České dějiny/Zrod české politické scény

V Čechách byly změny, které přineslo rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867, přijaty dost chladně, převážil pocit zklamání. Válku s Pruskem (v roce 1866) totiž z velké části odedřeli čeští vojáci. Naši politici tedy očekávali, že se jim císař více odvděčí. V Palackém se znovu objevily panslavistické záchvaty a odjel požádat cara o symbolickou podporu. Carovi ale byla situace Čechů upřímně ukradená. Byl sice také Slovan, ale jako jeden z posledních absolutních monarchů stál spíše za Františkem Josefem.

Byl snížen volební census a výše odvedených daní pro možnost kandidatury. Češi zároveň bohatli. Po volbách do Zemského sněmu v roce 1870 se tam dostalo více Čechů a ukázalo se, že federalisté mají většinu (šlo hlavně o liberály Palackého a Riegra a členy historické šlechty - Martinice).

V této době vznikala 2. německá říše, která vznikala po porážce Rakouska. Císař měl strach, že vnitřní konflikty v Rakousku by mohly být Pruskem využity ke konečnému vyřízení Rakouska, proto byla vláda připravena vyjít Čechům vstříc. Hlavní požadavky bylo možné rozdělit na dva typy: státoprávní a jazykové. Vnější i vnitřní úřadování v Čechách bylo v Němčině, samospráva byla řízena z Vídně. To chtěli čeští představitelé změnit, chtěli vlastně zavést dualismus v rámci Předlitavska. Seznamu požadavků se říkalo fundamentálky.

Proti posílení postavení Českých zemí se postavily i okolní státy. Car to nechtěl dopustit kvůli tomu, že sám držel mnohonárodní říši. Bismarckovi se to také nelíbilo, protože potřeboval čas na konsolidaci poměrů ve vlastním státě a bál se toho, že by musel řešit případnou občanskou válku v Rakousku. Mimo jiné i z těchto důvodů byly fundamentálky císařem zamítnuty. Po tomto rozhodnutí došlo v české společnosti k depresi a naprosté beznaději. Tu prohloubil ještě výsledek voleb v roce 1872. Jejich výsledek byl ovlivněn účelovým skupováním statků německými měšťany. Češi opět ztratili svůj vliv získaný v minulých volbách a začali politicky bojkotovat Zemský sněm. Šlo o tzv. chabrusové (tj. zkažené) volby.

Po roce bojkotu Zemského sněmu se tam vrátila skupina sedmi mladočeských poslanců, kteří si uvědomili, že bojkot z dlouhodobého hlediska české zájmy poškozuje. Tento krok později vedl k založení nové strany - Národní strany svobodomyslné. V jejím čele stáli bratři Grégrové.

V roce 1878 vznikla v hospodě U kaštanu Sociálnědemokratická strana. Česká politika se štěpila, objevil se stranický život. I nepolitické problémy (jako třeba spor o pravost rukopisů), byly politizovány. Roku 1879 byla ukončena i pasivita Staročeské strany. Přišli na to, že k federalizaci (tj. k uznání státoprávních požadavků) kvůli německé většině nedojde. Proto se soustředili na národnostní požadavky (tzv. drobečková politika). Velké změny jako celek prosadit nešlo, začali se snažit o malé, postupné změny.

První úspěch tato politika slavila v roce 1880, kdy ministr odpovědný za jazykové poměry uznal rovnoprávnost češtiny a němčiny v rámci Českých zemí. Vnější správa (tj. mezi úřadem a občanem, nikoliv mezi úřady navzájem) mohla být od této doby v češtině. Úřady se tak otevřely Čechům.

Intelektuální rozvoj byl podpořen rozdělením pražské univerzity. Ta byla do roku 1882 prakticky pouze německá, nyní se otevřela všem českým obyvatelům. Z krátkodobého hlediska došlo k úpadku univerzity, neboť většinu profesorů tvořili Němci, ale rychle se to vyrovnalo.

Na konci 19. století proběhly další volby, census byl opět snížen, česká společnost bohatla. To vše způsobilo, že Němci ztratili většinu v Zemském sněmu. Situace se tedy zcela obrátila a Němci vstoupili do pasivity.

Došlo ke štěpení Mladočeské strany. Jejich politika se hodně nacionalizovala, časem začala hraničit se šovinismem. S tímto vývojem narůstal i význam skupiny intelektuálů, kteří uznávali jejich politiku, ale proti šovinismu se ohradili. Nová strana se jmenovala Realisté, v čele měli Masaryka, vydávali časopis Atheneum.

Masaryk se ve svém časopise nechal slyšet, že rukopisy nalezené v letech 1817 a 1818 jsou falza, oprášil tak sto let staré stanovisko Dobrovský, kterému nikdo neuvěřil. Masaryk a jeho tým (Goll, Gebauer) říkali, že není možné stavět velikost národa na falešných památkách. Lidé ale o pravosti nepochybovali a rukopisy se učili ve školách nazpaměť, byl to hlavní argument češství proti velkému němectví. Masaryk se po zveřejnění svých pohybností stal terčem celospolečenských útoků. Chtěli ho vyhodit z univerzity, dokonce uvažoval o emigraci.

V 90. letech se rozjížděla hilzneriáda. Podnětem byla vražda Anežky H. v Polné u Jihlavy. Policie dlouho nemohla nikoho najít, tak vinu hodila na místního pomateného Žida Leopolda Hilznera. Mezi lidmi se rozjela vlna středověkého antisemitismu, tmářského a primitivního. Lidé požadovali jeho potrestání, argumenty a důkazy byly účelově překrucovány. Nakonec byl odsouzen asi na 20 let.

Tato a další podobné aféry vedly v Evropě ke vzniku sionistického hnutí, které prosazovalo vznik Izraele. Za nejvyšší hodnotu byl v této době považován národ. To Židé nejsou, jsou pouze etnikem.

Němci byli v pasivní rezistenci. Vláda ve Vídni navrhla, aby se Češi a Němci dohodli na nových pravidlech společného soužití. Bylo vytvořeno tzv. 11 punktů (bodů), o kterých se mělo jednat. Ukázalo se ale, že tak jak byla pravidla nastavena, byla nevýhodná pro Čechy. Mladočeši proto rozjeli velkou kampaň proti Staročechům, kteří o bodech jednali. Nová pravidla nakonec přijata nebyla a Staročeši v dalších volbách naprosto propadli, v České říšské radě měli jediného poslance - Riegra.

Vznikaly další politické strany. Významná byla Agrární strana v čele se Švehlou (premiér za Masaryka) a také křesťanští sociálové (později lidovci) a národní socialisté.

Dále postupovala demokratizace. Roku 1907 bylo zavedeno všeobecné volební právo, kurie byly zrušeny až ve 20. století, stále ale nemohly volit ženy. Všechny tyto změny prosadily sociální strany.