Dějiny Korolup/Nucené práce
Masové nasazování zahraničních pracovních sil na jihu Moravy (na národnostní hranici) se nelíbilo hlavně Heinrichu Himmlerovi. Spatřoval v tom neustálé riziko odcizení místních Němců, znečištění německé krve nebo zvýšenou možnost výskytu sabotáží. NS předáci české menšině na protektorátní hranici nedůvěřovali a bylo jim jasné, že křesťanské zvyky a chování sedláků k čeledínům jako k členům rodiny ani národně-socialistická ideologie neodbourala. Rigidní rasové a politické představy, prosazované od začátku války Himmlerem, se na jižní Moravě nepodařilo zcela prosadit. Právě kvůli těmto rozporům mezi aspektem hospodářských a aspektem čistoty rasy se z příkazu Heinricha Himmlera v dubnu roku 1940 obrátil Josef Bürckel ve věci zaměstnávání polských pracovních sil na Hermanna Göringa. Himmler se totiž s říšským ministrem dohodl, že v národnostně a politicky ohrožených okresech Znojmo, Mikulov a Bystřice jsou polské pracovní síly zakázané. Bürckel naopak operoval s tím, že práce Poláků je v této zemědělské oblasti, kde se po odvodech sedláků neustále objevuje velký nedostatek zemědělských pracovníků, hospodářskou nutností a že místní obyvatelstvo je na práci pracovních sil z Polska již od dob Rakouska-Uherska zvyklé. Pracovní síly v obci Korolupy můžeme rozdělit do tří hlavních skupin: civilní zahraniční pr. síly, váleční zajatci a madarští Židé (nasazení ke konci války).[1]
Nucené práce / Zwangsarbeit
[editovat | editovat zdroj]Civilní zahraniční pracovní síly
[editovat | editovat zdroj]
Podle úředních záznamů z pracovního úřadu ve Znojmě, pod který obec spadala, je na jižní Moravě viditelné (Mikulov, Znojmo, Nová Bystřice) nadprůměrné nasazení žen (39 % - 47 %) v zemědělství a lesnictví oproti celé župě Dolní Podunají. Ženy přicházely zejména ze sousedního Protektorátu. Po roce 1944 se již jedná téměř výlučně o Češky a Čechy. Ostatní zahraniční dělníci přicházeli z Polska a Slovenska (postupně jich ubývalo). Mnohem menší část tvořily tzv. Ostarbajtři - zejména z Ukrajiny. Dělníci a dělnice byli ubytováni po jednom a to přímo na statku (zemědělském závodě). Co se životních podmínek týče, byli na tom v Říši nejlépe dělníci z tzv. západních zemí, hned po nich následovali Češi a Srbové. Nejhůře se jednalo s Poláky a s dělníky ze Sovětského svazu. Ti strádali nejen po stránce potravin, ale byli i nedostatečně oblečeni a obuti. Z hlášení policejních stanic se dovídáme o skupinových krádežích Ukrajinců zaměstnaných v průmyslu (fabrikách). [2]
Váleční zajatci
[editovat | editovat zdroj]
Váleční zajatci tvořili druhou největší skupinu zahraničních dělníků v obci. O proti celkovému množství ostatních civilních zahraničních dělníků jich bylo značně méně. V pracovním okrese Znojmo dominovali Srbové (36 %) a hned po nich Francouzi (31 %). Po září 1943 přibyla zvl. skupina zajatců z Itálie tzv. „Militärinternierte“ (27 %). Vzhledem k italskému původu hraběte Collalta je pravděpodobné nasazení na statku v Uherčicích. V porovnání s jinými zahraničními dělníky Italové neudržovali s místními Čechy a českými nasazenými dělníky styky v takové míře, proto je nacisté nasazovali právě na národnostní hranici s velkou oblibou. Samozřejmě i v této skupině docházelo k porušování vyžadovaného odstupu. Životní podmínky válečných zajatců se řídily Ženevskou smlouvou z roku 1929, která jim zaručovala jistá privilegia: nesměly vykonávat práci, kterou by tělesně nezvládli nebo by byla nebezpečná, měli právo na odpočinkové pauzy, daný počet pracovních hodin atd. Na to se dbalo hlavně u amerických a anglických zajatců. U zajatců ze Sovětského svazu se nedodržovaly vůbec.[3]
Všichni museli nosit označení země. Poláci měli např. P na 5×5 cm kusu látky, které se připevňovalo viditelně na pravé straně prsou. Váleční zajatci nosili trestaneckou uniformu s označením vícero červených trojúhelníků a s nápisem KGF (Kriegsgefagene – válečný zajatec). Ubytování a dohled nad tzv. východními dělníky (Ostarbeiter) záležel zcela na sedlácích. KGF bydleli pohromadě v nějakých prázdných budovách nebo kasárnách. V Korolupech byli ubytováni na statku na konci vesnice. Z rasových důvodů nesměli jíst nasazení dělníci a zajatci, tak jak to bylo na statku běžné, u jednoho stolu a z jednoho hrnce s ostatními. Opak byl v obci pravidlem. Tento fakt dokládají i obě výpovědi očitých svědků (Rupert Tschoffa, Rosa Schön).[4]
Maďarští Židé
[editovat | editovat zdroj]
V Dolním Podunají se ke konci války nedostatek pracovních sil zvýšil natolik, že po obsazení Maďarska Němci využívali i pracovního nasazení dovlečených maďarských Židů a to minimálně na 170 místech. Židé byli nasazováni v průmyslu i v zemědělství, ale hlavně v lesnictví. V pracovních lágrech patřili Židé k nejvíce diskriminovaným dělníkům. Z transportu ze Strasshofu jsou doložené židovské lágry jak na jižní Moravě tak i v dnešním Dolním Rakousku. Nedaleko obce se nacházely židovské pracovní lágry v Pleißingu, v Niederfladnitzu, v Gerasu, ve Waidhofenu an der Thaya, v Kattau, ve Slavonicích a Nové Bystřici atd.[5]
Kvůli zuboženému stavu, ve kterém se Židé nacházeli, úřady z jejich pracovního nasazení zrovna nadšeny nebyly a landráty na jižní Moravě se přijímání židovských pracovních sil vyloženě bránily. Například landrát ze Znojma poukazoval na slabou výkonnost židovských dělníků: „jedná se o starce a děti, neschopné dělníky z odvětví obchodu a řemesla, učitele a lékaře”. Landrát z Mikulova zase neshledával vhodným, aby zaměstnával Židy právě na původně zcela židovském území a poukazoval na možný kladný vztah Čechů k Židům: „zvláště staří a zničení Židé mohou u Čechů vyvolávat lítost, takže by Židy ve svém okrese nerad viděl, ale kvůli sklizni řepy bude muset tyto síly najmout”. Vedoucí lesního úřadu v Nové Bystřici si stěžoval na katastrofální zdravotní stav 126 židovských lesních dělníků, neschopných práce a ještě před zimou se jich chtěl zbavit.[6][7]
Do jaké míry byla židovská pracovní síla využívána v obci není známo. S oblibou byla využívána v lesnictví, což také potvrzují směrnice pro zacházení s maďarskými Židy pro župu Dolní Podunají z 2. srpna 1944, kdy župní vedoucí lékař (Gauärzteführer) Dr. Richard Eisenmenger nařídil všem landrátům v Dolním Podunají, aby nechali v lágrech pro nasazené z východu (Ostarbeiterlager) zřídit z jedné třetiny baráků nemocniční stanice pro maďarské Židy. Ze zprávy je zřetelné, že se taková nemocniční stanice (Krankenstützpunkt) nacházela v Kattau (Wehrmachtslehrgut in Kattau) u dolnorakouské obce Meiseldorf (okres Horn), ke které příslušeli nasazení Židé na dolnorakouském zámku Wildberg (Schloss Wildberg) nedaleko Gerasu (okres Horn) a u Říšské lesní správy v lesním revíru Uherčice (Reichsforstverwaltung Ungarschitz, lesy na území zabrané Správy státních lesů Znojmo).[8]
| Dolní Podunají - rok | domácí pracovní síly | Civilní zahraniční pracovní síly | Pracovní síly váleční zajatci | Pracovní síly dohromady |
|---|---|---|---|---|
| Aug. 41 | 344.561 79,0% | 54.521 12,5% | 37.099 8,5% | 436.181 100,0% |
| Aug. 42 | 323.096 70,9% | 90.303 19,8% | 42.418 9,3% | 455.817 100,0% |
| Aug. 43 | 343.179 66,0% | 136.101 26,2% | 41.033 7,9% | 520.313 100,0% |
| Mai. 44 | 335.249 63,6% | 144.223 27,4% | 47.578 9,0% | 527.050 100,0% |
| Okres Znojmo - rok | ||||
| Aug. 41 | 26.445 77,2% | 6.463 18,9% | 1.365 4,0% | 34.273 100,0% |
| Aug. 42 | 25.035 67,4% | 10.536 28,4% | 1.578 4,2% | 37.149 100,0% |
| Aug. 43 | 28.977 67,2% | 12.818 29,7% | 1.354 3,1% | 43.149 100,0% |
| Mai. 44 | 27.913 64,8% | 13.5533 1,5% | 1.594 3,7% | 43.060 100,0% |
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Eminger Dr, Stefan, wissenschaftlicher Mitarbeiter des NÖ Instituts für Landeskunde und des NÖ Landesarchivs, Zwangsarbeit an der „Volkstumsgrenze“, Zivile ausländische Arbeitskräfte, Kriegsgefangene und „ungarische Juden“ in Südmähren,
- ↑ Eminger Dr, Stefan: wissenschaftlicher Mitarbeiter des NÖ Instituts für Landeskunde und des NÖ Landesarchivs, Zwangsarbeit an der „Volkstumsgrenze“, Zivile ausländische Arbeitskräfte, Kriegsgefangene und „ungarische Juden“ in Südmähren,
- ↑ SCHÖN, Rosa: Der Ernst des Lebens beginnt, Südmähren, Korolupy / Niederösterreich, „Landdienst der HJ – Hitlerjugend“, 1940
- ↑ SCHÖN, Rosa: Der Ernst des Lebens beginnt, Südmähren, Korolupy / Niederösterreich, „Landdienst der HJ – Hitlerjugend“, 1940
- ↑ Ortsübersicht: Zivil- und Zwangsarbeitslager für ungarische Juden in Östereich (Niederdonau) - www.deutschland-ein-denkmal.de
- ↑ Richtlinien über die Behandlung ungarischer Juden vom 9. 8. 1944, in: Eichbauer, Judenlager, 1987, Anhang 4., německy
- ↑ NÖLA, RStH, Lageberichte, Ia-10, Zl. 23/1944, Schreiben des Landrates des Kreises Nikolsburg an RStH am 14. 8. 1944; NÖLA, RStH, Ia-1, Zl. 240/1944, Schreiben des Landrates des Kreises Neubistritz an den RStH am 9. 9. 1944; ebenda, Ia-1, Zl. 240/1944, Schreiben des Landrates, německy
- ↑ Eleonore Lappin-Eppel: Ungarisch-jüdische Zwangsarbeiter und Zwangsarbeiterinnen in Österreich 1944/45: Arbeitseinsatz, Todesmärsche, Folgen, str. 128, poznámka 370 (In folgenden Orten sollten „Stützpunkte" eingerichtet werden: Kreis Neu Bistritz (Nova Bystrice): Stützpunkt im Forstamt Neubistritz der Reichsforstverwaltung ... W. Hartl, Echsenbach; Kreis Horn: Stützpunkt bei Wehrmachtslehrgut in Kattau mit zugehörigen Judeneinsatzstellen Schloss Wildberg und Revier Ungarschitz der Reichsforstverwaltung).
- ↑ Der Arbeitseinsatz im Gau Niederdonau, Statistisches Mitteilungsblatt des Gauarbeitsamts Niederdonau (20. 5.1944), str. 4, německy