České dějiny/Sametová revoluce
80. léta 20. století – Východní blok, který byl dosud z největší části podřízen Sovětskému svazu, a ve kterém se prosazovaly principy komunismu, se již několik let pomalu ale jistě začal rozpadat. Po skončení „Studené války“ se Rusko začalo zajímat především o svoji ekonomiku a hospodářství, čímž přestalo tolik dohlížet na své državy. Snad právě proto, že se přestala uplatňovat vláda ruského teroru tak silně, mohla proběhnout revoluce v Československu tak hladce, že dostala přízvisko Sametová.
17. listopad – první den revoluce pravděpodobně nikdo nepředpokládal, že by se mohlo stát něco ta důležitého a zásadního. Vždyť nikdo nevylepoval žádné plakáty „Svrhněte vládu“ nebo „Konec komunismu“. Kromě pár vykřikovaných hesel proti KSČ se nikdo o nic nepokusil. Nikdo neorganizoval státní převrat. A přeci – pokojná stávka studentů, kteří se sešli na Albertově k pietnímu pochodu, aby si připomněli 50. výročí uzavření vysokých škol nacisty, měla za následek důležitý zvrat v naší historii.
Od 8:00 vyhlásil ministr Kincl bezpečnostní akci, která měla udržet pořádek.
V 15:40 bylo na Albertově shromážděno přibližně šest set studentů, kteří nevykazovali známky násilí či anarchie. Kolem 16:00 však jejich počet mnohonásobně narostl. Mimořádně střízlivý odhad Státní bezpečnosti hovořil v tuto dobu již o patnácti tisících lidech. Některé zdroje však uvádějí až padesát tisíc.
V 16:40 byla ukončena část manifestace a pořadatelé vyzvali zúčastněné, aby se přesunuli na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí se však rozhodla řídit letákem vydaným původně k manifestaci a zamířila na Václavské náměstí. Některé vedl úmysl, některé možná omyl způsobený náhlou změnou trasy. Na Vyšehrad dorazilo kolem deseti tisíc lidí a v 18:15 byla celá demonstrace ukončena. Na Václavském náměstí se však počalo odehrávat drama, které způsobilo právě onu vlnu událostí, která se vybaví většině lidí při vyslovení tohoto data. Krajský tajemník KSČ se dožadoval u velitelů hlídajících policejních jednotek rozehnání demonstrantů. Ti však měli svůj rozkaz: „Nezasahovat nebude-li to nutné“. Teprve když se procesí začalo neplánovaně přesunovat do centra města a pět tisíc lidí protrhlo kordon bezpečnostních složek ve Vinohradské ulici, začaly se věci měnit k horšímu. Přibližně deset tisíc lidí pokračovalo až k Národnímu divadlu a odtud zamířilo na Hrad. V tuto chvíli dostávají Bezpečnostní jednotky pokyn zabránit průvodu v cestě na Pražský hrad a zatarasili Most 1. máje. Dav se proto odklonil od původního cíle a vydal se Národní třídou na Václavské náměstí. Zde si demonstrující začali sedat před kordon a po celém prostranství. Aby nemohli přicházet další lidé, zejména ta část demonstrantů, která se dříve odklonila k Vinohradské ulici, byly uzavřeny přístupy k Václavskému náměstí. Deset tisíc demonstrujících bylo nyní uvězněno mezi policejními kordony bez možnosti odejít.
20:15 Veřejná bezpečnost, dobrovolníci a tzv. červené barety začínají tlačit demonstranty stále více do středu náměstí. Jedinou cestou ven byly tzv. uličky, které vznikaly náhodou mezi bezpečnostními složkami. Zde však byli demonstranti brutálně biti. Během pouhé hodiny bylo tímto násilným způsobem rozprášeno všech deset tisíc zúčastněných. Tím však den dosud neskončil. Bezpečnostní jednotky se stejně brutálně pouští i do nezúčastněných přihlížejících ze strachu, aby se nepřidali k demonstraci. Nezávislá lékařská komise později uvedla, že ošetřila pět set šedesát osm zraněných. Někteří studenti šli z demonstrace rovnou do divadel a dalších kulturních institucí, kde vyprávěli některým hercům a umělcům o skončeném zásahu. Někteří z nich dali později podnět k vyhlášení stávky na podporu studentů.
Tím skončil jediný den, kdy se během celé revoluce dalo mluvit o skutečném násilí.
V 70. letech 20. století proběhly v komunistické straně rozsáhlé čistky. To znamenalo vyloučení pro půl milionu lidí a ve finální fázi nastalo období tzv. normalizace, během kterého strana odstranila i některé nepohodlné a příliš zapálené komunisty z pozicí na školách, úřadech a v dalších institucích. Přesto komunistický režim, byť ne v tak tvrdé podobě, stále vládl. Ekonomická situace v Československu byla - oproti Polsku či Maďarsku - poměrně dobrá, což zajišťovalo jistou míru blahobytu a stability režimu. Ačkoli jsme zaostávali za Západem, nedoléhaly na dělnictvo tak silně ekonomické problémy. Tím nebyl dán žádný podnět k masovým protestům, jako tomu bylo v Polsku roku 1980. Opozici tak stále tvořila jen malá skupinka lidí kolem Charty 77 a Václava Havla, která nepředstavovala tak vážné ohrožení.
V 80. letech docházelo v Československu k postupnému uvolňování poměrů, což umožnilo alespoň z části vystupovat opozici na veřejnosti. Přesto se zdálo, že situace je stále stabilní a vláda je pevně v otěžích Gustáva Husáka a Miloše Jakeše. Většina politologů na celém světě vůbec nepředpokládala, že by Československo mohlo prožít revoluci. Vědělo se pouze, že v nejvyšších vrstvách KSČ, která již neměla takovou podporu od Moskvy, probíhají neshody a rozepře.
18. listopad – lidé se dozvěděli o den předtím probíhající akci. Především rodičů se dotklo, jak se zacházelo s poklidně demonstrujícími studenty, a začaly se tvořit první stávky. Na vysokých školách a v divadlech se začaly tvořit stávkovací výbory, které chtěly nechat celou situaci vyšetřit a potrestat viníky. V Realistickém divadle byla navržena týdenní stávka na podporu studentstva, čímž se herci přidali ke studentům, kteří již týdenní stávku zahájili. Proti jednání bezpečnostních složek a režimu se překvapivě začali vyjadřovat i někteří členové komunistické strany a postavili se na stranu studentů. Opozice oproti tomu přílišnou aktivitu zatím nevyvíjela.
Vedení KSČ si zprvu neuvědomovalo rozsah stávek, a tak nic nepodnikalo. Nepřikládalo akci na Národní třídě a Václavském náměstí žádnou váhu. Pouze fáma o úmrtí studenta Martina Šmída je poněkud trápila, neboť se dostala do zahraničí.
Tato fáma však způsobila značný rozruch i mimo Prahu. Začali se bouřit a formovat mimopražští studenti i lidé z okolí Prahy. Celý den nosili lidé na Václavské náměstí svíčky k uctění „mrtvého“. Až několik dní poté se ukázalo, že mrtvý nebyl mrtvý a již vůbec ne student. Šlo o příslušníka StB, který psychickým vypětím omdlel. Veřejná bezpečnost dostala v noci z 18. na 19.11 rozkaz nikde nezasahovat.
Neděle 19. listopadu - V Činoherním klubu se na popud Václava Havla sešli představitelé opozice, aby jednali o narůstající nespokojenosti obyvatelstva a událostech minulých dní. Občanské fórum vyjádřilo nespokojenost s vládnoucími strukturami státu, požadovalo odstoupení zkorumpovaných politiků a propuštění politických vězňů. Současně vyjádřilo podporu plánované generální stávce, která měla proběhnout 27. listopadu.
Během dne se sešla skupina studentů k uctění a pietnímu pochodu na počest Martina Šmída. Tato malá a nenásilná demonstrace byla nenásilným způsobem zastavena na mostě 1. máje. Ve večerních hodinách potom oznámila ministrině školství, že Martin Šmíd byl nalezen živý. Tím bylo po fámě.
V následujících dnech se událo mnoho větších i menších stávek, které byly korunovány generální stávkou 27. listopadu. Po celou dobu se konaly projevy předních členů opozice, jakými byli Václav Havel, předseda Městského výboru Československé strany socialistické Petr Mišoň či herec P. Burian. Na Václavském náměstí se před zraky dvou set tisíc lidí uskutečnil první manifest z balkónu Melantrichova nakladatelství. Celou dobu revoluce nikdo nezemřel. Konaly se rozhovory mezi opozicí a KSČ, které vyvrcholily 10. prosince odvážným gestem Gustava Husáka. 10. prosinec – poprvé od nástupu komunismu v Čechách byla ustanovena ne zcela komunistická vláda,ve které bylo 10 míst KSČ, 7 míst pro nestraníky, 2 místa pro ČSS a 2 místa pro lidovce. Prezident Husák následně oznámil federálnímu shromáždění svoji demisi. StB se již připravovala na změnu režimu, takže začala likvidovat některé citlivé dokumenty v opuštěném lomu nedaleko Plzně. Vzhledem k vývoji a otevření hranic s Rakouskem, ke kterému došlo 9. prosince, začalo se 11. 12. s bouráním dalších částí „Železné opony“. Tím se otevřely hranice úplně. Situace dospěla dokonce tak daleko, že se začali vracet i čeští emigranti, jako například Tomáš Baťa.
21. prosince pak byly rozpuštěny Lidové milice.
Dne 28. prosince byl přijat kooptační zákon, který dočasně umožnil Federálnímu shromáždění a národním radám dosazovat nové poslance vlastním rozhodnutím bez voleb. Téhož dne se čerstvě kooptovaný poslanec Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění.
29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po čtyřiceti jedna letech prvním nekomunistickým prezidentem. Velmi zajímavé a důležité je, že Václava Havla odhlasovali jednotně i komunističtí političtí činitelé, kteří jej předtím uvěznili. V okamžiku jeho zvolení skončily i studentské stávky. A také tím skončila vláda komunismu a Sametová revoluce.
Události mezi 17. listopadem a 29. prosincem nás přivedly k demokracii. Staré komunistické praktiky byly odstraněny, političtí vězni byli propuštěni, hranice se uvolnili a začaly se navazovat styky se Západní Evropou.
Za zásah na Národní třídě bylo stíháno dvacet osm příslušníků SNB, jedenáct z nich bylo odsouzeno. Pouze jeden trest nebyl podmíněný, a to u příslušníka Veřejné Bezpečnosti, který zbil těhotnou ženu. Za zneužití pravomoci byli souzeni i velitelé zásahu.
Někteří politologové tvrdí, že Sametová revoluce byla náhlým sledem událostí, které nikdo předem neplánoval. Jiní tvrdí, že šlo o přirozené vyústění dlouho potlačovaných nálad obyvatelstva, a že 17. listopad se stal spouští již tak plánované revoluce. Nejzajímavější jsou potom názory, že celá událost byla pouze inscenací KSČ pro předání moci, kterou tato strana postupně ztrácela. Nikdo dnes neřekne, co z toho je pravda. Možná, že jsou pravdivé všechny tři myšlenky najednou. Důležité je, že tato epizoda našich dějin nás uvedla zpátky do Evropy, a že se prosadila touha lidí po svobodě slova a pohybu. --195.250.142.250 9. 4. 2014, 09:17 (UTC)Tomáš Hejna