České dějiny/Politická situace ve 20. létech

From Wikiknihy
Jump to navigation Jump to search

V roce 1918 přijalo Revoluční národní shromáždění narychlo ústavu, podle které byla zvolena nová vláda a prezident. 29. února 1920 byla přijata definitivní ústava. Zákonodárnou moc mělo národní shromáždění (Poslanecká sněmovna - 300 členů a Senát - 150 členů). Řádné volby proběhly na jaře roku 1920. Poslanci měli mandát na šest let, senátoři na osm. Do obou komor byl stejný volební systém (poměrný), což bylo nevýhodné, protože komory byly identické a senát se stal odkladištěm lidí.

Nositelem výkonné moci byla vláda, prezident měl moc zákonodárnou i výkonnou. Prezident byl volen na sedm let. Jeho pravomoci byly velmi podobné jako dnes, ale Masarykova osobnost dodávala úřadu jedinečnou vážnost. Prezident psal často do novin, ve společnosti byl ale téměř nekritizovatelný, proto často psával pod pseudonymy. Lidé si ho vážili trochu až moc.

Masaryk byl poprvé zvolen revolučním shromážděním v roce 1918, poté se nechal znovu zvolit Parlamentem po řádných volbách v roce 1920, dále byl zvolen v roce 1927. V roce 1934 se chtěl již kandidatury vzdát, ale nakonec se nechal ještě přesvědčit. V roce 1935 ale kvůli svému zdraví abdikoval a v roce 1937 zemřel. Masaryk byl tedy celkem zvolen čtyřikrát. Ještě před svou smrtí dohodl podporu pro Beneše. Beneš byl jediným člověkem, kterému plně důvěřoval, znal ho již z exilu. Ať byla vláda jakákoliv, Masaryk ho vždy prosadil jako ministra zahraničí. Beneš byl v prezidentském úřadě přijat rovněž velmi pozitivně, při volbě se mu již ale postavili protikandidáti.

Nejsilnější stranou byli Agrárníci, první volby se jim ale ještě moc nepovedly, od poloviny 20. let měli ale stabilně nad 15 %, což bylo relativně dost na to, kolik bylo stran. Jejich šéfem byl Švehla, který byl z lidu a neměl systematické vzdělání, byl ale vynikající vyjednavač. Za první republiky se udržel nejdéle jako premiér, od roku 1925 do roku 1931. Byl duchovním otcem úspěšné pozemkové reformy.

Další silnou stranou byla sociální demokracie, které dlouho šéfoval Tusar. Ten byl také druhým premiérem po Kramářovi. Tato strana byla nejsilnější po prvních volbách. Roku 1921 se po vnitřních neshodách strana štěpila a vznikla KSČ, v jejímž čele byl Alois Muna. Časem se v KSČ objevovala jména Gottwald, Šmeral, Slánský.

Další stranou na levici byla Národně sociální strana, do které vstoupili Beneš i Horáková. Dále existovala Národní demokracie, ve které byl například spisovatelé Machar, Dyk, Herben. Byla to intelektuální, nacionalistická strana, která odmítala společnou vládu s Němci. Jejich členy byli Kramář i Rašín, který stranu svou pravicovou politikou postupně u voličstva zcela vyřídil.

Stálicí na české politické scéně od první republiky až do dnešních dnů je Československá strana lidová. Zpočátku byla neoblíbená kvůli svému konservativismu, neboť první republika se poměrně ostře oddělila od katolictví. Od roku 1924 byli ale už v každé vládě. Byla to konzervativní strana středových hodnot, která se byla teoreticky schopná dohodnout s každým, podobně jako je tomu i dnes. Jejich šéfem byl J. Šrámek, jejími voliči pak zejména věřící venkované. Hodně si konkurovali s Agrárníky.

Na Slovenskou měli své pobočky snad všechny velké české strany, velký význam tam ale neměly. Nejoblíbenější u Slováků byla Lidová strana Slovenska, které šéfoval Hlinka. Později se měnila v totalitní fašistickou stranu. Byli naprosto konzervativní, odmítali český modernismus. Měli strach, že katolické Slovensko bude zničeno českým pragmatismem. Časem šli hodně proti zájmům Československa a prosazovali i samostatnost.

V Čechách fungovaly i německé strany. Za hospodářské krize se nejsilnější stranou stala dokonce německá sociální demokracie, která spolupracovala se svojí českou sestrou. Do roku 1926 byly všechny německé strany pasivistické, od tohoto data se ale již podílely na vládách. To zapříčinilo odchod Kramářovy národní demokracie z vlády, neboť spolupráci s Němci zcela odmítali. Dále existovala Německá národně socialistická dělnická strana (Hitler si od ní později půjčil název) a ta zásadně odmítala vystoupit z pasivity. Hospodářská krize přetrvávala v pohraničí s německým průmyslem déle než v Německu. Mezi Němci se v té době stala hodně populární myšlenka na připojení Sudet k Německu. Tento záměr ale nemohl být vyhlášen veřejně, tato tendence mezi Němci ale byla. Proto během hospodářské krize volilo tuto radikální stranu až 90 % Němců. Později, když je Hitler k Německu opravdu připojil, tak velmi rychle vystřízlivěli, protože jejich průmysl zkrachoval a němečtí muži museli do války.

První volby po vzniku samostatného státu vyhrála sociální demokracie a byla ustavena vláda národní jednoty. Další volby, v roce 1919, vyhrála také sociální demokracie, následovaná agrárníky. Po těchto volbách vystřídal v křesle premiéra Tusar Kramáře. Jeho vláda ale vydržela pouze do roku 1920, zasedali v ní společně socialisti a agrárníci. Příčinou pádu vlády byla vnitřní krize v sociální demokracii. Podstatná část jejich členů odmítala spolupráci s pravicovými stranami a prosazovali násilnou revoluci, jako v Rusku. Chtěli po Leninově vzoru zatočit s kapitalisty a to zbytek jejich strany odmítl. Chtěli se rovněž účastnit 3. internacionály, což byl celosvětový sjezd levicových stran. Tento sjezd byl v Moskvě a byl zcela pod palcem bolševiků, kteří tam nakonec například prosadili prohlášení o zločinnosti kapitalismu.

V roce 1920 vypukla Polsko - sovětská válka, bolševické křídlo v sociální demokracii se cítilo povzbuzeno a chtělo svolat mimořádný sjezd. Vedení strany to odmítlo, sjezd se ale přesto konal. Přijelo na něj 70 % členů sociální demokracie a mimo jiné při něm došlo k zabrání tiskárny v Lidovém domě, bolševici tam začali vydávat Rudé právo. Byly rovněž zorganizovány milice, které začaly zabírat továrny. Začaly potyčky s policií a generální stávka.

Dělnické nepokoje se podařilo uklidnit až na počátku roku 1921. Několik desítek dělníků bylo zabito při přestřelkách, což bylo později komunistickou stranou zneužito při kritice první republiky. Celou záležitost dezinterpretovali jako útok Masaryka na pracující třídu. Samostatná komunistická strana vznikla až na jaře roku 1921, už v roce 1929 se do čela dostalo radikální bolševické křídlo a umírnění byli odstaveni.

Toto nejradikálnější křídlo (karlínští hoši) začalo kritizovat prvorepublikovou demokracii. Do čela se dostali Gottwald se Slánským, kteří se pustili i do kritiky Masaryka. Kvůli tomu zásadně klesla straně podpora. A to i mezi dělnictvem, neboť prezident osvoboditel byl autoritou pro všechny sociální vrstvy.

Po rozpadu vlády byla ustavena úřednická vláda, která vládla do roku 1922, kdy se konaly další volby. Ty vyhráli agrárníci, jejichž předseda Švehla premiéroval mezi lety 1922 - 1928. Čeští poslanci měli vázané mandáty, to znamená, že museli všichni hlasovat podle stranického rozhodnutí. De facto tak vládla pouze tzv. pětka, což byla pětice předsedů největších stran (Švehla, Bechyně, Rašín, Šrámek, Stříbrný).

Dvacátá léta lze považovat za období ekonomické konjunktury, politické stability a stability na poli mezinárodním. V této době došlo ke dvěma zásadním událostem. Roku 1923 byl zastřelen Rašín, vynikající politik. O život jej připravil komunista Šoupal, následovala rozsáhlá protikomunistická kampaň. V roce 1926 proběhly další volby, opět vyhráli agrárníci a do vlády se nedostaly žádné levicové strany, naopak se tam poprvé dostaly aktivistické německé strany. Ve třicátých letech přišla krize.