České dějiny/Zahraniční protirakouský odboj

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Protirakouský odboj[editovat]

Program zahraničního odboje byl vyhlášen na pětsetleté výročí upálení mistra Jana Husa. Činnost odboje spočívala v organizování armády, do níž jako dobrovolníci vstupovali především krajané (hlavně v USA, Kanadě a Belgii, kde tisíce Čechů pracovaly v dolech) a také dezertéři. Tuto činnost organizoval Masaryk s Benešem. Pobočky vytvořili ve všech významných státech Dohody. Prvotní organizace se jmenovala Český zahraniční komitét. Masaryk potřeboval získat důvěru zahraničních mocností, zvláště když jej čeští poslanci v Rakousku nazývali samozvancem, protože se báli pozdějších perzekucí ze strany vítězného Rakouska. Významnou postavou zahraničního odboje byl i Rastislav Štefánik, který se uměl pohybovat ve společnosti, a domluvil Masarykovi spoustu schůzek a kontaktů. Při návratu do osvobozeného státu roku 1919 pravděpodobně spáchal sebevraždu, jeho letadlo havarovalo poblíž Bratislavy. Jeho povaha byla nestálá, trpěl depresemi a byl neurotik, po dokončení osvobozovacích prací mohl ztratit smysl života a dobrovolně zvolit odchod.

Československé legie v Rusku[editovat]

Česká družina vznikla v roce 1915 a v roce 1917 zasáhla významně do bitvy u Zborova. Na počátku roku 1918 byl ale Rusko uzavřen mír (Brestlitevský). Českou družinu tvořili především krajané (řádově stovky členů). Do legií, které čítaly nakonec 60 000 mužů vstupovali později především dezertéři. Situaci v Rusku brali do rukou bolševici, boje 1. světové války se přesunuly na západ. Tam se chtěly přesunout i legie, aby se mohly podílet na porážce Německa, ale když se spojenci dozvěděli o českých úspěších, rozhodli o udržení legií v Rusku, protože se ještě chystala ofenziva na Sibiř. Mezitím bolševická vláda vydala rozkaz na odzbrojení legií. V Čeljabinsku došlo k přestřelce mezi legiemi a bolševiky, protože Češi odmítali vydat zbraně. Po zhroucení východní fronty se bolševici stali hlavními nepřáteli legií. Situace byla vyhrocená, Češi ztratili motivaci, protože jejich nepřítel byl na západě. Obsadili celou sibiřskou magistrálu a chtěli domů, místo toho čekali na počátek velké protibolševické ofenzívy, která nakonec nikdy nepřišla. Otrávení legionáři se vraceli domů až do roku 1920.

Československé legie ve Francii a Itálii[editovat]

Druhá velká česká jednotka působila ve Francii - rota Na zdar. Ti působili už v roce 1916 a zapojili se do velkých ofenziv na západní frontě. Tato rota měla cca 300 členů a konce války se skoro nikdo nedožil. Krajané z celého světa se ve Francii scházeli i během let 1917 a 1918, tehdy se ještě podařilo vtvořit jednu divizi (10 000 mužů). Další velká česká jednotka působila v Itálii. Tam bojovala na straně Rakouska spousta Čechů, měli tam ale pověst notorických dezertérů a i za sebemenší náznak neloajality byli rovnou stříleni. V Italských horách byly podmínky pro dezerci mnohem horší než někde v otevřené ruské krajině, proto tam byli Češi ve velkém posíláni. Přesto se nakonec naši muži vyznamenali v několika ofenzívách na straně Dohody, např. při ofenzivě na Piavě.

Mezinarodní situace[editovat]

Ani zahraniční jednotky ale Masarykovi nezaručily jednoznačný příslib rozpadu monarchie. V lednových čtrnácti Wilsonových bodech se o rozpadu Rakouska nic nepsalo, velmoci se bály "balkanizace" Evropy. Když Rakušané během roku 1918 viděli, že je válka prohraná, tak začali s USA tajně vyjednávat o uzavření separátního mírů. Tím by vycouvali z války a udrželi by si své mocnářství. V dubnu 1918 se ale o těchto jednáních dozvěděli Němci a radikálně omezili úlohu Rakušanů na velení. Myšlenka na separátní mír padla.

Doma[editovat]

S tímto neúspěchem Rakouska se změnila politika Čechů, mnozí poslanci, kteří se báli případného vítězství Rakouska, se vzdali aktivního přístupu. Více poslanců se od této doby zapojilo do přímého kladení požadavků na budoucí uspořádání státu. Císař Karel byl navíc znám svou dobromyslností a ve snaze stabilizovat veřejné mínění poměry skutečně uvolňoval. Důsledkem těchto ústupků bylo ale pouze další stupňování požadavků. S jídlem rostla i chuť. V červenci 1918 byly obnoveny politické strany. Byl ustaven Národní výbor (podle výsledků voleb z roku 1911). Vznikl tak sbor o čtyřiceti členech. Po vzniku republiky byl kooptací rozšířen na 180 členů. Do nového Národního výboru se dostaly tyto strany: Agrárníci, Sociální demokraté, Národní socialisté a Národní Demokraté, což byla strana vzniklá z Mladočechů, Masarykových realistů a Státoprávní pokrokové strany (jejímž členem byl třeba Kramář). Vláda byla vyhlášena na Západě a měla pouze tři členy: Masaryk, Beneš, Štefánik.

Nezávislost[editovat]

Úkolem Národního výboru bylo vytvořit instituce, které by umožnily klidný přechod moci do českých rukou. 28. října se na veřejnosti objevil text nóty, kterou nařídil Karel I. sepsat ministru zahraničí. Byla adresována Wilsonovi a hovořilo se v ní o tom, že Rakousko bude vyjednávat bez počátečních požadavků. Na ulicích se text nóty objevil už 27. října večer, ale nikdo z politiků jí nevěnoval náležitou pozornost. Lidé si ji ale druhý den ráno vyložili po svém - jako kapitulaci Rakouska, rozpad monarchie a získání samostatnosti. Vše přišlo velmi nečekaně, což dokresluje skutečnost, že Většina politiků byla tou dobou ve Švýcarsku na jakémsi jednání. Jako muži října jsou označováni Švehla, Rašín, Soukup, Stříbrný a Šrobár. Prvním vydaným zákonem byla ústava, kterou přes noc doma sepsal Rašín. Byly zrušeny šlechtické tituly a zavedena osmihodinová pracovní doba. 14. ledna byl Masaryk zvolen prezidentem, národní shromáždění bylo další kooptací rozšířeno na 250 zástupců, vládla tzv. všenárodní koalice. Předsedou vlády se stal Karel Kramář.

Postoj Němců k nezávislosti[editovat]

Němci založení státu ignorovali, do národního shromáždění nevstoupili, místo toho vyhlásili nezávislé kraje Deutschböhmen (okolo Liberce), Sudentenland (Orlické hory), Deuthsüdmähren, Böhmerwald (Šumava). Kladli si i požadavky na další města ve vnitrozemí, jejich přání byla ale zcela přemrštěná a neuskutečnitelná. V čele sporadické české armády stáli zahraniční důstojníci a těch se Němci naštěstí báli, protože reprezentovali sílu Dohody.