České dějiny/Počátky první československé republiky

Československá republika byla vyhlášena 28. října 1918, Slováci se přihlásili o dva dny později. Podkarpatská Rus zprvu žádala o samostatnost, protože tamní obyvatelé již měli zkušenosti s tvrdou maďarizací. Její samostatnost ale zamítly velmoci z důvodů zabránění "balkanizace" regionu a tak se Rusíni pragmaticky rozhodli k příslušnosti k Československu spíše než k Maďarsku. Vzdělaní Slováci se považovali za Čechoslováky, malý odpor představovali pouze ortodoxní katolíci, kteří protestovali proti českému liberalismu a příliš světskému přístupu českých představitelů. O Československu někteří hovořili jako o ďáblově tlamě, která pohltí nezkaženou slovenskou duši.

Československo mělo asi 140 000 km², Čechů bylo 6,8 mil., Slováků 2 mil., Němců 3,1 mil., Maďarů 0,75 mil. Na Rusi bylo 0,5 mil. obyvatel, z toho 200 000 Židů a 100 000 Poláků. Čechoslováci tvořili zhruba 70 % obyvatelstva.

Československo bylo s touto národnostní strukturou zcela závislé na Versailleské dohodě a zásadní byly dobré vztahy s Francií. Armáda byla krátce po založení stále ještě v zahraničí, doma se hlásili zejména sokolové, skauti a železničáři. Důstojníci byli z Francie a Itálie. Již v létě roku 1919 naše armáda kontrolovala celou rozlohu státu.

Krátce po vzniku státu bylo ještě potřeba zkonsolidovat situaci v několika problematických regionech, zejména na Těšínsku. To historicky patřilo k Čechám, žili tam ale Poláci (přibližně 50 %), kteří se nyní začali ozývat s požadavkem k připojení k Polsku. Češi ale potřebovali tuto oblast udržet, protože tudy vedla jediná železnice na Slovensko a byly tam rovněž velké zásoby uhlí. Na konci války uzmuli moc na Těšínsku Poláci. Když v roce 1920 vypukla válka mezi Ruskem a Polskem, využila česká armáda situace a poslala tam své jednotky. Vznikající konflikt nakonec urovnala konference. Jedna třetina území připadla Československu, dvě třetiny Polsku. My jsme ale dostali tu hospodářsky atraktivnější část. Čeští nacionalisté byli zklamaní, protože Beneš podle nich zradil zájmy českého státu. Spor ale bylo nutné urovnat i ke spokojenosti Dohody, takže větší zisky nebyly reálné.

Zásadní změny po vzniku Československa probíhaly v hospodářství. Během války byla většina mužů na frontě, což ochromilo výrobu a mnoho podniků zkrachovalo. Všechny státy bývalého Rakouska měly stejnou měnu a v těchto státech hrozila vysoká inflace, protože se musely ve velkém tisknout peníze. Československo bylo nuceno provést měnovou odluku.

Měnovou reformu provedl Alois Rašín, ministr financí. Stáhl čtvrtinu bankovek z oběhu a zavedl českou korunu. Díky tomu u nás inflace nepřesáhla nějakých deset procent, zatímco v ostatních státech bývalého Rakouska to bylo mnohem více. Rašín byl tvrdý a neúplatný pravicový politik, politika jeho strany byla pouze pro intelektuály a továrníky. Jako ekonom byl skvělý, ale zcela postrádal sociální myšlení, jeho strana v dalších volbách zcela propadla a sám Rašín zemřel při atentátu. Rašín byl členem stejné strany jako Karel Kramář, jmenovala se Národní demokracie a vznikla z Mladočechů.

Čechy zabíraly pouze pětinu rozlohy bývalého rakouského mocnářství, nacházelo se tam ale 70 % veškerého průmyslu (většinou v pohraničí). To s sebou přinášelo i komplikace. České podniky byly zvyklé vyvážet do zbytku Rakouska, teď se jim přístup na tyto trhy zhoršil kvůli hranicím a clům. V monarchii navíc neměl náš průmysl mnoho konkurentů, vývoj u nás nešel tak rychle ku předu jako jinde v Evropě, proto měli naši výrobci problémy prosadit se na Západě.

Jeden z trhů, kam jsme mohli volně vyvážet, bylo Slovensko. Kvůli českým dovozům tam šlo do kytek i to málo průmyslu, co tam bylo z minula. Podobně tomu bylo i na Rusi. Slovenské hospodářství na sjednocení poměrně tvrdě doplatilo. Do okolních států jsme moc neexportovali třeba také proto, že díky relativně nízké inflaci byla česká koruna silná a naše výrobky byly drahé. Byla provedena pozemková reforma, při níž byly přerozděleny pozemky. Roku 1919 podle zákona na stát přešly všechny pozemky nad 250 ha. Podle přerozdělovacího zákona byly tyto pozemky rozděleny a dány do užívaní bezzemkům a střední třídě. Díky tomu došlo k posílení střední vrstvy na venkově. Důsledkem reformy bylo také posílení Agrární strany. Místo několika velkých statků v daném okrese vznikla menší hospodářství, byla větší konkurence a celkově úroveň zemědělství vzrostla. Pozemková reforma byla rovněž motivována i nacionálně, proti Němcům.

Zatímco v roce 1920 panovala všude v Evropě ještě hluboká poválečná hospodářská krize, u nás byla situace o poznání lepší. Krize na kontinentě končila až s rokem 1923. Druhá polovina 20. let byla ve znamení všeobecného růstu.