České dějiny/Československo po válce

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Určující osobou zahraniční politiky byl stále Edvard Beneš. Podoba budoucího Československa se dohadovala již během války. Do značné míry bylo další směřování státu determinováno Benešovým traumatem z Mnichova. Stále v něm přetrvával pocit, že jediní, kdo nezradili, jsou Sověti.

Před válkou existovala dohoda (tzv. východní Locarno), kterou bylo zaručeno umístění našich hranic s Německem. Dohoda říkala, že pokud nás Němci napadnou a pomůže nám Francie, tak nám musí pomoct i SSSR. Při okupaci nám Francouzi samozřejmě nepomohli, když ji de facto v Mnichově zařídili. Sověti tedy také žádné akce nepodnikli. Po válce celou situaci ale dezinterpretovali tak, že pomoct chtěli, ale nemohli.

O Československu se v Moskvě jednalo již během roku 1943. Beneš tam mimo jiné dohodl, že se sověti nebudou míchat do naší vnitřní politiky. Roku 1945, když se už blížil konec války, byl dohodnut vznik národní fronty. Do té nebyly vpuštěny pravicové strany. Byla to pomsta za to, jak se chovaly za druhé republiky, kdy mnohé strany projevily fašizující tendence.

Do národní fronty nebyli vpuštěni Agrárníci ani Národní demokraté, zakázání byli rovněž slovenští luďáci. Dostali se tam lidovci, sociální demokraté, komunisti a národní socialisté. Velmi vypočítavě se zachovala komunistická strana, která měla jedno vedení, ale rozdělila se na českou a slovenskou část, z nichž každá později do vlády nezávisle na sobě prosadila své ministry.

V Moskvě bylo dohodnuto rovněž složení poválečné československé vlády - tzv. košické vlády. Dohromady v ní zasedlo 25 ministrů, z toho 8 Slováků. Celkem tam bylo 5 bezpartijních ministrů a 7 komunistů.

Premiérem se stal Zdeněk Fierlinger - jedna z nejodpornějších postav českých dějin. Byl členem sociální demokracie, ale zároveň agentem KGB. Donášel zprávy o všem, co se v českých stranách dělo. Beneš ho prokoukl, ale až příliš pozdě. Národní fronta byla ustavena pod záminkou sjednocení národa a společného budování nové země. Vše ale bylo již od počátku projektováno tak, aby národní frontu dříve či později ovládli komunisté. Kdo se do národní fronty nevešel, pozbyl právo veřejně šířit svůj názor.

Beneš neměl o fungování demokracie v Sovětském svazu žádné iluze. Stále ale věřil v to, že důsledkem sovětského působení v Evropě bude určité zkulturnění tamní politické atmosféry. Doufal, že se ruská politika umoudří. Věřil, že my, jako Slované, máme k Rusům blízko. Dosti to připomínalo nálady z doby národního obrození. Zároveň jsme se ale po dlouhou dobu pohybovali v západo- a středoevropském prostředí. Proto z nás chtěl Beneš vytvořit most mezi Východem a Západem. V bipolárním světě, který po válce krystalizoval, to ale nešlo.

První velkou deziluzí pro Beneše byla zkušenost s chováním Rusů v Zakarpatské Rusi. Tu během roku 1944 obsadila Rudá armáda. Benešovou snahou bylo obnovit Československo v předmnichovských hranicích. Stalin si ale zabral kus našeho území a odmítal ho pustit. V srpnu 1945 Rus oficiálně připojil k Sovětskému svazu.

Velkým poválečným tématem bylo vyřešení otázky českých Němců. Během války se uvažovalo o separátním míru, jehož součástí by bylo postoupení Sudet Německu. Přemýšlelo se i o autonomii pro německé oblasti. Nejradikálnější návrhy přicházely z řad domácích odbojářů, kteří byli denně konfrontováni s německým terorem (zejména během heydrichiády). Nakonec i u exilové vlády převládl radikálnější názor - odsun. Jako první velmoc jej odsouhlasil Sovětský svaz. Stalinovi šlo pouze o to, aby Čechy do Moskvy dostal kvůli každé žádosti. Byl schopen odsouhlasit cokoliv jenom proto, aby stoupla jeho aura v českých očích. Nakonec odsun odsouhlasila i většina západoevropských států jenom proto, aby to nevypadalo, že už tady Stalin šéfuje.

Bezprostředně po válce nastal neorganizovaný divoký odsun. Během něho bylo vyhnáno asi 600 000 lidí. Již v květnu 1945 se spontánně vytvářely skupiny "odbojářů" a "hrdinů", kteří zašli do vedlejší vesnice a Němce tam postříleli. Do značné míry je jejich chování ospravedlnitelné zkušeností z války, to ale nesnímá odpovědnost z jednotlivců, kteří byli schopni někoho na místě bez soudu popravit. Docházelo například i k takovým excesům, při kterých bylo například kdesi do Labe naházeno několik německých rodin.

Detaily organizovaného odsuny byly dohodnuty na konferenci v Postupimi. Odsun probíhal během jara a léta 1946. Němcům v konkrétní oblasti byly dány třeba dvě hodiny na to, aby si sbalili věci do určité hmotnosti a jelo se. Přijížděli do vypáleného Německa, kde se z nich stali občané druhé kategorie. Přicházeli spolu s miliony vyhnanců z dalších zemí. Během odsunu byl uplatněn princip kolektivní viny a navíc byla zásadně pošlapána presumpce neviny. Do odsunu šli všichni Němci, kteří neprokázali, že byli antifašisté, nebo byli sami za války za něco pronásledováni. Prokázat skutečnost, že někdo byl či nebyl antifašista nebo že ukrýval doma Žida, je ovšem prakticky nemožné. Do odsunu tak byly nespravedlivě zahrnuty stovky lidí. Přesto v Československu tisíce Němců zůstaly, například jako odborníci v průmyslu. Vláda do uvolněného pohraničí posílala až na výjimky různé problémové skupiny obyvatel, sociální případy, Romy či Maďary ze Slovenska, kde bylo potřeba rozptýlit početnou a koncentrovanou menšinu. I o jejím odsunutí se uvažovalo, ale velmoci nakonec nesvolily. Nově příchozí lidé neměli k pohraničí žádný vztah. Do klína jim spadly domy i pozemky, vše po Němcích. Začala devastace, která se ještě zrychlila během čtyřiceti let vlády rudé lůzy. Po válce probíhaly tzv. retribuční soudy, jejichž úkolem bylo potrestat kolaboranty a další činitele protektorátu. Souzena byla i spousta politiků, například Beran, za jehož působení se k fašismu přiblížili Agrárníci. Seděl i Hácha (nakonec ve vězení i umřel), přestože nikdy nikoho neudal. Jenom byl starý, zlomený a nestatečný. Důsledkem retribucí byla i ztráta nezávislosti soudů, protože na ně byl vyvíjen obrovský tlak ze strany veřejnosti. Pokud někdo nebyl odsouzen, tak příslušného soudce druhý den vláčeli v novinách, že je sám kolaborant. Celkem se retribuce týkaly 80 000 obviněných, 30 000 bylo odsouzeno, 800 popraveno.