Dějiny Korolup/Nejstarší historie

Přidat odkazy
Z Wikiknih

Založení Lubnice a první zmínky o Korolupech[editovat | editovat zdroj]

Jindřich Korutanský propustil z léna do dědičné držby hrad Bítov a jeho panství Raimundovi z Lichtenburka v roce 1307 a z listiny z roku 1331 se dozvídáme, že páni z Bítova darovali bítovskému purkrabímu Bohuňkovi, jednomu ze svých vazalů, tři lány u Hafnerluden / Lubnice, které pak Bohuněk se svolením Raimundových synů Smila a Čeňka prodal toho času purkrabímu na hradě Frejštejně Konrádovi a jeho ženě Budislavě.[1] Konrád pak společně s bratrem Seidlinem (Zeydlino et Conrado de Schichlbach) ke zmíněným třem lánům přikoupili do dědičné držby na výsluze pánů z Trnavy / Thürnau ves Lubnici (Lubnycz), tehdy po zemřelém Bernhardu ze Slavíkovic (Laukowitz, nyní Slavíkovice), jednom z potomků vladyků s erbem tří leknínových lupenů.[2][3][4] Bernhard po sobě zanechal vdovu Jitku (Jutca de Laucwycz Relicta), která výše zmiňovaným bratrům ze Sichelbachu v roce 1350 prodala za 150 hřiven část dědictví po svém choti a to ves Lubnici s mlýnem.[5][6]

Rytíři ze Sichelbachu[editovat | editovat zdroj]

Rytíři ze Sichelpachu / Sichelbachu měli podle J. Pilnáčka v erbu trojzubec či vidlici na chytání úhořů. Predikát tohoto rodu je odvozen od dolnorakouské vsi Sichelbach (u Kirchstetten).[7] V roce 1290 je zmiňován Oldřich ze Sichelbachu (Ulrich von Sicherbach / Nos Vlreich de zicherpach)[8], v roce 1303 Fridprecht ze Sichelbachu (se stejně zvaným synem) a jeho bratr Seifrid ze Sichelbachu,[9] v roce 1325 bratři Leutwin a Otto ze Sichelbachu, jejich strýc Seifried ze Sichelbachu, sestry Offmein a Agnes,[10] v roce 1328 Leutwin a Otto ze Sichelbachu a jejich synovci,[11] v roce 1350 na moravském území bratři Seidlin a Konrád ze Sichelbachu,[12] v roce 1357 Albero ze Sichelbachu,[13] v roce 1364 Seifried ze Sichelbachu a jeho manželka Elein (Seyfrid der Sicherpekch, ich Elein sein hausvrowe),[14][15]

V roce 1360 se Seidlin ze Sichelbachu a na Lubnici spolčil s Henslinem z Vydří. Henslin i Seidlin patřili ke klientele pánů z Hradce. Henslin v roce 1358 zakoupil za 46 kop od Radslava z Vydří tamní dvůr, na kterém zapsal své manželce Kláře 40 hřiven. Z důvodu nového sňatku se Seidlinovou sestrou Dorotou se Henslin se svým švagrem dohodl na společné držbě majetku. Rod rytířů ze Sichelbachu a z Lubnice navázal pravděpodobně příbuzenské vztahy také s vladyky na Polici (erbu tří makovic či výhonků). V roce 1365 zapsal Tvoch z Police své manželce Elišce (Twocho de Policze Elscze uxori sue) věno šest hřiven příjmu na Polici a v roce 1368 prodal Seidlinovi z Lubnice jeden a půl lánů s mlýnem, pouze tři louky z tohoto zboží si ponechal.[16]

Seidlin s Henslinem se snažili expandovat i v roce 1369. U Starého Hobzí zakoupili od Heřmana z Hradce za 132 kop ves Vnorovice s mlýnem a dvůr v Lipnici. Při další majetkové transakci je již zmíněna ves Korolupy. Z listiny datované 12. prosincem roku 1371 se dozvídáme, že markrabě Jan učinil Petra Hechta z Rosic, toho času purkrabího na Frejštejně, poslem deskových vkladů Jindřicha z Hradce, a to vsi Lomů Mikuláši / Niklasovi ze Slavonic, jemnickému měšťanovi, vsí Chrlop (Korolup) a Mešovic Seydlinovi z Lubnice a vsi Radkov Vlkovi z Radkova.[17][18] V roce 1373 proběhl zápis do zemských desek, kdy Jindřich z Hradce nechal rytíři Seidlinovi (nobilis Zeydlino de Lubnycz mility) a Henslinovi z Vydří intabulovat dva lány v Chrlopech a u Mešovic dvorec nazývaný „Holdenobsky” (curia in Chirlobw).[19][20]

Seifried a Bohuslava z Hafnerluden[editovat | editovat zdroj]

V roce 1372 je zmiňován další z členů rodu ze Sichelbachu a to Seifried z Hafnerluden / Lubnice s chotí Bohuslavou.[21] Seifried sídlil na zdejší tvrzi, která byla zbudována pravděpodobně na oněch Konrádem zakoupených třech lánech (drei Lehen dacz Hafnerluwen) a které v roce 1493 propustil Půta z Lichtenburka z léna, v roce 1501 i s tvrzí zakoupil Lipolt z Krajku (tvrz v Lubnici se třemi lány a se třemi podsedky).[22]

Dne 28. října 1372 ztvrdil rytíř Seifried (Syfridus miles de Hafnerluden) se svou ženou Bohuslavou na své tvrzi v Lubnici (castro nostro Hafnerluden), že z povolení olomouckého biskupa Jana, jerušského opata Wilhelma a vratěnínského faráře Mathiase zřídil ve vsi capelle sv. Jiří a sv. Kateřiny, k tomu obdaroval farní kostel ve Vratěníně oltářem sv. Petra a nadal jej i jedním kaplanem, jehož první prezentaci si Seifried vyhradil pro sebe, ty další pak přenechal faráři ve Vratěníně. Příjem kaplana měl být zajištěn vinicí na kopci Heiligenland ve vsi Oberretzbach (Dolní Rakousko) a 6 kopami pražských grošů, dále jednou ročně na sv. Jiří a sv. Michala 4 groši z úroku. Za to měl kaplan za života donátora sloužit o pondělích a sobotách mši v lubnické kapli a třikrát týdně u oltáře sv. Petra ve Vratěníně, po Seifriedově smrti odsloužit mši za donátora a jeho celou rodinu každou sobotu v lubnické kapli.

Kapli a oltář sv. Petra, u kterého měla být po smrti donátora celebrována mše čtyřikrát týdně, nadal úrokem 3 kop pražských grošů z mlýna Újezd (Vgesd) a ze dvou tamních lánů 80 groši, ze dvou polí ve vsi Korolupy (villa Chirlup) 2 kopami bez 16 grošů, polovina byla splatná na sv. Jiří a druhá půle na sv. Michala. V případě, že by kaplan vynechal celebrování mše bez udání pádného důvodu, bylo jeho povinností odevzdat faráři ve Vratěníně ze svého příjmu 7 vídeňských feniků, které měly být použity výslovně pro obdarování chudých. Kaplan měl také o vysokých svátcích (Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky, posvícení atd.) vypomáhat faráři ve Vratěníně, nebyl však povinen sloužit slavnostní mše a nepožíval žádné z práv vyhrazených farnímu faráři.[23]

Lubnická država v druhé generaci[editovat | editovat zdroj]

V roce 1372 tak můžeme s jistotou hovořit o lubnické državě, jejímž správním centrem byla ves Lubnice s tvrzí a kaplí, na níž seděl Seifried s Bohuslavou. Seifreid dále disponoval mlýnem Újezd s příslušenstvím, jakož i polnostmi u Korolup. Dvorec, lubnický mlýn a další mlýn od Tvocha z Police, dále ves Mešovice s dvorem (Holdenovsky) u Korolup a ves Vnorovice byly ve společném držení Seidlina a Henslina.

Bohuš z Lubnice[editovat | editovat zdroj]

Bohuš z Lubnice (též z Bělčovic a z Bačkovic), erbu jeleního parohu, se po vsi psal v roce 1376, kdy společně se Seidlinem koupil ves Bělčovice se sedmi lány a osmi poplužími od Hojka (Vojek) z Ústrašína a jeho choti Anny, dcery Markvarta z Biskupic a z Police.[24][25][26] Je otázkou, zda ze stejného rodu s erbem jeleního parohu nepocházela i Seifriedova choť Bohuslava z Lubnice. Bohušovou chotí byla Dorota, dcera Elišky z Pálovic, která své dceři v roce 1378 zapsala 100 hřiven grošů věna na Pálovicích a Bohuš své choti Dorotě na tvrzi a dvorci v Bělčovicích úrok jedné kopy ročně. V roce 1385 získal od Smila z Police (synovec Magdalény / Margareth z Našiměřic) tři díly Bačkovic a začal používat predikátu po této vsi. V roce 1390 obdržel Bohuš od Filipa z Lubnice i čtvrtý díl Bačkovic.

V roce 1407 vzala Dorota, vdova po Bohuši z Bačkovic, na spolek na zboží v Bělčovicích Mikšíka z Bělčovic a jeho choť Bohuslavu. Adam z Lovčovic, jehož druhou chotí byla Dorota, dcera Hereše Smetany ze Záhlinic, získal v roce 1415 od ručitelů za Bohušovy dluhy Přecha z Kojetic a z Hrádku u Lukova, Leopolda z Kojetic, Mikšíka z Bělčovic, Jošta z Pálovic a Orlíka z Gehenraytu (Bavorsko) ves Bačkovice s dvorem a dvěma poplužími.[27] Adamovým synem z prvního manželství byl Jan, sestřenec Bohuslavy z Bělčovic, s Dorotou měl Adam syna Hynka.[28] Z manželství Mikšíka a Bohuslavy z Bělčovic pošli syn Arnošt a dcera Dorota. Po smrti Mikšíka vzala Bohuslava v roce 1437 své děti a Jana z Bačkovic, syna své sestry a Adama z Lovčovic (též z Bačkovic), na věno v Bělčovicích na spolek.[29] V roce 1466 byl Adam z Bačkovic již asi mrtev a Dorota ze Záhlinic se spolčila se svým synem Hynkem z Bačkovic.[30]

Filip z Lubnice[editovat | editovat zdroj]

V roce 1385 si Smil z Police a Bohuš z Lubnice rozdělili ves Bačkovice na čtyři díly a čtvrtý díl odprodali Filipovi z Lubnice (též z Mešovic), dědici lubnické državy.[31] Filip z Mešovic byl pravděpodobně synem Henslina z Vydří a Doroty, sestry Seidlina. V roce 1385, kdy odkoupil od Smila z Police čtvrtinu Bačkovic, se spolčil s bratrem Frenclinem z Mešovic na Bělčovicích, zaručil se Ješkovi z Knínic za věno své choti Příby, které na dvoře v Lubnici zapsal (do rukou Václava Koniáše z Knínic, syna Ješka z Knínic, Vydří a Stošíkovic v erbu s klenotem lišky) příjem 60 hřiven grošů. V roce 1390 odprodal svoji čtvrtinu na vsi Bačkovicích Bohuši z Bačkovic, který se psal též po Lubnici. Toho roku se spolčil též s Pelhřimem z Police.

Pelhřim z Police[editovat | editovat zdroj]

Pelhřim / Pilgrim z Police měl za manželku Dorotu, dceru Albrechta ze Slatiny, jehož dětem byl v roce 1385 poručníkem a od roku 1387 se ustanovili poručníky svých dětí vzájemně. V roce 1390 jej Albrecht přijal na spolek ve vsi Heršice a ve stejném roce utvořil Pelhřim spolek na Polici a Vnorovicích s Filipem z Lubnice (též z Mešovic). Po smrti Filipa, kdy po něm od roku 1398 disponoval druhou půlkou Lubnice, uzavřel Pelhřim v roce 1399 na Polici, Lubnici a Vnorovicích spolek s Jakubem z Oponešic a Milotou z Heršic (synem Albrechta ze Slatiny a bratrem Pelhřimovy manželky) a stali se vzájemně poručníky svých dětí.

V roce 1405 se psal Pelhřim a jeho druhá žena Dorota z Dochpachu po Slavětíně, když s Janem a Petrem, bratry z Nové Vsi, uzavřeli prostřednictvím Viléma z Rudolce, Václava z Maříže, Mikše Kníráče z Mezimostí seděním v Slavonicích, smlouvu o držení Nové Vsi, Krokvic, Slavětína, Dochpachu. Bratři si ponechali Novou Ves a Krokvice, Pelhřim obdržel Slavětín.[32] V roce 1406 vzal Jan z Rudolce Pelhřima na spolek v Rudolci a na věno v Bělčovicích. Milota z Heršic převzal toho roku po Pelhřimovi poručnictví nad dětmi Albrechta.[33]

V roce 1408 prodal Pelhřim Eleně z Lubnice (snad byla potomkem či blízkou příbuznou vladyků ze Sichelbachu) a jejímu synovi Michaelovi ve vsi popluží a půl patronátního práva ke kapli sv. Jiří a sv. Kateřiny. Další spolek uzavřel Pelhřim v roce 1409 se svým švagrem Janem z Kostník, jehož první chotí byla Pelhřimova sestra Dorota. Zděděné Vnorovice odprodal v roce 1412 Mikuláši a Ondřejovi ze Zahrádek.[34] Poslední zprávy o Pelhřimovi pochází z roku 1415-1416.[35]

Elena z Lubnice[editovat | editovat zdroj]

Elena (též Helena) z Lubnice je uváděna v roce 1406 jako vdova po Opálkovi.[36] Tvrz v Opálce u městečka Strážova byla založena na konci 14. století vladykou Buškem ze Strážova nebo jeho synem Buškem z Opálky. V roce 1405 nechali rytíř Bušek z Opálky, Johann von Schönhof / z Krásného Dvora (či z Víteně)[37] a Ota ze Strážova zřídit ve strážovském kostele sv. Jiří oltář svaté Kateřiny.[38][39][40] V roce 1399 je zmíněn Václav Opálka z Čekanic (v erbu nad helmou pět per), který toho roku koupil od bratrů Jindřicha a Mikuláše z Ratibořic ves Mikulovice (u Třebíče) a obratem ji i s tvrzí prodal Hynkovi z Valdštejna k Sádku.[41] Václav Opálka se psal také po Příštpu[42][43] a v tomto roce ručil při prodeji Petra Geusara (též Gewsara) jeho vsi Vesce u Počátek Janovi ml. z Hradce.[44] Dalšími ručiteli při prodeji byli: Albrecht z Lichtenburka, Mikšík z Plenkovic, purkrabí na Cornštejně, Vaník z Radotic a na Dešově.[45] Elena z Lubnice, pravděpodobně vdova po Václavovi Opálkovi, zapsala v roce 1406 Mikšíkovi z Plenkovic 2 lány ve Slatině u Jevišovic.[46] Barbora, sestra Mikšíka z Plenkovic, byla provdána za Šavela ze Strážova a z Čermákovic, na které vzal Šavel Mikšíka z Plenkovic v roce 1409 na spolek a v roce 1418 na spolek zboží ve vsi Račice.[47]

V roce 1408 obdržela Elena z Lubnice společně se synem Michaelem Opálkou od Pelhřima z Police popluží a polovinu patronátního práva ke kapli sv. Jiří a sv. Kateřiny v Lubnici. Syn Michael z Opálky se oženil s Machnou z Jagenreutu a na Nové Vsi (nyní Nové Sady), dcerou Mertlíka, kterého Michael vzal v roce 1420 v Lubnici na spolek. Mertlík z Nové Vsi byl synem Mertlíka st. z Gehenreutu (též Jackenreit, nyní Jagenried, Bavorsko), zvaného Kuss. Se svým bratrem Janem z Gehenreutu, řečeným Orlík, je uváděn v roce 1409 v Kroměříži a okolí.[48] Mertlík Kuss se psal také po Nové Vsi / Neudorf a v roce 1392 se připomíná jeho choť Kateřina, jež obdržela věno na Vrahovicích a v roce 1398 důchod na Uličce (nyní Dětřichov u Moravské Třebové). Mertlík Kuss býval správcem dolů a zemřel před rokem 1412. Vdova Kateřina se znovu provdala za Jana z Babic, kterého vzala na spolek na věno v Uličce. V roce 1418 věnovala Zbyňka a syn Šebor z Dyrnpachu (zaniklá ves u obce Cholina) Kateřině, manželce Jana z Babic, 7 hr. platu na poplatných lidech ve vsi Dyrnpachu. V roce 1437 byla znovu provdaná za Jana (řečeného Huska) a vzala jej se synem Matějem v Dyrnpachu na spolek.[49] Bratr Jan Orlík se stal po bratrově smrti v roce 1415 poručníkem dětí a zboží po zemřelém Bohuši z Lubnice (Bačkovic a Bělčovic) a žil ještě v roce 1433.[50]

Machna z Nové Vsi a Linhart z Hobzí[editovat | editovat zdroj]

Dcerou Mertlíka ml. z Nové Vsi, který je zmíněn v roce 1419 také jako Mertlík z Mutné,[51] byla Machna z Nové Vsi a Jägenreutu (von Jogenrayt und Neudorf).[52] Machna se snad podruhé provdala za Linharta z Hobzí (Leonard z Hartu), jelikož mu v roce 1466 zapsala v Lubnici poplužní dvorec s mlýny, pustinami, polovinu patronátního práva ke kostelu, dva dvory v Mešovicích se dvěma poddanými, dva lány u Korolup a ves Újezdec s jedním mlýnem (snad dědictví po svém muži Michaelovi z Opálky).[53]

Linhart z Hobzí byl synem Elišky z Hobzí (dcery Mikuláše ze Slatiny, jež žil v letech 1407 - 1446) a Mikuláše Ghroplíka (zemřel kolem roku 1494).[54][55] V roce 1447 se Eliška z Hobzí spolčila se svým chotěm Mikulášem na svém věnu a to na polovici Hobzí. Z manželství pošli synové Jan, Linhart a dcera Dorota. Bratři Jan a Linhart drželi společně v roce 1463 Modletice a Čermákovice (zaniklá ves u St. Hobzí). Sestra Dorota z Hobzí (též ze Soběslavi) se nejprve provdala za Hynka Zubra z Doubravice (po roce 1470 se uvádí jako vdova), podruhé za Markvarta z Kraselova (zemřel po roce 1511) a po třetí za Jindřicha z Vraného. Z prostředního Dorotina manželství pošly děti: Eliška, Burian, Jindřich, Jan, Václav, Markvart, Zdeslav a Mikuláš.

V roce 1466 pohnal Linharta z Hobzí za přivlastnění jeho dědictví v Korolupech a zadržování donace k vratěnínské faře a lubnické kapli vratěnínský farář Gregor / Řehoř Plank.[56] Také Machna z Meziříčí a z Křížanova pohnala Linharta z Hobzí za to, že jí drží se vším příslušenstvím Sturmův Hrádek. Volf Krajíř z Krajku se pro změnu soudil s Machnou z Nové Vsi, že mu neprávem držela jeho ves Menhartice se dvorem.[57] V letech 1470-1490 působil farář Gregor Plank na faře ve Slavonicích a v roce 1485 se stal děkanem nového slavonického děkanátu.[58] Machna z Nové Vsi je v roce 1473 připomínána již jako vdova.[59] Machna z Jihlávky, kterou v Hobzí v roce 1485 uvádí František Josef Schwoy, byla snad totožná s Machnou ze Zhoře, která vzala v Jihlávce v roce 1481 svého manžela Jana Koňase z Vydří na spolek.[60][61] V roce 1490 se na Hobzí připomíná Mikuláš Zahrádecký ze Zahrádek / Nikolaus.[62]

Mikuláš ze Zahrádky a na Hobzí byl ženat s Dorotou z Křesyně (Krzesein, nyní Křesín nedaleko Peruce). Po vsi Křesyni se psal v roce 1388 Přibík z Křesyně / Krziessyn, kdy ručil společně s Hynkem Tluksou z Hořepníku, Janem z Frymburka a Ješkem z Dubé Jankovi z Děčína / Janco de Dyeczin.[63] Od konce 15. století hospodařili na Peruci vladykové z Krásného Dvora / Schönhof. Johann z Krásného Dvora byl vedle Buška z Opálky a Oty ze Strážova jedním z donátorů kaple sv. Kateřiny ve Strážově. Václav z Krásného Dvora prodal (okolo roku 1533) tvrz, dvůr a ves Peruc Elišce Krajířové z Krajku, poručnici sirotků Jiřího z Lobkovic, v jejichž držení pak Peruc zůstala přes půl století.[64][65] Část klášterního dílu v Hobzí držel v roce 1540 Václav Chroustenský z Malovar na Českém Rudolci (erbu dvou račích klepet, od roku 1531 majitel Myslibořic), jehož předkové přijali jméno podle vsi Chrustenice (r. 1463 Václav z Chroustenic) na Slánsku.[66] Po něm pak díly držel v roce 1544 Jiří Žabka z Limberka, jehož dcera Krystýna byla na Slánsku provdána za majitele hradu Okoře Jana z Martinic (okořská větev Bořitů z Martinic).[67]

Po Mikulášovi a Dorotě dědil majetek v Hobzí jejich syn Oldřich / Ulrich ze Zahrádek a na Hobzí, připomínaný v roce 1519, jehož chotí byla Voršila Noglar z Pfaffenschlagu, dcera Linharta/ Leonarda von Noglar (či Nagler von Pfaffenschlag (snad Pfaffenschlag u Waidhofen an der Thaya, ves Pfaffenschlag u Slavonic byla již husity vypálena). Z manželství pošel Jan ze Zahrádek (seděl na Budíškovicích, choť Krescencie z Leskovce, děti: Arnošt a Václav) a Jiří z Hobzí (choť Mariana z Mnichu, děti: Jiří a Jindřich).[68] Lubnické dědictví pak bylo v rukou Zahrádeckých a Krokvicarů / Krokwitzer von Neudorf.[69]

Jindřich Zahrádecký ze Zahrádek na Jemnici a Starém Hobzí, Hanuš Ludvík Krokvicar na Písečném a Slavětíně, Jan Kořenský z Terešova, Volf Jiří Koňas z Vydří (také Ulrich Koňas a Václav Koňas), Jan Chroustenský z Malovar na Českém Rudolci se na sjezdu v Brně v květnu 1619 přidali na stranu stavů a na území jihozápadní Moravy patřili mezi povstalce, kteří se připojili ke stavovskému povstání.

Rod Krokvicarů a Házlů[editovat | editovat zdroj]

Házlové a Krokvicarové z Nové Vsi, erbu ptáka krkavce či havrana, držícího v zobáku prsten, měli statky na moravském Podyjí (Krokvice, Nová Ves, Písečné, Slavětín, Lubnice, Mešovice) i v Dolních Rakousích (r. 1405 Dochpach, r. 1507 Primmersdorf, 1543 Kirchberg an der Wild). Rod Házlů seděl na tvrzi ve Slavětíně a snad i v Nové Vsi. Krokvicarové (Krockwitzer, Krackwitzer), druhá rodová větev, jež se psala podle vsi Krokvice (Krokwitz), sídlila na tvrzi v Písečném (Pießling). V roce 1405 se psali Johann a Petr Krockwitzer po Nové Vsi (von Neudorf).

Václav Krokvicar (Wenzel Krockwitzer) žil kolem roku 1490. Po Petrovi Krockwitzer z Písečného dědili Mikuláš (r. 1497 Niclas) Krokvicar z Nové Vsi a po něm Volf (r. 1514 - 1553 Wolfgang) Krokvicar. Volfův syn Adam zemřel bezdětný a zanechal Písečné svým sestrám Anně a Zuzaně. Anna Krokvicar byla pravděodobně r. 1574 vdovou po Heinrichovi Wolfgangovi Kneisslovi, pánovi na statku Hacking. Z manželství pošel syn Hans Wolfgang. Podruhé se provdala Zahrádecká ze Zahrádky).[70]

V roce 1493 propustil Půta z Lichtenburka Zikmundovi Krokvicarovi z Nové Vsi na Lubnici: „tři lány i s lesem Rudicem, všiem příslušenstvím, co k tomu zboží přísluší a dva dvořáky v Mešoviciech”, což mu v roce 1500 potvrdil Lipolt z Krajku na Cornštejně. Po něm tento majetek držel Zich Krokvicar, který je v roce 1501 zapsal Lipoltovi z Krajku a na Cornštejně.[71] Zdá se, že tvrz v Lubnici s majetky v Mešovicích a Rancířově získali Krokvicarové neznámým sňatkem s dědičkou po rytířích ze Sichelbachu (Elišce ze Slavětína?).[72]

V roce 1507 a 1518 se Zikmund (Sigismund von Krackwitz zu Neudorf) připomíná na rakouské straně. Od druhé manželky Barbary (Primmesdorfer) obdržel v roce 1510 dolnorakouskou tvrz Předměřice / Primmersdorf. Tu pak držel v roce 1530 z manželství pošlý syn Jan (Johann, Hanns, Hanuš) Krokwitzer, jehož chotí byla Hedwika z Ottenhofenu (r. 1522 Hedwiga Ottenhoferin), uváděný v roce 1524 v rytířském stavu.[73] Sestra či dcera Kateřina (Katharina) se provdala za pána Stockhorner von Starein und Valterrode. Jako poslední držel Předměřice druhý Zikmundův syn Jan Jiří (Hans Georg Krokwitzer v. Neudorf), jehož choť pocházela z rodu Dubský z Třebomyslic.[74]

Václav (Wenzel Krokwitzer) měl roku 1552 a 1561 v majetku Kirchberg. V roce 1560 je uváděna jeho manželka Barbara von Pötting.[75] Zanechal po sobě syny Johanna Wolfganga, Johanna Christopha, Johanna Ludwiga (Hanuše Ludvíka) a dcery Johannu (manžel r. 1586 Wolfgang Rutzinger zu Rußhof) a Sigunu (manžel r. 1591 Leo Schönauer zu Egenberg).[76] Syn Hanuš Ludvík K. držel kromě panství Kirchberg též Písečné a Slavětín. Jeho chotí byla Agneta ze Zahrádek, s kterou měl syna Zikmunda.

Eliška, dědička Slavětína, prodala v roce 1464 slavětínskou tvrz, dvůr a ves Slavětín (Zlabaten) a díl Svojkovic Marešovi a Janovi Házlovým z Nové Vsi (Neudorf, Nova Villa).[77] V roce 1493 pohnal Václav Házl (Wenzel Hasel), bratr Mareše, svého bratrance Volfa z Nové Vsi (Wolfgang Krokwitzer) za neprávem držený Slavětín.[78] V roce 1498 seděl na slavětínské tvrzi Volf Házl s chotí Alžbětou z Kozího, v roce 1523 s druhou chotí Kateřinou z Lichtenburka. K slavětínskému zboží přikoupil ještě Bolíkov (Wölking).[79] Po smrti otce držel ves Jan Házl. Ten v roce 1552 majetkovou državu rozšířil o Chvalkovice (Qualkowitz).[80][81] Janem Házlem rodová větev vymřela.

Jindřich Koniáš (Koňas) z Vydří měl za manželku Annu Krokvicer z Nové Vsi a Mikuláš Kořenský z Terešova na Slavětíně Anninu sestru. Polovinu slavětínského dědictví získala roku 1565 po svém zemřelém strýci Janu Házlovi z Nové Vsi Anna Černohorská z Boskovic, která jej zapsala své tetě Anně Kořenské z Terešova (Korzensky von Tereschau)[82] na Nové Vsi a druhou (sestávající ze Slavětína a poloviny zpustlé vesnice Krokvice) zapsal roku 1569 Volf Koniáš (syn Jindřicha Koňase) z Vydří a na Bolíkově Janu Krokvicerovi z Nové Vsi. V roce 1578 se jmenuje manželka Volfa Koňase z Vydří Johanka Stráncová ze Stránec a v roce 1589 jeho druhá choť Markéta, rozená Hostokovská z Arklebic.[83][84] Sezením byl Volf Koňas z Vydří a na Bolíkově též na Budči, Krasonicích a Bohuslavicích. Jan Kořenský mladší z Terešova a na Slavětíně, dědic po Anně Kořenské, zapsal své choti Sáře Žejdlic z Schönfeldu (Žejdlic ze Šenfeldu) v roce 1580 věno na polovici vsi, tvrzi a dvoře ve Slavětíně, na pusté vsi Krokvicích a pěti lidech v Maříži.[85]

V roce 1600 Jan Kořenský z Terešova svůj díl odprodal Hanuši Ludvíkovi Krokvicarovi, který rodové panství nakonec sjednotil s Písečnou. V roce 1605 se Hanuš Ludvík z Nové Vsi psal po rakouském Kirchbergu a na Moravě po Písečném a Slavětíně (Hanß Ludwig Krokwiezar auf Pyseczny und Slawietin či Hons Ludwik Krokwiezer z Naive Wsy, na Pyseeznym a Slawesinie). Za účast na stavovském povstání měl být nejprve popraven, leč císař mu trest smrti prominul a byl potrestán ztrátou majetku. Z vězení byl propuštěn pod podmínku, že se nevzdálí z Moravy, na předvolání se dostaví a nebude provádět písemnou korespondenci. Zboží v Písečné a Slavětíně mu bylo odhadnuto na 30 000 zlatých. Na majetku ale vázl dluh 13 000 zlatých a byl zatížen věnem 5 000 zlatých manželky Anny Zahrádecké ze Zahrádek a dědictvím 7 000 zlatých jeho syna Zikmunda (Sigismunda) Krokvicara.

Také jeho syn Zikmund byl za účast na povstání uvězněn, později propuštěn a potrestán ztrátou čtvrtiny svého majetku, k pokutě 2 000 zlatých a 7 000 zlatých z jeho majetku bylo převedeno Jiřímu Březnickému, hraběti z Náchoda a Lichtenburka, na Myslibořice, které podle protokolu po jeho smrti měly obdržet jeho dcery. Jeho otec Hanuš Ludvík Krokvicer je uváděn se svou ženou Annou v roce 1631 jako exulant na Skalici v Uhersku.[86] V roce 1626 byl slavětínský majetek odprodán Hanibalovi ze Schaumburgu, jehož synové postoupili zboží Slavětín a Písečné (se zpustlým dvorem „Krokwitzhof” ) v roce 1635 Euchariovi Horstovi z Beranova / Eucharius Horst von Baranow, později také auf Pießling und Slawaten.[87][88] Po jeho smrti držela panství ovdovělá Kateřina / Katharina, znovu provdaná za Georga Wilhelma von Motschlitz, který panství odprodal v roce 1696 Donátu Heisslerovi, hraběti z Heitersheimu. V roce 1733 se dostalo zboží, sestávající z Písečné, Slavětína a Nových Sadů do rukou svobodného pána Antona von Hartig a v roce 1769 Johann Heinrich von Nimptsch vše odprodal Vinciguerovi Tomasu hraběti Collalto.

Majitelé rozdrobeného lubnického majetku v 15. století[editovat | editovat zdroj]

Uherčické panství[editovat | editovat zdroj]

Roku 1422 věnoval král Zikmund Lipoltovi z Krajku do dědičné držby hrad Frejštejn, ten jej pak odkázal mladšímu bratrovi Janu Krajíři z Krajku. Jan figuroval jako zastánce krále Fridricha III., poručníka nezletilého Ladislava Pohrobka, a také v úřadu drozdovického hejtmana. V roce 1454 zdědil Janův synovec Volf mimo hradu Frejštejna také Cizkrajov (Sitzgras) a v Čechách panství Landštejn a Novou Bystřici (Neu Bistritz). Za svou podporu nového českého krále Jiřího z Poděbrad roku 1458 ve válce v Rakousích a při obléhání hradu Cornštejna ho král obdaroval zkonfiskovaným cornštejnským panstvím. V roce 1493 potvrdil král Vladislav II. Lipoltovi a jeho bratrům z Krajku propuštění z manství, tak jak to již učinil jejich otci Volfovi. Ves Uherčice patřila od 14. století k majetkovým državám bystřické linie Krajířů z Krajku / Kraiger von der Kraig a za Lipolta / Leopolda v letech 1487-1515 se stala součástí zboží jeho nedalekého sídla hradu Cornštejna.

Tvrz v Lubnici s příslušným zbožím[editovat | editovat zdroj]

V roce 1493 propustil Půta z Lichtenburka Zikmundovi Krokvicarovi z Nové Vsi a na Lubnici z manství: „tři lány i s lesem Rudicem, všiem příslušenstvím, co k tomu zboží přísluší a dva dvořáky v Mešoviciech”[89] a v roce 1501 Zich Krokvicar na Nové Vsi odprodal lubnickou tvrz s příslušným zbožím Lipoltovi z Krajku a na Cornštejně:

„tvrz v Lubnici se třemi lány a se třemi podsedky, s potokem od lávky až k statku a půl statku s lesem Rudicí (Ruditz), ze vsi Miřow čtyři a dvadceti čtvrti a půl čtvrti, dvůr v Mešovicích a půl druhého dvora v Trsiciech (Terčicích), pod Rancířovem půl druhého lánu rolí nazývaných Mešovické díly s rolí oranú i neoranú, s lukami, s pastvami, pastvištěmi, s horami, s doly, s lesy, háji, s chrastinami, s křovinami, lovy, s hony, s mezemi, s hranicemi, s lidmi platnými i neplatnými, s robotami, s užitky a požitky i se všemi poplatky, s vodami tekutými i netekutými i se všiem plným právem, panstvím a příslušenstvím”.[90]

Poplužní dvůr u Korolup a čtyři poddaní v Mešovicích[editovat | editovat zdroj]

V roce 1366 přenechal Heřman z Hradce ves Písečné Oldřichu ze Želetavy, v roce 1368 ves zakoupil Záviš z Písečného a po jeho smrti ves spravoval přímo moravský markrabě. Během sporů markrabat Jošta a Prokopa získal Písečné olomoucký biskup Jan a po něm v roce 1400 i s Dešnou jeho bratr Mikuláš. Biskupské léno pak přešlo do majetku krále Zikmunda, který jej propůjčil Petru Krokwitzerovi. Za věrné služby a také způsobené škody během husitských válek získal Petr v roce 1434 od markraběte Albrechta majetek do dědičného vlastnictví.

Po Petrovi zdědil ves Mikuláš / Niklas Krokvicar z Nové Vsi (nyní Nové Sady), po něm Volf Krokvicar a nakonec Hanuš (Jan) Ludvík Krokvicar, kdy v jeho držení nacházíme Písečné, Slavětín, Nové Sady, Županovice, Purgstall (zaniklá ves u Županovic), pustou ves Sänitz (zaniklá ves), čtyři poddané v Mešovicích, dva celé a sedm polovin z klášterních polí „Münnichhöfe” (u Rancířova) a pustý dvůr Krübitz u Korolup (Pießling, Zlabaten, Neustift, Zopons, Purkstall, das öde Dorf Sänitz, vier Unterthanen von Nespitz, zwei ganze und sieben halbe Münnichhöfe und der öde Hof Krübitz bei Kurlupp).

Zpustlý dvůr „Krawic” se pak objevil v kupní smlouvě Eucharia Horsta z Beranova / Eucharius Horst von Poronau z 25. března 1636 při prodeji zboží v Písečném a závětí z 9. října 1650 přešel do rukou jeho manželky Marie Kateřiny, která pak znovu provdaná Švábenská ze Švábenic 12. května 1654 zpustlý dvůr se 4 poddanými v Mešovicích a se všemi právy k němu odprodala paní Regině Katharině Berchtold z Uherčic a na Polici (dceři Christopha Carla Ruezena zu Grub a Puergelstein zu Zell und Grinsbach). Poplužní dvůr Krübitz připomínají německé názvy polních tratí u Korolup „Grabitz a Grabitzbreiten”.[91]

Lubnice - součást bítovského panství[editovat | editovat zdroj]

Ves Lubnice se dvěma mlýny, dvěma poddanými v Korolupech a v Mešovicích a jedním poddaným v městečku Vratěníně byla v držení rodu Zahrádeckých ze Zahrádek až do roku 1628. Majitel bítovského panství Fridrich Jankovský z Vlašimi nejprve odkoupil v roce 1610 většinu majetku od Štrejnů ze Švarcenavy / Strein von Schwarzenau a v roce 1627 přikoupil 1627 statek a tvrz Dolní Slatinu. Dne 26. dubna 1628 sepsal kupní smlouvu s Kristencií / Crescentia z Říčan, rozenou Zahrádeckou ze Zahrádek, na zboží v Lubnici.[92] Zbývající část Lubnice s 9 poddanými zakoupil 10. října 1628 za 1 000 zl. mor. při nuceném výprodeji uherčického pána Jana Jiřího Štrejna ze Švarcenavy.[93] Krátce před tím nabyl 3. července 1628 město a panství Jemnici, sestávající ze zámku a města Jemnice s pivovarem, vinopalnou, z předměstí Podolí se dvorem, ovčárnou, cihelnou a vápenicí, dále pak ze vsí Pálovic se dvorem, Ostojkovic, Báňovic, dílu Lhotic, pustých Račic, Třebelovic, Menhartic se dvorem a Louky s dvorem a ovčárnou.[94]

Mlýn a poplužní dvůr v Korolupech[editovat | editovat zdroj]

O mlýnu a poplužním dvoře v Korolupech se dozvídáme až z písemných pramenů v 15. století a to za panování Krajířů z Krajku. Dne 21. února 1493 propustil král Vladislav Lipoltovi z Krajku Cornštejn z manství a potvrdil jeho držbu Wolfgangovým dědicům, a to se vsí Frenštejnem, vsí Křtálky (Stálky) a farou, vsí Korolupy se dvorem, pustou vsí Křeslíkem a pozemky v Mešovicích.[95] Polovinu poplužního dvora v Korolupech měl tehdy v držení nám blíže neznámý rod Planků / Planker, který si tak říkal snad podle původu z dolnorakouské vsi Plank (nyní Plank am Kamp).[96]

Konrad der Plankch (Chunrat der Plankch) a vdova po Tomášovi (Thomas wittibe) se připomínají v roce 1357, kdy drželi nějaké majetky u dolnorakouské vsi Perschling (okres Sankt Pölten).[97] Seifried „Planker”, rychtář z nedalekých Drozdovic (Drosendorfu) se připomíná v roce 1379. V roce 1466 pohnal vratěnínský farář Řehoř / Gregor „Plank” Leonarda z Hobzí za to, že si nechal do zemských desek zapsat jeho dědictví na panství v Lubnici, dále pak dva člověky v Korolupech a z předešlého roku mu nevyplatil sedm kop a dvacet grošů, které mu k vratěnínské faře a lubnické kapli příslušely. Z půhonu je patrné, že se jednalo o dědictví a donaci, kterou tehdy uskutečnil Seifried z Lubnice. U rychtáře Seifrieda z Drosendorfu, řečeného „Planker”, by se dalo podle rodového jména (Seifried) usuzovat na příbuzenský vztah k Seifriedovi ze Sichelbachu (též Hafnerluden / Lubnice).[98][99]

V 15. století náleželo ke korolupskému mlýnu půl poplužního dvora, který vlastnil blíže nespecifikovaný Plank. Víme jen, že Plank měl na starosti panský malý rybník ke tření (pod Dubovým lesem / Eichenwald) a o druhý velký rybník u mlýna se staral držitel mlýna („Item jest tu také rybník, malý ke tření, ten má Plank ze svého dvora opatrovati”). Dále se dozvídáme, že tvrz v Kostníkách a poplužní dvůr v Lubnici byly dávným příslušenstvím hradu Frejštejna.[100] Državu Planků, náležející k jejich dvorci, dokládá na katastru obce Korolupy také německý název rozsáhlého zalesněného návrší „Plankenhügl” (Plankovo návrší) na mapě II. vojenského mapování, rozprostírající se nad řekou Dyjí mezi hradem Frejštejnem a vsí Korolupy (nyní Uherčický les u PP Podhradské skály).[101] Ves Korolupy byla založena (snad jako hospodářské zázemí lubnické tvrze) na území, které patřilo k výsluze po Vickartovi z Trnavy / Thürnau a její osazování zjevně vycházelo z hradu Frejštejna (za purkrabího Konráda) a později i z lubnické tvrze, sídla Seifrieda z Hafnerluden. Seifrieda z Lubnice můžeme podle znaku trojzubce na zavěšené pečeti přiřadit ke stejnému rodu rytířů ze Sichelbachu. Je otázkou, zda byl Seifried Konrádovým a Seidlinovým bratrem nebo synem Konráda. Členové rodu ze Sichelbachu, píšící se též po Lubnici, s největší pravděpodobností vymřeli po meči.

„Ves Chrlopy (Korupovy), summa úroku roč. 26 ½ k. 20 gr. 4 d. It. čestných peniez 16 gr. 5 d. It. pod tú vsí jest rybník veliký a pod tiem rybníkem jest mlýn, k terémužto jest přidáno poul dvora panského ve vsi Chrlopech. S toho platí do roka 2 kopy a ten má ten ten rybník opatrovati. It. v té vsi jest hajný, ten má opatrovati lesuov od Vaygroben (Tayagraben) až k Corštýnským hranicím.”[102]

Reference a poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Urkunden zur Geschichte Mährens, ed. Chlumecky, 1854 (Google data) CDXIV. , in: monasterium.net, Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae - Urkundensammlung zur Geschichte Mährens, Nr. CDXIV., S. 388, Smil und Čenek von Lichtenburg erklären, dass ihr Burggraf zu Vöttau die ihm zu Hafnerluden gegebenen 3 Lehen an Konrad Burggraf zu Freinstein verkauft habe. Montag in der ersten Fastenwoche 1331.
  2. ↑ MZD 1 Brno, s. 11, č. 206
  3. ↑ Vladykové z Loukovic (nyní Slavíkovic) byli potomky snad v roce 1265 zmiňovaného Winharda z Loukovic. Winhard z Loukovic (neboli ze Slavíkovic), jež se připomíná roku 1265, byl pravděpodobně potomkem Oldřicha z Loukovic (z Budče, erbu tří leknínových lupenů) a ve 14. století jsou doloženi vladykové ze Slavíkovic. K těm patřil Bernhard ze Slavíkovic (r. 1349), který po sobě zanechal vdovu Jitku. Táž Jitka s věnem 100 hřiven na Slavíkovicích pak prodala Lubnici s mlýnem za 150 hřiven Seidlinovi a Konrádovi ze Sichelbachu. V roce 1376 zapsal Vilém ze Slavíkovic (zvaný „Sophcze“) na dvoru a tvrzi ve Slavíkovicích své manželce Geruši 60 kop na dvoru a tvrzi. Jeho syn Bernard přijal roku 1409 na spolek Reinharda z Pohnaní u Mladé Vožice, svého strýce po matce. In: CDM III, s. 377, č. 374
  4. ↑ PLAČEK, M.: Rakouský rod, s. 83, p. 19; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 26; s. 83.
  5. ↑ ZDB I (MZD 1 Brno), s. 11, č. 206; s. 11, č. 208
  6. ↑ S pány z Trnavy byli spřízněni i páni z Myslibořic, kteří založili kapli sv. Máří Magdalény a pravděpodobně i dalešický klášter, jehož převorkou byla v roce 1321 a 1331 jmenována Juta. V roce 1303 darovala tamní dalešické řeholi sv. Augustýna Jitka z Hodic ves Stančice (zaniklá ves u Opatova nedaleko Brtnice). V kapli sv. Máří Magdaleny se nacházel erb se třemi leknínovými listy (Zikmunda z Myslibořic)In: Vlastivěda moravská - Znojemský kraj - Hrotovský okres, Dějiny Dalešic.
  7. ↑ SEDLÁČEK, A.: Atlasy erbů a pečetí I, s. 532; TÝŽ: Atlasy erbů a pečetí IV, s. 212; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 336
  8. ↑ Ulrich ze Sichelbachu a Konrád, farář ze vsi Böheimkirchen
  9. ↑ Fridprecht ze Sichelbachu, jeho syn Fridprecht a Fridprechtovů bratr Seifrid ze Sichelbachu (ich Fridprecht von Sicherpach und Fridprecht mein sun und Seifrid mein prueder von Sicherpach)
  10. ↑ Leutwin a Otto ze Sichelbachu, jejich strýc Seifried ze Sichelbachu, sestry Offmein a Agnes
  11. ↑ Dietmar, Peter a Stephan, bratři „von Chorphaym”
  12. ↑ MZD 1 Brno, s. 11, č. 206
  13. ↑ Albero ze Sichelbachu
  14. ↑ Seifried ze Sichelbachu a jeho manželka Elein (Seyfrid der Sicherpekch, ich Elein sein hausvrowe) prodávají pole po příbuzných jménem Dietreich, Rueger a Seyfrid
  15. ↑ V roce 1351 Heinrich Chlingenprunner ze Sichelbachu in: monasterium.net
  16. ↑ ZDB III, s. 32, č. 267; s. 42, č. 528; ZDB IV, s. 57, č. 253; ZDB VI, s. 139, č. 692; CDM IX, s. 110–111, č. 137; MZD 1 Brno s. 61/505, č. 333 a též s. 74/505, č. 25
  17. ↑ Roku 1369 zapsala Anna, vdova po Žibřidovi z Radkova (Syfridi de Radkow), věno Menhartovi z Hradce. MZD 1 Brno, 80/505, č. 180. Nabízí se otázka, zda Syfridus nepatřil k rodu rytířů ze Sichelbachu. Roku 1366 se uvádí se syny Bohuňkem, Ondrušem a Pechou. In: Josef Pilnáček: Staromoravstí rodové (Bömische Adels-Geschlechter), s. 478
  18. ↑ Stavovské listiny, výtah z katalogu Dr. Mojmíra Švábenského, (1212) 1310 - 1847, s. 18 č. 84
  19. ↑ MZD 1 Brno, s. 102/505, č. 14, rok 1373
  20. ↑ Henslin zapsal v roce 1376 a 1379 své choti Dorotě také věno na poplužním dvoře, lánu lesa a rybníku „Blahutův stav”. Jeho třetí manželkou byla Bětka, příbuzná Přibíka z Pečína, které na Vydří zapsal věno. V roce 1381 vešel ve spolek s Bohuňkem z Jemničky. V roce 1387 Henslin převedl Bětčino věno z Vydří na Lipnici, k čemuž dal souhlas Bětčin bratr Jeník, farář ze Žernotic. Majiteli Kostelního Vydří Adamovi Kadalicovi z Řečice prodal ve Vydří tři popluží s lesy a rybníky (ZDB I, s. 9, č. 163; ZDB III, s. 32, č. 264; ŠIMŮNEK, R.: Minoritský klášterní kostel, s. 29 a s. 32-33. ZDB III, s. 32, č. 264-265; s. 41, č. 502; ZDB V, s. 80, č. 170; ZDB VI, s. 102, č. 14; s. 114, č. 247; s. 138, č. 665; s. 148, č. 861; ZDB VII, s. 159, č. 86; s. 179, č. 534-535; ZDB VII, s. 187, č. 673; CDM IX, s. 250-251, č. 335).
  21. ↑ V roce 1364 je v pramenech augustiniánského kláštera v St. Pöltenu zmiňován jistý Seifried ze Sichelbachu s chotí Elein (Seyfrid der Sicherpekch, ich Elein sein hausvrowe). V roce 1406 a 1408 v Lubnici uváděná Elena (či Helena) tak mohla být jeho blízkou příbuznou (snad i dcerou) Seifried ze Sichelbachu a jeho manželka Elein
  22. ↑ Moravské zemské desky II. 1480-1566. Kraj Brněnský. Kniha XVII. z let 1496-1506, str. 103, č. 132. Moravské zemské desky II. 1480-1566. Kraj Brněnský. Kniha XVII. z let 1496-1506, str. 108, č. 156.
  23. ↑ Geras, Stiftsarchiv Urkunden (1188-1992) 1372 X 28, in: monasterium.net, 1372 Oktober 28, Hafnerluden, Schloss
  24. ↑ PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 256; SEDLÁČEK, A.: Českomoravská heraldika II, s. 49.
  25. ↑ Podle Jemničky u Jemnice se jistý Bohuněk, kterého přijal Henslin z Vydří v roce 1381 na spolek na všechen svůj majetek. V roce 1385 prodal Bohuněk Matras Ondřejovi z Menhartic poplužní dvůr v Jemnici (ZDB VI, s. 148, č. 861; ZDB VII, s. 165, č. 245; s. 205, č. 1027)
  26. ↑ MZD 1 Brno, s. 113/505, č. 231
  27. ↑ ZDB VI, s. 113, č. 231-233; s. 134, č. 602; s. 134, č. 604; ZDB VII, s. 162, č. 180; s. 189, č. 696; ZDB XI, s. 289, č. 6; s. 295, č. 110; CDM XV, s. 250-251, č. 286; č. 286, s. 250-251.
  28. ↑ ZDB XII, s. 380, č. 744, ZDB XII, s. 338, č. 179; PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 164.
  29. ↑ LCS II, s. 91, č. 365; ZDB X, s. 288, č. 123; ZDB XI, s. 289, č. 6; s. 291, č. 30; s. 295, č. 110; ZDB XII, s. 329, č. 31-33, ZDB XII, s. 338, č. 179; s. 341, č. 212; s. 355, č. 413
  30. ↑ Petr Tesař: Tlumačov: Popis dějepisný, místopisný a statistický, svazek 1, strana 118
  31. ↑ MZD 1 Brno, s. 141/505, č. 180
  32. ↑ Stavovské listiny, Moravský archiv v Brně, Inv. č. 297: Jan a Petr, bratří z Nové Vsi, uzavírají prostřednictvím Viléma z Rudolce, Václava z Maříže, Mikše Kníráče z Mezimostí seděním v Slavonicích, smlouvu s Pelhřimem ze Slavětína a jeho ženou Dorotou o držení Nové Vsi, Krokvic, Slavětína, Dochpachu.
  33. ↑ CDM XIII, s. 408, č. 373
  34. ↑ CDM XI, s. 544-545, č. 636; CDM XIII, s. 55-57, č. 53. ZDB VII, s. 169, č. 352; s. 174, č. 434; s. 180, č. 539; s. 189, č. 715; s. 190, č. 717; ZDB VIII, s. 231, č. 269; s. 239, č. 420; s. 250, č. 597; ZDB IX, s. 263, č. 185-186; s. 266, č. 217; ZDB X, s. 281, č. 6; s. 282, č. 12.
  35. ↑ LCS II, s. 339; s. 361, č. 1463
  36. ↑ Vlastivěda moravská, Val.-Meziříčský okres, strana 270-271, svazek 12, rok vydání 1914
  37. ↑ František Ladislav Rieger a Jakub Malý: Slovník naučný, A - Nyström (v. 1. doplkňu), svazek 10; svazek 12, 1873, strana 203. Šlechtický rod Freimutové (Fremutové), větev z Krásného Dvora (Krásný Dvůr, německy Schönhof, v okrese Louny), zdomácněla ve 14. století v záp. Čechách. Jan z Krásného Dvora zdědil v roce 1350 po otci Hlubáň (nyní ves Hlubany, německy Lubau, část města Podbořany v okrese Louny), Chrašťany a Brod (nyní ves Brody, část obce Krásný Dvůr v okrese Louny). Druhá větev Freimutů nesla predikát z Tropčic.
  38. ↑ Římskokatolická farnost Nýrsko, Strážov na Šumavě - kostel sv. Jiří
  39. ↑ Lenka Sýkorová: Archiv města Strážov, 1525 – 1945 (1960), Inventář: Číslo pomůcky: 39. Číslo evidenčního listu JAF: 918, Inventáře a katalogy Státního okresního archivu v Klatovech
  40. ↑ Archiv města Strážov (1525-1836): monasterium.net
  41. ↑ P. Chlumecky: Die Landtafel des Markgrafthumes Mährens, strana 231, č. 274 a 275 Wenzeslaus dicto Opalka
  42. ↑ Martin Kolář, August Sedláček: Martina Koláře Českomoravská heraldika, 1997, strana 314
  43. ↑ Stanislav Vohryzek uvádí in: Šlechta na jihozápadní Moravě do husitských válek, s. 187 Václava Opálku z Příštpa mezi klientelou pánů z Bítova a Příštpo jako jedno z jejich lén.
  44. ↑ Petr Gewsar (erbu kosmého pruhu) se psal v roce 1399 podle vsi Vesce u Počátek, po prodeji vsi Vesce Janovi mladšímu z Hradce vstoupil do služeb uherského krále Zikmunda, v letech 1409-1410 koupil Mohelno, ve službách Zikmunda byl účasten kostnického koncilu, roku 1423 mu Zikmund zastavil město Ivančice a zemřel kolem let 1423-1436. Zanechal po sobě 4 dcery. Z nich známe Ofku, provdanou za Jana z Messenbachu / Messenpecku (r. 1436), syna Jiřího z Messenbachu (doloženého též v Zikmundových službách). PILNÁČEK, J.: Staromoravští rodové, s. 10; SEDLÁČEK, A.: Atlasy erbů a pečetí II, s. 45; o Petrově osobnosti pojednali ZAJIC, A. – ELBEL, P.: Wappenmarkt und Marktwappen, s. 340-355; RBMV III, s. 171, č. 412.
  45. ↑ Archiv český, Staré písemné památky, Nejstarší zápisy hradecké: Peter Geusar z Wesce prodává Janu mladšímu z Hradce svou ves Wesce, 20. února 1399
  46. ↑ P. Chlumecky: Die Landtafel des Markgrafthumes Mährens: rok 1406, strana 248, č. 555
  47. ↑ Vlastivĕda Moravská, Plenkovice, strana 432
  48. ↑ Gehenreut je zaniklý dvorec v Bavorsku u Markt Neukirchen-Balbini, Landkreis Schwandorf, Region Oberpfalz-Nord. In: Wilhelm Nutzinger: Historischer Atlas von Bayern, Kommission für Bayerische Landesgeschichte, 1982, strana 83. Citace: „Das Salbuch von 1402 benennt neben einem Hof zu Zeidlarn 5 Höfe in Buch als Klosterbesitz, 1565 ist diese Angabe bestätigt. Die bisher erläuterten Besitzungen des Klosters Reichenbach im Gebiet des Landrichteramts Neunburg vorm Wald waren Bestandteil der Propstei Langfeld. Während in der Propstei Cham kein reichenbachischer Besitz feststellbar ist, können zwei Güterbesitzungen in der Propstei Nabburg dem Kloster Reichenbach zugeordnet werden. Bedeutend ist die Propstei Prüfening, die allerdings erst spät vom gleichnamigen Kloster an Reichenbach verkauft worden ist. 1533 trat Abt Ulrich im Namen des Klosters Prüfening die Propsteien zu Bruck, Neukirchen-Balbini und Penting für 3200 fl. an Kurfürst Ludwig und Pfalzgraf Friedrich ab. Letzterer verkaufte diesen Besitzkomplex im Jahre 1551 um 4200 fl. an das Kloster Reichenbach, das ihn unter dem Namen Propstei Prüfening führte. Dieser bestand vorwiegend aus dem Amt Neukirchen-Balbini, das sich aus Gehenreut (Jagenried), Goppeltsried und Dreihöfen bei Maidenreut zusammensetzte. Der Erwerb von Jagenried durch das Kloster Prüfening fand ca. 1300 statt, als Rueger der Warperger zu Newnkirchen diesem sein Gut zu Gehenreut käuflich überließ.”
  49. ↑ V 15. století se nedaleko Dubčan a Choliny nacházely dvě vsi (nyní zaniklé), Dyrnpach (Dürrenbach = Suchá, suchý potok) a Greyden (Krajid), jež byly na Litovelsku založeny během německé kolonizace. In: Viktor Pinkava, František Dvorský: Vlastivěda moravská, Litovelský okres, 1903, strana 175
  50. ↑ Josef Pilnáček: Staromoravští rodové, svazek 1, rok 1930, strana 223, též Herald. II. 293, Orlík z Jackenreitu
  51. ↑ Moravský zemský archiv v Brně, Beckova sbírka 1380 - 1583, Inventář: Inv. č. 1. Obsah: 1419 prosinec 21., s. l. Filip Anthenswancz z Mutišova a jeho žena Anna, roz. Graserová, prodávají pole v Mutišově Hanuši Lefflerovi, slavonickému měšťanu. Rukojmí: Mertlík z Mutné a Mikšík z Mutišova.
  52. ↑ Josef Pilnáček: Staromoravští rodové, svazek 1, s. 223
  53. ↑ G. Wolný: Die Markgrafschaft Mähren: Bd. Znainer Kreis, 1837, Hafnerluden/Lubnice s. 553
  54. ↑ Vlastivěda moravská, Jihlavský kraj, okres Slavonice, 1926, strana 126 - 127.
  55. ↑ V roce 1446 daroval Mikuláš Chroplik z Hobzí purkmistrovi a radním města Meziříčí (Mezříče), jakož i špitálu chudých 6 ½ lánu v Dolních Dubanech. In: Vlastivěda moravská, Znojemský kraj, okres Mor. Budějovice, strana 168 - 169. V roce 1449 se připomíná Jan Chroplík z Hobzí (snad jeho bratr). In: Staré písemné památky české i moravské, sebrané z archivů domácích i cizích, Band 26, strana 394.
  56. ↑ Libri citationum et sententiarum IV/1 Brno (1459-1466) / Knihy půhonné a nálezové. Brněnské půhony od roku 1459 — 1466. s. 251, č. 1144
  57. ↑ Libri citationum et sententiarum IV/1 Brno (1459-1466) / Knihy půhonné a nálezové. Brněnské půhony od roku 1459 — 1466. s. 253, č. 1154
  58. ↑ Hans Reutter: Geschichte der Stadt Zlabings. In: Zeitschrift des deutschen Vereines für Geschichte Mährens und Schlesiens XVI, 1912
  59. ↑ Robert Šimůnek: Správní systém šlechtického dominia v pozdně středověkých Čechách: Rožmberská doména 1418-1472, Historický ústav, 2005, strana 488
  60. ↑ Franz Joseph Schwoy: Topographie vom Markgrafthum Mähren: Prerauer- Znaymer- und Iglauer Kreis: ferner den Anhang unbekannter Ortschaften auch Nachträge und Zusätze, Band 3, S. 233
  61. ↑ V roce 1434 náležela Jihlávka Maršoví z Vydři a Mikulášovi ze Štítného, v roce 1448 zapsal Jan z Lipníka a Václav z Leskovce Jihlávku Václavovi ze Zhořce. Machna ze Zhořce vzala pak v roce 1481 svého manžela Jana Koňasa z Vydří na Jihlávku na spolek (Časopis Společnosti přátel starožitností, svazky 41-43, strana 40).
  62. ↑ V roce 1385 prodala vdova po Peškovi ze Zahrádek ves Zahrádky dačickému měšťanovi Ondřeji Kocourovi a jeho bratru Jindřichovi. Ondřej přijal v roce 1407 na spolek svou dceru Kateřinu a její děti, které měla s manželem Mikulášem. V roce 1412 získali Mikuláš a Ondřej Kocúrek ze Zahrádek od Pelhřima z Police ves Vnorovice s mlýnem a rybníkem. Mikuláš zapsal své manželce Kateřině na vsi Vnorovicích pět kop úroku, Ondřej Štěpánovi a Janovi, synům jeho sestry, jeden a půl lánu a svou dceru zde přijal na jeden a půl lánu na spolek. Po smrti Kateřiny se Mikuláš oženil s Markétou, které zapsal na dolní části Vnorovic pět kop úroku. Roku 1417 přijal Ondřej Mikuláše na spolek na svůj majetek v Zahrádkách a Vnorovicích. In: ZDB VII, s. 160, č. 109; ZDB IX, s. 256, č. 62; s. 266, č. 217-220; s. 266, č. 222-223; ZDB XI, s. 291, č. 34; s. 313, č. 399. Tento Mikuláš ze Zahrádek není totožný s Mikulášem, který se psal v roce 1485 po Hobzí a zemřel kolem roku 1494 a jehož chotí byla Dorota z Křesyně.
  63. ↑ Národní archiv České gubernium - guberniální listiny, Praha (0993-1526) 136, in: monasterium.net
  64. ↑ Eliška z Krajku / Lobkovic (zem. 1565) byla dcerou Jiřího Krajíře z Krajku na Landštejně, Nové Bystřici a Bílkově a Apolonie z Puchheimu. Jejím prvním manželem byl Jiří Popel z Lobkovic, po jehož smrti byla († 1534) provdána za Jana mladšího z Valdštejna. In: David Papajík: Páni ze Sovince: dějiny rodu moravských sudích, 2005, strana 385
  65. ↑ August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl 8, Rakovnicko a Slánsko, strana 228
  66. ↑ August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl 8, Rakovnicko a Slánsko, strana 286
  67. ↑ August Sedláček: Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl 8, Rakovnicko a Slánsko, strana 235
  68. ↑ Vlastivĕda Moravská, Jihlavský kraj, Slavonický okres, strana 128
  69. ↑ V roce 1405 a 1407 jsou jmenováni Johann a Peter Krokwitzer „von Neudorf”, synové Petra Krokwitzera v. Neudorf, jejich matka Dorota z Dochpachu, znovu provdaná za Pelhřima z Rataj a na Slavětíně, r. 1447 Johann Krokwitzer v. Neudorf, Niklas (Mikuláš) a Wolf Krokwitzer v. Neudorf, 1493 Zikmund Krokwitzer v. Neudorf, r. 1501 Zich Krokvicar v. Neudorf, kolem let 1565-1570 Jindřich Koňas z Vydří měl za manželku Annu Krokvicer z Nové Vsi a Mikuláš Kořenský z Terešova na Slavětíně Anninu sestru, r. 1580 Johann Ludwig Krokwitzer v. Neudorf a od roku 1600 i na Slavětíně, jeho manželka Anna Zahrádecká ze Zahrádek a jeho syn Zikmund Krokvicer, po kterém dědily jeho dcery).
  70. ↑ Franz K. Wißgrill: Schauplatz des landsässigen Niederösterr. Adels, Band 5, s. 174, s. 266.
  71. ↑ Moravské Zemské Desky, 1480-1566, Kniha XVII z let 1496 - 1506, s. 108, č. 156
  72. ↑ Franz K. Wißgrill: hovoří o první choti Magdaleně Poppkin. Schauplatz des landsässigen Niederösterr. Adels, Band 5, s. 266
  73. ↑ - Appolonia, Anna, Veronika. Schauplatz des landsässigen Niederösterr. Adels, Band 5
  74. ↑ Franz K. Wißgrill: Schauplatz des landsässigen Niederösterr. Adels, Band 5, s. 266
  75. ↑ Otec Wolfgang Pöttinger (von Pötting zu Murstetten), matka Katharina Schaulin von Engelstein
  76. ↑ Franz K. Wißgrill: Schauplatz des landsässigen Niederösterr. Adels, Band 5, s. 266
  77. ↑ Miroslav Plaček: Opevněná středověká sídla šlechty: nové a revidované lokality, 1943, s. 165, ZDB XIV, č. 49
  78. ↑ KP VII, 70
  79. ↑ MZDB II, s. 97; č. 99; s. 111; č. 173
  80. ↑ MZDB II, s. 271; č. 15; s. 286; č. 58; s. 359; č. 273
  81. ↑ Miroslav Plaček: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí Dodatky, Libri, Praha 2007, také Opevněná středověká sídla šlechty, nové a revidované lokality, Bzenec, s. 165
  82. ↑ Die Grafen Korzensky von Tereschau, Notizen-Blatt der Historisch-Statistischen Section der Kais. Königl. Mährisch-Schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde
  83. ↑ Jaroslav Sadílek: Zámek Stránecká Zhoř
  84. ↑ Historie obce Budeč, podle faráře Metoda Švéda z roku 1938.
  85. ↑ Jan Tiray: Vlastivěda moravská. Místopis Moravy, IV. Jihlavský kraj. Slavonický okres. 1926 (Slavětín s. 232-235)
  86. ↑ Elvert, Christian: Beiträge zur Geschichte der böhmischen Länder, insbesondere Mährens, im siebzehnten Jahrhunderte, svazek 4, Brno 1878, strana: CLXVIII, Moravská zemská knihovna
  87. ↑ MZDB III, s. 626, č. 76
  88. ↑ Miroslav Plaček: Ilustrovaná encyklopedie moravských hradů, hrádků a tvrzí Dodatky, Libri, Praha 2007, také Opevněná středověká sídla šlechty, nové a revidované lokality, Bzenec, s. 165
  89. ↑ Moravské zemské desky II. 1480-1566. Kraj Brněnský. Kniha XVII. z let 1496-1506, str. 103, č. 132
  90. ↑ Moravské zemské desky II. 1480-1566. Kraj Brněnský. Kniha XVII. z let 1496-1506, str. 108, č. 156.
  91. ↑ Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens, rok 1938, ročník 40, č. 3, s. 94
  92. ↑ ZDB XXXVIII, č. 41
  93. ↑ Wolny, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren: Bd. Znainer Kreis, Herrschaft Vöttau, s. 553-555. Také Sixtus Bolom-Kotari: Hrad Bítov a jeho panství za vlády rodu Jankovských z Vlašimi (1612-1755), Magisterská diplomová práce, Brno 2006
  94. ↑ Smutný, B.: Jemnice. In: Vlastivěda moravská, Moravskobudějovicko-Jemnicko, red. V. Nekuda, Brno 1997, s. 694
  95. ↑ Historická geografie, Komise pro historickou geografii při Historickém ústavu ČSAV, 2007, s. 70-71
  96. ↑ Historická geografie, Komise pro historickou geografii při Historickém ústavu ČSAV, 2007, s. 70-71
  97. ↑ Klosterneuburg, Stiftsarchiv Urkunden Klosterneuburg (1002-1767) 1357 XII 06, in: monasterium.net
  98. ↑ Geras, Stiftsarchiv Urkunden (1188-1992) 1379 VI 23, in: monasterium.net, Andreas der Pogenschütz aus Dornau, Bürgermeister Seifried Planker und die Bürgerschaft von Drosendorf ...
  99. ↑ Libri citationum et sententiarum IV/1 Brno (1459-1466) / Knihy půhonné a nálezové. Brněnské půhony od roku 1459 — 1466. s. 251, č. 1144
  100. ↑ Historická geografie, svazek 34, strana 70-72, Komise pro historickou geografii při Historickém ústavu ČSAV, 2007
  101. ↑ II. vojenské (Františkovo) mapování - Morava, mapový list W_12_IV
  102. ↑ Historická geografie, svazek 34, strana 71, Komise pro historickou geografii při Historickém ústavu ČSAV, 2007
Citováno z „https://cs.wikibooks.org/w/index.php?title=Dějiny_Korolup/Nejstarší_historie&oldid=51503“