Přeskočit na obsah

Dějiny Korolup/Proslov

Přidat odkazy
Z Wikiknih
Obec Korolupy (německy Kurlupp) se nachází v na jihozápadě Jihomoravského kraje v okrese Znojmo. První písemná zmínka o Korolupech pochází z 12. prosince roku 1371, kdy markrabě Jan přikázal Petrovi Hechtovi z Rosic, toho času purkrabímu na Frejštejně a Vranově, aby byl poslem k deskám při vkladech Jindřicha z Hradce (a to i vsí Chrlop a Mešovic) Seydlinovi ze Sichelbachu a Lubnice.[1] Do června roku 1945 ve vsi žilo převážně německé obyvatelstvo s malou českou menšinou. Přelomové události 20. století ovlivnily nejen život místních obyvatel, ale podepsaly se také na vývoji celého regionu.

Po bojích římskoněmeckého krále Jindřicha III. a markrabího Vojtěcha Babenberského s českým knížetem Břetislavem připadlo dobyté území mezi Dunajem, Chubou (Kaja) a Dyjí k Východní marce a řeka Dyje tvořila vojenskou hranici mezi Moravou a Východní markou. Král Jindřich si z titulu zeměpána ponechal většinu území a některá udělil do přímé správy Babenberkům, kteří od konce 11. století svěřili kolonizační působnosti na území sahajícím od hradu Rakous (Raabs an der Thaya) až po Bítov svým ministeriálům z Perneku, hrabatům původem z dolního povodí Innu ve východním Bavorsku. K menší korekci hranice na Dunaji došlo po bitvě u Mailberka (Mouriberg), kdy český kníže Vratislav II. a jeho mladší moravský bratr Konrád I., kníže brněnsko-znojemský, porazili Leopolda II. Babenberského, čímž se nejsevernější oblouky Dyje dostaly k moravskému území (předpolí Bítova zabezpečené novým hradem Vranovem).

Část rakouského Podyjí u dyjského brodu na jihozápadní Moravu spravovali asi od první poloviny 12. století ve službách hrabat z Perneku páni z Trnavy (Herren von Thürnau) s erbem tří leknínových lupenů.[2] Sídlem se pro ně stalo u soutoku Dyje (u obce Dolní Trnávka / Unter-Thürnau) a potoka Javorka (Gaberbach) hradní sídlo na vysokém ostrohu. V roce 1157 je z rodu pánů z Trnavy doložen Ekkihard de Tirnua s dvěma bratry, v roce 1175 Oldřich de Tiernahc (Ulrich de Tiernahc). Další z rodu Wernhard de Trnowa vstoupil do služeb moravského markraběte Vladislava Jindřicha, za což získal právo kolonizovat přilehlé moravské pohraničí.

Po válečných konfliktech mezi posledními Babenberky a českými Přemyslovci a po nástupu krále a vévody Přemysla Otakara II. se Podyjí stalo vnitrozemským územím. Sám panovník se očividně snažil nově získané rakouské země propojit se zemí svého původu. V roce 1251 vstoupil do užších vztahů s Moravou také dolnorakouský klášter v Jeruši (Stift Geras). Vikart z Trnavy (Wichard de Thyrnach)[3] téhož roku daroval se svolením panovníka a též své choti (Wulfhild de Tyrna) a synů (Walther, Wernharb a Ulrich de Tyrna) jerušskému klášteru patronátní právo ke kostelu (sv. Jakuba) ve Vratěníně (Wratingen, Vraetingen). Založená ves Vratěnín tvořila tehdy součást většího Vikartova majetkového celku, který se rozprostíral po obou stranách hranice se správním centrem na hradě Trnava.[4][5][6]

Vikartovi bratranci Wernhart a jeho bratr Oldřich (též erbu tři leknínových lupenů) se psali roku 1251 po Budči (1251 Wernhardus de Putsche, Vlricus de Putsche) a Wernhart roku 1259 po Loukovicích / Slavíkovicích (Wernhard von Laúkwicz),[7] kdy na Vranově svědčil při daru svého příbuzného Vikarta z Trnavy a jeho zetě Jana z Dobřan při obdarování řádu magdalenitek v západočeských Dobřanech. Po smrti Vikartově přijal predikát z Trnavy (1271 Wernhard de Dirna).[8] Potomkem Oldřicha byl pravděpodobně Winhard z Loukovic / Slavíkovic (Winhardus de Laukwicz, r. 1265)[9] a dalšími následníky vladykové ze Slavíkovic.[10] K nim patřil Bernhard (Bernhardi de Laucwycz), jež po sobě zanechal vdovu Jitku (Jutca de Laucwycz).[11] Budeč se později dostala do držení Ranožírovců, snad sňatkem s nějakou členkou Vikartovy větve.[12]

Někdy kolem poloviny 13. století založili potomci pána Wernharda de Trnowa hrad Frejštejn (Freistein). Páni z Frejštejna (Frei von Freistein) nosili stejný erb jako jejich příbuzný Vikart z Trnavy (Wichard von Thürnau). V roce 1251 mu svědčili Oldřich (Ulrich) zvaný Liber (Svobodný, německy Frei) a jeho syn Gaytmar (později s přídomkem Vreyensteyn) při obdarování jerušského kláštera. V roce 1286 se Oldřich Frej z Frejštejna (Ulrich Frei von Freistein) vzdal se souhlasem svých dědiců a jeho bratrů Heinricha a Marcharta čtyř plstěných párů bot, každoročního daru kláštera v Jeruši. Skromný gotický hrad Frejštejn, tehdy spadající do obvodu bítovské kastelanie, byl jako sídlo lapků roku 1286 se souhlasem mladého českého krále Václava II. rakouským vévodou Albrechtem I. dobyt, pobořen a pravděpodobně navrácen českému králi a moravskému zeměpánovi.

Hrad byl ještě za vlády Václava II. znovu obýván a stavebně značně rozšířen. V roce 1310 se na listině Rajmunda z Lichtenburka připomíná Markvart Frej (Marquart Frey),[13] v roce 1322 a 1323 při obdarování Světelského kláštera (Stift Zwettl) Oldřich Frej (Ulrich Vrey).[14][15] Od třicátých let 14. století se hrad Frejštejn nacházel ve správě zeměpanských purkrabí: roku 1331 se připomíná purkrabí Konrád z Bítova s chotí Budislavou, roku 1354 a 1371 Petr Hecht z Rosic (též purkrabí na hradě ve Vranově a držitel blíže nespecifikovaného léna u benediktýnského kláštera v Melku)[16], syn Wernharda Hechta z Rosic (erbu stříbrné štiky[17] ve skoku v červeném poli).[18][19][20] V roce 1377 je na rakouské straně zmíněn Niclas der Hecht, purkrabí na hradě Waidhofenu (Vetter Niclas der Hecht, die zeit purgraf ze Waydhofen).[21][22]

Část Vikartova majetku se po jeho smrti dostala do držení pánů z Fulštejna. V roce 1310 získal klášter v Oslavanech od Izoldy, vdovy po Matějovi z Fulštejna (Mathei de Fullenstein), zboží v Menharticích, Hluboké, Bělčovicích, Uherčicích, Kozojedech, Stálkách, Stupešicích a Křepicích. Donaci potvrdila roku 1312 královna Eliška Přemyslovna.[23][24] K majetku Fulštejnů (dříve Vikarta z Trnavy) snad patřily i vsi Dešná, Županovice a zaniklé Ocmanice (v katastru obce Dešná), jež se prodejem nebo postoupením v léno dostaly k majetkům olomouckého biskupství (v roce 1320 v držení pánů z Walsee).[25] Příznivcem kláštera byl i Jan z Klinkenberka, který neznámo kdy klášteru daroval les u Kozojed. Majetky kláštera se v této části území udržely až do roku 1493, kdy abatyše Kateřina prodala 11 a půl lánů v Uherčicích, pusté Kozojedy, již zmíněný les ležící u této vsi a dále jeden a půl lánu ve Stálku Litoltovi z Krajku.[26] Část Uherčic byla zeměpanským lénem.

Druhou část území po Vikartovi z Trnavy (Tyrny) získali páni z Klinkenberka. Jan z Klinkenberka (Johann von Klingerberg /Chlingerverch), zástavní majitel dolnorakouského hradu Litschau, držel také hrad Trnavu (Tierna), vsi Rabesreith a Luden nedaleko Drozdovic (Drosendorf), městečko Vratěnín se clem a rychtou, popluží u Lubence (die Ecker zu Lubentz/ Lubnice)[27] a u Šonovic (zaniklá ves),[28] ves Rancířov s fojtstvím a rychtou, Mešovice s třemi a půl lány, v Hafnerluden (nyní též Lubnice) poplužní dvůr s třemi podsedky a dva podsedky v Kostníkách a dále dvůr s rychtou a příslušenstvím v Mladoňovicích, které obdržel snad od Jana Lucemburského v roce 1319 jako samostatné léno.[29] V roce 1323 Jan Lucemburský povýšil Vratěnín na trhové městečko a udělil mu právo trhu, který se konal každý týden ve středu.

V roce 1348 udělil Karel IV. odúmrť po pánech z Klinkenberka, tak jak ji drželi bratři Jan, Albrecht a Jindřich z Klinkenberka (Johansen, Albrechten und Heinrichten von Chlingenberg)[30] a před nimi páni z Trnavy (zu dem Huse ze Tyrnach), Jindřichovi z Waldsee a Drosendorfu.[31][32] Od Wolfganga a Oldřicha z Wallsee získal vratěnínské léno stejně jako dolnorakouský hrad Trnavu Heinrich z Rauhensteinu. V roce 1379 pak tento majetkový komplex prodal Hansovi z Trnavy. Další listinu na toto léno vydal v roce 1411 Václav IV., z té však není jasné komu. V roce 1423 udělil vratěnínské zboží král Zikmund jako manství Lipoltovi z Krajku, což v roce 1425 svým listem stvrdil moravský markrabě a rakouský vévoda Albrecht. V roce 1494 toto léno propustil Vladislav Jagellonský Volfgangovi z Krajku. Tehdy k lénu patřilo městečko Vratěnín, Mladoňovice, v Mešovicích pět půllánů a čtyři čtvrti a dále dvůr zvaný Sitznhof, role a louka v Rancířově, pět a půl lánů a sad v Kostníkách, dvůr s příslušenstvím v Hafnerluden (Lubnici). Zde zmíněnu pustou vsí Stoječice jsou snad Šonovice zmiňované v zápisu z roku 1348.[33]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Stavovské listiny, výtah z katalogu Dr. Mojmíra Švábenského, (1212) 1310 - 1847, s. 18, č. 84.
  2. ↑ Členové rodu erbu tří leknínových lupenů se na zač. 13. století nacházeli v Miroslavi, Myslibořicích (Hartleb a Ekhart), rakouské Trnavě a na Frejštejně. In: Josef Žemlička, Čechy v době knížecí, 1034-1198
  3. ↑ „Die Tirna”. (Jahrbuch für Landeskunde v. N.-Oe. II.; Wien 1869, S. 325) auch F. X. Kießling, „Die drei Thayaburgen Buchenstein, Eibenstein, Unter-Thyrnau nebst der Oertlichkeit Lehstein" (Wien 1895) und „Bote aus dem Waldviertel", XVIII. Jahrg. 1895), Nr. 429
  4. ↑ Podle Antona von Pergerse od 13. stol. hlavním působištěm pánů z Trnavy stala Vídeň a v pol. 14. stol. byl rod povýšen do rytířského stavu. Anton Franz Ritter von Perger (* 20. Dezember 1809 Wien; † 14. April 1876) rakouský malíř, grafik a spisovatel, syn malíře a mědirytce Sigmunda Ferdinanda von Perger, otec chemika Huga von Perger a hudebníka Richarda von Perger.
  5. ↑ Jahrbuch für Landeskunde von Nieder-Oesterreich, Band 2
  6. ↑ Berichte und Mitteilungen des Altertums-Vereines zu Wien, Band 15
  7. ↑ CDM III n. 374.Regest: CDB 5/3 n. 1359, Stiftsarchiv Zwettl
  8. ↑ Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1271 VII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/AT-StiAZ/Urkunden/1271_VII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z
  9. ↑ CDM III, s. 377, č. 374
  10. ↑ PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83, p. 19; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 26; s. 83
  11. ↑ MZD I, s. 11, č. 206; s. 11, č. 208
  12. ↑ CDM VII. s. 523-526, č. 708; PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83
  13. ↑ CDM 6, 1307-1333, s. 31. Rajmund z Lichtenburka zastavuje oslavanskému klášteru plat 10 hřiven pražských grošů na vesnicích Radkovicích, Udeřicích a Bačicích, listinu stvrzují pán Smil z Krumvaldu, jeho bratr Wolfram, Bohuslav z Šakvic, Jaroš z Vydří, Maršík z Knínic a Marquart z Frejštejna,
  14. ↑ Liechtenfels, 13. prosinec 1322, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net. Albrechtsberg, 2. února 1323, Zwettl, Stiftsarchiv Urkunden (1055-1742) 1323 II 02, in: monasterium.net.
  15. ↑ Na řece Světlá (Zwettl) se rozprostíraly pozemky Kueringů, kteří založili r. 1138 klášter Světlou. Potřebné pozemky k tomuto účelu dostal Hadmar z Kueringu od krále Konráda III. a vévody Leopolda Bavorského r. 1139.
  16. ↑ Niederösterreichisches Landesarchiv Urkundensammlung des Ständischen Archivs StA Urk 2055, in: monasterium.net, URL 1420 - Nikolaus, Abt von Melk, belehnt Mert den Fabrukk mit den Melker Lehen, die dieser von Peter dem Hecht gekauft hat.
  17. ↑ Štika - německy der Hecht
  18. ↑ Jiří Kacetl - Petr Lazárek - David Molík: Hrady a zámky moravsko-rakouského Podyjí, česky a německy
  19. ↑ Stanislav Vohryzek: Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek
  20. ↑ Wernhard Hecht z Rosic měl v zástavě od krále Jana Omice s tvrzí a ves Bukovany za 80 hř. gr. pražských, jež mu r. 1319 vyplatil královský číšník Oldřich z Khessinga a sám je přijal od krále v zástavu za 200 hř. gr. praž. na tak dlouho, až by se jemu, nebo jeho dědicům, splatily tyto peníze. In: Vlastivĕda Moravská, Musejní spolek v Brně 1904, s. 337
  21. ↑ Weitra, Schlossarchiv Urkunden (1339-1606) 1377 06 24, in: monasterium.net, URL Siegler: 1. „die erbern mein Vetter Niclas der Hecht, die zeit purgraf ze Waydhofen
  22. ↑ Stanislav Vohryzek: Hechtové z Rosic / Die Hecht von Rossitz
  23. ↑ Moravský zemský archiv v Brně Cisterčiacki Brno (1225-1748) 1312 VIII 10, in: monasterium.net, URL <http://monasterium.net/mom/CZ-MZA/E09/1312_VIII_10.1/charter>, accessed at 2018-08-11Z, král Jan potvrzuje darování Isoldy (Ysaldis abbatissa monasterii de Osla), choti Matěje z Fulštejna (ab Izaldi consorte Mathei de Fullenstein)
  24. ↑ CDM VI, s. 46-47, č. 62; s. 47, č. 63; MĚŘÍNSKÝ, Z.: Od připojení Moravy, s. 201; PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 88
  25. ↑ CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [1]
  26. ↑ MZD 2, s. 54-55, č. 178; s. 58, č. 200.
  27. ↑ Stejný název nesl cisterciácký klášter „Łubnitz/Lubenez” (Łubnice/Lubenec, nyní Velkopolské vojvodství) z první poloviny 13. století. In: Waldemar P. Könighaus: Die Zisterzienserabtei Leubus in Schlesien von ihrer Gründung bis zum Ende des 15. Jahrhunderts, s. 214 a 261
  28. ↑ Šonovice ležely snad mezi Hlubokou a Vratěnínem, kde se nachází polní trať Šanovice, NEKUDA, V.: Zaniklé osady, s. 48;
  29. ↑ Franz Karl Wissgrill: Schauplatz des landsässigen niederoesterreichischen Adels vom Herren- und Ritterstande von dem XI.Jahrhundert: Bd.I-V., Band 5, 1804, s. 172 - Klingenberg: Johann Herr von Klingenberg hatte zur Gemahlin Agnes Herrin von Meyssau, und mit ihr den Sohn Heinrich, nebst zwo Töchtern Elisabeth und Agnes erzeugt, von welchen Elisabeth um das Jahr 1362 Reimprecht Herr von Schönberg, Agnes um das Jahr 1370 Johann Herr von Liechtenstein zu Nickolsburg, Herzogs Albert III. Obershofmeister gehabt hat. Der Sohn Heinrich von Klingenberg zoge im Krieg zwischen den Königen Philipp dem VI. von Frankreich und Eduard III. König von England, mit Johann König von Böhmen den Franzosen zu Hilfe, und ist sammt dem König Johann in der blutigen Schlacht bey Creffi oder Creesy, in welcher die Engeländer siegten, am Mittwoch vor Bartholomäi Tag 1346 ungekommen. Er war der lezte Mannssprosse der Klingenberg von der Linie zu Klingenberg und Litschau in Oessterreich. Ausser diessen aber lebten im selbigen Jahrhundert auch von der Schwäbischen Linie in Niederössterreich - Conrad und Albert.
  30. ↑ Jan, Albrecht a Jindřich z Klinkenberka byli synové Oldřicha II. z Klinkenberka a synovci Jindřicha II. z Klinkenberka, biskupa v Kostnici: Rodokmen Klingenberg
  31. ↑ CDM 7 (1334-1349): král Karel IV. propůjčuje Heinrichovi z Waldsee a na Drosendorfu městečko Vratěnín, s. 574/1006, [2]
  32. ↑ Mladoňovice pak získal Jindřich z Hradce a v roce 1349 mu léno potvrdil Karel IV. Snad v této souvislosti pak držel majetky u Mešovic a Korolup. Později ale léno Mladoňovice ve spojení s pány z Hradce zmíněno není. V polovině 14. století vedli také spor o hrad Cornštejn s Lichtenburky z Bítova.
  33. ↑ Stanislav Vohryzek: Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek, s. 175: CDM VII, s. 574-575, č. 791; Šonovice zanikly, ležely mezi Hlubokou a Vratěnínem, kde je trať Šanovice, NEKUDA, V.: Zaniklé osady, s. 48; MĚŘÍNSKÝ, Z.: Od připojení Moravy, s. 199; PLESSER, A.: Zur Kirchengeschichte des Waldviertels in der Zeit der Visitation von 1544 und überhaupt vor dem Ueberhandnehmen des Luthertums. Geschichtliche Beilagen zum St. Pöltner Diözesanblatt IX, 1911, s. 273; ZBYTKY REGISTER, s. 89, č. 626; s. 121, č. 854; MZD 2, s. 54-55, č. 178.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikibooks.org/w/index.php?title=Dějiny_Korolup/Proslov&oldid=51502“