994


Prameny a literatura, zabývající se osobností svatého Vojtěcha:

1. Bruno z Querfurtu, Život svatého Vojtěcha, Zvon, Praha 1996

2. Attwater D., Slovník svatých, str. 389, Papyrus + Jeva, Vimperk 1993

3. Dorazil O., Vládcové v dějinách Evropy I., str. 86-87 a 108-110, Amlyn 1992

4. Fiala Z., Přemyslovské Čechy, str. 72-75 a 109, Svoboda, Praha 1975

5. Gubin A., Žiťje svjatogo Adalberta, Zapad Possii, str. 152-178, Kaliningrad 1994

6. Hora P., Toulky českou minulostí I., str 193 a další, Práce, Praha 1985

7. Kolektiv, Kdo byl kdo v našich dějinách do r. 1918, str. 255-256, Libri, Praha 1998

8. Kolektiv, Dějiny zemí Koruny české, str. 38-39, Praha 1992

9. Kosmas, Kronika česká, str. 53 a 79, Svoboda, Praha 1975

10. Kulakov V., Kde zemřel svatý Vojtěch, Štrichi č. 2, Kaliningrad 1991

11. Kuławiec S., Krzyż śv. Woiciecha w Tenkitach, Przydrożne pomniki przesłości č. 15, Swidnica 1992

12. Michalski M., Imię, Hagiografia, Atrybut, Gdańsk 1990

13. Palacký F. Dějiny národa českého, str. 63-66, B. Kočí, Praha 1921

14. Piťha P. Čechy a jejich svatí, str. 30-54, AVE, Praha 1993

15. Rulíšek H., České nebe, Hluboká 1993

16. Ržavin A., Navrácení památky svatého Vojtěcha, Riga 1991

17. Tomek V. V., Děje Království českého, str. 48-54, F. Řiwnáč, Praha 1850

18. Vlček E., Osudy českých patronů, str. 113-153, Zvon, Praha 1995

19. Voigt J., Geschichte Preussens I., Königsberg 1827

20. Wańkowicz M., Na tropach smętka, str. 280-282, Warszawa 1936