Dějiny Korolup/Hilfspolizeitruppen

Po připojení obce k Třetí říši se dobrovolní hasiči stali na podkladě zákona z 23. listopadu 1938 součástí Technické pomocné policie (Technische Hilfspolizeitruppen). Německý hasičský svaz „Deutsche Reichsverband für Feuerwehr- und Rettungswesen” se sídlem v Praze byl zrušen. Činnost hasičů měla nyní probíhat v součinnosti s organizací NSDAP a s představiteli obce. Starosta Korolup (Franz Baldreich) tímto zastával pozici nejvyššího policejního orgánu v obci. Ve službě a mimo službu hasiči zdravili pozdravem "Heil Hitler", přičemž se tak mělo dít důstojným způsobem a v doprovodu vztyčené pravice do úrovně ramen. NSDAP dobrovolným hasičům určila povinnost nosit svrchovaný odznak a s tím i související rozety. Rukávovou pásku se svastikou hasiči nosit nesměli.

Co se hasičské techniky týče, připojení k Třetí říši znamenalo pro hasiče značný pokrok. Došlo ke sjednocení celého vozového parku, motorových stříkaček, hadic a spojek a nejmodernější technika se postupně dostala až do těch nejmenších obcí. I přes odchod valné většiny hasičů na frontu se našli v místech protiletadlové obrany II. a III. řádu (v malých městech, městysech a obcích) muži, co se snažili plnit službu požární ochrany ve starém duchu. Přes den pracovali v zemědělství, ve zbrojním průmyslu či obchodu, během večerních nebo nočních náletů, vzniklých požárech nebo jiných katastrofách pak bez jediného slova protestu nastupovali k zásahům.

V posledních dnech druhé světové války obdrželi hasiči rozkazem dostat veškeré vybavení a vozový park před postupující Rudou armádou do bezpečí. S technikou odjížděli jenom muži, jejich rodiny nesměly cestovat v žádném případě na vozech a tak v chaosu končící války docházelo často k dlouhodobému odloučení. Hodně hasičské techniky se také během prvních poválečných dnů rozkradlo. Kradla Rudá armáda, ale i váleční zajatci, nuceně nasazení dělníci na práci a vězňové z koncentračních táborů, kteří se snažili různými způsoby dostat domů.

Začlenění hasičů pod Technickou pomocnou policii

Z nařízení Adolfa Hitlera bylo od ledna 1938 upraveno propůjčování hasičských čestných vyznamenání. Podle § 2 se udělovaly dva stupně čestných vyznamenání a to i cizincům. 1. stupeň se propůjčoval významným hasičům z povolání (Feuerschutzpolizei) nebo dobrovolným hasičům (Freiwilliger Feuerwehren) a dalším osobám, které se obzvláště vyznamenali a za chrabré a odvážné chování během likvidace požáru. 2. stupeň se uděloval hasičům z povolání (Feuerschutzpolizei) nebo dobrovolným hasičům (Freiwilliger Feuerwehren), kteří po prvním květnu 1936 dosáhli 25. služebního roku. Návrh na vyznamenání se podával ve dvojím vyhotovení na předtištěném formuláři na kancelář říšského velitele SS a velitele německé policie říšskému ministru vnitra Wilhelmu Frickovi. Na obrázku - čestné vyznamenání druhého stupně.

Po odstoupení pohraničí hasiči nejprve vyčkávali, co nová nařízení a organizační změny přinesou. V mezičase se uklízelo ve zbrojnicích, které měly být „od starého harampádí vyčištěny”. Na obcích probíhaly kontroly dokumentů: služební knihy požárů, seznamu členů, inventární knihy hasících přístrojů a vybavení, pokladního deníku, knihy činnosti záchranářské skupiny (Branddienstjournal, Standesliste, Gerätebuch, Kassabuch, Tätigkeitsbuch der Rettungsabteilung). Zjišťoval se celkový stav metrů hadic, čistota a stav přístupových cest k požárním nádržím. V lednu roku 1939 odesílali velitelé hasičů zprávu o výši a důvodu případného zadlužení, pokladní deník i s kasou se odevzdával na obci, která byla nadále zodpovědná za finance a korespondenci, takže hasičům odpadla funkce pokladníka a zapisovatele.

Zákon o požární ochraně

Zákon o požární ochraně (Gesetz über das Feuerlöschwesen) č. 199 vyšel ve věstníku 26. listopadu 1938 a o měsíc později vstoupil v platnost. Zákon samozřejmě počítal i s lhůtou pro postupné začlenění Rakouska (Východní marky) a sudetského území (Říšské župy Sudetenland), kde byl vyhlášen 19. září 1939 a od 1. října 1939 vstoupil v platnost. Tímto byly dosavadní hasičské spolky (Deutsche Reichsverband für Feuerwehr- und Rettungswesen) rozpuštěny a na jejich místě zřízeny technické oddíly pomocné policie, jejichž nová výstavba ležela na bedrech obce. Připojení obce k Říšské župě Dolní Podunají uveřejnil Říšský věstník zákonů (Reichsgesetzblatt) 14. dubna 1939. Dne 2. července 1939 se ve Znojmě konalo velké shromáždění 10 hasičských okresů (Znojmo, Vranov, Jaroslavice, Mikulovice, Pohořelice, Hustopeče, Slavonice, Moravský Krumlov, Nová Bystřice a Jindřichův Hradec) za účasti více jak 1 500 jihomoravských hasičů, aby tak slavnostně vstoupili do Zemského hasičského svazu Dolního Podunají/Landesfeuerwehrverband Niederdonau.

Od března roku 1940 obce vyplňovaly jednou měsíčně statistické formuláře o své hasičské aktivitě a v dubnu obdržely nové peněžní deníky. Podle nových předpisů museli být všichni hasič povinně úrazově pojištěni u Svazu obecních úrazových pojišťoven (Gemeindeunfallversicherungsverband). Další novou povinností obce byl odběr jednoho výtisku časopisu „Deutscher Feuerschutz“, s jehož obsahem se pak mužstvo seznamovalo během nástupů (Appellen) a při večerních školeních. Rokem 1940 vstoupil v platnost také zákaz vystoupení z protipožární služby. Vedoucí představitelé sborů byli zahlceni řadou dotazníků, průzkumů, formulářů a zpráv, které měly být odesílány co možná nejlépe a pokud možno vyplněné na psacím stroji. Očividně jim tato nová úřední agenda činila nemalé problémy, jelikož se ze strany vyšších orgánů neustále objevovaly urgence nedodržených termínů nebo výhrůžky spojené s osobními konsekvencemi.

Pohonné hmoty

S řízeným válečným hospodářství vstoupilo v platnost také nařízení o nakládání s minerálními oleji (benzínem a naftou), což u velitelů hasičů vyvolalo mnohé obavy o dostatek paliva pro protipožární účely. Úřední listy okresních hejtmanství (Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft) proto zveřejnily podrobné postupy při podávání žádostí. Starosta obce, po domluvě s velitelem místních hasičů (Ortsfeuerwehrkommandant), podával u okresního hospodářského úřadu žádost o vystavení benzínové karty (Benzintankausweiskarte), ve které uváděl, druh motorové stříkačky (ruční, tažená koňmi nebo automobilová), její obsah nádrže a obecní zásoby paliva, na jejímž základě pak úřad zaslal starostovi obce potřebné benzínové lístky (Benzin-Bezugscheine). Ty se pak předkládaly u čerpací stanice, která hasičům povolené množství benzínu prodala. Za patřičné uskladnění palivových zásob zodpovídal starosta obce.

Členství

Vyhláška ze 14. února 1939 zakazovala cizím státním příslušníkům členství ve sborech pomocné policie. Členy pomocného policejní sboru mohli být nadále jen němečtí státní příslušníci. Hasiči, kteří neobdrželi v Korolupech říšské německé občanství nebo optovali k českému (protektorátnímu), museli ze sboru vystoupit. Zpráva o členství měla být obcemi odesílána okamžitě. Podle vyhlášky z 24. října 1939 se mohli stát členy pouze muži od 17 do 55 let. Aktivní služba končila v šedesáti letech a po dosažení této věkové hranice přecházeli hasiči do rezervy. Obecní hasičský sbor se skládal minimálně z 18 mužů (1 četa o dvou družstvech), v malých obcích ze 14.

Uniforma a hodnosti

Uniforma technické pomocné policie (hasičů) za druhé světové války ve Třetí říši

Uniformy hasičů se přizpůsobily střihu policejních stejnokrojů. Tmavě modrá bunda z vlněné tkaniny měla na hrudi dvě našité kapsy se záševky, dvě vložené kapsy ve spodní části, nárameníky a límec zdobila karmínově červená paspulka. Strojově vyšívaná orlice se nosila na levé paži, kalhoty ze stejné látky byly rovné. Čepice s kšiltem a černou stuhou, lemovala purpurová paspulka. V předu seděl znak říšské orlice a hasičská kokarda. Uniformu od hodnosti Zugführer zdobila stříbrná šňůra, od 40. roku už od hodnosti Meister der Feuerwehr. V roce 1943 se hodnosti sjednotily s vojenskými (uvedeny v závorce). Čekatelé nenosily 6 měsíců žádné výložky a žádné označení hodnosti na patkách límce.

• Anwärte
• Truppmann (Wachtmeister der Feuerwehr)
• Obertruppmann (Oberwachtmeister der Feuerwehr)
• Haupttruppmann (Hauptwachtmeister der Feuerwehr)
• Truppführer (Meister der Feuerwehr)
• Obertruppführer (Obermeister der Feuerwehr)
• Haupttruppführer (Hauptmeister der Feuerwehr)
• Zugführer (Leutnant der Feuerwehr)
• Oberzugführer (Oberleutnant der Feuerwehr)
• Hauptzugführer (Hauptmann der Feuerwehr)
• Kreisfeuerwehrführer (Major der Feuerwehr)
• Bezirksfeuerwehrführer (Oberstleutnant der Feuerwehr)
• Abschnittsinspekteur (Oberst der Feuerwehr)

Sbírky na „Den německé policie”

Ilustrační fotografie - Sbírka v Den německé policie, Generalmajor Arthur Mülverstedt (Generální inspektor říšské policie v roce 1939) během pouliční sbírky

Ilustrační fotografie - Sbírka v Den německé policie 1939 (Tag der deutschen Polizei), člen Schutzpolizei s kasičkou

Od roku 1938 se slavil ve Východní marce „Tag der Deutschen Polizei”. Po vypuknutí války se konaly po celé Třetí říši válečné sbírky. V lednu roku 1939 obdržel ke „Dni německé policie” také sbor hasičů jasné instrukce. Velitelé (starostové) se měli postarat, aby se na Winterhilfswerk-sbírce (WHW) zúčastnil celý sbor, který obdržel k tomu účelu i plechové kasičky s odznakem WHW. Před zbrojnicí se měl v den svátku konat nástup mužstva za vyvěšení vlajky a pozdravu (Flaggenhissung). Vzhledem k tomu, že finanční příspěvky hasičů byly brány jako jejich „osobní oběť”, měly být z kasiček vyčleněny. I v roce 1940 zemské velení hasičům připomínalo, že ke konečnému vítězství Německa mohou přispět stoprocentní účastí na domovní sbírce KWHW (Kriegswinterhilfswerk). Od roku 1940 se sbírka konala po dobu dvou dnů (1940 17. a 18. února, 1941 16. a 17. února, 1942 14. a 15. února) a v oběžníku se uvádělo: „Očekává se, že každý uniformovaný hasič se aktivně zapojí a přinese i osobní oběť (1 RM na osobu). Údaje o počtu hasičských dárců a údaje o celkovém výtěžku musí být uvedeny odděleně.”

Přestože se mnoho hasičů už od roku 1942 nacházelo na frontě, v roce 1943 požadovalo ministerstvo vnitra sbírku ještě úspěšnější. Na sbírce se měli podílet nejen hasiči, ale i členové Hitlerjugend. Sbírka probíhala po dobu tří měsíců (prosinec, leden a únor). Od hasičů se předpokládala „osobní oběť” formou tzv. zvláštního daru (Sonderspende), přičemž „suma měla tu z loňského roku překonat”. Velitelé sborů byli také vyzváni k založení zvláštních sbírkových účtů (Sammelkonten). Celá akce končila 20. února 1943. Velitel zasílal na landrát zprávu formou poštovního lístku, na kterém uvedl odděleně vybranou sumu a počet zúčastněných hasičů a HJ.

Zákazy účasti na církevních slavnostech a obřadech

Hasičské tradice spojené s církevními obřady jako každoroční oslavy patrona svatého Floriána kolem 4. května nebo účast hasičů na církevních procesích byly nacionalistům od začátku trnem v oku. Zpočátku museli hasiči účast na takových oslavách (svátek sv. Floriana, svátek Božího těla, pohřby a podobné akce) povinně projednávat se stranickou organizací NSDAP ve Vratěníně a s představiteli obce. Další nařízení upřesňovalo, že církevní obřady nejsou hasičskou službou a členům Technické pomocné policie tedy nepřísluší na těchto akcích nosit uniformu a to ani členům hasičských kapel. V lednu roku 1939 obdrželi oběžník, který upozorňoval, že nosit prapor hasičského sboru je dovoleno pouze během obřadů k poctě zemřelého kamaráda a že sbor se musí za každé situace chovat tak, aby nepodkopával dobrou pověst sborů pomocné policie. Na začátku května 1939 se opět hasičům oběžníkem připomínalo, že podle výnosu říšského velitele SS a šéfa německé policie z 3. června 1938 se účast v uniformách na církevních procesích a pohřbech za žádných okolností nepovoluje.

Deutsches Rotes Kreuz (DRK)

Plakát DRK z Třetí říše

Nositelem záchranné služby se měl do budoucna stát Německý červený kříž (DRK) a základ jeho výstavby tvořily záchranné oddíly dobrovolných hasičů. Zpočátku byl hasičům vstup do DRK umožněn zcela volně a hned po vstupu mohli nosit jeho označení. Zařízení a záchranná výbava ale zůstávala až do ukončení vybudování celé struktury v majetku záchranných hasičských sborů. Od podzimu roku 1938 se postupně převáděly záchranné skupiny do DRK. V březnu roku 1939 obdrželi přední funkcionáři hasičstva a starostové obcí oběžník s vyhláškou inspektora pořádkové policie plukovníka Meißnera. Hasičům, kteří byli ve sborech nepostradatelní, se členství u DRK nepovolovalo a v takovém případě vybavení záchranných oddílů na DRK nepřecházelo. V místech, kde došlo přestupem k DRK k oslabení nebo narušení pohotovosti, se měli hasiči okamžitě vrátit a zůstat tak dlouho u hasičské záchranné služby, dokud nebude DRK schopen zajistit veškeré požadavky. Na začátku prosince 1939 započal Německý červený kříž s výstavbou organizací po obcích, ale i tak nadále platilo, že nesmí být porušena pohotovost hasičských sborů.

Příprava na válku

Ilustrační foto - odvod branců do wehrmachtu, prohlídka zdravotní způsobilosti (německy Musterung)

O přípravě na válku se samozřejmě během zvýšené cvičební aktivity nehovořilo. Hasičům se cvičení zdůvodňovala jako příprava na „velký úkol”. Na základě přísně tajného dopisu svolávali starostové obcí „naléhavou” a povinnou schůzku všech hasičů, na kterou se měli dostavit s vojenskými dokumenty. V případě nesplnění příkazu hrozil trest podle platných vojenských zákonů. Dalším přísně tajným dopisem vojenské velení zjišťovalo minimální počet členů pro záchrannou a hasičskou službu v obci. V úvahu nejprve připadali pouze muži starší 45 let. V případě, že by nebylo možné z této věkové skupiny sbor utvořit, směly obce zařazovat také hasiče ve věku od 35 let. Z vojenské služby byli uvolněni též velitel, jeho zástupce, velitel družstva, velitel záchranné skupiny, strojníci a řidiči. Podle dalšího tajného rozkazu podstupovali hasiči vojenskou lékařskou prohlídku, o které směl být uvědomen pouze lékař.

Dotazník z prosince 1938 se týkal informací o zdravotní službě. Zaznamenával se veškerý zdravotnický materiál, nezbytně nutný zdravotnický materiál pro hasiče a zdravotnický materiál, který mohl být bez problémů převeden na DRK, počet členů se zdravotnickou zkouškou a počet členů v záchranné službě. V lednu roku 1939 podstupovali všichni starostové obcí povinné školení z „obrany proti bojovým plynům”, řidiči z ročníků 1902 až 1909 nebo narození před rokem 1893 strojnické zkoušky, velitelé sborů sestavovali seznam hasičů, kteří by v případě doplnění potřebných zkoušek nemuseli rukovat do války a mohli zůstat u požární služby. Jmenný seznam musel být odeslána ke schválení nejpozději do konce ledna 1939. Na podzim roku 1939 se na podkladě dalšího přísně tajného rozkazu sestavovaly seznamy hasičů ve věku od 20 do 45 let (označena měla být jména nepostradatelných hasičů) a dotazníky týkající se počtu strojníků a řidičů, jejich věku a absolvování strojnických zkoušek.

Hasiči za druhé světové války

V září roku 1939 okresní velitelství hasičům oběžníkem připomínalo, že v případě velkého počtu odvedených na frontu doplní své stavy rezervními ročníky a dobrovolníky z HJ. Samozřejmě nechybělo provolání „für Führer, Volk und Vaterland”. Další úbytek mužstva nastal po 5. říjnu 1943, kdy byly odvedeny ročníky 1894 a 1893-1883. Jména padlých „kamarádů” se nejprve zveřejňovala v novinách „Deutscher Feuerschutz“ a zároveň se dokumentovala v „Čestné knize německé policie” (Ehrenbuch der Deutschen Polizei). Seznamy padlých se sice dál posílaly okresnímu velení, ale od června roku 1942 se v tisku už jména neuváděla. Okresní velitelství hasičům slibovalo, že padlí kamarádi budou po válce do čestné knihy doplněni a vytištěné knihy si budou moci zakoupit a ve sborech na čestném místě vystavit.

Ilustrační fotografie - Hitlerjugend - Feuerwehrscharen při protipožárním zásahu.

Ilustrační fotografie - pomocnice protiletadlové obrany (Luftschutzhelferin) při cvičení se signálním rohem

V březnu roku 1940 vyzval polní maršál Hermann Göring všechny hasičské sbory ke kovové sbírce pořádané k narozeninám Adolfa Hitlera. Hasiči probírali zbrojnice a shromažďovali přebytečné kovové předměty. Sbírka se netýkala dosud používaných spojek K 52. O kovové hřebeny přišly i hasičské helmy. V prosinci roku 1941 se začalo hovořit o tom, že by se mužstva měla připravit „na těžké úkoly, které se s největší pravděpodobností dostaví” a „jednou až dvakrát měsíčně věnovat několik hodin školení z protipožární ochrany”. V roce 1942 vyhlásil říšský ministr zbraní a střeliva Albert Speer (od roku 1943 ministr pro zbrojní a válečnou výrobu) mobilizaci železných rezerv, takže následovala nová kovová sbírka pro válečné účely. V červnu 1943 odevzdávali hasiči do Hornu nepoužívané ruční a parní stříkačky, spojky a ostatní starou výzbroj.

HJ a ženy u hasičů

Už od září roku 1939 se sice mluvilo o tom, že pokud si hasičský sbor nevystačí s povolanými rezervami starších ročníků, bude se mužstvo doplňovat dobrovolníky z Hitlerjugend (HJ-Feuerwehrscharen), ale už se neuvádělo, že se chlapci z HJ nestanou aktivními členy hasičského sboru. Což znamenalo, že jejich požární výzbroj ležela na bedrech obce a pro cvičení a zásah byli u hasičů pouze úrazově pojištěni. V červnu 1941 okresní velení zdůrazňovalo:

„Vzhledem k tomu, že zajištění nového hasičského dorostu je primárním úkolem, bude se Hitlerjugend účastnit hasičské služby mnohem více jak doposud. Samozřejmě nemusíme zdůrazňovat, že během války má hasičský výcvik, nácvik leteckého poplachu a ostatní nácviky přednost před základní službou v HJ."

Hasiči raději využívali starší rezervisty, jelikož sotva chlapce z HJ zacvičili, byli povoláni k předvojenskému výcviku, k RAD a nakonec k wehrmachtu. Od 1. února 1944 musela být z rozkazu říšského ministra vnitra minimálně polovina hasičů nahrazena vyškolenými rezervami.. Ještě v prvních měsících roku 1944 nebyl věkový průměr hasičů tak špatný, ale po odvedení ročníku 1903 se situace v obcích rapidně zhoršila a na řadu přicházela různá „nouzová opatření”. Jedním z nich byl i nástup žen a dívek k protipožární službě.

Nové normy a školení pro družstva

Od 1. ledna 1939 povinné normy AVF - der Löschangriff. Ilustrační fotografie z muzea v Mnichově. Hasiči předpisům říkali „černá knížka”.

Hasičský vůz LF 8 LLG. V únoru 1940 obdrželi hasiči oběžník říšského ministerstva vnitra, který stanovil výrobu typizovaných hasičských vozů. Nadále mohly být sborům dotovány pouze typizované vozy (pro 1 velitele a 8 mužů). Úprava nebo přestavba starých osobních automobilů byla zakázána. V prosinci roku 1940 ještě přibylo nařízení o vybavení vozů jedním kobaltově modrým světlometem (Bosch-Kennlichtscheinwerfer). Pro vozidla Luftwaffe platila tzv. "Luftwaffengrau matt" (RAL 7021). O nová vozidla žádal „Kreisfeuerwehrführer” za účelem protiletecké obrany.

Od 1. května 1939 vstoupily v platnost nové jednotné normy AVF (Ausbildungsvorschrift für den Feuerwehrdienst), které za nejmenší formaci označovaly družstvo sestávající z jednoho velitele a osmi mužů. Hasiče tak čekalo povinné absolvování zkoušek z protipožárního útoku (Löschangriff) pro družstva. S malou „černou šestnáctistránkovou knížkou” nastala u hasičských sborů doslova revoluce. V praxi ale nefungovalo vše tak rychle, jak by si velení představovalo. V červenci roku 1941 župní velitelství sbory upomínalo:

„Doporučuji všem velitelům, aby si urychleně obstarali publikaci „Die Gruppe im Übungs- und Branddienst” od Ing. Schlossera za 0,75 RM. Budou-li se při nácviku protipožárního útoku publikací řídit, tak se snad už konečně dočkáme zlepšení.”

Župní velitelství pravděpodobně ještě v květnu 1942 spokojeno nebylo, jelikož upozorňovalo na nedodržování cvičební aktivity a porušování pravidel během cvičení. Župní velitel zdůraznil, že školení budou probíhat přesně podle návodu v publikaci a že bude všemi prostředky usilovat o to, aby uniformované hasičské sbory fungovaly jednotně. Od 1. července 1942 velitelství zavedlo poznámkové sešity, do kterých měli starostové zapisovat všechna cvičení nebo zásahy s uvedením data, času, délky trvání a počtem zúčastněných hasičů.

Výstroj a technika

Ještě na začátku roku 1942 byl vozový park venkovských sborů přehlídkou mišmaše starých vozidel, často ještě s celogumovými pneumatikami. Nákladní automobily, motocykly nebo drážní vozidla chyběla zcela. Palivo neměly ani landráty. Zásahovou výstroj si hasiči obstarávali z vlastních zdrojů a o jednotnosti uniforem se hasičům mohlo jen zdát. Změna nastala až po vzniku Říšského úřadu pro dobrovolné hasiče, kdy sbory konečně obdržely nové uniformy, obuv, koženou výstroj, hadice a normované spojky. Hned na to následovala úplná mobilizace míst protiletadlové obrany I. řádu. Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium) započalo hasičské jednotky postupně vybavovat také novým jednotným vozovým parkem v šedé barvě. Těžší družstva obdržela hasící vůz se zabudovanou motorovou stříkačkou a lehčí družstva vůz s motorovou stříkačkou na přívěsu. Hasičské automobily se směly používat pouze v případě požáru nebo jiné katastrofy, ale stranické formace NSDAP je mohly použít na základě žádosti, kterou podávaly u starosty obce.

Nedostatek benzínu

Palivové hospodářství Třetí říše se dostávalo od roku 1940 do velkých obtíží. V roce 1941 vydal Říšský místodržící pro župu Dolní Podunají Hugo Jury rozkaz, aby bylo hasičským sborům palivo nadále přidělováno pouze na nezbytně nutné účely. Rezervy benzínu se mohly použít jen při zásahu a nácvik měl probíhat bez použití paliva. Okresní zemědělský úřad hasičům například sděloval:

„Hasičská cvičení se mohou konat s použitím benzínu pouze v případě, že se jedná o výcvik nového týmu. V takovém případě je třeba, aby si sbor u příslušného okresního úřadu podal žádost o potřebné množství paliva. Rezervní benzín nesmí být v žádném případě použit k jiným účelům. Mohlo by se tak stát, že v případě nutného zásahu nebude benzín k dispozici.”

V roce 1942 již platil příkaz k tzv. suchému cvičení, čímž však nemělo docházet k omezení dosavadní nácvikové aktivity. O rok později se přistoupilo k palivové směsi v poměru 1:25. V roce 1944 docházelo dokonce ke krádežím:

„V poslední době došlo u některých hasičských sborů ve zbrojnicích ke ztrátě benzínu. Nedostatek paliva bohužel způsobuje, že hasiči nemohou provádět dokonce i požadované testy. Jelikož nedostatkem paliva může být ohrožena operační schopnost mužstva, je takový čin nejen krádeží, ale i sabotáží. S okamžitou platností jsou velitelé sborů odpovědní za bezpečné uschování paliva a v případě opakované ztráty musí okamžitě podat hlášení na oddělení SS a sepsat policejní protokol. Není-li zbrojnice dostatečně bezpečným úložištěm, je třeba palivo umístit na takové místo, kde by bylo dostatečně chráněno před neoprávněným přístupem.”

Rekreace

Inspektor dobrovolných hasičů pro župu Sudety poskytl Říšskému úřadu pro dobrovolné hasiče v Berlíně v dubnu roku 1942 270 rekreačních míst pro měsíce červenec, srpen a září. Celkem se jednalo se o 60 míst v Karlových Varech, o 120 míst v Teplicích a 90 míst ve Františkových Lázních. Říšský úřad hodlal hasičům, kteří by obdrželi lékařské doporučení, přispět paušálním příplatkem ve výši 200 RM na 28 dní a uhradit jízdné 3. třídou tam a zpátky. Kapesné ve výši 1 RM na den byla ještě v jednání. V červnu ale úřad celou akci s okamžitou platností z finančních důvodů zastavil.

Župní velení se pravděpodobně snažilo najít levnější variantu ve vlastní dolnopodunajské župě, jelikož vedoucí Svazu obecních úrazových pojišťoven (Gemeindeunfallversicherungsverbandes) se nakonec rozhodl poskytnout členům dobrovolných hasičských sborů rekreační zařízení pojišťovny „Landesversicherungsanstalt Wien-Niederdonau”. Změna životního stylu s pobytem na čerstvém vzduchu měla přispět k tomu, aby hasiči dosáhli své původní výkonnosti. Každý měsíc mohli být z župy na čtrnáctidenní rekreaci vybráni tři hasiči.

Svépomocná protiletadlová obrana

Ilustrační fotografie spojky v civilní protiletadlové obraně (Melder) - HJ ve věku kolem 15 let. Jejich vybavení: plynová maska, pevná pokrývka hlavy - helma se znakem RLB, svítilna, modrá rukávová páska, blok + tužka v látkovém pouzdru, cyklistické kolo, na krku nápis Melder

Ilustrační fotografie protiletadlového krytu. Při vyhlášení poplachu spěchali obyvatelé do protiletadlového krytu (Luftschutzraum - LSR) s úkrytovým zavazadlem, které se skládalo z osobních dokladů, důležitých dokumentů, cenností, náhradního oděvu, přikrývky, nádobí, příborů, holení, toaletních potřeb, potravin, vody, případně hraček pro děti... Následně velitel společně s požární hlídkou procházel stavení, kontroloval (plynové) spotřebiče a hasící prostředky. Domovní dveře se pro případné kolemjdoucí nechávaly otevřené. Zástupce velitele měl prozatím na starosti situaci v LSR. V průběhu náletu se nacházela družstva hasičů v pohotovosti.

„Volksgasmaske VM 40” v originálním balení a s návodem z období druhé světové války. Maska měla šroubovací filtr a byla určena k rychlému úniku ze zamořeného území do maximálně 20 minut, u Fosgenu pouze do pěti minut. Do konce války jich firma „Drägerwerke” vyrobila 45 mil. kusů. Výdej masek měla na starosti Národně-socialistická Organizace pro blaho národa (NS-Volkswohlfahrt).

Protiletecká obrana byla kvůli nedostatku financí a pohonných hmot uspořádána podle stupně ohrožení na místa I., II. a III. řádu. V místech s protileteckou obranou I. řádu se podařilo protileteckou obranu zcela vybudovat. Bezpečnostní a pomocná služba (SHD) navíc obdržela i podporu od Luftwaffe. V místech s protileteckou obranou II. řádu měly takovou podporu pouze státní, komunální a podobná zařízení. Svépomocná protiletadlová obrana, rozšířená svépomocná protiletadlová obrana a protiletadlová obrana podniků zde byla vybudována tak jako v místech I. řádu (Horn-Waidhofen a. d. Thaya). Všechna ostatní místa spadala pod území s protileteckou obranou III. řádu, na kterých nebyla speciální obranná struktura pro státní, komunální a ostatní podobné civilní objekty vybudována. Tato místa se musela o sestavení svépomocné protiletecké obrany postarat sama.

Reichsluftschutzbund (Říšský svaz protiletecké obrany) patřil pod svazy, nad kterými držela dozor NSDAP.

Organizační struktura	Název oblasti, velení
RLB-Gruppe XVII Ostmark	Wien III/40, Reisnerstraße 31, Gruppenführer: Generalluftschntzführer Klupp, Stabsleiter: Oberstluftsehntzführer Prütz
Bezirksgruppe	Niederdonau
Ortsgruppe	Horn-Waidhofen a. d. Thaya: Horn-zámek, tel. 66
Gemeindegruppe	Fratting (Vratěnín)
Block-Untergruppe	Kurlupp (Korolupy)

Korolupy tedy spadaly do protiletecké obrany III. řádu a svépomocnou protileteckou obranu měl na starosti velitel hasičů, tedy starosta obce. Na vesnicích nebo v místech s malým osídlením zajišťovaly protileteckou obranu obecní skupiny (Luftschutzgemeinschaften) sestavené z velitele protiletecké obrany, z hasičů, z dobrovolných záchranářů a ze spojek (Meldern). Starosta také zodpovídal za nahlášení škod na osobách a majetku na landrát do Hornu. Okresní velitel policie předával hlášení štábnímu důstojníkovi ochranné policie na říšském zastupitelství Dolního Podunají ve Vídni.

Mezi základní svépomocná opatření patřilo v každém případě zatemnění (tmavé závěsy, tmavý papír, žárovky např. typu OSRAM apod.), vyklizená půda, uklizený domovní kryt, nářadí a dostatečné množství vody a písku. Ke svépomoci patřil i protiletecký výcvik, rozpoznání signálů leteckého poplachu a denní pohotovostní služby. Předpisové protiletadlové kryty se na venkově a v malých obcích nacházely jen zřídka. Selská stavení v Korolupech byla nepodsklepená, takže sedláci museli využívat některý ze sklepů určených k uskladnění zemědělských produktů. Venkovské obyvatelstvo i přes přísné příkazy a neustálé protiletecké výcviky nebralo poplachy vážně a ke konci války, kdy docházelo k četnému bombardování a s tím i k častým poplachům, se po vyhlášení signálu zdržovalo na poli nebo v lese. Nedodržování nařízení dokládají i různé propagandistické dobové plakáty jako třeba: BAUER SCHÜTZ DICH! - WIE...ZEIG DIR DER REICHSLUFTSCHUTZBUND. (Sedláku chraň se! Jak, to ti ukáže Svaz protiletecké ochrany.)

V obcích se varovné sirény umísťovaly většinou na střechu obecního úřadu. Požáry se ohlašovaly radiopřijímačem, telefonem, telegrafem, požárním hlásičem nebo ústně. Kostelní zvony se mohly k církevním účelům používat po dobu 6 minut od 8.00 do 18.00 hodin, jinak byly vyhrazeny pro ohlašování požárů a pro nouzovou signalizaci. Nakonec se stejně používal starý dobrý signální roh „Nebelhorn”. Od prosince roku 1943 říšská pošta zajišťovala pod heslem „Brandmeldung“ okamžité telefonické spojení.

Složení obecní skupiny (Luftschutzgemeinschaft):

• velitel (starosta obce) prováděl výcvik a školení, kontroloval zatemnění domů, vyklizení půd, nářadí a hasící látky, úpravu sklepního prostoru a jeho údržbu. Sestavoval rozpis denních pohotovostních hlídek a vyhlašoval poplach. Jeho vybavení se skládalo z plynové masky, pracovního obleku s rukavicemi, signální píšťalky, svítilny, zápisníku s tužkou na hlášení, balíčku obvazů a z prostředků proti chemickým látkám, z rukávové modré pásky s bílou hvězdou.
• denní požární hlídka
• družstvo místních hasičů k hašení požárů
• 1 sestra (laická pomocnice)
• 1 spojka
• dobrovolníci - většinou ženy a starší muži, kteří nerukovali do války

Hasící prostředky (pro jedno stavení):

• 1 ruční stříkačka kbelíková (Luftschutzhandspritze) nebo zahradnická
• 1 – 2 tlumnice na udušení plamene (Feuerpatsche)
• 1 trhací hák na strhávání ohořelých trámů (Einreißhaken)
• 1 šňůra na dřevěném navijáku (Leine)
• 1 vodič - drát (Leiter)
• 1 lékárnička (Luftschutz - Hausapotheke)
• 1 žebřík
• 1 – 2 bedny s pískem (Sandkiste)
• 1 malá lopatka ke každé bedně s pískem (Handschaufel)
• 1 velká lopata nebo rýč (Schaufe oder Spaten)
• papírové sáčky s pískem po pěti kg (Löschsand Tüten)
• 1 sekyra (Beil)
• 1 – 2 nádoby na vodu (Wassereimer) - v každém domě a sklepě
• 1 zásobník na vodu (jímka, Wasserbehalter) - v každém domě a ve sklepě

ZATEMŇUJEME! Při zaznění akustického varovného signálu nebo leteckého poplachu zatemňujeme i mimo udaný čas od 17.30 do 6.00 hodin v období od 6. do 12. listopadu 1944!

Na venkově bylo obyvatelstvo na svépomoc odkázáno mnohem více než ve městech. Od února roku 1944 probíhaly protiletecké nácviky i v obcích jihozápadní Moravy. Zakládaly se umělé rybníky a vodní nádrže, u potoků se budovaly přístupové cesty k odběru vody a na dvorech statků stály nádoby s vodou k hašení požáru, zrovna tak jako všudypřítomné kupy písku. Sedláci se snažili uschovat část úrody mimo statek v polních stodolách a kůlnách, zemědělské stroje nestály jako dříve pod jednou střechou vedle sebe, ale pokud možno stranou mimo dvůr. Všichni nacvičovali vyhánění dobytka ze stájí a vyvezení strojů a povozů. Simulovaly se dopady bomby, požáry na statku, zřícení střechy, řetězy obyvatel k hašení vodou, první pomoc dobrovolnic při zasažení forforem. V tisku se množila nabádání k dodržování pravidel a předpisů protiletecké obrany. Vzhledem k tomu, že se v každé obci nenacházel lékař, apeloval tisk na dostatek obvazového materiálu v domácích protileteckých lékárničkách nebo připomínal chyby, z kterých se měli sedláci poučit.

„Obvazový materiál se musí na každém statku nacházet v dostatečném množství. Povinností každé selky, která funguje v obci zároveň také jako zdravotní dobrovolnice, je pravidelná náhrada spotřebovaného obvazového materiálu v domácích lékárničkách a domácí výroba trojcípích šátků a obvazů. To samé platí i v protiletecké ochraně domácích zvířat, kdy je třeba zajistit velká prostěradla s našitým uvázáním a na široké pruhy nastříhané kusy látek.”

„Nádoby s vodou musí být neustále naplněné až po okraj. Jen plné nádoby mohou zabránit přístupu kyslíku, který je příčinou reznutí!”

„Stávající vrata u stájí nestačí k rychlé záchraně dobytka, proto by se každý sedlák měl postarat o dodatečné vybudování nouzového východu, který však nesmí být zazděn cementovou ale vápennou maltou nebo příčkou z jílu a kamenů.”

„Zemědělské vozy s úrodou se nesmí nechávat přes den a v noci stát v ulicích mezi statky, jelikož v případě požáru brání provozu a záchranářským akcím a tvoří mosty pro přeskakující plameny!”

„Úložiště hasících přístrojů a nářadí musí být označena bílým nátěrem, zrovna tak kliky a zámky u dveří a vrat!”

„Sedláci, i když je po sklizni, nesmíme v protiletecké obraně na venkově polevit, což také potvrzují neustále se množící nálety. Dávejte obzvláště pozor na zatemnění v chlévech a ve stájích během ranního a večerního krmení, kdy sebemenší světelný záblesk může mít pro vesnici nedozírné následky. Zemědělské stroje je třeba na zimu uschovat mimo statek (například ve stodole na poli), stroje nesmí stát těsně vedle sebe a musí být schopné transportu. Největší problém bývá s transportem velkých strojů jako jsou třeba mlátičky, které je třeba odstavit na mírně šikmou plochu a kola dodatečně zabrzdit kameny. Jen tak mohou být těžké stroje odtaženy do bezpečí za pomoci malého počtu osob.”

Tisk

• Deutscher Feuerschutz - státní centrální orgán požární ochrany v Německé říši, 1937 - 1945
• Die nationalsozialistische Gemeinde - ústřední noviny NSDAP pro politiku obecní správy, Ostmark 1939-1941
• Die Landgemeinde - úřední orgán pro zemědělskou správu, Ostmark 1939-1941
• Die Feuerlösch-Polizei - úřední časopis pro celou požární ochranu, vydáván pod říšským ministerstvem vnitra, 1939
• Der Luftschutz - orgán zemské rakouské skupiny říšského svazu protiletecké obrany, měsíčník 1938-1940