České dějiny/Pražské jaro
V roce 1967 se naplno ukázal rozpor mezi očekáváním ve společnosti a tím, co bylo ochotné vedení KSČ nabídnout. Poptávka po změně byla prezentována například na sjezdu československých spisovatelů Ludvíkem Vaculíkem. Symbolem zkostnatělosti režimu se stal prezident Novotný, na kterého byl vyvíjen nátlak ze strany reformistů: Dubčeka, Smrkovského, Mlynáře a Husáka (!). Husák po invazi provedl velký obrat. V 50. létech si odseděl 10 let, měl příliš velkou slabost pro moc.
V prosinci 1967 přijel do Prahy Brežněv. Novotný od toho očekával, že mu přinese podporu pro tvrdší vedení. Brežněv ale o vývoji mnoho nevěděl a situaci zcela podcenil. Domníval se, že jde pouze o jakési vnitrostranické boje v KSČ. Odlétal se slovy "je to vaše věc".
K podstatné změně došlo v lednu 1968. Proběhla komunistické konference, tzv. lednové plénum. Poté, co situaci nezachránili Rusové, došlo k dalšímu zesílení kritiky ze strany reformistů. Novotný se vzdal funkce v ústředním výboru KSČ a nechal si pouze prezidentský mandát, který byl ústavně slabší. Do čela strany se dostal Alexandr Dubček, který se na dlouhá léta po vpádu vojsk stal symbolem pražského jara. Byl to přesvědčený komunista, ale reformátor. Prosazoval hospodářské změny, směřoval k částečnému navrácení majetku. O nějakém omezení vedoucího postavení KSČ ale neuvažoval.
Novotný byl definitivně odstaven v březnu 1968, kdy odešel i z Hradu. Po tomto kroku došlo k okamžitému zrušení cenzury. Neštěstím ale bylo, že novým prezidentem byl zvolen Ludvík Svoboda, velmi slabý politik, nepostavil se třeba ani za svého kamaráda z armády Heliodora Píku, přestože již měl v době jeho procesu funkci. Svoboda zažil krátce po únoru politický pád, padesátá léta jej kvůli jeho bývalé kariéře v armádě totálně semlela. Byl vnímán jako symbol persekuce v 50. létech.
Duben 1968 přinesl nový akční plán KSČ. Ten formuloval další marxisticko-leninské směřování státu, komunisté neslevili ani z centrálního plánování v hospodářství. Byli ale ochotni částečně obnovit ostatní strany v národní frontě. V jejich vedeních byli již po dlouhá léta nastrčení agenti z KSČ. Bylo dovoleno částečné navrácení svobodného vedení a lidé začali do těchto tradičních levicových prvorepublikových stran hromadně vstupovat. Vedoucí úloha KSČ ale byla v plném rozsahu zachována. Došlo k zásadnímu přehodnocení názoru na první republiku, která začala být brána jako součást naší státnosti.
Ještě někdy na jaře roku 1968 se ve Varšavě sešla velká pětka: Východní Němci, Poláci, Bulhaři, Maďaři a Sověti. Analyzovali vývoj v Československu a zkoumali nebezpečí, jestli nějaké jiskry reforem nepřeskočily do zahraničí. Vymysleli vojenské cvičení Šumava, které se mělo konat na našem území a po kterém tu již měly preventivně zůstat vojenské jednotky. Hlavně Sověti toto cvičení využili k podrobnému zmapování terénu a k nalezení vhodných tras případné invaze.
V létě 1968 si československé vedení začalo plně uvědomovat své schizofrenní postavení. Na jedné straně se báli Moskvy, na straně druhé na ně tlačila veřejnost. V červnu sepsal Ludvík Vaculík 2000 slov, ve kterých kritizoval tempo reforem. Toto otevřené veřejné prohlášení přišlo v době, kdy se začínala šířit taková kocovina a strach, že reformy vyjdou do ztracena. Vaculík vyzýval k dotažení změn. Jeho výzva, interpretovaná v zahraničí jako kritika komunismu, již vyvolala ostrou reakci ostatních států východního bloku. V červenci do Prahy dorazila stanoviska ostatních komunistických stran. Tyto zprávy vyšly veřejně a vývoj u nás v nich byl označen za kontrarevoluci.
K prvnímu mezivládnímu jednání došlo v Čierné nad Tisou, kde byla naší vládě oficiálně tlumočena nutnost ukončení reforem. Na počátku srpna se odehrálo další jednání, na kterém byly dohodnuty dva protichůdné body. Obě strany je chápaly jako své vítězství. Ochrana socialistických vymožeností je společnou mezinárodní záležitostí všech zemí (tzv. Brežněvova doktrína, dohodnuta 3. srpna 1968 v Bratislavě)
Územní celistvost států východního bloku je zaručena.
Dubček spoléhal hlavně na bod č. 2.
Sověti měli okupaci připravenou už v červenci. Nemohli ale přijet jen tak, potřebovali oficiální popud. Ten přišel od radikální stalinistické frakce KSČ, která s reformami nesouhlasila. Autoři zvacího dopisu byli přímo členy ÚV. Jejich apel měl tedy sílu. Žádost o intervenci napsali Bilak, Jakeš, Indra, Kapek.
V noci na 21. srpna 1968 nám sověti poslali 750 000 vojáků, 6 500 tanků a 800 letadel. Po vojenské stránce jsme byli obsazeni během jedné noci a rána. Svobodný tisk se přesunul do ilegality. Alespoň v počátcích invaze se nepodařilo umlčet sdělovací prostředky. Celá česká vláda byla držena v izolaci.
Bezprostřední vývoj v Československu byl rozporuplný. Sovětům se nepodařilo vytvořit dělnicko-rolnickou vládu, lidé stále podporovali oficiální kabinet. Po okupaci se ukázalo, že autoři zvacího dopisu jsou pro obnovení "pořádku" zcela nepoužitelní a nepřicházelo v úvahu, aby tu vládl nějaký moskevský generál.
Českoslovenští komunisté se ale povětšinou zachovali jako hrdinové, uspořádali vysočanský sjezd, na kterém přijali odmítavé stanovisko k okupaci. Veřejnost byla jednoznačně na jejich straně.
Čelní vládní představitelé byli odvlečeni do Moskvy, kde pod nátlakem podepsali souhlas s okupací. Všichni kromě Kriegla to udělali. Rozhodně v té době nevěděli nic o situaci v Praze, byli drženi v naprosté izolaci, mohli si klidně myslet, že to tu Sověti rozstříleli na prach a že jsou jejich dny sečteny. Ze strachu tedy všichni až na jednoho podepsali a byli vráceni do svých původních vládních funkcí.
Kriegel nakonec podepsal i Chartu. Lidé o tzv. moskevském protokolu nic nevěděli. Ti samí ministři, kteří byli nakonění reformám, jim najednou začali v naprosto jiném duchu vládnout i po invazi. Přinesli si s sebou morální šrám. Začala plíživá normalizace, lidé začali s okupanty potichu spolupracovat a využívat jejich přítomnosti. Šířila se atmosféra strachu a mlčení, ze které vybočili dva upálivší se studenti - Jan Palach a Jan Zajíc.