Dějiny Korolup/Kartoffel-Dämpfkolonne

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Na začátku 20. století se rozmohl na venkově chov krmných prasat. Zimní krmivo sestávalo od podzimu do jara hlavně z vařených brambor. Od 30. let 20. století se začaly prosazovat pařící kolony k přípravě silážovaných brambor. Vzhledem k tomu, že cena takového zemědělského stroje nebyla malá, začaly si parní pojízdné kolony pořizovat hlavně venkovská družstva (podle Friedrich Wilhelm Raiffeisen). Sedláci si pak za menší úplatu parní kolonu pronajímali a ta putovala s jedním obslužným strojníkem od statku ke statku. Sestávala z pojízdného parního kotle a většinou ze dvou kotlů na paření brambor. Po připojení sudetských oblastí k Třetí říši a probíhajících finančních pobídkách si pořídili pařící kolonu také sedláci v Korolupech.[1] Těsně před anšlusem Rakouska vyšel v dolnorakouském týdeníku „Der Bauernbündler” (dne 19. února a 26. února 1938) [2] na pokračování článek od Ing. Karla Horaka „Die Arbeit mit den Kartoffeldämpfkolonnen und deren Instandhaltung” (Práce s pařícími kolonami na brambory a jejich údržba).

Práce s pařící kolonou na brambory a její údržba[editovat]

Silážování brambor se v zemědělství používá už roky. Dolnorakouská zemská zemědělská komora se snaží přínosy a význam silážování zemědělcům přibližovat nejen ústně a písemně, ale i skrze filmovou produkci. Mimořádně bohatá úroda v uplynulém roce 1937 dala opět podnět k většímu zájmu o paření a silážování brambor. Samotné silážování je poměrně snadné. Podmínkou zdárného silážování je důkladné umytí brambor, paření, vhodný výběr nádoby pro silážování spařených brambor a jejich neprodyšné zakrytí. Pro paření brambor je možné použít běžné pařáky, ale pokud se jedná o větší množství brambor, vyplatí se zakoupit pařící kolonu, která namáhavou práci značně ulehčí.

Dolnorakouská zemská zemědělská komora se snaží zemědělcům sklizeň brambor z roku 1937 bezezbytku využít a předejít možné ztrátovosti, a proto umožnila mimo koupě pařících kolon také jejich pronájem. Vzhledem k tomu, že pařící kolony putují od sedláka k sedlákovi, od jednoho družstva k druhému a dokonce po železnici z jednoho okresu do druhého, musí zemědělci počítat i se zvýšenou poruchovostí.

K vlastnímu paření by mělo dojít až po dostatečném nastudování dodaného pracovního manuálu. Nejprve se napumpuje čistá voda do kotle a do otevřené stoupací trubky. Je trestné a také nebezpečné toto stoupací potrubí nějak zužovat nebo dokonce uzavírat. Stoupací potrubí totiž funguje jako "bezpečnostní pojistka" a v případě, že se kotel přetlakuje, roura vyskočí a tím zamezí možné explozi kotle. Tuto funkci "bezpečnostní pojistky" může plnit jen v případě, že není její spodní koleno zaneseno nebo za obzvláště chladných dnů zamrzlé. Za takového počasí se doporučuje naplnit stoupací potrubí horkou vodu. Po celou dobu provozu musí být v kotli tolik vody, aby byla její hladina ve skleněném kontrolním sloupci viditelná.

Každá pařící kolona se skládá z parního kotle a dvou pařících nádob. V době, kdy jsou v jednom kotli brambory pod párou, může být druhý kotel vyprázdněn a naplněn novou várkou. Prostrčením tyče do středního otvoru pařící nádoby se můžete přesvědčit, zda jsou brambory už dostatečně spařené. Pokud z dolního otvoru pařící nádoby začne stoupat intenzivní množství páry, přepne se kotel na druhou pařící nádobu a nechá se mírně odpařit. Poté se nechá přebytečný voda odkapat a spařené brambory se mohou rovnou plnit do nádoby opatřené žáruvzdorným nátěrem. Doporučuje se do nich přimíchat tak 5 procent čerstvé jetelové řezanky.[3]

Trvanlivost pařící kolony závisí od její údržby a od toho jak je sní zacházeno. Bylo by žádoucí, aby každý uživatel k ní vyškolil jednoho strojníka, který se s chodem dokonale obeznámí a bude pařící kolonu po dobu pronájmu obsluhovat. V žádném případě by se pařící kolona neměla předávat dalšímu uživateli hned po použití, ale měla by projít údržbou a být dokonale vyčištěna. Při nasazování a sundavání kotle je třeba dávat pozor, aby nožky kotle nepoškodily šamot u kamen. Pokud je někde prasklina, stačí ji vymazat jílovým blátem. V případě většího popraskání je třeba cihlu nahradit. Cihly jsou k dostání u výrobce.

Maximálnímu výkonu kotle brání silné zanesení sazemi. Nános sazí závisí na použitém palivu. V případě silného nánosu se sundá kouřová komora a drátěným kartáčem se saze seškrábou. K dalšímu snížení výkonu tepelného kotle dochází při používání tvrdé vody a následném vytváření vodního kamene. Pokud je vodním kamenem zaneseno i kontrolní skleněné okénko, stačí sklo odmontovat, kámen seškrábat a zase upevnit zpět. Může se stát, že nános vodního kamene na topném tělese je tak velký, že musí dojít k novému pozinkování, které zajišťuje výrobce za 120 šilinků.[4]

Říšské dotace na pařící bramborové kolony[editovat]

K masovému nákupu pařících kolon došlo v německých obcích jihozápadní Moravy až po připojení k Třetí říši (viz Říšský vyživovací stav - Zemské rolnictvo Donauland - Podpora zemědělství v sudetoněmeckých oblastech). Týdeník „Agrarische Post” upozorňoval zemědělce 29. července 1939 na stále probíhající říšské dotace.[5] Podle schválených říšských směrnic z roku 1938 činily dotace 25 procent z nákupní ceny na území Staré říše (Altreich) a na území Němel (Memelland) a 40 procent z nákupní ceny na území Východní Marky a Sudet.[6] Žádost si mohl podat každý zájemce, který zpracovával minimálně 300 tun brambor ročně.[7]

Pařící kolona v dolnorakouském Hornu[editovat]

Jak taková pařící kolona vypadala, lze spatřit v dolnorakouském muzeu (Madermuseum) v Hornu, kterému ji darovala rodina Schmid z obce Etzelsreith.[8] Jedná se o mobilní pařící kolonu saské firmy Buschmann (Heiz-, Koch- und Futterdämpftechnik), model „Roller I”, která sídlí v městečku Lommatzsch dodnes (Firma Lomma Sachsen GmbH). Rodina Schmid předala muzeu také veškerou dokumentaci (objednávku, platební účty a prospekty). Tehdejší „Dämpfgemeinschaft Etzelsreith” (Pařící společenstvo Etzelsreith) sestávalo z patnácti členů a pařící kolonu si objednalo 26. října 1938. Vzhledem k tomu, že Německé říšské dráhy zpočátku takové zásilky do Východní Marky nepřepravovaly, dostala se pařící kolona do obce až 23. února 1939. Cena činila 2 472 RM (Reichsmark). Říšská finanční podpora od zemského rolnického svazu „Landesbauernschaft Donauland” v Linci (Zemské rolnictvo Donauland) činila 1 096,60 RM. Za poskytnutí dotace odvádělo společenstvo provozující pařící kolonu Zemskému rolnictvu Donauland za každých 10 metrických centů brambor „mycí a pařící” poplatek.[9]

Reference[editovat]

  1. Eleonora Polly: Topographie des Zlabingser Ländchens 1985.
  2. Der Bauernbündler vycházel od 1. října 1906 do 7. května 1938 jako orgán Dolnorakouského rolnického svazu (des Niederösterreichischen Bauernbundes). Zpočátku vycházel jako měsíční periodikum, později od 1. ledna 1908 dvakrát měsíčně a od září 1923 jako týdeník.
  3. Der Bauernbündler 19. Februar 1938, s. 5.
  4. Der Bauernbündler, 26. Februar 1938, s. 7.
  5. „Agrarische Post” byl týdeník pro venkovské obyvatelstvo Východní Marky (Ostmark) a vycházel v letech 1925-1954.
  6. Ostmark (Východní marka) – od 19. století v literatuře užívané označení pro Rakousko (Österreich) v období před jeho povýšením na vévodství (1156). – Po anšlusu Rakouska zakázali nacisté úředně název Österreich a nahradili jej termínem Ostmark, v roce 1942 bylo výnosem A. Hitlera zrušeno i toto označení a nahrazeno názvem Alpen- und Donaugaue (Alpské a Podunajské župy).
  7. Agrarische Post, 29 července 1939, s. 11.
  8. Madermuseum. Sbírky zemědělských strojů zemědělce Ernsta Madera obdrželo město Horn v roce 1983 a vystavilo je v přístavku Höbarthova muzea (Höbarthmuseum). Každé dva roky se koná v Hornu „Parní festival” (Dampffest), při kterém je možno shlédnout stroje za provozu.
  9. Landesbauernschaft Donauland zodpovídal po anšlusu Rakouska za výrobu a distribuci potravin, oddlužení sedláků (Entschuldung), za dodržování práva na půdu (krev a půda ideologie) a udržování venkovských tradic. Landesbauernschaft Donauland