Dějiny Korolup/Říšský vyživovací stav

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Cedule pro označení služebny Ortsbauernführer
Anerberecht (právo zemědělské dědičnosti) ve Třetí říši

Základ národně socialistického zemědělství formuloval zákon o předběžné výstavbě německého zemědělství (Reichsnährstandes) a opatřeních týkajících se regulace trhu a cen zemědělských produktů (Gesetz über den vorläufigen Aufbau des Reichsnährstandes und Maßnahmen zur Markt- und Preisregelung für landwirtschaftliche Erzeugnisse) z roku 1933 a druhé nařízení o předběžné výstavbě německého zemědělství (Zweite Verordnung über den vorläufigen Aufbau des Reichsnährstandes) z roku 1934.[1] Dohled nad Úřadem pro výživu vykonával říšský ministr pro výživu a zemědělství (R. Walter Darré, od roku 1942 Herbert Backe), který byl zároveň říšským zemědělským vůdcem (Reichsbauernführer).

Již 18. března 1938 započal v Rakousku působit prozatímní zemědělský úřad (Bauernberufsvertretung), obdobný Říšskému vyživovacímu stavu.[2] Výstavbou rakouského Reichsnährstandu byl pověřen Anton Reinthaller.[3] Rakouský Reichsnährstand byl oficiálně začleněn pod Třetí říši 14. května 1938 a zároveň převzal povinnosti rozpuštěného ministerstva zemědělství a výživy. Většina jeho úředníků pocházela ze Staré říše.[4] Hlavním úkolem Reichsnährstandu bylo optimalizovat rakouské zemědělství v souladu s vojenskými požadavky, k čemuž mělo dojít mimo jiného také za pomoci státních pobídek a dotací. Stejně jako Reichsnährstand vstoupil 27. července 1938 v platnost také „Reichserbhofgesetz”, ideologicky založený zákon na podporu zadlužených zemědělců, a s ním právo zemědělské dědičnosti „Anerberecht”.

Členy Reichsnährstandu se podle zákona staly všechny zemědělské závody i se zaměstnanci, všechna zemědělská, spořitelní a úvěrová družstva, veškerý obchod s obilovinami, hospodářskými zvířaty, mlékem, vejci, ovocem a zeleninou, dále všechna prodejní a zpracovatelská družstva, mlýny, jatka, lihovary apod. Pod úřad patřilo také zahradnictví, lesnictví a rybářství. Říšský vyživovací stav (Reichsnährstand, zkratka RNST) zemědělce nejen sdružoval, ale i kontroloval, centrálně plánoval a řídil národně socialistické zemědělství a výživu. Členství rolníků a zákonem jmenovaných korporací bylo ve svazu povinné.

Organizačně se Říšský vyživovací stav členil na Zemská rolnická společenstva (Landesbauernschaft Donauland: Niederdonau, Oberdonau a Wien, sídlo Linz), která se dále členila na Okresní rolnická společenstva (Kreisbauernschaft Niederdonau: Amstetten, Gmünd, Hollabrunn, Horn, Krems, Waidhofen a. d. Thaya, Sankt Pölten, Lilienfeld, Neunkirchen, Scheibbs, Zwettl, Melk, Baden, Bruck a. d. Leitha, Tulln, Korneuburg, Mistelbach, Gänserndorf, Oberpullendorf, Wr. Neustadt, Eisenstadt) a nejnižší článek tvořilo Místní rolnické společenstvo (například Ortsbauernschaft Kurlupp) v čele s rolnickým vůdcem (Ortsbauernführer, zkratka OBF). Říšský vyživovací stav zaměstnával z valné části penzisty.

Zemské rolnictvo Donauland / Landesbauernschaft Donauland[editovat]

Getreidesilo / obilné silo, typická stavba přístavního sila z období Třetí říše. Zavedení čtyřletého plánu úzce souviselo s budováním normovaných a typizovaných sil tzv. „Reichstypenspeichern”, které byly budovány Říšským úřadem pro výživu (Reichsnährstand). Göring nastartoval výstavbu sil s celkovým obsahem 25 mil. tun obilí už v roce 1938. Mimo velkoskladišť jako jsou třeba Wien-Albern, Krems[5], Pöchlarn, Linz, se budovala podél železnice i malá finančně nenáročná skladiště (Lagerhallen) ze dřeva.
Výroba sýru Tilsiter, Ostpreußen, název podle litavského města Tilsit (Zdroj: Bundesarchiv)

Raiffeisenova družstva nepasovala do systému národního-socialismu. Už v březnu 1937 vydalo Gestapo zprávu, ve které konstatovalo, že spotřebitelská družstva jsou vlastně marxistickými baštami. O rok později vystoupil Walther Funk, říšský ministr průmyslu (Reichswirtschaftsminister), s plánem likvidace spotřebitelských družstev. Po Křišťálové noci (Reichskristallnacht 1938) vydal Hermann Göring vyhlášku o odstranění Židů z německého hospodářského života, která jim v § 3 zakazovala také členství v družstvech.[6][7] V únoru roku 1941 se nacistům podařilo rozpustit spotřebitelská družstva a zařadit je pod „Německou pracovní frontu” (Gemeinschaftswerk der deutschen Arbeiterfront, zkratka GW-DAF).[8][9]

Spořitelní a úvěrová družstva skončila pod hospodářskou komorou a oddělením pro banky (Reichswirtschaftskammer/Reichsgruppe Banken).[10][11] Zemědělská družstva byla přidružena už v roce 1939 pod „Reichsnährstand” a stala se nástrojem „výrobní bitvy” (Erzeugungsschlacht). K tzv. „zglajchšaltování” docházelo nejprve výměnou předních členů ve vedení.

Zemské rolnictvo Donauland tvořily hospodářské svazy:

  • Getreidewirtschaftsverband Ostmark (Hospodářský svaz pro obilí)
  • Kartoffelwirtschaftsverband Ostmark (Hospodářský svaz pro brambory)
  • Weinbauwirtschaftsverband Ostmark (Hospodářský svaz pro vinařství)
  • Brauwirtschaftsverband Ostmark (Hospodářský svaz pro sladovnictví)
  • Zuckerwirtschaftsverband Ostmark (Hospodářský svaz pro cukr)
  • Viehwirtschaftsverband Donauland (Hospodářský svaz pro dobytek)
  • Milch- und Fettwirtschaftsverband Donauland (Hospodářský svaz pro mléko a tuky)
  • Eierwirtschaftsverband Donauland (Hospodářský svaz pro vejce)
  • Gartenbauwirtschaftsverband Donauland-Alpenland (Hospodářský svaz pro zahradnictví)
  • jedna pobočka (Außenstelle) pro výrobu cukrovinek (Süßwarenwirtschaft) a jedna pobočka pro rybářský průmysl (Fischwirtschaft) ve Vídni pro celou Východní marku

Z počátku zemědělská družstva (a potažmo sedláci) díky povinným dodávkám a státním pobídkám a dotacím (elektrifikace, nákup zemědělských strojů, stavební úpravy) profitovala. V listopadu 1938 vydalo nakladatelství Reichsnährstandu v Linci první výtisk NS-selského kalendáře „Donauländische Bauernkalender 1939”.[12]

Zrušení cla na dovoz zemědělských strojů ze Staré říše[editovat]

Vyhláškou z března 1938 zrušil říšský ministr pro výživu a zemědělství ve Východní marce dovozní cla na německé zemědělské stroje. Celní poplatek včetně krizového příplatku (Krisenzuschlag) činil přibližně: u pluhu o hmotnosti 80 kilogramů 52 šilinků, u secího stroje pro 17 řádků (Sämaschine) 470 šilinků, u drtiče větví (Häcksler) 222 šilinků, u čističky obilí (Getreideputzmaschine) o hmotnosti 800 kilogramů 370 šilinků, u čističky obilí o hmotnosti 2000 kilogramů 875 šilinků, u travní sekačky (Grasmäher) 360 šilinků. Přinejmenším o tento cenový rozdíl musel rakouský sedlák zaplatit za dovezený zemědělský stroj více.[13]

Zemědělské stroje i v malých podnicích

S ohledem na nedostatek pracovních sil v zemědělství provádí úřadovny Reichsnährstandu ve spolupráci s Německou pracovní frontou osvětovou bitvu v zemědělských podnicích za účelem zvýšení zemědělské mechanizace. V kontextu těchto snah by měly menší zemědělské podniky zintenzivnit svou práci ve výrobní bitvě pomocí zemědělských strojů bez investic do pracovních sil.[14]

Dotace na chov drobného zvířectva[editovat]

V dubnu roku 1938 poskytl říšský ministr pro výživu a zemědělství dotace na podporu chovu drobného zvířectva. Finanční podpora se týkala pořizování mladé drůbeže, výstavby kurníků, zřizování umělých drůbežích líhní a výměny kohoutů pro selské a zemědělské závody, nákupu plemenářsky evidovaných kohoutů s plemennou knihou (Herdbuch), nákupu barevných kroužků pro kroužkování mladé drůbeže, zakládání včelstev, úlů a včelařského šlechtitelského zařízení a zařízení na ochranu proti včelím chorobám, stavebního vylepšení králíkáren, nákupu plemenných králíků a samic, výroby angory, výstavby kozínů a chlívků pro plemenné kozli, nákupu samičích kůzlat, pěstování bource morušového a nákupu morušovníků.[15]

V říjnu 1938 vstoupilo v platnost jednotné nařízení „Reichsholzmessungsanweisung” (HOMA) pro těžbu dřeva (formování, měření a klasifikace). Toto nařízení platilo ve Východní Marce pro zimní těžbu od 1. října 1938 a letní těžbu od 1. dubna 1939.[16][17]

Podpora zemědělství v sudetoněmeckých oblastech[editovat]

Téměř současně s odstoupením pohraničních oblastí rozšířil říšský ministr pro výživu a zemědělství W. Darree finanční podporu a dotace také na tato území. Jednalo se o snížení cen a lepší dodací podmínky pro dusíkatá a draselná hnojiva, dotace na výstavbu hnojišť a žump, státní příspěvky na stavby pro silážování zeleného krmiva a brambor (silážování a senážování), prémie za pěstování lnu a odvody lněné slámy, dotace na nákup a chov kvalitních samčích plemenných zvířat, dotace (do výše 1000 RM) na výstavbu, přestavbu nebo vylepšení stájí, o půjčky s nízkou úrokovou sazbou na rozvoj chovu ovcí a zvýšení produkce vlny, prémie za vlnu, která narostla do devíti měsíců, ale i dovoz a zásobování potravinami ze Staré říše.[18]

Do konce roku 1939 mohli sedláci využít říšské dotace na nákup bramborových pařících kolon (Reichsbeihilfen für Kartoffel-Dämpfkolonnen). Finanční podpora činila 25 procent z nákupní ceny na území Staré říše (Altreich) a na území Němel (Memelland) a 40 procent z nákupní ceny na území Východní Marky a Sudet. Žádost si mohl podat každý zájemce, který zpracovával minimálně 300 tun brambor ročně, takže se sedláci za účelem nákupu slučovali do společenstev (Dämpfgemeinschaft).[19][20]

Pro zřízení nebo oplocení již stávajících trvalých travních ploch bylo možné od srpna 1939 na území Východní marky a sudetských oblastí zažádat u příslušné úřadovny RNS o dotace v průměrné výši 100 RM pro hektar, pro změnu již oplocených travních ploch o něco méně[21].

Elektrifikace zemědělství[editovat]

Další podpora se týkala elektrifikace a výstavby malých elektráren v horských oblastech (stavební úpravy dosud stávajících elektráren, elektráren na dřevoplyn nebo el. zařízení a motorů). V úvahu přicházela zemědělská stavení ležících výše jak 1000 metrů nad mořem nebo výše jak 150 metrů nad dnem údolí či více než 100 metrů nad poslední silnicí nebo ve velmi strmých svazích.[22] Hrazením poloviny výrobních nákladů ze státních prostředků došlo ve Východní marce také ke snížení cen el. spotřebičů (el. pařících kotlů na krmivo, sporáků, bojlerů) a elektromotorů potřebných v zemědělství.[23]

Součástí elektrifikačního plánu bylo i připojení dalších oblastí do soustavy elektrické sítě. Největší elekrárenská společnost na Moravě Západomoravské elektrárny (Westmährische Elektrizitätswerke Akt. Ges., zkratka WEAG) získávala el. energii z uhelné elektrárny v Oslavanech, teplárny v Brně, vodní elektrárny ve Vranově a vodní elektrárny v Brně-Komín, dále pak přebytky el. energie z cukrovaru v Hrušovanech (během řepné kampaně), cementárny v Maloměřicích a čtyř malých vodních elektráren. V říjnu 1938 připadlo 29 obcí (severní oblast) a 192 obcí (jižní oblast s 542 km vedení vysokého napětí a 614 km vedení nízkého napětí) k Třetí říši. V roce 1938 zásobovaly Západomoravské elektrárny 11 obcí v severní části a 153 obcí na jihu.[24]

Reorganizace hospodářských svazů v rámci válečných úspor[editovat]

Na konci listopadu 1942 nařídil říšský ministr pro výživu a zemědělství částečnou reorganizaci prozatímních zemských hospodářských svazů. Pro celou oblast Alpenland a Donauland (Oberdonau, Niederdonau, Wien, Kärnten, Steiermark, Salzburg a Tirol-Vorarlberg) zřídil čtyři svazy se sídlem ve Vídni:

  • Zuckerwirtschaftsverband Alpen- und Donauland
  • Kartoffelwirtschaftsverband Alpen- und Donauland
  • Brauwirtschaftsverband Alpen- und Donauland
  • Getreidewirtschaftsverband Alpen- und Donauland

Dále se sídlem v Linci jeden „Viehwirtschaftsverband Donauland”, jeden „Milch-, Fett- und Eierwirtschaftsverband Donauland” pro oblast Oberdonau, Niederdonau a Wien. Se sídlem ve Vídni jeden „Gartenbauwirtschaftsverband Donauland, Salzburg und Tirol-Vorarlberg” (oblast Oberdonau, Niederdonau, Wien, Salzburg, Tirol-Vorarlberg) a jeden „Weinbauwirtschaftsverband Donauland, Salzburg und Tirol-Vorarlberg” (oblast Oberdonau, Niederdonau, Wien, Salzburg, Tirol-Vorarlberg).[25]

Nedostatek zemědělských strojů, nářadí a náhradních dílů[editovat]

Zajištění zemědělských usedlostí stroji měla nejprve alespoň částečně kompenzovat řízená distribuce strojů a technických výrobních prostředků. Po vyhlášení totální války se v prosinci 1942 objevily zprávy o nedostatku zemědělských strojů, nářadí a náhradních dílů, nedostatku materiálu (železa a oceli) a pohonných látek. Zemědělci byli nabádáni, aby stroje a nářadí včas prohlédli a opravy co nejrychleji prodiskutovali v místních opravnách. Jedině tak měli šanci, aby si zemědělskou techniku a mazadla (Schmiermittel) zajistili ještě před začátkem jarních prací.

K zajištění nejnaléhavější potřeby zemědělských strojů vydal zplnomocněný zástupce pro strojní výrobu dne 23. září 1942 (Reichsanzeiger Nr. 272 Ergänzungsbestimmungen) nařízení k regulaci prodeje zemědělských strojů, podle kterého mohli spotřebitelé od výrobců (nebo obchodníků) zemědělských strojů až do 31. prosince 1942 nakupovat nové stroje (traktorové pluhy, secí stroje, žací stroje, mlátičky, strojů na čištění osiva, stroje pro přípravu krmiv, třídiče, atd.) výměnou za navrácení již nepoužívaného starého zemědělského stroje. Dodání nového zemědělského stroje se uskutečnilo až po navrácení stroje nebo na základě potvrzení, že zemědělec předal stroj do šrotu.[26]

Getreidewirtschaftsverband[editovat]

Půdní cenové oblasti[editovat]

Roggen (žito) Landeshauptmannschaft Niederösterreich Cena Příplatek Celková cena RM
R-VIII okresy Gmünd, Melk, Waidhofen an der Thaya, Zwettl 172,00 12,00 184,00
R-X okresy Bruck (Leitha), Gänserndorf, Hollabrunn, Horn, Korneuburg, městský okres Krems, venkovský okres Krems, Mistelbach 174,00 12,00 186,00
R-XII město Wien, okresy Amstetten, Baden, Eisenstadt, Lilienfeld, Neunkirchen, Oberpullendorf, městský okres St. Pölten, venkovský okres St. Pölten, Scheibbs, Tulln, městský okres Wiener-Neustadt, venkovský okres Wiener-Neustadt 176,00 12,00 188,00

Výstavba obilných sil[editovat]

Už od roku 1934 budoval RNS po celé Německé říši skladovací prostory a budovy pro armádní stravování podle standardizovaných stavebních plánů. Stavební parcely pro stavby obilných sýpek (Reichstypenspeicher, Reichsgetreidespeicher, Reichsgetreidesilos) nejvyšší říšské úřady vybíraly na základě strategických a logistických hledisek. Rozhodujícím měřítkem byla blízkost vodních toků, železničních tratí a dopravních uzlů. Na základě výzvy župního vůdce a vyhlášení čtyřletého hospodářského plánu z 10. srpna 1938 se započalo se zajišťováním prostor pro skladování zrna také v Rakousku.[27] V únoru 1939 se na území Třetí říše nacházelo 4 700 obilných skladišť s celkovým objemem 25 milionů tun. RNS uskladnil jen v roce 1939 8,8 milionu tun obilí, což bylo dost na to, aby obyvatelstvo v říši zásobil více než rok chlebem.[28]

Program „zrychlené výstavby obilných skladišť” (Programm für den beschleunigten Bau von Getreidelagerräumen) za účasti Úřadu pro hospodářský rozvoj říše (Reichsstelle für Wirtschaftsausbau) se zaměřoval na výstavbu nových typizovaných skladových budov a plnil zemědělské, armádní a politické cíle NSDAP, wehrmachtu a „Reichsnährstandu”. Jejich výstavbou byly pověřovány místní stavební společnosti. Vídeň se měla stát obilným skladištěm Německé říše. Hlavní říšské silo s velkým přístavištěm se začalo v březnu 1939 budovat na Dunaji u Albern (Donaukanalmündung bei Albern-Kaiser-Ebersdorf).[29] Na území župy Dolního Podunají (Reichsgau Niederdonau) se předpokládala výstavba asi 28 menších obilných skladišť pro 1000-3000 tun zrna. Ve Waldviertlu se jednalo o obilná skladiště na tratích: Franz Josef Bahn (například Gmünd, Infritz – Wappoltenreith) a lokální dráze Retz-Drosendorf (například Sigmundsherberg). Sedláci z Vratěnína, Uherčic, Mešovic, Korolup a Lubnice vozili obilí do skladiště u železniční stanice v Drosendorfu (1939-1946 název „Drosendorf Thaya").[30][31][32][33][34]

Viehwirtschaftsverband[editovat]

Nařízením z 3. dubna 1939 začala ve Východní marce platit přísná ustanovení pro obchod s jatečným skotem (Schlachtviehmarktordnung), nové obchodní podmínky, fakturování (Schlußschein)[35], odvody jatečného skotu a kontingenty, pravidla pro úpravu cen jatečného skotu a velkoobchodního masa (kategorizace skotu,[36] prasat, telat a ovcí), nová ustanovení pro zpracovatelské závody: nahlašování, příděly, kontingenty pro porážku a nákup masa, povolení k porážkám (Schlachtschein) a regulace pro obchodování se střevy, žaludky a močovými měchýři.[37]

S účinností od 1. července 1939 vstoupil v platnost říšský zákon o dani z příjmů z porážky ze dne 24. března 1934 (Schlachtsteuergesetz), který stanovil, že každá porážka skotu (včetně telat), prasat a ovcí se musí ohlašovat na okresním velitelství (Bezirkshauptmannschaft) nebo jeho úřadovnách. Z porážky byla stanovena daň a poplatek pro svaz. Od 1. července do 31. prosince 1939 se ve Východní marce odváděla porážková daň ve výši jedné třetiny platné sazby ve Staré říši a od 1. ledna do 30. června 1940 dvě třetiny z platné sazby. Nedanila se porážka telat a prasat o hmotnosti nižší než 40 kilogramů a ovcí o hmotnosti nižší než 20 kilogramů živé váhy.[38]

Úřadovna hospodářského svazu pro dobytek ve Znojmě (Außenstelle Znaim des Viehwirtschaftsverbandes Donauland, 9. Oktober Nr. 28) byla od 4. dubna 1943 rozšířena o oblast „Landkreis Hollabrunn”, takže nyní zodpovídala za okresy Znojmo, Mikulov a Hollabrunn.[39]

Milch-und Fettwirtschaftsverband[editovat]

Povolení k prodeji mléka[editovat]

Mnozí sedláci se snažili příkazy a nařízení svazu obcházet, mlékárnám dodávali jen mléko a vlastní máslo prodávali živnostníkům, čímž v mlékárnách klesla produkce mléka. Vzhledem k tomu vydal svaz nařízení č. 11, podle kterého byli všichni sedláci, kteří mlékárnám odváděli i sebemenší množství mléka a smetany, povinni všechno vyrobené mléko a smetanu (mimo množství pro vlastní spotřebu) dodávat těm mlékárnám, kterým dodávali i v roce 1938.

Od ledna 1939 směli zemědělci prodávat mléko, mléčné výrobky a smetanu mimo stálou provozovnu nebo přímo na statku pouze v případě, že od Svazu pro mléko a tuky (Milch-und Fettwirtschaftsverband Donauland, zkratka MFWV) obdrželi písemné povolení k vlastnímu prodeji (tzv. Selbstmarkterberechtigung). Zemědělci o povolení žádali prostřednictvím místního rolnického vůdce (Ortsbauernführer). Žádost obsahovala údaje: jméno a přesnou adresu žadatele; průměrný počet držených krav; předpokládané množství prodaného mléka v následujícím roce a zda je prodej rovnoměrný nebo kolísá. O prodeji vedli sedláci denní záznamy, které na vyžádání svazu předkládali ke kontrole. Svaz pro mléko a tuky měl nárok na paušální vyrovnávací poplatek z prodeje.[40]

Mlékárna Langau[editovat]

V roce 1939 se stalo „Mlékárenské družstvo” Langau (Molkereigenossenschaft Langau) členem Hospodářského svazu pro mléko a tuky (Milch-und Fettwirtschaftsverband Donauland). Na území o rozloze 900 km² sdružovalo 78 obcí. Členem svazu se staly povinně také sedláci v Korolupech, sdružení v „Mlékárenském družstvu Korolupy” (Milchgenossenschaft Kurlupp). V prosinci 1940 nechalo „Zemské rolnictvo Donauland” vystavět nové mlékárny v Břeclavi (Lundenburg) a Hornu, nové sýrárny (Käserei) v Pöggstallu a Langau. Další se stavěly ve Zwettlu, Welsu a Waidhofenu a. d. Y.[41][42] Stavební plány pro mlékárnu v Langau vypracovali architekti Ernst Otto Hofmann a Adolf Hoch. Mlékárna zpracovávala kolem 15 000 litrů mléka denně. Výkupní oblast ohraničovaly obce Theras, Korolupy, Großau a Retz. Sýrárna patřila mezi největší podniky župy Dolní Podunají, k výrobě sýru Tilsiter zpracovávala ročně až 20 000 litrů mléka.[43]. Ze syrovátky se vyráběl alkohol, ovocné šťávy nebo máslo.[44][45] [46][1]

Vyhláškou č. 8 z 26. února 1941 došlo k doplnění zákona o mléce (Reichsmilchgesetz, Reichsgesetzblatt z 26. února 1941), podle které mohly název mlékárna (Molkerei, Meierei), salaš (Sennerei) či sýrárna používat jen takové podniky k výrobě mléka, tvarohu, sýra, jogurtu, sušeného odstředěného mléka a másla, které zpracovávaly denně minimálně 500 litrů mléka nebo tomu odpovídající množství sýra či tvarohu, byly vybaveny odpovídající technikou a chod podniku řídila osoba s uvedeným odborným vzděláním.[47] Nařízení se netýkalo mléčných sběren a mléčných závodů (Milchsammelstellen, Rahmstationen, Gutsmolkereien, Sauermilchkäsereien, Dauermilchwerke, Alpsennereien und Butterei- und Käsereikleinbetriebe), které za poslední kalendářní rok nepřekročily dodávku větší než 3000 litrů mléka. Vyhláška se týkala také zacházení s odstředěným mlékem, které se mohlo používat k pití jen v případě, že prošlo procesem zahřátí, pasterizací a následným prudkým ochlazením, zrovna tak se muselo pasterovat i čerstvé mléko.[48]

Mléčné prémie[editovat]

V srpnu 1942 vyhlásil Svaz pro mléko a tuky mléčné prémie, které se vypočítávaly z průměrné dodávky mléka ve spádové oblasti mlékárny a z hektaru využívané zemědělské půdy jednotlivého zemědělského závodu (statku). Nárok na mléčné prémie měl zemědělec při překročení 80% průměrné dodávky mléka:

  • za dodávku nad 80% až 100% 2 Rpf (feniků) za každý liter mléka nebo 0,6 Rpf za tukovou jednotku,
  • za dodávku nad 100% až 120% 5 Rpf za každý litr mléka nebo 1,5 Rpf za tukovou jednotku,
  • za vyšší než 120% 8 Rpf za liter mléka nebo 2,4 Rpf za tukovou jednotku.

Za selské máslo činila prémie 1,20 RM za každý kilogram nad stanovenou dodávku stanovenou svazem. Prémie se vypočítávaly zpětně za uplynulý kalendářní rok a vyplácely najednou.[49]

Vlastní prodej mléka[editovat]

Vlastní obchodování s mlékem bylo Svazem pro mléko a tuky zakázáno již od roku 1939 (nařízení A5 ze dne 6. 9. 1939, RNVBl. s. 641). Žádný zemědělec tedy nemohl spotřebitelům poskytovat mléko bez zvláštního povolení a nezáleželo na tom, zda se jednalo o prodej nebo bylo poskytnuto zdarma. Každý sedlák byl povinen dodávat veškeré vyprodukované mléko příslušným mlékárenským podnikům (sýrárnám), s výjimkou mléka pro svou spotřebu. Sběr a distribuce mléka se staly výhradní záležitostí mlékáren, ty byly odpovědné za zásobování obyvatelstva mlékem. Že k vlastnímu prodeji ale docházelo, je zřejmé z obsáhlého článku v deníku „Znaimer Tagblatt”, který 3. června 1943 upozorňoval:

  1. Vlastní obchod s mlékem byl povolen pouze po předložení lístků na mléko (Reichsmilchkarten) a pouze v uvedeném množství na den.
  2. Na lístku muselo být uvedeno jméno majitele, použité lístky se znehodnocovaly přeškrtnutím, procvaknutím nebo odtržením.
  3. Objednávkové formuláře, lístky na litr plnotučného mléka a osvědčení k odběru mléka se po uplynutí platnosti zasílaly příslušnému úřadu pro vydávání potravinových lístků (Kartenstelle), nejpozději do konce přídělového období.
  4. Na základě toho obdrželi prodejci mléka od příslušného úřadu (Kartenstelle) ve dvojím vydání potvrzení o dodávce mléka, jedno odevzdali mlékárně a druhé si ponechali pro případnou kontrolu.

Svaz proto připomínal přísné dodržování pravidel. Vlastní obchod s mlékem povolovala po dohodě s „obecní trojkou” (starosta, Ortsbauernführer a NSDAP Ortsgruppenleiter) příslušná mlékárna. Obecní trojka se také starala o to, aby byl počet individuálních prodejců (Selbstmarkter)[50] v obci co nejnižší. Ortsbauernführer mohl přechodně „za účelem odstranění dočasných potíží v obci” vlastní prodej producentům mléka nařídit. O tom musel neprodleně informovat mlékárnu ve spádové oblasti (pro Korolupy v Langau), která tuto skutečnost ohlásila Svazu pro mléko a tuky, na kterém leželo konečné rozhodnutí.[51]

Nařízení pro samozásobitele mlékem, máslem a sýrem[editovat]

Říšský ministr pro výživu a zemědělství vydal 15. května 1944 nařízení pro samozásobitele mlékem, máslem a sýrem. Všichni držitelé krav byli tímto považováni za samozásobitele mlékem a mléčnými výrobky, přičemž se nařízení netýkalo držitelů koz a ovcí. Smyslem nařízení bylo zajistit plnotučné mléko pouze dětem samozásobitelů a to ve stejné míře jako u normálních spotřebitelů. Zkrmování mléka prasaty, selaty a hříbaty bylo přísně zakázáno. Za samozásobitele máslem byly považovány všechny zemědělské závody, které odváděly mléko mlékárnám, přičemž mohly zpětně od mlékárny obdržet nejvýše 80% másla z průměrné roční hodnoty dodaného mléka. Stejné množství másla si mohly pro vlastní potřebu ponechat ty selské závody, kterým bylo povoleno vyrábět selské máslo, samozásobení sýrem se povolovalo pouze výrobcům mléka a to v množství, které by připadlo normálním spotřebitelům.[52]

Kartoffelwirtschaftsverband[editovat]

Centrální řízení a jednotné hospodaření[editovat]

Veškeré rakouské bramborové hospodářství mělo být nejpozději do podzimu 1938 jednotně organizované pod Říšským vyživovacím stavem Hospodářským svazem pro brambory (Reichsnährstand). Jeho úkolem bylo:

  1. Regulovat produkci a prodej brambor a škrobu, derivátů bramborového škrobu, pšeničného, ​​kukuřičného a rýžového škrobu a dalších derivátů,
  2. upravovat rozsah činnosti zpracovatelských podniků,
  3. po dohodě s cenovým komisařem stanovovat ceny a cenové rozsahy
  4. a kontrolovat spotřebu.[53]

Členy svazu pro brambory se měli stát všichni, co brambory pěstují (Erzeugergruppe), s brambory obchodují (Verteilergruppe) a brambory zpracovávají na škrob (Stärkegruppe) nebo bramborové vločky (Kartoffelflockengruppe).

Hospodářský svaz pro brambory vyzval všechny obchodníky s bramborami a bramborovými výrobky, aby se nejpozději do 1. srpna 1938 registrovali na adrese „Kartoffelwirtschaftsverband, Wien 1, Riemergasse 14” a vyplnili příslušné formuláře, které mohli obdržet také u příslušného Okresního rolnictva (Kreisbauernschaft). Teprve na základě této registrace jim svaz povolil další obchodování.

Zároveň v obchodních podmínkách stanovil nové obchodní názvy brambor:

  1. Speise Frühkartoffeln (stolní rané brambory)
  2. Speisekartoffeln (stolní brambory)
  3. Pflanzkartoffeln (brambory na sadbu)
  4. Futterkartoffeln (krmné brambory)
  5. Fabrikkartoffeln (brambory ke zpracování)

Evidovaní obchodníci potřebovali, pokud chtěli nakupovat brambory přímo od pěstitelů, „Schlußscheinbuch” (certifikační průkaz), který se vydával podle druhů brambor v různých barevných provedeních.[54] Certifikát k nákupu jim byl svazem vydán na základě žádosti a prověření jejich „způsobilosti a hospodářské nezbytnosti”.[55]

Ceny stolních brambor od 5. září 1938[56] Bílé, modré a červené Žluté Juliperle (Juliniere)[57] Rohlíčky (Kipfler)
Cena pro výrobce za 50 kg 2,35 RM 2,65 RM 3,65 RM 4,65 RM
Cena pro spotřebitele za 50 kg 3,20 RM 3,50 RM 4,50 RM 5,50 RM
Cena pro spotřebitele za 5 kg 0,37 RM 0,40 RM 0,50 RM 0,60 RM
Cena pro spotřebitele za 1 kg 0,08 RM 0,09 RM 0,10 RM 0,12 RM

Od října 1938 se ve svazu museli zaregistrovat (jméno, právní forma společnosti, obrat za poslední dva roky) všichni obchodníci se sadbovými bramborami, výrobci prášku do pečiva, pudinku a jim podobní výrobci.[58]

Výstavba skladovacích hal pro brambory[editovat]

Na jaře roku 1942 se začalo hovořit „o problému skladování brambor a jejich dopravy”. V celé říši se měly ke skladování konzumních brambor zatím provizorně využívat budovy velkých garáží, tržní haly a obdobné budovy, přičemž se v létě 1942 započalo s výstavbou jednotných typizovaných bramborových skladišť s kapacitou 1 000 t (Reichskartoffellagerhallen). Výstavbu sice financoval stát (Reichsbauverwaltung), ale stavební pozemky, nacházející se v blízkosti vlakových stanic, měly bezplatně poskytnout obce a města. Ve Vídni se počítalo s deseti takovými skladišti a současně se k nim prodlužovala tramvajová kolejiště.[59] Bramborová skladiště typu A měla na podélné straně čtyři průchody a typu B, která byla vyvinuta speciálně pro železniční dopravu, jeden nebo dva podélné průchody.[60][61]

Eierwirtschaftsverband[editovat]

Nařízení o zavedení nařízení o vejcích a nařízení o provádění nařízení o vejcích ve Východní marce/Verordnung über die Einführung der Eierverordnung und der Verordnung zur Durchführung der Eierverordnung in der Ostmark
Nařízení, kterým se mění nařízení o maximálních spotřebitelských cenách kuřat a kachních vajec/Verordnung zur Änderung der Verordnung über Verbraucherhöchstpreise für Hühner- und Enteneier

Od 15. května 1939 v sudetských oblastech a od 1. července 1939 ve Východní marce vstoupilo v platnost nařízení říšského ministra pro výživu a zemědělství o vejcích (Verordnung über die Einführung der Eierverordnung und der Verordnung zur Durchführung der Eierverordnung in den sudetendeutschen Gebieten, Verordnung über die Einführung der Eierverordnung und der Verordnung zur Durchführung der Eierverordnung in der Ostmark). Chovatelé nosné drůbeže začali jednou týdně povinně odvádět vejce „Hospodářskému svazu pro vejce” (Eierwirtschastsverband Donauland).

Slepičí a kachní vejce vybírali výběrčí sběrných stanic za svazem stanovenou cenu (Verordnung zur Änderung der Verordnung über Verbraucherhöchstpreise für Hühner- und Enteneier) a od nich je pak odvážel „Úřad pro označování vajec” (Eierkennzeichnungsstelle). Od 1. února do 15. listopadu platily letní ceny a od 16. listopadu do 31. ledna zimní ceny. K tomu byly zavedeny dvě jakostní třídy (plně čerstvá a čerstvá vejce). Za špinavá vejce se chovatelům strhával malý obnos, špatná vejce se vracela. Změna nastala ve výkupu, kdy se vejce vykupovala podle váhy. Povinná dodávka byla stanovena na 60 vajec na jednu nosnici za rok. Z dodávkové povinnosti samozásobitelů byla vyňata vždy 1 nosnice na 2 osoby. Výměr se stanovoval na základě počtu nosnic (Eierablieferungsbescheid).

Úřad pro označování vajec (Eierkennzeichnungsstelle) vejce kontroloval, nevhodná vyřazoval (vzduchová bublina větší než 5 mm), třídil podle váhy a razítkoval. V kruhovém razítku se nacházelo písmeno označující váhovou třídu, pod ním číslo zemského hospodářského svazu pro vejce (Eierwirtschastsverband Donauland) a číslo příslušného úřadu pro označování vajec (Kennzeichnungsstelle):[62]

  • „S" (speciální) - vejce s váhou vyšší než 65 gramů
  • „A" (velká) - vejce s váhou od 60 do 65 gramů
  • „B” (středně velká) - vejce s váhou od 55 do 60 gramů
  • „C” (normální) - vejce s váhou od 50 do 55 gramů
  • „D” (malá) - vejce s váhou od 45 do 50 gramů

Spotřební ceny se v odvodním roce 1939/40 pohybovaly v létě u jakosti 1. (plně čerstvá vejce) od 13 feniků (S) do 10,5 feniků (D) a v zimě od 15 do 12,5 feniků, u jakosti 2 (čerstvá vejce) v létě od 12,75 (S) do 10,25 feniků (D) a v zimě od 14,75 do 12,25 feniků. V přechodném období v době zavádění nařízení se neoznačená vejce a vyřazená vejce prodávala za ještě nižší cenu (kolem 10 feniků).[63] V dubnu roku 1940 už byl celý proces přeměny odvodů a označování vajec ukončen a na trhu se nacházela pouze vejce, která prošla Úřadem pro označování vajec.[64]

Od srpna 1939 platila v župách Horní a Dolní Podunají stejná pravidla výkupu (Geflügelerfassung) a prodeje skrze svaz pro vejce také pro živou a poraženou drůbež (husy, kachny, kohouty, slepice, kuřata, krůty, krocany a perličky). Drůbež vykupovaly sběrny vajec.[65]

Výjimky u některých plemen[editovat]

Nejasnosti u odvodu vajec nastávaly u drobných drůbežích plemen, takže v září 1941 si mohli chovatelé perliček, malých slepic a krůt podat u Hospodářského svazu pro vejce písemnou žádost o uvolnění z odvádění vajec. Jednalo se o plemena: Asil/Asilka, Brahma/Brahmánka, Cochin/Kočinka, Holländer Weißhauben/Holandská Chocholatá slepice, Jokohama/Jokohamka, Kämpfer/Bojová plemena, Malaisien/Malajka, Paduaner/Paduánka, Phönix/Fénička, Seidenhühner/Hedvábnička, Sultan/Sultánka, Sumatra/Sumatranka.

Úleva se netýkala chovatelů kachen (a to plemen Landente/Kachna domácí, Deutsche Pekingente/Německá pekingská kachna, Khakiente/Khaki kachna, Deutsche Campbellente/Německá Kampbelka a Laufente/Indický běžec). Odvodní kontingent činil nadále 60 vajec na jednu kachnu za rok. U kachních plemen s malou snůškou (např. Rouenente, Ahslesburyente, Cayugaente) si chovatelé mohli podat žádost pro snížení odvodního kontingentu na 40 vajec.[66]

Od 41. přídělového období (na konci září 1941) zavedl „Hlavní vyživovací úřad” pro velkospotřebitele v plechovkách balená mražená vejce (Gefrierei). Restaurace, pekárny, cukrárny, tovární kuchyně a jídelny nyní pobíraly na místo 20 vajec 1 kg mražených vajec.[67]

Prémie za odvod vajec, jateční drůbeže a medu[editovat]

Říšský ministr výživy a zemědělství Herbert Backe nařídil v červenci 1942 finanční prémie také za odvod slepičích a kachních vajec, jateční drůbeže a držitelům včelstev za odvod medu, čímž ministerstvo sledovalo zvýšení „vybíjení“ drůbeže a zvýšení jejich nosnosti. Vyplácení prémií za odvod slepičích a kachních vajec vstoupilo v platnost dne 4. října 1941, prémií za porážku jatečné drůbeže dne 1. srpna 1942 a za odvod medu 1. května 1942.

Nárok na prémie měl každý chovatel drůbeže, který v období od 1. října do 30. září 1941 odvedl (Sammelstellen, Kennzeichnungsstellen, Nichtselbstversorger, sonstige Bezugsberechtigte) více jak 60 vajec za jednu slepici nebo kachnu. Do prémií se započítávala veškerá odvedená slepičí a kachní vejce po posledním sčítání dobytka a po odečtení jeden a půl slepice nebo kachny na každého člena domácnosti. Pokud již chovatel drůbeže slepice a kachny nechoval (měl jen jeden a půl slepice či kachny na jednoho člena domácnosti pro vlastní spotřebu), pak se prémie vypočítávaly z veškerého odvedeného množství vajec. Prémie činily při překročení dodávky 60 vajec 4 Rpf za jedno vejce, pokud odvod nebyl stanoven, tak z počtu vajec, které samozásobitel odvedl z množství pro vlastní spotřebu.

Prémie se poskytovaly také za každý kus drůbeže (mimo platné výkupní ceny) dodaný sběrně jatečné drůbeže, popřípadě jejímu výkupci, přičemž byla stanovena minimální váha jednotlivých kusů. Prémie činily 8 RM za každou jateční husu (minimální živá váha 4½ kg), 4 RM za každou netučnou husu (minimální váha 3½ kg), 8 RM za každou krůtu (minimální váha 2½ kg), 3 RM za každou kachnu (minimální váha 1½ kg), 3 RM za každou slepici, kohouta a perličku (minimální váha 1½ kg), 1 RM za brojlery a kohoutky o minimální váze 400 g.

Na prémie za dodávky medu měli nárok včelaři, kteří během říšské včelařské akce (Sonderaktion der Reichsfachgruppe Imker) odvedli více jak 2 kg medu na včelstvo (Bienenvolk), těm se pak se zpětnou platností vyplácely skrze místní skupinu včelařů (Ortsfachgruppen Imker) 2 RM za jeden kg medu.[68]

V odvodním roce 1943/44 prodloužil „Svaz pro mléko, tuky a vejce” z důvodu nesplněných kontingentů odvodní období z 31. května až do 3. června a zároveň chovatelům nařídil, aby své výměry předkládali výběrcům vajec a sběrnám.

V lednu roku 1944 vyhlásil Svaz pro mléko, tuky a vejce finanční prémie pro chovatele drůbeže, kteří v kvartálu od 1. října 1942 do 30. prosince 1943 překročili odvodní dávku 60 vajec. Prémie činila 4 RM za jedno vejce. Žádosti se podávaly nejpozději do 22. ledna 1944.[69] Také v odvodním roce 1944/45 sedláci odváděli týden co týden vejce a svaz sedláky vyzval, aby pokud možno odváděli i vejce pro vlastní spotřebu. Výkupní cena vajec se na konci války pohybovala kolem 9 feniků.

Nedostatek krmiva a opatření pro chov drobného zvířectva[editovat]

Na chatrnou krmivovou základnu reagovalo nařízení o chovu drobného zvířectva z 26. března 1944 (Der Deutsche Reichsanzeiger Nr. 79, 3. April 1944), které povolovalo chov drobného zvířectva jen v případě, že bylo krmivo zajištěno vlastní výrobou nebo z vlastního hospodářského a domácího odpadu a že se jednalo o drobné zvířectvo, které už bylo v době nařízení chováno. Zakládání nových chovů nebo rozšiřování stavu bylo přísně zakázáno. Nařízení se týkalo drůbeže, králíků a kožešinové zvěře a pro domácnosti byly stanoveny maximální limity.

Všechny druhy slepic a kuřat se mohly chovat v takovém množství, které bylo oznámeno k poslednímu soupisu hospodářských zvířat dne 3. prosince 1943 nebo které chovatel držel během přechodného období do dne 4. dubna 1944. Takovou drůbež mohl prodávat za předepsané ceny svazu, věnovat, vyměňovat za jiný druh nebo sám spotřebovat. Odvod vajec zůstal stejný. U ostatní drůbeže nařízení stanovilo limity: kachny a husy se mohly držet maximálně tři, krocani a krůty maximálně dva kusy a taktéž pouze dva kusy u perliček.

Chovatelé králíků směli držet dva králíky (samce a samici) pro domácnost a jejich mladé prodávat, věnovat, vyměňovat nebo spotřebovat. Držitelé králíků, kteří neměli samici a mladé si opatřovali za účelem spotřeby, směli od 1. června 1944 držet jednoho králíka na jednu osobu žijící v domácnosti. Důležité bylo, aby měl každý chovatel a držitel na konci roku jen povolený počet chovných zvířat, všechna ostatní musela být do 31. prosince spotřebována či prodána za stanovené ceny Svazu pro mléko, tuky a vejce.[70]

Nejpozději do tří dnů pak museli chovatelé a držitelé králíků povinně odvést králičí kůže: prodat ve sběrnách Říšského svazu pro drobné zvířectvo (Reichsverband Deutscher Kleintierzüchter)[71] a ve sběrnách obchodu s kožešinami (Fellhandel) nebo zdarma odvést do sběren druhotného materiálu (Altmaterial-Erfassungsstellen der NSV).[72] Od 1. ledna 1945 následovaly přísné kontroly.[73] Dne 5. ledna 1945 vyhlásil Joseph Goebbels, Heinrich Himmler a Walter Funk sběrnou akci „Volksopfer für Wehrmacht und Volkssturm” (také Volksopfer 1945), pro kterou byly zřízeny speciální sběrny.[74] Od února 1945 odváděli chovatelé a držitelé králíků pod parolou hesla „Žádný králík nebo kožešina nesmí přijít nazmar!” (Kein Kaninchen- oder Tierfell darf umkommen!) vysušené a čerstvé králičí kůže zdarma těmto sběrnám a po ukončení „Volksopfer” akce (28. února 1945) sběrnám druhotného materiálu.[75]

Na začátku března 1945 vyhlásil říšský ministr pro výživu a zemědělství další drastická opatření pro chov drobného zvířectva. Držení hus, kachen a krůt bylo od 1. dubna 1945 zakázáno. Slepice a brojlery směly nadále držet jen osoby a provozovny, které pro chov disponovaly krmivem z vlastní výroby a od 1. srpna 1945 směla v domácnosti každá německá osoba držet jen jednu slepici (k čemuž nedošlo). Za člena domácnosti se počítaly také osoby, které v době vyhlášení byly povolány k wehrmachtu nebo k „Říšské pracovní službě” (Reichsarbeitsdienst). Podle prováděcích předpisů krmivo pro vlastní výrobu zahrnovalo také hospodářský a domácí odpad a krmiva získaná jako plat v naturáliích za říšskou službu v zemědělství. Na chov 1 až 15 slepic byl povolen jeden kohout, na více jak 15 slepic dva kohouti. Ke každé slepici se ročně povolovala dvě kuřata, přičemž k 31. červenci 1945 se nesmělo držet víc kuřat než byl povolený počet slepic a kohoutů a k 3. prosinci 1945 se mohl v chovu nalézat jen povolený počet slepic a kohoutů.

Nařízení se nevyhnulo ani chovu koz, který byl od počátku řízeného hospodářství vítaným přilepšením a jejich produkce nebyla vázána kontingentem ani nucenou dodávkou. Držitelé koz (Ziegenhalter) ztratili nárok na lístky: domácnosti lístky pro tuky, plnotučné a odstředěné mléko (das volle Bezugsrecht), samozásobitelé lístky na máslo a plnotučné mléko (Selbstversorgungsrecht). Domácí porážka koz starších než 6 týdnů se ohlašovala Úřadu pro výživu (Ernährungsamt - Kartenausgabestelle) a z masa se odvádělo 5 kg na kozu. Jehňata kozlů musela být poražena nejpozději do 6 týdnů. Průmyslové porážky se ohlašovaly rozdělovacím úřadům Hospodářského svazu pro dobytek (Marktgemeinschaft oder Verteilungsstelle oder Kreissachbearbeiter für Viehwirtschaft). Výjimky se povolovaly z hospodářských důvodů pro držitele větších stád. Těm mohl svaz po odvedení veškerého mléka a mléčných výrobků povolit lístky pro domácnosti nebo samozásobitele. Zrovna tak si mohli o výjimku zažádat chovatelé plemenných koz vedených u Říšského svazu pro drobné zvířectvo (Reichsverband Deutscher Kleintierzüchter).[76]

Forstwirtschaft, Holzwirtschaft a Jagdwesen[editovat]

Říšský lesní úřad (Reichsforstamt) byl nejvyšším orgánem pro lesnictví, myslivost, dřevařský průmysl, ochranu přírody a přírodní dědictví. Pod odstoupení pohraničních oblastí (38 správ SLS) s rozlohou více než 140 000 ha státních lesů na nich bylo vytvořeno 41 říšskoněmeckých lesních správ. Na Těšínsku nejprve vzniklo provizorní lesní ředitelství v Těšíně a od listopadu 1939 „Říšský lesní úřad” v Opolí. Pro přechodnou dobu Říšský lesní úřad zřídil také „Ředitelství lesů a statků” pro sudetoněmecké území v Liberci. Na zabrané části jižní Moravy byly lesní úřady podřízeny „Vládnímu lesnímu úřadu” ve Vídni. Po vytvoření Dolnodunajské župy spravoval s nově vytvořenými říšskými lesními úřady státní majetek, menší majetky obcí a vykonával i dohled nad hospodařením v lesích selských. Většina lesnicky moderních nařízení z let 1939-1945 z období Třetí říše byla po roce 1945 zachována v podobě obdobných předpisů.[77]

Odkazy[editovat]

Reference[editovat]

  1. Gesetz über den vorläufigen Aufbau des Reichsnährstandes
  2. Michael Mooslechner, Robert Stadler: Landwirtschaft und Agrarpolitik. In: Emmerich Tálos, Wolfgang Neugebauer (Hrsg.): NS-Herrschaft in Österreich 1938–1945 (= Österreichische Texte zur Gesellschaftskritik. Bd. 36). Verlag für Gesellschaftskritik, Wien 1988, ISBN 3-900351-84-8, strana 69–94
  3. Anton Reinthaller (* 14. dubna 1895 Mettmach, Horní Rakousko; † 6. března 1958 Mettmach, Horní Rakousko), rakouský sedlák, od roku 1938 ministr zemědělství v kabinetu Seyße-Inquarta po anšlusu, NSDAP-poslanec v Říšském sněmu (Reichstags abgeordneter) a od roku 1939 do konce války vysoký státní úředník (Unterstaatssekretär) v Berlíně. Po válce působil jako spolkový předseda FPÖ.
  4. Arno Buschmann: Nationalsozialistische Weltanschauung und Gesetzgebung. 1933–1945. Band 2: Dokumentation einer Entwicklung. Springer, Wien u. a. 2000, ISBN 3-211-83407-9, strana 113
  5. http://www.geheimprojekte.at/t_kremsh.html
  6. Verordnung zur Ausschaltung der Juden aus dem deutschen Wirtschaftsleben
  7. Landesbauernschaft Donauland, Oberösterreichisches Landesarchiv
  8. http://genossenschaftsgeschichte.info
  9. Verordnung zur Anpassung der verbrauchergenossenschaftlichen Einrichtungen an die kriegswirtschaftlichen Verhältnisse
  10. Reichswirtschaftskammer/Reichsgruppe Banken: Wirtschaftsgruppe (WG) Kreditunternehmungen verschiedener Art, WG öffentliche Banken mit Sonderaufgaben, WG öffentliche Kreditanstalten, WG Privates Bankgewerbe)
  11. HAAF, Hermann-Josef: Kreditgenossenschaften im "Dritten Reich": Bankwirtschaftliche Selbsthilfe und demokratische Selbstverwaltung in der Diktatur, 2011, německy
  12. Agrarische Post, Sa, 5. November 1938, s. 12
  13. Das kleine Volksblatt, 27. 03. 1938, s. 10: Landmashinen Billiger
  14. Kleine Volks-Zeitung, Di, 17. Januar 1939, s. 12
  15. Reichsministerialblatt der landwirtschaftlichen Verwaltung Nr. 17 vom 21. April 1938
  16. Agrarische Post, Sa, 19. November 1938, s. 5-6
  17. Surové dřevo: Derbholz (řezivo) a Nichtderbholz (neřezivo), podle upotřebení: Nutzholz (Langnutzholz, Schichtnutzholz a Nutzrinde) und Brennholz (Brennderbholz, Brennreisig, Stockholz a Brennrinde).
  18. Agrarische Post, Sa, 26. November 1938, s. 5
  19. Agrarische Post, 29 července 1939, s. 11.
  20. Kartoffel-Dämpfkolonne - Dämpfgemeinschaft Etzelsreith
  21. Agrarische Post, Sa, 5. August 1939, s. 6
  22. Agrarische Post, Sa, 11. März 1939, s. 6
  23. Agrarische Post, Sa, 29. Juli 1939, s. 11
  24. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), So, 15. Oktober 1939, s. 13
  25. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Mi, 25. November 1942, s. 6
  26. Agrarische Post, Sa, 5. Dezember 1942, s. 8
  27. Kundmachung des Reichsstatthalters in Österreich, wodurch die Anordnung des Beauftragten für den Vierjahresplan zur Sicherstellung des Lagerraums für Zwecke der Getreidelagerung vom 10. August 1938 bekanntgemacht wird.
  28. Adam Tooze: Ökonomie der Zerstörung. Die Geschichte der Wirtschaft im Nationalsozialismus. 2. Auflage. Siedler, München 2007, ISBN 978-3-88680-857-1
  29. Banater Deutsche Zeitung, Do, 2. März 1939, s. 7
  30. Litschauer, M. T.: Architekturen des Nationalsozialismus – Erhaltene bzw. geplante/entfernte Bauten der Region Waldviertel / NÖ.; Böhlau-Verlag Wien-Köln-Weimar; Wien 2012, německy
  31. Stadler, Gerhard A.: Das industrielle Erbe Niederösterreichs - Geschichte-Technik-Architektur, ISBN 3-205-77460-4, německy
  32. Rosa Schön: projekt „Menschen schreiben Geschichte” - citace: „Du fährst mit der Nordbahn nach Wien, von dort nach Drosendorf ...Der Fahrdienstleiter ging mit mir zur Lagerhalle, da stand ein Bauer mit einem Pferdefuhrwerk, um die vorgeschriebene Ernte abzuliefern.
  33. 1938: Gesetz über die Aufhebung des Einfuhrverbotes und der Lizenzgebühren für Futtermittel, Kundmachung des Reichsstatthalters in Österreich, wodurch das Gesetz zur Ordnung des Marktes für Getreide, Hülsenfrüchte und Futtermittel vom 31. Juli 1938 bekanntgemacht wird, Kundmachung des Reichsstatthalters in Österreich, wodurch die Anordnung des Beauftragten für den Vierjahresplan zur Sicherstellung des Lagerraums für Zwecke der Getreidelagerung vom 10. August 1938 bekanntgemacht wird
  34. 1939: Kundmachung des Reichsstatthalters in Österreich, wodurch die Verordnung über die Landbeschaffung für den Bau reichseigener Getreidelagerhallen und Speicher vom 18. Februar 1939 bekanntgemacht wird, Kundmachung des Reichsstatthalters in Österreich, wodurch die Bekanntmachung des Vorsitzenden des Verwaltungsrats der Reichsstelle für Getreide, Futtermittel und sonstige landwirtschaftliche Erzeugnisse vom 28. Februar 1939 verlautbart wird, Kundmachung des Reichsstatthalters in Österreich, wodurch die Verordnung zur Regelung der Getreidepreise für das Land Österreich im Wirtschaftsjahr 1938/39 vom 23. Dezember 1938 bekanntgemacht wird, Kundmachung des Reichsstatthalters in Österreich, wodurch die Verordnung zur Regelung der Getreidepreise für die sudetendeutschen Gebiete im Wirtschaftsjahr 1938/39 vom 27. Februar 1939 bekanntgemacht wird, Kundmachung des Reichskommissars für die Wiedervereinigung Österreichs mit dem Deutschen Reich, wodurch die Anordnung des Beauftragten für den Vierjahresplan zur Sicherstellung des Lagerraumes für Zwecke der Getreidelagerung vom 21. April 1939 bekanntgemacht wird
  35. Schlußzettel, Schlußnote, Schlußschein, die vom Makler ausgestellte, zuweilen auch von den Parteien zu unterschreibende und diesen sofort einzuhändigende Bescheinigung über ein von ihm vermitteltes Handelsgeschäft (Deutsches Handelsgesetzb. § 94).
  36. Agrarische Post, Sa, 13. Mai 1939, s. 5
  37. Agrarische Post, Sa, 8. April 1939, s. 5
  38. Agrarische Post, Sa, 29. Juli 1939, s. 11
  39. Znaimer Tagblatt, Mi, 7. April 1943, s. 4
  40. Agrarische Post, Sa, 7. Januar 1939, s. 5-6
  41. Kleine Volks-Zeitung, Sa, 21. Dezember 1940, s. 8
  42. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Do, 2. Juli 1942, s. 4
  43. Tilsiter ist ein Schnittkäse aus Kuhmilch mit Rotschmiere-Rinde mit 30 bis 60 % Fett in der Trockenmasse. Er ist nach der Stadt Tilsit (Litva), dem heutigen Sowetsk, benannt.
  44. Nová poválečná státní hranice znamenala pro mlékárnu velké ztráty, jelikož přišla o obce severně za hranicí. Zlepšení přichází s nástupem ředitele Holzapfela v roce 1951 (svoz mléka je zcela přebudován, autopark lépe nasazen, výroba Edamu a Goudy, 1954 zrání a trvanlivost za pomoci Polyamidfolie, chlazení s kompresorem na amoniak atd.) Dne 27. května 1962 média mlékárnu označují za "nejmodernější" mlékárnu Dolního Rakouska (přistavěna nová moderní budova (Landeshauptmann Leopold Figl). V roce 1962 byla mlékárna v Langau spojena s mlékárnou v Hornu. Bohužel hospodářský tlak na snižování cen nakonec vedl v roce 1972 ke zrušení a zastavení mlékárenské produkce.
  45. Dorfchronik Langau
  46. https://de.wikipedia.org/wiki/Tilsiter
  47. Als solcher Nachweis gilt der Besitz des Molkerei- oder Käsereimeisterbriefes des Reichsnährstandes oder der Besitz des Zeugnisses über eine molkerei- wirtschaftliche Betriebsleiterprüfung, die vor dem 1. Oktober 1936 entweder an einer Milchwirtschaftlichen Lehranstalt eines Landes oder Reichsgaues, einer früheren Landwirtschaftskammer oder des Reichsnährstandes oder unter staatlicher Aufsicht abgelegt worden ist. Als Nachweis der abgeschlossenen Fachausbildung gilt auch der Besitz eines vor dem 1. Oktober 1936 erworbenen Meisterbriefes einer Handwerkskammer. Dem Nachweis abgeschlossener Fachausbildung steht gleich eine mindestens zweijährige erfolgreiche, verantwortliche technische Leitung einer Molkerei, Sennerei, Meierei, Gutsmolkerei oder Käserei, sofern diese Tätigkeit vor dem 1. Oktober 1934 begonnen wurde und der zuständige Milch- und und Fettwirtschaftsverband darüber eine Bescheinigung ausgestellt hat. Die Fachausbildung gliedert sich in eine Lehrzeit, eine Gehilfenzeit, eine Obermeier- oder Oberkäserzeit und den Besuch von Lehrgängen an Milchwirtschaftlichen Lehranstalten. Die Gesamtausbildungszeit für die Erlangung des Meisterbriefes einschließlich der Lehrzeit und der Lehrgänge soll neun Jahre betragen.
  48. Agrarische Post, Sa, 15. März 1941, s. 12 Neue Ergänzungen zum Milchgesetz
  49. Agrarische Post, Sa, 1. August 1942, s. 7
  50. Sedlák, který provozoval vlastní prodej ze dvora samotným spotřebitelů, byl ve Staré říši označován pojmem „Selbstmarkter”.
  51. Znaimer Tagblatt, Do, 3. Juni 1943, s. 3
  52. Znaimer Tagblatt, Sa, 17. Juni 1944, s. 5
  53. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Sa, 2. Juli 1938, s. 14
  54. Schlußschein - Schlußzettel, Schlußnote, die vom Makler ausgestellte, zuweilen auch von den Parteien zu unterschreibende und diesen sofort einzuhändigende Bescheinigung über ein von ihm vermitteltes Handelsgeschäft (Deutsches Handelsgesetzb. § 94)
  55. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Sa, 3. September 1938, s. 13
  56. Erlass vom 1. September 1938, Z. R. St. 1-166.842
  57. Juliperle - alte, nur in Österr. übliche speckige Kartoffelsorte
  58. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), So, 2. Oktober 1938, s. 20
  59. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Sa, 4. Juli 1942, s. 5
  60. Obrázek Reichskartoffellagerhalle
  61. Massenlagerung von Kartoffeln, Schweizerische Bauzeitung, 29. Juli 1944, s. 61
  62. Illustrierte Kronen Zeitung, Sa, 6. April 1940, s. 5
  63. Deutsches Reichsgesetzblatt Teil I 1867-1945, Verordnung zur Änderung der Verordnung über Verbraucherhöchstpreise für Hühner- und Enteneier
  64. Illustrierte Kronen Zeitung, Sa, 6. April 1940, s. 5
  65. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Mi, 2. August 1939, s. 16
  66. Illustrierte Kronen Zeitung, Mo, 8. September 1941, s. 6
  67. Das Kleine Blatt, So, 27. September 1942, s. 16
  68. Agrarische Post, Sa, 1. August 1942, s. 7
  69. Das kleine Volksblatt, Mo, 10. Januar 1944, s. 8
  70. Der Landbote, Sa, 20. Mai 1944, s. 9
  71. „Reichsverband Deutscher Kleintierzüchter” zahrnoval 8 oblastí pro chov drobného zvířectva s odpovídajícími 8 říšskými odbornými skupinami (Reichsfachgruppen). Svaz se dále dělil na 20 zemských skupin a v každé župě na 8 zemských odborných skupin (Landesfachgruppen: králíci, drůbež, včely, hedvábnictví, kožešinová zvěř, kozy, atd.) Pod zemské skupiny spadaly okresní skupiny (Kreisgruppen) s 8 okresními odbornými skupinami (Kreisfachgruppen) a ty zahrnovaly místní skupiny (Ortsgruppen) se všemi místními chovateli drobného zvířectva (Dieter Kühn: Gertrud Kolmar: Leben und Werk, Zeit und Tod, S. Fischer Verlag, 6. 11. 2009, s. 75). Svaz vydával například brožované výtisky: Das Huhn in der Erzeugungsschlacht (Fritz Pfenningstorff, Verlag für Tierzucht und Landwirtschaft, Berlin 1940), Der Seidenbau in der Erzeugungsschlacht (Fritz Pfenningstorff, Verlag für Tierzucht und Landwirtschaft, Berlin), Aufgaben und Ziele der Kleintierzucht in der Erzeugungsschlacht (Fritz Pfenningstorff, Verlag für Tierzucht und Landwirtschaft, Berlin 1937), Ertragreiche Bienenwirtschaft. Eine Anleitung zur sicheren Bienenhaltung und gesteigerten Honig- und Wachsgewinnung (Berlin-Lichterfelde, Fritz Pfenningstorff Verlag für Tierzucht und Landwirtschaft, 1944), Der zeitgemäße Kaninchenstall - Eine Sammlung von 24 Plänen zum Bau zeitgemäßer Kaninchenställe (Entworfen von der Reichsfachgruppe Kaninchenzüchter, Fritz Pfenningstorff, Verlag für Tierzucht und Landwirtschaft, Berlin 1943), Richtige Kleintierstallungen für Siedlungen - Erprobte Stalltypen für alle Arten Kleintiere, deren Haltung auf beschränktem Raum möglich ist (Fritz Pfenningstorff, Verlag für Tierzucht und Landwirtschaft, Berlin 1944), Jahrbücher (např. Jahrbuch für Kaninchenzüchter vereinigt mit Wahls Taschenkalender 1942), Kleintierzucht und -Haltung (Landwirtschaftlicher Sonderlehrgang 1943; 43. Sammelband der Schriftenreihe "Soldatenbriefe zur Berufsförderung" - Geflügelzucht, Kaninchenzucht, Ziegenhaltung, Pelztierzucht, Bienenzucht) a oficiální měsíční časopis „Der Kleintierhof” pro chovatele drůbeže, králíků, včel, kožešinových zvířat, koz a pěstitele bource morušového.
  72. Znaimer Tagblatt, Mi, 20. Dezember 1944, s. 3-4
  73. Znaimer Tagblatt, Di, 19. Dezember 1944, s. 4: Kleintierkontrolle
  74. Wien im Rückblick
  75. Znaimer Tagblatt, Mi, 7. Februar 1945, s. 2
  76. Znaimer Tagblatt, Fr, 9. März 1945, s. 2
  77. Josef Lenoch: Dějiny lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu, učební text, Mendelova univerzita v Brně, 2014