České dějiny/Cesta k únoru

Již krátce po válce došlo ke znárodnění strategického průmyslu a bankovnictví. Tyto kroky podporoval i Beneš. Nešlo o žádnou kolektivizaci, tu zatím neprosazovali ani komunisté, protože by se poškodili před volbami.

Výrazným zlomem ve vývoji směrem ke komunistické diktatuře byly volby v roce 1946. KSČ získala v rámci celého státu 38 % hlasů. Nutno podotknout, že na Slovensku vyhráli demokraté, v Čechách získali komunisté téměř 40 %. Situace jim hrála do karet. Většinu našeho území osvobodili Rusové, obdiv k SSSR byl po Mnichovu pochopitelný. Vláda navíc provedla pozemkovou reformu, podobnou jako za |první republiky, kterou komunisté prezentovali jako rozdání půdy lidu.

Komunisté provedli chytrou účelovou změnu volebního systému pod heslem "nedáte-li červený, dejte aspoň bílý". Bílý lístek byl prázdný. Do uren jej házeli zejména lidé, kteří si v levicové národní frontě nemohli žádnou stranu vybrat. Tím se velmi snížil potenciální volební zisk demokratických stran v národní frontě. Tyto prázdné hlasy se pak navíc rozpočítaly mezi ostatní, takže 40 % tohoto hlasu šlo KSČ.

Po volbách se premiérem stal Gottwald. KSČ obsadila další významná ministerstva - vnitro, zemědělství a de facto i obranu, kde seděl "nestraník" Ludvík Svoboda.

Komunisté začali hrát ve vládě šikovné divadlo. Při jednání vlády své požadavky vždy účelově nadsazovali a radikalizovali, čímž vyvolali hádku s demokratickými ministry. Tu uklidňoval Gottwald, který si tak vybudoval image mistra kompromisu, a komunistické požadavky mírnil. Výsledná dohoda ale nakonec většinou byla po chuti KSČ.

Komunisté však rozjeli další hry, které měly za cíl zdiskreditovat zbylé demokratické strany. Důsledkem bylo několik afér, jejichž liknavé vyšetřování policií (kterou ovládli komunisté) v konečném důsledku způsobilo pověstnou demisi části vlády v roce 1948. Tak bylo KSČ naneštěstí umožněno, aby ve vládě získala většinu.

Aby mohli komunisté rozjet takovéto politické šikanování, museli mít pod svou kontrolou policii. To se podařilo hned od roku 1946, kdy do křesla ministra vnitra usedl komunista jménem Václav Nosek. Ten nastrkal na různé posty v policii lidi, kterým mohl důvěřovat, že různá vyšetřování budou obracet ve prospěch komunistické strany.

První velkou akcí na očernění demokratů byla tzv. mostecká aféra. Za mosteckými národními socialisty byli vysláni komunističtí provokatéři, kteří se vydávali za agenty CIC, a nabízeli jim pomoc při boji proti komunismu v Čechách. Z této akce nakonec velký skandál (který by komunisté využili ve svůj prospěch) ještě nevzešel.

Další proslulou akcí byla "balíčková aféra". Z komunistického ústředí v Olomouci bylo odesláno několik dopisních bomb, které byly adresovány ministrům z ostatních stran. Žádná z nich nikoho nezranila, jedna selhala, zbytek byl včas rozpoznám a zneškodněn pyrotechnikem. Následné vyšetřování bylo zmanipulováno tak, aby byla prokázána smyšlená provokace demokratických stran vůči komunistům. Demokraté si měli bomby údajně poslat sami, aby mohli podezřívat komunisty.

Nezávislé vyšetřování vedené ministrem spravedlnosti, kterým byl lidovec Prokop Drtina, ale za odesilatele označilo právě olomoucké komunisty. Mimochodem - vyšetřovatel z ministerstva spravedlnosti, který se dopátral pravdy, byl po převratu umučen StB.

Evidentní manipulace vyšetřování vadila demokratům, proto vyvíjeli tlak na ministra vnitra Noska, aby vrátil policii její nezávislost. Krize se vyhrotila v prvních měsících roku 1948. V roce 1946 před volbami měla KSČ vizi, že během dvou let si upevní postavení a ještě výraznějšího úspěchu dosáhne v roce 1948 v komunálních volbách.

Výše popsané aféry ale na veřejnosti jednoznačně vyznívaly v neprospěch komunistů. KSČ měla strach z výrazné porážky v blížících se volbách. Proto bylo jejich prioritou co nejvíce urychlit přebírání moci ve státě. V zimě roku 1948 přijel do Prahy sovětský vyslanec Valerian Zorin, aby přechod k diktatuře uspíšil.

Komunisté začali vyvíjet obrovský tlak na prezidenta. S pomocí svých základních organizací vždy navezli do Prahy pár tisíc dělníků a milicionářů, dělali demonstrace a zavalili úřady tunami peticí. V Benešovi se Gottwaldovi podařilo díky neústavním a nečistým metodám vyvolat dojem, že v zemi hrozí občanská válka.

V únoru roku 1948 podali demokratičtí ministři na protest proti praktikám komunistů demisi. Věřili, že se stejně zachovají všichni ministři kromě těch za KSČ, kterých tam bylo pouze osm. Kdyby odstoupila většina členů vlády, padla by celá vláda. Beneš by pak jmenoval nějaký úřednický kabinet a v předčasných volbách by KSČ s největší pravděpodobností propadla.

Jenomže rezignaci nepodal dostatečný počet ministrů - jen ti za národní socialisty, lidovce a Slováci. Dohromady 12 lidí. Pro pád pětadvacetičlenné vlády jich bylo potřeba 13. Naprosto fatálně selhal například Jan Masaryk, který zůstal. Neodstoupili ani sociální demokraté, kteří s KSČ tiše spolupracovali. Beneš v dojmu, že společnost je na pokraji rozkladu, demise přijal. Premiér Gottwald volná místa zaplnil komunisty. Tak se komunisté dostali k moci.