Francouzské letectvo ve Vietnamu

Z Wikiknih
Přejít na: navigace, hledání
title: Letadla v (první) vietnamské válce

Historie do roku 1945[editovat]

Vietnam je odnepaměti ve vlhkých tropech. Průměrná roční teplota je 27,5°C v Saigonu, 23,2°C v Hanoji. Tropické podmínky (vedro, vlhko, tropické nemoci) nevyhovují ani bledým tvářím ani jejich technice. Podmínky k létání tam ovlivňuje i monsun, od října do března je severovýchodní, vhodný pro létání (období sucha), ve zbytku roku jihozápadní (období dešťů), který létání brání.

Od středověku bylo ve Vietnamu severní království (spíš pod čínským vlivem) a jižní království (spíš pod indickým vlivem). Království bojovala mezi sebou i se sousedy, a ještě před příchodem Evropanů převládlo severní království. Francouzi začali do Vietnamu pronikat v roce 1784, kdy se Pigneaux de Behaine, katolický kněz, zapojil do války mezi Nguyen Anhem, panovníkem z dynastie Nguyen a povstalci z Tay Son. Následná dohoda mezi Ludvíkem XVI a Nguyen Anhem (vojenská podpora výměnou za koncese) nebyla realizována, protože v roce 1789 vypukla revoluce, pardon, Revoluce. Přesto se francouzská přítomnost postupně rozšiřovala. Model byl přitom až do roku 1955 v podstatě stejný: Francouzi podporovali panovníka proti vnitřním a vnějším nepřátelům (země byla neklidná) a hlavně sledovali svoje zájmy. Pokud se naopak panovník obrátil proti Francouzům, tito ho obvykle polapili a poslali do exilu. V roce 1893 byla ustavena Francouzská Indočína (FIČ), která se skládala z pěti částí : Laosu, Kambodže, Tonkinu (severní Vietnam), Annámu (střední Vietnam) a Kočinčíny (jižní Vietnam) – viz příloha: mapa. Z toho Kočinčína byla kolonie, ostatní protektoráty s formálním místním vládcem. V roce 1945 měla FIČ cca 28 milionů obyvatel (Francie 40 milionů) a rozlohu 747 tis km2 (Francie 552 tis km2). Přitom Vietnam byl (a je dodnes) zdaleka nejvýznamnější součástí tohoto soustátí, a proto v dalším textu používám výrazy „Francouzská Indočína“ a „Vietnam“ skoro jako synonymum. Během 20. století se rozvíjelo osvobozenecké hnutí, které někdy hledalo oporu v Japonsku. V září 1940 okupovali Indočínu Japonci, přičemž formální vládu ponechali vichystickým Francouzům. Přímou vládu Japonci převzali v březnu 1945, mj. proto, že ve Francii již vládla „spojenecká“, tedy protijaponská, vláda. Malý zbytek francouzské armády se stáhnul do Číny. Pro úplnost musím zmínit pohraniční konflikt mezi FIČ a Siamem z přelomu let 40/41. Na další vývoj FIČ neměl vliv.

V květnu 1941 vzniká, na zasedání Komunistické strany Vietnamu, osvobozenecké hnutí Viet Minh, namířené proti Japoncům a Francouzům[1]. Jako takové ho až do konce války (WW II) podporuje americký Office for Strategic Services.

Po skončení války byl jih FIČ okupován Brity, kteří Francouze (coby „kolegiální koloniální velmoc“) spíše podporovali. Sever kontroloval Kuomintang (tedy „Čankajškovi Číňani“) a USA.

Vietnamská válka 1945-1955[editovat]

Situace po skončení války je značně chaotická. V akci je několik osvobozeneckých frakcí, císař Bao Dai, Japonci, Francouzi, Britové a Kuomingtang. Z tohoto chaosu se jako vedoucí síly vynořily Viet Minh, který má ve své moci Vietnamskou demokratickou republiku na území Tonkinu a Prozatímní výkonný výbor jižního Vietnamu, a francouzská koloniální správa se sídlem v Saigonu.

Druhého srpna 1945[2] probíhala v Saigonu velká manifestace za nezávislost, do které začali střílet neznámí ozbrojenci. Zabili 20 lidí a další zranili. Tímto okamžikem začala spirála akcí z obou stran.[3] Do konce roku se Francouzům povedlo obsadit Kočinčínu a Annám, Tonkin zůstal v moci VDR. Během roku 1946 Francouzi obsadili Hanoj, Haiphong a deltu Rudé řeky na severu. Jednání mezi Francouzi a Viet Minhem v roce 1946 ztroskotala a začala partyzánská válka. Hlavní boje přitom probíhaly v Tonkinu.

Až do roku 1950 měly boje malou intenzitu. Francie byla vysílena druhou světovou válkou a neměla zájem posílat své síly na druhý konec světa (kromě toho vyslání „normálních branců“ nedovoloval zákon). Také proto tam působila především cizinecká legie). Viet Minh měl potíže se získáváním zbraní, protože sever Vietnamu a přilehlou oblast Číny stále ovládal Kuomintang. Ale koncem roku 1949 se situace změnila: v Číně zvítězili komunisti, vedení Mao Ce Tungem, a začali Viet Minh podporovat jak dodávkami zbraní, tak posíláním „dobrovolníků“. Francie několikrát vylepšila taktiku – především zorganizovala domácí armádu (122 000 mužů), vesnické milice a protipartyzánské jednotky a stavěla pevnosti na hranici mezi Vietnamem a Čínou, aby zabránila dodávkám zbraní. Kromě toho získala podporu od Američanů, které přesvědčila, že ve Vietnamu hrozí šíření komunismu (paralelně probíhala válka v Koreji, 1950-1953). Přitom v jednotlivých bitvách stále spíš vyhrávala, ale strategicky ustupovala sveřepému nepříteli, který útočil bez ohledu na ztráty.

Ve Francii byla tato válka trvale nepopulární (až do roku 1951 byli ve Francii nejsilnější politická strana komunisti) a bylo trvale požadováno, že tato válka musí být vyřešena. V květnu 1953 byl velitelem francouzských jednotek jmenován gen. Navarre, a dostal rozkaz „dosáhnout vojenských podmínek, které by zajistily čestné politické řešení“. Gen. Navarre se rozhodnul přinutit Viet Minh k rozhodující bitvě v lokalitě Dien Bien Phu, hluboko v Tonkinu v džungli u laoských hranic, kde nechal postavit pevnost. Viet Minh nemohl toto místo opustit, protože mu přetínalo zásobovací trasy. Zásobování Viet Minhu zajišťovaly desetitisíce nosičů, Francouzi mohli toto místo zásobovat pouze ze vzduchu.

Francouzi podcenili schopnost Viet Minhu dopravit do Dien Bien Phu děla (přitom Viet Minh měl převahu u Dien Bien Phu „jen“ 50.000 mužů proti 16.000). Vietnamci nepoužili obvyklou taktiku „lidských vln“, spojenou s obrovskými ztrátami, ale oblehli pevnost a po třech měsících bojů, 27.5. 1954, ji dobyli.

Bezprostředně po kapitulaci v Dien Bien Phu začala jednání v Ženevě, uzavřená 21.7. s tím výsledkem, že Francouzi se z Vietnamu stáhnou do roku 1956, Vietnam bude přechodně rozdělen podél 17. rovnoběžky (přibližně uprostřed) a v obou částech proběhnou do dvou let svobodné volby, které rozhodnou o jeho dalším osudu.

Francouzi se stáhli, Vietnam byl rozdělen, svobodné volby neproběhly na jihu ani na severu. Válka si na francouzské straně vyžádala 75.581 mrtvých, na vietnamské straně 300.000 mrtvých.

Závěr[editovat]

… Francie o této válce nerada mluví a nerada píše, protože ji ostudně prohrála. A to nejenom vojensky, ale především politicky, na rozdíl od svého odvěkého soupeře, Velké Británie. Ta se dokázala rozloučit s většinou svých kolonií bez krveprolití. Zatímco Francie ztratila nejenom tisíce svých vojáků, ale i tvář skutečné velmoci.[4]

Použitá letadla[editovat]

Letectvo – Viet Minh[editovat]

Viet Minh neměl žádná letadla.

Letectvo Francie - začátek v improvizaci[editovat]

Když se Francouzi vrátili do Vietnamu, začínali od nuly. Neměli lidi, techniku, materiál, náhradní díly ani dostatek řádných letištních ploch (jediná dlouhá betonová startovací plocha byla v Tan Son Nhut, u Saigonu). Zde musím zmínit, že lidi a řádné letištní plochy jim v podstatě chyběli až do konce války. Nedostatek letadel a materiálu „vyřešila“ Korejská válka, kdy se z Američanů stali spojenci v boji proti komunismu, a po jejím skončení měli dostatek „přebytečných“ letadel a materiálu. Francouzi měli v té chvíli najednou víc letadel než posádek. Pro ilustraci: operace Castor – tedy vysazování parašutistů při obsazování Dien Bien Phu – se účastnilo 67 Dakot ve dvou vlnách. Nouze o posádky byla taková, že se za kniplem objevil i plukovník Nicot, velitel dopravního letectva, stejně jako všichni členové jeho štábu. (Je pozoruhodné, že toho byli schopni.)

Francouzi používali původně to, co ve Vietnamu sehnali. Byla to především kořistní japonská letadla (předválečná letadla už nebyla provozuschopná) a postupně nahrazovali je dodávkami z vlastní výroby, z Velké Británie a z USA. V Indočíně přitom působily čtyři základní části – letectvo Armée de l'Air (AdA), námořní letectvo Aeronavale (AN), armádní letectvo Aviation Légère de l’Armée de Terre (ALAT) a civilní letectvo.

Prakticky celou válku bylo letectvo rozděleno do taktických uskupení Sever, Střed a Jih, pod která spadalo i námořní letectvo. Příslušnost jednotek a jejich částí k jednotlivým uskupením se přitom často měnila. V roce 1945 jezdili vojáci do Indočíny „parníkem“ a cesta trvala 20-30 dní. Postupně se prosadila osobní letecká přeprava a nákladní námořní přeprava – včetně Ju-52.

V Indočíně se postupně vystřídalo velké množství jednotek (viz tabulka). U AdA se obvykle měnil personál, letadla zůstávala (při předání letadla dostala znaky nové jednotky). Jednotky AN umístěné na letadlových lodích obvykle přijížděly a odjížděly s lodí.

První jednotka – 2. pancéřová brigáda – se vylodila v Saigonu 3. října, letecké jednotky Armée de l'Air – GC (Groupe de chasse, stíhací peruť) I/7 Provence[5] a GC II/7 Nice - počátkem prosince, bez letadel. Jako nouzové řešení byla použita kořistní letadla po Japoncích, která byla porůznu nalezena nebo je podědili po britské „Gremlin Task Force“ v únoru 1946. Vedle nich měl gen. Fay, velitel letectva, k dispozici 3 britské Dakoty a očekával tři další.

Francouzi se nejprve pokusili získat britská Mosquita – zde se zdržel výcvik posádek, potom americké Thunderbolty - zde byli odmítnuti[6]. Jako náhradní řešení byly předány Spitfiry VIII od Britů (8 kusů[7]). Ty už byly po ruce – na saigonském letišti Tan San Nhut, ale jednání přesto nějakou dobu trvala, protože zúčastněné strany se dohadovaly o (mizerném) stavu, v jakém ty Spitfiry jsou. Dohodu uzavřely 26. září. Letová aktivita těchto Spitfirů byla zřejmě mizivá - možná měly být převedeny jen proto, „aby na ně byly namalovány francouzské kokardy”. Stejně tak chybí další údaje o Spitfirech IX, které si Francouzi jeli nafasovat od Britů do Pnom Penhu v lednu 1946. 9. října 1945 byly opraveny – díky Britům – jeden Caudron Simoun a 3 Potezy 25 TOE.

Kromě toho byla na tomto letišti letadla po Japoncích – především 17 Ki-43 Oscar – Francouzi z nich zrovna radost neměli (říkali, že jsou horší, než P-36 Hawk), ale nic lepšího k dispozici nebylo. Ki-43 dostala první letka a první z nich letěl 1. prosince. S „přeškolením“ na Oscary pomáhali japonští zajatci. Oscary byly opravdu ve špatném stavu – poruchy a nehody byly téměř na denním pořádku. Než přišly Spitfiry IX (32 strojů) v lednu-únoru 1946, Francouzi s nimi dokázali provést dva bojové lety (ostřelování), a potom 4 zbývající Oscary s radostí odložili. U GC II/7 létala jedna Ki-46-III (další dvě Ki-46 nebyly letuschopné).

Mitsubishi Ki-21-IIb Sally byla ve stavu GT (Groupe de transport) I/34 od února 46 do 20. dubna 46, kdy měla nehodu. Ve stejné jednotce působila i Showa L2D2 Tabby. To je japonská verze známé DC-3, Francouzi ji mylně pokládali za Ki-16. Byla ve stavu od února 46 do srpna, kdy měla nehodu. Do té doby nalétala 31 hodin. V armádním letectvu působily spojovací Tachikawa Ki-54 Hickory (2 muži posádka+8 cestujících), nalétaly 328 hodin při 140 akcích. SAL 99 (Section Aérienne de Liaison, spojovací letka) jich měla ve stavu od února 1946 do května 47 celkem 7. Nalétaly skoro 500 hodin při (snad) 140 akcích.

Podobně létala ve fr. službách japonská posádka s Ki-59 Theresa, při kontrole letišť v roce 1945.

SAL 99 létala i s Ki-36 Ida. Do letového stavu bylo zřejmě uvedeno 6 strojů, které nalétaly 135 hodin.

SAL 99 měla ve stavu i další „dědictví po Japoncích“. Byly to především 2 Ki-51 Sonia, které nalétaly celkem 20 hodin.

Lety dalšího stroje můžeme pokládat spíš za raritní: S francouzskými kokardami létalo koncem roku 1945 i jedno Zero (patrně A6M2). Ale v kabině přitom seděl „plukovník“ Yashimoto, který ho předváděl štábním důstojníkům. Toto Zero přitom nebylo ve stavu AdA.

I další typy letadel - Ki-57 a Ki-30 - dostaly francouzské znaky, ale zřejmě nikdy s nimi nelétaly.

V lednu 1947 měla SAL 99 již k dispozici převážně nová letadla – dva Stinsony L-5, 4 Nord 1000 a dvě MS.502 (tedy s radiálním motorem), a v květnu byla úředně odepsána poslední japonská letadla v AdA. V roce 1947 byla přejmenována na SAL 52, a od dubna 48 na ELA 52.

Stíhačky a bombardéry Armée de l'Air[editovat]

Spitfire

Situaci popsanou v předchozí kapitole zachránil příchod 32 Spitfirů IX (v různých variantách) od 7. ledna 1946.

Problémem Spitfirů byl nedostatečný dolet a to, že byly již při příchodu olétané. Přesto byly významnou součástí bojových akcí. Ještě během roku 1948 to byla jediná letadla na podporu expedičních sil. V červnu 49 byl omezen jejich provoz, poslední bojový let byl v únoru 1951 a potom bylo zbývajících 6 odesláno lodí do Meknesu.

Mosquito

Francouzi se snažili získat další letadla. K dispozici byla jedině britská Mosquita. Ta přiletěla “po vlastní ose” z Rabatu, doprovázena dvěma Dakotami. První část dorazila do Saigonu po 12 dnech cesty, a to 16. ledna 1947. Patřila ke skupině I/3 Corse. Byla to Mosquita VI (6 letadel) a XVI (10 letadel).

Brzy se projevily očekávané problémy: dřevěná konstrukce, nevhodná do vlhkých tropů, nedostatek vhodných letišť a problémy s municí („zavedené“ Spitfiry měly kulomety 12,7 mm, Mosquita 7,7 mm). Dalším problémem byl nedostatek náhradních dílů, hlavně motorů. Již v dubnu bylo rozhodnuto o jejich stažení, a v květnu se vrátilo 9 zbývajících strojů.

Kingcobra

V roce 1949 se situace změnila (viz výše), a Američané začali dodávat stroje P-63C Kingcobra.[8] Ty byly pro daný účel lepší než Spitfiry (větší dolet, výzbroj, užitečný náklad), i kdyby ty Spitfiry byly nové (Thunderbolty potřebovaly dlouhou startovací dráhu, jichž ve Vietnamu bylo málo). Kingcobry byly dodávány na lodích, některé v přepravních bednách. V letech 49-50 ve Vietnamu současně působily 2-3 perutě (jedna peruť cca 20 letadel), a ty se střídaly na stejných letadlech. Některé Kingcobry byly ve fotoverzi.

Hellcat

Hellcaty byly „až na posledním místě seznamu“ toho, co Francouzi chtěli od Američanů. Dostalo je jak letectvo (to chtělo radši Mustangy), tak námořnictvo. Prvních 40 Hellcatů pro AdA přivezla letadlová loď Dixmude (ze San Francisca) v listopadu 1950 a počátkem dalšího roku skončily Kingcobry. Během roku 1952 byly u letectva Hellcaty postupně nahrazeny Bearcaty. Další Hellcaty byly u námořnictva, kde sloužily téměř až do konce války.

Bearcat

První Bearcaty přišly v únoru 1951 a postupně jich bylo 209. 11. srpna 1954, kdy došlo k zastavení bojů, jich zbývalo ještě 142. (Bearcaty se vyskytovaly ve třech subverzích: F8F-1 se 4 kulomety, F8F-1b se 4 kanóny a průzkumná RF8F[9]).

Invader

Dokud nedorazily Invadery, k bombardování byly používány i Ju 52 alias AAC-1 Toucan a C-47.

Původně se předpokládalo, že Invadery dorazí na podzim 1950, ale kvůli různým problémům dorazily až v listopadu 1950 (bylo jich 28, ve verzích B a C). Jako první jimi byla vyzbrojena GB I/19 Gascogne, což byla rovněž první jednotka, která byla zformována přímo na místě ve Vietnamu. První bojové lety provedla v lednu 1951. V srpnu se objevily i 4 průzkumné RB-26C, kterými byla vyzbrojena ERP II/19 Armagnac (dostaly jména po mušketýrech). Ta v lednu 1954 dostala dalších 7 letadel a stala se z ní ERB II/19.

Francouzské Invadery ve verzi B, tedy té se střeleckou přídí, měly jen horní střeleckou věž se dvěma kulomety. Verze B měla 8 kulometů v přídi (někdy jen 6), 2x3 kulomety v křídle, 14 závěsníků pod křídly pro 5ti palcové rakety a 4 závěsníky na bomby (když byly naloženy bomby, bylo použito jen 8 raket). B-26C „se zasklenou přídí“ samozřejmě neměly těch 8 kulometů. Měly pod křídlem 8 závěsníků na rakety a 2 „koše“ s celkem 4 kulomety. Dvě další zbraně, normálně jsoucí vpravo od trupu, byly demontovány, protože střelba z nich ničila plexisklo na přídi. Naopak byla zachována spodní věž, i když neozbrojená. Kromě toho mohly nést 1800 kg bomb v bombovnici.

Koncem války se Invadery masívně účastnily bitvy u Dien Bien Phu. Jejich nasazení bylo omezeno počtem posádek a mechaniků, ne počtem letadel.[10] Francouzský Výbor pro národní bezpečnost totiž rozhodnul, že AdA bude mít maximálně 10.000 mužů. To umožnilo mít ve Vietnamu 4 stíhací perutě, 3 dopravní a 2 bombardovací. Na druhé straně po skončení Korejské války Američané už nedělali problémy s dodávkami Invaderů a poškozené/zničené stroje byly snadno nahrazovány.

Na podzim 1953, po skončení Korejské války, předali Američané Francouzům dalších 60 Invaderů. Na nich byla postavena 4. peruť s Invadery, GB I/91 Bourgogne. Pátá jednotka, GB I/93 Maroc, už do Vietnamu vyslána nebyla. Po skončení války byly zbylé Invadery vráceny Američanům. Invadery se ve Vietnamu jednoznačně osvědčily, i přes svoji relativní složitost.

Od ledna 1951 (bitva u Vin Yen) začalo letectvo intenzívněji používat napalm.

EROM 80 neboli Escadrille de Reconnaisance d'Outre Mer 80, zámořská průzkumná letka, působila od roku 49 se 7 NC-701 Martinety, tedy vlastně Siebely Si 204D. Ty byly od května 51 nahrazeny průzkumnými Bearcaty. Své Martinety předala ELA 52.

Dopravní letectvo[editovat]

Po celou dobu války měla zásadní význam letecká doprava. Silnice byly ve špatném stavu, na jejich kraji číhali partyzáni, aut málo, po silnici to je z jihu na sever 2100 km, z východu na západ (na severu Indočíny) 1000 km a z Hanoje do Dien Bien Phu 442 km.

Toucan

V únoru 46 bylo do Vietnamu posláno 16 AAC.1 Toucan alias Ju 52, v roce 48 dalších 14, v roce 49 dalších 13. Byly dopravovány loděmi – cesta trvala 20 dní. Kdyby letěly „po svých“, trvalo by to 11 dnů, z toho 1-2 na revizi motorů. Během pěti let jich bylo z různých důvodů ztraceno 25. Ve Vietnamu sloužily především u GT I/34 Béarn (od července 47 I/64 Béarn). Byly používány především k dopravě, ale také k vysazování parašutistů (Ju 52 jich mohl nést jen 15), shazování zásob a bombardování (i napalmem). Poslední (noční) nálet podnikly v lednu 52, o rok později byly poslední vyřazeny ze služby. Celkem ve Vietnamu podnikly 35 000 misí (z toho přes 30 000 peruť Béarn).

Dakota

Francie „dostala“ něco přes 60 Dakot, hlavně ve verzi C-47B-DK, v rámci „lend-lease“ v letech 1944-45, a okolo 65 dalších Dakot jako americkou pomoc v letech 1951-54. Ty tvořily páteř jejího dopravního letectva. V době bitvy o Dien Bien Phu jich měla ve Vietnamu 108. První větší vietnamská skupina se rozvinula na letišti Tan Son Nhut u Saigonu v lednu 1946. Byla to „Groupe de Marche d'Extreme Orient“ - G.M.E.O. - která tehdy měla 18 C-47; v únoru přibylo dalších 5. Kromě dopravy byly občas používány i k bombardování, kvůli nedostatečnému doletu Spitfirů a nedostatku jiných letadel. V červnu 46 tato skupina změnila jméno – stala se z ní GT II/15 Anjou, a v červenci 47 dále GT II/64 Anjou. Tato skupina působila v Indočíně s Dakotami až do konce Vietnamské války, i potom za příměří. Od 29.5.1954 (tedy dva dny po pádu Dien Bien Phu) se k ní přidaly tři, a potom další dva, Noratlasy Nord 2501. Do srpna jich bylo 20.

Další perutě nedostaly tolik příležitostí létat s Dakotami: již zmíněná GT I/34 Béarn je dostala až v roce 1953 na nahrazení stárnoucích Ju 52, a působila s nimi do července 1956, kdy byla v Saigonu rozpuštěna.

GT II/62 Franche-Comté působila ve Vietnamu od října 49 (s Ju 52), od listopadu 1951 do listopadu 1955 s Dakotami.

GT I/61 Touraine obvykle zajišťovala vojenskou dopravu na trase Francie-Vietnam, ale v říjnu 1952 bylo třeba posílit dopravu přímo ve Vietnamu. Proto krátkodobě předala svá letadla tamním perutím. Poslední peruť na Dakotách byla GT II/63 Senegal. Ve Vietnamu uskutečnila 965 akcí. Před bitvou u Dien Bien Phu se Dakoty pokoušely vyvolat déšť pomocí jodidu stříbrného; kvůli nejistým výsledkům byla akce brzy přerušena. Ještě doplníme, že i námořnictvo používalo v Indočíně jednu C-47: byla přidělena Flottille 8S a používána pro VIP transport. Ale občas byla použita i k bojovým úkolům.

Vedle letadel přímo zařazených v armádě bylo mnoho letadel v šedé zóně mezi armádou a civilní dopravou:

Packet

Během bitvy o Dien Bien Phu si Francouzi půjčili americké Fairchildy C-119 (které nazývali „Packet“). Ty sice měly fr. marking, ale stále patřily Američanům a převážně s nimi létaly americké posádky[11] (byl to personál společnosti Civil Air Transport, ve skrytu provozované CIA). C-119 si přitom ponechaly americkou kamufláž, dostaly jen francouzské výsostné znaky. Jednotka se oficiálně nazývala Détachement C-119. Původně působily při přepravě těžkých nákladů mezi základnami, ale prosadily se především při svrhování nákladů pro Dien Bien Phu, mimo jiné díky velkým nákladovým dveřím, které umožňovaly všechno svrhnout při jednom průletu.

Další dopravní letadla

Během posledních dnů bojů o Dien Bien Phu zřídili Američani vzdušný most s dodávkami materiálu z Japonska a Filipín, ve kterém působily C-54, C-119, C-124 (celkem 54 strojů) a C-118.

Na dopravu vojenských nákladů byly příležitostně používány i civilní stroje půjčené od aerolinek, především Aigle Azur, a to hlavně DC-3 (33 strojů), ale i další : Bristol Freightery, C-46 (jedno C-46 bylo zničeno v Dien Bien Phu), DC-4, Boeing 307 a SNCASO SO.30 (dohromady okolo 15). Armádní štáb přitom potřeboval každý měsíc 1305 letových hodin, aby uspokojil své potřeby.

Přepravu mezi Paříží a Saigonem zajišťovala od května 1946 linka 102. Původně na ní létaly DC-3 a DC-4. Později dálkových tratích sloužily DC-4 a Constellation L-049 a L-749 půjčené od Air France. Vedle toho byly založeny státní aerolinky SAGETA, které létaly od prosince 1953 se sedmi SNCASE 2010 Armagnac.

Na prvních civilních linkách sloužilo 5 Dakot a okolo dvaceti Stinsonů L-5 Sentinel, které úřad vysokého komisaře koupil v Indii.

Nejvýznamnější civilní společností v Indočíně byla Aigle Azur. Měla ve svém parku celkem cca 20 DC-3, pět DH-89, tři Airspeed Consuly, dva Beavery, dva Bristol Freightery, čtyři SNCASO.30, tři C-46, dva Stratolinery a jednu DC-6. Druhá nejvýznamnější byla Air Vietnam, která vznikla v roce 1951 sloučením několika menších společností.

Dále zde působilo několik menších společností: Societe Indochinoise de Ravitaillement provozovala v letech 1952-54 Lockheed Lodestar. Cie Laotienne de Commerce et de Transport provozovala dva DH-89 a jednoho Norsemana. Společnost Autrex provozovala postupně dva DH-89, Avions Taxis Indochine měla Martineta.

Celkový stav[editovat]

Na konci roku 48 mělo fr. letectvo k dispozici celkem 45 dopravních strojů, 30 MS-500 a 30 Spitfirů. V říjnu 1950 mělo fr. letectvo k dispozici 48 P-63, 19 Spitfire, 43 AAC-1 a 25 C-47. V červnu 52 mělo fr. letectvo k dispozici celkem 354 strojů, z toho 39 Invaderů a 77 Bearcatů. Na počátku roku 53 mělo fr. letectvo k dispozici 64 stíhaček, 32 bombardovacích Invaderů, 58 pozorovacích letadel, 14 průzkumných (F8F a A-26), 56 dopravních (40 C-47, zbytek Ju 52), 38 spojovacích (DHC Beaver a Martinet) a 8 helikoptér (5x Hiller – u ELA 52, 53 a 54, 3xS-51; v září přišlo i 6x H-19).

K 1.1.54 mělo AdA k dispozici 441 strojů, k 1.5. 626 strojů a ke konci května 661 strojů. Nejvyššího početního stavu tedy dosáhlo v době bitvy o DBP. Podobně tehdy dosáhlo i největší aktivity – vidíme nejen počet letů, ale i únavu posádek kvůli „přesčasům“. Americké dodávky „pět minut po dvanácté“ zahrnovaly 25 Corsairů, 27 Bearcatů, 12 Beaverů, 50 Invaderů, 21 Dakot a 11 H-19, z metropole přišly tři Martinety, 31 MS-500, dva N 1000, 16 MD 315 a pět Dakot, pro AdA a (jiho)vietnamské letectvo.

V dubnu 1954 mělo AdA v Indočíně 35% svých stíhačů, 86% dopravního letectva a 100% bombardérů.

Při uzavření příměří tam bylo 388 letadel, z toho 180 stíhaček a bombardérů, 100 dopravních a 108 spojovacích.

Celkový počet použitých letadel podle jednotek je uveden v tabulce 1 - „Přehled fr. leteckých jednotek ve Vietnamu a jejich letadel“.

Schématický přehled jednotek a letadel, jak se postupně v Indočíně střídaly, je na obrázku 1 - Armée de l'Air – přehled po perutích. K vystřídání letadel, a v menší míře i jednotek, docházelo postupně a graf uvádí měsíc, kdy jednotka na daném typu reálně působila.

Armádní letectvo[editovat]

Od počátku mělo armádní letectvo potíže, protože spadalo pod dva pány: pozemní armádu a letectvo. To se projevovalo mj. v jeho neutěšeném materiálním stavu, nedostatku pilotů i dalšího personálu a nedostatku morálky. Situaci vyřešilo ministerstvo obrany v září 1948, kdy ustavilo A.L.A.T. (Aviation Légère de l'Armée de Terre – lehké letectvo pozemního vojska). Ale v Indočíně přešly GAOA (groupes aérien d'observation d'artillerie – letecké skupiny pro dělostřelecké pozorování) v roce 1950 opět pod velení letectva, i když přitom zůstaly armádními jednotkami, a v říjnu byly přečíslovány na 21., 22. a 23. GAOA

Jejich úkolem nebylo jen dělostřelecké pozorování, ale také spojení, průzkum a přeprava osob, i raněných, vzácně i bombardování. Armádní letectvo bylo za druhé světové války a krátce po ní vybaveno především dvěma typy letadel: Fi 156 alias Morane 500 Criquet a Piperem L-4. Není tedy divu, že první armádní letadla, která dorazila do Indočíny v prosinci 1945 s 9 D.I.C. (division d'infanterie coloniale) byly Pipery (patrně pět). V dubnu 1946 je doplnily Criquety od 3. D.I.C., které patřily k 2. GAOA, a dál se přidaly 1. GAOA (1946) a 3. GAOA (1947). Původně měly po 12 Criquetech, později 18-24. V srpnu 1953 se k nim přidala ještě 24. GAOA, se 14 Criquety. Protože se v Indočíně smíšená konstrukce Fi 156 neosvědčila, byla změněna na kovovou. I povrchový materiál byl změněn z plátna na plech.

V roce 1952 dostala ELA 52 6 Beechů UC-45.

V roce 1954 poslaly USA do Vietnamu, v rámci vzájemné podpory, Cessny L-19 a DHC L-20A.

Beavery – celkem 12 - získalo letectvo a zařadilo je k ELA 52, 53 a 54 (Escadrile de Liaison Aerienne - spojovací letka). V březnu 55 přišlo dalších 5 strojů, a všechny se po ukončení bojů shromáždily u ELA 52 (která měla letiště v Saigonu). Vedle toho se ve Vietnamu již předtím vyskytovaly „civilní“ Beavery, které fr. letectvo občas používalo už v roce 1953. Američani „půjčili“ armádnímu letectvu v rámci vzájemné pomoci 64 strojů Cessna L-19A. První z nich dorazil do Indočíny v bednách v březnu 1954. Od května začaly být přidělovány k 22. GAOA, následně k 23. a 21. GAOA. Proti stárnoucím Criquetům znamenaly citelné zlepšení, jenomže přišly pozdě. 1.7. 1955 bylo oficiálně předáno Jižnímu Vietnamu 58 (nebo 60) Cessen L-19.

Flamanty, MD-315, se dostaly do Vietnamu až v roce 1954 a již patřily vietnamskému letectvu. Celkový počet použitých letadel podle jednotek je opět uveden v tabulce 1.

Aeronavale – námořní letectvo[editovat]

Catalina

První letadla u námořního letectva byly 4 Cataliny, které přiletěly z Agadiru v Maroku a sloužily u Flottille (letka; flottille měla obvykle okolo 10 letadel) 8F, a to od konce října 1945. Po cestě udělaly 9 zastávek a trvalo jim to 60 hodin letu. Cataliny vykonávaly všechny možné úkoly – dopravu osob, hlídkování, průzkum, bombardování, ochranu konvojů, ostřelování, a 24.3.1946 vezla jedna z nich samotného Ho Či Mina na jednání do Saigonu. Další Cataliny přiletěly postupně.

Loire a Jake

V listopadu se k nim předaly na místě nalezené a opravené opravené Loire 130 (8.S.6, No.69) a od ledna 1946 tři kořistní E13A1 Jake, dalšího Jake přidala britská ATAIU-SEA – vynikal tím, že měl motor z Emily. S těmito pěti letadly byla v prosinci 1945 ustavena Flottille 8S. V září 1946 se přidal jeden A6M2N Rufe. Ten byl ještě v září odepsán po smrtelné nehodě, při 9. letu ve francouzských rukách. V dubnu 46 byl ztracen Jake 8.S.4 , a snad v září 1946 se objevil další Jake a jeden Jake se potopil v prosinci 1946. Koncem roku 1946 vystřídala původní Loire 130 „nová“, se kterou přijel křižník Duquesne (8.S.5, No. 71). Od dubna 1947 zbylá letadla létala jen minimálně a všichni si oddechli, když v srpnu přišly britské Sea Ottery.

Sea Otter

Původně jich bylo šest, dostaly čísla 8.S.1 až 8.S.6, a zbylé Jake byly přečíslovány na 8.S.11 a 8.S.13 a Loire na 8.S.15. Poslední Jake 8.S.13 (a tím poslední japonské letadlo) byl poškozen při přistání a odepsán v srpnu 1948.

Dalších 5 Sea Otterů přišlo také v srpnu, ale nejdříve bylo třeba je opravit a do letového stavu byly uvedeny až na jaře 1948. Byly intenzívně používány, což se postupně spolu s nedostatkem náhradních dílů projevilo na jejich stavu a na podzim 1949 jich v letovém stavu nebylo víc než 4, na jaře 1950 občas už jen jeden. Situaci ilustruje i fakt, že stále byla používána Loire 130. Kromě toho 8S létala i s jedním MS 500, a všechny tyto stroje nalétaly za měsíc 60 hodin.

V říjnu 1950 byla založena 9S, která dostala 6 Sea Otterů od celní správy a jejich úkolem bylo pozorování pobřeží. Tyto Sea Ottery byly Mk. I, byly vyrobeny u firmy Saunders Roe a prošly repasí u Supermarine. Přitom mj. dostaly nestavitelné vrtule.

Privateer a Goose

Situace v 8S se zlepšila od listopadu 1950, kdy začaly Cataliny střídat PB4Y-2 Privateery (v dané chvíli už přejmenované na P4Y-2S) a 3 zbylé Cataliny přešly k 8S. Naopak, Sea Ottery přešly k 9S. Sea Ottery vydržely u 9S do začátku roku 1952, potom byly odepsány a personál 9S přešel k 8S od 1.4.1952. Stav Catalin se ale také zhoršoval a jejich aktivita klesala, takže byla toužebně očekávána jejich náhrada: začátkem roku 1952 přišly Grummany JRF-5 Goose. Původně jich bylo 12, do září 1953 bylo patrně pět ztraceno. Goose byly vyzbrojeny 3 kulomety, na kontrolu říční dopravy na Mekongu. Ale působily na mnoha místech v Indočíně, především při pozorování. V roce 1954 přišlo ještě pět Goose na doplnění ztrát. Flottille 8S zůstala ve Vietnamu až do března 1956.

Privateery byly optimalizovány pro námořní hlídkování (S for submarine), což se projevilo jejich dlouhou maximální dobou letu, ale i praktickým dostupem pouhé 3 km, a to dělalo problémy při bombardování v horách, když tam byla i kanónová PVO. Bombardování přitom byla v Indočíně jejich hlavní úloha od roku 1952, předtím byly používány pro průzkum a hlídkování. V Indočíně se na poslední chvíli objevila ještě Flottille 24F, která také dostala Privateery, ale vlastně působila jen v rámci 28F.


Flottille 8F (a 8S taky) dostala souběžně s Privateery ještě MS-500. Na jaře 53 8S předala své dva Criquety do 8F, a ta se v červenci 53 přejmenovala na 28F.

Aeronavale – palubní letectvo[editovat]

Francie měla po válce ve službě 5 letadlových lodí, které se postupně „točily na tůře“ v Indočíně. Přitom většinou přivezly „vlastní“ letadla, se kterými potom působily operačně u pobřeží severního Vietnamu, a další letadla, která ve Vietnamu vyložily a předaly. Byly to lodě Arromanches, Béarn, Bois Belleau, La Fayette a Dixmude.

Letadlová loď Béarn byla vyrobena ve Francii v roce 1920 a neměla na palubě aktivní letecké jednotky. Sloužila k převozu letadel.

Letadlová loď Dixmude byla původně stavěna jako loď pro přepravu cestujících. Ale v roce 1941 ji nedokončenou přebralo US Navy, dokončilo jako eskortní letadlovou loď a v rámci programu lend-lease předalo Britům. Ti ji přejmenovali na HMS Biter a po válce předali Francouzům.

Dauntless

Jako první dorazila v březnu 1947 Dixmude, s 9 Dauntlessy SBD-5 od Flottille 3F a 29 letadly pro AdA, a to po 35 dnech plavby. Měla od začátku problémy s palubními operacemi Dauntlessů, pro které byla příliš malá, kromě toho Dauntlessy nedokázaly skládat křídla, a v dubnu, tedy po 3 týdnech, po poruše katapultu tyto operace přerušila a vrátila se do Toulonu. Od té doby byla přeřazena jen na transport letadel, bez palubních operací. V Indočíně byla zpět v říjnu, přivezla 12 Toucanů a 12 Spitfirů IX LF, a kromě toho Flotille 4F s 9 SBD, které působily z pevniny. Tři byly ztraceny při akcích, se zbytkem se vrátila do Francie. V listopadu 1948 ji následovala Arromanches. Ta byla vyrobena v Británii v roce 1944 pod jménem Colossus. Francouzi si ji v roce 1946 půjčili a přejmenovali, následně ji v roce 1951 koupili.

Kromě „vlastních“ 10 Dauntlessů od 4F a 2 Seafirů III[12] přivezla ještě 6 Martinetů. Dauntlessy opět působily převážně ze země. Do Francie se vrátila v lednu 1949. Dauntlessy už byly opotřebovány, námořnictvo vyřadilo posledních 11 (z původních 60) v říjnu 1949.

Potom Francouzi ve Vietnamu dva roky letadlové lodě neměli; „došla“ jim palubní letadla a kromě toho Arromanches procházela generálkou.

Hellcat a Helldiver

Arromanches se vrátila do Vietnamu v srpnu 1951, na palubě měla Hellcaty od 1F a Helldivery of 3F. Do Francie odplula v květnu 1952.

Příště se vrátila v září 1952, s Hellcaty od 12F a Helldivery od 9F. Do Francie odplula v únoru 1953. Letadla přitom nechala v Haiphongu. Místo ní se objevila La Fayette a vzala na palubu výše uvedené letky. Vrátila se s nimi do Francie v červnu 1953.

Arromanches se opět vrátila do Vietnamu v září 1953, na palubě měla Hellcaty od 11F (1F byla přejmenována na 11F 20.6. 53) a Helldivery SB2C-5 od 3F[13]. Obě letky se účastnily bojů u Dien Bien Phu a aby zkrátily dolet, působily ze země. Arromanches odplula z Vietnamu, již definitivně, v červenci 1954. Nahradily ji tři ostatní lodě (kromě Béarn), které už prováděly evakuaci z Indočíny. Flottille 3F ještě operovala z Bois Belleau a nakonec ji zpět do Francie odvezla Dixmude.

Letadlovou loď La Fayette začali Američani stavět jako lehký křižník USS Fargo, ale předělali ji na letadlovou loď a přejmenovali na USS Crown Point, potom na USS Langley. Na vodu ji spustili v květnu 1943. Američani ji Francouzům předali v roce 1951 a ti ji přejmenovali na La Fayette.

Její sesterská loď byla Belleau Wood. Američani ji spustili ji na vodu v roce 1943 již jako letadlovou loď. V září 1953 ji předali Francouzům, ti si to přeložili jako Bois Belleau a v roce 1954 na ni naložili Hellcaty od 11F a Helldivery od 3F do Indočíny, a kromě toho ještě Dassault Ouragany, které po cestě vyložila v Indii. Američany dost naštvalo použití lodi k jinému účelu, než ke kterému byla půjčena.

Corsair

V dubnu 1954 se do akce zapojila Flottille 14F, která své Corsairy F4U-7 nechala v Tunisku, a místo nich dostala 24 AU-1[14] (bylo jich 25, ale jen 24 létalo), které přivezla USS Saipan z Koreje. Tyto Corsairy pocházely od Marine Air Group a vyžadovaly opravy, ale zřejmě ne zásadní, protože už za týden byly v operačním stavu. Během jedenácti týdnů Corsairy nalétaly 1422 akcí. Corsairy AU-1 se do Vietnamu vrátily ještě v roce 1955 s Flottille 12F a poslední akci v Indočíně si připsaly Corsairy od Flottille 15F, obojí na palubě La Fayette, v roce 1956.

Celkový počet použitých letadel podle jednotek je opět uveden v tabulce 1. Schématický přehled jednotek a letadel, jak se postupně v Indočíně střídaly, je na obr. 2 - Aeronavale – přehled po letkách, se stejným postupem jako pro AdA.

Vrtulníky[editovat]

První vrtulníky, které se objevily ve Vietnamu, a to na jaře 1950, byly 2 Hillery 360, které byly přiděleny k ELA 52. Později k nim přibylo několik S-51 a H-19. Do 7.5. 55 armádní helikoptéry nalétaly 1984 akcí.

Koncem války sloužily vrtulníky i u námořnictva – na letadlových lodích pro záchranu posádek. Konkrétně se jednalo o S-51 „58S-11“ na palubě Arromanches a Piasecki HUP-2 Retriever na palubě Bois Belleau.

Další letadla[editovat]

Admirál Thierry d'Argenlieu, vysoký komisař, měl v roce 1945 jako osobní letadlo Lockheed Venturu č. 29819, se základnou v Tan Son Nhut.

Úřad vysokého komisaře provozoval v roce 1948 Republic RC-3 Seabee.

Vietnamské letectvo[editovat]

Z druhé kapitoly si pamatujeme, že většina Vietnamu, Kambodža a Laos byly formálně samostatné státy. Jako takové byly opatřeny vlastním letectvem, letadla dodávala Francie. První jednotka bylo školící středisko „Centre d'instruction de l'aviation Vietnamese“, CIAVN. Bylo vybaveno 20 Criquety a piloti z něj začali vycházet od roku 1952. Z těchto pilotů byly postupně vytvářeny další jednotky. Jen stručně zmiňuji, že do roku 1956 (tedy do odchodu Francouzů) byly vybaveny těmito letadly: Cessna L-19, N.A. T-6G, C-47, Beech D-18 a E-18, MD-315 Flamant, RC-3 Seabee a Grumman F8F. Vedle toho měl císař osobní letadlo Consolidated C-87 (tedy dopravní verzi Liberatora).

Kambodžské letectvo vzniklo v září 1954 a bylo vybaveno šesti MS-500, třemi Cessnami 170, jednou Cessnou 180 a třemi Fletchery FD-25.

Aktivita[editovat]

Z údajů v literatuře (uvedeny v příloze “ztráty a nálezy”) jsem se pokusil zjistit aktivitu – počet akcí a nalétaných hodin podle typu, jednotky a času. Někdy se jedná o přesné uváděné číslo, jindy jde o odhad podle dalších zjištěných hodnot – kupř. pokud známe celkový počet akcí u jednotky a celkový počet akcí na jednom typu letadla u jednotky, můžeme s jistou důvěrou odvodit počet akcí na ostatních letadlech. Výsledky jsou ovlivněny nekompletností údajů a použitým modelem; méně pak mícháním hrušek s jabkama – tedy vzletů, akcí a bojových akcí.

Tyto výsledky jsou uvedeny v tabulce 2 - Přehled letové aktivity

Tabulka 1. Přehled fr. leteckých jednotek ve Vietnamu a jejich letadel.[editovat]

“Od” je datum prvního vzletu, nebo reálný začátek bojové činnosti; “do” je datum posledního vzletu, nebo konec podstatné bojové činnosti; počet je maximální počet letadel daného typu v jedné chvíli

Č. Vojsko Jednotka od do Letadlo (počet)
1 AdA GC I/7 Provence 12.45 7.46 Ki-43 (17);
Spitfire IX (16)
2 AdA GC II/7 Nice 12.45 7.46 Ki-43 (1?); Ki-46 (1); Spitfire VIII (8)
Spitfire IX (16?)
3 AdA GC I/2 Cicognes 6.46 9.47 Spitfire IX
4 AdA GC II/2 Alsace 8.46 10.47 Spitfire IX
5 AdA GC I/6 Corse 1.47 5.47 Mosquito VI (6) a XVI (10)
6 AdA GC II/4 La Fayette 9. 47 9.48 Spitfire IX
7 AdA GC I/4 Dauphine 1.48 9.48 Spitfire IX
8 AdA GC I/3 Navarre 9.48 10.49 Spitfire IX
9 AdA GC II/3 Champagne 9.48 4.50 Spitfire IX
10 AdA GC I/6 Corse 4.50
11.50
5.51
11.50
5.51
8.51
Spitfire IX
F6F (20)
F8F
11 AdA GC II/5 Ile de France 8.49 12.50 P-63C Kingcobra (20)
12 AdA GC I/5 Vendée 8.49 8.50 P-63C Kingcobra (20)
13 AdA GC II/6 Normandie-Němen 10. 49
2.51
2. 51
5.51
P-63C Kingcobra (20)
F6F (21)
14 AdA GC III/6 Rousillon 8.50 3.51 P-63C Kingcobra (20)
15 AdA GC I/9 Limousin 1.51
5.51
5.51
5.52
P-63C Kingcobra (20)
F8F-1A Bearcat[15]
16 AdA GC II/9 Auvergne; 5.51 12.52 F6F
17 AdA GC I/8 Saintonge, od 1.11.53 GCI/22 Saintonge 9.51 7.54 F8F
18 AdA GC III/6 Rousillon 3.51 2.52 F8F-1A Bearcat
19 AdA GC II/8 Languedoc, od 1.10.53 GCII/22 Languedoc 2.52 7.54 Bearcat
20 AdA GCII/9 Auvergne od 1.10.53 GC II/21 Auvergne; od 1.4. 55 II/21Artois[16] 12.52 7.54 Bearcat
21 AdA GC I/21 Artois 6.52 1.2.55 Bearcat
22a AdA EROM 80 49 5.51 Martinet (7)
22b AdA EROM 80 5.51 7.54 RF-8F Bearcat (6-12)
23 AdA GB I/19 Gascogne 1.51 55 B-26 B/C Invader (25-28)
24 AdA ERPII/19 Armagnac 8.51 8.55 F8F (2)
RB-26C (4-11)
25 AdA GB I/25 Tunisie 3.52 8.55 B-26 C Invader (16)
26 AdA GB I/91Bourgogne 7.54 10.54 B-26 (26)
27 AdA SAL 99 od 5.48 (47?) ELA 52 9.45 8.56 Ki-36; Ki-51; Ki-54;
Nord 1000 (3); L-5; NC-701; MS-502(2)
28 AdA ELA 52 54 8.56 Beaver (5)
29 AdA SAL 53 / ELA 53 4.48 1.55 Criquet (6); Martinet (3-6); DHC Beaver (4); Nord 1000
30 AdA ELA 54 9.51 5.55 Criquet (3), Nord 1000 (3),Martinet (3), Beaver (1)
31 ALAT 9. D.I.C. 12.45 10.46 Piper L-4 (5?)
32 ALAT GAOA 1, od 1.10.50 GAOA 21 2.46
12. 54
12. 54
6.55
Criquet (12-20)
L-19
33 ALAT GAOA 2, od 1.10.50 GAOA 22 4.46
5.54
5.54
6.55
Criquet (12-14)
L-19 (30)
34 ALAT GAOA 3, od 1.10.50 GAOA 23 5.47
7.54
7.54
6.55
Criquet (12-24)
L-19
35 ALAT GAOA 24 8.53  ? Criquet (14)
L-19
36a AdA GT I/34 Bearn, od 7.47 I/64 Béarn 2.46 1.52 Toucan (16)
36b AdA GT I/64 Bearn 1.53 7.56 C-47
37a AdA GT II/15 Anjou, od 1.7.47 GTII/64 Anjou 7.45 6.55 C-47 (16-23-25)
37b AdA GT II/64 Anjou 5.54 6.55 Nord 2501 Noratlas (20)
38 AdA GT III/64 Tonkin 12.47 6.48 Toucan (12)
39 AdA GT II/62 Franche - Comté 10.49 12.51? Toucan
40 AdA GT I/61 Touraine 10.52 2.53 C-47 (24)
41 AdA GT II/63 Senegal 1.54 11.54 C-47 (25)
42 AdA CAT /Detachment C-119 5.53 8.54 C-119B a C (6-22)
43a AN 8S 12.45

12.45
8.46

8.48

50?
9.46

E13A1 (5)

Loire 130 (2)
A6M2N (1)

43b AN 8S 1.46?

8.47
50
1.51
3.52

6.53

1.51
56?
1.52
12.56

MS 500 (1-2)

Sea Otter (11)
C-47 (1)
PBY (3)
Goose (12+5)

44 AN 9S 10.50 3.52 Sea Otter (11)
45a AN 8F 6.53 MS 500 (1-2)
45b AN 8F 10.45 1.51 PBY-5A(4-9)
45c AN 8F; od 26.5.53 28F 11.50 1.55 PB4Y-2S a 2D Privateer (10)
46 AN 24F 1.7.54 9.54 Privateer (9)
47 AN 3F Dixmude 3.47 4.47 SBD (9)
48 AN 4F (Dixmude) 10.47 3.48 SBD (9)
49 AN 4F (Arromanches)1F (Arromanches) 12.48 1.49 SBD (9-10)
Seafire III (2)
50 AN 1F Arromanches3F Arromanches 8.51 5.52 Hellcat (30)
Helldiver (12 +4)
51 AN 12F Arromanches9F /La Fayette 9.52 6.53 Hellcat
Helldiver
52 AN 11F Arromanches /LaFayette 9.53 11.54 Hellcat (12+6)
53 AN 3F Arromanches /Bois Belleau 9.53 9.54 Helldiver (12+4)
54 AN 14F La Fayette 4.54 7.55 Corsair AU-1 (24)
55 AN 12F La Fayette /BoisBelleau 55 12.55 Corsair AU-1
56 AN 15F La Fayette 2.56 5.56 Corsair AU-1
57 AdA EH I/65 51?
7.54
?
21.5.57
 ?
58
?
30.1.58
S-51 (8?)
H-19 (17)
C-47 (2)
Beaver (1)
58 AN 58S Arromanches 9. 53 54 S-51 (1)
59 AN 23S Bois Belleau 54  ? HUP-2 (1)

Tabulka 2 - Přehled letové aktivity[editovat]

Tabulka se zabývá letadly, která snad skutečně vzlétla, nikoliv jen byla ve stavu. „Počet“ je celkový počet letadel, která se v Indočíně vyskytla a létala. „Od“ je datum prvního letu nebo zahájení bojové aktivity, „do“ je datum posledního letu nebo ukončení podstatné bojové aktivity. Letadla jsou uváděna v pořadí, jak se objevila na scéně. Jednotlivé ztráty letadel a metoda provedení odhadu počtu nasazených letadel a jejich aktivity jsou popsány v příloze “Přírůstky a ztráty”. Poznámka: přílohy a obrázky tu nejsou, protože je neumím vkládat.

Č. Typ Počet od do Bojová aktivita – akcí/letových hodin; poznámka
1 Caudron Simoun 1 9.10.45  ?  ?
2 Potex 25 TOE 3 9.10.45  ?  ?
3 PBY 8 29. 10.45 1.52 2800 akcí; 9800h *
4 E13A 5 12.11.45 31.8.48 200 akcí; 280h; spolu s Loire*
5 Loire 130 2 26.11.45 50? 200 akcí; 280h; spolu s Jake*
6 C-47 130* 11.45 6.55 33.000 akcí
7 Spitfire VIII  ? 10.12.45  ? minimální aktivita
8 Nakajima Ki-43 III 17 11.12.45 6.2.46 2 akce
9 A6M2 1 12.45 12.45 Několik předváděcích akcí
10 Piper L-4 5? 12.45  ?  ?
11a Spitfire IX 32+12 12.45 2.51 2 dodávky; 12.300 akcí; 14.500h
11b Spitfire IX 7 28.1.46  ? od Britů; minimální aktivita
12 Ju 52 55* 2.46 53 35.000 akcí; 80.000h
13 Ki-36 5 2.46 20.5.46 > 30 akcí, 135h
14 Ki-54 7 2.46 5.47? 140 akcí, 328h45'
15 Ki-51 2 2.46 20.5.46 15 akcí
16 Ki-21-IIb 1 2.46 20.4.46 minimální aktivita
17 L2D3 1 2.46 30.7.46 31h20'
18 Ki-59 1 46? 46? Krátká kariéra
19 Criquet 240* 27.4.46 56 40.000*
20 Ki-46 III 1 12.6.46 12.6.46 Nehoda při prvním letu
21 A6M2N 1 29.8.46 19.9.46 9 startů; 7h25'
22 Mosquito 16 20.1.47 5.47 350 akcí; 740h
23 Stinson L-5  ? 1.47  ? + okolo 20 pro úřad Vysokého komisaře
24 Nord 1000 20* 1.47 54?  ?
25 Dauntless 19 3.47 1.49 660 akcí; 1.100h *
26 Sea Otter 11+6 8.47 2.52 3025 akcí; 6587h
27 Seafire III 2 11.48 1.49 minimální aktivita
28 Martinet 50* 12.48 54?  ?
29 P-63 60 10.8.49 1.51 15800akcí; 20.000h *
30 Hiller 360 5 Jaro 50  ?  ?
31 PB4Y 22 24.11.50 1.55 2200 akcí; 8.500h
32a F6F 40+12* 12.50 11.52 AdA ; 7.000 akcí *
32b F6F-5 54* 8.51 6.54 AN; 3.000 akcí; 6.500h
33 F8F 209 2.51 55 60.206 akcí
34 A-26 112 3.51 5.10.55 36.000 akcí ; 42.000h
35 Sikorski S-51 několik 8.51  ?  ?
36 SB2C-5 48 6.10.51 11.54 1400 akcí; 3.600h
37 Goose 12+5 1.52 3.56 3300 akcí; 6.600h
38 Beech UC-45 6 52  ?  ?
39 Sikorski H-19 17 52?  ?  ?
40 C-119 29 6.53 8.54 700h*
41 Beaver 12 9.3.54 8.56 +6 dalších 29.3.55
42 Cessna L-19 64 27.3.54 1.7.55 Většinou předány J. Vietnamu
43 AU-1 Corsair 24 18.4.54 15.7.55 1.422 akcí; 1.834h ; jen za 14F
44 Noratlas 5 29.5.54 6.55 5 do 8.54; celkem 20
45 Piasecki HUP-2 1? 5.54 11.54  ?
  • odhad

Obrázek 1 - Armée de l'Air – přehled po perutích

Obr. 2 - Aeronavale – přehled po letkách

Poznámky ke kamufláži a markingu[editovat]

Letadla, s několika málo výjimkami, létala v kamufláži země původu, případně bez kamufláže.

Standardní marking obsahoval kruhové státní znaky někdy se žlutým okrajem na trupu, na křídlech ve čtyřech pozicích bez žlutého okraje, u AN ještě (ne vždy) s kotvou, a trojbarevnou kokardu nebo vlaječku na kormidle, u AN opět s kotvou. Výrobní číslo (5 číslic), obvykle pod kormidlem.

Japonské stroje: původní kamufláž, resp. hliník

Aeronavale: Dauntless, Helldiver, Hellcat, Privateer, Criquet, patrně i helikoptéry - tmavě modrá

Hellcat AdA a Bearcat: tmavě modrá

Catalina : bílá/světle šedá

Criquet, Cessna: zelená,

Nord 1000, Martinet, Kingcobra, Loire, Ju 52, C-119, Noratlas : aluminium

Spitfiry IX: britské „temperate scheme“ (dark green, ocean grey, medium sea grey, kryt vrtule sky), někdy se světlým pruhem (sky nebo šedým) před kormidlem. Kruhové znaky v šesti pozicích, kokarda na kormidle, britské výrobní číslo na trupu před kormidlem, písmeno – světlé - označující letadlo v rámci perutě na trupu za kruhovým znakem. Někdy znak perutě na krytu motoru nebo pod kabinou, vpravo a/nebo vlevo.

Mosquito: britské „temperate scheme“. Výrobní číslo na trupu před kormidlem + velké černé zespoda na křídle. Někdy další číslo na trupu před kormidlem, někdy stínované. Vlaječka na nepohyblivé části kormidla. Znak perutě na přídi. Mosquito RF 876/3 se žraločí tlamou na přídi.

Kingcobra : u Ile de France měla 1. letka vrtulové kužele červené, 2. zelené. V Indočíně došlo ke změně imatrikulace z „5A-T“ na „P“, apod.

Hellcaty: písmeno na krytu kol, zepředu. Armádní Hellcaty: písmeno, světlé, na kormidle. Znak perutě na trupu za kabinou.

Bearcaty: identifikační písmeno na krytu motoru, nebo na směrovce, někdy na vrtulovém kuželi. identifikační písmeno na obou stranách náběžné hrany křídla, iniciály MDAP (Mutual Assistence Defence Plan) pod kabinou, výrobní číslo, znak perutě nebo písmeno nebo obojí v různém provedení na krytu motoru, modrá na kokardě je v barvě “midnight blue” - tedy kamuflážní. Popisky v angličtině a/nebo francouzštině.

Invadery: hliník, někdy zespodu černá (průzkumné Invadery byly původně v černé lesklé barvě, ale ve Vietnamu se z ní rychle stala černá matná), v různém provedení. Pod kormidlem bylo „buzz number“, které sloužilo k identifikaci letadla, aby si obyvatelé Spojených států mohli stěžovat na nízko létající stroje. Skládalo se z předpony BC (přidělená Invaderům), pomlčky a posledních tří číslic výrobního čísla. To bylo nahoře na kormidle, pod ním bylo „identifikační písmeno“ (poslední písmeno imatrikulace), někdy na barevném podkladě. Na přídi bylo – někdy - identifikační písmeno nebo znak perutě. Kruhový znak ve 4 pozicích (2x trup, 2x křídlo), kokarda na kormidle.

Dakoty létaly ve Vietnamu většinou bez kamufláže. Stroje používané k nočním letům (hlavně nad Dien Bien Phu) byly ze spodní strany kamuflované černě. Zřídka se objevily stroje v původní americké kamufláži typu olive drab. Stroje od jednotlivých perutí se poznaly podle znaku perutě na boku před kabinou a barvy přídě. Kromě toho měly na přídi a na kormidle identifikační písmeno (nebo dvě) a na přídi poslední tři číslice výrobního čísla.

Po uzavření dohody o příměří létaly některé Dakoty od GT II/62, používané v Severním Vietnamu pro evakuaci raněných, bez státních znaků, které byly nahrazeny červeným křížem. Dakota s horní polovinou trupu bílou je patrně ta VIP AN.

U AN bylo číslo letky, písmeno “F”, tečka, a pořadové číslo, menšími fonty kupř.: 14F.xx

Dauntlessy: kruhový znak (bez kotvy – v té době se nepoužívala) ve 4 pozicích (2x trup, 2x křídlo), vlaječka na kormidle. Někdy „čárky za provedenou akci“, pod kabinou.

Helldivery: ident. číslo na krytu motoru. BuAer na boku trupu, za znakem. Symbol jednotky na kormidle. Demontovány kryty kol. I když Francouzi dostali i SB2C-4, v Indočíně jsem našel jen SB2C-5, tedy bez rámování kabiny. Flottille 3F používala bílý kryt vrtule

Beavery: červeným křížem byly označeny stroje, které prováděly evakuaci zraněných z DBP, po jeho pádu. Tři stroje u ELA 53 natřeny „čokoládovou“.

Kamufláž vykazovala značné opotřebení.

Jednotlivé stroje se, samozřejmě, mohou tomuto schématu vymykat. Stačil na to jeden muž se štětkou.

Literatura[editovat]

časopisy

Avions, Le Fana, AFM, Air Fan a další. Internet.

  1. Američani byli (v té době) proti návratu Francouzů do Indočíny. Vedle národně osvobozeneckého aspektu nesmíme přehlížet, že za války byl Ho Či Min americký spojenec /možná dokonce agent OSS – s krycím jménem Lucius/, zatímco provichystická vláda v Indočíně byla americký nepřítel.
  2. 6.8. Američani shodili atomovou bombu na Hirošimu; 9.8. na Nagasaki; 9.8. SSSR zaútočil na Japonsko; 15.8. ohlásil japonský císař kapitulaci; 28.8. k ní mělo dojít; podepsána byla 2.9.
  3. V Saigonu přitom proti Viet Minhu bojovala kuriozní aliance britských Indů, zajatých Japonců a bývalých francouzských partyzánů.
  4. J. Novotný: Úředně zapomenutá válka, doslov, Fontána
  5. V padesátých letech byly jednotlivé perutě přečíslovány – kupř. z GC II/5 Ile de France se stala GC 2/5 Ile de France. Pro jednoduchost budu používat jen římsko-arabské číslování.
  6. Američani schválili předání Dakot a Catalin, pod podmínkou, že budou používány k humanitárním účelům.
  7. Byla to Sqn 273.
  8. První Kingcobry se ve fr. letectvu objevily v roce 1945, ale už nestačily zasáhnout do bojů.
  9. Průzkumná verze měla pod trupem fotografický kontejner. Byly to upravené nádrže na palivo 567 l se třemi kamerami a 4 okénky a instaloval je nadrotmistr Freydfond na základně Bien Hoa. Později se prosadila sofistikovanější varianta – instalace vzadu v trupu.
  10. Podle tabulek bylo třeba na měsíční provoz 18 Invaderů – tedy 720 letových hodin – 314 mechaniků a techniků.
  11. Kromě jiného proto, že fr. posádky sloužily na Dakotách. Další Američani bylo 50 mechaniků na údržbě A-26. Nedostatek personálu byl takový, že byli používáni i zajatí příslušníci Vietminhu.
  12. Seafire 1F-18 byl patrně zničen při cestě do Indočíny
  13. I když 3F měla ve stavu i SB2C-4, ty se ve Vietnamu zřejmě neobjevily; SB2C-5 má posuvnou část pilotního krytu bez rámu (na rozdíl od SB2C-4)
  14. Americké námořnictvo změnilo po válce kategorizaci letadel – z SB (scout-bomber) se stalo A (attack). Původní Vought SBU Corsair už dávno nebyl ve službě, tak se začínalo číslovat od začátku.
  15. Perutě s Bearcaty mívaly 20-30 Bearcatů
  16. GC Artois byla rozpuštěna 1.2.55, materiál a personál převeden k GC I/21 Auvergne, čímž vznikla GC II/21 Artois.