Dějiny Korolup/Proslov

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Obec Korolupy (německy Kurlupp) se nachází v na jihozápadě Jihomoravského kraje v okrese Znojmo. První písemná zmínka o Korolupech pochází z 12. prosince roku 1371, kdy markrabě Jan přikázal Petrovi Hechtovi z Rosic, toho času purkrabímu na Frejštejně a Vranově, aby byl poslem k deskám při vkladech Jindřicha z Hradce (a to i vsí Chrlop a Mešovic) Seydlinovi ze Sichelbachu a Lubnice.[1] Do června roku 1945 ve vsi žilo převážně německé obyvatelstvo s malou českou menšinou. Přelomové události 20. století ovlivnily nejen život místních obyvatel, ale podepsaly se také na vývoji celého regionu.

Po bojích římskoněmeckého krále Jindřicha III. a markrabího Vojtěcha Babenberského s českým knížetem Břetislavem připadlo dobyté území mezi Dunajem, Chubou (Kaja) a Dyjí k Východní marce a řeka Dyje tvořila vojenskou hranici mezi Moravou a Východní markou. Král Jindřich si z titulu zeměpána ponechal většinu území a některá udělil do přímé správy Babenberkům, kteří od konce 11. století svěřili kolonizační působnosti na území sahajícím od hradu Rakous (Raabs an der Thaya) až po Bítov svým ministeriálům z Perneku, hrabatům původem z dolního povodí Innu ve východním Bavorsku. K menší korekci hranice na Dunaji došlo po bitvě u Mailberka (Mouriberg), kdy český kníže Vratislav II. a jeho mladší moravský bratr Konrád I., kníže brněnsko-znojemský, porazili Leopolda II. Babenberského, čímž se nejsevernější oblouky Dyje dostaly k moravskému území (předpolí Bítova zabezpečené novým hradem Vranovem).

Část rakouského Podyjí u dyjského brodu na jihozápadní Moravu spravovali asi od první poloviny 12. století ve službách hrabat z Perneku páni z Trnavy (Herren von Thürnau) s erbem tří leknínových lupenů,[2] jež si na vysokém ostrohu nad soutokem Dyje (u obce Dolní Trnávka / Unter-Thürnau) a potoka Javorka (Gaberbach) vystavěli hradní sídlo. V roce 1157 je doložen Ekkihard de Tirnua s dvěma bratry, v roce 1175 Oldřich de Tiernahc (Ulrich de Tiernahc). Další z rodu Wernhard de Trnowa vstoupil do služeb moravského markraběte Vladislava Jindřicha, za což získal právo kolonizovat přilehlé moravské pohraničí.

Po válečných konfliktech mezi posledními Babenberky a českými Přemyslovci a po nástupu krále a vévody Přemysla Otakara II. se Podyjí stalo vnitrozemským územím. Sám panovník se očividně snažil nově získané rakouské země propojit se zemí svého původu. V roce 1251 vstoupil do užších vztahů s Moravou také dolnorakouský klášter v Jeruši (Stift Geras). Vikart z Trnavy (Wichard de Thyrnach)[3] téhož roku daroval se svolením panovníka a též své choti (Wulfhild de Tyrna) a synů (Walther, Wernharb a Ulrich de Tyrna) jerušskému klášteru patronátní právo ke kostelu (sv. Jakuba) ve Vratěníně (Wratingen, Vraetingen). Založená ves Vratěnín tvořila tehdy součást většího Vikartova majetkového celku, který se rozprostíral po obou stranách hranice se správním centrem na hradě Trnava.[4][5][6]

Vikartovi bratranci Wernhart a jeho bratr Oldřich (též erbu tři leknínových lupenů) se psali roku 1251 po Budči (1251 Wernhardus de Putsche, Vlricus de Putsche) a Wernhart roku 1259 po Loukovicích / Slavíkovicích (Wernhard von Laúkwicz),[7] kdy na Vranově svědčil při daru svého příbuzného Vikarta z Trnavy a jeho zetě Jana z Dobřan při obdarování řádu magdalenitek v západočeských Dobřanech. Po smrti Vikartově přijal predikát z Trnavy (1271 Wernhard de Dirna).[8] Potomkem Oldřicha byl pravděpodobně Winhard z Loukovic / Slavíkovic (Winhardus de Laukwicz, r. 1265)[9] a dalšími následníky vladykové ze Slavíkovic.[10] K nim patřil Bernhard (Bernhardi de Laucwycz), jež po sobě zanechal vdovu Jitku (Jutca de Laucwycz).[11] Budeč se později dostala do držení Ranožírovců, snad sňatkem s nějakou členkou Vikartovy větve.[12]

Někdy kolem poloviny 13. století založili potomci pána Wernharda de Trnowa hrad Frejštejn (Freistein). Páni z Frejštejna (Frei von Freistein) nosili stejný erb jako jejich příbuzný Vikart z Trnavy (Wichard von Thürnau). V roce 1251 mu svědčili Oldřich (Ulrich) zvaný Liber (Svobodný, německy Frei) a jeho syn Gaytmar (později s přídomkem Vreyensteyn) při obdarování jerušského kláštera. V roce 1286 se Oldřich Frej z Frejštejna (Ulrich Frei von Freistein) vzdal se souhlasem svých dědiců a jeho bratrů Heinricha a Marcharta čtyř plstěných párů bot, každoročního daru kláštera v Jeruši. Skromný gotický hrad Frejštejn, tehdy spadající do obvodu bítovské kastelanie, byl jako sídlo lapků roku 1286 se souhlasem mladého českého krále Václava II. rakouským vévodou Albrechtem I. dobyt, pobořen a pravděpodobně navrácen českému králi a moravskému zeměpánovi.

Hrad byl ještě za vlády Václava II. znovu obýván a stavebně značně rozšířen. V roce 1310 se na listině Rajmunda z Lichtenburka připomíná Markvart Frej (Marquart Frey),[13] v roce 1322 a 1323 při obdarování Světelského kláštera (Stift Zwettl) Oldřich Frej (Ulrich Vrey).[14][15] Od třicátých let 14. století se hrad Frejštejn nacházel ve správě zeměpanských purkrabí: roku 1331 se připomíná purkrabí Konrád z Bítova s chotí Budislavou, roku 1354 a 1371 Petr Hecht z Rosic (též purkrabí na hradě ve Vranově a držitel blíže nespecifikovaného léna u benediktýnského kláštera v Melku)[16], syn Wernharda Hechta z Rosic (erbu stříbrné štiky[17] ve skoku v červeném poli).[18][19][20] V roce 1377 je na rakouské straně zmíněn Niclas der Hecht, purkrabí na hradě Waidhofenu (Vetter Niclas der Hecht, die zeit purgraf ze Waydhofen).[21][22]

Část Vikartova majetku se po jeho smrti dostala do držení pánů z Fulštejna - v roce 1312 je zboží v Menharticích, Hluboké, Bělčovicích, Uherčicích, Kozojedech, Stálkách, Stupešicích a Křepicích součástí fundace Isoldy, vdovy po Matěji Fulštejnovi (Mathei de Fullenstein) oslavanskému klášteru.[23] K majetku Fulštejnů (dříve Vikarta z Trnavy) snad patřily i vsi Dešná, Županovice a zaniklé Ocmanice (v katastru obce Dešná), jež se prodejem nebo postoupením v léno dostaly k majetkům olomouckého biskupství (v roce 1320 v držení pánů z Walsee).[24]

Druhou část území po Vikartovi z Trnavy (Tyrny) získali páni z Klinkenberka. Jan z Klinkenberka (Johann von Klingerberg /Chlingerverch), zástavní majitel hradu Litschau, držel také hrad Trnavu (Tierna), vsi Rabesreith a Luden nedaleko Drozdovic (Drosendorf), městečko Vratěnín, popluží u Lubence (die Ecker zu Lubentz/ Lubnice)[25] a u Šonovic (zaniklá ves),[26] ves Rancířov, v Mešovicích dědiny platné, v Hafnerluden (nyní též Lubnice) poplužní dvůr s dědinami platnými a v Kostníkách dědiny platné. Mladoňovice obdržel od Jana Lucemburského v roce 1319 jako samostatné léno.[27] V roce 1323 Jan Lucemburský povýšil Vratěnín na trhové městečko a udělil mu právo trhu, který se konal každou středu v týdnu. V roce 1348 udělil Karel IV. odúmrť po pánech z Klinkenberka, tak jak ji drželi Johansen, Albrechten und Heinrichten von Chlingenberg a před tím patřící zu dem Huse ze Tyrnach, Jindřichovi z Waldsee na Drosendorfu.[28][29]

Odkazy[editovat]

Externí odkazy[editovat]

Reference[editovat]

  1. Stavovské listiny, výtah z katalogu Dr. Mojmíra Švábenského, (1212) 1310 - 1847, s. 18, č. 84.
  2. Členové rodu erbu tří leknínových lupenů se na zač. 13. století nacházeli v Miroslavi, Myslibořicích (Hartleb a Ekhart), rakouské Trnavě a na Frejštejně. In: Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, 1034-1198
  3. „Die Tirna”. (Jahrbuch für Landeskunde v. N.-Oe. II.; Wien 1869, S. 325) auch F. X. Kießling, „Die drei Thayaburgen Buchenstein, Eibenstein, Unter-Thyrnau nebst der Oertlichkeit Lehstein" (Wien 1895) und „Bote aus dem Waldviertel", XVIII. Jahrg. 1895), Nr. 429
  4. Podle Antona von Pergerse od 13. stol. hlavním působištěm pánů z Trnavy stala Vídeň a v pol. 14. stol. byl rod povýšen do rytířského stavu. Anton Franz Ritter von Perger (* 20. Dezember 1809 Wien; † 14. April 1876) rakouský malíř, grafik a spisovatel, syn malíře a mědirytce Sigmunda Ferdinanda von Perger, otec chemika Huga von Perger a hudebníka Richarda von Perger.
  5. Jahrbuch für Landeskunde von Nieder-Oesterreich, Band 2
  6. Berichte und Mitteilungen des Altertums-Vereines zu Wien, Band 15
  7. CDM III n. 374.Regest: CDB 5/3 n. 1359, Stiftsarchiv Zwettl
  8. Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1271 VII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/AT-StiAZ/Urkunden/1271_VII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z
  9. CDM III, s. 377, č. 374
  10. PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83, p. 19; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 26; s. 83
  11. MZD I, s. 11, č. 206; s. 11, č. 208
  12. CDM VII. s. 523-526, č. 708; PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83
  13. CDM 6, 1307-1333, s. 31. Rajmund z Lichtenburka zastavuje oslavanskému klášteru plat 10 hřiven pražských grošů na vesnicích Radkovicích, Udeřicích a Bačicích, listinu stvrzují pán Smil z Krumvaldu, jeho bratr Wolfram, Bohuslav z Šakvic, Jaroš z Vydří, Maršík z Knínic a Marquart z Frejštejna,
  14. Liechtenfels, 13. prosinec 1322, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net. Albrechtsberg, 2. února 1323, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net.
  15. Na řece Světlá (Zwettl) se rozprostíraly pozemky Kueringů, kteří založili r. 1138 klášter Světlou. Potřebné pozemky k tomuto účelu dostal Hadmar z Kueringu od krále Konráda III. a vévody Leopolda Bavorského r. 1139.
  16. Niederösterreichisches Landesarchiv Urkundensammlung des Ständischen Archivs StA Urk 2055, in: monasterium.net, URL 1420 - Nikolaus, Abt von Melk, belehnt Mert den Fabrukk mit den Melker Lehen, die dieser von Peter dem Hecht gekauft hat.
  17. Štika - německy der Hecht
  18. Jiří Kacetl - Petr Lazárek - David Molík: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí, česky a německy
  19. Stanislav Vohryzek: Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek
  20. Wernhard Hecht z Rosic měl v zástavě od krále Jana Omice s tvrzí a ves Bukovany za 80 hř. gr. pražských, jež mu r. 1319 vyplatil královský číšník Oldřich z Khessinga a sám je přijal od krále v zástavu za 200 hř. gr. praž. na tak dlouho, až by se jemu, nebo jeho dědicům, splatily tyto peníze. In: Vlastivĕda Moravská, Musejní spolek v Brně 1904, s. 337
  21. Weitra, Schlossarchiv Urkunden (1339-1606) 1377 06 24, in: monasterium.net, URL Siegler: 1. „die erbern mein Vetter Niclas der Hecht, die zeit purgraf ze Waydhofen
  22. Stanislav Vohryzek: Hechtové z Rosic / Die Hecht von Rossitz
  23. Moravský zemský archiv v Brně Cisterčiacki Brno (1225-1748) 1312 VIII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/CZ-MZA/E09/1312_VIII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z, král Jan potvrzuje darování Isoldy (Ysaldis abbatissa monasterii de Osla), choti Matěje z Fulštejna (ab Izaldi consorte Mathei de Fullenstein)
  24. CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [1]
  25. Stejný název nesl cisterciácký klášter „Łubnitz/Lubenez” (Łubnice/Lubenec, nyní Velkopolské vojvodství) z první poloviny 13. století. In: Waldemar P. Könighaus: Die Zisterzienserabtei Leubus in Schlesien von ihrer Gründung bis zum Ende des 15. Jahrhunderts, s. 214 a 261
  26. Šonovice ležely snad mezi Hlubokou a Vratěnínem, kde se nachází polní trať Šanovice, NEKUDA, V.: Zaniklé osady, s. 48;
  27. Franz Karl Wissgrill: Schauplatz des landsässigen niederoesterreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande von dem XI.Jahrhundert: Bd.I-V., Band 5, 1804, s. 172 - Klingenberg
  28. CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [2]
  29. Mladoňovice pak získal Jindřich z Hradce a v roce 1349 mu léno potvrdil Karel IV. Snad v této souvislosti pak držel majetky u Mešovic a Korolup. Později ale léno Mladoňovice ve spojení s pány z Hradce zmíněno není. V polovině 14. století vedli také spor o hrad Cornštejn s Lichtenburky z Bítova.