Dějiny Korolup/Nucené práce

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Mladé Ukrajinky odjíždí do Třetí říše na práci - 1943

Masové nasazování zahraničních pracovních sil na jihu Moravy (na národnostní hranici) se nelíbilo hlavně Heinrichu Himmlerovi. Spatřoval v tom neustálé riziko odcizení místních Němců, znečištění německé krve nebo zvýšenou možnost výskytu sabotáží. NS předáci české menšině na protektorátní hranici nedůvěřovali a bylo jim jasné, že křesťanské zvyky a chování sedláků k čeledínům jako k členům rodiny ani národně-socialistická ideologie neodbourala. Rigidní rasové a politické představy, prosazované od začátku války Himmlerem, se na jižní Moravě nepodařilo zcela prosadit. Právě kvůli těmto rozporům mezi aspektem hospodářských a aspektem čistoty rasy se z příkazu Heinricha Himmlera v dubnu roku 1940 obrátil Josef Bürckel ve věci zaměstnávání polských pracovních sil na Hermanna Göringa. Himmler se totiž s říšským ministrem dohodl, že v národnostně a politicky ohrožených okresech Znojmo, Mikulov a Bystřice jsou polské pracovní síly zakázané. Bürckel naopak operoval s tím, že práce Poláků je v této zemědělské oblasti, kde se po odvodech sedláků neustále objevuje velký nedostatek zemědělských pracovníků, hospodářskou nutností a že místní obyvatelstvo je na práci pracovních sil z Polska již od dob Rakouska-Uherska zvyklé. Pracovní síly v obci Korolupy můžeme rozdělit do tří hlavních skupin: civilní zahraniční pr. síly, váleční zajatci a madarští Židé (nasazení ke konci války).[1]

Nucené práce / Zwangsarbeit[editovat]

Civilní zahraniční pracovní síly[editovat]

Ostarbeiterinnen - při společném obědě s nášivkou OST - 1943

Podle úředních záznamů z pracovního úřadu ve Znojmě, pod který obec spadala, je na jižní Moravě viditelné (Mikulov, Znojmo, Nová Bystřice) nadprůměrné nasazení žen (39 % - 47 %) v zemědělství a lesnictví oproti celé župě Dolní Podunají. Ženy přicházely zejména ze sousedního Protektorátu. Po roce 1944 se již jedná téměř výlučně o Češky a Čechy. Ostatní zahraniční dělníci přicházeli z Polska a Slovenska (postupně jich ubývalo). Mnohem menší část tvořily tzv. Ostarbajtři - zejména z Ukrajiny. Dělníci a dělnice byli ubytováni po jednom a to přímo na statku (zemědělském závodě). Co se životních podmínek týče, byli na tom v Říši nejlépe dělníci z tzv. západních zemí, hned po nich následovali Češi a Srbové. Nejhůře se jednalo s Poláky a s dělníky ze Sovětského svazu. Ti strádali nejen po stránce potravin, ale byli i nedostatečně oblečeni a obuti. Z hlášení policejních stanic se dovídáme o skupinových krádežích Ukrajinců zaměstnaných v průmyslu (fabrikách). [2]

Váleční zajatci[editovat]

Francouzští váleční zajatci - 1940

Váleční zajatci tvořili druhou největší skupinu zahraničních dělníků v obci. O proti celkovému množství ostatních civilních zahraničních dělníků jich bylo značně méně. V pracovním okrese Znojmo dominovali Srbové (36 %) a hned po nich Francouzi (31 %). Po září 1943 přibyla zvl. skupina zajatců z Itálie tzv. „Militärinternierte“ (27 %). Vzhledem k italskému původu hraběte Collalta je pravděpodobné nasazení na statku v Uherčicích. V porovnání s jinými zahraničními dělníky Italové neudržovali s místními Čechy a českými nasazenými dělníky styky v takové míře, proto je nacisté nasazovali právě na národnostní hranici s velkou oblibou. Samozřejmě i v této skupině docházelo k porušování vyžadovaného odstupu. Životní podmínky válečných zajatců se řídily Ženevskou smlouvou z roku 1929, která jim zaručovala jistá privilegia: nesměly vykonávat práci, kterou by tělesně nezvládli nebo by byla nebezpečná, měli právo na odpočinkové pauzy, daný počet pracovních hodin atd. Na to se dbalo hlavně u amerických a anglických zajatců. U zajatců ze Sovětského svazu se nedodržovaly vůbec.[3]

Všichni museli nosit označení země. Poláci měli např. P na 5×5 cm kusu látky, které se připevňovalo viditelně na pravé straně prsou. Váleční zajatci nosili trestaneckou uniformu s označením vícero červených trojúhelníků a s nápisem KGF (Kriegsgefagene – válečný zajatec). Ubytování a dohled nad tzv. východními dělníky (Ostarbeiter) záležel zcela na sedlácích. KGF bydleli pohromadě v nějakých prázdných budovách nebo kasárnách. V Korolupech byli ubytováni na statku na konci vesnice. Z rasových důvodů nesměli jíst nasazení dělníci a zajatci, tak jak to bylo na statku běžné, u jednoho stolu a z jednoho hrnce s ostatními. Opak byl v obci pravidlem. Tento fakt dokládají i obě výpovědi očitých svědků (Rupert Tschoffa, Rosa Schön).[4]

Maďarští Židé[editovat]

Budapešť říjen 1944 - zatýkání Židů

V Dolním Podunají se ke konci války nedostatek pracovních sil zvýšil natolik, že po obsazení Maďarska Němci využívali i pracovního nasazení dovlečených maďarských Židů a to minimálně na 170 místech. Židé byli nasazováni v průmyslu i v zemědělství, ale hlavně v lesnictví. V pracovních lágrech patřili Židé k nejvíce diskriminovaným dělníkům. Z transportu ze Strasshofu jsou doložené židovské lágry jak na jižní Moravě tak i v dnešním Dolním Rakousku. Nedaleko obce se nacházely židovské pracovní lágry v Pleißingu, v Niederfladnitzu, v Gerasu, ve Waidhofenu an der Thaya, v Kattau, ve Slavonicích a Nové Bystřici atd.[5]

Kvůli zuboženému stavu, ve kterém se Židé nacházeli, úřady z jejich pracovního nasazení zrovna nadšeny nebyly a landráty na jižní Moravě se přijímání židovských pracovních sil vyloženě bránily. Například landrát ze Znojma poukazoval na slabou výkonnost židovských dělníků: „jedná se o starce a děti, neschopné dělníky z odvětví obchodu a řemesla, učitele a lékaře”. Landrát z Mikulova zase neshledával vhodným, aby zaměstnával Židy právě na původně zcela židovském území a poukazoval na možný kladný vztah Čechů k Židům: „zvláště staří a zničení Židé mohou u Čechů vyvolávat lítost, takže by Židy ve svém okrese nerad viděl, ale kvůli sklizni řepy bude muset tyto síly najmout”. Vedoucí lesního úřadu v Nové Bystřici si stěžoval na katastrofální zdravotní stav 126 židovských lesních dělníků, neschopných práce a ještě před zimou se jich chtěl zbavit.[6][7]

Do jaké míry byla židovská pracovní síla využívána v obci není známo. S oblibou byla využívána v lesnictví, což také potvrzují směrnice pro zacházení s maďarskými Židy pro župu Dolní Podunají z 2. srpna 1944, kdy župní vedoucí lékař (Gauärzteführer) Dr. Richard Eisenmenger nařídil všem landrátům v Dolním Podunají, aby nechali v lágrech pro nasazené z východu (Ostarbeiterlager) zřídit z jedné třetiny baráků nemocniční stanice pro maďarské Židy. Ze zprávy je zřetelné, že se taková nemocniční stanice (Krankenstützpunkt) nacházela v Kattau (Wehrmachtslehrgut in Kattau) u dolnorakouské obce Meiseldorf (okres Horn), ke které příslušeli nasazení Židé na dolnorakouském zámku Wildberg (Schloss Wildberg) nedaleko Gerasu (okres Horn) a u Říšské lesní správy v lesním revíru Uherčice (Reichsforstverwaltung Ungarschitz, lesy na území zabrané Správy státních lesů Znojmo).[8]

Civilní, zahraniční pracovní síly a váleční zajatci evidovaní v Dolním Podunají a v okrese Úřadu práce Znojmo 1941-1944[9]
Dolní Podunají - rok domácí pracovní síly Civilní zahraniční pracovní síly Pracovní síly váleční zajatci Pracovní síly dohromady
Aug. 41 344.561 79,0% 54.521 12,5% 37.099 8,5% 436.181 100,0%
Aug. 42 323.096 70,9% 90.303 19,8% 42.418 9,3% 455.817 100,0%
Aug. 43 343.179 66,0% 136.101 26,2% 41.033 7,9% 520.313 100,0%
Mai. 44 335.249 63,6% 144.223 27,4% 47.578 9,0% 527.050 100,0%
Okres Znojmo - rok
Aug. 41 26.445 77,2% 6.463 18,9% 1.365 4,0% 34.273 100,0%
Aug. 42 25.035 67,4% 10.536 28,4% 1.578 4,2% 37.149 100,0%
Aug. 43 28.977 67,2% 12.818 29,7% 1.354 3,1% 43.149 100,0%
Mai. 44 27.913 64,8% 13.5533 1,5% 1.594 3,7% 43.060 100,0%

Reference[editovat]

  1. Eminger Dr, Stefan, wissenschaftlicher Mitarbeiter des NÖ Instituts für Landeskunde und des NÖ Landesarchivs, Zwangsarbeit an der „Volkstumsgrenze“, Zivile ausländische Arbeitskräfte, Kriegsgefangene und „ungarische Juden“ in Südmähren,
  2. Eminger Dr, Stefan: wissenschaftlicher Mitarbeiter des NÖ Instituts für Landeskunde und des NÖ Landesarchivs, Zwangsarbeit an der „Volkstumsgrenze“, Zivile ausländische Arbeitskräfte, Kriegsgefangene und „ungarische Juden“ in Südmähren,
  3. SCHÖN, Rosa: Der Ernst des Lebens beginnt, Südmähren, Korolupy / Niederösterreich, „Landdienst der HJ – Hitlerjugend“, 1940
  4. SCHÖN, Rosa: Der Ernst des Lebens beginnt, Südmähren, Korolupy / Niederösterreich, „Landdienst der HJ – Hitlerjugend“, 1940
  5. Ortsübersicht: Zivil- und Zwangsarbeitslager für ungarische Juden in Östereich (Niederdonau) - www.deutschland-ein-denkmal.de
  6. Richtlinien über die Behandlung ungarischer Juden vom 9. 8. 1944, in: Eichbauer, Judenlager, 1987, Anhang 4., německy
  7. NÖLA, RStH, Lageberichte, Ia-10, Zl. 23/1944, Schreiben des Landrates des Kreises Nikolsburg an RStH am 14. 8. 1944; NÖLA, RStH, Ia-1, Zl. 240/1944, Schreiben des Landrates des Kreises Neubistritz an den RStH am 9. 9. 1944; ebenda, Ia-1, Zl. 240/1944, Schreiben des Landrates, německy
  8. Eleonore Lappin-Eppel: Ungarisch-jüdische Zwangsarbeiter und Zwangsarbeiterinnen in Österreich 1944/45: Arbeitseinsatz, Todesmärsche, Folgen, str. 128, poznámka 370 (In folgenden Orten sollten „Stützpunkte" eingerichtet werden: Kreis Neu Bistritz (Nova Bystrice): Stützpunkt im Forstamt Neubistritz der Reichsforstverwaltung ... W. Hartl, Echsenbach; Kreis Horn: Stützpunkt bei Wehrmachtslehrgut in Kattau mit zugehörigen Judeneinsatzstellen Schloss Wildberg und Revier Ungarschitz der Reichsforstverwaltung).
  9. Der Arbeitseinsatz im Gau Niederdonau, Statistisches Mitteilungsblatt des Gauarbeitsamts Niederdonau (20. 5.1944), str. 4, německy