Dějiny Korolup/Říšský přídělový systém

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Nařízením o správě říšskoněmeckého hospodářství z 27. srpna 1939 byly u okresních správních úřadů (Landräten) zřízeny Úřady pro výživu a hospodářství (Ernährungsämter und Wirtschaftsämter), v jejichž kompetenci leželo zavedení povinného přídělového systému a zajištění spravedlivého zásobování obyvatelstva životními potřebami. Ty však měly možnost přenést část své agendy na obce a obecní úřady, čehož většinou využívaly. Obce vedly evidenci o tom, kdo je odběratelem a jaké odběrní doklady se mu vydávají. Od 1. září 1939 zřídil Okresní hospodářský úřad v Hornu (Kreiswirtschaftsamt) několik pro více obcí společných Obecních hospodářských úřadů (Gemeindewirtschaftsämtern), které měly na starost výdej lístků (Bezugsscheinausgabe) pro textilní (Spinnstoffware) a obuvnické zboží (Schuhwaren).[1]

Základní časovou jednotkou říšského přídělového systému, na kterou byly lístky pro běžné spotřebitele vydávány, bylo tzv. zásobovací či přídělové období, které trvalo čtyři týdny, tj. 28 dní. Některé přídělové doklady se vydávaly na více období či dokonce na celý rok. Doba platnosti přídělových dokladů mohla být prováděcími předpisy podle potřeby upravována. První přídělové období započalo v pondělí 28. srpna a skončilo v neděli 3. září 1939, poslední nedokončené 75. přídělové (pondělí 30. dubna do neděle 27. května 1945) bylo ukončeno kapitulací Třetí říše.[2]

Potravinové lístky pro říšské Němce[editovat]

S vyhlášením války Polsku 25. srpna 1939, kdy Adolf Hitler tento termín během tří hodin stáhl a nahradil novým 1. září 1939, uvedl Hermann Göring celý proces přídělového systému do chodu. Na 80 miliónů růžových potravinových lístků, uchovávaných od roku 1937 v trezoru, putovalo v neděli 27. srpna 1939 ke svým spotřebitelům. Ve stejný den přineslo nedělní vydání „Deutsche Reichsanzeiger” oznámení o prvním prováděcím nařízení o dočasném zabezpečení životně důležitých potřeb německého národa / Bekanntmachung zur Ersten Durchführungsverordnung zur Verordnung zur vorläufigen Sicherstellung des lebenswichtigen Bedarfs des Deutschen Volkes. V pondělí ráno patřily všechny zemědělské výrobky státu. Obyvatelstvo se v podstatě nacházelo ve válečném stavu ještě předtím, než padl první výstřel. Se začátkem druhého přídělového období, tedy od 25. září 1939, vstoupily v platnost různé spotřebitelské skupiny obyvatelstva.[3]

Těžce pracující a velmi těžce pracující[editovat]

Těžce pracující a velmi těžce pracující obdrželi na speciální lístky (Schwer- und Schwerstarbeiterkarten) vyšší dávky tuku, masa, chleba a mouky. Za těžkou práci se nepovažovala přechodná, nepravidelná namáhavá práce vykonávaná jen po několik hodin či dnů, musela být vykonávána trvale. Za těžkou práci se považovala také trvale vykonávaná průměrná tělesná práce za stížených pracovních podmínek (velké horko, zvýšená prašnost, zdraví škodlivé látky nebo použití ochranné dýchací masky). Za velmi těžce pracujícího byl uznán spotřebitel, u kterého nastaly obě skutečnosti najednou, tedy trvalá těžká práce a trvale stížené zdravotní podmínky.[4]

V pátek 6. října 1939 zveřejnily okresní Úřední věstníky (Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft) další omezení a úpravy.

Lístek na chleba / Reichsbrotkarte[editovat]

  1. Běžný spotřebitel (Normalverbraucher): na ústřižek 1-4 1000 g chleba, na ústřižek 5-8 500 g chleba nebo 375 g mouky, na ústřižek 9-12 500 g chleba nebo 375 g mouky, na ústřižky „a” a „b” 50 g chleba.
  2. Těžce pracující (Schwerarbeiter): na ústřižek 1-4 1000 g chleba, na ústřižek 5-12 1000 g chleba nebo 750 g mouky, na ústřižky „a” a „b” 100 g chleba.
  3. Velmi těžce pracující (Schwerstarbeiter): na ústřižek 1-4 2000 g chleba, na ústřižek 5-12 1000 g chleba nebo 750 g mouky, na ústřižky „a” a „b” 100 g chleba.
  4. Děti do 6 let: na ústřižek 1-4 100 g chleba, na ústřižek 5-8 500 g chleba nebo 375 g mouky, na ústřižky označené křížkem (x) v období od 25. 9. do 22. 10. 1939 125 g dětské výživy.
  5. Děti od 6 do 10 let: na ústřižek 1-8 500 g chleba, na ústřižek 9-12 500 g chleba nebo 375 g mouky, na ústřižky „a” a „b” 100 g chleba, na ústřižky označené křížkem (x) neobdržely zatím žádné zboží.
  6. Na ústřižek „L32” mohly obdržet všechny spotřebitelské skupiny 750 g mouky.

Podrobnější údaje k různým druhům chleba a pekárenských výrobků se tiskly na ústřižky.

Kukuřičná mouka[editovat]

Odběratel mohl obdržet na místo 100 g žitné nebo pšeničné mouky 133 g kukuřičné mouky, což znamenalo, že na ústřižek pro 375 g mouky obdržel 500 g kukuřičné mouky. U ostatní gramáže se prováděl odpovídající přepočet.

Odstředěné mléko[editovat]

Dodávka plnotučného mléka se týkala pouze spotřebitelů do 14 let, těhotných žen a kojících matek, nemocných nebo jinak potřebných. Pro všechny ostatní bylo plnotučné mléko zakázáno a nahrazovalo ho mléko odstředěné. Místní selský vůdce (Ortsbauerführer) zodpovídal za to, že pekaři, hostinští, kavárníci a další podniky, všechny obchody a mlékárenská družstva nadále obchodovali pouze s mlékem odstředěným.

V místech s přímou dodávkou mléka do mlékárny (Langau) se prováděl rozvoz odstředěného mléka autem nebo povozem, v místech v blízkosti železniční dráhy vlakem. Ve všech ostatních obcích se museli selští vůdci postarat o odstředivky (Milchseparatoren, Zentrifugen) a zajistit potřebné množství odtučněného mléka v místě, následně získanou smetanu doručit v označené konvici do mlékárny. Cena odstředěného mléka měla být o 10 Rpf nižší, přičemž se mlékárnám povoloval cenový rozdíl 2 feniků, např. výstupní cena plnotučného mléka činila 20 feniků, výstupní cena odstředěného mléka 10 feniků a odběrní cena z mlékárny 8 feniků.

Zákaz prodeje[editovat]

Koření: zákaz prodeje platil pro pepř, nové koření, skořici, majoránku, hřebíček, kmín a hořčičná semena. Prodávat se směla paprika, hořčice, muškátový oříšek, muškátový květ, bobkový list a další. Luštěniny: zásoby luštěnin se mohly zatím prodávat volně, ale každý prodejce se měl postarat o to, aby zbylo na každého spotřebitele a zboží nesloužilo křečkování (Hamsterzwecken). Kafe: prodej pražené kávy byl v maloobchodě od 27. září 1939 zastaven, stávající zásoby se předávaly vojenským nemocnicím. Polévkové koření: Maggi, Knorr a jiné bylo volně dostupné. Pudinkový prášek spotřebitelé obdrželi na ústřižky potravinových lístků: L 11, L 12, L 27, L 28 - na každý 25 g. Strouhanka: na ústřižek pro 100 g chleba spotřebitel obdržel 75 g strouhanky. Čaj: k dostání byl německý čaj a Maté, všechny ostatní druhy zakázány.

Restaurace a ubytovací zařízení[editovat]

Na lístky se podávalo maso, chleba, moučníky, těstoviny, krupice a rýže, bez lístků polévky, bezlístkový (bezmasý nebo s malým množstvím masa) „Eintopf”, 1 vaječný pokrm, bramborové, luštěninové a zeleninové pokrmy, přísady tuk, mouka, zásmažka. Za pokrm z masa se odtrhávaly 2 ústřižky po 50 g z pravé strany lístků na maso nebo 2 ústřižky po 50 g cestovních lístků (Reisekarte), za Eintopf 1 ústřižek po 50 g z pravé strany lístků na maso nebo 1 ústřižek po 50 g z cestovních lístků. Kdo se stravoval v těchto zařízeních pravidelně, odevzdával útržky na levé straně lístků na maso a zároveň i objednávkový list (Bestellschein), v tomto případě následovalo po konzumaci znehodnocení ústřižku procvaknutím nebo zaškrtnutím (x). Pro pokrmy z divočiny platil poměr lístků na maso 1:2, tzn. za ústřižek 50 g se podávala porce 100 g masa. Za moučník hosté odevzdávali ústřižek po 50 g z chlebového lístku nebo z cestovního lístku, přičemž 50 g chleba odpovídalo 37 g mouky, proto musely moučníky obsahovat stejné množství mouky. Pudinky a dorty s malým obsahem mouky byly bez lístků. Za 1 krajíc chleba host odevzdal chlebový ústřižek po 50 g, za rýžové a těstovinové pokrmy 1 ústřižek po 25 g z lístků na potraviny (L 1-L 10 od 25. září do 22. října, L 17-L 26 od 9. října do 22. října 1939), za „ságo” pokrmy od 25. září do 22. října 1 ústřižek po 25 g z lístků na potraviny (L 11, L 12, L 27, L 28) a za porci másla odpovídající množství na lístku pro tuky a cestovním lístku.

Žádost o textilní a obuvnické zboží[editovat]

Dritte Reichskleiderkarte (třetí průkaz na oděvy), 1942

Obecní hospodářské úřady zřizované ve spádových obcích (Vratěnín) pro výdej textilního a obuvnického zboží podléhaly zvláštním předpisům. V případě potřeby musel každý spotřebitel osobně v místě bydliště vyplnit a podepsat příslušný formulář (Bezugscheinantrag) a pravdivé prohlášení o tom, kolik stejných nebo podobných věcí vlastní, kolik z toho může používat, kolik lze opravit a kolik nelze používat a ani opravit. Za nezletilé děti podával žádost otec nebo matka, popřípadě k výchově oprávněná osoba. O ložní prádlo, domácí a kuchyňské prádlo žádal hlavní vedoucí domácnosti nebo jeho manželka.

Starosta obce pak překontroloval správnost žádosti a stvrdil podpisem, obecním úředním razítkem a doručil ke spádovému Obecnímu hospodářskému úřadu (Gemeindewirtfchaftsamt), což mohl provést žadatel osobně, obecní slouha, někdo z obecního úřadu nebo se tak mohlo dít poštovní cestou. Starosta obce příslušného hospodářského úřadu žádost znovu překontroloval, přičemž oba starostové se mohli (museli) o nutnosti žádosti přesvědčit osobně, nahrazovanou věc překontrolovat a odebrat. Nárok na novou věc vznikal tehdy, pokud klesla běžná zásoba. Za pokus o podvod nebo uvedení nesprávných údajů hrozil peněžitý trest od 80 000 RM výše, soud a trest odnětí svobody ve věznici nebo nápravném zařízení.[5][6][7][8][9][10][11][12]

Luxusní poživatiny káva a tabák[editovat]

Nacistický režim se v době svého počátečního hospodářského rozmachu choval v případě konzumování kávy a cigaret velkoryse. S vypuknutím války se situace náhle změnila. Dovoz ze zámoří klesl, pravá zrnková káva byla k dispozici pouze pro wehrmacht, kvalita tabáku se zhoršila, cigarety se rozdělovaly nerovnoměrně. Přistoupit k zákazu „nebezpečného jedu lidstva” (gefährlichen Gifte der Menschheit) bránila NS-vůdcům jak nespokojenost obyvatelstva, způsobená sníženou kvalitou a zmenšujícím se množstvím, tak i rostoucí fronty před obchody s tabákovým zbožím. Zdravotně-političtí ideologové Leonardo Conti (Reichsgesundheitsführer) a Fritz Sauckel (NSDAP-Gauleiter) se nedokázali proti pragmatikovi, jako byl Joseph Goebbels, prosadit. Goebbels nakonec tabákový problém vyřešil tak, že zdravotní hledisko označil pro válečné období jako nepodstatné a konečné řešení odsunul na poválečné období.

Středomoří, námořní flotila, vojáci při kávě a cigaretě, březen 1943 (ilustrační fotografie)
Itálie, Fallschirmjäger, 1943 (ilustrační fotografie)

Po zahájení války zmizela z veřejného života nejprve reklama na kávu, což vzhledem k tomu, že nebyla k mání, bylo stejně zbytečné. Tabákové reklamy zpočátku podléhaly přísným předpisům, až na konec zmizely zcela. V zimě roku 1941 bylo jasné, že konec války je v nedohlednu a úkolem NS-médií bylo především naladit obyvatelstvo na narůstající nedostatky a vyžadovanou výdrž, přičemž bylo uchlácholeno zvláštním vánočním přídělem luštěnin, čokolády, konzervovaných ryb, medu, jablek a každý dospělý Volksgenosse obdržel 60 g zrnkové kávy (následovaly ještě dva zvláštní vánoční příděly kávy)[13]. Od února 1942 byl odběr tabákových výrobků regulován výdejem „Reichsraucherkontrollkarte”.

Wehrmacht byl v přídělovém systému tabákových výrobků upřednostňován, muži měli nárok na dvakrát vyšší dávky než ženy, které byly navíc k nákupu tabákových výrobků oprávněné jen ve věku od 25 do 55 let. Rozdíly v přídělu byly učiněny také u státní příslušnosti nuceně nasazených pracovních sil (Zwangsarbeiter). Zrovna tak byly regulovány příděly tabáku pro věznice a koncentrační tábory, i když většina tabáku končila v rukou vedení tábora a dozorců, popřípadě se pak objevovala na černém trhu. Na spodní příčce systému stálo židovské obyvatelstvo, které bylo vyloučeno z přídělů šatstva a tabáku vůbec. Navzdory rostoucímu nedostatku dostávalo německé obyvatelstvo postižené leteckým bombardováním zvláštní příděly tabáku a zrnkové kávy tzv. „Zitterkaffee” nebo „Zittermokka”, čímž se nacistickému režimu dařilo předstírat péči o „německý národ” a zlepšit jeho náladu.

Přídělový systém se v průběhu války neustále měnil a dá se říci, že nacistické vedení nad konzumem tabáku a kávy ztratilo kontrolu, což bylo způsobeno hlavně (trpěným) černým trhem, jehož hlavní měnou se stále více stávaly cigarety. V přídělovém systému potravinami nakonec nacističtí vůdci před rasovými principy upřednostnili kritérium výkonnosti. „Zwangsarbeiter” získali statut „těžce pracujících” a tím pádem příděly stejné nebo i o něco vyšší než německé civilní obyvatelstvo. Přídělový systém tabáku fungoval, i když často za chaotických podmínek, až do okamžiku kapitulace. Ke zhroucení jeho zásobování došlo jen o vlásek dříve než k porážce vojenské.[14]

Káva jen pro wehrmacht[editovat]

Weber's Carlsbader Kaffeegewürz (Kaffee-Surrogatfabrik Otto E. Weber), továrna na výrobu kávové náhražky Otty E. Webra byla v roce 1937 arizována (Kathreiner's Malzkaffeefabriken AG) a během druhé sv. války vyráběla polévkové koření, vaječný prášek a kávové náhražky. Berlínská firma „Kathreiner“ uvedla v roce 1887 na trh „Kathreiner Feigenkaffee“ a o tři roky později „Kathreiner Kneipp Malzkaffee” na bázi ječmenného sladu, v roce 1910 konkurenční firma „Heinrich Franck” značku „Kornfranck” na bázi žitného sladu. Jejich konkurenční klání skončilo v roce 1943 sloučením do firmy „Franck & Kathreiner“, jejichž válečné značky „Linde's Kaffee-Ersatz-Mischung” a „Roland Kaffee-Ersatz-Mischung” se staly synonymem pro „válečnou kávu”. Vídeňská „Imperial-Feigenkaffee-Fabrik” (Imperial, Karl Kuhlemann K.G, Wien. München) vyráběla kávovou náhražku „Korona Kaffeeersatz”, „Korona Kaffeemittelmischung” a „Imperator Malzkaffee“.[15][16]

Se zavedením přídělového systému měl každý normální spotřebitel nárok na 20 g zrnkové kávy a 43 g kávové náhražky („Päckli-Kaffee”).[17] Po oznámení ministra pro výživu a zemědělství z 8. září 1939 došlo v polovině druhého období sice k navýšení přídělu na 125 g, ale za cenu zákazu prodeje zrnkové kávy, jejíž veškeré zásoby připadly vojákům na frontě a všem ozbrojeným složkám v záloze. Předpokládalo se, že zásoby u maloobchodníků budou v rozmezí 8-14 dnů spotřebovány. Jenže v některých regionech se zásoby zrnkové pražené kávy doprodávaly ještě i po čtyřech týdnech.

Kaffee: Der Verkauf von Röstkaffee im Einzelhandel wird mit 27. September 1939 eingestellt. Etwa noch da oder dort vorhandene Vorräte an Röstkaffee sind an die Heeresspitäler abzugeben.[18]

Ministerstvo výživy a zemědělství tedy přistoupilo od 10. října 1939 k absolutnímu zákazu zrnkové kávy u maloobchodníků. Veškeré stažené zásoby pak byly rozeslány stravovacím zařízením a hotelům, jež mohly zákazníkům nabízet namíchanou kávu a kávovou náhražku s maximálním množstvím 50% zrnkové kávy na jednu porci.

Röstkaffee: Vorhandene Mengen Röstkaffee können wie folgt verwertet, bezw. verkauft werden: 1) durch Anbot an Heeresspitäler, Wehrmachtsteile und Anstalten der Gemeinde Wien, 2) durch Anbot an die Wirtschaftsgruppe Gaststättengewerbe, Wien, I., Judenplatz 3. Die Wirtschaftsgruppe Gaststättengewerbe wird den Kaffee, soferne derselbe kurant ist, per Kassa übernehmen. Als Preis gilt der Stoppreis. Preiserhöhungen sind verboten.[19]

Se začátkem třetího přídělového období, kdy vstoupily v platnost různé skupiny spotřebitelů, obdržel každý německý civilista bez ohledu na pohlaví a věk nadále 125 g kávové náhražky („Kaffee-Ersatz” nebo „Kaffee-Zusatzmittel”) na osobu a týden, jen s tím rozdílem, že se lístky nyní přejmenovaly z potravinových lístků „L“ na lístky pro poživatiny „R”.[20] Toto množství zůstalo až do konce 15. přídělového období nezměněno. Od podzimu 1940 existovaly zvláštní příděly pro rodinné oslavy do 12 osob (svatby i zlaté a stříbrné, pohřby): na jednu osobu/ 200 g mouky a chleba, 50 g poživatin, 100 g cukru, 25 g kávové náhražky a 1 vejce.

Na základě nařízení z 23. srpna 1940 o výdeji zrnkové kávy v 16. přídělovém období pro normální spotřebitele bylo u stálého prodejce možné objednat do 28. září 1940 na ústřižek R30 z lístků na poživatiny pro 15. přídělové období (namísto 125 g kávové náhražky nebo kávové přísady) 50 g zrnkové kávy. Objednanou kávu pak zákazníci (starší 1. let) obdrželi u svého prodejce na ústřižky R24 a R25 z lístků pro 16. přídělové období. Obdobně si mohly civilní osoby starší 18. let objednat 60 g zrnkové kávy pro 17., 18. a 19. přídělové období. Nárok na zrnkovou kávu neměli vězňové a váleční zajatci a od 17. přídělového období i pracovně nasazení Poláci („In Lager zusammengefaßte Zivilpolen sind bei der Zuteilung von Bohnenkaffee unberücksichtigt zu lassen.”)[21][22][23]

„Kávová akce“ na 60 g kávy místo 125 g kávové náhražky se v obdobném duchu nesla i v příštím roce, kdy byl zvláštní příděl umožněn pro 31. přídělovém období (15. prosinec 1941 - 11. leden 1942)[24] a 33. přídělové období (9. únor - 8. březen 1942).[25]

Tabák a tabákové zboží[editovat]

Od 11. září 1939 vstoupilo v platnost zavedení 20% válečné přirážky u maloobchodní ceny tabáku (též u piva a šumivých vín), která od 3. listopadu 1941 vystoupila na 50%.[26] U obyvatelstva však vzbudilo zdražení značný rozruch, jelikož už od 5. září 1939 byly trafiky z důvodu probíhajících inventur zavřené. Tabákový průmysl redukoval výrobu na dva druhy dýmkového a cigaretového tabáku, přičemž ke kvalitnímu tabáku se přimíchávala část méně kvalitního. Už od 28. září 1939 se kvalita kuřiva rapidně zhoršila. Jeden kg nejlevnějšího tabáku, který sestával z 85% z dřevitých částí, stál kolem 3 RM. Zákazníci přešli na balení cigaret, v trafikách se začaly prodávat jednotlivé kusy cigaret. Od 1. prosince 1939 si mohl zákazník koupit nejvýše pět doutníků nebo jeden balíček tabáku, přičemž ze 411 tabákových značek zůstalo na trhu 159. Od ledna 1940 se přistoupilo k tzv. dobrovolné racionizaci. Pokud zákazník nenakupoval u svého trafikanta, mohl obdržet jen dvě cigarety.[27]

Od léta 1941 se začala situace rapidně zhoršovat a v některých oblastech Staré říše byla lokálně zaváděna „Raucherkarte”, což nebyl případ Východní marky.[28] Kontrolní průkaz pro nákup tabákového zboží (Kontrollkarte für den Einkauf von Tabakwaren) nazývaný „Raucherkarte” se jménem, bydlištěm a jednotlivými denními ústřižky opravňujícími k nákupu tabákového zboží měl vstoupit v platnost ve Vídni, Dolním Podunají a Horním Podunají (Wehrwirtschaftsbezirk XVII) od 1. března 1942.[29] O průkaz na tabákové výrobky si mohl zažádat každý muž starší 18 let nebo žena ve věku od 25 do 55 let. Vzhledem k tomu, že u žen byla stanovena vyšší věková hranice, mohly si o průkaz zažádat i mladší vdané ženy, pokud se jejich manžel nacházel na frontě. Výjimka u žen starších 55 let přicházela v úvahu v případě, že mohly prokázat manžela nebo svobodného syna na frontě, od léta 1942 pokud věrohodně prokázaly své kuřáctví a podložily jej písemným prohlášením: „Ich versichere wahrheitsgemäß, daß ich an den Genuß von Tabak gewöhnt bin und daher [...] Tabakwaren zum eigenen persönlichen Verbrauch benötige.”

Průkaz se vydával na 4 týdny a jeho součástí byly též denní ústřižky s označením dnů. U první „Raucherkarte” s ústřižky od 1. února do 18. dubna 1942 týdeník „Znaimer Tagblatt” oznamoval, že tabákový průkaz začne výhledově platit od ústřižku s nápisem 15. únor 1942.[30] Na jeden ústřižek mohl zákazník koupit 3 cigarety (s válečnou přirážkou), jeden doutník dražší než 10 Rpf (bez válečné přirážky), za dva ústřižky 3 doutníky za 10 Rpf (bez válečné přirážky), za 14 ústřižků 1 balení cigaretového tabáku po 50 g, za 7 ústřižků 1 balení dýmkového tabáku po 50 g nebo 1 balení listového tabáku (Strangtabak) po 100 g nebo 1 balení tabáku (Kübeltabake) po 125 g, za 2 ústřižky 1 balení žvýkacího tabáku a za 1 ústřižek 10 g šňupacího tabáku.[31] Vzhledem k tomu, že o „Raucherkarte” si mohli zažádat i nekuřáci, stala se velmi brzy populárním dárkem a platidlem při výměnném obchodu.[32]

Nová úprava maloobchodního prodeje tabákového zboží v oblasti Vídně, Dolního a Horního Podunají (Wehrwirtachaftsbezirken XVII, Reichsgau Wien, Nieder- und Oberdonau) měla nastat od 1. března 1943. Na konci února došlo k vyhlášení o zavedení odběru na dvojité tabákové ústřižky („Rauchermarke” s dvoudenní dávkou), přičemž dosavadní jednotlivé lístky na odběrním lístku pro tabák (Raucherkarte) k dennímu odběru (Tagesabschnitt) zůstaly v platnosti, jen se na ně vztahovalo poloviční množství. Všechny druhy cigaret byly k dostání na jeden dvojitý ústřižek v počtu nejméně 6 kusů a nejvíce 12 kusů, popřípadě 3 doutníky do 10 Rpf či 2 doutníky nad 10 Rpf. Za pět dvojitých ústřižků obdržel zákazník 50 g cigaretového tabáku a za tři 50 g dýmkového tabáku, za čtyři dvojité ústřižky 100 g tabáku v celku k vlastnímu porcování (Strangtabak), za jeden dvojitý ústřižek 4 tyčinky žvýkacího tabáku nebo 50 g šňupacího tabáku.[33]

Na konci března muselo ale dojít k další úpravě. Od 1. dubna 1943 přestala u nákupu cigaret platit možnost nejmenšího a nejvyššího možného množství a zároveň možnost výběru tabákové značky. Na jeden dvojitý ústřižek zákazník obdržel 8 cigaret, 3 doutníky do 12 Rpf či 2 doutníky nad 12 Rpf, za pět dvojitých lístků 1 balíček po 50 g dýmkového tabáku, za 10 dvojitých lístků 100 g listového tabáku (Strangtabak), za pět dvojitých lístků 1 balíček cigaretového tabáku po 50 g, za jeden dvojitý ústřižek 22 g (1 tyčinka) žvýkacího tabáku a za 2 dvojité ústřižky 1 balíček po 50 g šňupacího tabáku.[34] S platností od 1. srpna 1943 obdržel zákazník na jeden dvojitý lístek (na dva dny) 6 cigaret, za pět dvojitých lístků 9 doutníků do 12 Rpf či 6 doutníků nad 12 Rpf, za 7 dvojitých lístků 1 balíček po 60 g dýmkového tabáku, za 14 dvojitých lístků 100 g listového tabáku (Strangtabak), za 7 dvojitých lístků 1 balíček cigaretového tabáku po 50 g, za 1 dvojitý lístek 22 g (1 tyčinka) žvýkacího tabáku a za 4 dvojité lístky 1 balíček po 50 g šňupacího tabáku.[35]

Další racionizace tabákových výrobků nastala od 66. přídělového období (tedy od 21. srpna 1944). Na jeden dvojitý ústřižek už zákazník obdržel jen 4 cigarety. U doutníků byl zrušen válečný tabákový příplatek a za tři dvojité ústřižky si mohl koupit až 8 doutníků do 7 Rpf nebo až 4 doutníky v cenové relaci od 8 do 15 Rpf nebo až 2 doutníky v ceně nad 15 Rpf. Za 10 dvojitých ústřižků 50 g cigaretového a jemného dýmkového tabáku (druh „Milder Schäg” a „Jubiläumsmischung”) a za 7 dvojitých ústřižků 50 g hrubého dýmkového tabáku (druh „Dreikönig”, „Landtabak” a „Rio”). Za tři dvojité ústřižky si mohl dovolit také 2 balíčky žvýkacího tabáku po 22 g nebo 50 g šňupacího tabáku. Přitom lístky na tabák z 65. a 66. platily až do ukončení 67. přídělového období (tedy do 15. října 1944).[36]

Od 16. října 1944 začaly platit nové „Raucherkarten”, které nyní platily po dobu 4 přídělových období (16 týdnů): 68. od 16. 10. 1944 do 12. 11. 1944, 69. od 13. 11. 1944 do 10. 12. 1944, 70. od 11. 12. 1944 do 7. 1. 1945, 71. od 8. 1. 1945 do 4. 2. 1945. „Männer-Raucherkarte“ (M-Karte) obsahovala pro každé přídělové období 3 ústřižky (oproti dosavadním 14), označené 1/63, 2/68, 3/68, 1/69...až 3/71. „Frauen-Raucherkarte” (F-Karten) a „Polen-Raucherkarten” (P-Karten) disponovaly jen polovinou ústřižků, tedy na všechna 4 přídělová období 6 ústřižků, označené 1+2/68, 3/68+1/69, 2+3/69...až 2+3/71.[37]

Příručka „Tabakkleinanbau” (Anleitung für den Anbau, das Ernten, Trocknen, Fermentieren, Beizen und Verarbeiten von selbsterzeugtem Tabak zum Eigenverbrauch, von Prof. Dr. Paul Koenig) byla v roce 1944 hned rozebrána a rozmohlo se vlastní pěstování tabáku. Tabák rostl na předzahrádkách, balkonech, prostě všude, kde se jen dalo (lépe řečeno smělo).[38] Těsně před vánočními svátky a Novým rokem proběhla v župě Vídeň a Dolní Podunají výměnná výkupní akce pro malé pěstitele tabáku, jež si po odevzdání 2-12½ kg mohli ve výši 30% z odevzdaného sušeného tabáku vybrat přímo v tabákové továrně ve Vídni balený tabák (Regiezigarettentabak, Milder Schäg oder Landtabak Spezial).

Umtausch von Kleinpflanzertabak

Der von Kleinpflanzern für den eigenen Hausbedarf in den Reichsgauen Wien und Niederdonau angebaute Tabak kann am 19., 20., 21., 27. und 28. Dezember von 8 Uhr 30 bis 12 Uhr bei der Bezirksabgabestelle für Obst und Gemüse (BAST), 10 Wien, Van-der-Nüll-Gasse 100 (nyní parkoviště), abgegeben werden. Die Höchstmenge, die jeder Kleinpflanzer zur Ablieferung bringen kann, beträgt 12½ Kilogramm als höchstmögliche Erntemenge von 200 Tabakpflanzen. Die Mindestmenge, die angenommen wird, beträgt zwei Kilogramm. Tabakpflanzer, die weniges als zwei Kilogramm geerntet haben, müssen sich für die Ablieferung mit anderen Tabakkleinpflanzern zusammentun, um die Mindestmenge zu erreichen. Übernommen werden nur reife und richtig getrockocte Tabakblätter. Die Tabake sollen von gelber oder brauner Farbe sein: unreife, grüne, schimmelige oder feuchte Blätter sowie der Stamm der Tabakpflanzen (Strunk) werden nicht übernommen.

Sollten die Tabake feucht sein, wird wesen eines späteren Abgabetermins noch eine Veröffentlichung erfolgen. Die SammelsteIle vergütet für je 1 Kilogramm netto überrnommenen Tabak 2 RM. Außerdem erhielt der Ablieferer von Kleinpflanzertabak eine numerierte Bescheinigung der Reichsstelle Tabak und Kaffee, die Ihn berechtigt, 30 v. H. des übernommenen Tabaks in Feinschnitt oder Pfeifentabak gegen den üblichen Kleinverkaufspreis zuzüglich Kriegszuschlag zu kaufen. Die Abgabe der Fabrikate erfolgt bei der Tabakfabrik, Wien, 10. Favoritenstrasse Nr. 219 (nedaleko Laaerberg). Ausgefolg werden nach freier Wahl die Sorten: Regiezigarettentabak, Milder Schäg oder Landtabak Spezial. Beim Bezug der Fertigfabrikate ist die Bescheinigung der Reichsstelle, mit der Empfangsbestätigung des Tabakkleinpflanzers versehen, abzugeben. Eine Anrechnung auf die Raucherkarte erfolgt nicht.[39]

Leden 1945 přinesl zprávu o „zjednodušení výroby říšskoněmeckého tabákového průmyslu”, což znamenalo pro zákazníky jen jeden druh cigaretového tabáku (1 kg za 14 RM) a jeden druh dýmkového tabáku (1 kg za 10 RM). „Nové tabákové zboží” s ještě horším obsahem a za jednotnou cenu se z důvodů válečného šetření papírem na trhu objevilo ve starém balení a s upozorněním, že nápis na obalech hlásající příměs tabáku ze zámoří nebo z Orientu je neplatný.[40] Od 72. přídělového období (tedy od 5. února do 4. března 1945) platila Raucherkarte zase po dobu jednoho přídělového období (4 týdny). Raucherkarte pro muže (M-Raucherkarten) obsahovala 6 ústřižků a 4 pro zvláštní příděl (Sonderabschnitte S1, S2, S3, S4), pro ženy (F-Raucherkarte) 3 normální ústřižky a 3 pro zvláštní příděl ((A, B, C) a pro polské pracovní síly (P-Raucherkarten) se 3 normálními ústřižky a 4 pro zvláštní příděl (A, B, C, D). Zvláštní přídělové lístky měly stejnou hodnotu, ale platily jen v případě zvláštního vyhlášení.

Od pondělí 5. února 1945 měli spotřebitelé nárok na: 10 cigaret/1 ústřižek, 15 doutníků bez válečné přirážky v ceně od 7 do 10 Rpf/4 ústřižky nebo 12 doutníků bez válečné přirážky v ceně od 11 bis do 15 Rpf/4 ústřižky nebo 9 doutníků bez válečné přirážky v ceně od 16 do 20 Rpf/4 ústřižky nebo 6 doutníků bez válečné přirážky v ceně nad 20 Rpf/4 ústřižky nebo 50 g jemného tabáku (Feinschnitt, druhy Regiezigarettentabak, Milder Schäg, Jubiläumsmischung)/4 ústřižk; 50 g hrubého tabáku (3-König, Landtabak, Rio)/5 ústřižků nebo 5 balení po 22 g žvýkacího tabáku/5 ústřižků; 50 g šňupacího tabáku/1 ústřižek. Dávky tabákového zboží platily také pro zahraniční pracovní síly (pokud měly nárok na Raucherkarten).

Mimo to obsahovaly „M-Raucherkarten” a „P-Raucherkarten” pro období od 5. února do 27. května 1945: 1 ústřižek opravňující k nákupu 1 kousku holícího mýdla nebo 1 větší tuby holícího krému nebo dvou menších tub holícího krému. Nakupovat na lístky (ústřižky) dopředu bylo přirozeně zakázáno a trestné. V případě, že zákazník své zboží neobdržel, měl jednoduše smůlu, jelikož propadly. Náhradní „Raucherkarte” se vydávala jen v případě ztráty z důvodu leteckého bombardování. Nové „Raucherkarten”, vydávané od 5. února 1945, obsahovaly ústřižky s hodnotou 1 (10 cigaret) a s hodnotou ½ (5 cigaret). Staré „Raucherkarten” opravňovaly k nákupu do 4. března 1945. [41]

V polovině března 1945 došlo na zrušení Raucherkarten pro wehrmacht, jejichž příděl tabákových výrobků probíhal ve vlastních armádních prodejnách a zásobování fronty mělo absolutní přednost. Všichni mužští příslušníci armádních složek nad 18 let (též ošetřující personál v lazaretech, nemocnicích a samozásobitelé) a ženy od 25 do 55 let obdrželi civilní Raucherkarten. Zvláštní příděly (ústřižky) pro civilní obyvatelstvo byly zrušeny.[42]

Pád nacistického režimu byl přirozeně patrný i ve spotřebě tabáku. Jestliže v roce 1939 mohl německý občan vykouřit až patnáct cigaret denně (např. značky Lord, Nil, Juno nebo Leichte Regatta), ke konci války to byly dvě jednotné tenké cigarety velmi nízké kvality v nouzovém balení, při každém potažení škrábající v krku (pokud je vůbec obdržel). V posledních měsících války a po kapitulaci se stala cigareta oblíbeným obchodním artiklem a nakonec i běžně používaným platidlem na černém trhu. Již v polovině roku 1943 stála běžná cigareta za 4 Rpf na černém trhu 60 Rpf, na podzim roku 1944 se cena vyšplhala na 2 RM a v dubnu 1945 nakonec na 6 až 8 RM.[43]

Odkazy a reference[editovat]

  1. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 6. Oktober 1939
  2. Die Verordnung über die Wirtschaftsverwaltung vom 27. August 1939 (Reichsgesetzblatt Teil 1, Seite 1495) soll von der Presse vorläufig nicht übernommen werden. (Walter de Gruyter: NS Presseanweisungen der Vorkriegszeit, 1939. Quellentexte Mai bis August, 3004 DNB-Rundruf 28. August 1939, s. 889)
  3. Nicole Petrick-Felber: Kriegswichtiger Genuss: Tabak und Kaffee im Dritten Reich, Die Geschichte nationalsozialistischer Konsumpolitik am Beispiel der Genussmittel Tabak und Kaffee, 2015
  4. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 6. Oktober 1939, s. 7: „Der Betriebsführer hat eine Liste der in seinem Betrieb beschäftigten Schwer- und Schwerstarbeiter anzulegen, die Vor- und Zuname, Wohnort, Straße und Hausnummer dieser Arbeiter, die Angabe der von ihnen regelmäßig ausgeübten Tätigkeit und die Abteilung des Betriebes, in dem sie beschäftigt sind, enthält. Diese Liste ist in doppelter Ausfertigung an das Gewerbeinspektorat in Wien, I., Hanuschgasse Nr. 3 einzusenden. Das Gewerbeinspektorat überprüft diese Liste, stellt fest, wer als Schwer- bezw. Schwerstarbeiter zu gelten hat und übermittelt diese Liste dem Ernährungsamt. Das Ernährungsamt überschickt sodann die Karten der Schwer- und Schwerstarbeiter an den Bürgermeister mit einem Verzeichnis der in jedem Betrieb als Schwer- und Schwerstarbeiter anerkannten Personen. Der Bürgermeister übergibt die Schwer- und Schwerstarbeiterkarten dem Betriebsführer, der die Karten dem Verzeichnis entsprechend austeilt und gleichzeitig die Normalkarten und etwaige Zusatzkarten einzieht und sie dem Bürger meister übergibt. Der Bürgermeister selbst hat über alle Schwer- und Schwerstarbeiter genaue Aufzeichnungen zu führen. Beim Umtausch der Karten sind von der Schwer- oder Schwerstarbeiterkarte mengenmäßig soviel Abschnitte zu entwerten, als von der Normalkarte bereits verwertet worden sind. Nach Ablauf der Kartenperiode erhält der Schwer- bezw. Schwerstarbeiter die neue Schwer- bezw. Schwerstarbeiterkarte von der Kartenausgabestelle gegen Vorlage des Stammes der abgelaufenen Schwer- bezw. Schwerstarbeiterkarte.”
  5. Kleine Volks-Zeitung, Fr, 1. Dezember 1939, s. 6: Morgen kommen Reichskleiderkarten zur Ausgabe
  6. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 29. Dezember 1939, s. 6
  7. Salzburger Volksblatt: unabh. Tageszeitung f. Stadt u. Land Salzburg, Sa, 14. September 1940, s. 15: Ausgabe der zweiten Reichskleiderkarte erfolgt mit der Übergabe der Lebensmittelkarten für die 15. Zuteilungs-Periode
  8. Agrarische Post, Sa, 21. September 1940, s. 14: Die neue Reichskleiderkarte (zweite)
  9. Znaimer Tagblatt, Mi, 17. Juni 1942, s. 4: Geltungsdauer der zweiten Reichskleiderkarte für Männer, Frauen, Knahen, Mädchen, Kleinkinder und der zweiten Zusatzkleiderkarte für Jugendliche über den 31. August 1942 hinaus um ein weiteres Jahr bis zum 31. August 1943 verlängert.
  10. Znaimer Tagblatt, Di, 7. Oktober 1941, s. 4: Neuerungen bei der Reichskleiderkarte 1942, Verlängerung der Laufzeit um vier Monate, 120 Punkte für den Normalverbraucher
  11. Znaimer Tagblatt, Do, 12. November 1942, s. 3: Die vierte Reichskleiderkarte kommt (1. Jänner 1943 bis zum 30. Juni 1944)
  12. Das kleine Volksblatt, Di, 4. Juli 1944, s. 4: Die 5. Reichskleiderkarte neu ausgegeben (1. Juli 1844 bis 31. Dezember 1945), "Kleinkinder vom vollendeten 1. bis zum vollendeten 3. Lebensjahr, Knaben und Mädchen vom 3. bis 15., Burschen und Maiden vom 15. bis zum vollendeten 18. Lebensjahr. Erwachsene erhalten keine 5. Reichskleiderkarte
  13. Historisches Archiv Mondelez International, Archiv Jacobs, Bd. 1, 1927-1971, S. 30f
  14. Nicole Petrick-Felber: Kriegswichtiger Genuss. Tabak und Kaffee im Dritten Reich, ISBN: 9783835316669
  15. Thomas Gladis: Einige Kaffee-Ersatzpflanzen aus botanischer und kulturgeschichtlicher Sicht, 16/2005
  16. Franck & Kathreiner
  17. Malzkaffee (melty, směsi kořene čekanky, cukrové řepy, žita a ječmene), Zichorienkaffee, též Landkaffee (cikorky z praženého kořene čekanky, obilné kávy), Getreidekaffee (obilné kávy z pražené pšenice a žita), nastavované ovocnou kávou (Fruchtkaffee) z fíků, žaludů, bukvic a jedlých kaštanů.
  18. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 6. Oktober 1939, s. 6: Lebensmittelkarte: Auf die Abschnitte L13 (vom 25. 9. bis 22. 10.), L29 (vom 2. 10. bis 22. 10.), L30 (vom 9. 10. bis 22. 10.) je 125 g Kaffeeersatz oder Kaffeezusatzmittel. Auf den Abschnitt L14 (vom 25. 9. bis 22. 10) 25 g Kaffee-Ersatz oder Kaffeezusatzmittel.
  19. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 13. Oktober 1939, s. 6
  20. Verordnung über die öffentliche Bewirtschaftung von Getreide, Futtermitteln und sonstigen landwirtschaftlichen Erzeugnissen vom 7. September 1939
  21. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 11. Oktober 1940, s. 6-7
  22. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 8. November 1940, s. 6
  23. Amtsblatt der Bezirkshauptmannschaft Hollabrunn, Fr, 29. November 1940, s. 6
  24. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), Fr, 5. Dezember 1941, s. 4: In der 31. Zuteilungsperiode (vom 15. Dezember 1941 bis 11. Jänner 1942) erhalten alle Verbraucher, die das 18. Lebensjahr vollendet haben, an Stelle van 125 Gramm Kafseee-Ersatz und -zusatzmitteln wahlweise 60 Gramm Bohnenkaffee, und zwar an die Abschnitte Nr. 24 und Nr. 25 der rosa und blauen Nährmittelkarten 31 für Normalverbraucher. Personen ohne ständigen Aufenthaltsort können gegen Vorlage der Wanderpersonalkarte Kaffee aus ihre Nährmittelkarte 31 ohne Vorbestellung beziehen. Aus der Sammelverpflegung Entlassene (nicht vorübergehend Beurlaubte) erhalten von den Ernährungsämtern eine Bescheinigung zum Bezug von Bohnenkaffee ohne Vorbestellung. Die Ernährungsämter sind auch angewiesen, den Wehrmachtsbeurlaubten die Berechtigungsscheine über 60 Gramm Bohnenkaffee auszuhändigen. Bei Wehrmachtsurlanbern hat eine Abrechnung auf die Käffee-Ersatzrationen zu unterbleiben.
  25. Badener Zeitung, Sa, 6. Dezember 1941, s. 5: Vorbereitung für die Abgabe von Bohnenkafee in der 33. Zuteilungsperiode. In der 33. Zuteilungsperiode vom 9. Februar bis 8. März 1942 werden die Versorgungsberechtigten, die bis zum 11. Januar 1942 das 18. Lebensjahr vollendet haben, wiederum an Stelle von 125 g Kafee-Ersatz- und -Zusatzmitteln 60 g Bohnenkafee beziehen können. Die Vorbestellung hat bis zum 20. Dezember 1941 und die Einreichung der gesammelten Vorbestellungen (Abschnitt N 28 / N 29 der Nährmittelkarte 31 für Normalverbraucher einschließlich Selbstversorger) der Kartenstelle bis zum 31. Dezember 1941 zu erfolgen. Bis zum 7. Januar 1942 sind von der Kartenstelle die entsprechenden Bezugscheine über Kafee auszustellen. Die Verteiler haben bei der Entgegennahme der Vorausbestellungen den Stammabschnitt der Nährmittelkarte 31 mit ihrem Firmenstempel zu versehen.
  26. Ersten Durchführungsbestimmungen über den Kriegszuschlag zur Einkommensteuer vom 4. September 1939
  27. Nicole Petrick-Felber: Kriegswichtiger Genuss: Tabak und Kaffee im Dritten Reich, 2015
  28. Neues Wiener Tagblatt (Tages-Ausgabe), So, 28. September 1941, s. 5
  29. Anordnung des Reichswirtschaftsministers über die Regelung des Kleinverkaufes von Tabakwaren vom 7. 1. 1942
  30. Znaimer Tagblatt, Do, 29. Januar 1942, s. 5: „Die Abschnitte vom 1. Februar 1942 bis zur tatsächlichen Gültigkeit der Kontrollkarte werden daher nicht eingelöst”.
  31. Znaimer Tagblatt, Fr, 27. Februar 1942, s. 4
  32. CH. M. Merki: Die nationalsozialistische Tabakpolitik, Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, Oldenbourg 1998, Jahrgang 46 (1998), Heft 1
  33. Znaimer Tagblatt, Fr, 26. Februar 1943, s. 4
  34. Znaimer Tagblatt, Mi, 31. März 1943, s. 4
  35. Znaimer Tagblatt, Mo, 19. Juli 1943, s. 4
  36. Znaimer Tagblatt, Sa, 19. August 1944, s. 6
  37. Znaimer Tagblatt, Fr, 13. Oktober 1944, s. 4: Zigaretten: 20 Stück für 1 Abschnitt; Zigarren: 12 Stück zum Kleinverkaufspreis (ohne Kriegszuschlag) bis zu 7 Pfg. einschl. für 1 Abschnitt, 6 Stück zum Kieinverkaufspreis (ohne Kriegszuschlag) von 8 bis 15 Pfg. einschl. für 1 Abschnitt, 3 Stück zum Kleinverkaufspreis (ohne Kriegszuschlag) von 16 Pfg. und höher für 1 Abschnitt; Rauchtabak: 50 g Feinschnitt aller Art (Regie-Zigarettentabak, Milder Schäg, Jubdäumsmischung) für 2 Abschnitte, 100 g Grobschnilt (3 König, Landtabak, Rio) für 3 Abschnitte; Kautabak: 4 Stück (Stange zu 22 g) für 1 Abschnitt; Schnupftabak: 100 g für 1 Abschnitt.
  38. CH. M. Merki: Die nationalsozialistische Tabakpolitik, Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, Oldenbourg 1998, Jahrgang 46 (1998), Heft 1
  39. Znaimer Tagblatt, Do, 21. Dezember 1944, s. 3-4
  40. Znaimer Tagblatt, Sa, 6. Januar 1945, s. 3
  41. Znaimer Tagblatt, Mo, 29. Januar 1945, s. 4: Abgabemengen für Tabakwaren in der 72. Zuteilungsperiode, Wien, den 23. Jänner 1945, Landeswirtschaftsamt für den Wehrwirtschaftsibezirk XVII. I. A. Dr. Hofmann
  42. Znaimer Tagblatt, Sa, 17. März 1945, s. 4
  43. CH. M. Merki: Die nationalsozialistische Tabakpolitik, Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte, Oldenbourg 1998, Jahrgang 46 (1998), Heft 1