České dějiny/Zahraniční odboj & Češi za 2. světové války

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Prezidentem byl Hácha, premiérem Beran, později Eliáš, nejvýznamnějším protektorem K. H. Frank. K atentátu na Heydricha došlo v květnu 1942. Norimberské zákony u nás začaly platit tři měsíce po okupaci, společně s tím začalo poněmčování majetku. Před válkou na území Československa žilo 120 000 Židů. Již v roce 1941 začaly transporty do Terezína.

V Letech u Písku vznikl tábor pro občany nepohodlné režimu. Časem se tam vytvořila převaha Romů, kteří tam byli drženi českými dozorci a postupně byli odváženi do Osvětimi. Přímo v Letech zemřelo celkem asi 320 lidí, většinou na nemoci.

Prezident Beneš byl v emigraci už od podzimu roku 1938. Usadil se v Londýně a snažil se přesvědčit velmoci o tom, že uzavření Mnichovské dohody byla zásadní chyba, a hledal uznání pro svou exilovou vládu. Ta byla ustavena v červenci roku 1940. Beneš zůstával prezidentem, Jan Masaryk ministrem zahraničí, premiérem lidovec Jan Šrámek. Hlavním úkolem vlády byla organizace odboje. Situace nebyla nepodobná té z první války. Bylo potřeba velmocím ukázat, že česká vláda protektorátem nesouhlasí.

Legitimita vlády byla Brity uznána již v červnu 1941, plného respektu se jí dostalo ale až po heydrichiádě. Přestože Mnichovská dohoda byla v srpnu 1942 odvolána, trauma, které našim politikům způsobila, se mělo ještě několikrát projevit. Roku 1943 došlo ke schůzce mezi Benešem a Stalinem. Československo tam podepsalo se Sovětským svazem smlouvu o ochraně před Německem. Stalin se dále zaručil, že nebude zasahovat do naší vnitřní politiky a zároveň si prosadil, že v poválečných českých vládách budou sedět komunisté.

Za druhé války působilo v zahraničí množství českých vojáků. Mnoho jich odešlo do Polska, protože tam se všeobecně očekával počátek války. Polsko bylo společně s Francií největším nepřítelem Hitlera. České jednotky v Polsku vytvářel Ludvík Svoboda. Dvě české divize se rovněž zformovaly na Sibiři, ve městě Buzuluk, kde velel Heliodor Píka.

Mnoho českých vojáků z Polska narychlo po začátku války odcházelo do Francie, protože polská armáda neměla proti Wehrmachtu šanci. Ve Francii se ovšem Češi vřelého přijetí nedočkali, protože Francie stále považovala Československé záležitosti za vyřízené Mnichovem. Z tohoto přístupu nikdo zrovna nadšen nebyl, ale přece jen to byla Francie, která ve Versailles Československo spoluvytvářela, a byla největší šance, že se bude bránit. Nakonec byl Čechům dovolen vstup do zahraničních legií.

Ve Francii a Anglii působily řádově tisíce našich vojáků, z toho asi 600 letců. Většina přeživších legionářů, kteří nasadili své životy za obnovení naší nezávislosti, skončila rozhodnutím zločinného poúnorového režimu ve věznicích a tzv. nápravných zařízeních.