České dějiny/Domácí odboj & Protektorát

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Mezi Čechy za protektorátu byl široce rozšířen odpor, to znamená drobné sabotáže nebo záměrně nezodpovědná a pomalá práce. Lidé také přepisovali nápisy protektorát na "pro tentokrát". Na Slovensku byla situace odlišná - existence samostatného Slovenského štátu byla zcela závislá na třetí říši. S tím, jak se během války horšila situace Němců na frontě, tak postupně narůstal i odpor Slováků k vlastnímu státu.

Odpor proti okupaci se ventiloval na veřejnosti například v září 1939. Tehdy proběhly velké demonstrace u příležitosti prvního výročí Mnichova. Další nepokoje proběhly při pohřbu dělníka Sedláčka a studenta Opletala, kteří byli zabiti v září. Tyto demonstrace byly tvrdě potlačeny a 17. listopadu 1939 byly jako pomsta uzavřeny české vysoké školy. Celá jedna generace přišla o vzdělání.

První náznaky odboje začínají už za druhé republiky. Jsou spojeny s osobou Přemysla Šámala. Jeho skupina se jmenovala Politické ústředí. Měl zkušenosti už z protirakouského odboje, který byl ale prováděn za naprosto odlišných podmínek. Rakušané za první války potřebovali Čechy především usmířit, aby nedělali tolik problémů, represe proti odboji nebyla tak důsledná. Politické ústředí bylo brzy rozprášeno. Jako mnohem významnější se nakonec ukázala Obrana národa, kde byli často legionáři či sokolové. Jejich práce byla mnohem profesionálnější a dosáhli větších úspěchů. Dále existoval petiční výbor Věrni zůstaneme, do kterého vstoupila řada intelektuálů. Činnost odboje byla zejména z počátku velmi nekoordinovaná, časem se podařilo vytvořit jakési velení - ÚVOD (ústřední výbor odboje domácího).

Komunistický odboj stál zpočátku mimo Úvod. Komunisté byli ve svízelné situaci, mnozí dokonce spáchali sebevraždu. Po celou dobu první republiky se těšili, že jednou budou po boku Stalina bojovat proti třídní společnosti. Najednou byl uzavřen pakt Ribbentrop-Molotov, který fakticky znemožnil českým komunistům postavit se Němcům. Svůj postoj samozřejmě změnili po německém útoku na Sovětský svaz, do této doby se ale český komunistický odboj nacházel v dosti schizofrenní pozici.

Za komunismu byla interpretace protiněmeckého odboje zcela odlišná. Říkalo se, že Češi pod vedením komunistické strany bojovali proti okupantům. To je naprostý nesmysl. Odboj jakžtakž fungoval do září roku 1941. Tehdy byl oficiálně pro zdravotní důvody odvolán protektor Konstantin von Neurath (stal se velvyslancem v Turecku). Byl nahrazen vzdělaným Reinhardem Heydrichem, který měl již bohaté zkušenosti z kontrarozvědky a byl jedním z tvůrců SS. Neurath byl proti němu pouhý úředníček, Heydrich měl velmi dobré jméno přímo v Berlíně. Heydrich ihned po svém nástupu do úřadu protektora vyhlásil stanné právo. Soudy byly prováděny vojáky, bylo zrušeno důkazní řízení i obhajoba. Existovaly pouze tři možné rozsudky: koncentrák, smrt nebo milost. V prvních týdnech Heydrichova úřadování bylo do koncentráků odvlečeno 2000 lidí, 500 bylo popraveno.

Heydrich zavedl politiku cukru a biče. Dobře si uvědomoval, že v Čechách je velký průmyslový a zbrojařský potenciál. Kdo chodil do práce a nestýkal se s odbojáři, tak měl klid. Heydrich dokonce výrazně zvýšil příděly, takže stoupla životní úroveň. Kdo ale odmítl spolupracovat, tak po něm Gestapo tvrdě šlo. Do jara roku 1942 se podařilo téměř celý odboj zlikvidovat.

Příkaz k odstranění Heydricha vydala přímo exilová vláda v Londýně. Jednak proto, aby prokázala svoji akceschopnost, jednak aby byl náš odboj svými činy srovnatelný s okolními národy, což byl nezbytný předpoklad pro vybudování dobré pozice pro případná poválečná vyjednávání. Například v Jugoslávii či Polsku byl odboj mnohem rozšířenější, což bylo do značné míry dáno příhodnějšími přírodními podmínkami. Beneš celkem vyslal do Československa desítky ozbrojených výsadků, které se měly pokoušet organizovat lokální odbojové skupiny a podávat do Londýna zprávy o situaci. Tyto výsadky šly prakticky na jistou smrt.

Skupině Antropoid, která byla shozena do Polabí severovýchodně od Prahy, se podařilo 27. května 1942 spáchat atentát na Heydricha. V zatáčce u pražské Bulovky vyhodili protektorovu limuzínu do vzduchu. Heydrich zemřel za pět dní v nemocnici na Bulovce. Asi na dva měsíce poté bylo opět vyhlášeno stanné právo, které životem zaplatily tisíce lidí. Atentátníci, parašutisté Kubiš a Gabčík, se ukrývali v bytech a nakonec v kostele v Resslově ulici. Tam je také kvůli informaci od zrádce Čurdy nalezlo Gestapo. Místo věznění oba parašutisté zvolili sebevraždu. Součástí represí, které krátce po úspěšném atentátu následovaly (tzv. heydrichiáda), bylo vypálení Ležáků a Lidic.

Na Heydrichovo místo nastoupil K. H. Frank. Ten vydal ihned rozkaz k zavraždění 10 000 Čechů. Hitler ale tento rozkaz sám zrušil, potřeboval v protektorátu udržet klid a rychlou zbrojní výrobu. Vyvraždění Ležáků a Lidic velmi pomohlo zahraniční vládě. Již před atentátem, v červnu 1941, byla uznána legitimita exilové vlády. Velmoci uznaly, že Hácha byl pouze nastrčená figurka. V srpnu 1942 byla oficiálně zrušena Mnichovská dohoda.