Dějiny Korolup/Stojí za probádání

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Zpustlý dvůr Krübitz u Korolup[editovat]

Na zaniklý poplužní dvůr Krübitz (Krawic, Grabitz) u Korolup poukazuje název polní tratě Grabitzbreiten. Obec Korolupy (Kurlupp) měla na plužinách bývalého dvorce pole na parcelách č. 2312–2405. Původní německý název polní tratě „Grabitzbreiten”[1] označuje „široká pole dvorce Grabitz”,[2] jež patřila majiteli poplužního dvora: Grabitz (název poplužního dvora, jež majitel pojmenoval podle obce svého původu či predikátu) a výrazu Breiten (Breite, Breitung, Breitlein atd. z alemánského dialektu, hornoněmčiny, bavorského dialektu), označující vrchnostenská pole).[3]

Zpustlý dvůr Krübitz (der öde Hof Krübitz bei Kurlupp) poprvé písemně zmiňuje na zač. 17. stol. úroková kniha Hanuše Ludvíka Krokvicara (Hans Ludwig Krokwitzer von Neudorf, auf Piessling und Slawaten), ve které tvořil součást statku Písečné.[4][5] Dále je pustý dvůr Krawic uváděn v kupní smlouvě Eucharia Horsta z Beranova (Eucharius Horst von Poronau) z 25. března 1636[6] a v jeho závěti z 9. října 1650, kdy ho odkázal své manželce Marii Kateřině (podruhé provdané Švábenské ze Švábenic). Ta ho 12. května 1654 [7] prodala „včetně 4 poddaných ve vsi Mešovice (Nespitz) a vším příslušenstvím patřícím od pradávna k tomuto dvoru Krawicz, s přítomnými a uprchlými poddanými, vdovami a sirotky“ paní Regině Katharině Berchtoldin, paní na Uherčicích (Ungarschitz) a Polici (Pullitz) za 3.500 zl. rýnských, každý počítán za 60 kr.[8]

Poplužní dvory (vsi) nesly často jméno svého majitele. Název dvora Krübitz nápadně připomíná možného majitele Johanna (Hanuše) Kürbitze, který roku 1465 prodal Johannu Hofkirchenovi (na hradě Chlumci / Kollmitz) dolnorakouské majetky (Liebnitz, Alberndorf). Svědčili mu: Jiří z Předměřic (Georg Primissdorfer von Primissdorff), Mathias Wickenstainer (Pfleger zu Drosendorf / správce Drozdovic), Johann Harrasser (von Lintaw / von Lindau / z Lindavy) a Thomas Matzenpeckh (Pfleger zu Drösidl / správce na Drosidlu).[9] O dva roky dříve při obdobné majetkové transakci je nazýván Hannus Kürbis.[10][11]

Původem byl Johann Kürbitz pravděpodobně ze Saska a psal se po tamní vsi, která je připomínána v roce 1340, kdy se Fridrich II. Míšeňský, lantkrabě durynský a markrabě míšeňský a Východní marky, zříká vybírání platů ze vsí svého sekretáře Těmy z Koldic a jeho bratra Jindřicha a to vsí Kürbitz a Collmen.[12] V roce 1354 se podle vsi Kürbitz píše: Sophya de Kürbitz, vdova po Ludewici de Kûrbiz, a její synové Michahelis et Gotheboldi de Kurbiz[13].

Rakouská i moravská šlechta uzavírala mezi sebou sňatky a držela majetky po obou stranách hranice. Z ručitelů při prodeji Johanna Krübitze to byli například příbuzní správce na Drosidlu Thomase Matzenpeckha (z Messenbachu). Jiřího z Messenbachu (Georg Messenpeck), jež zakoupil nedaleko Korolup od Kuneše z Menhartic tvrz a ves Krajovice, najdeme ve službách krále Zikmunda. Jan z Messenbachu se oženil s Ofkou, dcerou Petra Gewsara.[14] V roce 1407 je uváděn Hans von Messenpach a jeho žena Dorothea při prodeji svého majetku v Peči.[15]

Majetky po obou stranách hranice držel také rod Krokvicarů, v jejichž držení se pak zpustlý dvůr nacházel. Král Zikmund propůjčil Petrovi Krokvicarovi z Nové Vsi (Peter Krokwitzer von Neudorf) část majetku Písečné a v roce 1434 markrabě Albrecht Petru Krokvicarovi Písečné za zásluhy a škody utrpěné v boji proti husitům propustil z léna. Krokvicarové byli též příbuzní s rodem z Předměřic (Primmersdorf). V roce 1493 propustil Půta z Lichtenburka Zikmundovi Krokvicarovi z Nové Vsi na Lubnici z manství: „tři lány i s lesem Rudicem, všiem příslušenstvím, co k tomu zboží přísluší a dva dvořáky v Mešoviciech”, což mu v roce 1500 potvrdil Lipolt z Krajku na Cornštejně.[16] V roce 1510 tentýž Zikmund obdržel od dědičky Barbory (Barbara von Primmersdorf), své druhé choti, dolnorakouskou tvrz Předměřice / Primmersdorf. Tu pak držel v roce 1530 její syn 1530 Jan (Johann Krokwitzer v. Neudorf, manželka Hedwika) a v roce 1550 Jiří (Georg Krokwitzer v. Neudorf). Poplužní dvůr se pak objevuje u příbuzného Hanuše Ludvíka Krokvicara (Hans Ludwig Krokwitzer von Neudorf, auf Piessling und Slawaten), který rodový majetek sjednotil.

Polní trať Runitz u Lubnice[editovat]

Do Saska nás přivede i název polní tratě Runitz u Lubnice.[17] Současná městská část Gimritz města Wettin-Löbejün (Sasko-Anhaltsko) má své kořeny ve třech slovanských osadách Gimritz (Chumeritz), Nösselitz a Raunitz (1288 Ruwenis, 1288 Runnewi, 1371 Ruwenitz, Runitz, 1476 Ruwenitz, 1755 Raunitz).[18] V roce 1217 vymřel rodová linie Wettinů a hrabství zdědili hrabata z Brehny (von Brehna). Otto IV. z Brehny prodal 14. listopadu 1288 celé hrabství Wettin arcibiskupovi z Magdeburku. V roce 1276 jsou obce Nösselitz, Gimritz a Kapowe (zaniklá ves) poprvé zmíněny ve sporu mezi biskupem z Merseburgu a hrabětem z Brehny. Ves Runitz (Item in villa Runitz) je zmíněna v lenní knize magdeburského arcibiskupa Albrechta III. a Petra, kdy ji držel vazal Gerwicus de Wettin.[19]

V 15. století se na moravském Podyjí u vsi Lubnice (v místě polní trati Runitz) připomíná les nazývaný Rudic. V roce 1493 propustil Půta z Lichtenburka Zikmundovi Krokvicarovi z Nové Vsi na Lubnici: „tři lány i s lesem Rudicem, všiem příslušenstvím, co k tomu zboží přísluší a dva dvořáky v Mešoviciech”, což mu potvrdil Lipolt z Krajku na Cornštejně a král Vladislav.[20] Lubnické a mešovické majetky pak zdědil Zich Krokvicar z Nové Vsi, který je zapsal v roce 1501 Lipoltovi z Krajku a na Cornštejně.

Zich Krokvicar z Nové Vsi Lipuoltovi z Krajku a na Cornštejně erbóm jeho své vlastné zbožie a dědictvie, tvrz v Lubnici se třmi lány a se třmi podsedky, s potokem od lávky až k stávku a puol stávku s lesem Rudicí, ve vsi v Mešoviciech čtyři a dvadceti čtvrti a puol čtvrti, dvuor v Mešoviciech a puol druhého dvora v Trsiciech, puol druhého lánu rolí, kteráž slově Mesovští dielové, pod Rancieřovem, s rolí oranú i neoranú, s lukami, s pastvami, pastvištěmi, s horami, s doly, s lesy, háji, s chrastinami, s křovinaml, lovy, s hony, s mezemi, s hranicemi, s lidmi platnými i neplatnými, s robotami, s užitky a požitky i se všemi poplatky, s vodami tekutými i netekutými i se všiem plným právem, panstvím a příslušenstvím, jakož to zbožie svrchupsané od staradávna v svých mezech a hraniciech náleží a vymezeno jest, nic sobě ani erbóm svým ani budúcim i potomkóm práva, panstvie ani kterého vlastenstvie nezachovávaje, ve desky vkládám a vpisuji ku pravému jeho dědictví a dědičnému držení a požívání.[21]

Korolupy u hradu Vildenberk[editovat]

První písemná zmínka o vsi Korolupy u hradu Frejštejna pochází z roku 1371, kdy markrabě Jan učinil Petra Hechta z Rosic, toho času purkrabího na Frejštejně, poslem deskových vkladů Jindřicha z Hradce, jenž nechal vsi Chrlopy (Korolupy) a Mešovice (Nespitz) zapsat Seydlinovi z Lubnice.[22] Po Půtovi z Vildenberka zdědili vildenberské panství u Brna dva z jeho synů Půta II. a Procek. Půta Šacler prodal půlku hradu s polovicí tamních vsí (Pozořice, Šumice, Kovalovice, Korolupy, Holubice, Kruh, Čechyně, Vítovice a Hostěnice) markraběti Janovi Jindřichovi (mladšímu synovi Jana Lucemburského) za 1700 hř. grošů. Po roce 1370 je ves Korolupy u hradu Vildenberka již uváděna jako pustá. Taková skutečnost na pozadí historie jiné stejně zvané obce u rakouských hranic je přinejmenším zajímavá.[23][24]

Reference[editovat]

  1. Stabilní katastr Korolup
  2. Hof:Zu ahd. mhd. hof st. M.‚ Hof, Gehöft, (allein gelegenes) Bauerngut sowie zu ahd. hovestat‚Wohnstätte, mhd. hovestat, hofstat st. F.‚ Hofstatt; Grundstück, auf dem ein Hof steht, stand oder errichtet werden kann und mhd. hovereite sw. F., nhd. Hofreite‚ Hofraum; freier Raum um ein landwirtschaftliches Gebäude; bäuerliches Anwesen mit Haus, Hof und Wirtschaftsgebäuden. In: Hessisches Flurnamenarchiv.
  3. Breite: Zu ahd. breitî‚ Breite, Umfang, Größe, mhd. breite, breiten st. F., Breite, breiter Teil, einer Ableitung vom Adjektiv breit. Breite bezieht sich ursprünglich auf breit hingelagerte Flächen, die nur geringen Höhenunterschied haben. Namengebend können dann breite Acker- und Wiesenstücke gewesen sein. Darüber hinaus kann sich Breite auf grundherrliches Ackerland, zu einem grundherrlichen Hof gehöriges Herrenland beziehen. Oft gehörte dieses Feld einem Ortsadeligen. Der Name Breitung ist sehr alt und geht bis ins 5./6. Jahrhundert zurück. Er ist damit einer der ältesten Flurnamen überhaupt und lässt somit Rückschlüsse auf eine Siedlung zu, die in die Zeit vor der ersten urkundlichen Erwähnung einer Ortschaft liegen. Als dann die ersten Dauersiedler kamen, waren dies germanische Sippenführer, die mit ihrem Gefolge ein Dorf gründeten, in dem sie aber die guten Ackerstücke für sich beanspruchten. In: Hessisches Flurnamenarchiv.
  4. Brünner Wochenblatt, 1827 ročník 4, 8. červen, číslo 46, s. 184.
  5. Písečné bylo součástí velikého panství pánů z Hradce a tvořilo jeho nejvýchodnější hranici. Roku 1366 bylo prodáno Heřmanem z Hradce Oldřichu ze Želetavy, od nějž je roku 1368 odkoupil Záviš z Písečného. Po jeho smrti připadla obec přímo pod správu moravského markraběte. V letech sporů markrabat Jošta a Prokopa se stal majitelem Písečného olomoucký biskup Jan, který jej roku 1400 odevzdal svému bratru Mikulášovi (společně s Dešnou). Poté byla ves opět ve vlastnictví zemském. Král Zikmund na počátku 15. století obec zastavil Petru Krokvicarovi, přičemž část vsi zůstávala i nadále církevním majetkem. Roku 1434 postoupil markrabě Albrecht Petru Krokvicarovi Písečné v plném dědictví, a to náhradou za škody, které utrpěl v husitských válkách. Po Petrovi zdědil ves Mikuláš Krokvicar z Nové Vsi, po něm Volf Krokvicar a nakonec Hanuš Ludvík Krokvicar (Pießling, Zlabaten, Neustift, Zopons, Purkstall, das öde Dorf Sänitz, vier Unterthanen von Nespitz, zwei ganze und sieben halbe Münnichhöfe und der öde Hof Krübitz bei Kurlupp). Roku 1619 prodal Hanuš Písečné a Slavětín Krištofu Blektovi z Outěchovic. Ten však nesplatil plnou kupní cenu a majetek mu byl zkonfiskován. Konfiskát byl roku 1626 prodán Hannibalovi ze Schaumburku. Po Hannibalovi zdědili vše jeho bratři, kteří roku 1636 prodali Písečné a Slavětín Euchariovi Horstovi z Beranova. Po něm majetek zdědila jeho manželka Marie Kateřina. Po smrti Marie Kateřiny roku 1685 Jiří Vilém z Moschlitz. Ten v roce 1693 Písečné se Slavětínem prodal Donatu Heislerovi z Heitersheimu, který odkoupené statky spojil s Uherčicemi. Dědic těchto statků hrabě František Josef Heissler roku 1730 prodal vše rodu Collaltům. Collaltové vlastnili Písečné a Slavětín až do 20. století.
  6. Moravská zemská deska, Quat. I. Znojemského okresu, díl. 1.
  7. Zemská deska, Quat. I, fol.62
  8. Hruschka, Zmizelé osady na Jižní Moravě, s. 176-178, zvláštní výtisk z Časopisu o Historii a vlastivědě Moravy“, 1942, sešit 3.
  9. Johann Kürbitz verkauft dem Johann Hofkircher verschiedene Gülten zu Liebnitz, Alberndorf u. s. w., Altenburg, Stiftsarchiv Urkunden (1144-1943) 1465 IX 20, in: monasterium.net
  10. Johann Kürbis (und seine Erben) verkauft dem edlen festen Ritter Johann Hofkiricher von Kolmunczs..., Altenburg, Stiftsarchiv Urkunden (1144-1943) 1463 VIII 06, in: monasterium.net
  11. V roce 1455 odkázala Barbara, dcera Jiřího z Drosidlu (Tochter des Georg Dressidler) a manželka Johanna z Hofkirchenu (Frau des Johann Hofkircher), své zeměpanské léno Drosidl (Drösidl) s povolením krále Vladislava svému muži.Barbara Tochter des Georg Dressidler, Frau des Johann Hofkircher, vermacht ihr landesfürstliches Lehen Drösidl mit Genehmigung Königs Ladislaus ihrem Gemahl, Altenburg, Stiftsarchiv Urkunden (1144-1943) 1455 XII 21, in: monasterium.net. Chlumecké panství po Volfovi II. z Hofkirchenu (Wolfgang II. von Hofkirchen) převzaly na zač. 17. stol. podle historika Jiřího Kacetla dolnorakouské stavy, „oddělily od něj větší díl s Drosidlem a zbývající část prodaly roku 1616 Jiřímu Schütterovi z Klingenberku”.
  12. Fridericus, landgravius Thuringiae et Misnensis ac Orientalis marchio, Thimoni de Colditz, secretario suo, fratrique eius Henrico exactionem precariae ex ipsorum villis Kürbitz et Collmen resignat, quae bona iam pater suus ab illa exactione liberavit., Národní archiv Archiv České koruny (1158-1935) 214, in: monasterium.net
  13. B. Johann eignet mit Zustimmung des Capitels der Domkirche vom Bttdissiner Probst Albert Knut in Badebeul erkaufte Zinsen zu Begehung mehrerer Jahrgedächtnisse., Urkundenbuch des Hochstifts Meissen I, ed. Gersdorf, 1864 (Google data) 445, in: monasterium.net
  14. PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 10; SEDLÁČEK, A.: Atlasy erbů a pečetí II, s. 45; o Petrově osobnosti pojednali ZAJIC, A. – ELBEL, P.: Wappenmarkt und Marktwappen, s. 340-355; RBMV III, s. 171, č. 412.
  15. CDM XIII, s. 494-495, č. 457
  16. Jeho blízkým příbuzným byl Petr z Nové Vsi (lat. de Nova Villa, něm. Neu Dorf), který roku 1390 koupil s Hynkem z Cerkvice od Jindřicha z Hradce ves Krokvice u Písečného (D. Z. B. VII. 666).
  17. Stabilní katastr Lubnice (Hafnerluden)
  18. Albert Richter: Deutsch-Slawische Forschungen zur Namenkunde und Siedlungsgeschichte, Akademie-Verlag, 1962, s. 68
  19. Gustav Hertel: Die ältesten Lehnbücher der Magdeburgischen Erzbischöfe. Halle, Druck und Vorlag von Otto Hondol. 1883, s. 101. PROVINZ SACHSEN und angrenzender Gebiete. Lehnbuch der Erzbischof Albrecht III. und Peter. Magdeburger Land IN DISTRICTA NUENBORG AD CASTRUM WYTTIN. In: Geschichtsquellen der PROVINZ SACHSEN und angrenzender Gebiete. Herausgegeben von der Historische. Comission der Provinz Sachsen. Sechzehnter Band.
  20. Moravské Zemské Desky, 1480-1566
  21. Moravské Zemské Desky, 1480-1566, Kniha XVII z let 1496 - 1506, s. 108, č. 156
  22. Stavovské listiny, výtah z katalogu Dr. Mojmíra Švábenského, (1212) 1310 - 1847, s. 18 č. 84
  23. Vrba, Pavel: Rod pánů z Vildenberka a hrad Vildenberk. Genealogické a heraldické informace / Brno, Moravská genealogická a heraldická společnost, 2008 - 2009, s. 127-129.
  24. Nová zjištění na hradě Vildenberk u Pozořic