Dějiny Korolup/Poštovní a dopravní spojení jihozápadní Moravy

Poštovní kurýr

Na zemské stezce z Dolních Rakous přes jihozápadní Moravu do jihovýchodních Čech střežili brod přes Dyji ze svého hradu nad vsí Dolní Trnávkou/Unter-Thürnau již páni z Trnavy (1157 Ekkihard de Tirnua). Celnice a poselská přepřahací stanice zde vznikla brzy po té, co král Karel IV. v roce 1348 udělil moravské léno Vratěnín Jindřichu z Waldsee. V roce 1526 tudy vedla první poštovní trasa z Vídně do Prahy, která protínala moravské území na trase mezi tržním městečkem Vratěnínem a Slavonicemi.

Vzhledem k tomu, že se císař Rudolf II. kolem roku 1578 přemístil s celým dvorem do Prahy a ve Vídni zanechal jako svého dočasného zástupce bratra arcivévodu Arnošta i s několik úřady, rozhodl se Hans Christoph von Wolzogen, dvorní poštmistr a dvorní rada ve Vídni, provizorní a občas používanou poštovní cestu opravit a v rozmezí dvou mílí zřídit přepřahací poštovní stanice, které se dosud nacházely v Pulkau, Unter-Thürnau, Slavonicích a ve Walterschlagu.

Pravidelné jarní záplavy Dyje činily cestu přes brod v Unter-Thürnau nebezpečnou, proto také císař Ferdinand I. i císař Maxmilián II. vyzývali městečko Drozdovice a majitele panství Litschau, aby brod přemostili. Drozdovičtí měšťané a majitel panství Litschau Wenzel Morakschi (Moratschky nebo Mrakes) von Noskau se k budování mostu neměli, což zdůvodňovali tím, že využívají přes Dyji most na druhé straně města a že Drosendorf na poštovní trase přímo neleží. Obrat nastal až v roce 1576, kdy v Dyji utonul poštovní posel a dolnorakouská komora nechala následně z mýtného most postavit.

Poštovní stanice ve Slavonicích

Vývěsní štít Císařské říšské pošty z pol. 18. století (Kaiserlich-Reichs-Post-Salva-Quardia)

Původně gotický panský dvůr z konce 14. století (Dačická čp. 58), od pol. 16. století poštovní stanice a od roku 1760 klasicistně upraven na zájezdní hostinec. Areál hostince je tvořen ještě budovou stájí a vozovny

.

V souvislosti se zřízením kurýrní stanice v roce 1526 a později poštovní stanice v roce 1560 došlo ve Slavonicích k přestavbě původního panského dvorce na čp. 58 před Dačickou (Bolíkovskou) bránou. Zprvu se na poštovní stezce Praha - Vídeň nejednalo o pravidelnou poštovní službu. V roce 1532 se město stalo první poštovní křižovatkou, kdy jezdecký kurýr Peter Fleischhacker předával poštovní depeše mezi moravským zemským sněmem v Brně a Slavonicemi, odkud kurýři spěchali se zprávou směrem do Vídně a Prahy. Od roku 1571 ležela špatně placená poštovní služba na bedrech Franze Watzina, který z důvodů chudoby opustil nejen službu a poštovní stanici, ale i svou ženu Ursulu Eisnerin, která pak poštovní úřad převzala.

Po paní Ursule vedl poštovní stanici až do konce roku 1618 Georg Kirchgassner, který pak působil další tři roky na poštovní stanici v dolnorakouském Strengbergu nedaleko města Amstetten. Na začátku roku 1619 nastoupil ve Slavonicích Samuel Angermayr, za něhož došlo kvůli nepokojům na českém území (České stavovské povstání, bitva na Bílé hoře) v letech 1619-1622 k přechodnému přeložení poštovní stanice do Strengbergu na trasu Vídeň-Linec, kde rodina Angermayrů držela poštu až do roku 1783.

Poštovní stanice byla znova obnovena v roce 1622 a obsazena poštmistrem Michaelem Sierpelem, podkoním z Jihlavy. Sierpel se v roce 1625 přestěhoval z předměstí do domu na Dolním náměstí/Náměstí míru (později v domě žila rodina Karla Sprinzla) a poštovní službu vykonával až do roku 1657. Poštovní budova před branou sloužila od roku 1760 jako zájezdní hostinec (Gasthaus Kowarsch). Jeho nástupcem se stal až do roku 1680 Johann Kaspar Unterdorfer a po něm Gerhard Heinrich Butz von Rollsberg, jehož rodina provozovala poštovní stanici v domě na Dolním náměstí/Náměstí míru (od r. 1779 fara čp. 43, nově 477) až do jejího zrušení v roce kolem roku 1750.

Majetný Heinrich Butz ještě přikoupil v roce 1694 za 35 500 rýnských dvůr "Kirchwiedern" (Kostelní Vydří) s dvorem "Brandlin" (část obce Volfířov) a v roce 1709 za 21 000 rýnských dvůr "Borowna" (Borovná). Zemřel 15. března 1710 a pochován byl v barokní rodinné kapli sv. Antonína, kterou nechal se svou ženou v roce 1708 na vlastní náklady ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie vystavět. Za služby Matthiase Heinricha Butze (1712-1748) a Hermanna Antona Butze (od r. 1748) obdržela poštovní stanice povolení zřídit mezistanice v Písečné a Českém Rudolci (směrem na Vídeň: Písečné, Vratěnín, Langau, Pulkau a Hollabrunnu, směrem na Prahu Český Rudolec, Kunžak, Jindřichův Hradec a Samosoly).

Poštovní mezistanice Písečné

Jako první poštmistr v Písečné je uváděn Hans Georg Jany, který zemřel v roce 1705 a jeho následníky se stali v letech 1705 - 1748: Simon Raumstein, Martin Hammerl, Matthias Strammer a Lorenz Jocham. Simon Raumstein zřídil poštovní stanici v jedné z panských budov vedle zámku (čp. 3), kterou si za 50 zlatých zakoupil v lednu 1718. V roce 1749 se nacházela poštovní stanice Thomase Morschla v domě čp. 20. Po zrušení poštovní stanice v roce 1750 došlo k obnově listovní expedice a dostavníkové služby (Slavonice-Písečné, Slavonice-Waidhofen a. d. Thaya, Písečné-Vratěnín, Vratěnín-Drosendorf a Vranov-Znojmo) až v roce 1855.

Poštovní stanice ve Vratěníně

Vratěnín, v budově bývalé poštovní stanice je nyní umístěn obecní úřad, společenský sál, knihovna, požární zbrojnice a expozice historie poštovnictví využívá vstupní chodbu do budovy obecního úřadu.

Poprvé je vratěnínský poštmistr zmíněn v urbáři panství Uherčice v roce 1628. Johann Josef Plessner byl pravděpodobně jmenován poštmistrem ve Vratěníně v době, kdy začal v rakouských dědičných zemích rod Paarů zřizovat poštovní stanice (kolem r. 1700) a který si za tímto účelem vystavěl v centru vsi poštovní budovu. V souvislosti s výstavbou nové poštovní trasy do Brna tu v roce 1732 vznikla křižovatka poštovního tahu Vídeň-Praha a poštovního tahu Linec-Slavonice-Vratěnín-Vranov-Znojmo-Pohořelice-Brno, čímž došlo ve Vratěníně ke zřízení přestupní poštovní stanice (Absatz Station). Poštovní trať vedla z Vratěnína přes Uherčice, kolem Libuňského mlýna a most přes Dyji, Stálky a Šafov do Vranova.

Majitel vranovského panství hrabě Michal Heřman z Althannu nechal kvůli trase vedoucí přes jeho panství vybudovat ve Vranově most přes Dyji a cestu přes vranovský kopec.

Fridrich de Grammond

Císařovna Marie Terezie začala hned v prvních letech vlády podnikat kroky k postátnění poštovnictví. Vydala poselský řád, poštovní řád a zřídila vrchní poštovní správu v Praze, Brně a Opavě. Poštovní úřad byl váženou dědičnou živností a nesl sebou i některé úlevy z poddanských povinností (např. zbavení roboty) či povinnost ubytovat vojsko. Císařovna zasloužilé důstojníky odměňovala jmenováním do dědičných úřadů poštmistrů a nebo je povyšovala do šlechtického stavu. Jmenování svěřila do rukou státního kancléře hraběte Uhlefelda. Vzhledem k tomu, že se právě ve Vratěníně uvolnilo místo poštmistra po zemřelém Johanu Josefovi Plessnerovi a Fridrich de Grammond si za své zásluhy v dragounském pluku zažádal o přednostní umístění ve veřejných službách, propůjčil hrabě Uhlefeld 16. září roku 1746 c. k. poštovní stanici ve Vratěníně právě jemu.

„...19 let a 6 měsíců jsem věrně a obětavě sloužil v dragounském pluku knížete Václava z Liechtenštejna v hodnosti skutečného granátního poručíka. Pro velké zranění jsem musel opustit vojenskou službu. Armádě jsem byl i nadále užitečný: spolupracoval jsem a vedl korespondenci s velící generalitou Její Výsosti, což může potvrdit Jeho Excelence Bedřich Vilém hrabě von Haugwitz i tehdejší válečný a zemský komisař hrabě von Pichler. Jakýsi zpronevěřilý Auer na mě upozornil Prusy, takže jsem byl jako podezřelý záškodník uvězněn a 23 týdny držen v odporném podzemním vězení. Po propuštění jsem musel zaplatit stráž a všechny útraty věznění, což mě stálo — mimo úhonu na zdraví — 400 tolarů na hotovosti. O celý majetek jsem přišel, když se Prusové přiblížili k Nise. Plukovník baron Roth ve snaze, aby jim zabránil utáboření, dal spálit a zničit celé předměstí, v němž jsem měl dva domy a zahradu, čímž mi vznikla škoda 6000 tolarů...” - Zdůvodnění Fridricha de Grammonda o přednostní umístění ve veřejných službách

Poštovní trasy a přeprava osob

Poštovní poslové se ohlašovali poštovní trubkou, která byla později vylepšena klapkami ventilového ústrojí a hlasovou polohou odpovídala mezzosopránu. Používala se ještě na počátku 20. století a obec Vratěnín její symbol převzala do svého nového obecního znaku.

Ruch poštovních dostavníků a cestujících před vratěnínskou poštou před rokem 1740 je zachycen na olejomalbě, kterou měla před koncem 2. světové války v majetku paní Seraphine Paul, majitelka obchodu při bývalé poštovní stanici ve Vratěníně. Obrazu jako předloha pravděpodobně posloužila mědirytina uložená v tehdejším c. k. Poštovním muzeu ve Vídni (dnes Technické muzeum). Nyní je olejomalba v držení Muzea řemesel v Mor. Budějovicích. Podle časopisu „Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens“ se měl ve sbírkách Poštovního muzea ve Vídni nacházet také měděný poštovní zámek, který mu daroval vratěnínský občan Josef Paul.

Od té doby, co roku 1749 c. k. dvorní poštovní komora zavedla na poštovních trasách kočárové dostavníky přepravující podle jízdního řádu poštu i cestující, význam poštovních stanic značně stoupl. Pošta přepravovala nejen běžné poštovní zásilky a osoby, pronajímala jezdecké koně, půjčovala kočáry, ale organizovala přepravu významných státních osobností i samotných panovníků s celým doprovodným servisem. Postilióni se ohlašovali po příjezdu trubkou, která se používala ještě na počátku 20. století.

Na staré poštovní trase mezi stanicemi Hollabrunn, Pulkau, Langau, Vratěnín, Slavonice a Jindřichův Hradec zastavovaly poštovní dostavníky dvakrát týdně. Ve Vratěníně ve směru z Vídně do Prahy ve čtvrtek a v neděli kolem druhé hodiny odpoledne (v zimním čase mezi pátou a šestou večer) a na zpáteční cestě ve směru Praha-Vídeň ve čtvrtek mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v pondělí mezi sedmou a osmou hodinou ráno (v zimním čase o několik hodin později).

Přeložení poštovní trasy

Vranovská Ves, zájezdní hostinec (Zlatá koruna/Goldenkron) čp. 52 z roku 1662, kulturní památka, s erbem hrabat Althanů, majitelů vranovského panství.

Zálesí (Šreflová/Schröffelsdorf) se zájezdním hostincem Nový Dvůr/Neuhof, čp. 32, kulturní památka. V roce 1834 sestávala osada Nový Dvůr s 48 obyvateli z ovčína, sýpky, hospodářských budov, budovy s byty úřednického a hospodářského personálu, zájezdního hostince a pěti chalup. Hospodářský dvůr s hostincem ležel původně na poštovní trase z Vídně do Prahy. Trasa vedla z Vranovské vsi do Moravských Budějovic přes Nový Dvůr, Vesce a Německou Ves/Deutschdorf.

Stále se rozšiřující poštovní služba umožnila nejen snazší cestování, ale také rychlejší doručování korespondence a nákladní dopravy, zprostředkování zpráv a tisku a skrze cestující zvýšení obchodních příležitostí. Nařízení císařovny Marie Terezie ze 7. března 1750, kterým přeložila od 1. července hlavní poštovní tah z Vídně do Prahy přes Znojmo a Jihlavu, zasáhlo obce na staré poštovní trase jako rána z čistého nebe. Zrušený poštovní kurs ve směru na Pohořelice a značně omezený provoz na staré pražské trati s malým okruhem zákazníků nemohl rozvíjejícím se tržním městům Vranovu, Vratěnínu a Slavonicím nadále stačit k udržení nastartovaného dopravního, obchodního a řemeslného rozvoje jihozápadní Moravy.

Poštmistr Johann Wenzel Richter z Kunžaku dal na poštovním úseku mezi Jihlavou a Jindřichovým Hradcem přednost před přeložením do Počátků poštmistrování v Jindřichově Hradci, a tak mohl slavonický poštmistr Hermann Anton von Rollsberg od 1. května 1750 nastoupit na novou poštovní stanici do Počátek, Josef Johann Jeech z Vranova obdržel do dědičného nájmu poštovní stanici ve Vranovské Vsi a de Grammonda z Vratěnína přeložila císařovna do Mor. Budějovic. V roce 1753 se budovala císařská silnice z Vratěnína vedoucí přes Lubnici, která spojila starou jižní poštovní trasu Vídeň - Praha, vedoucí přes Vratěnín a Písečné, s nedávno postavenou císařskou silnicí Vídeň - Znojmo - Jihlava - Praha a která nahradila bývalou kupeckou stezku do Jemnice.

Přeložení poštmistři ze staré pražské silnice se z důvodu pohodlí obcí a panství nabídli, že by si mohli na zrušených poštách ponechat několik koní a postiliónů. Rodina Rollsbergů si ve Slavonicích držela poštovní sběrnu s příjmem z poloviny vybraného poštovního porta v maximální výši 400 zlatých a z vybraného jízdného na trati Kunžak-Slavonice-Vratěnín. Poštovní zásilky putovaly dvakrát týdně na poštovní stanici do Počátek. V roce 1760 se nakonec Rollsbergové poštovní služby vzdali ve prospěch poštmistra Cyrilla Czepela (1760-1766). Pošta putovala jednou týdně ze Slavonic do Želetavy a z Vratěnína do Moravských Budějovic. Po zrušení poštovního provozu mezi Hollabrunnem, Slavonicemi a Kunžakem v roce 1766, zůstala ve Slavonicích jen poštovní sběrna (Brief und Pakettannahmestelle), obsluhovaná dvakrát týdně z Želetavy a Czepel převzal poštu ve Schwarzenau (do r. 1777).

Budování zájezdních hostinců

Majitel vranovského panství hrabě Michal Antonín z Altannu vyměnil v roce 1766 se šlechticem Urbanem von Pointner (podle Georga Wolného Peithner) vrchnostenský dvůr “Wieshof” (Pointnermühle, Pointnerhof) za na náměstí stojící svobodný dvůr “Edelhof” (dnešní Hotel pod zámkem čp. 45), který nechal přebudovat na zájezdní hostinec a ten byl pravděpodobně dalším z Althannů Michalem Josefem nabídnut do dědičného pronájmu. Další zájezdní hostinec nechal zbudovat mezi Vranovskou Vsí a Vranovem v Milíčovicích.

Hrabě Eduard Collalto nabídl panské hostince do pronájmu v roce 1795. Hostinec ve Vratěníně tzv. „Hofwirthshaus” sestával z 6 pokojů, sklepení, hospodářských budov, obilných stodol, 69 měřic polí a luk, 7 fůr sena a otavy (Grummet), s právem volného výčepu vína a piva (freiem Wein - und Bierschank). Ve Stálkách nabízel hostinec s 2 pokoji, stájemi, kůlnami a s 15 měřicemi pro výsadbu a s právem volného výčepu vína a piva. K panskému podsklepenému hostinci v Uherčicích se 2 pokoji, hospodářskými budovami a s právem volného výčepu vína a piva patřilo 9 měřic polí a luk s 2 fůrami sena a otavy.

Dědičné poštovní privilegium Moravské Budějovice a Vratěnín

Úsek nové silnice přes Mor. Budějovice se začal stavět již v roce 1739, ale pozornost poštmistrů přilákal až v roce 1749, kdy se začalo mluvit nejen o listovní poštovní dopravě a o osobní přepravě poštovními vozy, ale také o poštovních stanicích dosažitelných po dvou hodinách jízdy. Z hlášení znojemského královského hejtmana Frantze svob. pána von Waffenberg pro c. k. reprezentaci a komoru Markrabství v Brně z 9. března 1750 se dozvídáme, že de Grammond se ve Vratěníně draze zabydlel, do svého hospodářství vložil 3000 zl., řádně spravoval poštu a měl dobrý příjem. Z příkazu poštovního řádu z roku 1748 si opatřil dvě poštovní kaleše a 13 dobrých koní. Hejtman von Waffenberg se také domníval, že po zahájení provozu na nové pražské silnici by mělo ve Vratěníně postačovat až 8 koní a dodával, že Grammond by si rád přibral poštu na nové silnici a zakoupil na ní další hospodářství.

Grammond se císařovně nabídl, že pokud by mu ponechala ve Vratěníně polovinu listovního porta a udělila dědičné privilegium na vratěnínskou i moravskobudějovickou poštu, mohl by bezplatně dvakrát týdně dopravovat obyčejnou listovní poštu (ordinari) směrem do Hollabrunnu a Jindřichova Hradce. Císařovna ale 23. října 1750 rozhodla, že dědičné poštovní privilegium obdrží pouze pro Mor. Budějovice a co se týče Vratěnína, mohl by zde dostávat polovinu porta jen v tom případě, pokud by nepřevýšilo částku 400 zl. Převyšující sumu by musel éraru odevzdat celou. Grammond se nenechal odbýt a připomněl opět svoje válečné zásluhy a nelehkou finanční situaci. Marie Terezie nakonec Grammondovi 12. listopadu 1750 za válečné zásluhy dědičné privilegium na obě pošty udělila.

Ve Vratěníně si mohl ponechat polovinu porta, pokud by nepřesáhlo částku 400 zl., dále měl bezplatně vozit dvakrát týdně listovní poštu oběma směry do Slavonic a Langau. Za to dvůr očekával, že bude řádně provozovat živnost poštmistra, bude mít dobré koně, spolehlivé postilióny, bude včas rozvážet listovní poštu, vypravovat štafety a přepravovat cestující. Dědičnou poštu mohl Grammond odprodat a jeho dědiční nástupci museli garantovat, že budou schopní poštovní úřad zvládat. Pro provoz poštovní stanice ve Vratěníně, která na staré cestě v jihozápadním cípu znojemského okresu zůstala jako jediná, si poštmistr Grammond vydržoval administrátora (což činili i nástupci z Mor. Budějovic) a 6. července 1752 pronajatý dům v Moravských Budějovicích zakoupil.

Grammond si v Moravských Budějovicích 1. července 1750 nejprve pronajal dům na Dolním rynku (čp. 3), ke kterému patřilo 20,74 ha orné půdy, tři velké louky, zahrada a dům, který si 6. července 1752 zakoupil za 2 900 zl. rýnských. Kvůli špatné manipulaci na dlouhé úzké parcele a aby poštovní kaleše a další rekvizity ochránil před slunečním žárem, deštěm a sněhem zakoupil za 290 zl. v Dolní Vísce zahradu s velkou stodolou a domkem (čp. 760), kam hodlal přemístit úrodu ze stodoly na náměstí a za 646 zl. přikoupil dalších 9 ha polí. Vzhledem k tomu, že poštmistři a jejich zaměstnanci museli být ve dne v noci připraveni k císařským službám a potřebám branné moci, nepodléhali podle poštovního patentu z 16. prosince 1748 robotní povinnosti a to bez peněžní náhrady (výjimky popisoval § 4). Grammond tak nemusel ubytovávat procházející vojsko, stráže a poskytovat jim další služby.

Roku 1754 byl otevřen nový poštovní kurs Stonařov - Třebíč - Náměšť - Rosice - Brno, což způsobilo Grammondovi úbytek na příjmu a požadoval za to náhradou dvě třetiny z poštovního porta. Císařovna rozhodla jinak a za jeho zásluhy mu 20. listopadu 1754 přiznala doživotní penzi 100 zlatých ročně. Zemřel 6. března 1755 ve vídeňské nemocnici a zanechal po sobě spousty dluhů. Jeho největšími věřiteli se stali nejen poštmistr z Vranovské Vsi Josef Jeech a jeho příbuzná Zuzana Weinigerová, ale také rodiče jeho manželky Weiterovi.

Z jeho závěti se dozvídáme, že si dědičný titul poštmistra cenil na 7 000 zl., dům s pozemky v Mor. Budějovicích na 3 500 zl., poštu ve Vratěníně na 450 zl. K oběma poštám patřilo 20 koní po 20 zl. a 4 kaleše. Do jeho dědictví spadalo mnoho dalších polí, polní sklizeň, stříbro, šaty, 5 paruk, 127 knih, na 50 obrazů, 2 kordy, puška, 5 pistolí, spousta nádobí, prádla, nábytku, 4 krávy po 10 zl., 16 ovcí po 45 kr., 16 prasat, domácí a zemědělský inventář, to všechno celkem za 14 000 zlatých. Vdově Johanně bylo při vyúčtování přiznáno přinesené věno 1 000 zl. a obvěnění 2 000 zl. Přebytek 2 300 zl. byl rozdělen mezi vdovu a její tři děti.

Vdova Johana de Grammond a Carl Schreibers von Grünnreith

Vdově Johaně byla penze 100 zl. ponechána ještě na tři roky a komora v Brně Marii Terezii doporučila vdově obě pošty do zletilosti čtyřleté dcery Marie a dvouletého syna Joana ponechat. Vdovu řízení dvou pošt pravděpodobně zmáhalo a císařovna ji nakonec povolila provdat se 4. listopadu 1755 za Carla Wilhelma Christopha Schreiberse von Grienreith, sekretáře říšského dvorního rady barona Burkharda von Klee. Schreibers byl až do zletilosti dětí z prvního manželství ustanoven poštmistrem. Svízelná finanční situace se za sedm let provozování «k. k. Postadministratore» nezlepšila a poštmistr Schreibers nakonec obě poštovní stanice v roce 1763 nabídl k prodeji. Největší zájem o poštu měl jeho největší věřitel Johan Koudela, jehož pronajatá panská hospoda v Lažínkách ležela mimo poštovní trasu. Císařovna ale Koudelu jako člověka, který za pruských válek zbohatl z prodeje dobytka armádě, kategoricky odmítla.

Poštmistr František Havelka a Anton Havelka

Marie Koudelová, dcera Johana Koudeli a dědička Grammondových nezaplacených úvěrů, se provdala za Františka Havelku, vedoucího polních štafet v letech 1757 - 1763, který byl za doručování tajných zpráv v bitvě u Maxenu vyznamenán a na přímluvu Johanna Siegfrieda z Herbersteinu 13. srpna 1763 jmenován dědičným poštmistrem na obou poštách. Úřad sestával dvakrát týdně z dopravy obyčejné pošty ve směru do Vranovské Vsi a ve směru do Želetavy. Pevný roční plat tvořil příspěvek na držení koní 80 zl. 44 kr. (Rittaufschlag), 132 zl. za bezplatný provoz journaliéry a 118 zl. za obyčejnou listovní poštu. Majetný Havelka půjčoval peníze na úrok, při poště v M. Budějovicích zřídil loterii, v Dolní Vísce přistavěl domek a přikoupil zahradu. V domácnosti zaměstnával jednoho služebníka a dvě služky, při hospodářství dvě děvečky, při poště písaře a sedm postiliónů. Poštovní úřad ve Vratěníně nakonec předal do administrace synovci Antonu Havelkovi, komorníku generálmajora von Cavanagh, kterému byl za zásluhy v sedmileté válce (1756 - 1763) 8. listopadu 1764 úřad poštmistra ve Vratěníně propůjčen.

Po dokončení výstavby císařské silnice ze Stockerau do Českých Budějovic (Horner Straße) vedené přes Horn, Göpfritz (Göpfritz an der Wild) a Schrems (1768) s odbočkou ze Scheideldorfu do Jindřichova Hradce zřídila Marie Terezie na poštovní trase Göpfritz-Jindřichův Hradec nové poštovní úřady ve Waidhofenu a. d. Th, Heidenreichsteinu a v Nové Bystřici. Poštmistry ze zrušených poštovních stanic v Pulkau, Langau, Vratěníně (Anton Havelka), Slavonicích (Cyrill Czepel) a Kunžaku nechala přeložit na nové poštovní úřady do Hornu, Maissau, Göpfritzu, Schwarzenau a Schremsu. Poštmistr Anton Havelka přesídlil do Göpfritzu a hospodářství ve Vratěníně rozprodal za 1 200 zl. Po třech letech služby v Göpfritzu se "pro těžké rány osudu" poštmistrování vzdal a roku 1793 brněnská vrchní poštovní správa doporučila císaři Františkovi, "aby byla sedmašedesátiletému Havelkovi neschopnému výdělku poskytnuta penze z milosti 8 zl. měsíčně".

Poštmistr Anton Georg Winter

Zestárlý František Havelka prodal poštu v Moravských Budějovicích 20. srpna roku 1792 Antonu Georgu Wintrovi, obchodníku z Broumova a 6. dubna 1793 jmenoval císař František I. Antona Wintra do dědičného poštovního úřadu ve Vratěníně a v Moravských Budějovicích. Za poštovní regál, dům ve městě, domek se stodolou ve Vísce, dvě zahrady, pole, louky, sklizeň, 3 krávy, 6 poštovních kaleší a další inventář zaplatil 25 650 zl. a za klíčné 150 zl. K tomu se Winter zavázal Havelku s rodinou a celým bytovým zařízením přestěhovat bezplatně do Vídně. Vdova po Havelkovi Ertel se znovu provdala za barona svob. pána von Krchlau a ještě v roce 1801 požadovala po Antonu Georgu Wintrovi nezaplacenou částku 7 925 zl. Dne 31. ledna roku 1801 Anton Winter přenechal poštu v Moravských Budějovicích za 30 000 zl. a klíčné 450 zl. bratrovi Ignácovi a ten mu ji 5. července roku 1802 odprodal za 14 500 zl. rýnských zpátky.

Poštmistr Thaddäus Pollack a Johan Leopold Kundrath

Anton Georg Winter ji dlouho nedržel, leč 27. prosince 1802 ji od něj odkoupil za 40 000 zl. rýnských hospodářský správce Thaddäus Pollack, kterému ji císař 7. června 1803 propůjčil do dědičného držení a připomněl mu bezplatné doručování pošty do Želetavy a Vranovské Vsi. V době napoleonských válek 2. října 1806 zakoupil poštu i s poštovním regálem za 55 500 zlatých advokát Johan Leopold Kundrath (Leopold Kunrath), magistrátní radní z Německého Brodu, kterému ji císař propůjčil do dědičného držení 23. prosince 1807. Kundrath majetek rozšířil o spoustu polí, luk, na Perku o stodolu se zahradou a sousedící flusírnu, o pozemek pro jízdárnu, o dům sousedící s poštovní budovou na Dolním rynku (čp. 5 Václava Mottla) a roku 1822 přikoupil u Německého Brodu deskový statek Květnov. V listopadu 1808 Kundrath požádal z důvodu stoupajících cen dvorní poštovní účtárnu o příplatek na písaře v částce 100 zl. a na tiskopisy 30 zl.

Nová trasa přes Znojmo procházela ještě v roce 1823 směrem od Vranovské Vsi přes Nový Dvůr, Vesce, předměstím Horní Víska a Německá Ves a pokračovala směrem na Martínkov a Želetavu. První rychlovůz (Eilwagen) projel M. Budějovicemi 29. července 1823 a od roku 1833 se začaly namísto těžkých „diligencí“ používat rychlovozy i při dopravě listovní pošty. Leopold Kunrath postoupil poštu 6. února roku 1834 svému synu Josefovi, který 29. července 1839 obdržel dědičné poštovní privilegium pro obyčejnou poštovní dopravu do sousedních obcí. Z této doby zprávy o vratěnínské poště mizí.

Nástup železnice a telegrafu

Nádražní cedule pro oznámení zpoždění vlaku (Vlak ze směru Drosendorf se pravděpodobně zpozdí o ... minut).

Po otevření jednokolejné železniční odbočky z Floridsdorfu do Stockerau (26. července 1841) přibylo od 15. března roku 1850 poštovní dostavníkové spojení na trase ze Stockerau přes Horn do Českých Budějovic a do Jindřichova Hradce. Poštovní dostavníky vyjížděly ze Stockerau do Floridsdorfu dvakrát denně: po příjezdu prvního ranního vlaku a po odjezdu posledního večerního vlaku. Ranní dostavník končil v Göpfritzu, odkud ranní vlak vyjížděl ve čtyři hodiny ráno, aby stihl odpolední vlak odjíždějící ve dvě hodiny odpoledne ze Stockerau.

Večerní dostavníky směřovaly přímo bez přestupu do Waidhofenu a. d. Th a do Českých Budějovic. Z Budějovic vyjížděly k prvnímu vlaku ze Stockerau denně v sedm hodin ráno a k vlaku z Waidhofenu ve čtyři hodiny odpoledne. V Českých Budějovicích pošta spolupracovala s firmou „Josef Schatz junior”, sídlící v Breitegasse na čp. 347. Na kratších trasách přibyly spěšné dostavníkové spoje ve směru Krems-St. Pölten, Eggenburg-Pulkau-Retz, Horn-Geras-Vratěnín-Slavonice, Kirchberg-Gmünd-Weitra-Zwettl.

Nové dálkové dostavníky pro dvě osoby se vyznačovaly elegantností a pohodlností. Cesta z Vídně s přepřaháním a bez výměny vozu v každé stanici se zkrátila. Do Waidhofenu trvala nyní 10 hodin a do Českých Budějovic 20 hodin, přičemž odpadly poplatky, spropitné a výlohy za ubytování v hostincích. Cena za jednu míli činila 12 krejcarů. Poštovní společnost cestující varovala před drožkami a povozy místních venkovanů, jejichž vozkové se vydávali za poštovní a tím cestující obelhávali. Cestující se proto měli na nádraží ve Stockerau obracet buď přímo na poštovní kancelář nebo nastupovat až do poštovního dostavníku stojícího v řadě na konci. Poštovní dostavník byl od ostatních k rozeznání svým elegantním provedením a také tím, že na něm seděl poštovní postilion.

Správa poštovních záležitostí přešla z c. k. všeobecné dvorské komory pod c. k. ministerstvo financí a od roku 1862 pod c. k. ministerstvo obchodu a národního hospodářství. Vrchní poštovní správu nahradila zemská poštovní ředitelství v Praze, Brně a Opavě. Od 1. června 1850 upravilo ministerstvo financí poštovní poplatky. Obyčejný dopis vážící 1 Lot (v Rakousku 1 Lot = 17,5 g) stál v doručovacím obvodu 2 krejcary, zasílaný do vzdálenosti 10 mílí (Rakouská poštovní míle = 7,585 935 36 km) 3 krejcary, do 20 mílí 6 krejcarů a do vzdálenosti přes 20 mílí 9 krejcarů. S novou úpravou poštovních poplatků zavedlo také poštovní známky a peněžní poukázky.

Výraznou změnu v dosud v podstatě mužském poštovním světě zavedlo c. k. ministerstvo obchodu v roce 1869, kdy povolilo vykonávat ženám poštovní službu na málo frekventovaných poštách a to zejména na venkově, kdy mohli poštmistři zaměstnat ženy buď jako výpomocné síly bez předem složené zkoušky nebo byla ženám umožněna přímo služba expeditora, pokud dosáhly 18 let, prokázaly se dostatečným vzděláním, znalostmi z poštovní manipulace, složily zkoušku pro expeditéry a služební přísahu. Stejné podmínky měly platit i pro ženy a vdovy poštmistrů, kterým byl dosud poštovní úřad propůjčen skrze zkušeného expeditora pod přísahou. Od května 1884 vstoupilo v platnost nařízení o zavíracích hodinách o nedělích a svátcích, takže v sobotu zavírala pošta v půl dvanácté a otvírala až v pondělí v půl deváté. Poštovnímu úřadu ve Znojmě byla na základě žádosti (snad německého Živnostenského spolku) kvůli příjezdu vlaků z Brna a Vídně udělena výjimka a otvíral také v neděli dopoledne do 12.00 hodin.

Poštovní a telegrafní úřad Jemnice

Na jihozápadní Moravě přetrvávala neutěšená poštovní a dopravní situace až do konce roku 1839. Teprve 1. ledna 1840 zřídila c. k. vrchní dvorská poštovní správa v Jemnici c. k. poštovní sběrnu (k. k. Postbrief-Sammelstelle) pro korespondenci, peněžní poštu a malé zásilky. Jemnická pošta byla spojena s poštovním úřadem v M. Budějovicích třikrát týdně povozní poštou. Do jejího doručovacího obvodu spadala panství:

• Budíškovice s obcemi Budíškovice, Chotěbudice, Jersice, Nové Dvory (Neuhoff), Horní Slatina, Červený Hrádek, Hříšice a Vesce
• Budkov s obcemi Budkov, Lhotice, Mladoňovice, Slavíkovice (Laukowitz), Lomy, Oponešice
• Budeč s obcemi Budeč, Domamil, Knínice, Litohoř, Radkovice, Štěpkov
• Kdousov a Velký Újezd
• Jemnice s městem Jemnice a obcemi Báňovice, Komárovice, Louka, Menhartice, Podolí, Rácovice, Dědice, Třebelovice, Ostojkovice
• Police s obcemi Bačkovice, Dančovice, Dešná, Kostníky, část vsi Jiratice, Lovčovice, Plačovice, Radotice,
• Uherčice s tržním městečkem Vratěnínem a obcemi Korolupy, Frejštejn, Mešovice, Stálky, Hluboká a Uherčice
• Bítov s obcemi Chvalatice, Malý a Velký Dešov, Lubnice, Bítov, Zblovice, Vysočany, Oslnovice
• Rancířov

Do roku 1840 se z Jemnice rozbíhaly okresní silnice do čtyř směrů, do Dačic, přes Třebelovice do Moravských Budějovic, přes Slavíkovice do Štítar a přes Staré Hobzí do Slavonic. V roce 1859 se rozhodl okresní úřad v Jemnici vybudovat kamenný most přes Dyji na okresní silnici ze Starého Hobzí do Slavonic.

Poštovní a telegrafní úřad Slavonice

Do roku 1848 existovalo na Moravě 54 c. k. poštovních úřadů a poštovních stanic (mezi nimi Znojmo, Moravské Budějovice a Želetava) a 57 poštovních sběren (mezi nimi Jemnice a Telč). Na podkladě žádosti starosty Josefa Langthalera zřídilo ředitelství pošt ve Slavonicích od 1. března 1849 nestátní poštovní úřad spojený s poštovní stanicí bez přepřahání (k. k. nichtärarische Postamt mit Poststation), který byl spojen povozní poštou s poštovními úřady v dolnorakouském Waidhofenu (povoznípošta Slavonice - Thaya - Waidhofen v provozu od roku 1850), Dačicích a poštovní expedicí ve Vratěníně. Vedením pošty byl pověřen v roce 1856 Karl König. Do této doby se ve Slavonicích nacházela v domě švadleny paní Pacher pouze poštovní sběrna, kterou obsluhoval společně s Maříží a Dačicemi listovní expedient ze Želetavy, později z Dačic. Dačice obdržely poštovní sběrnu v roce 1851 a v roce 1855 bylo město společně se Slavonicemi uváděno mezi 67 moravsko-slezskými poštovními úřady a stanicemi.

Dne 15. června 1852 byla zrušena pochůzková pošta (Fußbotenpost) mezi Slavonicemi a Jemnicí, která byla nahrazena poštovní pochůzkou mezi Písečnou a Slavonicemi: denně odchod z Písečné ve 4 hodiny 20 minut a příchod do Slavonic v 6 hodin 30 minut, v pátek odchod ze Slavonic v 5 hodin 45 minut a příchod do Písečné v 7 hodin 45 minut. Od 1. listopadu 1853 byla pochůzková pošta mezi dolnorakouskými obcemi Waidhofen an der Thaya a Dobesberg rozšířena až ke Slavonicím, přičemž začínala ve Waidhofenu ráno ve 4 hodiny 20 minut a končila ve Slavonicích v 16 hodin, ze Slavonic byla vypravována v 8 hodin ráno a končila ve 15 hodin 16 minut. V roce 1859 byla zavedena každodenní pojízdná pošta na trase Slavonice-Dačice, která vyjížděla v 7 hodin ráno ze Slavonice a přijížděla do Dačic v 8 hodin 40 minut, z Dačic odjížděla ve 16 hodin 15 minut a přijížděla do Slavonic v 17 hodin 55 minut. Zároveň byla zrušena pochůzková pošta mezi Slavonicemi a Písečnou.

V roce 1861 byla zřízena poštovní expedice v Českém Rudolci a v roce 1867 nový poštovní úřad ve Starém Městě pod Landštejnem s dopisní a povozní poštou na trase mezi Starým Městem, Novou Bystřicí a Slavonicemi. V roce 1869 disponovaly Dačice a Slavonice samostatnou vedlejší telegrafní stanicí, přičemž v roce 1871 byla ve Slavonicích otevřena telegrafní stanice s omezenou denní službou, která byla obsluhovaná privátně. V roce 1880 byla u poštovního úřadu ve Slavonicích zrušena poštovní stanice (K. K. Poststation). V roce 1885 Slavonice disponovaly c. k. Poštovním a telegrafním úřadem, který obsluhoval:

• Slavonice/Zlabings, město (okresní hejtmanství Dačice, soudní okres Dačice)
• Fuchsmühle
• Halgenmühle
• Heiligengeist, městská čtvrť Slavonic
• Hirschmühle,
• Hofmühle,
• Kadolec/Kadolz, Kadoletz
• Laskovec/Laskes,
• Lederthalviertel, předměstí Slavonic
• Leštnice/Lexnitz
• Maříž/Mayres, Marýš, ves s hosp. dvorem
• Mutišov/Muttischen
• Natzermühle
• Plach-Mühle
• Chvaletín/Qualitzen, Chvalice
• Rubašov/Rubaschhof, Rubášov, hospod. dvůr
• Seeviertel, předměstí Slavonic
• Waltermühle
• Slavětín/Slawathen, ves s hospod. dvorem

V roce 1888 vyhlásilo Okresní hejtmanství v Dačicích konkurz na místo poštmistra (Postmeister) ve Slavonicích, který by provozoval povozní poštu jednou denně na trati Slavonice-Dačice a dvakrát denně na trati Slavonice-Waidhofen an der Thaya. Od 1. března 1892 zavedlo c. k. ředitelství pošt a telegrafů na Moravě a Slezsku u c. k. poštovního a telegrafního úřadu ve Slavonicích venkovského poštovního doručovatele pro obvod: Slavětín, Chvaletín, Mutišov, Vlastkovec, Rubašov a Maříž.

Ze Slavonic poštovní doručovatel vycházel v 7.00 hodin ráno (Slavětín 8.15, Chvaletín 9.00, Mutišov 10.00, Rubašov 10.55, Vlastkovec 11.30) a vracel se ve 12.15 hodin, odpoledne ve 14.15 h odcházel ze Slavonic na další pochůzku do Maříže, odkud se vracel v 15.30 h a pochůzku ukončoval na poštovním úřadě ve Slavonicích v 16.15 h. Kromě běžné pošty obstarával venkovský také poštovní ceniny (úspory, platby, složenky) a měl povoleno si za vyřizování soukromých služeb účtovat přiměřenou provizi. Až na Rubašov se ve všech obcích nacházely poštovní schránky.

Dnem 1. srpna 1907 zřídilo c. a k. ředitelství pošt a telegrafů v poštovním okrese Slavonice dva poštovní okrsky a do poštovní obchůzky zahrnul i obce Fratres a Kadolec: 1. okrsek zahrnoval místa Chvaletín/Qualitzen, Mutná/Mutten, Mutišov/Mutischen, samotu Rubašův dvůr/Rubaschhof; 2. okrsek místa Fratres, Maříž/Mayres, Léštnice/Lexnitz, hájovna Maříž/Forsthaus Mayres a Kadolec/Kadolz. Pěší pochůzku poštovního doručovatele zajištoval poštovní úřad ve Slavonicích každý den kromě neděle.

Poštovní úřad Vratěnín

Pro samostatnou poštovní expedici listovních zásilek ve Vratěníně vypsala c. k. vrchní dvorská komora v Brně na začátku února 1848 konkurz na místo poštovního listovního expedienta. Služební smlouvu měl vratěnínský expedient obdržet po zaplacení kauce 200 zlatých a jeho pevný roční plat sestával z ročního paušálu 30 zlatých, ročního úředního příplatku 20 zlatých a z 10 zlatých z dopisního porta, pokud by přesáhlo 300 zlatých. Uchazeči se museli prokázat nejen dokumenty o kvalifikaci a schopnostech, ale poštovní komora požadovala také předložení nabídky na denní poštovní pochůzky do Gerasu, přičemž dávala přednost nabídce nejnižší. Žádosti o místo přijímala do 16. března 1848.

Odpoledne 17. 10. (1877) telegrafoval poštmistr z Vratěnína ředitelství policie ve Vídni, kterému oznámil, že poštovní doručovatelka Marie Ondraschek utekla s peněžním dopisem se sumou 2 000 zlatých dvorního soudního advokáta Dr. Grünera z Vídně adresovaným hraběnce Collalto, rozené Apponyi. Defraudantku se detektivům podařilo zadržet hned 18. října ráno po příjezdu na nádraží Franze Josefa ve Vídni. Policie u ní našla peněžní obnos v hodnotě 1 931 zlatých a jedenáct normálních z části už otevřených dopisů. Zatčená osoba, které je 21 let a je vdaná, byla odevzdána příslušnému zemskému soudu.

V roce 1883 zastával službu poštovního expedienta místní majitel obchodu Franz Luksch, který obsluhoval:

• Vratěnín/Fratting (okresní hejtmanství Dačice, soudní okres Jemnice)
• Klampfermühle, panský mlýn, Uherčice
• Libuňský mlýn/Loibingmühle, Libánský mlýn, Uherčice
• Mitrovice/Mitrowitzhof, statek a myslivna polesného (Mhof u. Försterhaus), Uherčice
• Mešovice/Nespitz, Vratěnín
• Nový dvůr/Neuhof, statek, Mešovice
• Rancířov/Ranzern, farní ves s panstvím
• Hluboká/Tiefenbach
• Uherčice/Ungarschitz, ves s panstvím
• Bräuten, myslivna/Hegerhaus, Korolupy
• Korolupy/Kurlup, Chrlop (okresní hejtmanství Znojmo, soudní okres Vranov)

Dráha císaře Františka Josefa/zastávka Hötzelsdorf-Geras

Pohled na Hötzelsdorf s budovou zájezdního hostince Brunnner (Gasthaus Brunner, nyní Gasthaus Blei, čp. 1) v roce 1910

Nádraží Hötzelsdorf-Geras z roku 1868. Zároveň obdržel Hötzelsdorf 20. prosince 1869 c. k. poštovní úřad s poštovním okrskem: Hötzelsdorf, Harth, Schirmaunsreith a Sieghartsreith. Místo poštmistra zastával jako první Leopold Manhardt.

První úsek železniční Dráhy císaře Františka Josefa mezi Plzní a Budějovicemi se podařilo otevřít už 1. září 1868, 1. listopadu 1869 následoval úsek Budějovice–Eggenburg a 23. června 1870 i poslední část dráhy do Vídně (Wien Franz-Josefs-Bahnhof). Otevřením železnice z Čerčan do Prahy 14. prosince 1871 bylo železniční spojení Vídeň-Gmünd-Praha dokončeno.

V souvislosti s výstavbou této dráhy byl v roce 1869 na železniční zastávce Hötzelsdorf-Geras otevřen poštovní úřad v Hötzelsdorfu. Vlaky s vagony I. II. III. IV. třídy stavěly ve stanici Hötzelsdorf-Geras třikrát denně, ve směru Vídeň-Plzeň v 11.39 h, ve 14.56 h a ve 24.00 h, ve směru Plzeň-Vídeň v 09.20 h, v 11.59 h a ve 02.31 h (jízdní řád r. 1870). Cestující na poštovní dostavníkové trati Vratěnín-Drosendorf-Großau museli zprvu v Drosendorfu na náměstí u zájezdního hostince (u Zlatého lva/zum Goldenen Löwen, později zum Goldenen Lamm), kde pošta přepřahala, přestupovat na dostavníkovou trať Drosendorf-Hötzelsdorf.

Poštovní trať Hötzelsdorf-Geras-Drosendorf-Vratěnín

Hötzelsdorf-Vratěnín	odjezd-příjezd	Vratěnín-Hötzelsdorf	odjezd-příjezd
Hötzelsdorf	11.30 h	Vratěnín	17.00 h
Geras	12.40 h	Drosendorf	18.00 h
Drosendorf	14.45 h	Geras	20.00 h
Vratěnín	15.45 h	Hötzelsdorf	21.15 h

Až 16. května 1885 se místní obyvatelstvo dočkalo přímého dostavníkového spojení, kdy c. k. ředitelství pošt a telegrafů v Brně schválilo povozní poštu mezi Hötzelsdorfem a Vratěnínem. Ovšem to, co zdejšímu obyvatelstvu připadalo jako malý zázrak, už za deset let nevyhovovalo letním hostům a to ani když dostavníky jezdily dvakrát denně. Nároky na pohodlí se zvyšovaly a vídeňští letní hosté si stěžovali, že mohou k vlaku do Vídně využít pouze jedno ranní poštovní spojení, k večernímu vlaku si většinou najímali drahého soukromého přepravce. Pokud zvolili večerní poštovní dostavník, museli počítat s tím, že v Hötzelsdorfu přenocují nebo na nádraží vyčkají příjezdu prvního ranního vlaku.

Poštovní úřad Písečné

Poštovní expedice v Písečném obsluhovala v roce 1850 obce: Chvalkovice, Markétu, Modletice, Nové Hobzí, Písečnou a Županovice. Dne 15. června 1852 byla zrušena pochůzková pošta (Fußbotenpost) mezi Slavonicemi a Jemnicí, která byla nahrazena poštovní pochůzkou mezi Písečnou a Slavonicemi: denně odchod z Písečné ve 4 hodiny 20 minut a příchod do Slavonic v 6 hodin 30 minut, v pátek odchod ze Slavonic v 5 hodin 45 minut a příchod do Písečné v 7 hodin 45 minut. V roce 1859 byla zavedena každodenní pojízdná pošta na trase Slavonice-Dačice, která vyjížděla v 7 hodin ráno ze Slavonice a přijížděla do Dačic v 8 hodin 40 minut, z Dačic odjížděla ve 16 hodin 15 minut a přijížděla do Slavonic v 17 hodin 55 minut. Zároveň byla zrušena pochůzková pošta mezi Slavonicemi a Písečnou.

Pěší poštovní pochůzka mezi Písečným a Slavonicemi vstoupila opětovně v platnost od 1. ledna 1870, kdy poštovní expeditor začínal v Písečném v 9.00 hodin ráno a do Slavonic přicházel v 11.00 hodin dopoledne, na zpáteční cestu se vydával ve 14.00 hodin a svou pochůzku zakončoval v Písečném v 16.00 hodin.

O rok později byla mezi c. k. poštovními úřady v Písečném a Vratěnínem zavedena jednou denně povozní pošta (Botenfahrpost) a dosavadní povozní pošta mezi poštovním úřadem v Písečném a poštovním úřadem v Jemnici upravena na pěší poštovní pochůzku. Dne 27. května 1871 vypsalo okresní hejtmanství v Dačicích konkurz na nového poštmistra s ročním platem 140 zl., úřednickým ročním paušálem 30 zl., ročním paušálem 162 zl. za provozování jednodenní pochůzky do c. k. poštovního úřadu v Jemnici a ročním paušálem 400 zl. za provozování jednodenní povozní pošty do c. k. poštovního úřadu ve Vratěníně. Poštovní obvod sestával z obcí a usedlostí:

• Písečné/Piesling, křesťanská obec s panským dvorem (okresní hejtmanství Dačice, soudní okres Jemnice)
• Písečné/Piesling, židovská obec
• Krokovice/Krokowitz, statek a myslivna (Mhof. u. Jägerhs.), Písečné
• Margareta/Margarethen
• Modlava/Mudlau
• Nové Hobzí/Neuhart, ves s panským dvorem, Staré Hobzí
• Nové Sady/Neustift, farní ves
• Chalkovice/Gualkowitz (také Kvalkovice)
• Červený mlýn/Rothmühle, Písečné
• Bělčovice/Wispitz

Od 1. listopadu 1887 byly zrušena pěší pošta mezi poštovními úřady Dešná a Jemnice a poštovními úřady Písečné a Jemnice. Zřízena byla povozní pošta (Postbotenfahrt) mezi Jemnicí a Písečnou přes poštovní úřad v Dešné. Poštovní kariola vyjížděla z Jemnice v 7 hodin 30 minut, do Písečné přijížděla v 10 hodin, zpět odjížděla v 16 hodin odpoledne z Písečné a přijížděla v 18 hodin 30 minut do Jemnice.

V rámci oprav a budování okresní silnice Vratěnín - Slavonice - Valtínov/Walterschlag počítal okresní silniční výbor v Jemnici, jehož post předsedy zastával Franz Exler z Vratěnína, v roce 1889 s železnou přestavbou mostu v Písečném a se stavbou silnice druhé třídy z Vratěnína na dolnorakouskou hranici směrem na ves Luden. V roce 1897 vypsalo okresní hejtmanství v Mor. Budějovicích nový konkurz na místo c. k. poštmistra v Písečném.

Místo c. k. poštmistra v Písečné. V Písečné, okresní hejtmanství Mor. Budějovice, obsadí se místo c. k. poštmistra proti uzavření smlouvy a složení kauce v obnosu 500 zl., s povinností přistoupiti ku pensijnímu spolku pro c. k. poštovní zřízence na venkově, a vypisuje se tímto konkurs. Příjmy, spojené s tímto místem, pozůstávají ze služného ročních 500 zl., z úředního paušálu ročních 120 zl. a z paušálu 500 zl. za obstarávání povozní pošty jednou denně mezi c. k. poštovními úřady v Písečné a ve Vratěníně jezdící. Žadatelé nechť podají své vlastnoručně psané žádosti s průkazem o stáří, školním vzdělání, zachovalosti, znalosti řeči a nynějšího zaměstnání, majetku a držení místností způsobilých k vykonávání služby poštovní, vhodně položených a chráněných před ohněm a vloupáním, během tří neděl u c. k. poštovního a telegrafního ředitelství v Brně. Mimo to prohlastež se žadatelé ve svých žádostech, že se v případě, měla-li by s poštovním úřadem v Písečné svého času spojena býti služba telegrafní, spokojí se s platem, který se za vykonávání této služby ustanoví. Dále se připomíná, že budoucí c. k. poštmistr před nastoupením úřadu, podrobiti se musí zkoušce ze služby poštovní, ze služby poštovní spořitelny a z účetnictví v tom případě, není-li pro jmenované zde odbory služby již způsobilým prohlášen. Ostatní bližší podmínky smlouvy možno zvěděti u c. k. okresního hejtmanství v Mor. Budějovicích a u podepsaného c. k. poštovního a telegrafního ředitelství. C. k. ředitelství pošt a telegrafů pro Moravu a Slezsko. V Brně, 18. září 1897.

Poštovní úřad Dešná, Staré Hobzí a Lipolec

Dnem 15. července 1869 zahájily svou činnost poštovní expediční úřady v Dešné, Starém Hobzí a Lipolci, které byly zahrnuty do stávající poštovní sítě, Dešná a Staré Hobzí s jednodenní poštovní pochůzkou do Jemnice, Lipolec s jednodenní pojízdnou poštou mezi Dačicemi a Kunžakem. Poštovní obvod v Lipolci tvořily obce: Heřmaneč/Hermantsch s Vlkovým mlýnem/Wolfsmühle), Hostkovice/Hostes s Tomáškovým mlýnem/Tomaschkomühle), Velký Jeníkov/Gross-Jenikau s mlýny (Balkův mlýn/Ballekmühle, Bullanmühle) a Mikesch, Malý Jeníkov/Klein-Jenikau s Kotrčovým mlýnem/Gotermühle, Lidéřovice/Lidhersch, Lipnice/Lipnitz s Javořickým lesem/Karolinenwald), Lipolec/Lipolz, Markvarec/Markwaretz se Šprinclovým mlýnem/Sprinzelmühle), Maršov/Marschau, Radlice/Radlitz s Plucarovým mlýnem/Pluzarmühle), Šach/Schach s mlýnem Lahodny, Volfířov/Wolfirsch s Novým Dvorem/Neuhof a Olšany/Wolschan (Jalovčí/Jalowej a v Hlínišťatech).

Poštovní obvod Staré Hobzí s pěší pochůzkou do Jemnice sestával ze Starého Hobzí/Alt-Hart s okolními přilehlými mlýny (U Oulehlů/Aumühle, Loucký mlýn/Bruckmühle), Janského údolí/Johannesthal se dvory (Hejnice/Hönitzhof, Janský Dvůr/Johannihof, Veselíčko/Lusthof) a Nového Hobzí/Neu-Hart a obcí Báňovice/Banowitz, Panenská/Frauendorf, Holešice/Holleschitz, Mutná/Mutten s kostelem Montserrat, Vnorovice/Urwitz s Hadrovým Mlýnem/Hadermühle), Novým Dvorem/Neu Hof a Václavovem/Wenzelsdorf. Po novém konkurzním řízení v roce 1879 byl jmenován poštmistrem s ročním platem 150 zl. a ročním úřednickým paušálem 40 zl. Johann Polly. Od 1. dubna 1907 zavedlo hejtmanství v Moravských Budějovicích na pošt. úřadě ve Starém Hobzí službu přesp. listonoše, který docházel každý druhý den střídavě (kromě neděle) do obcí a míst: Holešic, Hadrmühle, Nových Dvorů, Norovic (Vnorovice), případně Báňovic a Flandorfu (Panenské).

K poštovnímu obvodu Dešná s pěší pochůzkou Dešná-Jemnice patřily obce: Bačkovice/Batzkowitz s Šimkovým Mlýnem/Schimkamühle, Chvalkovice/Chwalkowitz (Kalkwiesen), Dančovice/Dantschowitz, Dešná/Döschen, Menhartice/Menhartitz, Plačovice/Plospitz a Bělčovice/Wispitz. Od 1. listopadu 1887 ředitelství pošt zrušilo poštovní pochůzky Jemnice-Písečné a Jemnice-Dešná a zavedlo povozní poštu na trase Jemnice-Dešná-Písečné: odjezd Jemnice 7.30 h, příjezd Písečné 10.00 h, odjezd Písečné 16.00 h, příjezd Jemnice 18.30 h. Zřízení povozní pošty předcházelo vybudování nové silnice z Jemnice na dolnorakouskou hranici Jemnice-Menhartice-Plačovice-Dešná-Rancířov-Hluboká. Stavbu silnice povolil zemský úřad v roce 1883 na základě předloženého projektu v hodnotě 63 085 zlatých. Na přelomu let 1890/91 se dokonce uvažovalo o lokální dráze Groß-Siegharts-Raabs an der Thaya-Vratěnín-Jemnice či Raabs an der Thaya-Grossau-Luden-Dešná-Menhartice-Jemnice.

Budování telegrafní sítě

Morseův telegraf

Poštovní vývěsní štít s nápisem: c. k. poštovní a telegrafní úřád, sběrna c. k. úřadu poštovní spořitelny

Dostupnost a rychlost podávaných a přijímaných zpráv se ještě před polovinou 19. století zvýšila zavedením Morseova telegrafu. Rakousko zavedlo (jako jeden z prvních evropských států) v srpnu 1846 telegrafní linku Vídeň - Břeclav - Brno a v únoru 1847 linku Vídeň - Přerov - Olomouc - Praha. Nejprve byly telegrafní stanice budovány v železničních stanicích a od roku 1884 telegrafní stanice podléhaly ředitelství pošt a telegrafů. Poštovny s telegrafem nesly název «Poštovní a telegrafní úřad». Telegrafickou zprávu předával poštovní posel formou telegramu v obálce.

Ředitelství pošt a telegrafů pro Moravu a Slezsko dokončilo v roce 1861 výstavbu první telegrafní linky na úseku Vídeň - Znojmo - Jihlava s napojením na Prahu a v roce 1866 už na Moravě fungovala základní telegrafní síť. Spojení mezi Vídní a Jihlavou mělo dokonce dvě linky v obou směrech. Přímé telegrafní spojení mezi Znojmem a Brnem ale neexistovalo a každá korespondence musela být vedena přes Jihlavu nebo Vídeň.

Obchodníci a živnostníci z jižní Moravy se cítili být tímto stavem v nevýhodě a požadovali, aby bylo ze Znojma co nejrychleji vybudováno telegrafní spojení směrem na východ (Břeclav), západ (Třeboň, České Budějovice) a ve směru na Retz, Maissau a Krems. Zrovna tak se zasazovali i o vedlejší linky do menších míst (Vranov, Šafov, Retz, Mikulov, Moravský Krumlov). Od roku 1871 se Vranov snažil rozšířit silniční síť, turistické trasy a etablovat se jako jedno z nejnavštěvovanějších turistických míst v Podyjí s celým potřebným komfortem. Díky turistické sekci Rakouského turistického spolku, Okrašlovacímu spolku a Svazu pro cestovní ruch se podařilo do Vranova zavést telegraf už v roce 1886.

Severozápadní dráha a poštovní obvod Vranov

Od března 1855 hodlalo ředitelství pošt obsadit ve Vranově novou poštovní expedici s povozní poštou a pěší pochůzkou mezi Znojmem a Vranovem. Plat vranovského poštmistra Ferdinanda Bestreimera sestával z ročního paušálu 150 zlatých a ročního úředního příplatku 40 zlatých. Ze Znojma se poštovní dostavníky v 50. a 60. letech 19. století rozjížděly denně do Dolního Rakouska přes Retz a Maissau do St. Pöltenu, přes Stockerau do Vídně, přes Lechovice do Brna, přes Jihlavu do Prahy, do Jaroslavic a do Vranova. Směrem na Vranov vyjížděly v sedm hodin ráno a z Vranova do Znojma odjížděly v šest hodin večer. Hustota železniční sítě se v habsburské monarchii stále vylepšovala, takže pohodlnější i levnější cestování vlakem se stalo širokými vrstvami obyvatelstva oblíbenou záležitostí.

Pro rozvoj Podyjí měla rozhodující význam výstavba Severozápadní dráhy z Vídně přes Znojmo a Jihlavu do východních a severních Čech se zastávkou ve stanici Šumvald-Vranov/Schönwald-Frain. Na úseku Jihlava – Znojmo byla zahájena pravidelná doprava 23. dubna 1871. Vzhledem k tomu, že vranovský poštmistr Ferdinand Bestreimer (49 let), který vykonával tento post od roku 1855, byl odsouzen za poštovní krádež spáchanou 31. prosince 1876, vyhlásilo ředitelství pošt v lednu 1877 konkurzní řízení na místo nového poštmistra s dvakrát denně pojízdnou poštou do železniční zastávky Šumvald.

Z vranovského poštovního obvodu, který zahrnoval v roce 1885 obce: Vranov (Braitava, Horní Hamry, Luitgardin dvůr, mlýny „Mittermühle“, „Pointermühle”, Švýcarské údolí-myslivna, statek „Wolfshof”), Vracovice, Horní Břečkov, Milíčovice (hostinec „Hirschenwirthshaus“ a myslivna), Lančov, Liliendorf, Lukov (Nová ves, Nový Hrádek, mlýn „Umlaufmühle”), Únašov, Podmyče, Šumvald-Vranov a Čížov se postupně vydělily samostatné poštovní obvody Vranov (poštovní a telegrafní úřad) se sběrnou v Lančově (1906), Liliendorf/Lesná (poštovní úřad) a Šumvald/Šumná (železniční poštovní a telegrafní úřad),

Poštovní spojení na trase Geras-Šafov obstarávaly od roku 1862 jednou denně poštovní dostavníky (od 1. června 1862 zřízena v Šafově poštovní expediční poštovní stanice (Postexpedizion). Od 1. února 1884 zavedlo ředitelství pošt a telegrafů povozní poštu mezi pošt. úřadem v Šafově a dolnorakouským městečkem Retz: odjezd Šafov 15.15 h, příjezd Retz 19.05 h, odjezd Retz 6.00 h a příjezd Šafov 9.45 h. Povozní pošta přepravovala mimo listovní a balíkové pošty také cestující, kvůli kterým na trase jezdil erární poštovní dostavník. Otevřením nového kurzu do Retzu byla povozní pošta z Gerasu do Šafova nahrazena poštovní pochůzkou. Poštovní úřad v Šafově obsluhoval obce a usedlosti: Nový Petřín (Frauenhof), Starý Petřín (Gröslingmühle, Pergermühle), Frejštejn, Stálky (ovčín Křeslík/Gröslinghof), Jazovice a Šafov s křesť. a židovskou obcí.

Poštovní a telegrafní úřad Bítov

V roce 1871 povolil zemský výbor v Bítově stavbu nového mostu přes Želetavku a ředitelství pošt poštovnímu úřadu v Nových Syrovicích spojení mezi Bítovem a Moravskými Budějovicemi poštovní pochůzkou. Od 10. února 1872 převzal pochůzky a pojízdnou poštu mezi Bítovem a Moravskými Budějovicemi nově zřízený poštovní úřad ve Velkém Dešově. Vlastní poštovní expedici obdržel Bítov až v roce 1875, kdy byl vypsán konkurz na nového poštmistra.

Pojízdnou poštu mezi Bítovem a M. Budějovicemi na trase přes Velký Dešov a Nové Syrovice nahradilo c. k. ministerstvo obchodu od 1. června 1881 poštovní pochůzkou a převedlo poštovní dostavníkové spojení na trasu Bítov-Štítary-železniční zastávka Šumvald-Vranov, které navazovalo na osobní vlaky č. 3 a 8. V roce 1901 obdržel Bítov telegrafní službu. V roce 1905 došlo mezi Vranovem a Bítovem k rozšíření poštovní sítě. Ve Šreflové ředitelství pošt a telegrafů zřídilo c. k. poštovnu s rozšířeným oborem působnosti, čímž došlo k vydělení Chvaletic a osady Nový Dvůr (Zálesí) z bítovského obvodu do obvodu pošty ve Štítarech. Poštovní dostavníková trasa nyní vedla na trati Štítary-Šreflová-Šumwald nádr.-Vranov-Bítov. Od 1. března 1908 začali poštovní doručovatelé z Bítova roznášet poštu do obcí Vysočany, Zblovice, Oslnovice a dvora Vraneč. Pošta ve Štítarech byla nakonec v roce 1910 prohlášena za poštovní úřad II. třídy (slečna Mizzi Jarolim poštmistrem).

Železniční dráha Moravské Budějovice - Jemnice

Po přeřazení obce Korolupy pod Okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích (1896) a do obvodu Okresního soudu v Jemnici (1899) následně obec sledovala poštovní a dopravní vývoj politického okresu moravsko-budějovického a soudního okresu jemnického, v kterém byla výstavba telegrafní sítě spojena s plánovanou železniční dráhou Dačice - Jemnice - Moravské Budějovice. Po celé délce trasy se v každé zastávce počítalo s výstavbou telegrafních stanic, takže na poštách v obvodu Bítov - Police - Uherčice se mohl telegraf zavádět až po otevření železniční dráhy Moravské Budějovice - Jemnice v roce 1896.

Od 1. srpna 1899 obdržela obec Třebelovice vlastní poštovní úřad s poštovní pochůzkou do železniční zastávky Třebelovice k vlakům č. 852, 853, 854 a 855, s pojízdnou poštou a s vlastní spořitelní službou. Poštovní obvod tvořily obce Třebelovice, Mladoňovice a Rácovice, které byly tímto vyděleny z poštovního obvodu Jemnice.

Poštovní a telegrafní úřad Police

V Polici přistoupilo okresní hejtmanství v Dačicích ke zřízení poštovního úřadu s pěší pochůzkou do Jemnice a povozní poštou 1. prosince 1871. Doručovací obvod sestával z obcí a usedlostí:

• Police/Pullitz, ves, panský dvůr, myslivna s panským mlýnem/Hofmühle
• Nový mlýn/Neumühle, Police
• Bahnů mlýn/Bahnamühle, Police
• Kostníky/Gössling
• Klásků mlýn/Klaskamühle, Kostníky
• Rajmondů mlýn/Raimundmühle a Raimundhof, mlýn a dvůr, Kostníky
• Kdousov/Gdossau Kdousov
• Tříletý mlýn/Dreijährige, Kdousov
• Lubnice/Hafnerluden s mlýnem
• Jiratice
• Dobrá voda/Gutwasser, osada, Mladoňovice

Vzhledem k tomu, že poštovní a telefonní ředitelství v Brně počítalo v roce 1888 se zavedením telegrafní a spořitelní služby, vyhlásilo v červnu konkurz na nového poštmistra. V září 1888 nastoupil po Jakubovi Mácovi nový poštmistr Johann Máca. Ve stejném roce podaly obce Police, Kostníky, Jiratice, Radotice, Bačkovice, Lubnice, Uherčice a Korolupy se svolením hospodářské správy v Uherčicích a Polici petici u zemského výboru v Brně o zřízení silnice 2. třídy z Police přes Jiratice do Jemnice. V Lubnici je v roce 1907 uváděn poštmistr Karl Toifl. Sběrna se nacházela v hostinci rodiny Eduarda Lampla.

Poštovní a telegrafní úřad Uherčice

Nádraží v Jemnici

Nádraží ve Slavonicích

Vodárenská věž na nádraží ve Slavonicích

V březnu roku 1891 vyhlásilo ředitelství pošt a telegrafů v Brně konkurz na místo poštovního expeditora v Uherčicích (okresní hejtmanství Dačice). Plat sestával z ročního příplatku 150 zlatých a ročního úředního paušálu 40 zlatých. Ředitelství požadovalo doložení odpovídajícího vzdělání, majetkový stav žadatele a znalost obou zemských jazyků. V případě, že by nový zaměstnanec dosud neměl potřebné poštovní znalosti, nabízelo vyškolení z poštovní, spořitelní a účetní manipulace u jiného poštovního úřadu, kde by dotyčný také složil zkoušku.

Dne 16. října 1891 byl c. k. poštovní úřad s listovní, dostavníkovou a spořitelní službou v Uherčicích otevřen. Poštovní dostavníky zajišťovaly jednou denně spojení na stávající trati mezi poštou ve Vratěníně a poštou v Jemnici, nyní s novou zastávkou v Uherčicích. Nový doručovací obvod tvořily obce Uherčice a Korolupy, které byly tímto vyřazeny z vratěnínského doručovacího obvodu.

Na začátku dubna 1896 vyhlásilo Ředitelství pošt a telegrafů v Brně konkurz na nového uherčického expedienta a na konci července jmenovalo do funkce penzionovaného c. k. četnického velitele strážmistra Antona Szajnara z Uherčic (k. k. Gendarmerie-Wachtmeister Anton Szajnar in Ungarschitz).

Místo c. k. poštovního expedienta v Uherčicích V Uherčicích, okresní hejtmanství Dačice, obsadí se místo c. k. poštovního expedienta proti uzavření smlouvy a složení kauce v obnosu 200 zl., i vypisuje se tímto konkurs. Příjmy, spojené s tímto místem, pozůstávají ze služného ročních 200 zl. a z úředního paušálu ročních 60 zl. Žadatelé nechť podají své vlastnoruční žádosti školního vzdělání, zachovalosti, znalosti řeči, nynějšího zaměstnání, majetku a držení místnosti způsobilé k vykonávání služby poštovní, vhodně položené a chráněné před ohněm a vloupáním, během tří neděl u c. k. ředitelství pošt a telegrafů v Brně. Zároveň se připomíná, že budoucí c. k. poštovní expedient před nastoupením do úřadu podrobiti se musí zkoušce ze služby poštovní, ze služby poštovních spořitelen a z účetnictví v tom případě, když by pro jmenované zde odbory ještě způsobilým nebyl. Mimo to jest se žadateli v dotyčné žádosti zavázati, že se v případě, kdyby s poštovním úřadem v Uherčicích svého času spojena býti měla též služba telegrafní, s platem, který se za vykonávání této služby ustanoví, spokojí. Ostatní bližší podmínky smlouvy možno zvěděti u c. k. okresního hejtmanství v Dačicích a u podepsaného c. k. ředitelství pošt a telegrafů. C. k. ředitelství pošt a telegrafů pro Moravu a Slezsko. V Brně, 2. dubna 1896.

Od 1. ledna 1906 se mohly pochlubit c. k. poštovní expedicí nebo-li sběrnou psaní (k. k. Postablage) i Korolupy. Sběrny psaní 2. třídy se zřizovaly v obcích ležících mimo poštovní trasu a sloužily jako shromaždiště listovní pošty, kterou pak předávaly nejbližšímu nadřízenému úřadu, v případě Korolup poštovnímu úřadu v Uherčicích, který zajišťoval také každodenní pochůzku v obci. Poštovní sběrna se nacházela na obecním úřadě. Ve stejném roce přivítalo nejen místní obyvatelstvo, ale také letní hosté, kteří Uherčice s oblibou navštěvovali, telefonní službu, která se dosud odehrávala na poštovním úřadě v Polici vzdálené 9 km. Od této chvíle se Uherčice pyšnily c. k. poštovním a telefonním úřadem se sběrnou úřadu poštovní spořitelny. V roce 1910 došlo na vybudování silnice mezi Uherčicemi a Mešovicemi.

Kundmachung Anführung des Telegraphendienstes bei dem Postamte in Ungarschitz. Am 17. November 1906 ist beim Postamte Ungarschitz, politischer Bezirk Mähr.-Budwitz, der Telegraphendienst mit beschränktem Tagesdienste aktiviert worden. K. K. Post- und Telegraphen-Direktton. Vyhláška Zavedení telegrafních služeb u poštovního úřadu v Uherčicích. Dne 17. listopadu 1906 bude na poštovním úřadě v Uherčicích, politický okres M. Budějovice uvedena do provozu telegrafní služba s omezeným denním provozem. C. k. Ředitelství pošt a telegrafů.

Železniční trať Schwarzenau - Waidhofen - Slavonice - Dačice - Telč

Další železniční spojení poskytovala od 7. září 1902 železniční trať Slavonice-Dačice-Telčí. První zatěžkávací vlak vyjel na trať 28. srpna 1902 a v neděli 7. září byla trať slavnostně předána do provozu. V roce 1903 byla propojena trať s dolnorakouským městem Waidhofen an der Thaya a se stanicí Schwarzenau na císařské železnici z Vídně do Českých Budějovic. Slavnostního uvítání prvního vlaku z Waidhofenu se na nádraží ve Slavonicích účastnil starosta města Slavonice, okresní hejtmani Dačic a Waidhofenu a další členové obecního zastupitelstva. V červnu roku 1903 se tak podařilo dobudovat spojovací trať Kostelec-Cejle-Schwarzenau.

Lokální dráha Retz - Drosendorf

Nádraží v Drosendorfu z roku 1910

Nádraží Geras -Kottaun

V roce 1908 se započalo se stavbou lokální dráhy Retz - Drosendorf, která znamenala v dopravní dostupnosti pro obyvatelstvo jihozápadního konce Moravy zásadní obrat. Lokální dráha navazovala v Recu na Severozápadní dráhu, v Gerasu na Dráhu císaře Františka Josefa a ve Waidhofenu an der Thaya na lokální odbočku zakončenou prozatím ve Slavonicích.

V sobotu 20. srpna 1910 vyjel z Recu v devět hodin dvacet minut první vlak na 40 km dlouhou trať se zastávkami Hölzelmühle, Hofern, Nieder-Fladnitz, Pleissing-Waschbach, Weitersfeld, Öber-Höflein, Hessendorf, Langau, Geras-Kottaun, Johannestal, Zissersdorf a Drosendorf. Všechny tři spoje tam a zpátky měly přímé napojení na Znojmo a na Vídeň. Od října 1914 přepravovaly cestující po celou dobu války dva spoje denně, z Recu vyjížděl vlak v 9.26 h a 19.20 h, z Drosendorfu v 6.02 h a 16.39 h.

Jízdní řád lokální dráhy Retz - Drosendorf do září 1914

Retz odjezd	Drosendorf odjezd	Retz příjezd
06.00 h	06.02 h	07.54 h
14.00 h	13.45 h	15.46 h
18.58 h	17.49 h	21.50 h

Telefonní spojení

První telefonní koncesi pro město Vídeň udělilo na základě vyhlášky z 3. června 1881 c. k. ministerstva obchodu vídeňské Privátní-telegrafní společnosti/Privat-Telegraphengesellschaft, která hned nato ve Vídni 1. prosince 1881 otevřela Telefonní ústřednu. Telegrafní společnost nabízela nejen připojení na telefonní centrálu, ale také telefonní linku mezi dvěma účastníky. První veřejná telefonní budka se od 18. dubna 1882 nacházela u budovy Vídeňské burzy/Wiener Börse a telefonní karta stála 20 krejcarů. Od 1. ledna 1890 došlo až na vídeňskou telefonní síť k zestátnění všech privátních majitelů, na telefonní síť města Vídně došlo v roce 1895.

Na základě doporučení c. k. ministerstva obchodu povolilo Ředitelství pošt a telegrafu pro Moravu a Slezsko 16. dubna 1895 zřízení třetího meziměstského telefonního spojení z Vídně přes Znojmo do Brna a zároveň zřízení státní telefonní sítě ve Znojmě.

Telefonické spojení v jihozápadní Moravě Úplný nedostatek telefonních spojení v jihozápadní Moravě zavdal brněnské Obchodní a živnostenské komoře spolu s c. k. ředitelstvím pošt a telegrafů pro Moravu a Slezsko příčinu všímati si obzvláště zřizování telefonních sítí v tomto jmenovaném kraji. Dne 10. června 1908 konala se na radnici v Telči anketa svolaná brněnskou komorou, která zabývala se zvláště otázkou meziměstského spojeni mezi Třeští, Batelovem, Telčí, Mrákotínem, Studenou, Dačicemi, Čes. Rudolcem, Slavonicemi, Písečným, Jemnicí, Policí a Bítovem. Při anketě této zastoupena byla komora koncipistou panem ďrem. Oberländrem z c. k. ředitelství pošt a telegrafů, c. k. poštovním inspektorem panem Hlávkou, c. k. vrchním stavebním komisařem panem Klangem a c. k. stavebním komisařem panem Budlovským, dále byli přítomni delegáti obecních zastupitelstev z Batelova, Slavonic, Telče, Dačic a Jemnice. Také četní soukromí účastníci zúčastnili se z různých obcí, kterými telefon má býti veden. Všestranně uznávala se velká hospodářská důležitost projektovaného spojení telefonního. Podařilo se také dohodnouti se předběžně o příspěvku k útratám stavebním tak, že uskutečnění tohoto projektu dá se očekávat již v nedaleké době. - Moravská orlice 1908

Poštovní autobusy

Od roku 1905 se začaly na území Rakouska-Uherska rozjíždět první poštovní autobusy, které převzaly po poštovních dostavnících dopravu osob a poštovních zásilek. Po roce 1910 vznikaly i soukromé autobusové linky a kolem roku 1911 začaly rakouské úřady udělovat koncese k provozování soukromé autobusové dopravy. Z Vranova se cestovalo do Bítova po nové silnici přes železný most přes Dyji a dál po okresní silnici do Štítar, do Znojma po okresní silnici na Liliendorf (Lesná), Vracovice, Milíčovice a Citonice, do Jemnice přes Šafov, Křtálky (Stálky) a Uherčice nebo přes Liliendorf, Šumvald, Štítary a Šreflovou. Na Vysočany a Korolupy vedla z Bítova vozová cesta, která navazovala na císařskou silnici z Vratěnína do Jemnice. Poštovní úřady byly ve Vranovském okrese zřízeny ve Vranově (s telegrafem), v Liliendorfu, v Šumvaldu (s telegrafem), ve Štítarech, v Bítově (s telegrafem) a v Šafově (s telegrafem).

Elektrická podyjská dráha Znojmo - Raabs

Iniciátorem elektrické podyjské dráhy (Thayathalbahn) a autorem plánů na stavbu Vranovské přehrady byl vranovský inženýr Ferdinand Schmidt (18. 12. 1878 - 27. 9. 1941). V roce 1907 informovali ve znojemském týdeníku starosta města Znojma Dr. Heinrich Homma, obchodní ředitel Johann Nikodem z Bítova a vranovský notář Johann Knessl širokou veřejnost o plánované elektrické dráze, která by vedla ze Znojma přes Hradiště, kolem Devíti mlýnů, Nového Hrádku, přes Hardek do Vranova. Z Vranova by pokračovala Felicitiným údolím do Šafova a mezi Lančovem a Jazovicemi se měla dráha stáčet k Bítovu a procházet obcemi Korolupy a Uherčice, přes moravsko-rakouskou hranici pak spojovat Drosendorf a městečko Raabs.

První velkou informativní schůzi pro zájemce a představitele obcí uspořádal projektový výbor 28. července 1907 ve Vranově v hotelu Dyje pod názvem „Das Projekt einer normalspurigen elektrischen Thayatal-Bahn” (Projekt normální rozchodné podyjské elektrické dráhy). Pro širokou veřejnost našeho jihozápadního cípu Moravy se konala přípravná informativní schůzka již 8. července ve Vratěníně, kterou připravil obvodní lékař (Distriktarzt) Dr. Oskar Zimmermann společně s ředitelem zimní rolnické školy Mareschem. Dr. Zimmermann se jako první ujal slova a zdůraznil, že Vratěnín má znovu šanci stát se dopravním centrem a proto Thayathalbahn znamená: „Teď nebo nikdy!“ Po něm vystoupil elektroinženýr F. Schmidt a představil celý projekt. Nakonec vystoupil ředitel školy ze Štítar a připomněl význam podyjské dráhy pro zemědělství. Obec Vratěnín okamžitě podepsala akciové podílnictví s částkou 50 000 korun a 1 000 korunami přispěla na přípravu tratě. Také obec Korolupy neváhala a složila akciový podíl 35 000 korun a příspěvek 500 korun na trasování. Obě obce také zdůraznily, že potřebné obecní pozemky postoupí ke stavbě bezplatně.

Železniční výbor/Eisenbahn - Ausschuß

Poslanci Říšské rady:

Bendel I., Prof. — Brunner I. — Baron d'Elvert — Dr. Groß — Kuchynka — Dr. Lecher — Luksch — Svoboda — Fisslthaler Karl — Wagner F. — Zach,

Poslanci Parlamentu:

Köttner Fr. — Müller R. — Oberwimmer Ed. — Schleimeier — Zeißel

Techničtí zástupci:

Ansfeld, inženýr (Basel) — Friedländer Heinrich, inženýr a spolumajitel firmy G. Fischer & Comp. (Zürich) — Schmidt Ferd., Elektrotechniker (Vranov)

Obce na moravské straně:

Konice a Trausnický mlýn: Graf, majitel mlýna

Starý a Nový Petřín, Jazovice: Čech, lékárník a předseda výboru (Blansko) — Neunteufel Ferd., sedlák

Vranov domácí obyv.: Dr. Annerl Lorenz, lékař — Fuchs Karl — Halamassek, ředitel lesní a hospodářské správa — Hühnel, c. k. zemský soudní rada — Knessl, c. k. notář — Kocholl, starosta — Ondrak Karl, G. A. M. — Weinmann, farář

Vranov letní hosté: Bausewein, c. k. finanční rada, družstvo spisovatelů (Wien) — Fichtner Karl, c. k. generální kontrolor (Wien) — Heidler Arthur, c. k. ministerský rada (Wien) — Ivčic, c. k. vrchní finanční rada (Wien)

Vratěnín: Exler, nadučitel — Högenauer Anton — Paul, obchodník — Dr. Zimmermann, lékař

Hnanice: Peschka

Havraníky: Schwarz, starosta

Korolupy: Appeltauer, starosta — Körner, nadučitel — Schwarz Andreas

Lančov: Pabst, předseda silničního výboru

Lukov: Horrer Karl, starosta — Panek, nadučitel

Hradiště svatého Hypolita: Meister Fr., starosta

Podmyče: Daberger, starosta

Šafov: Dr. Brod, lékař — Neuwirth, starosta — Scheuer, ředitel

Uherčice: Naß, polesný — Prager, starosta

Bítov: Nicodem, obchodní ředitel — Stollhof, starosta

Vysočany, Oslnovice: Horiček, starosta

Čížov: Dungl, starosta

Znojmo: Buchberger Alois, radní — Buchberger A. Ferd., radní — Fried Lainbert, radní - Dr. Glaser, advokát — Haase Anton, radní — Dr. Homma, starosta — Dr. Meister, radní — Muck Johann, radní

Obce na dolnorakouské straně:

Felling:

Grossau: Dausinger, učitel — Mauch, sedlák — Pfabigan, starosta

Groß-Siegharts: Schiefer, Johann — Wolff Kuno, starosta

Hardegg: Schulz Gustav, starosta

Merkersdorf:

Mitter-Retzbach:

Raabs: Mache, hoteliér — Dr. Messmer, místostarosta — Rohrbach Martin — Waldhüter Rud., vrchní nadlesní

Riegersburg:

Wollmersdorf: Ullrich, ředitel

Dne 26. července 1908 svolal projektový výbor pro dráhu v Podyjí informativní setkání do Vranova a 21. října do Znojma. K výrobě elektřiny hodlala v roce 1908 založená akciová společnost „Podyjské závody pro nádrže a elektrárny” (Thayawerke), sestávající z několika vranovských občanů a švýcarských podnikatelů, využít vodní díla na řece Dyji. Akciovými podílníky se postupně stávaly další německé podyjské obce na jižní Moravě i v Dolním Rakousku, privátní osoby, majitelé panství a spořitelní či další fondy.

Kapitálové podílnictví nabíralo na síle, takže se z Podyjských závodů stávala čím dál silnější akciová společnost. Otázkou zůstávalo, jestli dráha povede při tak malém zájmu města Znojma v celé původní zamýšlené trase nebo se přistoupí k trase, která by se napojovala na Severozápadní dráhu v zastávce Šumvald-Vranov. Menší dráha by byla pořád lepší než žádná.

Akcie obcí	K	Akcie spořitel. a jiných fondů	K	Akcie panství	K	Akcie privát. osob	K
Vranov	60 000	Spořitelní a záložní spolek Vranov	30 000	Bítov	400 000	Vranov	150 000
Vratěnín	50 000	Okresní silniční výbor Vranov	10 000	Uherčice	~80 000	Hardegg	~20 700
Korolupy	35 000	Kontribuční fondy Vranov	slíbeno	Vranov	slíbeno	Lukov	~13 000
Hardegg	30 000	Kontribuční fondy Vratěnín	slíbeno	Baumöhl-Karlslust	slíbeno	Starý Petřín	~12 000
Šafov (křesť.)	10 000	Spořitelní a záložní spolek Šafov	20 000	Raabs	slíbeno	Nový Petřín	~~9 000
Šafov (žid.)	~5 000	Sparkasse Raabs	15 000	Riegersburg	slíbeno	Jaroslavice	~~5 000
Lukov	10 000	Okresní silniční výbor Raabs	slíbeno			Trausnický mlýn	~10 000
Starý Petřín	~1 000	Sparkasse Znojmo	slíbeno			Bítov	~10 000
Nový Petřín	~1 000	Spořitelní a kreditní Banka Znojmo	slíbeno			Podmyče	~~2 500
Lančov	~4 000	Lokální dráha Raabs-Göpfritz	slíbeno			Horní Břečkov	~~ 8 000
Podmyče	~3 000					Vratěnín	~~7 000
Jaroslavice	~1 000					Korolupy	~~1 000
Bítov	~1 000					Luden	~~1 000
Frejštýn	~6 000					Libuňský mlýn	~~600
Horní Břečkov	20 000					Lukov	~10 000
Pöltenberg	~~500					Znojmo	slíbeno
Podmolí	~4 000					Šafov	slíbeno
Raabs	15 000					Lančov	slíbeno
Grossau	~8 000					Felling	slíbeno
Felling	~~500					Grossau	slíbeno
Mašovice	slíbeno					Raabs	slíbeno
Bezkov	slíbeno					Pöltenberg	slíbeno
Oslnovice	slíbeno					Frejštýn	slíbeno
Luden	slíbeno					Podmolí	slíbeno
Nonndorf	slíbeno					Luden	slíbeno
Rabesreith	slíbeno					Oslnovice	slíbeno
Zemmendorf	slíbeno					Nonndorf	slíbeno
						Rabesreith	slíbeno
						Zemmendorf	slíbeno
						Bezkov	slíbeno
						Mašovice	slíbeno
						Groß-Siegharts	slíbeno
Celkem	765 000		75 000		480 000		261 800

Mimo akciových podílníků přispěly některé obce jednorázovou dotací:

Lukov 2 000 K

Horní Břečkov 2 000 K a

Šafov křesť. obec 200 K, celkem 4 200 K.

Někteří majitelé odstoupili zdarma pozemky:

velkostatek Vranov,

velkostatek Uherčice,

velkostatek Bítov a pak obce, kterých se dráha dotýkala nebo mnohé privátní osoby.

Na přípravné projektové práce přispěly další účastníci celkem 13 400 K:

Sparkassa Znojmo 2 000 K

Spar- und Vorschußverein Vranov 2 000 K

Spar- und Vorschußverein Šafov 500 K

Raabs, obec 1 000 K

Starý Petřín, obec 100 K

Nový Petřín, obec 100 K

Okresní silniční výbor Vranov 600 K

Hardegg, obec 1 000 K

Bítov, panství 2 000 K

Podmyče, obec 200 K

Jazovice, obec 100 K

Lukov, obec 200 K

Lančov, obec 150 K

Vratěnín, obec 600 K

Korolupy, obec 500 K

Grossau, obec 100 K

Hradiště svatého Hypolita/Pöltenberg 150 K

Uhečice, panství 1 000 K

Groß-Sieghardts, obec 600 K

Trausnický mlýn 500 K

Generální projekt na využití vodní síly Frejštejn-Znojmo zprvu počítal s vybudováním celkem tří přehrad. Nespotřebovaná elektrická energie vodní elektrárny měla být prodávána především do Vídně. Detailní návrhy návrhy podrobila roku 1912 vodoprávní komise kontrole a doporučila přepracování návrhu se zvýšením hráze a zatopením Bítova (tzv. Vranov II). Tento návrh byl také na všech úrovních schválen a obdržel stavební povolení. Teprve potom měla přijít na řadu přehrada u Trausnického mlýna.

Vyhláška Dr. Jindřich Homma, advokát a purkmistr ve Znojmě, lesní a hospodářský rada J. Nikodem a c. k. notář J. Knessl ve Vranově, koncessionáři projektované podyjské dráhy Znojmo—Raabs, zažádali podáním ze dne 14. května 1910, za udělení povolení ku zřízení dvou údolních přehrad na řece Dyji v obvodu obcí Bítova a Vranova za účelem využitkování vodní síly ku výrobě elektřiny ku pohonu a osvětlování. Mimo to mají přehrady řečené neškodná nasbírání a odvedení velkých vod (povodní) provésti. Přepážka Bítovské nádržky zřízená býti má nad ústím Želetavky nedaleko městyse Bítova nad Bítovským silničním dyjským mostem ve vzdálenosti 772 m, mezi parc. č. 797, 545, 541, o výšce 24,3 m, viditelné dálce koruny 156 m a dlouhé koruny 4 m. Zed’ přehrady Vranovské, která při výšce 30,32 m, 196 m ve světlosti v koruně dlouhá a 4 m široká býti má, zřízena bude nad jezem středního mlýna (Mittermühle) ve vzdálenosti 500 m, bezprostředně při ústí potoka Gránice mezi parc. č. 557, 575/2, 833, 577 a 579. Obě údolní přehrady opatřeny budou obtokovou štolou, která zároveň slouží pro odpouštění velikých vod (povodní), dále každá na dně údolí upravenými dvěma odpustmi jakož i kaskádovým přepadem. Při těchto vodních zařízeních zřízeny budou elektrárny. Na základě žádosti uvedené budou se konati dle ustanovení §§ 81, 82, 84 mor. vod. zákona ze dne 28. srpna 1870, z. z. č. 65, potřebná vodoprávní řízení a to: a) pokud se týče Bítovské údolní přehrady dne 19. září 1910, dopol. o 9 hod., k čemuž sejdou se členové komise u bítovského silničního mostu dyjského. Vzhledem ku stavbě této přehrady snad potřebná vyvlastňovací jednání ustanovuje se: 1. na den 20. září 1910 ohledně pozemků do projektu pojatých a položených v kat. obcích Bítově a Chrlupech (Kurlupp); členové komise sejdou se v obecní kanceláři v Bítově, začátek jednání o 8 hod. ráno, 2. na den 21. září 1910 ohledně pozemků do projektu pojatých a položených v kat. obci Osnovicích; členové komise sejdou se v obecní kanceláři v Osnovicích, začátek jednání o 8 hod ráno, 3. na den 22. září 1910 pozemků do projektu pojatých a položených v kat. obcích Jesevčí (Jasowitz) a Starý Petřín (Alt-Petrein); členové komise sejdou se v obecné kanceláři v Jesevčí, začátek jedndání od 8 hod. ráno, 4. na den 23. září 1910 ohledně pozemků do projektu pojatých a položených v kat. obci Freistein (Freistein); členové komise sejdou se v obecní kanceláři ve Freisteině, začátek o 8 hod. ráno. b) Vodoprávní jednání tykající se Vranovské titulní přehrady ustanovuje se na den 26. září 1910 dopoledne o ½10 hod., k čemuž sejdou se členové komise v obecní kanceláři ve Vranově. Vzhledem ku stavbě této přehrady snad potřebná vyvlastňovací jednání ustanovuje se: 1. na den 27. září 1910 ohledně pozemků do projektu pojatých a položených v kat. obci Vranovské, členové komise sejdou se o 8 hod. ráno v obecní kanceláři ve Vranově. 2. na den 28. září 1910 ohledně pozemků do projektu pojatých a položených v kat. obcích Unášov (Windschau), Štítary (Schiltern), Lanšov (Landschau), členové komise sejdou se o 8 hod. ráno v obecní kanceláři v Lanšove, 3. na den 29. září 1910 ohledně pozemků do projektu pojatých a položený v kat. obcích Chvalatice (Chwallatitz) a Bítov, členové komise sejdou se v obecní kanceláři v Bítově, začátek jednání o 8 hod. ráno. Při těchto jednáních přednésti náleží námitky snad dříve ještě nepodané, jinak by bylo předpokládáno, že ti, kterých se to týče, souhlasí s podniknutím zamyšleným i s potřebným k tomu postoupením nebo obtížením vlastnictví pozemného a nedbajíc na pozdější námitky, stalo by se rozhodnutí. Pro neznámé účastníky neb oprávněné, jakož pro ty, u kterých se zvláštní uvědomění stalo, dodání však nemělo úspěchu, ustanovuje se pan dr. Eduard Glaser, advokát ve Znojmě, Dolní náměstí č. 18, kurátorem. Projekt vyložen jest u c. k. okresního hejtmanství ve Znojmě až do 19. září 1910 k veřejnému nahlédnutí. Mimo to budou seznamy pozemků, položených v obcích shora uvedených a do projektu pojatých, v dotyčných obcích a to v obecních kancelářích po 14 dnů před dotyčným pro tuto obec stanoveným vyvlastňovacím jednáním ku všeobecnému nahlédnutí vyloženy. Toto se v všeobecnou známost uvádí. C. k. okresní hejtmanství, ve Znojmě, 10. srpna 1910. C. k. místodržitelský rada: Werner, m. p.

I když se přepracovanému projektu Ferdinanda Schmidta k využití vodní energie (se zatopením Bítova) se dostalo dobrozdání na všech úředních úrovních už v roce 1912, k realizaci na tak odvážné dílo chyběly zprvu v Rakousko-Uhersku peníze, nakonec vypukla Velká válka, došlo k rozpadu monarchie a nový čs. stát tím pádem o dráhu s napojením na Rakousko nestál. A tak se o dráze, která se u Podmolí a Hardeggu prokousávala tunely a galeriemi divokou podyjskou krajinou, můžeme dozvědět jen z archivních materiálů. Po rozpadu Rakouska-Uherska se zřítil celý dopravní systém jihozápadní Moravy, který byl s velkým nasazením budován místním obyvatelstvem obzvláště posledních 70 let. Přestaly jezdit poštovní autobusy mezi železniční stanicí v Drosendorfu a Vratěnínem a zrovna tak poštovní autobusy po přilehlých poštovních obvodech. Nakonec došlo i na zrušení po staletí používané trasy Vranov-Frejštýn-Vratěnín-Písečné-Slavonice.

Odkazy

Externí odkazy

• Johann Kössner: 60 Jahre Lokalbahn Retz-Drosendorf, s. 267, Zeitschrift Das Waldviertel, 19. (30.) Jahrgang Oktober - Dezember 1970, Folge 10/12.