České dějiny/Třicátá léta a cesta k Mnichovu

Anschluss Rakouska byl jasným porušením Versailleské dohody, byl to akt přímé agrese. Pro nacisty neměl Versailles nikdy legitimitu, považovali jej za zločin na německém národu. Soužití Čechů a Němců se vyvíjelo poměrně dobře ve dvacátých létech, v roce 1926 dokonce vstoupila německá sociální demokracie do Švehlovy vlády. Další německé strany vystoupily z pasivní rezistence.

Tak jako jinde, přišla ve třicátých létech změna v podobě hospodářské krize. Do Československa dorazila v roce 1930, s určitým zpožděním v porovnání s jinými státy, ale také trvala o něco déle než jinde, až do roku 1935. Počet nezaměstnaných se zdesetinásobil. Krize mnohem více dopadla na Německou menšinu, protože oni byli v daleko větší míře majiteli bank a továren. Češi, kteří se povětšinou živili zemědělstvím nebo měli živnost, takové problémy neměli. Důsledkem vleklé krize byly rostoucí snahy Němců připojit Sudety k Německu, protože to již bylo sjednocené pod Hitlerem a krize u nich přešla poměrně rychle.

Ve volbách v roce 1935 volili téměř všichni čeští Němci radikální pasivistickou SdP Konráda Henleina, který byl původně učitelem tělocviku z Liberce. Pouze díky povolební aritmetice mohli být za vítěze označeni agrárníci.

V roce 1935 také abdikoval Masaryk, ještě před odchodem prosadil za svého nástupce Beneše. To si vyžádalo mnoho ústupků. Do vlády museli být vpuštěni radikální slovenští luďáci a museli být propuštěni někteří komunisté. Beneše zprvu nechtěli volit dokonce ani Agrárníci. Beneš, již zasloužilý a zkušený ministr zahraničí, byl vždy bezpartijní. Nakonec vstoupil do Národně - socialistické strany a v roce 1935 byl zvolen prezidentem.

Československo se ve střední a východní Evropě udrželo jako jedna z posledních oáz demokracie, vlády v mnoha státech vykazovaly fašizující tendence. Jedinou stranou, která tyto tendence do určité míry vykazovala, byli Agrárníci. Hitler poslal sudetoněmeckým organizacím zprávu s návodem na vnitřní rozložení Československa, které bylo podle nacistické teorie lebensraumem pro árijskou rasu.

V dubnu roku 1938 vydala SdP tzv. Karlovarské požadavky. Ty byly záměrně podle Hitlerových instrukcí přemrštěné. Byly mezi nimi například požadavky na svobodné hlásání světonázoru (rozuměj šíření fašismu) a autonomie pro německé oblasti. Německé strany se mezitím integrovaly, všechny byly pohlceny fašistickou SdP. Jedinou nefašistickou německou stranou zůstali sociální demokraté. Reakcí na tyto požadavky byl manifest "Věrni zůstaneme", což bylo použito z Benešova projevu nad Masarykovou rakví. Podepsal ho jeden milion Čechů, čímž bylo dáno jasně najevo, že vláda nemá za žádnou cenu ustupovat. Hitlerovou strategií bylo vznášet nesplnitelné požadavky proto, aby to navenek vypadalo, že česká vláda zcela odmítá jakákoliv jednání. Němci potřebovali hlavně podkopat naše vztahy s Francií a Anglií.

V srpnu 1938 přijel do Prahy lord Ranciman, který měl nezávisle posoudit soužití Čechů a Němců. Ve skutečnosti ale přijel pouze najít záminku pro ospravedlnění politiky appeasementu. V této době se již částečně mobilizovala naše armáda a rychle se dokončovalo opevnění hranic. SdP se již veřejně začínala chlubit plánem na zničení Československa, jejich ozbrojené jednotky, freikorps, prováděly sabotáže v pohraničí. 16. září 1938 byla SdP zakázána.

Britský premiér Chamberlain se 15. září 1938 sešel s Hitlerem v Orlím hnízdě. Hitler mu říkal, že české pohraničí je jeho posledním požadavkem v Evropě, po kterém bude následovat tisíciletý mír. Chamberlain se tam dohodl s Francouzi, že pošlou české vládě nótu, ve které budou shrnuty všechny požadavky.

Karlovarské požadavky byly účelově přemrštěné proto, aby Češi neměli jinou možnost, než je odmítnout. Hitler pak mohl situaci interpretovat jako naši neústupnost a vyvolat tak dojem nutnosti vojenské intervence. Vláda byla Rancimanovou misí a obdrženou nótou donucena k zoufalému kroku. Přijala Karlovarské požadavky aby ukázala, že Němci na to nebudou schopni nijak reagovat, protože jejich jediným zájmem byla válka. Hned po tomto kroku vláda premiéra Hodžy rezignovala a 21. srpna 1938 byla jmenována vláda nová, v jejímž čele stál bývalý legionář generál Syrový.

Další schůzka Chamberlain - Hitler se odehrála 22. září. Britský premiér se vůdci chlubil, k jakým ústupkům se mu podařilo českou vládu donutit. Hitler na to reagoval ale pouze dalším navýšením územních požadavků, čímž zcela porušil svůj týden starý slib. Tento Hitlerům postup Brity i Francouze velmi zaskočil a pochopili, že s Hitlerem se jednat nedá. Zanedlouho přišla do Prahy další nóta, která nepřímo doporučovala mobilizaci. Tu také premiér Syrový odsouhlasil. Do armády byly povolány dva ročníky. Naše armáda byla technicky na velmi dobré úrovni, navíc jsme měli kvalitní opevnění. Na náladu ve společnosti měla mobilizace skvělé účinky, protože tak bylo ukončeno dlouhé období nejistoty a čekání.

Mussolini (jako prostředník) svolal na Hitlerův popud konferenci do Mnichova, kde se měla krize dořešit. Česká delegace tam ani nebyla pozvána, protože by se Francouzi a Britové museli studem do země propadnout, jakou hloupost vymysleli. Hitlerovi řekli, ať si zabere pohraničí a že cokoliv Češi proti tomu udělají, bude považováno za akt války proti Německu. Zábor pohraničí byl rozdělen na pět fází. Čtyři byly přesně stanoveny, rozsah té poslední byl dán dohodou mezi Čechy a Němci a na tomto posledním kroku si Němci také nejvíc nahrabali. Dohoda byla "přijata" 29. září 1938. O dva dny později německá armáda území fakticky zabrala.

Mnichovem končí období první republiky. Jednalo se o zradu, především ze strany Francouzů, kteří ze strachu před válkou popřeli existenci spojenecké smlouvy mezi Francií a Československem z roku 1924. Nastala obrovská krize demokratismu a obrovská frustrace ve společnosti. Demokratický stát byl zničen díky jiným demokratickým státům. Československo vzniklo a fungovalo díky principům dohodnutým na konferenci ve Versailles a to vše bylo Mnichovem pošlapáno. Mimo jiné i v této době také příčiny naší pozdější dlouholeté orientace na východ a vysoké podpory komunistů po válce.