Čeština/Psaní i/y

Z Wikiknih
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Rozlišování i/y a í/ý patří k nemnoha historickým prvkům českého pravopisu. Toto rozlišení nemá v současné češtině (s výjimkou některých nářečí na severní Moravě a ve Slezsku) oporu ve výslovnosti, proto je třeba znát pravidla psaní těchto písmen. Pro účely pravopisu se české souhlásky (resp. jim odpovídající písmena) rozlišují na měkké, tvrdé a obojetné. V domácích slovech se po tvrdých souhláskách píše vždy „tvrdé“ y/ý, po měkkých souhláskách vždy jen „měkké“ i/í. Po obojetných souhláskách může následovat jak „měkké“ i/í, „tvrdé“ y/ý. Tato volba však není libovolná, ale řídí se určitými pravidly. Rozdělení souhlásek podle měkkosti/tvrdosti uvádí následující tabulka:

Měkké a tvrdé souhlásky v češtině
Měkké ž š č ř c j ď ť ň
Obojetné b f l m p s v z  
Tvrdé h ch k r d t n    
život, šiška, číst, říkat, cibule, jiný (ď, ť, ň viz dále)
t, t; bí, bí; t, t; pil, pyl; ra, r; r, :r; vat, navat
bat, chybět, kyselý, č (d, t, n viz dále)

Toto rozdělení má vliv nejen na pravopis, ale i na skloňování a časování. U skloňování proto rozlišujeme měkké a tvrdé vzory. Těmito vzory se řídí psaní i/y a í/ý v koncovkách. Pro psaní těchto samohlásek po obojetných souhláskách v kořenech, předponách a příponách existuje seznam vyjmenovaných slov, v nichž – a ve slovech od nich odvozených – se píše y/ý. V ostatních případech píšeme i/í.

Skupiny di, ti, ni × dy, ty, ny[editovat]

Výjimkou z výše uvedeného pravidla jsou tvrdé souhlásky d, t, n, po nichž je možné psát i „měkké“ i/í. V tom případě se však mění výslovnost a stejně jako před písmenem ě se čtou „měkce“. Skupiny vyslovované [ďi, ťi, ňi] a [ďí, ťí, ňí] píšeme vždy di, ti, ni a dí, tí, ní:

divadlo [ďivadlo], tě [ďíťe]
tisíc [ťisíc], ha [ťíha]
nic [ňic], ne [neňí]

Naopak „tvrdé“ y/ý naznačuje „tvrdou“ výslovnost [d, t, n]:

hrady, chat
ploty, rat
brány, ra

V přejatých slovech však respektujeme původní výslovnost skupin di, ti, ni, která je zpravidla tvrdá: diktát [dyktát], aviatik [avijatyk].

Příčestí[editovat]

Příčestí jsou slovesné tvary, které jsou formálně shodné se jmennými tvary přídavných jmen. Používají se při tvoření minulého času (příčestí minulé) a trpného rodu (příčestí trpné). Příčestí vždy musí mít tvar odpovídající rodu podmětu. V jednotném čísle nám obvykle volba náležitého tvaru nečiní potíže (pán šel, paní šla, dítě šlo). Problémy nastávají v množném čísle, pokud máme rozhodnout, zda napsat -li, nebo -ly, neboť výslovnost je v obou případech stejná. V tomto případě platí:

  • Zakončení -li má rod mužský životný: muži šli, psi štěkali.
  • Zakončení -ly má rod mužský neživotný a rod ženský: autobusy jely, ženy šly, stromy rostly (jsou sice živé, ale mluvnicky neživotné).

Střední rod nemá zakončení -ly (ani -li), ale -la: auta byla!

U příčestí trpného pravidlo platí obdobně s tím, že se liší výslovnost (viz výše):

muži byli biti, ženy byly bity
chlapci byli zkoušeni, dívky byly zkoušeny
Zvláštní případy

Některá slova, např. panáci, strašáci, sněhuláci, mohou mít životné tvary, i když označují neživé věci. Příčestí minulé i trpné má v tom případě měkké zakončení: sněhuláci roztáli.

Je-li ve větě podmětem slovo dni, má příčestí tvrdé zakončení, jako kdyby byl tvar dny: jeho dnové se krátily, na Vánoce byly dni/dny krátké.

Pokud je podmětem slovo "dnové", má příčestí měkké. "Jarní dnové neutekli."

Děti jsou rodu ženského, ačkoliv dítě je rodu středního: děti byly zkoušeny.

V některých případech je též možné aplikovat shodu podle smyslu:

Skupina dobrovolníků přišla na brigádu, aby pomohli (ti dobrovolníci) odklidit následky požáru. Nebo: Skupina dobrovolníků přišla na brigádu, aby pomohla odklidit následky požáru.

Vícenásobný podmět[editovat]

Je-li ve větě podmět složený z podstatných jmen různých rodů, uplatní se v přísudku shoda podle následující priority:

rod mužský životný (-li, -ni, -ti) > rod mužský neživotný + rod ženský (-ly, -ny, -ty) > rod střední (-la, -na, -ta)
Příklady
Žena a dítě byly.
Muž a žena byli. Muži a ženy byli.

Obdobně to platí, jsou-li podmětem zájmena my a vy (shoda podle smyslu):

my jsme byli (my = muži nebo my = muži a ženy)
my jsme byly (my = ženy)
Výjimky

Pokud jsou podmětem dvě nebo více podstatných jmen středního rodu v jednotném čísle, má příčestí zakončení ženského rodu:

Norsko a Švédsko v 19. století tvořily personální unii.

Výše uvedené pravidlo o přednosti rodů lze v podstatě aplikovat kdykoliv, v některých případech však Pravidla českého pravopisu připouštějí více možností:

Na oslavu přišly/i ženy i muži. (Přísudek stojí před podmětem, kde na prvním místě je podstatné jméno ženského rodu.)
Na exkurzi vyrazily/i žákyně se svými učiteli.
Žákyně se svými učiteli jeli/y na výlet. Ale: Žákyně a jejich učitelé jeli na výlet.
Přišla/i Jana se svým přítelem.

Tvrdé y po c[editovat]

Přestože je c měkká souhláska, existuje v domácích slovech jedna výjimka, kdy se píše y: v množném čísle (1. a 4. pád) převážně hovorových slov zakončených -c, která se skloňují podle vzoru hrad, např. puncy, tácy, kecy, placy.

Ovšem při skloňování tvarů slov zakončených -ca (vzor předseda a žena) a také -ča, -ša, -ža, -ja, -ďa, -ťa a -ňa se píše i, např. Ľubici, Nohavici, Máši, Stáni, Vládi, Káji apod.

Přejatá slova[editovat]

Výše uvedená pravidla platí pro slova domácího původu, případně zdomácnělá již v dávné době (např. rytíř). U cizích slov však obvykle respektujeme pravopis původního jazyka, např. historie, archiv, kilometr, tribuna; cyklistika. Skupiny di, ti, ni se obvykle čtou tvrdě, [dy, ty, ny] (viz výše).

Koncovky při skloňování a časování se však řídí stejnými pravidly jako u slov domácích.