České dějiny/Důsledky třicetileté války

V Čechách bylo vydáno obnovené zřízení zemské (něco ve smyslu nové ústavy). Roku 1627 jej vydal Ferdinand II. Nastal jednoznačný posun od stavovského státu k absolutnímu. Dědičnost České koruny byla zaručena pro Habsburky. Habsburkové si polepšili i z celoevropského hlediska, nestali se ale hegemony. Upevnili si své postavení například v Rakousku, které se rovněž přiblížilo absolutismu.

Zcela se změnilo rozložení sil na sněmech. Vrátilo se tam duchovenstvo, zcela byla paralyzována moc měst. Celkově sněm oslabil, vůči panovníkovi již neměl prakticky žádnou moc. Stavovské shromáždění již nemohlo volit krále, mohlo pouze schvalovat daně. Vzrostla centralizace, o všem se rozhodovalo z Vídně. Byl zrušen Rudolfův majestát. Jediným povoleným vyznáním bylo katolictví. Kdo nekonvertoval, musel do tří měsíců odejít a nechat doma veškerý majetek. Mnoho šlechticů odešlo do Polska, Slezska nebo do Nizozemí.

Pozice císaře v říši byla hodně oslabena, německá knížata se stala na říši prakticky nezávislá. Celá řada knížectví (Sasko, Bavorsko, Braniborsko) upevnila své postavení.

Habsburská monarchie byla konglomerátem mnoha států s různými jazyky. Aby mohla monarchie konkurovat ostatním státům (jako třeba Francii, která byla sjednocena již od stoleté války), musela zjednodušit a zefektivnit administrativu. Proto byl jako úřední jazyk monarchie prosazován jazyk dynastie - němčina, která postupně získávala navrch nad češtinou. Skutečným důvodem tohoto trendu byly ryze pragmatické pohnutky a nikoliv národnostní nesváry. Ztratili jsme obojí Lužici, které k našemu území připojil již Jan Lucemburský.

V Čechách došlo k obrovským majetkovým přesunům. První velká konfiskace se odehrála hned po Bílé hoře, kdy byl přerozdělen majetek odcházející šlechty. Druhá velká vlna přišla při řešení Valdštejnovy pozůstalosti. Jeho dědictví rozdělil císař mezi své spolehlivé spojence. Důsledkem těchto machinací byl příchod celé řady nových šlechtických rodin: Buquoyové, Picolominiové, Kolloredové.

Čechy byly zdecimovány. Ubylo přes třetinu obyvatelstva. Stejný podíl usedlostí byl opuštěn. Sedláci se hromadně stěhovali do oblastí, kde se lépe uživili. To se šlechtě nelíbilo, přicházela o spoustu peněz. Proto bylo stěhování po čase zakázáno a na panské se muselo chodit pracovat až tři dny v týdnu (tzv. druhá robota). Celkově lze říci, že do třicetileté války jsme byli sami svými pány a nikdo nám do našich věcí nerejpal. Nanejvýš jsme byli spojeni v personální unii s Uhrami. Po válce došlo k výrazné centralizaci. České úřady ztratily význam, o všem se rozhodovalo z Vídně.

Robotou se rozumí povinnost poddaného odpracovat určitý čas na panských (šlechtických) polích. Nevolnictví je širší pojem, zahrnuje v sobě robotu i nutnost schvalování sňatků a stěhování.

Po Bílé hoře se postupně horšilo postavení Židů. Během stavovského povstání se totiž postavili za Habsburky, protože měli špatné zkušenosti s nekatolíky. Císaře podporovali i finančně. Za to bylo jejich ghetto ušetřeno pobělohorského rabování. Židy nenáviděla česká šlechta, protože představovali velké nebezpečí pro jejich obchodní aktivity. Po Bílé hoře také přišlo několik morových ran a lidé měli tendenci z toho automaticky obviňovat Židy.

Proti Židům bylo roku 1726 vydáno několik zákonů. První byl tzv. translokační zákon, který říkal, že se všichni Židé žijící v blízkosti kostelů, hřbitovů a poutních míst musí odstěhovat. Druhý zákon, zvaný familiantský, omezil možnosti sňatků mezi Židy, což vedlo ke zvýšené emigraci.